Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Ke kritice událostí na Krymu


Londýn 8. června. Když ke dvěma sardinským divizím přibyly tři francouzské záložní divize, nemohli už spojenci zůstat v úzkém prostoru heraklejského Chersonésu. Proto 25. května, krátce poté, co převzal velení generál Pélissier, poslali 20 000—25 000 mužů k Černé, obsadili linii této řeky a vytlačili ruské přední stráže z jejich postavení na výšinách, které se zvedají nad pravým břehem řeky. Naši čtenáři si vzpomenou, že jsme už víc než před měsícem poukazovali[a] na to, že tato nejpředsunutější ruská obranná linie není jejich skutečným bojištěm a žc místo aby Rusové tento úsek drželi a podstoupili bitvu na této linii, pravděpodobně odtud při prvním vážném útoku ustoupí, aby soustředili všchny své síly na silné linii mezi Inkcrmanem a řetězem skal východně od města. To se teď stalo. Tímto způsobem spojenci téměř dvojnásobně rozšířili obsazené území a otevřeli si přístup k bohaté Bajdarské dolině, což pro ně může být v budoucnosti velmi užitečné. Ale výhody, jíž dosáhli, dosud rychle a účinně nevyužili. Po prvním postupu hned zase uvázli. Snad je k tomu donutil nedostatek dopravních prostředků. Jako jedna z příčin se uvádí nejednotnost mezi spojeneckými vojevůdci. Bombardování Sevastopolu, které bylo znovu zahájeno 6. června, bombardování čís. 3, vzbuzuje podezření, že spojenci hodlají po krátké epizodě jednat zase postaru. Je však možné, že bombardování bude kombinováno s polními operacemi. Rozhodně se konečně sáhlo k nezbytnému opatření (viz „Neue Oder-Zeitung“, čís. 241[b]) — asi 20 000 Turků pod osobním velením Ömera paši bylo přesunuto z Jevpatorije na Chersonés. Spojenecká armáda se tak rozrostla na plných 200 000 mužů. S takovými silami lze jistě zahájit aktivní operace, jakmile organizace přísunu a dopravní prostředky dovolí vytáhnout do pole. Zdá se však, že zde bude nutno překonat ještě velké obtíže.

Druhou událostí, o níž je třeba se v historii hlavní armády zmínit, je boj mezi Karanténní zátokou a Ústřední baštou (čís. 5 podle ruského označení). Byl to úporný a krvavý boj. Rusové, jak se nyní dovídáme ze zprávy generála Pélissiera, drželi celý úsek od konce Karanténní zátoky až po hřbitov a odtud až po Ústřední baštu s pomocí samostatných opevnění a střeleckých zákopů, ačkoli oficiální plán obléhacích staveb vypracovaný britskou admiralitou si do celého tohoto důležitého prostoru přimyslel francouzská opevnění. Jakmile byla vážně ohrožena Stožární a Ústřední bašta a Francouzi dobyli vnější opevnění, která obě bašty chrání, změnili Rusové tento rozsáhlý úsek v jedno velké opevnění. Za několik nocí byly dlouhé linie navzájem spojeny, byly zřízeny náspy, jež uzavřely celý úsek a měly tak vytvořit velký place dʼarmes čili chráněný prostor, kde se vojsko mohlo bezpečně soustředit a v případě francouzského útoku udeřit na ně z boku, nebo také podnikat mocné výpady do boků předsunutých francouzských opevnění. Aby nedopřál Rusům čas provést svůj plán, rozhodl se Pélissier ihned je napadnout, dokud ještě neskončili zemní práce. Večer 22. května podnikl útok dvěma kolonami. Levá kolona se zachytila v ruských zákopech u konce Karanténní zátoky a pevně se v nich usadila; pravá kolona se rovněž zmocnila předsunutých zákopů, musela se však za úsvitu pro trvalou nepřátelskou palbu zase stáhnout zpět. Následujícího večera spojenci pokus opakovali se silnějšími kolonami a měli plný úspěch. Celé opevnění bylo dobyto a obráceno proti Rusům tím, že hradební koše byly přemístěny z jedné strany zákopu na druhou. Zdá se, že Francouzi bojovali v této akci opět se známou furia francese[c], i když je třeba přiznat, že způsob, jakým Pélissier líčí těžkosti, jež bylo nutno překonávat, je poněkud dryáčnický.

Výprava do Azovského moře byla, jak známo, korunována plným úspěchem. Flotila, skládající se většinou z lehkých válečných lodí obou loďstev, s posádkou 15 000 britských, francouzských a tureckých vojáků, se bez odporu zmocnila Kerče, Jenikale a průlivu vedoucího do Azovského moře. Pronikajíce po tomto vnitrozemském moři, objevily se parníky u Berďansku, Geničesku a Arabatu a zničily nebo donutily Rusy zničit velké zásoby obilí a střeliva, několik parníků a téměř 200 dopravních lodí. U Kerče se jim poštěstilo zachytit Gorčakovovy dopisy veliteli tohoto města. Ruský vrchní velitel si stěžuje na nedostatek potravin v Sevastopolu a naléhavě žádá, aby byly rychle poslány čerstvé zásoby. Ukazuje se nyní, že Azovské moře bylo po celé toto tažení hlavním kanálem, jímž dostávali Rusové na Krymu své zásoby, a že se k jejich dopravě používalo 500 plachetnic. Protože spojenci našli a zničili dosud jen 200 plachetnic, je zbývajících 300 pravděpodobně někde severněji, u Taganrogu nebo Azova. Byla proto vyslána eskadra parníků, aby po nich pátrala. Úspěch spojenců je o to cennější, že nutí Rusy posílat všechny zásoby pomaleji a méně bezpečně povozy po souši, přes Perekop nebo přes Shnilé moře, a zřizovat hlavní sklady u Chersonu nebo Berislavi na Dněpru, tedy v místech mnohem zranitelnějších, než je severní cíp Azovského moře. Úspěch této výpravy, jehož dosáhla téměř bez odporu, je zároveň největší výtkou spojeneckému vedení války. Bylo-li nyní dosaženo takových výsledků za čtyři dny, proč nebyla výprava vyslána v září nebo v říjnu minulého roku, v době, kdy podobné přerušení ruské spojovací linie mohlo vést k ústupu ruské armády z Krymu a k vydání Sevastopolu?

Pozemní vojsko, které tuto výpravu provází, je určeno k tomu, aby v případě nutnosti chránilo parníky, obsazovalo dobytá místa posádkami a napadalo ruské komunikace. Zdá se, že jeho hlavní sbor je určen k tomu, aby operoval v poli jen jako pohyblivý sbor, který by při každé vhodné příležitosti podnikl výpad, zasadil rychlý úder a zase se stáhl do svých opevnění pod ochranu lodních děl a který by se v nejhorším případě, kdyby byl ohrožen velikou nepřátelskou přesilou, opět nalodil. Je-li toto jeho úkol, pak může prokázat cenné služby, a 15 000 mužů není pro takovou službu příliš mnoho. Je-li naopak určen k tomu, aby operoval jako samostatná jednotka s vlastní operační základnou, aby podnikl proti Rusům vážný boční manévr a pokusil se vážně ohrozit krymské vnitrozemí, pak je 15 000 mužů, oslabených o vyčleněné jednotky, pro takovou operaci příliš málo a vystavují še velkému nebezpečí, že budou odříznuti, obklíčeni přesilou nepřátel a zničeni. Zatím víme jen tolik, že se vylodili u Kerče a opevňují teď město směrem k pevnině. Poté, co Rusové dobrovolně vyklidili Sudžuk-Kale, zůstává v jejich rukou na čerkeském pobřeží jediná pevnost, Anapa. Je to již svou polohou velmi silná pevnost a nyní je kromě toho dobře opevněna. Pochybujeme, že na ni spojenci v této chvíli podniknou útok. Kdyby to učinili, dopustili by se velké chyby, ledaže by si byli jisti rychlým úspěchem. Rozptýlili by své vojsko, zatímco je třeba, aby se co nejvíc soustředilo, a promarnili by síly v útocích na nové objekty, dříve než by měli zajištěny staré.



Napsal B. Engels kolem 8. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 265 z 11. června 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

c — francouzskou zuřivostí. (Pozn. red.)