Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



*Válka v horách kdysi a dnes[110]


Nedávná možnost vpádu do Švýcarska[111] která ještě úplně nepominula, samozřejmě vyvolala nový zájem veřejnosti nejen o obranné možnosti horské republiky, ale o otázky vedení války v horách vůbec. Lidé mají vcelku sklon považovat Švýcarsko za nedobytné a armáda, která by tam vtrhla, jim připomíná římské gladiátory, jejichž „Ave, Caesar, morituri te salutant“[a] se stalo tak proslulým. Připomíná se Sempach a Morgarten, Murten a Granson,[112] a říká se, že pro cizí armádu může být celkem snadné proniknout do Švýcar, ale jak řekl šašek Albrechta Rakouského, bude těžké dostat se zase ven. Dokonce i vojenští odborníci vám vyjmenují tucet horských průsmyků a soutěsek, kde by se hrstka mužů mohla snadno a s úspěchem postavit na odpor i několika tisícům nejlepších vojáků.

Tato tradiční představa o nedobytnosti Švýcarska, nazývaného horskou tvrzí, se datuje od dob válek s Rakouskem a Burgundskem ve 14. a 15. století. V minulosti bylo hlavní útočníkovou zbraní obrněné rytířské jezdectvo; jeho síla spočívala v drtivém útoku proti armádám, které se nemohly bránit střelnými zbraněmi. Ale takový útok byl nemožný v zemi, jako je Švýcarsko, kde není ani dnes jezdectvo nic platné, kromě nejlehčího jezdectva použitého v malém počtu. Tím spíše tu byli bezmocní rytíři 14. století, kteří na sobě tahali skoro cent železa. Museli sesednout z koní a bojovat na zemi; tím ztratili poslední zbytek pohyblivosti, z útočníků se změnili v obránce, a když byli zastiženi v soutěsce, nemohli se bránit dokonce ani proti holím a klackům. Za burgundských válek se stala důležitější složkou armády pěchota ozbrojená kopími a byly zavedeny střelné zbraně; pěchotu však stále ještě ochromovala váha ochranného brnění, děla byla těžká, ruční střelné zbraně nemotorné a poměrně neúčinné. Celá výstroj vojska byla ještě tak těžkopádná, že mu úplně znemožňovala věst válku v horách, zejména v době, kdy se dá těžko mluvit o silnicích. To způsobilo, že tyto pomalu se pohybující armády uvízly, jakmile se dostaly do obtížného terénu, zatímco lehce ozbrojení švýcarští sedláci mohli zaútočit, obelstít své protivníky, obklíčit je a nakonec je porazit.

Po tři staletí po burgundských válkách nebylo Švýcarsko nikdy vážně napadeno. Tradiční představa o švýcarské neporazitelnosti se vžívala a byla respektována, dokud francouzská revoluce, událost, která rozbila napadrť tolik ctihodných tradic, nerozbila i ji, alespoň pro ty, kdo jsou obeznámeni s dějinami vojenství. Doba se změnila. Zmizelo obrněné jezdectvo i těžkopádní kopiníci; taktika se neustále revoluciouovala; nejdůležitější vlastností armád se stala pohyblivost; lineární taktiku Marlborougha, Eugena[b] a Bedřicha Velikého zvrátily kolony a harcovníci revolučních armád, a ode dne, kdy generál Bonaparte roku 1796 překročil Colle di Cadibona, vpadl mezi rozptýlené rakouské a sardinské kolony, porazil je čelním útokem, zároveň jim odřízl ústup do úzkých údolí Přímořských Alp a většinu svých nepřátel vzal do zajetí — od toho dne se datuje začátek nové vědy o vedení války v horách, která skoncovala s nedobytností Švýcarska.

V období lineární taktiky, jež bezprostředně předcházelo období moderního způsobu vedení války, se oba protivníci pečlivě vyhýbali obtížnému terénu. Za nejvhodnější bojiště se považovala co nejrovnější planina, jen když na ní byly nějaké překážky, o něž by se mohlo opřít jedno nebo obě křídla. Francouzské revoluční armády však přišly s jiným názorem. V každém obranném postavení vyhledávaly překážku před frontou, která by kryla terén pro střelce i zálohy. Francouzi dávali vcelku přednost obtížnému terénu; jejich vojska byla daleko pohyblivější a jejich formace, rozptýlená sestava a kolony, jim dovolovaly nejen[c] rychle se pohybovat všemi směry, ale umožňovaly jim i výhodně využívat skrytů v členitém terénu, zatímco jejich protivník byl v takovém terénu zcela bezmocný. Termín „nepřístupný terén“ byl z vojenské terminologie prakticky téměř vyškrtnut.

Švýcaři to pocítili v roce 1798, kdy čtyři francouzské divize přes úporný odpor části obyvatelstva a přes tři po sobě jdoucí povstání starých lesních kantonů ovládly zemi, která byla v následujících třech letech jedním z nejdůležitějších dějišť vojenských akcí mezi francouzskou republikou a koalicí.[113] Jak málo se Francouzi báli nepřístupných švýcarských hor a úzkých roklí, ukázali již v březnu 1798, kdy Masséna znenadání vytáhl proti nejdrsnějšímu a nejhornatějšímu kantonu — Graubündenu, který byl tehdy obsazen Rakušany. Ti drželi ve svých rukou údolí horního Rýna. Koncentricky uspořádané kolony Massénova vojska prošly do tohoto údolí horskými průsmyky, které byly téměř neschůdné pro koně, obsadily všechny východy z údolí a přinutily Rakušany, aby po krátkém odporu složili zbraně. Rakušané se velmi brzy poučili z této lekce; pod velením generála Hotze, který nabyl značné zběhlosti ve vedení války v horách, znovu zaútočili, opakovali týž manévr a Francouze vytlačili. Masséna pak ustoupit do obranných postavení u Curychu, kde porazil Korsakovovy Rusy; pak následoval Suvorovův vpád do Švýcarska přes Svatý Gotthard a jeho neblahý ústup, a konečně nový postup Francouzů přes Graubünden do Tyrol, kde Macdonald uprostřed zimy překročit tři horské hřebeny, považované tehdy za téměř nepřekročitelné i husím pochodem. Velká Napoleonova tažení, která pak následovala, se odehrávala v prostorných údolích Dunaje a Pádu; velkolepé strategické koncepce, jež byly základem těchto tažení, směřovaly totiž vždycky k odříznutí nepřátelské armády od jejího zásobovacího centra, ke zničení této armády a nakonec k obsazení samého centra, a k tomu bylo zapotřebí méně členitého terénu a soustředění velkých mas pro rozhodující bitvy, což bylo v Alpách neuskutečnitelné. Avšak celé dějiny válek od prvního Napolconova alpského tažení v roce 1796 a od jeho pochodu přes Julské Alpy na Vídeň v roce 1797 až po rok 1801 ukazují, že alpské hřebeny a údolí už úplně přestaly děsit moderní armády; od té doby až do roku 1815 neposkytly Alpy ani Francii, ani koalici nikdy žádné obranné postavení, které by stálo za zmínku.

Procházíte-li některou z hlubokých horských roklí, jimiž se vinou cesty vedoucí od severních svahů Alp k jižním, narazíte v každém ohbí cesty na hrozivé obranné pozice. Vezměte například dobře známou Viamala. Nenajdete důstojníka, který by vám neřekl, že by dokázal udržet tuto soutěsku s jedním praporem, kdyby měl jistotu, že ho nepřítel neobejde. O to však právě jde. Ani na nejvyšších alpských hřebenech neexistuje horský průsmyk, který by nebylo možno obejít. Napoleonova zásada pro vedení války v horách zněla: „Kde projde koza, tam projde i člověk; kde projde člověk, tam projde prapor, a kde projde prapor, tam projde armáda.“ Podle toho musel jednat i Suvorov, když se ocitl zcela uzavřen v údolí Reussu: musel vést svou armádu stezkami pastevců, kudy se dalo projít jen po jednom, přitom mu byl v patách Lecourbe, nejlepší francouzský generál ve vedení války v horách.

Toto snadné obejití nepřítele víc než vyvažuje sílu obranných pozic, na něž by čelní útok byl mnohdy naprostým šílenstvím. Střežit všechny cesty, po nichž lze takovou pozici obejít, by pro bránící se stranu znamenalo takové rozptýlení sil, že by její okamžitá porážka byla nevyhnutelná. V nejlepším případě by bylo možné tyto cesty pouze pozorovat, a odražení obchvatu by záviselo na promyšleném využití záloh a na rozhodnosti a rychlém jednání velitelů jednotlivých oddílů; a přesto, kdyby jen jedna ze tří nebo čtyř kolon provádějících obchvat dosáhla úspěchu, octla by se bránící se strana ve stejně špatné situaci, jako kdyby měly úspěch všechny kolony. Ze strategického hlediska je tedy útok v horské válce rozhodně výhodnější než obrana.

Budeme-li otázku zkoumat z čistě taktického hlediska, dospějeme ke stejnému závěru. Jako obranných postavení se bude vždy používat úzkých horských roklí, obsazených silnými kolonami v údolí a chráněných jednotlivými střelci na výšinách. Tato postavení lze obejít buď zpředu, skupinami střelců, které vyšplhají po svazích údolí a obejdou obráncovy odstřelovače, nebo pomocí skupin, které pochodují po hřebenu pohoří, tam kde je schůdný, či souběžným údolím — jednotky provádějící obchvat přitom využijí některého průsmyku, aby napadly postavení obránce z boku nebo z týlu. Ve všech těchto případech mají obchvatné skupiny tu výhodu, že ovládají situaci; zaujímají výše položený terén a mají přehled po údolí obsazeném protivníkem. Mohou na protivníka svalovat balvany a stromy, protože v dnešní době není žádná kolona tak nerozumná, aby vstoupila do hluboké rokle a neočistila napřed její svahy; tak se tento kdysi příhodný způsob obrany nyní obrátil proti obráncům. Další nevýhodou obrany je to, že účinnost střelných zbraní, na níž obrana v podstatě závisí, je v horském terénu značně omezená. Dělostřelectvo tu není téměř k ničemu, a tam, kde se ho vážně použije, bývá ztraceno při ústupu. Takzvané horské dělostřelectvo, skládající se z lehkých houfnic dopravovaných na mulech, nemá skoro žádný účinek, jak přesvědčivě dokazují zkušenosti Francouzů v Alžírsku[114]. Pokud jde o ručnice a pušky, připravují úkryty, jež se v takovém terénu všude nabízejí, obranu o velikou výhodu — o otevřený terén v předpolí, který musí nepřítel projít pod palbou. Proto jak z taktického, tak i ze strategického hlediska docházíme k závěru, k němuž dospěl rakouský arcivévoda Karel, jeden z nejlepších vojevůdců v horské válce a jeden z klasických autorů píšících o této otázce, totiž že v tomto druhu války je útok mnohem výhodnější než obrana.

Znamená to snad, že hornatou zemi nemá vůbec smysl bránit? Určitě ne. Znamená to jen, že obrana nesmí být pouhou pasívní obranou, že musí hledat sílu v pohyblivosti a všude tam, kde to podmínky dovolují, musí obránci přecházet do útoku. V alpských zemích sotva může dojít k bitvám; celá válka je tu nepřetržitý řetěz drobných akcí, pokusů útočící strany vklínit se v tom či onom bodě do protivníkova postavení a pak proniknout vpřed. Obě armády musí být nezbytně rozptýleny; obě jsou nutně na každém kroku vystaveny úspěšnému útoku protivníka; obě musí počítat s nepředvídanými okolnostmi. Jedinou výhodou, kterou má bránící se strana, je tedy to, že může vyhledávat u nepřítele slabá místa a vnikat mezi jeho rozdělené kolony. V takovém případě by se silná obranná postavení, o něž by se výhradně opírala čistě pasívní obrana, stala pastmi, kam by bylo možno vlákat nepřítele a přimět ho, aby tam svedl rozhodující boj, zatímco hlavní úsilí obrany by bylo namířeno proti obchvatným kolonám, z nichž každá může být sama obchvácena a ocitnout se tak ve stejně beznadějné situaci, do jaké chtěla přivést bránící se stranu. Je ovšem naprosto jasné, že taková aktivní obrana předpokládá energické, zkušené a obratné generály, vysoce ukázněné a pohyblivé jednotky a především velmi obratné a spolehlivé velitele brigád, praporů a dokonce rot, neboť v takovém případě všechno závisí na rychlém a uváženém jednání jednotlivých oddílů.

Existuje ještě jedna forma obranné války v horách, která se v nynější době stala slavnou; je to národní povstání a partyzánská válka, k níž je alespoň v Evropě bezpodmínečně zapotřebí horské krajiny. Máme čtyři příklady takové války: tyrolské povstání, španělskou gerilovou válku proti Napoleonovi, baskické karlistické povstání a válku kavkazských kmenů proti Rusku.[115] Přestože všechny tyto války způsobily vetřelcům velké nepříjemnosti, nebyla žádná z nich sama o sobě korunována úspěchem. Tyrolské povstání bylo hrozivé pouze v roce 1809, dokud je podporovalo rakouské pravidelné vojsko. Španělské gerily, i když měly ohromnou výhodu — velmi rozlehlou zemi — mohly dlouho pokračovat v odporu především proto, že Francouzi museli své hlavní úsilí neustále zaměřovat proti anglo-portugalské armádě. Dlouhé trvání karlistické války lze vysvětlit rozkladem, který tehdy nastal ve španělské pravidelné armádě, a neustálým vyjednáváním mezi karlisty a generály královny Kristýny; tato válka proto není vhodným příkladem. A konečně v bojích na Kavkaze, které ze všech válek tohoto druhu přinesly horalům největší slávu, vděčili horalé za své relativní úspěchy ofenzivní taktice, jíž při obraně svého území především používali. Kdekoli Rusové — kteří se stejně jako Britové ze všech vojsk nejméně hodí pro vedení války v horách — zaútočili na Kavkazany, tam byli Kavkazané zpravidla poraženi, jejich osady zničeny a Rusové si pomocí opevněných bodů zajistili horské přechody. Avšak síla horalů byla v jejich neustálých výpadech z hor do rovin, v přepadech ruských posádek nebo předních stráži, v rychlých nájezdech hluboko do týlu ruských předních linií, v léčkách nastražených ruským kolonám na pochodu. Jinými slovy, horalé byli lehčí a pohyblivější nežli Rusové a této výhody využívali. Vidíme tedy, že při každém, byť i jen dočasně úspěšném povstání horalů byl tento úspěch výsledkem ofenzívních operaci. V tom se tato povstání naprosto liší od švýcarských povstání z let 1798 a 1799, kdy povstalci vždycky zaujali nějaké na první pohled silné obranné postavení a čekali tam na Francouze, kteří je pak pokaždé na hlavu porazili.



Napsal B. Engels kolem 10. ledna 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4921 z 27. ledna 1857
  Podle textu novin
srovnaného s textem
úryvku rukopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Buď zdráv, Caesare, na smrt jdoucí tě pozdravují.“ (Pozn. red.)

b — Savojského. (Pozn. red.)

c Zde končí zlomek rukopisu. (Pozn. red.)


110 Část článku se dochovala také v rukopisu. Na místě, kde dochovaný úryvek rukopisu končí, je v textu poznámka.

111 Jde o tzv. neuchâtelský konflikt (viz poznámku [72]).

112 U Sempachu (kanton Luzern) došlo 9. července 1386 k bitvě mezi Švýcary a vojskem rakouského vévody Leopolda III., která skončila vítězstvím švýcarského vojska.

U Morgartenu zvítězila 15. listopadu 1315 švýcarská domobrana nad vojskem Leopolda Habsburského.

Murten a Granson — viz poznámku [95].

113 Roku 1798 obsadila vojska francouzského direktoria Švýcarsko, kde byla vyhlášena Helvétská republika, plně závislá na Francii. Centralizace mocí, zavedená v Helvétské republice podle ústavy přijaté 12. dubna 1798, vedla k zostření boje pokrokových kantonů, v nichž se rozvíjely buržoazní vztahy, se sociálně i hospodářsky zaostalými starými, tzv. lesními kantony. Když Engels mluví o trojím povstání starých lesních kantonů, má na mysli jejich akce proti francouzským vojskům v dubnu, květnu a srpnu 1798. Po porážce, kterou utrpěli Švýcaři ve všech těchto akcích, byly staré kantony nuceny se vzdát a přípoji: se k Helvétské republice.

Za válek Francie s druhou protifrancouzskou koalicí (1798—1801), které skončily lunévillskou mírovou smlouvou (viz pozn. [86]), bylo Švýcarsko jedním z hlavních válčišť.

114 Jde o dobyvačně války, které vedli francouzští kolonizátoři ve třicátých až sedmdesátých letech 19. století v Alžírsku, aby si tuto zemi podrobili. Francouzský vpád do Alžírska vyvolal dlouhý a úporný odpor arabského obyvatelstva. Francouzi vedli válku s nevídanou krutostí. Roku 1847 bylo dobyti Alžírska v podstatě dokončeno, ale boj alžírského lidu za nezávislost pokračoval dál.

115 Tyrolské povstání — povstání tyrolských sedláků z roku 1809 proti cizácké francouzské nadvládě, proti odstoupeni Tyrol Bavorsku, ke kterému došlo po bratislavském míru z roku 1805, a za návrat Tyrol pod habsburské panství. K povstání došlo za souhlasu vídeňského dvora a mělo podporovat válku Rakouska proti Francii a Bavorsku, Lidové povstání osvobodilo celé Tyroly od francouzského vojska, zatímco vládnoucí kruhy habsburské monarchie prohrály svou válku za nezávislost na francouzské nadvládě, neboť vedly válku zdráhavě a velmi se obávaly, aby se nezvrhla v občanskou válku. Zradily Tyroly a daly je zcela napospas (Francouzům) vídeňskou mírovou smlouvou z 14. října 1809, přestože císař František dal slavnostně slib tyrolským sedlákům. Když potom chtěli Francouzi znovu obsadit Tyroly, byli znovu odraženi tyrolskými bojovníky za svobodu. Jejich vůdce Andreas Hofer, fanatický přívrženec rakouského dvora, sestavil vládu. Tyrolané ponechaní svému osudu nutně podlehli nově vtrhnuvším napoleonským vojskům. Hofer byl prozrazen jedním zrádcem, byl postaven před francouzský válečný soud a zastřelen 20. února 1810 v Mantově.

Španělská gerilová válka — viz poznámku [56].

Baskické karlistické povstání — viz poznámku [53].

Válku severokavkazských horalů proti carskému Rusku, která začala koncem dvacátých let 19. století, vyvolala kolonizátorská politika carismu a útlak místních feudálů podporovaných carskou vládou. Hnutí horalů, které bylo vcelku osvobozenecké, mělo však současně některé reakční rysy. V jeho čele stáli zpravidla přívrženci müridismu — nejfanatičtějšího a nejbojovnějšího reakčního směru v islámu. Müridové, kteří se opírali o muslimské duchovenstvo a využívali nespokojenosti horalů, dokázali shromáždit proti carským vojskům značné síly. V třicátých letech se jim podařilo vytvořit v Dagestánu a v Čečensku svou náboženskou vojenskou a státní organizaci v čele se Šámilem. Hnutí vedeného Šámilem se snažily využít pro své uchvatitelské cíle Turecko a Anglie, které chtěly odtrhnout Kavkaz od Ruska. Boj proti Šámilovi, který se opevnil v horských pevnostech, byl neobyčejně obtížný a táhl se po několik desetiletí. Když skončila krymská válka, začalo ruské vojsko zasazovat Šámilovým silám jednu porážku za druhou a v srpnu 1859 ovládlo jeho poslední útočiště — pevnost Gunib. K Šámilově porážce přispělo to, že se z müridů vytvořilo nové feudální panstvo, které utlačovalo rolníky; ti pak začali Šámila opouštět.