Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Prusko[339]
Podivné šílenství, které změnilo Francii v hernu a napoleonské císařství v burzu, se naprosto neomezilo jen na galské hranice. Tento mor se bez ohledu na politické hranice rozšířil přes Pyreneje, Alpy a Rýn a kupodivu napadl i finančně zdravé Německo, kde spekulativní myšlení ustoupilo spekulacím burzovním, summum bonum[a] bonům[b], tajemná hantýrka dialektiky neméně tajemné hantýrce burzy a touha po jednotě — vášni pro dividendy. První bylo touto epidemií postiženo porýnské Prusko, jednak pro blízkost k Francii, jednak pro svůj vysoce rozvinutý průmysl a obchod. Kolínští bankéři nejenže uzavřeli formální spojenectví s velkými pařížskými podvodníky tím, že si s nimi koupili „Indépendance belge“[340] jako společný orgán a vytvořili v Lucembursku mezinárodní banku, nejenže zatáhli celé jihozápadní Německo do víru „Crédit mobilier“, ale v porýnském Prusku a ve vestfálském vévodství měli takové úspěchy, že nyní všechny společenské vrstvy, s výjimkou dělnické třídy a drobného rolnictva, jsou postiženy zlatou mánií, takže dokonce i kapitál maloburžoazie, vyveden z obvyklých řečišť, vyhledává dobrodružství a z kdejakého kramáře se stal alchymista. Z výňatku vládního listu „Preussische Correspondenz“ uvidíme, že ani ostatní území Pruska neuniklo nákaze:
„Nedávný průzkum peněžního trhu opravňuje k předpokladu, že se znovu blíží jedna z oněch hrozivých obchodních krizí, které se periodicky opakují. Prudký proud horečné spekulace, která propukla nejdříve v zahraničí, zaplavil od minulého roku valnou část Německa. Do tohoto víru byla stržena nejen berlínská burza a pruští kapitalisté, ale i celé společenské třídy, které se dříve zdržovaly jakékoli přímé účasti v hazardní hře na burze cenných papírů.“
Těmito obavami z bezprostředně hrozící finanční krize odůvodnila pruská vláda, proč nedovoluje zřídit „Crédit mobilier“, za jejímž oslnivým štítem tušila podvodné cíle. Co však není dovoleno v jedné formě, může být dovoleno v jiné; co není povoleno v Berlíně, bude trpěno v Lipsku a Hannoveru. Poslední fáze spekulační horečky začala koncem války, a nehledě na obchodní konjunkturu, která obvykle doprovází uzavření míru — jak o tom svědčí rok 1802 a 1815, se tentokrát vyznačuje zvláštním rysem, tím, že Prusko formálně vyslovilo přání otevřít své trhy pronikání západního kapitálu a spekulaci. Brzy proto uslyšíme o velké irkutské železnici s odbočkou do Pekingu a o jiných neméně ohromných projektech, přičemž nejde o to, co se má opravdu uskutečnit, ale jaké čerstvé sousto může být nabídnuto k ukojení spekulační mánie. Nechybělo už nic, než aby mír uspíšil velký krach, jehož se pruská vláda tak obává.
Tato neobvyklá účast Pruska v evropském spekulačním proudu by nebyla možná, kdyby v posledních letech nebyl pruský průmysl učinil velké pokroky. Jen kapitál vložený do stavby železnic vzrostl od roku 1840 do roku 1854 až 1855 z 19 000 000 na 154 000 000 pruských tolarů. Další železniční trati, které budou stát podle odhadu asi 54 000 000 tolarů, se stavějí a vláda dále povolila stavbu nových spojů v částce 57 000 000 tolarů. Od roku 1849 vzniklo osmdesát sedm akciových společností s kapitálem 83 000 000 tolarů. Od roku 1854 do roku 1856 bylo zaregistrováno devět pojišťovacích společností s kapitálem 22 000 000. V těchto posledních dvou letech šest akciových společností s kapitálem 10 500 000 začalo zřizovat přádelny. Ze zprávy o trhu bavlny vidíme, jak se měnilo množství bavlny, které došlo do různých evropských přístavů v letech 1853 až 1856. Vývoz bavlny v žocích byl za prvních sedm měsíců každého roku tento:
1853 1854 1855 1856 Do Anglie 1 100 000 840 000 963 000 1 131 000 Do Francie 225 000 229 000 249 000 354 000 Do jiných evropských přístavů 204 000 179 000 167 000 346 000 Z toho vyplývá, že vývoz bavlny do zemí evropského kontinentu, který v roce 1853 činil ve srovnání s jejím vývozem do Anglie jen asi jednu třetinu, rovnal se v roce 1856 celým pěti osminám vývozu do Anglie. K tomu je nutno přičíst bavlnu, kterou na kontinent reexportovala Anglie. Velký vývoz do Francie je jen zdánlivý, neboť značné množství bavlny se z Le Havru rozesílá do Švýcarska, Badenu, Frankfurtu a Antverp. Rozvoj průmyslu na evropském kontinentu, jak o něm svědčí výše uvedená čísla, znamená tedy především růst německého, a hlavně pruského průmyslu. Bohatství, které v posledních letech nashromáždila průmyslová buržoazie, se téměř vyrovnají zisky, kterých nabyli pozemkoví vlastníci v dobách války, bídy a drahoty. Cena koní, skotu a dobytka vůbec, o obilí ani nemluvě, byla v samém Německu tak vysoká, že nebylo ani třeba vlivu zahraničních trhů, aby se velcí pozemkoví vlastníci mohli topit ve zlatě. A právě toto bohatství — takový prudký růst bohatství tyto dvě třídy dosud nepoznaly — se stalo zdrojem nynější spekulační nákazy v Prusku.
Až tato bublina splaskne, bude to pro pruský stát velká zkouška. Různé fáze kontrarevoluce, které Prusko od roku 1849 prodělalo, skončily tím, že se k moci dostala nepočetná třída pozemkové šlechty, vůči níž se král, který učinil vše, aby její nadvládu vytvořil, nyní ocitá ve stejné situaci, v jaké byl Ludvík XVIII. vůči Chambre introuvable[341]. Bedřich Vilém se nikdy nechtěl spokojit se stroze byrokratickým vládním strojem, který mu odkázal jeho otec. Celý život snil, jak by okrášlil stavbu pruského státu nějakou románskogotickou ozdobou. Ale krátká zkušenost, kterou měl se svou Herrenhaus[c], jej musela přesvědčit, že pozemková šlechta, čili jak jí v Prusku říkají, krautjunkeři, ani zdaleka nepokládají za štěstí, aby byli středověkou ozdobou byrokracie, a ze všech sil se snaží byrokracii ponížit a učinit z ní pouhý nástroj svých třídních zájmů. To je příčina rozkolu mezi junkery a vládou, mezi králema princem Pruským. Aby vládě ukázali, jak to myslí vážně, junkeři právě odmítli povolit znovu dodatečnou daň, která byla vybírána v době války — v konstitučním Prusku neslýchaná věc. Chladně a uváženě vyhlásili doktrínu, že jsou na svých panstvích stejnými králi, jako je král v celé zemi. Naléhají, aby pro ně byla ústava realitou, zatímco pro všechny ostatní třídy má zůstat jen zdáním. Sami se vymaňují z veškeré kontroly byrokracie, ale chtějí, aby na nižší třídy dolehla dvojnásobnou silou.
Buržoazie, která zradila revoluci z roku 1848, se musí nyní spokojit s tím, že bez ohledu na svůj sociální triumf, jehož dosáhla bezuzdnou akumulací kapitálu, je politicky vyřízena. Mimoto krautjunkeři s rozkoší vyhledávají každou příležitost, aby jí dali pocítit její ponížení, a odhazují i obvyklá pravidla slušného chování. Když se představitelé buržoazie přihlásí v poslanecké sněmovně o slovo, junkeři en masse[d] opouštějí svá místa, a když jsou žádáni, aby alespoň vyslechli odlišné názory, vysmívají se pánům z levice do očí. Když si levice stěžuje na překážky, které jsou jí kladeny ve volbách, říká se jí, že je prostě povinností vlády chránit masy před svody. Když srovnává úplnou svobodu aristokratického tisku a naproti tomu omezování tisku liberálního, připomíná se jí, že svoboda v křesťanském státě neznamená, že každý smí dělat, co se mu zlíbí, nýbrž jen to, co se líbí bohu a vrchnosti. Jednou se jí dává na srozuměnou, že „čest“ je výsadou aristokracie, podruhé ji tnou do živého praktické ukázky dávno zavržených teorií Hallera, Bonalda a De Maistra. Pruský občan, hrdý na své filosofické osvícení, je pohoršen, když vidí, jak jsou z universit vyháněni přední vědci, jak je výchova svěřována hrstce tmářů, jak církevní soudy strkají nos do jeho rodinných záležitostí a policie jej honí v neděli do kostela. Junkeři se nespokojili jen s tím, že se co nejvíc osvobodili od placení daní, ale vehnali buržoazii do cechů a korporací, pokřivili její městské zřízení, zrušili nezávislost a neodvolatelnost jejích soudců, odvolali náboženskou rovnost různých vyznání atd. Jestliže někdy tlumený hněv představitelů buržoazie převládne nad strachem, jestliže si občas dodají odvahy a ze svých lavic ve sněmovně hrozí junkerům revolucí, junkeři jim s opovržlivými úsměvy odpovídají, že revoluce si má s buržoazií vyrovnávat stejně velké účty jako se šlechtou.
A opravdu, je málo pravděpodobné, že by se velká buržoazie znovu dostala do čela pruské revoluce jako v roce 1848. Východopruské rolnictvo nejen ztratilo všechno to, co mu po stránce emancipaci přinesla revoluce z roku 1848, ale znovu se dostalo pod přímé správní i soudní jho šlechty. V porýnském Prusku, kde kapitál je vkládán převážně do průmyslových podniků, upadá rolnictvo stále víc do otroctví hypoték, úměrně tomu, jak rostou úroky z půjček. Zatímco v Rakousku se udělalo alespoň něco pro uspokojení rolnictva, v Prusku nebylo vynecháno nic, co by je mohlo podráždit. Dělnické třídě vláda zabránila podílet se na ziscích jejích pánů tím, že dělníky trestá za stávky a soustavně je vylučuje z účasti na politickém životě. Nesváry v dynastii, vláda rozštěpená na nepřátelské tábory, spory byrokracie s aristokracií a aristokracie s buržoazií, všeobecná obchodní krize a vyděděné třídy, které přemýšlejí o vzpouře proti všem vyšším společenským vrstvám — to je tvář současného Pruska.
Napsal K. Marx 15. dubna 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“
čís. 4694 5. května 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — nejvyšší dobro. (Pozn. red.)
b — prémiím, dodatečným dividendám. (Pozn. red.)
c — panskou sněmovnou. (Pozn. red.)
d — hromadně. (Pozn. red.)
339 V tomto článku použil Marx některých údajů o hospodářské situaci Pruska, které mu sdělil Engels v dopise ze 14. dubna 1856.
340 „LʼIndépendance belge“ [„Belgická nezávislost“] — buržoazní deník založený v Bruselu roku 1831; orgán liberálů.
341 „Chambre introuvable“ [„Sněmovna k pohledání“] — poslanecká sněmovna ve Francii v letech 1815 až 1816, složená z krajních reakcionářů.