Karel Marx
*Mučení v Indii
Náš londýnský zpravodaj, jehož článek o povstání v Indii jsme uveřejnili včera,[237] poukazuje velmi správně na některé události, které tomuto prudkému výbuchu připravily cestu. Hodláme dnes na chvíli pokračovat v těchto úvahách a ukázat, že britští vládci Indie rozhodně nejsou tak mírní a bezúhonní dobrodinci indického lidu, jak by chtěli světu namluvit. Budeme přitom vycházet z úřednich Modrých knih o mučení ve Východní Indii, které byly předloženy Dolní sněmovně během zasedání v letech 1856 a 1857.[238] Jak uvidíme, je to svědectví, které nelze vyvrátit.
Máme především zprávu komise, která vyšetřovala mučení v Madrásu.[239] Jak zpráva uvádí, komise se „přesvědčila, že mučení je všeobecně používáno k daňovým účelům“. Komise má pochybnosti, zda
„pro trestné činy je vydáván násilnostem byť jen přibližně stejný počet osob ročně jako pro neplacení daní“. Dále prohlašuje, že „jedna okolnost zapůsobila na komisi ještě bolestněji než samo zjištění, že mučení existuje; obtíže, na něž narážejí osoby, kterým bylo ukřivděno, když se dožadují nápravy“.
Podle výroku komise jsou tyto obtíže způsobeny těmito příčinami: 1) Kdo chce stížnost podat výběrčímu[240] osobně, musí daleko cestovat, vynaložit hodně peněz a ztratit mnoho času čekáním, než bude přijat. 2) Kdo podává stížnost písemně, obává se, že „bude vrácena s obvyklou poznámkou, že je třeba obrátit se na tahsíldára“, obvodního policejního a berního úředníka, tedy právě na toho člověka, který se buď osobně nebo prostřednictvím svých podřízených policejních úředníků křivdy dopustil. 3) Zákon poskytuje nedostatečné prostředky ke stíhání a trestání vládních úředníků, i když jsou pro tyto přehmaty formálně obžalováni a usvědčeni. Ukazuje se, že kdyby takové obvinění bylo dokázáno před soudem, mohl by uložit jenom pokutu padesáti rupií nebo trest jednoho měsíce vězeni. Jiná možnost je předat obžalovaného „trestnímu soudci, aby jej potrestal nebo postoupil jeho věc k dalšímu řízení oblastnímu soudu“. Zpráva dodává, že
„tato procedura je zřejmě velmi zdlouhavá a dá se použít pouze při jednom druhu přestupků, totiž při zneužití policejní moci, kdežto v daném případě je zcela neúčinná“.
Jestliže policejní nebo berní úředník, což je jedna a táž osoba, neboť daně vybírá policie, je obviněn, že při vymáhání peněz používá násilí, je nejprve souzen pomocníkem výběrčího; pak se může odvolat k výběrčímu a popřípadě ještě k nadřízenému finančnímu úřadu. Tento úřad může jeho věc postoupit vládě nebo civilním soudům.
„Za takového právního stavu nemůže ani jediný chudý raijat[241] vést spor se zámožným berním úředníkem a nezjistili jsme žádný případ, že by podle těchto dvou ustanovení (z roku 1822 a z roku 1828) podal prostý člověk žalobu.“
Kromě toho je násilné vymáhání peněz trestné jen v tom případě, když si úředník přisvojuje veřejné peníze nebo nutí raijata zaplatit navíc částku, kterou strká do vlastní kapsy. Neexistují tedy žádné právní prostředky, kterými by se trestně stíhalo násilí při vybírání daní.
Zpráva, z níž pocházejí tyto citáty, se týká pouze madráského presidentství; ovšem sám lord Dalhousie, když psal v září 1855 ředitelům,[a] poznamenal, že
„už dávno přestal pochybovat o tom, že nižší úředníci ve všech britských provinciích používají v té či oné formě mučení“.
Tím se oficiálně přiznává, že v Britské Indii všeobecně existuje mučení jako finanční instituce, ale toto přiznání je formulováno tak, aby britská vláda sama byla kryta. Madráská komise skutečně dospívá k závěru, že mučením se proviňují pouze nižší indičtí úředníci, zatímco evropští vládní úředníci se vždy, byť neúspěšně, ze všech sil snažili tomu zabránit. V odpověď na toto tvrzení odevzdalo Madráské domorodé sdružení v lednu 1856 parlamentu petici, v níž si stěžuje na vyšetřování případů mučení, a to z těchto důvodů: 1) O vyšetřování se téměř nedá mluvit, protože komise zasedala jen ve městě Madrásu, a to pouhé tři měsíce, a přitom domorodci, kteří si chtěli stěžovat, až na několik málo případů neměli možnost opustit své domovy. 2) Členové komise se nepokoušeli dojít až ke kořeni tohoto zlořádu; kdyby to byli učinili, bylo by se přišlo na to, že tímto kořenem je sám systém vybírání daní. 3) Obžalovaných domorodých úředníků se při vyšetřování nikdo nedotázal, do jaké míry věděli jejich představení o těchto praktikách.
„Původce tohoto násilí,“ píší autoři petice, „nelze vidět v jeho fyzických vykonavatelích; jim dávají pokyny úředníci, kteří jsou jejich bezprostřední představení, a ti opět odpovídají za určenou částku vybrané daně svým evropským nadřízeným, a také ti jsou stejně odpovědni nejvyššímu vládnímu orgánu.“
A vskutku stačí několik málo výňatků ze svědectví, na nichž je podle prohlášení komise založena madráská zpráva, aby bylo vyvráceno její tvrzení, že Angličané se ničím neprovinili. Tak například pan W. D. Kohlhoff obchodník, vypovídá:
„Způsoby mučení jsou různě a závisí na fantazii tahsíldára nebo jeho podřízených. Těžko však mohu říci, zda vyšší orgány zjednávají nějakou nápravu, neboť všechny stížnosti se obvykle postupují tahsíldárovi, aby je vyšetřil a podal zprávu.“
Mezi stížnostmi domorodců nalézáme tuto:
„Loni, když u nás byla velmi špatná úroda pisánu (hlavní úroda rýže, rýže nastojato), protože málo pršelo, nemohli jsme platit tolik jako obvykle. Když byl hotov džamabandí[b], žádali jsme na základě našich ztrát o slevu, a to podle ustanovení úmluvy, kterou jsme uzavřeli v roce 1837, když byl naším výběrčím pan Eden. Protože tato sleva nebyla poskytnuta, odmítli jsme převzít své patty[c]. Nato na nás začal tahsíldár placení velmi tvrdě vymáhat; to trvalo od června do srpna. Spolu s jinými jsem byl dán pod dozor lidem, kteří nás vyváděli na slunce. Tam jsme se museli sehnout, na záda nám naložili kameny a nepustili nás ze žhavého písku. Teprve po osmé hodině nám dovolili, abychom šli na svá rýžová pole. Tak krutě s námi nakládali po tři měsíce; za tu dobu jsme šli několikrát k výběrčímu odevzdat petice, ale ten odmítal je přijmout. Vzali jsme petice a odvolali jsme se k soudu, když u nás zasedal, a ten je postoupil výběrčímu. Spravedlnosti jsme se stejně nedomohli. V září jsme dostali výstrahu, pětadvacet dní nato nám byl zabaven majetek a pak prodán. Kromě toho, o čem jsem se už zmínil, byly mučeny i naše ženy: na prsa jim nasazovali svěráky.“
Domorodý křesťan prohlásil v odpovědi na dotazy členů komise:
„Když někudy prochází domorodý nebo evropský pluk, musí všichni raijati přinášet potraviny a jiné věci zadarmo, a když některý z nich požaduje zaplacení, je surově mučen.“
Pak následuje případ bráhmana, kterého tabsíldár zavolal spolu s ostatními obyvateli z vesnice i z okolních vesnic, aby dodali zadarmo prkna, dřevěné uhlí, palivové dříví atd., aby tahsíldár mohl pokračovat ve stavbě mostu přes Kolerun. Když bráhman odmítl, chopilo se ho dvanáct mužů a nejrůznějšími způsoby ho mučili. K tomu dodává:
„Podal jsem stížnost zástupci výběrčího panu W. Cadellovi. Ten však nic nevyšetřil a mou stížnost roztrhal. Chce levně dokončit stavbu mostu přes Kolerun na úěct chudých a udělat si dobré jméno u vlády, a proto i kdyby tahsíldár třeba vraždil, ani si toho nevšimne.“
Jak nejvyšší úřady pohlížejí na nezákonné praktiky dosahující toho nejhoršího stupně vydírání a násilí, ukazuje nejlépe případ pana Breretona, který byl v roce 1855 dosazen jako komisař do ludhijánského okresu v Paňdžábu. Podle zprávy vrchního komisaře Paňdžábu bylo dokázáno, že
„v řadě případů byly s vědomím samého náměstka komisaře pana Breretona nebo přímo na jeho pokyn bez příčiny prohledávány domy zámožných občanů a jejich majetek, který byl při tom zabaven, byl dlouhou dobu zadržován; mnoho osob bylo zavíráno do vězení a zůstávaly tam celé týdny, třebaže na ně nebyla podána žaloba; zákony o zajišťování pochybných individui se uplatňovaly šmahem a bez rozdílu se slepou krutosti. Náměstka komisaře provázelo z okresu do okresu několik policejních úředníků a donašeči, jejichž služeb používal, ať přišel kamkoli, a tito lidé byli hlavními strůjci všeho zla.“
Lord Dalhousie ve svém záznamu o tomto případu říká:
„Máme nezvratné důkazy — takové, že je nevyvrací ani sám pan Brereton — že se tento úředník provinil ve všech bodech dlouhého seznamu přehmatů a přečinů, z nichž ho vrchní komisař obžaloval a které postavily do nepříznivého světla část britského správního aparátu a vydaly velký počet britských poddaných těžkému bezpráví, svévolnému věznění a krutému mučení.“
Lord Dalhousie navrhuje „příkladné veřejné potrestání“ a domnívá se proto, že
„pan Brereton nemůže být prozatím pověřen funkcí náměstka komisaře, nýbrž měl by být této fukce zbaven a degradován na funkci prvního pomocníka“.
Tyto výňatky z Modré knihy je možno uzavřít peticí obyvatel kanárského táluku[d] z Malabárského pobřeží, kteří prohlašují, že podali vládě několik peticí bez jakéhokoli výsledku, a takto porovnávají své dřívější a nynější podmínky:
„Pod vládou rání[e], Bahádura a Tipla jsme obhospodařovati vlhkou i suchou půdu, hornaté i rovinaté pozemky a lesy, platili mírné daně, kterč nám byly vyměřeny, a žili jsme tak spokojeně a šťastně. Tehdejší úředníci sarkáru[f] nám vyměřili dodatečné daně, ale my jsme je nikdy neplatili. Při vybírání daní jsme nepoznali odírání, ústrky a trýzněni. Když se však naše země dostala pod správu vážené společnosti[g], byly vymýšleny nejrůznější pIány, jak z nás vymačkat peníze. Pro tento zhoubný záměr vymýšlela společnost ustanoveni, formulovala předpisy a ukládala svým výběrčím a civilním soudcům, aby je uskutečňovali. Avšak tehdejší výběrčí a jejich podřízení domorodí úředníci přihlíželi po jistou dobu k našim stížnostem a postupovati podle našich přáni. Naproti tomu nynějši výběrčí a jim podřízeni úřednici ve snaze dosáhnout stůj co stůj povýšení opomíjejí dobro lidu a vůbec jeho zájmy, jsou hluší k našim stížnostem a vystavují nás všemožným ústrkům.“
Načrtli jsme tu jen stručně a v tlumených barvách jednu kapitolu ze skutečné historie britského panství v Indii. Tváří v tvář takovým faktům se nezaujatí a přemýšlivi lidé možná zeptají, zda lid nemá právo pokusit se vyhnat cizí dobyvatele, kteří tak špatně nakládají se svými poddanými. A jestliže Angličané mohli tyto činy páchat s chladnou rozvahou, lze se pak divit, že se vzbouření Indové v ohni povstání a bojů dopouštějí zločinů a ukrutností, z nichž jsou obviňováni?
Napsal K. Marx 28. srpna 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5120 ze 17. září 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Je míněna ředitelská rada Východoindické společnosti. (Pozn. red.)
b — rozpis pozemkové daně. (Pozn. red.)
c — daňové výměry. (Pozn. red.)
d — jde o oblast, správní jednotku menší než okres. (Pozn. red.)
e — panovnice, královny. (Pozn. red.)
f — vlády. (Pozn. red.)
g — Východoindické společnosti. (Pozn. red.)
237 Z poznámky v Marxově zápisníku z roku 1857 vyplývá, že článek „O mučení v Indii“ byl napsán 28. srpna, ale redakce „New-York Daily Tribune“ jej z neznámých důvodů uveřejnila až po článku „Indické povstání“ (viz zde), na nějž se tu odvolává; článek „Indické povstání“ napsal Marx 4. září.
238 „East India (torture)“ [„Východní Indie (mučení)“], Londýn 1855—1857.
239 „Report of the Commission for the Investigation of Alleged Cases of Torture at Madras“ [„Zpráva komise pro vyšetřování údajných případů mučení v Madrásu“], Londýn 1855.
240 Výběrčí (collector, také collector magistrate nebo collector of the revenue) — nejvyšší britský správní a policejní úředník v čele okresu v Indii. Měl neomezenou moc, neboť byl zároveň hlavním výběrčím daní, nejvyšším správním úředníkem a nejvyšším soudcem v okresu. Jako výběrčí daní poháněl k odpovědnosti ty, kdo nezaplatili daně, jako soudce nad nimi vynášel rozsudek a jako představitel správní moci rozsudek prováděl.
241 Raijati byli indičtí rolníci; do té doby, než angličtí kolonizátoři koncem 18. a počátkem 19. století zavedli nové zákony o zemědělské dani a rozbili indické občiny, byli raijati plnoprávnými členy občin. V krajích, kde byl roku 1793 zaveden takzvaný zamíndárský systém (zpočátku v Bengálsku, Biháru, Uríse a později v poněkud pozměněné formě ve Spojených a Centrálních provinciích a v části madráské provincie), se raijati stali pachtýři a najímali si půdu od statkáře-zamíndára. Když byl počátkem 19. století v bombajském a madráském presidentství zaveden systém zemědělské daně raijatvárí, stali se raijati držiteli státní půdy a platili ze svého pozemku rentu ve formě daně, jejíž výši stanovila anglická vláda v Indii podle svého uvážení. Zároveň se však podle systému raijatvárí prohlašovali raijati za vlastníky půdy, kterou měli propachtovánu. Na základě tohoto právnicky rozporného daňového systému byla stanovena tak vysoká zemědělská daň, že ji rolníci nebyli s to platit; protože daňové nedoplatky neustále rostly, přecházela rolnická půda postupně do rukou překupníků a lichvářů.