Karel Marx



*Anglo-perská válka


Vyhlášením války Persii[78] opakovala Anglie, či spíše Východoindická společnost jeden z úskočných a bezohledných triků anglické diplomacie v Asii, jimiž Anglie rozšiřovala své panství na tomto kontinentě. Jakmile společnost vrhne chtivý pohled na území kteréhokoli nezávislého panovníka nebo na kteroukoli oblast důležitou politicky či obchodně nebo bohatou na zlato či drahokamy, obviní se oběť, že porušila tu či onu smyšlenou nebo skutečnou konvenci, že překročila nějaký pomyslný příkaz či zákaz nebo že se dopustila jakési nepostižitelné urážky, pak se vyhlásí válka a britská historie je obohacena o další krvavé svědectví nepomíjivosti zla a věčné platnosti bajky o vlku a ovci.

Anglie mnoho let dychtila po nějaké pozici v Perském zálivu, zejména po ovládnutí ostrova Charaku, ležícího v severní částí zálivu. Proslulý sir John Malcolm, který byl několikrát vyslancem v Persii, nepřestával zdůrazňovat, jakou cenu by měl tento ostrov pro Anglii, a tvrdil, že by se mohl stát jednou z jejích nejlépe prosperujících držav v Asii, neboť leží v sousedství Búšíru, Bender Rigu, Basry, Grien Barberie a El-Katifu. A výsledek je ten, že ostrov i s Búšírem je už v anglických rukou. Sir John jej považoval za středisko obchodu Turecka, Arábie a Persie; ostrov má skvělé podnebí a všechny předpoklady, aby se zdárně rozvíjel. Vyslanec přednesl před více než pětatřiceti lety své poznatky lordu Mintoví, tehdejšímu generálnímu guvernérovi Indie, a oba se snažili uskutečnit příslušný plán. Sir John byl už dokonce jmenován velitelem výpravy, která měla ostrov dobýt, a byl už na cestě, když dostal rozkaz, aby se vrátil do Kalkaty, a sir Harford Jones byl vyslán do Persie s diplomatickým posláním. V letech 1837—1838, když Persie poprvé obléhala Herát, zmocnila se Anglie Charaku pod stejnou průhlednou záminkou jako nyní — že totiž brání Afghánce, s nimiž neustále žila v nesmiřitelném nepřátelství — byla však okolnostmi, tj. zásahem Ruska, donucena kořisti se vzdát. Když Persie nedávno znovu zaútočila na Herát, tentokrát úspěšně, poskytlo to Anglii příležitost, aby obvinila šáha z věrolomnosti a uchvátila ostrov jako první krok k zahájení válečných akcí.

Půl století se tedy Anglie neustále, avšak zřídkakdy úspěšně snažila získat rozhodující vliv v kabinetu perských šáhů. Perští ministři si ovšem vždycky dokázali se svými úlisnými nepřáteli poradit a vyklouznout z tak zrádného objetí. Kromě toho, že měli před očima chování Angličanů v Indii, řídili se Peršané velmi pravděpodobně výstrahou udělenou v roce 1805 Fathovi Alí šáhovi: „Nedůvěřuj radám chamtivého kupeckého národa, který v Indii čachruje s životy a korunami panovníků.“ Padla tedy kosa na kámen. V Teheránu, hlavním městě Persie, je anglický vliv velmi slabý, neboť tu — nehledě na ruské intriky — má významné postavení Francie, a ze všech těchto tří lupičů se Persie asi nejvíc obává britského. V této chvíli je perská mise na cestě do Paříže, nebo tam už přibyla, a je velmi pravděpodobné, že se tam perské komplikace[79] stanou předmětem diplomatického jednání. Francie samozřejmě nepřihlíží lhostejně k okupaci ostrova v Perském zálivu. Problém je nadto komplikován tím, že Francie vyhrabala jakousi dávno zapomenutou listinu, podle níž jí perští šáhové už dvakrát Charak postoupili — jednou ještě za Ludvíka XIV. v roce 1708 a potom v roce 1808 — v obou případech sice podmíněně, ale natolik zřetelně, že z toho mohl vyvozovat jistá práva, nebo alespoň na tom zakládat nároky nynější napodobitel oněch panovníků, kteří byli dostatečně protibritští.

V nedávné odpovědi listu „Journal des Débats“ se londýnské „Times“ vzdaly jménem Anglie ve prospěch Francie všech nároků na vedoucí úlohu v evropských záležitostech a vyhradily anglickému národu nezadatelné právo na řízení věcí v Asii a v Americe, kde nesmí zasahovat žádná jiná evropská mocnost. Lze však pochybovat o tom, že Ludvík Bonaparte bude s tímto rozdělením světa souhlasit. Rozhodně za nedávných neshod francouzská diplomacie v Teheránu Anglii nijak žhavě nepodporovala a chování francouzského tisku, který vyhrabává a připomíná galské nároky na Charak, dává tušit, že napadení a rozkouskování Persie bude pro Anglii dost tvrdý oříšek.



Napsal K. Marx 30. října 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4904 ze 7. ledna 1857
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

78 Jde o anglo-perskou válku z let 1856—1857, která byla jednou z etap agresívní britské koloniální politiky v Asii v polovině 19. století. Oficiální příčinou přerušení diplomatických styků mezi Anglií a Persií, k němuž došlo koncem roku 1855, byla rozepře mezi anglickým vyslancem v Teheránu a perským sadrazamem (ministerským předsedou) kvůli perskému poddanému, který byl sekretářem anglické mise. Pohnutkou k válce byl pokus perské vlády uchvátit knížectví Herát. Stejnojmenné hlavní město tohoto knížectví bylo uzlem obchodních cest a důležitým strategickým bodem, a proto bylo v polovině 19. století jablkem sváru mezi Persií, kterou v této záležitosti podporovalo Rusko, a Afghánistánem, povzbuzovaným Anglií. Když v říjnu 1856 dobylo Herát perské vojsko, využili toho angličtí kolonizátoři k ozbrojenému vměšování ve snaze podrobit si jak Afghánistán, tak Persii. Vyhlásili 1. listopadu Persii válku a poslali do Herátu své vojsko. Když však vypuklo v Indii národně osvobozenecké povstání z let 1857—1859, byla Anglie nucena urychleně uzavřít s Persií mír. Podle mírové smlouvy, podepsané v Paříži v březnu 1857, se Persie vzdala všech nároků na Herát. Roku 1863 byl Herát připojen k državám afghánského emíra.

Redakce „New-York Daily Tribune“ otiskla tento Marxův článek s dvouměsičním zpožděním a doplnila v něm faktické údaje o válečných událostech, k nimž došlo po napsání článku.

79 Jde o anglické územní anexe v Perském zálivu.