Karel Marx
*Revoluce ve Španělsku
Včera přivezla loď „Asia“ zprávu, která je sice datována o tři dny později než naše dřívější informace, neobsahuje však nic, co by naznačovalo, že občanská válka ve Španělsku brzy skončí. I když OʼDonnellův státní převrat zvítězil v Madridu, nedá se zatím říci, že zvítězil definitivně.[40] Francouzský „Moniteur“, který líčil povstání v Barceloně nejprve jako pouhé nepokoje, musí nyní přiznat, že „boje tam byly velmi prudké, avšak úspěch královniných vojsk lze již považovat za jistý“. Podle verze tohoto oficiálního listu trvaly boje v Barceloně od pěti hodin odpoledne 18. července do téže hodiny 21. července — tedy přesně tři dny — dokud prý se „povstalci“, vypuzení ze svých pozic, nerozprchli na venkov, kam je pronásledovalo jezdectvo. Tvrdí se ovšem, že povstalci mají dosud v rukou několik měst v Katalánii, mimo jiné Geronu, La Junqueru a některá menší místa. Kromě toho se také říká, že Murcia, Valencia a Sevilla provedly proti státnímu převratu svá pronunciamienta[a] a že prapor posádky z Pamplony, který guvernér tohoto města vyslal proti Sorii, se už na cestě vzbouřil proti vládě a táhl do Zaragozy, aby se tam přidal k povstání; a konečně se mluví o tom, že také v Zaragoze, která je od počátku uznávaným střediskem odporu, provedl generál Falcon přehlídku 16 000 řadových vojáků posílených o 15 000 příslušníků milice a rolníků z okolí.
Francouzská vláda v každém případě soudí, že „povstání“ ve Španělsku dosud nebylo potlačeno, a Bonaparte, který se ani zdaleka nespokojuje s vysláním několika praporů, které mají obsadit hranice, dal rozkaz jedné brigádě, aby postoupila k řece Bidassoa; tato brigáda se nyní doplňuje posilami z Montpellieru a Toulouse na divizi. Další divize byla, jak se zdá, ihned vyčleněna z lyonské armády podle rozkazů poslaných 23. minulého měsíce přímo z Plombièrcs; tato divize nyní pochoduje k Pyrenejím, kde se už shromáždil celý zajišťovací sbor v počtu 25 000 mužů. Kdyby se ti, kdo se postavili proti OʼDonnellově vládě, dokázali udržet a kdyby jejich odpor byl dost silný, aby přiměl Bonaparta k ozbrojenému vpádu na Pyrenejský poloostrov, pak by se státní převrat v Madridu mohl stát signálem k pádu státního převratu v Paříži[41].
Podíváme-li se na celou zápletku i na postavy tohoto dramatu, vidíme, že toto španělské spiknutí z roku 1856 vypadá jako pouhé opakování podobného pokusu z roku 1843[42], samozřejmě s určitými drobnými obměnami. Tehdy jako dnes byla Isabela v Madridu a Kristýna v Paříži; hnutí řídil z Tuilerií Ludvík Filip místo Ludvíka Bonaparta; na jedné straně stál Espartero se svými ayacuchos[43], na druhé straně OʼDonnell, Serrano, Concha, a také Narváez, který byl tehdy v proscéniu a nyní je v zákulisí. Roku 1843 poslal Ludvík Filip po souši dva milióny ve zlatě a po moři Narváeze s jeho přáteli, když dohodl s madame Muñozovou španělské sňatky[44]. O Bonapartově účasti na španělském převratu — Bonaparte pravděpodobně vyjednal sňatk svého bratrance prince Napoleona s nějakou mademoisellc Muñozovou, neboť se musí při každé příležitosti opičit po svém strýci[b] — o této účasti svědčí nejen výpady listu „Moniteur“ v posledních dvou měsících proti komunistickým spiknutím v Kastilii a Navaře, nejen chování francouzského vyslance v Madridu pana Turgota před převratem, při něm i po něm, téhož pana Turgota, který byl ministrem zahraničních věcí v době Bonapartova státního převratu; naznačuje to i ta okolnost, že předsedou nového ayuntamienta[c] v Madridu ihned po OʼDonnellově vítězství se stal Bonapartův švagr vévoda z Alby, to, že první, komu bylo nabídnuto křeslo v OʼDonnellově kabinetu, byl starý přívrženec pofrancouzštěnců Ros de Olano, a nakonec i to, že sotva došly do Paříže první zprávy o této události, poslal Bonaparte Narváeze do Bayonne. Tato účast se dala předem vytušit i z toho, že dva týdny před vypuknutím nynější krize v Madridu bylo odesláno velké množství střeliva z Bordeaux do Bayonne. Především to však vysvítá z operačního plánu, podle něhož OʼDonnell postupoval při loupežné výpravě proti obyvatelstvu tohoto města. Hned na začátku oznámil, že nebude váhat a vyhodí Madrid do vzduchu, a za bojů také podle toho jednal. Přestože je OʼDonnell srdnatý chlapík, neodhodlal se nikdy k odvážněmu kroku, nezajistil-li si bezpečný ústup. Stejně jako jeho smutně proslulý strýc, hrdina zrady, nikdy nespálil mosty, když překročil Rubikon. U všech OʼDonnellů je bojovnost podivuhodným způsobem vyvážena opatrností a tajnůstkářstvím. Každý generál, který by otevřeně hrozil, že spálí hlavni město na popel, a pak by se mu to nepodařilo, by samozřejmě přišel o hlavu. Jak to, že se OʼDonnell odvážil na tak choulostivou půdu? Toto tajemství nám prozrazuje „Journal des Débats“, osobní orgán královny Kristýny.
„OʼDonnell očekával velkou bitvu a při nejlepším draze vybojované vítězství. Uvažoval také o možnosti porážky. Kdyby k takovému neštěstí došlo, byl by maršál se zbytkem své armády opustil Madrid, doprovázel by královnu a vydal by se směrem k severním provinciím, aby se přiblížil k francouzským hranicím.“
Nevypadá to všechno, jako by byl svůj plán sestavoval s Bonapartem? Přesně týž plán dohodli roku 1843 Ludvík Filip s Narváezem, a tento plán byl zas jen kopií tajné dohody, kterou uzavřel roku 1823 Ludvík XVIII. s Ferdinandem VII.[45]
I když připustíme tuto zjevnou obdobu mezi španělskými spiknutími z let 1843 a 1856, nemůžeme přesto přehlédnout značně odlišné rysy obou hnutí, které ukazují, jak ohromný pokrok udělal španělský lid za tak krátkou dobu. K těmto odlišným rysům patří politický charakter nedávných bojů v Madridu, jejich vojenský význam a konečně Esparterovo i OʼDonnellovo postavení roku 1856 ve srovnání s Esparterovým a Narváezovým postavením roku 1843. Tehdy měly už všechny strany Espartera dost. Aby se ho zbavily, vytvořily mohutnou koalici mezi moderady a progresisty[46]. Ve všech městech vyrostly jako houby po dešti revoluční junty, jež připravily cestu Narváezovi a jeho přívržencům. V roce 1856 stojí na jedné straně dvůr a armáda a na druhé straně lid, ale i v řadách samotného lidu dochází ke stejnému dělení jako jinde v západní Evropě. 13. července byla Esparterova vláda donucena odstoupit a už v noci na 14. července se ustavila vláda OʼDonnellova; ráno 14. července se rozšířily pověsti, že OʼDonnell, pověřený sestavením vlády, nabídl Ríosu y Rosas, smutně proslulému ministrovi dnů červencového krveprolití roku 1854[47], aby vstoupil do. jeho vládý. V 11 hodin dopoledne „Gaceta“[48] tyto pověsti potvrdila. Pak se za přítomnosti 93 poslanců sešly kortesy. Podle stanov této instituce stačí, když dvacet členů požádá o svolání zasedání, a už padesát členů je schopno se usnášet. Kromě toho nebylo zasedání kortesů formálně odročeno. Předseda kortesů generál Infante nemohl jinak než se podřídit všeobecnému přání, aby se konalo řádné zasedání. Byl předložen návrh, v němž se pravilo, že nová vláda nemá důvěru kortesů a že o tomto usnesení má být zpraveno Její Veličenstvo. Kortesy současně vyzvaly národní gardu, aby byla v pohotovosti. Doprovázen oddílem národní milice odebral se výbor kortesů ke královně s usnesením o nedůvěře vládě. Když poslanci chtěli vstoupit do paláce, zahnal je oddíl pěchoty, který střílel po nich i po jejich eskortě. Tento incident se stal signálem k povstání. V sedm hodin večer vydaly kortesy rozkaz začít stavět barikády; hned nato však rozehnaly zasedání kortesů OʼDonnellovy oddíly. Ještě téhož večera se začalo bojovat; ke královským oddílům se přidal pouze jediný prapor národní milice. Je pozoruhodné, že už ráno 13. července telegrafoval Esparterův ministr vnitra seňor Escosura do Barcelony a Zaragozy, že se schyluje ke státnímu převratu, aby se určitě připravili postavit se na odpor. V čele madridských povstalců byli seňor Madoz a generál Valdez, Escosurův bratr. Zkrátka, odpor proti státnímu převratu vznikl bezpochyby mezi esparterovci, měšťany a vůbec liberály. Zatímco obsadili s milicí linii, která vedla Madridem od východu k západu, dělníci, jimž velel Pucheta, obsadili jižní a zčásti také severní část města.
Patnáctého ráno se ujal iniciativy OʼDonnell. Dokonce ani podle zaujatého svědectví listu „Débats“ nezískal OʼDonnell v první polovině dne žádné pozoruhodně výhody. Náhle, asi v jednu hodinu v poledne, bez jakýchkoli zjevných příčin, se řady národní milice začaly rozpadat, ve dvě hodiny ještě víc prořídly a v šest hodin úplně zmizely z bojiště, takže všechna tíha bitvy spočívala na dělnících, kteří bojovali až do čtyř hodin odpoledne 16. července. V těchto třech dnech krvavých bojů došlo tedy ke dvěma různým bitvám: v první z nich bojovala proti armádě liberální milice buržoazie, které pomáhali dělníci, a v druhé bojovala armáda proti dělníkům, které nechala milice na holičkách. Jak praví Heine:
„Prastará historie,
však vždycky nová je.“[d]Espartero opouští kortesy, kortesy opouštějí velitele národní gardy, velitelé opouštějí své vojáky a vojáci opouštějí lid. 15. červcnce se však znovu sešly kortesy, když se na chvíli objevil Espartero. Seňor Assensio a další poslanci kortesů Esparterovi připomněli jeho často opakovaná ujištění, že vytasí svůj skvělý meč z Luchany[49] hned první den, kdy by byla ohrožena svoboda země. Espartero se dovolával nebes jako svědka svého neochvějného vlastenectví, a když odešel ze zasedání, očekávalo se všeobecně, že se zakrátko objeví v čele povstání. Místo toho však Espartero odjel do domu generála Gurrey, kde se podle Palafoxova vzoru skryl ve sklepě bezpečném proti bombám, a pak po něm už nebylo ani vidu, ani slechu. Velitelé milice, kteří se večer předtím snažili všemi prostředky přimět příslušníky milice, aby se chopili zbraní, nyní zřejmě jen planuli touhou vrátit se do svých domovů. Generál Valdez, jenž se na několik hodin zmocnil velení milice, svolal o půl třetí odpoledne na Plaza Mayor vojáky, kteří byli pod jeho přímým velením, a řekl jim, že muž, který by měl stát v jejich čele, se nedostavil, a že proto může každý svobodně odejít. Členové národní gardy si pak pospíšili domů, rychle svlékali uniformy a schovávali zbraně. Takový je stručný obsah zprávy z jednoho dobře informovaného pramene. Jiná zpráva uvádí jako důvod této náhlé kapitulace před spiknutím obavy, aby vítězství národní gardy nevedlo k pádu monarchie a k absolutní převaze republikánské demokracie. Pařížský list „Presse“[50] také naznačuje, že maršál Espartero, když viděl, jak demokraté ovlivnili v kongresu průběh událostí, nechtěl obětovat trůn nebo vzít na sebe riziko anarchie a občanské války, a proto učinil všechno, co bylo v jeho silách, aby přispěl k OʼDonnellovu úspěchu.
Různí autoři ovšem uvádějí různé podrobnosti, kdy a za jakých okolností byl zlomen odpor proti státnímu převratu; ale všichni se shodují v jedné základní věci, a to, že Espartero zradil kortesy, kortesy zradily vůdce, vůdcové zradili buržoazii a ta opět zradila lid. Máme zde další svědectví o tom, jaký charakter měla většina bojů v Evropě v letech 1848 až 1849, i těch, k nimž ještě mělo později dojít v západní části evropského kontinentu. Na jedné straně stojí moderní průmysl a obchod, jejichž přirozený vůdce — buržoazie — má odpor k vojenskému despotismu; naproti tomu, sotva začne proti tomuto despotismu bojovat, dají se do boje i sami dělníci — produkt moderní organizace práce — a požadují svůj podíl na vítězství. Poděšena důsledky takového spojenectví, které jí bylo vnuceno proti její vůli, stáhne se buržoazie zpět pod ochranu děl nenáviděného despotismu. V tom je tajemství evropských stálých armád, které by jinak bylo budoucímu historikovi nepochopitelné. Evropská buržoazie si tak musela uvědomit, že se buďto musí podřídit politické moci, kterou nenávidí a vzdát se výhod moderního průmyslu a obchodu a společenských vztahů, které jsou na nich založeny, anebo obětovat výsady, které moderní organizace produktivních sil společnosti ve svém prvním stadiu poskytla jediné „výlučné“ třídě. Je stejně překvapující jako nečekané, že můžeme toto poučení vyvodit dokonce i z události ve Španělsku.
Napsal K. Marx kolem 25. července 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4775 z 8. srpna 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — vojenské vzpoury. (Pozn. red.)
b — tj. Napoleonovi I. (Pozn. red.)
c — městské rady. (Pozn. red.)
d Heinrich Heine, „Lyrické intermezzo“. (Pozn. red.)
40 V článku jde o revoluční události v Madridu v létě 1856, jimiž vyvrcholila čtvrtá buržoazní revoluce ve Španělsku v letech 1854—1855. V červenci 1855 si španělští reakcionáři a klerikálové vynutili odstoupeni Esparterovy vlády progresistů a vytvoření konzervativní vlády generála OʼDonnella. Tento reakční puč byl signálem k novému vzplanuti revoluce, kterou OʼDonnell surově potlačil.
41 Tím se myslí státní převrat Ludvíka Bonaparta z 2. prosince 1851, od něhož se datuje bonapartistický režim druhého císařství.
42 Roku 1843 využil jeden z předáků strany umírněných (moderados) generál Narváez všeobecné nespokojenosti s politikou vlády progresistů, v jejímž čele stál vojenský diktátor a španělský regent Espartero, a spolu s generálem Conchou a jinými zorganizoval kontrarevoluční puč. Narváez vypudil Espartera z vlády, sestavil novou vládu, do jejíhož čela se postavil sám, a tím zahájil desetiletě panství reakce ve Španělsku.
43 Ayacuchos — po porážce španělské armády v bitvě na planině Ayacucho v Peru v prosinci 1824 se dávala tato přezdívka generálu Esparterovi a dalším španělským generálům, kteří se zúčastnili války proti španělským koloniím v Americe, jež se vzbouřily. Za Esparterova regentství (1841—1843) byli ayacuchos nazýváni členové vojenské strany, v jejímž čele stál Espartero a kterou podporovala Anglie.
44 Jde o anglo-francouzský diplomatický boj v otázce sňatku španělské královny Isabely II. a její sestry infantky Marie Luisy Fernandy. Anglie nejprve připravovala sňatek Isabely s princem Leopoldem Koburským, který měl dobré styky s anglickým dvorem, a sňatek její sestry s mladším synem francouzského krále Ludvika Filipa vévodou de Montpensier; po nějaké době se musela tohoto plánu vzdát, trvala však na sňatku Marie Luisy Fernandy s princem Leopoldem a na sňatku Isabely s jedním ze španělských Bourbonů — donem Enriquem. Matka královny Isabely — Marie Kristýna (Marx ji nazývá madame Muñozová, protože uzavřela morganatický sňatek s vévodou Augustínem Fernandem Muñozem) dona Enriqua nenáviděla pro jeho spojení se stranou progresistů. Spolčila se proto s Ludvíkem Filipem, a tak byl v říjnu 1846 přes všechno úsilí anglické diplomacie uzavřen sňatek Isabely s donem Franciskem de Asís, starším bratrem dona Enriqua, a sňatek Marie Luisy Fernandy s vévodou de Montpensier.
45 Marx má na mysli události druhé buržoazní revoluce ve Španělsku v letech 1820—1823. Když se 7. července španělskému králi Ferdinandovi VII. nepodařilo ovládnout revoluční Madrid, obrátil se tajně na Svatou alianci s prosbou, aby mu pomohla potlačit revoluci. Na veronském kongresu Svatá aliance rozhodla, že Ferdinandovi má poskytnout pomoc Francie. Francouzský expediční sbor vtáhl do Španělska roku 1823 a nastolil tu znovu absolutistický režim; francouzská vojska zůstala ve Španělsku do roku 1828.
46 Moderados (umírnění) — strana stoupenců konstituční monarchie ve Španělsku, která vyjadřovala zájmy velké buržoazie a liberální šlechty; vznikla na začátku druhé buržoazní revoluce z let 1820—1823 po rozštěpení strany liberálů na pravé křídlo — moderados, a levé křídlo — exaltados, přívrženců co největšího omezení královské moci.
Progresistas (progresisté) — buržoazně liberální strana ve Španělsku, která vznikla ve třicátých letech 19. století; progresisté se opírali o střední a drobnou městskou buržoazii, o inteligenci a část důstojnictva. Základním požadavkem progresistů bylo omezeni monarchie.
47 Jde o události v Madridu v červnu a v červenci 1854, které vedly ke čtvrtě buržoazní revoluci ve Španělsku v letech 1854—1856. Když byl 17. července 1854 do nové vlády, v jejímž čele stál vévoda z Rivasu, povolán Ríos y Rosas, zatvrzelý monarchista a konzervativec, povstání znovu prudce vzplanulo. Proto musela královna Isabela 19. července propustit Rivasovu vládu, které se pro její činnost směřující k potlačení povstání říkalo „Šrapnelová vláda“ („ministerio metralla“). Předsedou vlády byl 31. července jmenován Espartero.
48 „Gaceta“ — zkrácený název španělského listu „Gaceta de Madrid“ [„Madridské noviny“], založeného roku 1661; od roku 1762 oficiální orgán vlády.
49 Za vítězství nad karlisty obdržel Espartero titul hraběte z Luchany. Při vjezdu do Madridu 29. července 1854 Espartero prohlásil, že se postaví do čela Spanělů a mečem z Luchany proklestí slavnou cestu v případě, že se nepřátelé svobody odváží napadnout svobodu.
50 „La Presse“ — francouzský buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1836; v padesátých letech byl v opozici k režimu druhého císařství.