Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Zpráva o dobytí Sevastopolu. —
Z pařížské burzy. —
Debata v Horní sněmovně o masakru u Hangö[190]


Londýn 22. června. Právě skončilo druhé jednání „Náměsíčné“[191], opona divadla Drury Lane spadla, a tu najednou silný úder na gong přivolal zpět obecenstvo hrnoucí se k občerstvení. Opona se opět zvedla, předstoupil ředitel divadla a v melodramatickém vytržení pronesl tuto řeč:

„Dámy a pánové! Jsem nesmĺrně štasten, že vám mohu oznámit velikou událost. Spojenci dobyli Sevastopol.“

Nadšený jásot nad vítězstvím, výkřiky „hurá“, „vivat“, déšť květů. Orchestr hrál a obecenstvo zpívalo „God save the Queen“, „Rule Britannia“ a „Partant pour la Syrie“.[192] Z galerií se ozval výkřik „La Marseillaise!“[a], ale zanikl bez odezvy. Improvizace ředitele divadla se zakládala na telegrafické depeši, v níž se ovšem neoznamuje dobytí Sevastopolu, ale naopak to, že Francouzi, kteří podnikli zteč na Malachovskou mohylu, a Angličané, kteří podnikli zteč na Redan, byli 18. června s velkými ztrátami odraženi. Včera večer kopíroval onen herec na prknech Drury Lane jiného divadelního ředitele, který před necelým rokem za velké vojenské podívané[193] zčistajasna pronesl nečekaná a nezapomenutelná slova: „Messieurs, Sevastopol est pris!“[b]

Nepochopitelnou tvrdošíjnost, s níž Pélissier nepřestává promrhávat síly spojenecké armády v jednostranných útocích na Jižní stranu, nelze vysvětlit vojenskými, nýbrž finančními motivy. Jak známo, Bonaparte vystavil na dobytí Sevastopolu už za miliardy směnek a francouzský lid je musel eskontovat. A nyní jich hodlá vystavit za dalších asi 800 miliónů. Zdálo se tedy, že je nezbytné, aby dal splátku na směnky, které jsou už v oběhu, a jestliže přechod přes řeku Černou sliboval skutečné výsledky, pak útok na Jižní stranu Sevastopolu slibuje zdání skvělého ůspěchu. „Pád Sevastopolu“ by zlepšil vyhlídky na získání nové půjčky, a dělá-li se půjčka pro válku, proč by se nemohla dělat válka pro půjčku! Před takovým argumentem musí umlknout každá odborná vojenská kritika. Mezi válkou na Krymu a burzou v Paříži je vůbec tajemná souvislost. Jako vedou všechny cesty do Říma, tak se, jak známo, sbíhají všechny elektrické dráty do Tuilerií a končí tu jako „vládní tajemství“. Bylo však zpozorováno, že nejdůležitější telegrafické depeše se v Paříži uveřejňují o celé hodiny později než v Londýně. Během těchto hodin vyvíjí prý jistý Korsičan, jménem Orsi, horečnou činnost na pařížské burze. Jak je v Londýně všeobecně známo, byl tento Orsi v minulosti „prozíravým“ agentem tehdejšího vyhnance[c] na londýnské Stock Exchange[d].

Jestliže už depeše admirála Dundase, uveřejněné anglickou vládou, dokázaly, že ani důstojníci, ani posádka člunu vyslaného „Cossackcm“ nezneužili parlamentářské vlajky a nedali tedy záminku k ruskému masakru u Hangö, pak líčení „Ruského vysloužilce“[194] vyvrací jakékoli pochybnosti v tomto směru. Rusové zřejmě netušili, že jeden z námořníků, John Brown, vyvázl živ a bude proti nim svědčit. „Vysloužilec“ pokládal tedy za zbytečné obviňovat anglický člun ze špionáže, z měření hloubky atd. a vycucal si svou historku z prstu, přesvědčen s abbé Sieyèsem, že „mrtví nemluví“; Včera se tato záležitost projednávala v Horní sněmovně. Nemůžeme však souhlasit s „Times“, že se „tento jinak ze zvyku a ze zásady tak chladně korektní, vznešený senát“ tentokrát zachvíval nefalšovanými zvuky opravdu vášnivého pobouření. Viděli jsme afektované rozhořčení ve slovech, ale ve věci samé jen dojemnou starost o „ruskou čest“ a úzkostlivé odvracení národní pomsty. Toryovský ministr zahraničních věcí, hrabě Malmesbury, povstal, vysvětlil stručně podstatu věci a pak zvolal:

„Probral jsem celé anglické dějiny a nenašel jsem jediný příklad tak hanebného činu. Jaká opatření hodlá vláda za těchto okolností učinit? Je svrchovaně důležité pro každého důstojníka a pro každou armádu v Evropě, aby tento případ byl důkladně prozkoumán a aby pachatelé tohoto hanebného činu byli po zásluze potrestáni.“

Clarendon, whigovský ministr zahraničních věcí, prohlásil, že sdílí „rozhořčení“ svého kolegy. Tento strašlivý a neslýchaný násilný čin se natolik vymyká všem způsobům a zvyklostem civilizovaných národů, že je nutno předpokládat, že jeho pachatelé nemohli jednat z rozkazu nebo se schválením svých nadřízených. Je možné, že velitel pěti set Rusů nebyl commissioned officer[e] (všichni angličtí důstojníci od hodnosti poručíka mají commission[f], nikoli však seržanti a poddůstojníci). Je tedy pravděpodobné, že ruská vláda tento čin odsuzuje. Uložil proto anglickému vyslanci v Kodani, aby prostřednictvím dánského vyslance v Petrohradě uvědomil ruskou vládu, že anglická vláda s napětím očekává, jaké kroky ruská vláda učinila nebo hodlá učinit, aby projevila své stanovisko k činu, který by snad nepřekvapil, kdyby se udál na nějakém divošském ostrově v Tichomoří, ale nepředpokládá se v civilizované Evropě, a jestliže ruská vláda přísně a po zásluze nepotrestá pachatele, bude nutno sáhnout k nejtvrdším represáliím. Anglická vláda, uzavřel Clarendon, očekává ruské prohlášení a podle něho učiní další kroky.

Lord Colchester myslí, že

„v každém takovém případě bylo povinností velitele vyslat ihned parlamentáře s bílou vlajkou, spojit se s nejvyššími dosažitelnými ruskými místy, vysvětlit jim okolnosti a žádat, aby byl zločin odsouzen“.

Lord Malmesbury si opět bere slovo, prohlašuje, že vcelku souhlasí s postupem vlády, hrozí se však slova „represálie“, jež uslyšel z úst Clarendonových. Vždyť Anglie nesmí klesnout na úroveň Rusů. Musí se pomstít carovi morálně, přimět všechny evropské dvory, aby protestovaly u petrohradského dvora a tak vynesly nad Ruskem mezinárodní rozsudek. Všechno, co by zavánělo „pomstou“, by jen zvyšovalo „odpor“ veřejnosti. Nominální předseda anglického kabinetu, hrabě Granville, se horlivě chápe toryových slov a žadoní po křesťansku: „Jen žádnou odplatu!“

Co nám tedy ukazuje tento, jak tvrdí „Times“, výbuch vášnivého pobouření v Horní sněmovně? Tory, pln mravního rozhořčení, interpeluje. Whig projevuje ještě větší rozhořčení, ale přitom sám napovídá ruské vládě, jak by se mohla omluvit, a ukazuje jí východisko: obvinit a obětovat nějakého nižšího důstojníka. Kryje svůj ústup tím, že bručí cosi o „eventuálních“ represáliích. Lord Colchester chce ztrestat Rusy za vražedný atentát na parlamentáře s bílou vlajkou tím, že jim posílá dalšího parlamentáře s bílou vlajkou. Tu se znovu zvedá tory, odmítá represálie a dovolává se morálky. Whig je rád, že se zbaví represálií, i když jen eventuálních, a souhlasí: „No retaliation!“[g] Je to jen komedie. Horní sněmovna se staví mezi hněv lidu a Rusko, aby kryla Rusko. Jediný pair, který vypadl z role, byl Brougham. „Jestliže kdy tato země volala po krvi,“ řekl, „pak je to nyní!“ Pokud jde o anglickou citlivost vůči „represáliím“, vůči „ius talionis“[h], prolistoval lord Malmesbury anglické dějiny a nenašel tu jedinou irskou, jedinou indickou, jedinou severoamerickou stránku! Vždyť vůči komu — kromě Ruska — byla kdy anglická oligarchie sentimentální!

Ze zprávy Roebuckova výboru, která byla přečtena ve sněmovně, podivným způsobem zmizel poslední odstavec, odstavec, který navrhl Roebuck a který výbor odhlasoval a přijal. Zněl takto:

„To, co bylo bez dostatečných znalostí naplánováno a podniknuto, bylo provedeno bez dostatečné pečlivosti a obezřelosti. Tento postup vlády byl první a hlavní příčinou všech pohrom, které postihly naši armádu na Krymu.“



Napsal K. Marx 22. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 289 a 290 z 25. a 26. června 1855
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Marseillaisu!“ (Pozn. red.)

b „Pánové, Sevastopol je dobyt!“ (Pozn. red.)

c — tj. Ludvíka Napoleona. (Pozn. red.)

d — burze. (Pozn. red.)

e — důstojník s patentem na svou hodnost. (Pozn. red.)

f — patent. (Pozn. red.)

g „Jen žádnou odplatu!“ (Pozn. red.)

h — „právu odvety“. (Pozn. red.)


190 První část Marxova článku (zpráva o dobytí Sevastopolu) byla v „Neue Oder-Zeitung“ otištěna samostatně, s touto poznámkou redakce: Pokračování a dokončení zprávy zítra.

191 „Náměsíčná“ („La Somnambula“) — opera italského skladatele Vincenza Belliniho.

192God Save the Queen“ („Bože, chraň královnu“) — anglická státní hymna;
           „Rule Britannia“ („Vládni, Británie“) — anglická národní hymna;
          „Partant pour la Syrie“ (,‚Odcházeje do Sýrie“) — oficiální píseň z doby druhého císařství, která se zpívala na slavnostech Napoleona III.

193 Při vojenské přehlídce pořádané koncem září 1854 v Boulogni prohlásil Napoleon III., že spojenci dobyli Sevastopol; prohlášení se zakládalo na falešných pověstech.

194Russkij invalid“ [„Ruský vysloužilec“] — orgán ruského ministerstva války; vycházel v Petrohradě v letech 1813 až 1917, od roku 1816 jako deník.

Zprávu o události u Hangö (Hanko) uveřejnil tento list 1. června 1855. (Jde o napadení posádky člunu anglické fregaty, která se vylodila u Hangö a kterou ruská posádka považovala za výzvědný oddíl.)