Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Hesla pro „New American Cyclopaedia“ - napsaná v září 1857


Barbette, BE
Bašta, BE
Bodák, BE
Barclay de Tolly, KM a BE
Berthier, KM
Alžírsko, BE
Střelivo, BE
Bennigsen, KM a BE
Blum, KM
Bourrienne, KM
Bitva, BE
Baterie, BE
Bivak, BE
Kryt, BE
Bonnet, BE
Bem, KM a BE
Bessières, KM
Bosquet, KM a BE
Brune, KM


Barbette

En barbette se nazývá takové umístění baterie, kdy jsou děla postavena dostatečně vysoko, aby mohla střílet přes hřeben předního náspu, a ne jako obvykle střílnami. K tomu, aby se děla zvedla do takové výšky, se používá různých prostředků. V polních opevněních se děla umísťují na plochý zemní návoz za předním náspem. Ve stálých opevněních se dělo zvedne na požadovanou úroveň pomocí obyčejné vysoké kluzné lafety nebo otočné plošiny. Děla postavená en barbette nejsou kryta před nepřátelskou palbou tak jako děla, která pálí střílnami; proto se tímto způsobem umísťují děla jen tam, kde není možné oslabit přední násep proražením střílen, nebo tam, kde je žádoucí rozšířit dosah palby děl víc doprava a doleva, než by bylo možné střílnami. Proto se děla en barbette umísťují v polních opevněních, ve vybíhavých úhlech opevnění a v pobřežních bateriích určených pro palbu na lodi, zejména tam, kde je zděný parapet. Aby byla děla chráněna před podélnou palbou, zřizují se, je-li to třeba, příčné zátarasy a bonnety.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 14. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bašta

Při starém způsobu opevňování byly městské zdi chráněny z boků kulatými nebo Čtverhrannými věžemi, z nichž mohli lučištníci nebo válečné stroje vrhat střely na nepřítele provádějícího zteč právě ve chvíli, kdy byl zadržen příkopem. Když se v Evropě objevilo dělostřelectvo, budovaly se tyto věže značně větší, až nakonec — na počátku 16. století — je italští inženýři nestavěli už kulaté nebo čtverhranné, nýbrž ve tvaru mnohoúhelníku; tak vznikla bašta. Je to nepravidelný pětiúhelník, jehož jedna strana je obrácena dovnitř pevnosti, takže protilehlý vybíhavý úhel míří do otevřeného pole. Dvě delší strany, svírající vybíhavý úhel, se nazývají líce; dvěma kratším stranám spojujícím líce s městskou zdí nebo valem se říká boky. Úkolem lící je odpovídat na nepřátelskou palbu vedenou z dálky a boky mají svou palbou chránit příkop. První italské bašty ještě prozrazovaly, že vznikly z původních věží. Přimykaly se těsně k hlavním zdem, vybíhavý úhel byl velmi tupý, líce byla krátká a přední násep byl až nahoru obložen zdivem. U takovýchto malých bašt měl bok chránit hlavně příkop před kurtinou spojující dvě bašty; boky se proto stavěly kolmo ke kurtině. Tyto bašty se umísťovaly hucl v rozích mnohoúhelníka, jehož podobu měl celý opevněný prostor pevnosti, anebo se tam, kde byla jedna strana mnohoúhelníka tak dlouhá, že zčásti byla mimo účinný dostřel ručnice ze dvou vystupujících boků, budovala uprostřed této strany mezilehlá bašta, zvaná piatta forma*.

Zdokonalování obléhacího dělostřelectva v 17. století si vynutilo stavbu větších bašt; kurtina velmi brzy ztratila svůj význam, protože hlavním cílem útoku se nyní staly bašty. Také úloha boků se změnila: měly nyní především podélně postřelovat příkop před lícem protilehlé bašty; nestavěly se už kolmo ke kurtině, nýbrž kolmo k čáře, která byla prodloužením tohoto líce a která se nazývala obrannou čarou. Výška kamenného obložení se snížila tak, aby je před přímou palbou krylo glacis nebo předprseň nižších vnějších opevnění. Bašta tak v pojetí starých francouzských a německých škol a pak v pojetí Vaubanově a Coehoornově často měnila tvary i rozměry, až kolem roku 1740 uveřejnil Cormontaigne svůj systém baštovaných opevnění[72], který se všeobecně pokládá v této oblasti za nejdokonalejší. Jeho bašty jsou co možno největší, boky jsou téměř — ne však úplně — kolmé k obranné čáře a značně se zdokonalila vnější opevnění.

Bašty jsou buď plné nebo duté. V prvním případě je vnitřek vyplněn až do výše valu, v druhém případě val obklopuje vnitřek bašty a je tak široký, aby na něm mohla být umístěna děla; uprostřed je opevnění duté. Na plných baštách se někdy zřizují kavalíry, tj. obranné stavby, jejichž stěny jsou rovnoběžné se stěnami bašty a jsou dostatečně vysoké, aby děla z kavalírů mohla střílet přes přední násep bašty. Protože takové kavalíry mají dominující postavení, umísťují se na nich obvykle děla s největším dostřelem, aby rušila nepřítele palbou z dálky.

Pevnostní systém, založený na baštách, byl v době od 16. století do konce 18. století jediným známým systémem; pak vystoupil Montalembert s některými novými metodami opevňování bez bašt; z nich nejpříznivěji byl přijat polygonální čili kaponiérový systém vnitrozemských pevností a systém kasematových pevnůstek s několika řadami děl nad sebou.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 14. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bodák

Tato zbraň, nyní všeobecně zavedená v celé řadové pěchotě, byla, jak se běžně tvrdí, vynalezena kolem roku 1640 ve Francii (soudě podle názvu [bajonet] zřejmě v Bayonne). Podle jiných údajů převzali tuto zbraň Holanďané od Malajců, kteří připevňovali na mušketu svůj "kris" čili dýku, a do Francie se bodák dostal kolem roku 1679. Do té doby neměli mušketýři žádnou účinnou zbraň pro boj zblízka, a proto se mezi ně museli zařazovat pikovníci, aby chránili mušketýry před nepřítelem, který by pronikl do těsné blízkosti. S bodákem mohli mušketýři čelit jezdectvu i pikovníkům, a tak byli pikovníci jako druh vojska postupně vytlačeni. Původně se bodák upevňoval na tyč, která se vsunula do hlavně muškety, ale protože tak vojáci nemohli s připevněným bodákem střílet, byla pro upevnění bodáku později vynalezena trubka objímající hlaveň. Píka se však jako pěchotní zbraň udržela ještě po více než půl století. Rakušané ji jako první nahradili u celé řadové pěchoty mušketou a bodákem; Prusové je následovali roku 1689; Francouzi definitivně skoncovali s píkami až roku 1703 a Rusové až roku 1721. V bitvě na Speyerbachu roku 1703 šla pěchota poprvé do útoku s nasazenými bodáky.[73] U lehké pěchoty je nyní bodák všeobecně nahrazen krátkým, rovným a špičatým útočným nožem, který se dá nasadit na sanici po jedné straně ústí hlavě pušky. Je tak určitě méně upevněn, ale protože tento druh pěchoty má útočit v linii jen zcela výjimečně, předpokládá se, že rozmanitá možnost použití útočného nože tento nedostatek vyrovná.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 14. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Barclay de Tolly[74]

Barclay de Tolly, Michail, ruský kníže a vojevůdce, se narodil v roce 1759 v Livonsku, zemřel 26. května 1818 v Insterburgu ve Východním Prusku. V roce 1769, ani ne jedenáctiletý, vstoupil do ruské armády a sloužil v ní 29 let při různých taženích proti Turkům, Švédům a Polákům, před rokem 1798 však nedosáhl vyšších hodností. Vyznamenal se při tažení z roku 1806. Jako voják se poprvé proslavil v roce 1807, kdy v čele ruského předvoje statečně bránil město Jílové a odolával delší dobu náporu protivníka v ulicích, v kostele a na hřbitově tohoto města.[75] V roce 1808 zatlačil Švédy do Karélie a v roce 1809 jako generál pěchoty opakoval v mnohem větším rozsahu známý přechod Karla Gustava přes zamrzlé vody Malého Beltu; přepravil 12 000 ruských vojáků s dělostřelectvem, municí, zásobami a vojenským materiálem po ledě přes Botnický záliv. Dobyl Umea, svým náhlým příchodem urychlil převrat, který se připravoval proti Gustavu IV., a donutil Švédy, aby požádali o mír.[76] Po roce 1810 byl pověřen vedením ruského ministerstva války.

V roce 1812 převzal velení 1. západní armády. Hlavní sbory této armády, jimž osobně velel, dosáhly podle oficiálních údajů počtu 550 000 mužů, ve skutečnosti se však ukázalo, že měly jen 104 000 mužů a celkový počet vojska, umístěného v oblasti od baltského pobřeží až po řeku Prut, nepřevyšoval 200 000 mužů. A tak ústup ruské armády — Napoleon ve svých pamětech psaných na ostrově Sv. Heleny[77] omylem přičítal plán tohoto ústupu Barclayovi de Tolly, ačkoli jej vypracoval už dávno před začátkem konfliktu mezi Ruskem a Francií pruský generál Phull[78] a po vypuknutí války Bernadotte znovu naléhal na Alexandra, aby plán byl uskutečněn — tento ústup tedy nebyl už nyní věcí volby, nýbrž holou nutností. Velkou zásluhou Barclaye de Tolly bylo, že nepodlehl nesmyslnému volání po tom, aby se svedla bitva, třebaže toto volání zaznívalo jak z řad prostých ruských vojáků, tak z hlavního stanu. Ústup provedl neobyčejně obratně, hleděl, aby část jeho vojsk neustále zaměstnávala nepřítele a tak umožnila knížeti Bagrationovi spojit se s jeho jednotkami. Zároveň tím chtěl dát admirálu Čičagoyovi možnost, aby vpadl nepříteli do týlu. Když byl donucen k bitvě, jako u Smolenska[79] , zaujal postavení, které znemožnilo, aby se bitva stala rozhodujícím střetnutím. Když už se nedaleko Moskvy nemohl vyhnout rozhodné bitvě, zvolil silné postavení u Gžatska, které se těžko dalo napadnout čelně a obejít je bylo možné jen velikou oklikou.[80] Rozestavil už svou armádu, když dorazil Kutuzov, který byl pověřen vrchním velením na základě intrik ruských generálů a reptání moskevské armády; poukazovalo se na to, že vedení svaté války je v rukou cizinec. Proti rozhodnutí Barclaye de Tolly vyklidil Kutuzov postavení u Gžatska, takže ruská armáda musela přijmout boj v nevýhodném postavení u Borodina. V této bitvě 26. srpna[a] udržel Barclay de Tolly, který velel pravému křídlu, jako jediný z generálů své postavení, stáhl se až 27. srpna, a tak kryl ústup ruské armády, která by bez něho byla úplně zničena. Po ústupu od Borodina za Moskvu to byl opět Barclay de Tolly, kdo zabránil všem bezúčelným pokusům o obranu svatého města.

Za tažení z roku 1813 dobyl Barclay 4. dubna 1813* pevnost Toruň a porazil Lauristona u Königswarthy; po porážce u Budyšína 8. května* kryl ústup spojeneckých armád, zvítězil v bitvě u Zhořelce, přispěl k Vandammově kapitulaci, a vyznamenal se v bitvě u Lipska.[81] Za tažení z roku 1814 nebyl velitelem samostatného sboru a jeho činnost měla ráz spíš administrativní a diplomatický než vojenský. Přísná kázeň zavedená v jednotkách, jež byly pod jeho přímou kontrolou, mu získala dobré jméno u francouzského obyvatelstva. Když se Napoleon vrátil z Elby, dorazil Barclay de Tolly z Polska příliš pozdě, takže se nemohl zúčastnit bitvy u Waterloo, ale zúčastnil se druhého vpádu do Francie. Zemřel cestou do lázní Karlových Var. Poslední léta života mu otrávily pomluvy. Byl to bezesporu Alexandrův nejlepší generál, skromný, vytrvalý, rozhodný a rozvážný.

———— * ————


Napsali K. Marx a B. Engels
kolem 10. — 15. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Berthier

Berthier, Louis Alexandre — maršál Francie, kníže a vévoda neuchâtclský a valanginský, kníže Wagramský; narodil se 20. listopadu 1753 ve Versailles, byl zavražděn 1. června 1815 v Bambergu. Jeho otec, který byl velitelem topografického sboru za Ludvíka XVI., ho vychovával k vojenské dráze. Z královského topografického úřadu přešel do aktivní služby v armádě, nejprve v hodnosti poručíka generálního štábu, později jako kapitán dragounů. V americké válce za nezávislost (viz poznámka [49]) sloužil pod Lafayettem. V roce 1789 ho Ludvík XVI. jmenoval generálmajorem versailleské národní gardy a Berthier prokázal královské rodině jak 5. a 6. října 1789, tak 19. února 1791[82] dobré služby. Pochopil však, že revoluce otevřela široké pole působnosti vojenským talentům, a tak se s ním shledáváme postupně jako s náčelníkem generálního štábu pod vedením Lafayetta, Lucknera a Custina. V období teroru se vyhnul podezření tím, že projevoval mimořádnou horlivost při vedeni války ve Vendée. Osobní statečností při obraně Saumuru dne 12. června 1793 si vysloužil pochvalnou zmínku ve zprávách komisařů Konventu[83] . Po 9. thermidoru[84] byl jmenován náčelníkem Kellermannova generálního štábu; dal podnět k tomu, aby francouzská armáda zaujala obrannou linii u Borghetta, a tak pomohl zastavit postup nepřátel. Získal tím pověst dobrého náčelníka generálního štábu, ještě než ho na tuto funkci vybral Bonaparte. Při tažení z let 1796-1797 v bitvách u Mondovi (22. dubna 1796), u Lodi (10. května 1796), u Codogna (9. května 1796) a u Rivoli (14. ledna 1797)[85] se osvědčil také jako dobrý divizní generál.

Byl slaboch, ale houževnatý a pilný, obdařený herkulovskou tělesnou konstitucí, jež mu umožňovala pracovat 8 nocí za sebou, nadaný úžasnou pamětí pro všechny podrobnosti vojenských operací, jako pohyby sborů, počty vojsk, jejich ubytování, velitelský sbor; natolik pohotový, že bylo možné vždycky se na něj spolehnout, pořádný a přesný, velice zběhlý v práci s mapami, měl neobyčejný postřeh pro zvláštnosti terénu, dovedl podat zprávu o nejsložitějších vojenských pohybech prostým a jasným jazykem, byl dostatečně zkušený a bystrý, aby za bojových akcí věděl, komu předat rozkazy, a sám dovedl dohlédnout na jejich splnění, byl to prostě živý telegraf svého velitele na bitevním poli a jeho neúnavný psací automat u pracovního stolu — zkrátka a dobře vzor štábního důstojníka, jakého potřebuje generál, který si všechny důležitější štábní funkce vyhrazuje pro sebe. Přes jeho protest jej Bonaparte v roce 1798 postavil do čela armády, která měla obsadit Řím, vyhlásit tu republiku a zajmout papeže.[86] Když se ukázalo, že není v jeho moci zabránit loupežím, jichž se v Římě dopouštěli francouzští generálové, intendanti a dodavatelé, ani zabránit vzpouře mezi francouzskými vojáky, předal velení generálu Massénovi a odjel do Milána, kde se zamiloval do krásné madame Visconti; pro svou výstřední a trvalou vášeň k této ženě si za egyptského tažení[87] vysloužil přezdívku velitele faction des amoureux[b] a utratil za ni největší část ze 40 miliónů franků, které mu postupně věnoval jeho nejmilostivější pán.

Po návratu z Egypta Berthier podporoval Bonapartovy intriky ve dnech 18. a 19. brumairu,[88] byl jmenován ministrem války a toto místo zastával do 2. dubna 1800. Za druhého italského tažení byl znovu jmenován náčelníkem generálního štábu a v této funkci přispěl do určité míry k tomu, že Bonaparte u Marenga zaujal zřejmě chybné postavení, protože uvěřil falešným zprávám o pochodové trase a postavení rakouské armády.[89] Když po vítězství uzavřel příměří s generálem Melasem, bylo mu svěřeno několik diplomatických poslání a pak se opět vrátil do ministerstva války, které vedl až do vyhlášení císařství. Od té doby byl nerozlučně spjat s osobou císařovou, jehož doprovázel při všech taženích jako náčelník generálního štábu v hodnosti generálmajora Velké armády (viz poznámka [52]. Napoleon ho zahrnoval tituly, hodnostmi, vedlejšími příjmy, penzemi a dary. 19. května 1804 se stal maršálem císařství, byt jmenován velkodůstojníkem řádu Čestné legie a velkým lovčím Francie. 17. října 1805 mu připadl čestný úkol vypracovat s Mackem podmínky ulmské kapitulace[90]. Z pruského tažení v roce 1806 se vrátil s titulem suverénního knížete neuchâtelského a valanginského. V roce 1808 dostal rozkaz oženit se s princeznou Marií Elisabethou von Bayern-Birkenfeld, neteří bavorského krále[c], a byl jmenován viceconnétablem[d] Francie. V roce 1809 ho Napoleon jmenoval do funkce vrchního velitele Velké armády, která měla operovat z Bavorska proti Rakousku. 6. dubna vyhlásil válku a už 15. dubna se mu podařilo ohrozit celé tažení. Rozdělil armádu na tři části, Davouta s polovinou francouzských sil postavil u Řezna, Massénu s druhou polovinou u Augsburgu a mezi ně, u Abensbergu, umístil Bavory, takže arcivévoda Karel by byl mohl při rychlém postupu porazit všechny tři sbory jeden po druhém. Francouzskou armádu zachránil pomalý postup Rakušanů a příjezd Napoleonův. Avšak pod bezprostředním dozorem svého pána a ve funkcích, které spíš odpovídaly jeho schopnostem, prokázal Berthier Napoleonovi za tohoto tažení výtečné služby a k dlouhé řadě svých titulů připojil titul knížete Wagramského[91].

Za ruského tažení zklamal i ve funkci náčelníka generálního štábu. Po požáru Moskvy nebyl schopen ani správně tlumočit rozkazy svého pána; ale přesto, že naléhavě žádal, aby se směl vrátit s Napoleonem do Francie, nařídil mu Napoleon, aby zůstal v Rusku u armády. Tváří v tvář strašlivé přesile, proti níž museli Francouzi v Rusku bojovat, se plně projevila omezenost jeho rozumu a jeho sklon k rutině. Věren svým zvykům dával praporům a někdy i rotám zadního voje stejné rozkazy, jako by zadní voj tvořilo stále ještě 30 000 mužů; určoval postavení plukům a divizím, které už dávno neexistovaly, a aby něčím nahradil svou nečinnost, vysílal stále víc kurýrů a vydával stále nové instrukce. V letech 1813—1814 ho opět nacházíme v jeho obvyklé funkci[e]. Když senát vyhlásil Napoleonovo sesazení, Berthier ještě před Napoleonovou abdikací pod falešnými záminkami opustil svého bývalého ochránce, prohlásil se pro senát a prozatímní vládu[92] a odebral se v čele delegace maršálů císařství do Compi?gne, kde neobyčejně servilně uvítal Ludvíka XVIII. 4. června 1814 ho Ludvík XVIII. jmenoval francouzským pairem a kapitánem roty nově zřízené královské gardy. Knížectví Neuchâtel odstoupil Berthier pruskému králi za penzi 34 000 florinů. Po Napoleonově návratu z Elby odjel s Ludvíkem XVIII. do Gentu. Když však upadl u krále v nemilost, protože zatajil, že od Napoleona dostal dopis, odešel do Bambergu, kde byl I. června 1815 zavražděn šesti maskovanými muži, kteří ho vyhodili z okna paláce jeho tchána. Jeho paměti vyšly v roce 1826 v Paříži.[93]

———— * ————


Napsal K. Marx kolem 15. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Alžírsko[94]

Alžírsko — oblast v severní Africe, dříve turecký pašalík alžírský, ale už od roku 1830 součást zahraničních držav Francie. Na severu je omývá Středozemní moře, na východě hraničí s Tuniskem, na západě s Marokem, na jihu s velkou saharskou pouští. Největší délka od východu k západu činí 500 mil; největší šířka od severu k jihu je 200 mil. Velký význam pro fyzikální tvářnost země má pohoří Atlas, jehož hřeben odděluje obdělavatelnou půdu pobřežního kraje od pouště. Tvoří také vodní předěl mezi severní a jižní částí země. Hlavní hřeben se táhne od východu k západu, ale celou zemi protínají všemi směry jeho výběžky. V západní části je nejvyšší hora Mount Vanšaríš, Ptolemaiův mons Zalacus; ve východní části Džurdžúry a Aurásu. Dosahují výšky téměř 7000 stop. Hlavní řeka je Šelíf. Z jižních svahů Atlasu rovněž stékají dost velké řeky, které se ztrácejí v poušti. Ani jedna z těchto řek není splavná. V létě jsou téměř vyschlé, ale na jaře zaplavují značnou rozlohu a zúrodňují tak půdu.

Podnebí nepokládají někteří cestovatelé za nezdravé. Oční a kožní choroby jsou tu běžné. Tvrdí se, že endemická zimnice se tu nevyskytuje, avšak podle velké úmrtnosti, kterou ve francouzské armádě způsobují nemoci, by bylo možné dojít i k jiným závěrům. Vzduch je čistý a průzračný, léto je velmi teplé; v zimě bývá občas velmi chladno, zvláště v hornaté části země. Na okraji pouště je půda vyprahlá a písčitá, ale v údolích hornatých oblastí, zejména podél řek, je úrodná. V Alžírsku se daří všechny druhy obilnin, ovoce evropské i tropické, neobyčejně krásné květiny, zejména růže, a zvláštní druh cukrové třtiny, který se pokládá za největší a nejproduktivnější ze všech známých druhů. Chová se tu velké množství domácích zvířat všeho druhu. Koně jsou samozřejmě skvělí; osli jsou pěkně rostlí a velmi často se jich používá k jízdě. Alžírští velbloudi a dromedáři jsou výteční. Merinové ovce jsou zde domovem a do Španělska se dostaly teprve z Alžírska. Žije tu množství numidských lvů, pardálů a leopardů, pštrosů, štírů, hadů a jiných jedovatých plazů.

Původní obyvatelstvo tvořili pravděpodobně Berbeři, jinak Kabylové nebo Mazigh — jsou totiž známi pod třemi jmény. O dějinách jejich plemene je málo známo; jen to, že kdysi obývali celou severozápadní Afriku a že žijí také na východním pobřeží. Kabylové žijí v horských oblastech. Jinak tu najdeme arabské obyvatelstvo, potomky muslimských dobyvatelů. Žijí tu také Mauři, Turci, Kuloglu[95] , Židé a černoši a konečně i Francouzi. V roce 1852 čítalo obyvatelstvo 2 078 035 lidí, z toho Evropanů různých národností bylo 134 115, nepočítáme-li armádu, v níž sloužilo 100 000 mužů. Kabylové jsou pilní, žijí ve stálých osadách, jsou výborní zemědělci a pracují také v dolech, v kovodělných závodech a v dílnách na zpracování surové vlny a bavlny. Vyrábějí střelný prach a mýdlo, sbírají med a vosk a zásobují města drůbeží, ovocem a jinými potravinami. Arabové žijí tak jako jejich předkové, jsou kočovníci, stěhují se se svými tábory z místa na místo, podle toho, jak je k tomu nutí potřeba nových pastvin nebo jiné okolnosti. Snad nejmenší vážnosti ze všech obyvatel požívají Maurové. Žijí ve městech, lépe nežli Arabové nebo Kabylové. Protože trpí neustálým útlakem svých tureckých vládců, jsou bojácní, uchovali si však krutost a mstivost a jejich mravní úroveň je velmi nízká.

Nejdůležitější města Alžírska jsou hlavní město Alžír, Constantine s 20 000 obyvateli a Bône - opevněné město na mořském pobřeží, které mělo v roce 1847 asi 10 000 obyvatel. V blízkosti tohoto města jsou místa vhodná pro lov korálů, kam jezdí lovci korálů z Itálie a Francie. Bougie leží v zálivu téhož jména. Dobytí tohoto města uspíšili Kabylové svými násilnostmi v jeho blízkosti; způsobili ztroskotání francouzské brigy tím, že přeřízli kotevní lano, vyloupili loď a posádku povraždili.

Ve vnitrozemí, zvláště v provincii Constantine, jsou starověké památky, mimo jiné trosky antického města Lambessy se zbytky městských bran, s částmi amfiteátru a mauzoleem na korintských sloupech. Na pobřeží leží Koléa a Šaršál, starověká Iulia Caesarea, místo, které má pro Francouze dost velký význam. Bývalo sídelním městem Jubovým a v jeho okolí jsou antické památky. Oran je opevněné město. Do roku 1792 byl v rukou Španělů. Tlemcen, kdysi sídelní město Abd al-Kádira, leží v úrodné krajině; staré město bylo v roce 1670 zničeno požárem a nové město téměř úplně zničili Francouzi. Vyrábějí se tu koberce a vlněné pokrývky. Jižně od Atlasu leží Záb, starověká Gaetulia. Nejdůležitějším městem je Biskra; její mírumilovní obyvatelé jsou v severních přístavech velmi oblíbeni jako sluhové a nosiči.

Alžírsko dobyli postupně Římané, Vandalové a Arabové. Když byli roku 1492 vyhnáni Maurové ze Španělska, vyslal Ferdinand proti Alžírsku expedici, dobyl Oran, Bougie a Alžír a hrozil, že si podmaní celou zem. Selím Kotámí, emír Metídži, úrodné roviny nedaleko Alžíru, neměl dost sil, aby se mohl mocnému dobyvateli postavit, a proto požádal o pomoc Turky; ti mu poslali na pomoc slavného korzára Arúdže Barbarossu. Arúdž přijet v roce 1516, především se sám zmocnil země a vlastní rukou zabil Selíma Kotámí, a pak zaútočil na Španěly. Vedl válku se střídavými úspěchy, později se však musel stáhnout do Tlemcenu, byl tu obklíčen španělským vojskem, zajat a roku 1518 popraven. Jeho nástupcem se stal jeho bratr Chajreddín, který požádal o pomoc sultána Selima I. a uznal tohoto panovníka za svého vladaře. Nato ho Selim jmenoval pašou Alžírska a poslal mu vojska, s jejichž pomocí se Chajreddínovi podařilo odrazit Španěly a nakonec se zmocnit celé země. Za jeho výpravy proti křesťanům ve Středozemí mu udělil Sulejmán I. hodnost kapudan paši. Karel V. se pokusil obnovit španělskou nadvládu a v roce 1541 se přes Středozemní moře přeplavila mocná výprava, která měla 370 lodí a 30 000 mužů. Ale strašná bouře a zemětřesení rozprášily celé loďstvo a přerušily spojení mezi loďstvem a armádou. Vojsko se nemělo kam ukrýt, vydáno napospas vyčerpávajícím útokům odvážného nepřítele, a bylo tak donuceno znovu se nalodit a dát se na útěk, přičemž ztratilo 8000 mužů, patnáct válečných a 140 dopravních lodí. Od té doby docházelo neustále k nepřátelským akcím mezi barbarskými státy[96] a maltézskými rytíři[97] z toho se vyvinul onen systém pirátství, který učinil z alžírských korzárů postrach Středozemního moře a s kterým se křesťanské státy tak dlouho nemohly vypořádat. Angličané pod velením Blakeovým, Francouzi pod velením Duquesnovým, Holanďané a jiné státy napadaly v různých dobách Alžír; Duquesne dvakrát Alžír bombardoval; když bylo po všem, poslal si dej[f] pro francouzského konzula, zástupce Ludvíka XIV., a když se od něho dověděl, kolik stálo bombardování, řekl se smíchem, že jen za poloviční částku by byl město sám spálil.

Kaperství pokračovalo přes neustálý odpor evropských mocností; desperáti, kteří provozovali toto strašné řemeslo - válku a loupež - napadali někdy i španělské a italské pobřeží. Tisíce křesťanských otroků úpělo neustále v alžírském zajetí; zbožní lidé se sdružovali do společností, jejichž jediným cílem bylo jezdit každý rok do Alžíru a zpátky proto, aby tam vykupovali křesťanské zajatce za prostředky, které jim svěřili jejich příbuzní. Mezitím poklesla autorita turecké správy, která byla už jen formální. Dejové byli voleni janičáry a vyhlásili svou nezávislost na Portě. Poslední turecký paša byl vyhoštěn dejem Ibráhímem v roce 1705; janičáři volili na bouřlivých volebních shromážděních nové vůdce, které pak často při svých vzpourách zabíjeli. Janičáři se rekrutovali z tureckých přesídlenců, a žádní domorodci, ani synové janičářů a domorodých žen, nebyli připuštěni do jejich řad. Dej posílal občas do Cařihradu dary jako projev svého formálního poddanství, avšak všechny pravidelné poplatky byly zrušeny a Turci, zaměstnaní neustálými boji s Ruskem, byli příliš slabí, aby mohli ztrestat vzbouřence ve vzdálené provincii. Zůstalo na mladé republice Spojených států, aby ukázala cestu, jak odstranit tuto strašnou tyranii. Během válek za Francouzské revoluce a za Napoleona chránily obchod ve Středozemním moři mocné flotily, a Alžířané byli donuceni přerušit své nezákonné vydírání. Po obnovení míru začali Alžířané znovu loupit; Američané, kteří v roce 1795 museli po příkladu evropských národů skládat dejovi poplatek za mír, odmítli nyní platit. V roce 1815 se komodor Decatur utkal s alžírskou eskadrou, zmocnil se fregaty a brigy a vplul do alžírského zálivu, kde donutil deje, aby vydal všechny americké zajatce a aby se napříště vzdal všech poplatků. Tohoto odvážného příkladu následovali Angličané, v roce 1816 pod velením lorda Exmouthe bombardovali město, které lehlo popelem, a donutili deje, aby vydal své zajatce. To však byl jen trest; pirátství nebylo potlačeno a v roce 1826 Alžířané otevřeně zajímali italské lodě na Středozemním moři, a dokonce rozšířili své výpady i na Severní moře. V roce 1818 převzal vládu Husajn dej; v roce 1823, když Alžířané vyloupili dům francouzského konzula a dopustili se násilí na několika lodích plujících pod francouzskou vlajkou, žádali Francouzi odškodné, ale bezvýsledně. Nakonec alžírský dej osobně urazil francouzského konzula a užil neuctivých výrazů o francouzském králi, který neodpověděl na dejův dopis o dluhu francouzské vlády u židovských kupců, kteří zase byli dlužníky Husajnovými.[98] Aby si vynutili dejovu omluvu, vyslali Francouzi eskadru, která blokovala Alžír. Bylo zahájeno vyjednávání mezi Francií, Muhammadem Alím a Portou, podle něhož se Muhammad Alí zavázal, že s pomocí Francie dobude Alžír a sultánovi bude pravidelně platit daň jako jeho místodržící. K tomu však nedošlo zčásti pro odpor Anglie a zčásti proto, že Muhammad Alí a Francie se nemohli dohodnout, jaká konkrétní opatření učinit, aby se plán uskutečnil. Vláda Karla X. nyní sama vyslala proti Alžírsku expedici a 13. června 1830 se pod velením generála Bourmonta vylodila před Alžírem armáda, jež měla 38 000 mužů a 4000 koní. Husajn dej sebral proti Francouzům armádu 60 000 mužů, avšak jakmile připustil, aby se vylodili, nemohl se jim už účinně postavit na odpor; dne 4. července Alžír kapituloval pod podmínkou, že bude respektováno soukromé vlastnictví obyvatelstva i jeho náboženství a že dej a jeho turecký doprovod budou smět odjet. Francouzi převzali město do svých rukou. V kořisti, které se zmocnili, bylo 12 válečných lodí, 1500 bronzových děl a téměř 10 miliónů dolarů v kovových penězích. Ihned umístili v Alžíru posádku a zavedli tam vojenskou správu. Vláda Karla X. měla původně v úmyslu předat Alžír do rukou sultána a příslušné instrukce k tomu byly už dokonce na cestě do Cařihradu, ale Karel X. byl po červencových událostech roku 1830 zbaven trůnu.[99] Jedno z prvních opatření jeho nástupce[g] bylo rozhodnutí, že si dobyté území ponechá, a na místo Bourmonta byl vyslán jako velící generál Clausel.

Od chvíle, kdy Francouzi poprvé okupovali Alžírsko, až do dnešního dne je nešťastná země jevištěm nekonečného krveprolévání, plenění a násilností. Každé město, ať velké či malé, bylo dobýváno dům od domu, a oběti na životech byly obrovské. Arabské a kabylské kmeny, které si váží své nezávislosti a pro něž je nenávist k cizímu panství zásada dražší než sám život, jsou potlačovány a deptány strašlivými raziemi, při nichž se pálí a ničí jejich obydlí a všechen majetek, úroda se ničí ještě zelená a ubozí nešťastníci, kteří to všechno přežijí, jsou buď vražděni, nebo vydáni na pospas všem hrůzám zvůle a násilí. Francouzi zachovávají proti všem zásadám lidskosti, civilizace a křesťanství tento barbarský způsob vedení války. Aby se ospravedlnili, tvrdí, že Kabylové jsou krutí, krvelační, že mučí zajatce a že shovívavost k divochům by byla chybou. Politika civilizované vlády, která se uchyluje k lex talionis[h], věru vzbuzuje pochybnosti. Ale po ovoci poznáš strom, a tak ačkoli Francouzi vydali kolem 100 miliónů dolarů a obětovali statisíce lidských životů, není možné říci o Alžírsku nic víc, než že se stalo válečnou školou pro francouzské generály a vojáky, v níž získali vojenský výcvik a bojovou zkušenost všichni francouzští důstojníci, kteří si pak odnesli vavříny z krymské války. Pokus o kolonizaci, jak ukazuje počet Evropanů ve srovnání s počtem domorodců, v současné době téměř úplně ztroskotal; a to v jedné z nejúrodnějších zemí světa, v obilnici starověké Itálie, kterou dělí od Francie jen 20 hodin cesty a kde chybí jen jedno: bezpečnost života a majetku, ohrožená jak vojenskými přáteli, tak barbarskými nepřáteli. Není na nás, abychom posuzovali, zda tento neúspěch připisovat vrozeným slabým stránkám francouzské povahy, které Francouzům brání v emigraci, či neschopné místní správě. Všechna důležitá města - Constantine, Bône, Bougie, Arzew, Mostaganem, Tlemcen — byla dobyta ztečí a prožila všechny hrůzy, které to přináší. Místní obyvatelé se podrobovali se značnou nechutí už svým tureckým pánům, a ti měli alespoň tu výhodu, že byli jejich souvěrci; neviděli však žádnou výhodu v takzvané civilizaci nové správy, a navíc k ní cítili hluboký odpor z náboženského fanatismu. Každý nový guvernér přicházel jen proto, aby opakoval surovosti svého předchůdce. V proklamacích se mluvilo o nejsvětějších úmyslech, ale okupační armáda, počínání vojska a strašlivé ukrutnosti, jichž se dopouštěly obě strany, to všechno vyvracelo slovní prohlášení o míru a dobré vůli.

V roce 1831 byl jmenován civilním intendantem baron Pichon; pokusil se vytvořit systém civilní správy, která by pracovala spolu s vojenskou správou, ale Pichonova opatření by byla znamenala ustanovení kontroly nad vrchním velitelem a to se dotklo Savaryho, vévody de Rovigo, dřívějšího Napoleonova ministra policie; Pichon byl na jeho zákrok odvolán. Za Savaryho se Alžírsko stalo místem, kam odcházeli do exilu všichni ti, kdo se pro politické nebo společenské přečiny dostali do rozporu se zákonem. V Alžírsku byla zřízena cizinecká legie, jejímž příslušníkům byl zakázán přístup do měst. V roce 1833 byla v poslanecké sněmovně podána petice tohoto znění:

"Už po 3 roky snášíme všechny možné křivdy. Kdykoli podáme úřadům stížnost, jedinou odpovědí jsou nové ukrutnosti, jež postihují zejména ty, kteří stížnost podávali. Proto se také nikdo neodváží se ozvat a proto také na této petici nejsou podpisy. Vážení pánové, zapřísaháme Vás ve jménu lidskosti, abyste nás zbavili této strašné tyranie a vysvobodili nás z pout tohoto otroctví. Pokud zůstane v zemi vojenská správa, pokud tu nebude civilní správa, bude to naše zkáza; nikdy nebudeme mít mír."

Tato petice vyvolala v život vyšetřovací komisi, jejíž činnost vedla ke zřízení civilní správy. Po smrti Savaryho, za prozatímní vlády generála Voirola, se začala připravovat různá opatření, jež měla zmírnit nespokojenost: vysoušení močálů, zlepšení silniční sítě, ustavení domorodé milice. Od toho se však upustilo, když se vrátil maršál Clausel, který velel první, velmi nešťastné výpravě proti Constantine[100]. Jeho vláda byla tak špatná, že v roce 1836 došla do Paříže petice, podepsaná 54 vedoucími osobnostmi provincie, s prosbou o vyšetření hrubých přehmatů. To nakonec vedlo ke Clauselově rezignaci. Po celou dobu vlády Ludvíka Filipa se opakovaly pokusy o kolonizaci, ale jejich jediným výsledkem byla spekulace s pozemky; bezvýsledné zůstaly i snahy o vojenskou kolonizaci, protože majitelé pozemků se vystavovali nebezpečí, jakmile opustili oblast ovládanou děly z jejich vlastních pevnůstek; vláda se rovněž pokusila osídlit východní část Alžírska a vyhnat Abd al-Kádira z Oranu a ze západní části[101]. Porážka tohoto neúnavného a neohroženého náčelníka pacifikovala celou zemi natolik, že veliký kmen Hamianes Gharabás se ihned podrobil.

Po revoluci z roku 1848 byl místo vévody d'Aumale jmenován generálním guvernérem generál Cavaignac; on i princ de Joinville, který byl také v Alžírsku, však později odešli. Republice se zřejmě správa této provincie nedařila o nic lépe nežli monarchii. Během její krátké existence se v Alžírsku vystřídalo několik guvernérů. Byli tam posíláni kolonisté, aby obdělali půdu, ale ti zčásti zahynuli a zčásti znechuceně odešli. V roce 1849 zaútočil generál Pélissier na několik kmenů a na vesnice Beni Sulajni. Jako obvykle zničili a spálili vojáci jejich úrodu a všechen majetek, který se jim dostal do rukou, protože domorodci odmítli platit daně. V Zábu, úrodné oblasti na pokraji pouště, vyvolalo kázání jednoho marabuta[102] veliké pobouření, a proto tam byla vyslána expedice v počtu 1200 mužů, kterou se však domorodcům podařilo porazit. Ukázalo se, že vzpoura byla široce rozvětvena a že ji podnítila tajná sdružení nazývaná "Sídí Abdarrahmán". Jejich hlavním cílem bylo vyhlazení Francouzů. Povstalci byli poraženi, teprve když byla proti nim vyslána výprava pod velením generálů Canroberta a Herbillona. Obléhání arabského města Zaadže dokázalo, že domorodci ani neztratili odvahu, ani nepocítili sympatie ke svým uchvatitelům. Město odolávalo náporu obléhatelů 51 dní, až konečně bylo dobyto ztečí. Malá Kabylie se nepoddala až do roku 1851, kdy si ji podrobil generál Saint-Arnaud, a tak vytvořil komunikační linii mezi Philippeville a Constantine.

Francouzské bulletiny a noviny jsou plné zpráv o míru a rozkvětu Alžírska. Ale to je jen daň národní ješitnosti. Země je dnes ve vnitrozemí stejně málo obsazena osídlenci jako kdykoli dříve. Francouzská nadvláda je naprosto iluzorní, s výjimkou pobřeží a okolí měst. Jednotlivé kmeny dál trvají na své nezávislosti a nenávidí francouzský režim, stále se používá ohavného systému razií. V roce 1857 provedl maršál Randon úspěšnou razii ve vesnicích a osadách dosud nepodrobených Kabylů, aby připojil jejich území k francouzským državám. Místní obyvatelstvo je stále ještě ovládáno železnou pěstí a neustálé vzpoury ukazují, jak nejisté je postavení francouzských okupantů a jak iluzorní je mír udržovaný takovými prostředky. Tak v srpnu roku 1857 probíhalo v Oranu soudní přelíčení, při němž byl kapitán Doineau, šéf Bureau Arabe[103], usvědčen, že zavraždil významného a zámožného místního obyvatele; toto přelíčení odhalilo, že francouzští úředníci, a to i na podřízených místech, si zvykli uplatňovat svou moc neobyčejně krutě a despoticky; to všechno právem vyvolalo ohlas ve světové veřejnosti.

V současné době spadají pod koloniální správu tři provincie: na východě Constantine, uprostřed Alžír a na západě Oran. Země je podřízena generálnímu guvernérovi, který je současně vrchním velitelem; jeho pomocníky jsou tajemník a civilní intendant, dále rada skládající se z ředitele resortu vnitra, velitele námořnictva, vojenského intendanta a vrchního státního návladního; úkolem této rady je potvrzovat guvernérova nařízení. Do pravomoci conseil des contentieux[i] v Alžíru spadá civilní i trestní soudnictví. V provinciích, kde byla ustavena civilní správa, jsou starostové, soudci a policejní komisaři. Domorodé kmeny, které vyznávají muslimské náboženství, mají stále ještě své kádí: byl však u nich zřízen systém smírčího řízení, kterému prý dávají přednost; zvláštní úředník (l'avocat des Arabes[j]) je pověřen úkolem hájit zájmy Arabů před francouzskými soudy.

Od začátku francouzské okupace prý značně vzrostl obchod. Dovoz se odhaduje přibližně na 22 miliónů dolarů, vývoz na 3 milióny dolarů. Dováží se bavlna, vlněné a hedvábné zboží, obilí a mouka, vápno a rafinovaný cukr. Vyváží se surové korály, kožešiny, pšenice, olej a vlna a jiné drobné zboží.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 17. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Střelivo

Střelivo zahrnuje střely, náplně a zápa1né prostředky nutné pro palné zbraně; v obvyklém smyslu slova se střelivem rozumějí tyto prostředky připravené k použití. Tak střelivo pro ruční zbraně zahrnuje náboje a zápalky (používá-li se pušek s křesadlovým zámkem nebo jehlovek, není zápalky samozřejmě třeba); střelivo pro polní dělostřelectvo tvoří koule, plněné bomby, kartáče, šrapnely, patrony, roznětkové trubice, doutnáky, zápalnice atd., jakož i rakety pro raketové baterie. V pevnostech a při obléhání se střelný prach zpravidla uchovává v sudech a do patron se plní, až když se jich má použít; tak se také připravují různé směsi potřebné během obléhání. Rovněž duté střely se plní na místě. Množství střeliva, které bere armáda s sebou do pole, se mění podle okolností. Pěšák zpravidla s sebou nese dávku na 60 ran, málokdy víc; přibližně stejné množství na muže se veze s armádou na vozech, a další zásobu vezou vozatajské kolony, které následují v týlu ve vzdálenosti jednoho až dvou denních pochodů. V polním dělostřelectvu je vždycky u baterie 150 až 200 dávek na každé dělo, zčásti v nákolesnicích, zčásti na zvláštních vozech; dalších 200 dávek na dělo je obvykle v armádní muniční rezervě a třetí zásoba následuje ve vozatajských kolonách. Tak je to pravidlem ve většině civilizovaných armád a platí to samozřejmě jen pro začátek tažení; po několikaměsíčním tažení bývají muniční rezervy značně vyčerpány nebo po prohrané bitvě i ztraceny a nahrazují se často obtížně a pomalu.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 17. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. I, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bennigsen[104]

Bennigsen, Levin August Theophil - hrabě, ruský generál; narodil se 10. února 1745 v Brunšviku, kde jeho otec sloužil jako plukovník gardy, zemřel 3. října 1826. Strávil 5 let jako páže na hannoverském dvoře Jiřího II., vstoupil do služby v hannoverské armádě a v hodnosti kapitána pěší gardy se zúčastnil posledního tažení sedmileté války (viz poznámka [50]). Jeho přílišná vášeň pro něžné pohlaví budila tehdy větší pozornost než jeho hrdinské činy ve válce. Aby se mohl oženit s dcerou barona Steinberga, hannoverského vyslance u vídeňského dvora, zanechal služby v armádě a usadil se na svém hannoverském panství v Banteln; protože žil příliš nákladně, zapletl se beznadějně do dluhů a po smrti své manželky se rozhodl vstoupit do ruské armády, aby dal znovu do pořádku své jmění. Kateřina II. ho jmenovala podplukovníkem, sloužil nejprve pod velením Rumjancevovým ve válce proti Turkům, později pod Suvorovem proti Pugačovovu povstání. Když dostal dovolenou, odjel do Hannoveru, aby se ucházel o mademoiselle von Schwiehelt, šlechtičnu proslulou svou krásou. Po návratu do Ruska mu bylo díky protekci u Rumjanceva a Potěmkina svěřeno velení pluku. V roce 1788 se vyznamenal při obléhání Očakova[105] a byl jmenován brigádním generálem. Za polského tažení z let 1793—1794 velel sboru lehké pěchoty; po bojích u Ošmjan a Sol byt povýšen na generála. Prorazil v čele jízdy středem polské armády a rozhodl tak o vítězství u Vilna;[106] za několik smělých a nečekaných přepadů, které úspěšně provedl na březích dolního Němenu, ho Kateřina II. odměnila řádem sv. Vladimíra, čestnou šavlí a 200 nevolníky. Za polského tažení projevil vlastnosti dobrého jezdeckého důstojníka — nadšení, odvahu a bystrost — ale neprokázal důkladnější znalosti nutné pro velitele armády. Po polském tažení byl poslán k armádě v Persii, kde po desetidenním dělostřeleckém bombardování donutil ke kapitulaci Derbent u Kaspického moře.[107] Poslední odměnou, kterou dostat od Kateřiny II., byl kříž řádu sv. Jiří 3. stupně; po její smrti byl odvolán a upadl u jejího nástupce v nemilost.

Vojenský gubernátor Petrohradu hrabě Palen v té době organizoval spiknutí, jež skončilo smrtí cara Pavla. Palen, který znal bezohlednou Bennigsenovu povahu, zasvětil ho do tajemství spiknutí a svěřil mu čestnou funkci — zavést spiklence do carovy ložnice. Právě Bennigsen vytáhl Pavla z krbu, kam se skryl; ostatní spiklenci začali váhat, když Pavel odmítl zříci se trůnu, Bennigsen však zvolal: "Dost řečí!", sňal svou šerpu, vrhl se na Pavla a po krátkém zápase, ve kterém mu ostatní pomáhali, se mu podařilo svou oběť zardousit. Aby smrt urychlil, uhodil Pavla do hlavy těžkou stříbrnou tabatěrkou. Ihned po nástupu Alexandra I. byl Bennigsen pověřen vojenským velením v Litvě.

Na začátku tažení z let 1806—1807 velel jednomu sboru první armády, v jejímž čele byl Kamenskij (druhému sboru velel Buxhövden). Marně se snažil krýt Varšavu proti Francouzům, byl donucen ustoupit k Pultusku na Narevu a zde se mu 26. prosince podařilo odrazit útok Lannesův a Bernadottův; měl totiž značnou početní převahu, protože Napoleon s hlavními silami pochodoval proti druhé ruské armádě. Bennigsen posílal carovi Alexandrovi vychloubačné zprávy a intrikami proti Kamenskému a Buxhövdenovi získal brzy vrchní velení nad armádou, která měla bojovat proti Napoleonovi. Koncem ledna roku 1807 podnikl ofenzívu proti Napoleonovým zimním ubikacím a jen pouhou náhodou neupadl do léčky, kterou mu Napoleon nastražil. Po této události došlo k bitvě u Jílového (viz poznámka[75]. Jílové padlo 7. února. Hlavní bitva, kterou musel Bennigsen přijmout, aby znemožnil Napoleonovi energické pronásledování, byla svedena 8. února. Vytrvalost ruských vojsk, příchod Prusů pod velením LʼEstocqovým a pomalost, s jakou se jednotlivé francouzské sbory objevovaly na bojišti, to všechno způsobilo, že vítězství bylo problematické. Obě strany tvrdily, že zvítězily; ať už to bylo jakkoli, bitva u Jílového byla — podle slov samého Napoleona — nejkrvavější ze všech, které kdy císař svedl. Bennigsen dal odsloužit Te Deum[k] a dostal od cara ruský řád, penzi 12 000 rublů a blahopřejný dopis, ve kterém ho car vychvaluje jako "vítěze nad vojevůdcem, nad kterým ještě nikdo nezvítězil".

Na jaře vybudoval Bennigsen opevněný tábor u Heilsbergu a promeškal příležitost zaútočit na Napoleona, dokud ještě byla část francouzské armády zaměstnána obléháním Gdaňska[108]; ale po pádu Gdaňska, když se celá francouzská armáda spojila, se Bennigsen rozhodl, že nastal čas pro útok. Zpočátku ho zdržoval přední voj Napoleonův, který se rovnal početně pouze třetině jeho vlastních sil; Napoleonovi se však brzy podařilo Bennigsena donutit různými manévry k tomu, aby se vrátil do svého opevněného tábora. Zde na něj Napoleon 10. června zaútočil bez výsledku, ovšem jen se dvěma sbory a několika gardovými prapory, příští den ho však donutil, aby opustil tábor a dal se na ústup. Jenže tu Bennigsen, aniž vyčkal, až přijde sbor v počtu 28 000 mužů, který už dorazil do Tylže, náhle znovu přešel do ofenzívy, obsadil Friedland a rozestavil tam svou armádu s řekou Alle v zádech a s friedlandským mostem jako jedinou ústupovou cestou. Avšak místo aby rychle postupoval, než se Napoleonovi podaří soustředit svá vojska, nechal se pět až šest hodin zaměstnávat Lannesem a Mortierem, až už Napoleon, asi v pět hodin odpoledne, měl svá vojska připravena a dal proto rozkaz k útoku. Rusové byli zahnáni k řece, Friedland byl dobyt a Rusové sami zničili most, ačkoli celé jejich pravé křídlo bylo ještě na protějším břehu. Tak byla 14. června prohrána bitva u Friedlandu, která stála ruskou armádu přes 20 000 mužů. Tvrdilo se, že Bennigsen byl tehdy pod vlivem své ženy, Polky. V celém tomto tažení se Bennigsen dopouštěl jedné chyby za druhou, celé jeho chování se vyznačovalo zvláštní směsicí zbrklosti a ukvapenosti se slabošskou nerozhodností.

Za tažení z roku 1812 působil především v hlavním stanu cara Alexandra, kde spřádal intriky proti Barclayovi de Tolly, aby se dostal na jeho místo. Za tažení z roku 1813 velel ruské záložní armádě a na bitevním poli u Lipska ho Alexandr povýšil na hraběte. Potom dostal rozkaz vytlačit Davouta z Hamburku a obléhal město až do dubna 1814, kdy nepřátelství skončilo Napoleonovou abdikací. Nato obsadil Hamburk bez boje, žádal za tento čin nové pocty a odměny a dostal je. Od roku 1814 do 1818 velel Bennigsen Jižní armádě v Besarábii, nakonec se odebral na své hannoverské panství, kde také zemřel; promrhal většinu jmění a své děti zanechal v chudobě v ruských službách.

———— * ————


Napsal K. Marx a B. Engels
10. — 22. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Blum

Blum, Robert — jeden z mučedníků německé revoluce; narodil se 10. listopadu 1807 v Kolíně, popraven ve Vídni 9. listopadu 1848. Byl synem chudého bednářského tovaryše, který zemřel v roce 1815 a zanechal v nouzi tři děti a vdovu, která se v roce 1816 znovu provdala za prostého lodního nakladače. Toto druhé manželství bylo nešťastné a bída v rodině dostoupila vrcholu v době hladomoru v letech 1816 až 1817. V roce 1819 dostal mladý Robert, protože byl katolického vyznání, místo kostelního sluhy; pak se stal učněm u zlatníka, později u řemenáře a podle německého zvyku se stal vandrovním tovaryšem, ale protože nedostál požadavkům svého řemesla, musel se po krátké nepřítomnosti znovu vrátit do Kolína. Zde si našel místo v dílně na výrobu luceren; jeho zaměstnavatel si ho oblíbil, a tak Blum postoupil na místo v účtárně; provázel pak svého zaměstnavatele na cestách po jihoněmeckých státech a v letech 1829—1830 s ním žil v Berlíně. V tomto období se s velkou námahou snažil získat jakési encyklopedické znalosti, neprojevil však ani výraznou náklonnost, ani zvláštní nadání pro nějaký speciální vědní obor. V roce 1830 byl povolán k vojenské službě, povinné pro každého pruského poddaného, a tak se musel rozejít se svým ochráncem. Za šest týdnů byl však z armády propuštěn, a protože zatím ztratil zaměstnání, vrátil se opět do Kolína do skoro stejných poměrů, za jakých jej už dvakrát opouštěl. Bída jeho rodičů a vlastní bezmocnost ho přiměly, aby přijal místo divadelního sluhy, které mu nabídl ředitel kolínského divadla pan Ringelhardt. Tak se dostal do styku s divadlem, i když jen v podřízeném postavení, a to upoutalo jeho pozornost k dramatické literatuře; politické oživení, které vyvolala francouzská červencová revoluce v celém porýnském Prusku, mu otevřelo přístup do některých politických kruhů a umožnilo otištění jeho básní v místních novinách.

V roce 1831 ho Ringelhardt, který se mezitím přestěhoval do Lipska, povolal na místo pokladníka a sekretáře lipského divadla; toto místo zastával Blum až do roku 1847. Od roku 1831 do 1837 přispíval do rodinných časopisů jako "Komet", "Abend-Zeitung"[109] apod. a zároveň vydával "Divadelní lexikon", "Přítele ústavy", almanach nazvaný "Vorwärts" a podobné tiskoviny. Blumovy literární práce nesou pečeť jakési šedivé prostřednosti. Jeho pozdější výtvory se navíc vyznačovaly přemírou špatného vkusu. Svou politickou činnost zahájil roku 1837, kdy jako mluvčí deputace lipských občanů předával čestný dar dvěma opozičním poslancům saského stavovského sněmu. V roce 1840 byl jedním ze zakladatelů a roku 1841 se stal jedním z vedoucích činitelů Schillerova spolku a německého Literárního spolku[110]. Jeho příspěvky do politického denníku ‚‚Sächsisehe Vaterlands-Blätter"[111] jej proslavily jako nejpopulárnějšího žurnalistu v Sasku, čímž si vysloužil obzvláštní pronásledování vlády. Takzvaný německý katolicismus[112] v něm získal nadšeného přívržence. Založil německou katolickou obec v Lipsku a roku 1845 se stal jejím duchovními vůdcem. Dne 13. srpna 1845 se sešel obrovský dav ozbrojených občanů a studentů v Lipsku před střeleckými kasárnami a chystal se na ně zaútočit, aby se pomstil za vražedné krveprolití, které spáchala den předtím rota střelců.[113] Blum tu promluvil a díky své strhující výmluvnosti přesvědčil rozrušený dav, aby neopouštěl legální formy odporu, a sám se pak ujal iniciativy při jednání o zákonné náhradě. Saská vláda se mu za tuto snahu odměnila tím, že ho začala znovu pronásledovat, a dovršila to v roce 1848 zastavením "Vaterlands-Blätter".

Když v roce 1848 vypukla únorová revoluce, stal se Blum ústřední postavou liberální strany v Sasku, založil Vlastenecký spolek[114] , který měl brzy přes 40 000 členů, a vystupoval vůbec jako neúnavný agitátor. Město Lipsko ho vyslalo do ,,předparlamentu"[115], v němž působil jako místopředseda; zabránil odchodu opozice en masse[l], a tím přispěl k zachování tohoto sboru. Když se předparlament rozpadl, stal se členem výboru, který z něho zbyl, a později členem frankfurtského parlamentu[116] , kde byl vůdcem umírněné opozice. Cílem jeho politické teorie bylo vytvořit republiku jako jakýsi vrcholný orgán Německa, přičemž jejím základem měla být různá tradiční království, vévodství atd., neboť podle jeho názorů mohla jen ona uchovat nedotčené to, co považoval za osobitý půvab německé společnosti, totiž samostatný vývoj jejích různých stavů. Byl obratný řečník, poněkud teatrální a velmi populární.

Když došla do Frankfurtu zpráva o vídeňském povstání[117], byl Blum spolu s některými členy německého parlamentu pověřen, aby předal ve Vídni adresu, kterou vypracovala parlamentní opozice. Jako mluvčí deputace předal 17. října roku 1848 adresu vídeňské obecní radě. Vstoupil do studentského sboru a za bojů byl velitelem barikády. Když Windischgrätz dobyl Vídeň, seděl Blum v hostinci a klidně rozmlouval. Hostinec náhle obklíčili vojáci a Blum byl zatčen. Byl postaven před vojenský soud, nechtěl však odvolat ani svoje slova, ani svoje činy. Byl odsouzen na šibenici, trest byl však změněn na smrt zastřelením. Poprava se konala za úsvitu v Brigittenau.

———— * ————


Napsal K. Marx 22. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bourrienne

Bourrienne, Louis Antoine Fauvelet de - osobní tajemník Napoleonův, narozen 9. července 1769 v Sens, zemřel 7. února 1834 nedaleko Caen. V roce 1778 vstoupil do vojenské školy v Brienne, kde byl asi šest let Napoleonovým spolužákem. Od roku 1789 do roku 1792 žil jako atašé francouzského vyslanectví ve Vídni, studoval mezinárodní právo a severské jazyky v Lipsku a zdržoval se také u dvora Poniatowského ve Varšavě. Po návratu do Paříže obnovil důvěrné styky s Napoleonem, který byl tehdy chudým důstojníkem bez přátel; rozhodný obrat událostí, způsobený revolučním hnutím po 20. červnu 1792[118], ho zahnal zpátky do Německa. V roce 1795 se znovu vrátil do Paříže a znovu se tu setkal s Napoleonem, který se však k němu choval chmladně; ale koncem roku 1796, když se Bourrienne opět obrátil na Napoleona, povolal ho Bonaparte do hlavního stanu a ihned ho jmenoval svým osobním tajemníkem. Po druhém italském tažení[119] obdržel Bourrienne titul člena státní rady, byl ubytován v Tuileriích a byl přijímán v rodinném kruhu prvního konzula. V roce 1802 došlo k úpadku bankovní firmy Coulon, jejíž schodek činil 3 milióny; firma dodávala armádě a Bourrienne, který byl jejím tajným společníkem, jí opatřil výnosnou zakázku na dodání veškeré výstroje pro jezdectvo. Majitel firmy zmizel a Bourrienne byl vypovězen do Hamburku. V roce 1806 dostal rozkaz bdít v Hamburku nad striktním dodržováním Napoleonova kontinentálního systému[120] . Hamburský senát, od něhož Bourrienne vybral 2 000 000 franků, a car Alexandr, jehož příbuznému, vévodovi Mecklenburskému, Bourrienne také uložil pokutu, ho obvinili ze zpronevěry; Napoleon vyslal komisi, která měla vyšetřit jeho chování, a nařídil mu, aby vrátil do císařské státní pokladny 1 000 000 franků.

Tak upadl Bourrienne v nemilost; žil pak v Paříži v bídě až do Napoleonova pádu v roce 1814, kdy se znovu objevil na scéně, dal si od francouzské prozatímní vlády (viz poznámka [92]) vrátit svůj milión a byl jmenován generálním poštmistrem. Z tohoto místa ho sesadil Ludvík XVIII., který ho však při prvních zprávách o Napoleonově návratu z Elby jmenoval prefektem pařížské policie; toto místo zastával osm dní. Protože ho Napoleon v dekretu, který vydal 13. března v Lyonu, vyloučil z všeobecné amnestie, odjel Bourrienne za Ludvíkem XVIII. do Belgie, odkud byl poslán do Hamburku a po návratu do Paříže jmenován členem státní rady a později ministrem. Finanční obtíže ho v roce 1828 přiměly, aby hledal útočiště v Belgii, na panství vévodkyně de Brancas ve Fontaine lʼÉvêque, nedaleko Charleroi. Zde napsal s pomocí pana de Villemarest a jiných své "Paměti" (10 svazků osmerkového formátu), které vyšly v Paříži roku 1829 a vyvolaly velkou senzaci.[121] Zemřel v ústavu pro choromyslné.

———— * ————


Napsal K. Marx 22. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bitva

Střetnutí dvou nepřátelských vojsk se nazývá bitva, tvoří-li tato vojska hlavní armády obou stran nebo operují-li alespoň samostatně na zvláštním válčišti. Před zavedením střelného prachu rozhodoval každou bitvu boj zblízka. U Řeků a Makedoňanů rozhodoval o výsledku útok sevřené falangy naježené kopími, po kterém následoval krátký boj meči. Římanům umožňovalo rozčlenění legie do tří sledů opakovat útok druhým sledem a provést rozhodující manévr třetím. Římská linie se přibližovala k nepříteli na 10 až 15 yardů, vrhala na něj svá pila — velmi těžká házecí kopí — a konečně zahajovala boj zblízka s meči v rukou. Byl-li první sled zastaven, postoupil mezi jeho rozestupy kupředu druhý sled, a nepodařilo-li se ani tehdy překonat odpor, vrhal se třetí sled, záloha, na nepřátelský střed nebo napadal jedno z nepřátelských křídel. Ve středověku rozhodoval hlavní boje útok rytířského jezdectva oděného do ocelového brnění; teprve zavedení dělostřelectva a ručních palných zbraní obnovilo převahu pěchoty. Od té doby byly rozhodujícím prvkem bitvy početní převaha a konstrukční přednosti palných zbraní, které měla ta která armáda k dispozici; až v 18. století vyzbrojily všechny evropské armády svou pěchotu ručnicemi, a tím se co do kvality palných zbraní jedna druhé téměř vyrovnaly. Pak se stal rozhodujícím prvkem počet ran vypálených v dané době s průměrnou přesností zásahu. Pěchota se členila do dlouhých linií o hloubce tří řadů; cvičila se co nejpečlivěji k nepřetržité a rychlé palbě, dosahující až 5 výstřelů za minutu; dlouhé linie pomalu postupovaly proti sobě za neustálé střelby podporovány kartáčovou palbou dělostřelectva; ztráty některé z obou stran nakonec způsobily, že zakolísala, a toho využila druhá strana k bodákovému útoku, který obvykle rozhodl o výsledku. Jestliže jedna z obou armád zaujala své postavení ještě před zahájením bitvy, pokoušela se druhá strana obvykle zaútočit na ni v ostrém úhlu, aby obchvátila a pak obklíčila jedno z jejích křídel; útočící přesila tak způsobila na tomto křídle a v nejblíže stojící části středu zmatek a stlačila je v hlubokou masu, do níž útočící strana začala pálit těžkým dělostřelectvem. To byl oblíbený manévr Bedřicha Velikého, který ho zvlášť úspěšně použil u Leuthenu[122] . Někdy se také proti nepřátelské pěchotě, která zakolísala, nasazovalo jezdectvo, v mnoha případech se skvělým výsledkem; vcelku však rozhodovala bitvu rychlá palba pěchotních linií - a tato palba byla tak účinná, že bitvy této doby byly nejkrvavějšími bitvami novověku. Bedřich Veliký ztratil u Kolína 12 000 vojáků z 18 000 a u Kunersdorfu 17 000 ze 30 000[123] , zatímco v nejkrvavější bitvě všech Napoleonových tažení — u Borodina[m] — ztratili Rusové na mrtvých a raněných ani ne polovinu svého vojska.

Francouzská revoluce a Napoleon úplně změnili obraz bitev. Armáda se organizovala do divizí asi o 10 000 mužů, v nichž byla smíšena pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo; nebojovala už výhradně v lineární sestavě, ale také v koloně a v rozptýlené sestavě. V této sestavě už nebylo nutné vyhledávat jako bojiště pouze otevřené pláně; dávala se spíš přednost lesům, vesnicím, dvorcům a jakémukoli členitému terénu. Jakmile si tuto novou sestavu osvojily všechny armády, začala bitva vypadat úplně jinak než v 18. století. Přestože armáda byla tehdy většinou členěna do tří linií, rozhodoval o osudu bitvy jediný útok nebo nejvýš dva či tři rychle za sebou následující útoky; nyní může srážka trvat celý den nebo dokonce dva či tři dny, přičemž se po celou tu dobu s proměnlivým úspěchem střídají útoky, protiútoky a různé manévry. Dnes obvykle začíná bitvu předvoj útočící strany, který vysílá kupředu jednotlivé střelce s podpůrnými skupinami. Jakmile střelci narazí na vážný odpor — a to se obvykle stává tam, kde je terén příznivý pro obranu — postupuje vpřed lehké dělostřelectvo, kryté střelci a malými oddíly jezdectva, a hlavní síly předvoje zaujímají postavení. Pak obvykle následuje dělostřelecká palba, při které se spotřebuje jisté množství střeliva, aby se usnadnil průzkum a aby byl nepřítel nucen ukázat svou sílu. Mezitím přicházejí jednotlivé divize a jsou zaváděny do svých bojových postavení, a to podle dosud získaných informací o nepřítelových opatřeních. Na místech, která se hodí pro útok, se vysílají kupředu střelci, podporovaní v případě potřeby řadovou pěchotou a dělostřelectvem; připravují se boční útoky a vojska se soustřeďují k útoku na důležité pozice před hlavním postavením nepřítele, který rovněž činí příslušná opatření. Uskutečňuje se řada manévrů, které mají ohrozit obranná postavení nebo čelit hrozícímu útoku protiútokem. Postupně se armáda přibližuje k nepříteli, stanoví se definitivně hlavní body útoku a masy vojsk vystupují ze skrytých postavení, která dosud zaujímaly. Nyní převládá palba linií pěchoty a dělostřelectva, řízená na místa zvolená pro útok. Nato začnou postupovat jednotky určené k útoku, přičemž příležitostně zasahuje menšími útoky jezdectvo. Dochází k boji o důležité pozice; ty jsou obsazovány a znovu dobývány zpět, přičemž obě strany střídavě posílají kupředu čerstvá vojska. Prostranství mezi takovými body se nyní stává bojištěm rozvinutých linií pěchoty a dějištěm příležitostných bodákových útoků, které se však jen zřídkakdy mění ve skutečný boj zblízka, zatímco ve vesnicích, dvorcích, zákopech atd. se bodáků používá dosti často. V tomto otevřeném terénu vyráží při každé vhodné příležitosti kupředu i jezdectvo a dělostřelectvo zároveň pokračuje v palbě a v postupu do nových postavení. Zatímco se bitevní štěstí kloní střídavě na tu či onu stranu, vyjevují se úmysly, rozmístění a především síla obou zápasících armád; do boje zasahuje stále víc jednotek a brzy se ukazuje, která strana si uchovala v záloze silnější skupinu čerstvých sil pro konečný a rozhodující útok. Buď měla útočící strana dosud úspěch a může se nyní odvážit vrhnout svou zálohu na střed nebo křídlo bránící se strany, anebo byl její útok zatím odražen a nejsou už čerstvé síly, které by v něm pokračovaly, takže bránící se strana může vystoupit se svými zálohami a mohutným útokem proměnit úspěšnou obranu v porážku nepřítele. Ve většině případů směřuje rozhodující útok proti některé části nepřátelské fronty, aby prolomil její linii. Proti zvolenému bodu se soustředí co největší množství dělostřelectva; pěchota postupuje v semknutých masách, a jakmile útok dosáhne úspěchu, vrhá se jezdectvo do takto vytvořeného průlomu, rozvíjí se vpravo i vlevo, útočí na boky a týl nepřátelské linie, a jak se říká, obchvacuje nepřátelskou linii směrem k oběma jejím křídlům. Aby však byl takovýto útok skutečně rozhodující, musí se provádět velkou silou a nesmí být zahájen dříve, než nepřítel nasadí své poslední zálohy; jinak by mohly být ztráty naprosto neúměrné velmi hubeným výsledkům a mohly by se stát i příčinou porážky. Bitvu, která se vyvíjí jasně nepříznivě, vojevůdce ve většině případů raději přeruší, než aby nasadil své poslední zálohy a čekal na rozhodující úder nepřítele; a při dnešní organizaci a taktice se to ve většině případů dá provést s poměrně malými ztrátami, protože nepřítel je po úporné bitvě zpravidla rovněž vyčerpán. Zálohy a dělostřelectvo zaujmou nová postavení v týlu a pod jejich ochranou jsou vojska postupně stahována z boje a ustupují. Zda se ústup uskuteční v pořádku či nikoli, záleží pak na rychlosti pronásledování. Proti jednotkám, které se snaží odpoutat, pošle nepřítel své jezdectvo; proto musí být pohotově jejich vlastní jezdectvo, aby jim pomohlo. Je-li však jezdectvo ustupující strany rozdrceno a její pěchota dostižena dříve, než je mimo dosah pronásledovatelů, pak nastane všeobecný útěk a zadní voj ve svém novém obranném postavení bude mít těžkou práci, jestliže, jak to obvykle bývá, už nenastává noc.

Tak vypadá obvyklý průběh moderní bitvy za předpokladu, že síly obou stran i schopnosti jejich velitelů jsou celkem vyrovnané. Má-li jedna strana rozhodnou převahu, celá záležitost se značně zkrátí a dochází ke kombinacím s nesčetnými variantami; za všech okolností mají však moderní bitvy civilizovaných armád vcelku charakter, který jsme popsali.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 21. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Baterie[124]

U polního dělostřelectva znamená tento termín určitý počet děl — 4 až 12 děl s náležitým množstvím koní, dělostřelců a výstroje — která obvykle mají společně působit v bitvě. Britové a Francouzi mají baterie o 6, Prusové a Rakušané o 8 a Rusové o 8 nebo 12 dělech. Polní baterie se dělí na lehké, těžké a houfnicové; v některých zemích mají kromě toho horské baterie. Při popisu bitevního postavení se užívá termínu baterie rovněž k označení každého místa, kde jsou umístěna děla. U obléhacího dělostřelectva znamená baterie buď pevnostni linii vyzbrojenou děly, anebo, a to hlavně, určitý počet děl, která jsou umístěna v linii k útoku na pevnost a kryta předprsní. Stavba této předprsně a palebných postavení pro děla — to je to, co se míní výrazem zřídit baterii. Podle svých profilů bývají baterie zvýšené, polozapuštěné nebo zapuštěné; podle výzbroje rozeznáváme baterie dělové, houfnicové nebo moždířové; podle krytů rozeznáváme baterie se střílnami, baterie en barbette[n] (bez střílen) a baterie kasematované (v krytech odolných proti pumám). Podle účelu rozeznáváme demontovací baterie, určené k ničení děl jedné z pevnostních linií, s níž jsou postaveny rovnoběžně; rikošetní baterie, zřizované v prodloužení linie pevnostní fronty a určené k jejímu podélnému postřelování, přičemž koule a granáty létají těsně nad předpsrní, odrážejí se od země a poskakuji podél linie; moždířové baterie, určené k bombardování vnitřku bašt a budov uvnitř pevnosti; brešovací baterie, určené k boření vyztužených eskarpních stěn pevnostních valů: kontrabaterie, zřizované na hřebenu glacis naproti bokům bašt, aby umlčely palbu děl na těchto bocích, která postřelují příkop před průlomem. Pobřežní baterie jsou opevnění zřizovaná na určitých místech pobřeží proti nepřátelským válečným lodím; jsou buď stálé — a v tom případě se obvykle budují z kamene, jsou často kasernatovány a děla jsou v několika řadách nad sebou, nebo jsou to dočasná zemní opevnění s děly většinou en barbette, což umožňuje širší výstřel; v obou případech jsou obvykle z týlu uzavřeny, aby byly kryty před náhlým útokem pěšího výsadku.

Při stavbě baterie se zemním opevněním se vyznačí základní rozměry a hlína se opatřuje z příkopu před budoucí předprsní nebo za ní. Vnější svah předprsně se nevyztužuje, ale vnitřní svah a bočnice, tj. vnitřní strany střílen se obkládají hatěmi, hradebními koši, košatinami, sudy s hlínou, pytli s pískem nebo rašelinovým obložením, aby se hlína nesesouvala ani při prudkém sklonu náspu. Mezi vnějším svahem předprsně a příkopem vpředu se obvykle ponechává berma čili vodorovný odstupck, aby byla předprseň pevnější. Uvnitř baterie mezi střílnami je umístěn výstupek pro střelce tak vysoký, aby muž, který na něm stojí, mohl hledět přes předprseň. Často se na jednom nebo na obou bocích baterie buduje ochranný násyp či parapet, který svírá tupý úhel s předprsní baterie a chrání baterii před palbou z boku. Tam, kde může být baterie podélně postřelována, je nutné budovat příčné zátarasy nebo ochranné násypy i mezi děly. U baterií en barbette je tato ochrana zesílena dalším zvýšením příčných zátarasů, takže o několik stop převyšují předprseň; tato zvýšená část přetíná předprseň a dosahuje až k vnější straně jejího hřebene; nazývá se bonnet. Děla se umísťují na plošinách z prken a pražců nebo jiného stavebního dřeva, aby stála co nejpevněji. Část střeliva je uskladněna ve výklencích pod předprsní, část v jakýchsi podzemních srubech, chráněných vrstvou hlíny proti pumám. Na ochranu dělostřelců před palbou z pušek jsou střílny často uzavřeny kryty ze silných fošen, které se otevírají na obě strany, když se dělo vysunuje, nebo mají otvor, jímž prochází ústí hlavně. Pro zneškodnění nepřátelské palby se zřizují kryty z trámů, které se jedním koncem kladou na vnitřní stranu hřebenu předprsně a druhým se opírají šikmo o zem za předprsní. V bateriích s houfnicemi mají základny střílen sklon zdola nahoru místo shora dolů; v moždířových bateriích nejsou střílny vůbec, neboť velký náměr umožňuje, aby granáty přeletovaly přes hřeben předprsně. Aby předprseň účinně chránila před palbou těžkých děl, musí být nejméně 17 nebo 18 stop silná; má-li však nepřítel děla velmi těžkých ráží a jc-li půda špatná, musí tloušťka předprsně dosahovat někdy až 24 stop. Výška 7 nebo 8 stop poskytuje dostatečnou ochranu. Mezi děly musí být volné místo o šířce 10 až 14 stop; je-li zapotřebí příčných zátarasů, musí být předprseň patřičně prodloužena.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 28. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. II, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bivak

Bivak (francouzské slovo[o], pravděpodobně z německého „bei“ a „Wache“[p]) označuje táboření vojska v noci pod širým nebem, bez stanů, kdy všichni vojáci spí oblečeni, se zbraněmi při ruce. Za válek ve starověku sloužily stany vojskům k ochraně jako přenosná města. Ve středověku poskytovaly armádám feudálů a králů přístřeší zámky a kláštery, na něž tato vojska narazila na pochodu. Lidové masy, které se z náboženského zanícení hrnuly do křižáckých výprav do Asie (viz poznámka [34]), byly spíš tlupou než armádou, a celá tato tlupa, kromě svých vůdců rytířů a knížat a jejich nejbližší svity — bivakovala na holé zemi jako divoké nomádské kmeny, které kočují na asijských planinách. S návratem k pravidelnému způsobu vedcní války objevily se znovu i stanové tábory a po celá poslední dvě století byly v Evropě běžné. Avšak za gigantických napoleonských válek se přišlo na to, že rychlé pohyby jsou pro armádu důležitější než zdraví vojáků, a tak z evropských válečných polí zmizely stany jako zbytečný přepych a objevují sejen občasjako výjimka u anglických armád. Celé armády bivakovaly kolem ohňů, anebo, když to vyžadovala blízkost nepřítele, i bez ohňů, a spaly na slámě nebo snad i na holé zemi; část vojáků přitom držela stráž. Ze všech bivaků, které vešly do dějin, proslavila poezie a malířství nejvíc bivak v předvečer bitvy u Slavkova[125].

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 28. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Kryt

Kryt, krytí (blindage) — v opevňování každé zařízení, které zabraňuje nepříteli vidět, co se děje v daném místě. Jsou to například hatě umístěné na vnitřní straně hřebenu náspu před bateriemi a přesahující přes hřeben nad střílnami, takže ztěžují nepříteli, aby z určité vzdálenosti střílnami cokoli rozeznal. Někdy se na střílny upevňují úplnější kryty; skládají se ze dvou tlustých desek, které se mohou posunovat z obou stran tak, že se jimi dá střílna úplně uzavřít. Jestliže je palba řízena stále do téhož místa, nemusí se při vysunutí děla k palbě desky otvírat a vyřízne se v nich pouze otvor, kterým by prošlo ústí hlavně. Je-li to třeba, uzavírá se otvor pohyblivým víkem. Jiných krytů se užívá pro ochranu dělostřelců v palebném postavení před vertikální palbou. Jsou to hladké silné klády, položené jedním koncem na vnitřní straně hřebenu předního náspu, a druhým koncem opřené o zem. Pokud nejsou granáty příliš těžké a nepadají téměř svisle, neprorazí takový kryt, ale pouze se ho dotknou a odrazí se v určitém úhlu. V zákopnictví se užívá zvláštních druhů krytů pro ochranu zákopníků před palbou; tyto kryty se mohou pohybovat na válcích a posunují se kupředu podle toho, jak postupuje práce. Proti palbě z pušek stačí stěna ze silných desek pobitá na vnější straně železným plechem a podepřená silnými kládami. Proti dělostřelecké palbě jsou nutné velké Čtverhranné bedny nebo rámy plněné hlínou, pytle s pískem nebo hatě. Nejobvyklejší druh zákopnického krytu je jakýsi veliký hradební koš nebo pletený proutěný válec naplněný hatěmi, který dělníci valí před zákopníky. Tam, kde má být průkop překryt svrchu, buduje se kryt tak, že se přes vrch položí napříč čtyřhranné trámy, a ty se pokryjí hatěmi a nakonec hlínou; to jim dodává dostatečnou odolnost proti bombám i koulím.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 28. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bonnet

Bonnet — v opevňování příčné zvýšení části předního náspu nebo příčný zátaras s předním náspem, kterého se užívá buď proto, aby nepřítel nemohl z nějakého vyvýšeného bodu vidět dovnitř opevnění, nebo, u baterií en barbette[q], pro ochranu mužstva a děl před boční palbou. V těchto bateriích je nutné umísťovat děla střílející přes hřeben předního náspu na vysoké otočné plošiny, na nichž spočívá lafeta děla, při výstřelu sebou trhne zpět a je zase posunuta vpřed. Při obsluze děla je proto mužstvo zčásti vystaveno nepřátelské palbě; boční a rikošetní palba je pro ně zvlášť nebezpečná, neboť zasažitelný cíl je téměř dvakrát vyšší než u baterií se střílnami a nízkými dělovými lafetami. Aby se tomu zabránilo, zřizují se mezi děly příčné zátarasy nebo příčné náspy, které se musí budovat o tolik vyšší než přední násep, aby plně kryly dělostřelce, když vystoupí na platformu. Tato nástavba pokračuje od příčného zátarasu přes celou tloušťku předního náspu. Má-li dělo bonnety po obou stranách, omezuje to horizontální rozsah palby na úhel 90° — 120°.

Bonnet-à-Prétre neboli Queue dʼHirondelle (vlaštovčí ocas) se v polní fortifikaci nazývá opevnění, které má dva vybíhavé úhly a jeden vbíbavý úhel mezi nimi. Vbíhavý úhel má vždy 90°, oba vybíhavé mívají zpravidla 60°, takže obě vnější líce, která jsou delší než vnitřní, se dozadu rozbíhají. Tohoto opevnění se někdy užívá pro malá předmostí nebo v jiné situaci tam, kde se má bránit vstup do soutěsky.

———— * ————


Napsal B. Engels kolem 28. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bem[126]

Bem, Józef — polský generál; narodil se roku 1795 v Tarnówě v Haliči, zemřel 10. prosince 1850. Jeho životní vášní byla nenávist k Rusku. V době, kdy Napoleon svými vítězstvími a provoláními probouzel víru ve vzkříšení Polska, vstoupil Bern do kadetního sboru ve Varšavě a nabyl vojenského vzdělání v dělostřelecké škole řízené generálem Pelletierem. Po absolvování školy byl jmenován poručíkem jízdního dělostřelectva; v této hodnosti sloužil pod Davoutem a Macdonaldem v tažení z roku 1812; za svou účast při obraně Gdaňska[127] dostal kříž Čestné legie a po kapitulaci této pevnosti se vrátil do Polska. Když car Alexandr, předstírající velkou náklonnost k polskému národu, nyní zreorganizoval polskou armádu, vstoupil do ní Bem roku 1815 jako dělostřelecký důstojník, ale brzy byl propuštěn, protože se bil v souboji se svým představeným. Hned poté však byl jmenován odborným učitelem na varšavské dělostřelecké škole a povýšen do hodnosti kapitána. Tehdy zavedl do polské armády Congrevovu raketu a výsledky pokusů, které se prováděly při této příležitosti, shrnul do knihy původně vydané ve francouzštině a pak přeložené do němčiny.[128] Měl vzpurnou povahu, nerad se podřizoval a v letech 1820 až 1825 stál několikrát před vojenským soudem, byl odsouzen do vězení, propuštěn, znovu vězněn a nakonec vypovězen do Kocku, zapadlé polské vesnice, kde živořil pod přísným policejním dozorem. Z polské armády byl propuštěn, až když zemřel Alexandr, a Konstantin[r] ho v důsledku petrohradského povstání[129] ztratil z očí. Bem opustil ruské Polsko a stáhl se do ústraní do Lvova, kde se stal správcem velké vinopalny a kde napsal knihu o použití páry při destilaci lihu.

Když roku 1830 vypuklo varšavské povstání, připojil se k němu, po několika měsících se stal majorem dělostřelectva a v květnu 1831 se zúčastnil bitvy u Ostrolenky, kde se vyznamenal obratností a vytrvalostí, s níž bojoval proti silnějším ruským bateriím.[130] Když Rusové přešli Narev a definitivně odrazili útoky polské armády, kryl ústup Poláků tím, že odvážně vysunul vpřed všechna svá děla. Pak byl povýšen na plukovníka a brzy poté na generála a jmenován náčelníkem celého polského dělostřelectva. Při ruské zteči Varšavy bojoval statečně, ale jako velitel se dopustil chyby, že nepoužil svých 40 děl a připustil, aby Rusové obsadili Wolu — ústřední bod obrany. Po pádu Varšavy emigroval se zbytkem armády do Pruska, přiměl vojáky, aby nesložili před Prusy zbraně, a vyprovokoval krvavou a zbytečnou srážku nazývanou tehdy bitvou u Fischau. Pak opustil armádu a organizoval v Německu výbory pro podporu polských emigrantů; později odjel do Paříže.

Podivná povaha, v níž se jeho píle a láska, s jakou se věnoval exaktním vědám, pojily s neklidnou touhou po činu, ho hnala k tomu, že se ochotně pouštěl do dobrodružných podniků, jejichž neúspěch vháněl vodu na mlýn jeho nepřátelům. Tak se v roce 1833 na vlastní odpovědnost pokusil — neúspěšně — sestavit polskou legii pro doma Pedra[131], byl označen za zrádce a jeden z jeho krajanů, který se v něm zklamal, na něj vystřelil, když Bem přišel do Bourges verbovat Poláky do své legie. V letech 1834 až 1848 cestoval po Portugalsku, Španělsku, Holandsku, Belgii a Francii.

V roce 1848, kdy se projevily první revoluční příznaky v rakouském Polsku, spěchal do Lvova a pak, 14. října, do Vídně; všechno, co se tu udělalo k posílení obranných zařízení a k zorganizování revolučních sil, bylo dílem jeho osobního úsilí. Po zmateném útěku, jímž 25. října skončil výpad vídeňské mobilní gardy[132], které velel, se Bem neubránil, aby nepronesl několik velmi ostrých výtek, načež byl halasně obviněn ze zrady; byla to sice nesmyslná obvinění, ale měla takový ohlas, že jen z obavy, aby nedošlo k povstání polské legie, nebyl pohnán před vojenský soud. Po 28. říjnu, kdy skvěle obhájil velkou barikádu v Jägerzeile a kdy bylo zahájeno jednání mezi vídeňskou obecní radou a knížetem Windischgrätzem, Bem zmizel. Podezření, ještě posílené jeho záhadným útěkem, ho pronásledovalo z Vídně do Pešti, kde za jeho moudrou radu maďarské vládě, aby nepovolila zřízení zvláštní polské legie, na něj vypálil z pistole jako na domnělého zrádce jistý Polák Kolodiecki a těžce ho zranil.

Válka v Sedmihradsku, v níž maďarská vláda pověřila Bema velením, ale zároveň ponechala jeho vlastní vynalézavosti, jak si k tomu sám opatří armádu, je nejvýznamnější období v jeho vojenském životě a vrhá jasné světlo na zvláštní rysy jeho vojevůdcovského umění. První tažení zahájil Bem koncem prosince 1848 asi s osmitisícovou armádou, která byla špatně vyzbrojena, narychlo sehnána a složena z nejrůznorodějších prvků — nevycvičených maďarských odvedenců, honvédů[133], uprchlíků z Vídně a z malé hrstky Poláků, tvořících dohromady pestrý dav doplňovaný při průchodu Sedmihradskem dalším náborem Sékelů[134], Sasů, Slovanů a Rumunů — a zakončil je asi o 2 měsíce později porážkou Puchnera s jeho dvacetitisícovou rakouskou armádou, Engelhardta s pomocnými silami 6000 Rusů a Urbana s jeho nájezdníky. Když donutil Urbana utéci do Bukoviny a Puchnera s Engelhardtem ustoupit do Valašska, obsadil Bem celé Sedmihradsko kromě malé pevnůstky Karlsburgu. Smělé překvapivé akce, odvážné manévry, usilovné pochody a velká sebedůvěra, kterou uměl vnuknout vojákům svým vlastním příkladem, dovedná volba krytých míst i jeho schopnost vždycky v rozhodující chvíli poskytnout dělostřeleckou podporu prokázaly, že byl skvělý vůdce pro partyzánskou a malou horskou válku tohoto prvního tažení. Osvědčil také své mistrovské umění, jak rychle sestavit a ukáznit armádu; protože se však spokojoval počáteční hrubou kostrou organizace a protože nedbal o to, aby se vytvořilo jádro vybraného vojska, což mělo prvořadou důležitost, musela se jeho improvizovaná armáda rozplynout jako přelud při prvních vážných pohromách.

V době, kdy bylo Sedmihradsko v jeho rukou, si získal dobré jméno tím, že zabránil zbytečným a neprozřetelným krutostem, k nimž se chystali maďarští zmocněnci. Politika smiřování znepřátelených národností mu pomohla rozšířit během několika měsíců jeho armádu na 40 000 až 50 000 mužů s dostatečným množstvím jezdectva a dělostřelectva. Jestliže jeho výprava do Banátu[135], kterou podnikl s touto početně silnou armádou, neměla trvalý účinek — nehledě na několik obdivuhodných manévrů — pak musíme vzít v úvahu, že Bemovi svazovala ruce spolupráce s neschopným maďarským generálem.

Vpád silných ruských vojsk do Sedmihradska a maďarské porážky, které po něm následovaly, přiměly Bema, aby se vrátil na místa svého prvního tažení. Když se vpádem do Moldavska marně pokoušel o diverzi v nepřátelském týlu, vrátil se do Sedmihradska, kde byl 31. července u Schässburgu na hlavu poražen trojnásobnou přesilou ruských vojsk vedených Liděrsem. Bem přitom unikl zajetí jen díky tomu, že uvázl v bažině, z níž ho náhodou zachránilo několik maďarských husarů z rozprášených jednotek. Shromáždil zbytky svých vojsk a útokem dobyl 5. srpna podruhé Hermannstadt, ale pro nedostatek posil musel toto město brzy opět opustit; a po nešťastném boji 7. srpna se vrátil do Uher, kam přišel právě včas, aby se stal svědkem rozhodující porážky u Temešváru[136]. Po posledním marném pokusu postavit se na odpor u Lugoše se zbytkem maďarských vojsk vtáhl Bem znovu do Sedmihradska a držel se tam proti přesile až do 19. srpna, kdy byl nucen uprchnout na turecké území.

Aby si otevřel nové pole působnosti proti Rusku, přijal Bern muslimskou víru; sultán ho jmenoval pašou a pod jménem Amurat se stal Bem jedním z velitelů turecké armády; ale po protestech evropských velmocí byl vypovězen do Aleppa. Tam v listopadu 1850 úspěšně potlačil krvavé výstřelky mohamedánského obyvatelstva proti křesťanským usedlíkům[137] a o měsíc později zemřel na prudkou horečku, odmítnuv lékařskou pomoc.

———— * ————


Napsali K. Marx a B. Engels
v druhé polovině září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bessières

Bessières, Jean Baptiste — maršál francouzského císařství; narodil se 6. srpna 1768 v Prayssacu, departement Lot, padl u Lützenu 1. května 1813. Roku 1791 vstoupil do „konstituční gardy“[138] Ludvíka XVI., sloužil jako poddůstojník pyrenejských jízdních myslivců a brzy poté se stal kapitánem myslivců. Po vítězství u Rovereta 4. září 1796 ho Napoleon přímo na bojišti povýšil na plukovníka. Za italského tažení z let 1796—1797 byl náčelníkem tělesné stráže[139] velícího generála a za egyptského tažení byl plukovníkem tohoto druhu vojska, u něhož setrval většinu svého života. Roku 1802 získal hodnost divizního generála a roku 1804 maršála císařství. Účastnil se bitev u Rovereta, Rivoli, Saint Jean dʼAcre, Abúkíru, Marenga — kde velel poslednímu rozhodujícímu útoku jezdcctva —‚ u Slavkova, Jeny, Jílového a Friedlandu.[140] Roku 1808 byl vyslán do španělské provincie Salamanky, aby se ujal velení osmnáctitisícového sboru, který tam byl umístěn; po příchodu do Salamanky zjistil, že generál Cuesta zaujal postavení mezi Valladolidem a Burgosem; hrozilo nebezpečí, že přetne komunikační linii spojující Madrid s Francií. Bessières na Cuestu zaútočil a u Mediny de Rioseco zvítězil. Po neúspěchu anglické walcherenské výpravy[141] jmenoval Napoleon Bessièrese velitelem armády v Belgii místo Bernadotta. Téhož roku (1809) dostal Bessières titul vévody Istrijského. Jako velitel jezdecké divize zahnal na útěk v bitvě u Esslingu[s] rakouského generála Hohenzollerna. Při tažení do Ruska byl vrchním velitelem jízdní gardy a na počátku německého tažení z roku 1813 byl velitelem francouzského jezdectva. Zahynul na bojišti při útoku na Rippašskou soutěsku v Sasku v předvečer bitvy u Lützenu[142]. O jeho oblibě mezi prostými vojáky svědčí skutečnost, že jeho smrt byla raději po nějaký čas před armádou tajena.

———— * ————


Napsal K. Marx kolem 29. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Bosquet[143]

Bosquet, Marie Joseph — maršál Francie, narozen 1810 v Pau v departementu Basses Pyrénées. Roku 1829 vstoupil do polytechnické školy v Paříži, roku 1831 do vojenské školy v Metách, roku 1833 se stal podporučíkem dělostřelectva a v této hodnosti odešel roku 1834 s 10. dělostřeleckým plukem do Alžírska. Když se tu jednou malý francouzský oddíl dostal do kritické situace a jeho velící důstojník ztratil hlavu a nevěděl, jak zachránit své vojáky, mladý Bosquet zasáhl a navrhl plán, podle něhož pak nepřítel utrpěl úplnou porážku. Roku 1836 byl Bosquet povýšen na poručíka, roku 1839 na kapitána, roku 1842 na majora, roku 1845 na podplukovníka, roku 1848 na plukovníka a brzy poté — už za republikánské vlády — na brigádního generála. Za tažení proti Kabylům roku 1851[t] byl raněn, když v čele své brigády ztékal Monagalskou soutěsku. Bosquetovo jmenování divizním generálem bylo odloženo pro jeho zdrženlivý postoj k Ludvíku Napoleonovi, když se však posílala vojska do války v Turecku, stal se velitelem druhé divize.

V bitvě na Almě[u] vedl boční útok francouzského pravého křídla na ruské levé křídlo, útok, o jehož rychlosti a důrazu se pochvalně vyslovovali sami Rusové; Bosquetovi se dokonce podařilo dopravit své dělostřelectvo na náhorní plošinu zdánlivě neschůdnými stržemi bez cest. Musíme ovšem dodat, že v tomto případě jeho síly početně daleko převyšovaly síly nepřítelovy.

U Balaklavy přispěchal, aby pomohl vyprostit anglické pravé křídlo, takže zbytek anglického lehkého jezdectva mohl pod ochranou jeho vojsk ustoupit a Rusové museli upustit od pronásledování.[144] U Inkermanu byl už časně ráno připraven podporovat Angličany pěti prapory a dvěma bateriemi. Když byla tato jeho nabídka odmítnnta, rozmístil v týlu anglického pravého křídla 3 francouzské brigády jako zálohu; se dvěma z těchto brigád pak v 11 hodin postoupil do bitevní linie, a tím donutil Rusy k ústupu. Bez této pomoci by Angličané byli bývali úplně zničeni, protože všechna jejich vojska už byla nasazena a žádná nezůstala v záloze, zatímco Rusové měli 16 ještč netknutých praporů. Jako velitel sboru, který měl krýt spojenecká vojska na svahu řeky Černé, se Bosquet ustavičně vyznamenával rychlostí, bdělostí a aktivitou. Účastnil se zteče Malachovské mohyly;[145] po této události se stal maršálem a roku 1856 senátorem.

———— * ————


Napsali K. Marx a B. Engels
22. — 29. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. III, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



Brune

Brune, Guillaume Marie Anne - maršál francouzského císařství, narozen 13. března 1763 v Brive-la-Gaillarde, zemřel 2. srpna 1815 v Avignonu. Otec ho poslal do Paříže studovat práva, ale po odchodu z university přiměly Bruna peněžní nesnáze, aby se stal tiskařem. Na počátku revoluce vydával spolu s Gautierem a Jourgniacem de Saint Méard "Journal général de la Cour et de la Ville"[146]. Brzy se přidal k revolucionářům, vstoupil do národní gardy a stal se nadšeným členem klubu cordeliérů[147]. Dík své vysoké postavě, vojáckému vzhledu a bouřlivému vlasteneckému cítění se stal jedním z vojenských vůdců lidu při demonstraci, k níž došlo roku 1791 na Martově poli a kterou rozdrtila Lafayettova národní garda.[148] Brune byl uvržen do vězení, ale když se začalo proslýchat, že se ho přívrženci dvora snaží podle zbavit, zasadil se Danton o jeho propuštění. Brune se stal jedním z Dantonových významných přívrženců a díky jeho přízni dostal za slavných zářijových dnů roku 1792[149] vojenskou funkci a 12. října 1792 byl náhle povýšen do hodnosti plukovníka a hlavního pobočníka. Sloužil pod Dumouriezovým velením v Belgii a byl poslán proti federalistům z Calvadosu, kteří útočili v čele s generálem Puisayem na Paříž a které snadno porazil. Pak byl povýšen na brigádního generála a zúčastnil se bitvy Hondschoote[150]. Výbor pro obecné blaho ho pověřil, aby potlačil vzbouření a nepokoje v Gironde; Brune tento příkaz splnils neobyčejnou tvrdostí.[151]

Po Dantonově uvěznění se očekávalo, že Brune pospíší svému příteli a ochránci na pomoc; Brune se však v prvních chvílích nebezpečí obezřele držel stranou, a tak se mu podařilo proplout obdobím vlády teroru. Po 9. thermidoru se znovu přidal k dantonovcům, kteří nyní vítězili,[152] a doprovázel Frérona do Marseilles a do Avignonu. Dne 13. vendémiairu (5. října 1795) vystoupil jako jeden z generálů podřízených Bonapartovi proti vzbouřeným pařížským čtvrtím. [153] Pomohl direktoriu potlačit spiknutí v táboře v Grenelle (9. září l796)[154] a vstoupil do Italské armády do Massénovy divize; po celou dobu tažení vynikal velkou neohrožeností. Bonaparte, který si chtěl naklonit vedoucí činitele cordeliérů, připsal část svého úspěchu u Rivoli Brunovi, přímo na bojišti ho povýšil na divizního generála a přiměl direktorium, aby ho jmenovalo velitelem druhé divize Italské armády, kde se tato funkce uvolnila, když Augereau odjel do Paříže.

Po podepsání campoformijského míru[155] direktorium pověřilo Bruna, aby nejprve ukolébal bdělost Švýcarů, pak aby vyvolal rozkol v jejich radách a konečně, až se soustředí k tomu účelu armáda, aby napadl kanton Bern a zmocnil se jeho pokladny; přitom Brune zapomněl pořídit seznam nakradené kořisti. Pak, pomocí spíš diplomatického než vojenského manévru, přiměl sardinského krále Karla Emanuela, zjevného francouzského spojence, aby mu vydal turínskou citadelu (3. července 1798). Batavské tažení[156], trvající asi dva měsíce, bylo velkou událostí Brunovy vojenské dráhy. V tomto tažení porazil spojená anglická a ruská vojska, vedená vévodou z Yorku, který se Brunovi vzdal se slibem, že propustí všechny francouzské zajatec, jichž se Angličané zmocnili od začátku protijakobínské války. Po státním převratu z 18. brumairu jmenoval Napoleon Bruna členem nově vytvořené státní rady a pak ho poslal proti roajalistům v Bretagni.

Roku 1800 byl Brune poslán do Italské armády, obsadil tři opevněné nepřátelské tábory na Voltě, zatlačil nepřítele za tuto řeku a učinil opatření, aby ji mohl okamžitě překročit. Podle jeho rozkazů se měla armáda přepravit na druhý břeh na dvou místech: pravé křídlo pod velením generála Duponta mezi mlýnem na břehu Volty a vesnicí Pozzolo, levé křídlo, vedené Brunem samým, u Monbazonu. Protože druhá část operace narazila na obtíže, nařídil Brune, aby se odložila o 24 hodin, ačkoli pravé křídlo, které zahájilo přepravu na prvním místě, se už střetlo s daleko početnějším rakouským vojskem. Jenom díky úsilí generála Duponta nebylo pravé křídlo zničeno nebo zajato, což by bylo ohrozilo úspěch celého tažení. Pro tento přehmat byl Brune odvolán do Paříže.

V letech 1802-1804 hrál Brune trapnou úlohu velvyslance v Cařihradě, kde se jeho diplomatický talent nemohl opírat o bodáky, jako tomu bylo ve Švýcarsku a v Piemontu. Po jeho návratu do Paříže v prosinci 1804 ho Napoleon jmenoval maršálem; dal mu přednost před takovými generály, jako byl Lecourbe. Nějakou dobu velel Brune boulogneskému táboru[157] a roku 1807 byl poslán do Hamburku jako guvernér hanzovních měst a velitel zálohy Velké armády (viz poznámka [52]). V této funkci čile pomáhal Bourriennovi při jeho defraudacích. Aby urovnal některé sporné body příměří uzavřeného se Švédskem ve Schlatkowě, měl Brune dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima s králem Gustavem, který mu ve skutečnosti navrhl, aby zradil svého pána. Způsob, jakým Brune tuto nabídku odmítl, vzbudil Napoleonovo podezření; císař byl nesmírně pobouřen, že se Brune ve svém návrhu dohody o odevzdání ostrova Rujany Francouzům zmínil prostě o francouzské a švédské armádě jako o smluvních stranách, aniž připomněl své "císařské a královské veličenstvo". Brune byl okamžitě odvolán Berthierovým dopisem, v němž jeho pisatel na výslovný Napoleonův příkaz konstatoval, že "k takovému skandálu nedošlo od dob Faramandových".

Po návratu do Francie se Brune uchýlil do soukromí. Roku 1814 se vyslovil pro dekret senátu[158] a dostal od Ludvíka XVIII. kříž sv. Ludvíka. V období sta dní[159] se znovu stal bonapartistou a byl pověřen velením observačního sboru na Vaře, kde si počínal proti roajalistům stejně brutálně jako za svého jakobínského období. Po bitvě u Waterloo se přihlásil ke králi. Cestou z Toulonu do Paříže přibyl 2. srpna do Avignonu právě v době, kdy tam po dva týdny vraždil a pálil roajalistický dav. Byl poznán a zastřelen, dav se zmocnil jeho těla, vláčel je ulicemi a hodil do Rhóny. "Brune, Masséna, Augereau a četní jiní," - řekl Napoleon na Svaté Heleně - "byli neohroženými lupiči." O jeho vojenských schopnostech poznamenal: "Brune měl jisté zásluhy, vcelku však to byl spíš général de tribune[v] než hrozivý válečník." Roku 1841 byl Brunovi v jeho rodném městě odhalen pomník.

———— * ————



Napsal K. Marx 23. - 29. září 1857
Otištěno v „New American Cyclopaedia“,
sv. IV, 1858
  Podle textu encyklopedie
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — zde, i na dalších místech označených *, je datum uváděno podle starého ruského kalendáře (o bitvě u Borodina viz tento svazek, zde). (Pozn. red.)

b — skupiny zamilovaných. (Pozn. red.)

c — tj. Maxmiliána I. Josefa. (Pozn. red.)

d — tj. zástupcem císaře jako nejvyššího velitele všech vojsk (čestný titul). (Pozn. red.)

e — to jest ve funkci náčelníka generálního štábu. (Pozn. red.)

f Dej (dáj) — titul alžírského vládce, jmenovaného (později potvrzovaného) tureckou Portou. (Pozn. red.)

g — tj. Ludvíka Filipa. (Pozn. red.)

h — právu odvety. (Pozn. red.) (Pozn. red.)

i — rady pro sporné záležitosti. (Pozn. red.)

j — advokát Arabů. (Pozn. red.)

k Děkovná bohoslužba, při níž se zpívá hymnus "Te Deum laudamus" ("Tebe, Bože, chválíme"). (Pozn. red.)

l — hromadnému. (Pozn. red.)

m Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

n Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

o Francouzsky „bivouac“ = nocleh v poli. (Pozn. red.)

p — doslova „při“ „stráži“, tj. v pohotovosti. (Pozn. red.)

q Viz tento svazek, heslo Barbette. (Pozn. red.)

r — tj. Velkokníže Konstantin Pavlovič, bratr Alexandra I. (Pozn. red.)

s Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

t Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

u Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

v — tribunový generál. (Pozn. red.)


72 Jde o Cormontaignovo dílo „Architecture militaire, ou lʼart de fortifier“ [„Vojenská architektura čili opevňovací umění“], Haag 1741.

73 V bitvě na řece Speyerbachu (ve Falci) zvítězila 15. listopadu 1703 francouzská armáda nad německým císařským vojskem; o výsledku bitvy rozhodl bodákový útok francouzské pěchoty.

K této bitvě došlo za války o španělské dědictví (1701—1714), kterou vedly západoevropské státy o rozdělení evropských a koloniálních držav upadajícího feudálního Španělska; další příčinou války bylo soupeření Anglie a Francie na moři a v koloniích. Když španělští Habsburkově vymřeli po meči, dosáhl francouzský král Ludvík XIV., který usiloval o připojení španělské monarchie k Francii, toho, že na španělský trůn byl dosazen jeho vnuk Filip Bourbonský. Nato se proti Francii a Španělsku vytvořila koalice, k niž patřila Anglie, rakouští Habsburkově (představitel tohoto rodu byl také německým císařem), Holandsko, Savojské vévodství, Portugalsko, Prusko a řada dalších německých států. Válka byla vedena na čtyřech válčištích: v Itálii, ve Španělsku, v západním a jihozápadním Německu a v Nizozemí. Válka Francii úplně vyčerpala a skončila částečným rozdělením španělské koloniální říše. Podle utrechtské (1713) a rastattské mírové smlouvy (1714) se francouzský král musel vzdát plánů na spojení francouzského a španělského království, i když španělská koruna zůstala Filipu Bourbonskému; španělské državy v Nizozemí a v Itálii přešly do rukou rakouských Habsburků. Anglie z války vytěžila největší výhody; dosáhla oslabení francouzské námořní a koloniální moci, zmocnila se Gibraltaru, Ostrova Menorky a několika francouzských a španělských kolonií v Západní Indii a v Severní Americe a kromě toho dostala právo dovážet do španělských kolonií černošské otroky.

74 Článek "Barclay de Tolly" je, jak vysvítá z Engelsova dopisu Marxovi z 10. září 1857 a z rukopisných poznámek obou autorů, jejich společným dílem, i když konečnou literární podobu mu dal Marx. K pramenům, kterých autoři použili k této stati, patří kromě informačních příruček Martensova sbírka smluv a dohod, Jominiho kniha "Vie politique et militaire de Napoléon" ["Politický a vojenský život Napoleonův"], sv. 4, Paříž 1827 a kniha německého historika Bernhardiho "Denkwürdigkeiten aus dem Leben des Grafen von Toll" ["Pamětihodnosti ze života hraběte Tola"], Lipsko 1856. V těchto knihách jsou dějiny vlastenecké války z roku 1812 vykládány tendenčně a mnohdy i úplně zkresleně, což se nevyhnutelně projevilo i v Marxových a Engelsových článcích při posuzování některých událostí, protože oba autoři neměli v té době k dispozici objektivní prameny. Zvláště se v tomto článku nepřesně vysvětlují příčiny jmenování M. I. Kutuzova vrchním velitelem ruské armády, důvody, proč opustil postavení u Gžatska (přesněji u Carjova-Zajmišče), a jeho úloha při řízení dalších vojenských operací ruské armády. Proti Kutuzovovi se tu neodůvodněně staví Barclay de Tolly, významný velitel a ruský vlastenec, který však v mnohém nedosahoval úrovně velkého ruského vojevůdce. Neměl Kutuzovovo strategické nadání, nepochopil plně charakter války, neměl takové vojenské zkušenosti a autoritu u armády a lidu. A právě pro tyto vlastnosti byl Kutuzov jmenován vrchním velitelem. Car Alexandr I. byl nucen dát k tomu souhlas pod nátlakem veřejného mínění, ačkoli Kutuzov byl u něho v nemilosti.

75 Bitva u Jílového ve Východním Prusku (Preussisch Eylau) byla svedena 7.—8. února 1807 mezi francouzskou a ruskou armádou; byla to jedna z nejkrvavějších bitev ve válce, kterou čtvrtá koalice (Anglie, Rusko, Prusko a Švédsko) vedla proti Francii. Když Napoleon roku 1806 porazil pruská vojska, stalo se Východní Prusko hlavním dějištěm válečných události, kde Napoleonova vojska narazila na rozhořčený odpor spojených armád Ruska a Pruska. Přes obrovské ztráty nedosáhl Napoleon u Jílového rozhodujícího úspěchu. Francouzská armáda zde byla zastavena a pokus odříznout ruská vojska od hranic Ruska se nezdařil.

76 V březnu 1809, za rusko—švédské války (1808-1809), vtrhla ruská vojska pod velením Barclaye de Tolly z Finska na území vlastního Švédska. To urychlilo spiknutí švédských šlechticů proti králi Gustavu IV. Cílem spiknutí bylo omezit královskou moc v zájmu šlechtické oligarchie. V březnu 1809 byl Gustav IV. svržen z trůnu a brzy potom byl jako Karel XIII. provolán králem jeho strýc, vévoda Södermannlandský. V září téhož roku bylo Švédsko nuceno uzavřít s carským Ruskem frederikshamnský mír a odstoupit mu Finsko.

Engels srovnává přechod ruské armády přes Botnický záliv s přechodem armády švédského krále Karla X. Gustava přes zamrzlé úžiny Velký a Malý Belt do Dánska v lednu 1658 za dánsko—švédské války z let 1657-1658. Vpádem do Dánska si Karel Gustav vynutil na Dánsku výhodný mír.

77 Jde o "Mémoires pour servir à lʼhistoire de France, sous Napoléon, écrits à Sainte-Hélène par les Généraux qui ont partagé sa captivité, et publiés sur les manuscrits entièrement corrigés de la main de Napoléon" ["Paměti, příspěvek k dějinám Francie za vlády Napoleonovy, sepsané na Svaté Heleně generály, kteří s ním sdíleli jeho zajetí, a uveřejněné podle rukopisů redigovaných rukou Napoleonovou"], Paříž 1823.

78 Podle Phullova plánu se měla ruská vojska v případě Napoleonova vpádu rozdělit na tři armády. První z nich měla zachytit hlavní úder protivníka, přičemž jí měl za základnu sloužit opevněný tábor v Drisse (Litva), speciálně k tomu účelu vybudovaný v letech 1811—1812; druhá armáda měla manévrovat v bocích a v týlu nepřítele. Tento plán, založený na zastaralé pruské strategii a taktice z doby Bedřicha II., by byl roztříštil ruské ozbrojené síly a odsoudil je k tomu, aby je početně silnější protivník po částech zničil. Na chybách Phullova plánu byly v podstatě založeny i strategické záměry Napoleonovy. Ale ruské vrchní velení — včetně Barclaye de Tolly — rozpoznalo zřejmou nesprávnost tohoto plánu. Proto se brzy poté, kdy byl Alexandr I., který podporoval Phullův plán, fakticky zbaven vedení vojenských operací, ruské velení rozhodlo včas vydat drisský tábor, stáhnout se zpět do hloubi Ruska a tak spojit první a druhou armádu.

79 K bitvě u Smolenska došlo 16.—17. (4.—5.) srpna 1812. Utkala se v ni Napoleonova armáda s ruskými vojsky, která kryla ústup hlavních sil, složených z armád Bagrationovy a Barclaye de Tolly, jež se spojily 3. srpna (22. července) 1812. Napoleonovi se nepodařilo vnutit Rusům rozhodnou bitvu. Za cenu velkých ztrát dobyl město, které ruský zadní voj opustil až tehdy, když hlavní síly ruské armády byly mimo dosah nepřítele. Byla to jedna z nejvýznamnějších bitev vlastenecké války z roku 1812. Ukázala rostoucí odpor ruského vojska a lidu proti dobyvateli, který vtrhl do země, a krach Napoleonových plánů na rychlé zničení ruských ozbrojených sil. Napoleon se po bitvě pokusil uzavřít mír, ale bez úspěchu.

80 Jde o postavení u Carjova-Zajmišče, jihozápadně od Gžatska, kam ruská vojska dorazila 29. (17.) srpna 1812. Ruská armáda opustila toto postavení podle rozhodnutí M. I. Kutuzova, který byl krátce předtím jmenován vrchním velitelem. Kutuzov se chtěl utkat s Francouzi v rozhodné bitvě až za výhodnějšího poměru sil; k tomu potřeboval získat čas a dosáhnout spojení očekávaných posil s hlavními silami. Proto se ruská armáda stáhla od Carjova-Zajmišče k Borodinu.

81 Jde o řadu bitev z války šesté koalice proti napoleonské Francii (1813). Porážka Napoleonovy armády v Rusku roku 1812 se pro evropské národy stala signálem k povstání proti Napoleonovu panství. Když ruská vojska vtrhla v únoru 1813 do Polska a Německa, uzavřely Rusko a Prusko spojenectví pro válku proti Napoleonovi. Na jaře 1813 se vytvořila protinapoleonská koalice, která se skládala z Anglie, Ruska, Pruska, Švédska, Španělska a Portugalska a k níž se na podzim téhož roku otevřeně připojilo i Rakousko. V tažení z roku 1813 byl Napoleon přes své jednotlivé úspěchy spojenci poražen a vyhnán z Německa.

K bitvě u Budyšína (Sasko) došlo 20.—21. (8.—9.) května mezi spojenými rusko-pruskými armádami a francouzskými vojsky. Napoleonovi se za cenu velkých ztrát podařilo přimět rusko-pruská vojska k ústupu. Jejich ústup, který kryl ruský zadní voj pod velením Barclaye de Tolly, proběhl však v naprostém pořádku. Zadní voj ruské armády, která ustupovala od Budyšína, vybojoval den nato u Zhořelce s francouzskými vojsky vítěznou bitvu.

V bitvě u Lipska 16.—19. října 1813 (viz poznámku [61]) velel Barclay de Tolly střední skupině spojeneckých armád.

82 Ve dnech 5.—6. října 1789 za Francouzské revoluce si lidové masy, které po krvavých srážkách s královskou gardou přitáhly z Paříže do Versailles, vynutily návrat Ludvíka XVI. do Paříže, a tak zmařily kontrarevoluční spiknutí připravované versailleským dvorem proti Ústavodárnému národnímu shromáždění.

19. února 1791 vzplanuly v Paříži nepokoje vyvolané pokusem královské rodiny o útěk za hranice.

83 Válka ve Vendée byla vyvolána kontrarevolučním spiknutím proti francouzské republikánské vládě, k němuž došlo v tomto departementu v březnu 1793 za Francouzské revoluce. Hlavní síly vzbouřenců tvořili místní sedláci podněcovaní a vedení kontrarevolučními duchovními a šlechtici. Vzbouřence aktivně podporovali agenti anglické vlády. V červnu 1793 oblehli vendejští vzbouřenci město Saumur, hájené republikánskými vojsky, a dobyli je. Později však byli několikrát poraženi. V roce 1795 bylo spiknutí potlačeno, ale v roce 1799 a později se ve Vendée opakovaly pokusy znovu rozpoutat povstání.

84 9. thermidor (27.—28. července 1794) — kontrarevoluční převrat, kterým byl svržen Robespierre a vláda jakobínů a nastoleno panství velké buržoazie. Tak se otevřela cesta k nastolení vojenské diktatury napoleonské vlády, která zardousila Francouzskou revoluci a ponechala pouze ty vymoženosti, které byly výhodné pro velkou buržoazii.

85 Při tažení z let 1796—1797 vtrhla francouzská armáda pod velením generála Bonaparta do severní Itálie a porazila spojená vojska Rakouska a Piemontu (Sardinie). V bitvě u Mondoví připravila Bonapartova armáda piemontským vojskům rozhodující porážku, která donutila piemontského krále uzavřít separátní mír. Porážka rakouských vojsk u Lodi umožnila Napoleonovi obsadit Milán. Bitva u Rivoli (14.—15. ledna 1797), v níž Napoleon opět porazil Rakušany, byla rozhodujícím momentem v boji o severní Itálii a definitivně rozhodla výsledek celého tažení ve prospěch Francie. Rakušané byli donuceni postoupit Francouzům pevnost Mantovu a v říjnu 1797 uzavřít mír výhodný pro Francouze, což znamenalo úplný krach první protifrancouzské koalice.

86 Bonaparte a jemu podřízení generálové se pokoušeli pod rouškou pomoci italským republikánům využít protiabsolutistického hnutí v Itálii, které zesílilo po porážkách protifrancouzské koalice, a nastolit v Itálii francouzské panství vytvořením "dceřinných" republik. V březnu 1798 byla za podpory francouzských zbraní vyhlášena římská republika a papež Pius VI. byl Francouzi zajat. Ale v roce 1799, když do Itálie vtrhla armáda druhé protifrancouzské koalice, byly italské republiky zrušeny a na římském území byla obnovena papežova vláda. Po opětném nastolení francouzské nadvlády v Itálii prohlásil Napoleon v roce 1809 papežské území za součást francouzského císařství, když předtím přičlenil část tohoto území k italskému vazalskému království.

87 Egyptské tažení — tažení francouzské armády a loďstva do Egypta v roce 1798 pod velením generála Bonaparta. Cílem výpravy bylo zřídit francouzské koloniální panství na Blízkém východě, dobýt Egypt a Sýrii, které tehdy patřily Turecku, a současně ohrozit anglické dopravní cesty do Indie. Napoleonovy úspěchy v Egyptě však vyzněly naprázdno, protože francouzská vojska utrpěla porážky jinde. Anglická eskadra pod velením admirála Nelsona zničila I. srpna 1798 u Abúkíru francouzské loďstvo, rusko-rakouská vojska pod velením A. V. Suvorova zvítězila několikrát nad Francouzi v severní Itálii a ruská eskadra pod velením admirála F. F. Ušakova bojovala úspěšně s Francouzi ve Středozemním moři. Na podzim 1799 zanechal Bonaparte armádu v Egyptě a vrátil se do Francie. Angličané pak v roce 1801 donutili jeho armádu v Egyptě ke kapitulaci.

88 18.-19. brumairu (9.—10. listopadu 1799) provedl Napoleon se svými přívrženci státní převrat, který dovršil vývoj buržoazní kontrarevoluce ve Francii. Výsledkem převratu byla vojenská diktatura Napoleona Bonaparta, který byl jmenován prvním konzulem.

89 V bitvě u Marenga (v severní Itálii) 14. června 1800 zvítězila armáda Napoleona Bonaparta nad rakouskými vojsky. Napoleon obdržel nepřesné informace o postavení rakouských vojsk a jeho armáda byla vystavena neočekávanému útoku. Přesto byla rakouská vojska poražena. Vítězství u Marenga a úspěšné akce jiných francouzských jednotek proti Rakušanům v jihozápadním Německu vedly k rozkladu druhé protifrancouzské koalice, kterou tvořily Anglie, Rakousko, Rusko, Španělsko, Neapolské království a Turecko. Toto první velké vítězství po státním převratu upevnilo Napoleonovu moc.

90 V říjnu 1805, za války třetí koalice evropských států (Anglie, Rakouska, Ruska, Neapolského království) proti napoleonské Francii, byla rakouská armáda pod velením generála Macka, obklíčená francouzskými vojsky v oblasti Ulmu, donucena kapitulovat.

91 Titul knížete Wagramského dostal Berthier po vítězství Napoleonovy armády nad Rakušany v bitvě u Wagramu 5.—6. července 1809, za války napoleonské Francie proti páté koalici (Rakousko, Anglie, Španělsko, Portugalsko). Po této porážce se Rakousko prohlásilo za poraženou zemi a v říjnu 1809 uzavřelo s Napoleonem za nevýhodných podmínek mír.

92 Jde o prozatímní vládu za Talleyrandova předsednictví, kterou vytvořil senát v dubnu 1814 po porážce Napoleonovy armády a po vstupu spojeneckých vojsk do Paříže. Prozatímní vláda podporovala restauraci Bourbonů.

93 "Mémoires du maréchal Berthier" ["Paměti maršála Berthiera"], část I a II, Paříž 1827.

94 V Engelsově stati "Alžírsko" provedla redakce "New American Cyclopaedia" řadu úprav. Jak vyplývá z Engelsova dopisu Marxovi z 22. záři 1857, obsahoval původní text, který nemáme k dispozici, vylíčeni osvobozenecké války alžírského lidu pod vedením Abd al-Kádira proti francouzským dobyvatelům a charakteristiku kolonizátorské činnosti maršála Bugeauda v Alžírsku. Obě místa redakce vypustila, což textu neprospělo; k této úpravě došlo pravděpodobně proto, že v encyklopedii byl už zařazen zvláštní článek o Abd al-Kádirovi a počítalo se se zařazením hesla "Bugeaud"; toto heslo bylo zadáno Marxovi (viz tento svazek str. 250-253). Vedle toho jsou z textu patrné i jiné redakční zásahy.

Při práci na této stati se Engels dovedl kriticky postavit k tendenčnímu výkladu alžírských dějin v buržoazní historické literatuře a v různých příručkách, ačkoli to byly tehdy jediné dostupné prameny (čerpal zejména ze stati "Alžírsko" ve "Wigand's Conversations-Lexikon" ["Wigandův příruční slovník"], sv. I, Lipsko 1846, z něhož byl zřejmě vzat i citát na str. 136). Ale protože v jeho době byly dějiny afrických zemí probádány naprosto nedostatečně, nemohl se Engels vyhnout tomu, aby některé zastaralé a jednostranné názory o dílčích otázkách nepronikly z pramenů i do jeho stati. To se stalo například při výkladu úlohy křesťanských mocností v boji s alžírskými piráty (tyto mocnosti, jak známo, samy prováděly ve velkém měřítku pirátství) a při líčení okolností a motivů, které původně vedly Francouze k okupaci Alžírska.

95 Kuloglu — potomci z manželství Turků s alžírskými ženami.

96 Barbarské čili berberské státy — v literatuře 19. století označení pro muslimské státy v severní Africe na pobřeží Středozemního moře západně od Egypta (Alžírsko, Tunisko, Maroko).

97 Řád maltézských rytířů (johanitů) — duchovní rytířský řád, který po vyhnání z ostrova Rhodos v roce 1530 přenesl své sídlo na Maltu a stal se ve své době jednou z nejsilnějších mocnosti ve Středozemním moři. Když Bonaparte při svém tažení do Egypta 1798 obsadil Maltu, ztratili maltézští rytíři svou samostatnost.

98 Dne 30. dubna 1827 se alžírský dej Husajn dostal při audienci ve svém sídle do sporu s francouzským generálním konzulem Devalem. Šlo o to, že francouzská vláda nechtěla zaplatit dluh alžírským poddaným. Dej Husajn byl popuzen drzým a vyzývavým chováním Devalovým a udeřil jej do tváře svým vějířem. Tohoto incidentu, vyprovokovaného francouzským konzulem, využila vláda Karla X. jako záminky k blokádě alžírského pobřeží v letech 1827—1829. Od blokády přešli francouzští kolonizátoři v roce 1830 k pokusům o okupaci země.

99 Vláda Karla X. měla původně v úmyslu předat formálně vládu v Alžírsku Portě, a to za podmínek, které by zemi fakticky převedly pod kontrolu francouzské vlády a zároveň by zesílily finanční závislost osmanské říše na Francii. Podle těchto podmínek měla být v Alžírsku vytvořena zvláštní vláda. (Slabost Porty a její neschopnost vládnout ve vzdálených državách odsuzovaly tuto vládu předem k úloze francouzské loutky.) Francii měly připadnout čtyři alžírské přístavy a mělo jí být poskytnuto právo na využívání korálových útesů; za "pomoc", kterou Francie poskytla sultánovi při "znovuzískání" Alžírska, byl by sultán povinen zaplatit Francii 20 miliónů franků. Vládnoucí francouzské kruhy zamýšlely kromě toho využít k podrobení Alžírska tureckých vojsk. Ale jednání s Portou byla v roce 1830 přerušena červencovou buržoazní revolucí ve Francii, která nahradila dynastii Bourbonů dynastií orleánskou, červencová monarchie se rozhodla nastolit v Alžírsku přímé francouzské panství.

100 První výprava francouzských vojsk pod velením maršála Clausela proti departementu Constantine, který byl v rukou povstalců, začala na podzim 1836. Pokusy Francouzů, dobýt město Constantine útokem, byly odraženy alžírskými oddíly. Na podzim příštího roku podnikli Francouzi druhou výpravu, tentokrát pod vedením generála Danrémonta, který vystřídal Clausela na místě generálního guvernéra Alžírska. Teprve tehdy se Francouzům, za cenu velkých ztrát, podařilo vzít Constantine útokem. Po dobytí města se francouzští vojáci dopouštěli na jeho bezbranném obyvatelstvu násilí a zvěrstev.

101 Osvobozenecký boj Alžířanů pod velením Abd al-Kádira proti francouzským dobyvatelům trval od roku 1832 do roku 1847. Četné bojové úspěchy Abd al-Kádira, který se opíral o široké vrstvy alžírského obyvatelstva a dovedl pod svou vládou sjednotit jednotlivé arabské kmeny, donutily Francouze k tomu, že roku 1834 uznali západní Alžírsko (s výjimkou několika pobřežních měst) za nezávislý arabský stát. Francouzští kolonizátoři však neustále porušovali dohody uzavřené s Abd al-Kádirem a podnikali stále nové vpády do západního Alžírska. V letech 1839—1844 si Kádirův stát po úporných bojích podmanili a Abd al-Kádir byl nucen uprchnout do Maroka. Ale v letech 1845—1847 se Abd al-Kádir znovu postavil do čela masového národně osvobozeneckého hnutí v západním Alžírsku a po jeho krvavé porážce vedl ze saharských oáz partyzánský boj proti francouzským uchvatitelům. Protikoloniální povstání Alžířanů v západním i východním Alžírsku neustala ani po Abel al-Kádirově zajetí v roce 1847.

102 Marabuti — muslimští mystikové; účastnili se aktivně osvobozeneckého boje národů severní Afriky proti evropským dobyvatelům.

103 Bureau Arabe (Arabská kancelář) — název orgánů francouzské vojenské správy v Alžírsku, které se zabývaly otázkami bezprostředně se týkajícími místního obyvatelstva. Takové kanceláře měly rozsáhlou pravomoc a zřizovaly se ve všech dobytých oblastech.

104 Z Engelsova dopisu Marxovi z 10. září 1857 a z dochovaných přípravných materiálů vyplývá, že první náčrt této stati připravil Engels. Čerpal přitom z různých pramenů, například z Jominiho knihy "Vie politique et militaire de Napoléon" ["Politický a vojenský život Napoleonův"], Paříž 1827, a z jiných. Marx doplnil tento náčrt materiálem, který převzal z francouzské příručky "Biographie universelle" ["Všeobecná biografie"], sv. 3, Paříž 1854, z Napoleonových pamětí ("Mémoires pour servir à lʼhistoire de France, sous Napoléon…", Paříž 1823) a z jiných děl. Marx článek zredigoval a odeslal do New Yorku.

105 Za rusko-turecké války (1787—1791) dobyla ruská vojska v roce 1788 po dlouhém obléháni pevnost Očakov, která byla opěrným bodem Turků v severním Černomoří.

106 U Ošmjan a Sol porazil v červnu 1794, v době polského národně osvobozeneckého povstání vedeného Kościuszkem, Bennigsenův oddíl polská vojska. V srpnu téhož roku zlomila ruská armáda odpor polského vojska, které hájilo město Vilno, a pronikla do města.

Po porážce povstání došlo v roce 1795 k třetímu dělení Polska, a to mezi Rakousko, Prusko a Rusko. Toto dělení definitivně zlikvidovalo polský stát.

107 Ruská vojska obléhala město Derbent a dobyla je v roce 1796, aby se pomstila za vpád perského šáha Aga Muhammad chána do Gruzie v roce 1795, který byl provázen masovým vražděním a odvlékáním obyvatelstva otroctví.

108 Gdaňsk začala Napoleonova vojska obléhat v březnu 1807, v době, kdy Napoleon I. válčil s čtvrtou protifrancouzskou koalicí evropských mocností. Posádka pevnosti složená z pruských vojsk a spojeneckého ruského oddílu kladla houževnatý odpor. Akce posádky podporoval druhý ruský oddíl, který se mnohokrát pokusil prorazit blokádu. Pevnost se vzdala za čestných podmínek přesile protivníka teprve koncem května 1807.

109Der Komet“ [„Kometa“] — německý literární zábavný časopis, který vycházel v letech 1830—1848 v Lipsku.

Abend-Zeitung“ [„Večerník“] — německé buržoazní literární noviny, které vycházely v letech 1817—1857 v Drážďanech a Lipsku.

110 Lipský „Schillerův spolek“ a německý Literární spolek sdružovaly ve čtyřicátých letech 19. století německé spisovatele, kteří bojovati za svobodu tisku a propagovali v Německu liberální myšlenky.

111Sächsische Vaterlands-Blätter“ [„Saské vlastenecké listy“] — německé liberální noviny, které vycházely od roku 1837 v Drážďanech a od roku 1841 také v Lipsku.

112Německý katolicimus“ — náboženské hnutí, které vzniklo roku 1844 v několika německých státech a zachvátilo značnou část malé a střední buržoazie. Hnutí bylo namířeno proti výstřelkům mysticismu a pobožnůstkářství v katolické církvi a vyjadřovalo nespokojenost buržoazie čtyřicátých let s reakčními poměry v Německu. „Němečtí katolíci“ neuznávali svrchovanost římského papeže a některá dogmata a obřady katolické církve a snažili se přizpůsobit katolicismus potřebám německé buržoazie.

113 Míní se takzvaný „lipský masakr“ — střelba saského vojska do lidové demonstrace v Lipku 12. dubna 1845. Demonstrace, k níž dala podnět vojenská přehlídka uspořádaná u příležitosti pobytu korunního prince Jana, protestovala proti pronásledování hnutí „německých katolíků“ a jednoho z vůdců tohoto hnutí, kněze Johanna Ronga, saskou vládou. Princ Jan byl pokládán za hlavního viníka tohoto pronásledování.

114 Vlastenecký spolek — široká demokratická organizace založená koncem března 1848 v Lipsku v době rozmachu revolučního hnutí, které bylo vyvoláno únorovou buržoazní revolucí ve Francii a březnovou buržoazní revolucí v německých státech. V čele tohoto spolku stáli maloburžoazní a buržoazní republikáni Blum, Ruge, Jäckel a jiní. Měl pobočky v celém Sasku.

115 Předparlament — shromážděni veřejných činitelů německých států, které zasedalo ve Frankfurtu nad Mohanem od 31. března do 4. dubna 1848. Velkou většinu delegátů předparlamentu tvořili stoupenci konstituční monarchie. Tito delegáti odmítli návrh republikánsko-demokratické menšiny, aby bylo v Německu nastoleno federativní republikánské zřízení a aby se předparlament přeměnit v zákonodárný orgán, který by dále zasedal až do doby, kdy zahájí činnost celoněmecké Národní shromáždění. Když skupina republikánů v čele s Heckerem a Struvem nedosáhla přijetí svých návrhů, opustila předparlament. Ale umírněnější část republikánsko-demokratické opozice vedená Blumem v předparlamentu zůstala a zúčastnila se vytvoření Výboru padesáti, který navrhli liberálové. Výbor, v němž měli umírnění republikáni všeho všudy 12 míst, byl nucen zaručit po dohodě se Spolkovým sněmem (kontrarevolučním orgánem starého Německého spolku) svolání celoněmeckélho Národního shromáždění. Předparlament vypracoval také návrh na „Základní práva a požadavky německého národa“, dokument, který deklaroval slovy některé buržoazní svobody, nedotýkal se však základů polofeudálního absolutistického zřízení v tehdejším Německu.

116 Frankfurtský parlament — celoněmecké Národní shromáždění, které bylo zahájeno 18. května 1848 ve Frankfurtu nad Mohanem. Mělo vypracovat celoněmeckou ústavu. Většinu shromáždění tvořili zástupci liberální buržoazie a buržoazní inteligence, která se k ní připojila. Levé, mírně radikální živly se seskupily kolem Roberta Bluma. Pro zbabělost a smířlivost liberální většiny a rovněž pro kolísavost a nedůslednost maloburžoazního levého křídla se shromážděni nejen nestalo orgánem skutečného sjednocení Německa, nýbrž změnilo se dokonce v pouhý diskusní klub, který neměl žádnou reálnou moc a který odvracel masy od revolučního boje. Shromáždění skončilo svou činnost v létě 1849.

117 Lidové povstání ve Vídni vzplanulo 6. října 1848. Bylo vyvoláno pokusy kontrarevoluční monarchistické kliky, podporované velkoburžoazií, likvidovat vymoženosti březnové buržoazní revoluce z roku 1848 a obnovit v Rakousku absolutistický režim. Bezprostředním podnětem k povstání bylo císařské nařízeni, jímž byla část vídeňské posádky poslána jako trestná expedice do revolučních Uher. Vídeňské povstání bylo po tvrdých bojích, které trvaly od 24. října do 1. listopadu 1848, potlačeno císařským vojskem. Hlavní příčinou porážky vídeňského povstání byla nejednotnost v táboře povstalců a nerozhodnost jejich maloburžoazních vůdců; rovněž hnuti, které Vídeň podporovalo, bylo slabé, neboť buržoazie v německých státech je zradila. Říjnové povstání ve Vídni bylo vrcholem buržoazně demokratické revoluce v Rakousku a Německu.

118 20. června 1792 došlo v Paříži k ozbrojené demonstraci lidových mas, které násilím vnikly do královského paláce. Demonstrace, kterou organizovali girondisté (strana velkoburžoazie), měla donutit krále Ludvíka XVI., aby změnil své rozhodnutí o odvolání girondistické vlády, ale přerostla v projev lidového odporu proti královské moci a proti spiknutí dvora s cizími interventy. Ukázala růst protimonarchistických nálad lidových mas. Další průběh událostí vedl k lidovému povstání z 10. srpna 1792, které svrhlo ve Francii monarchii a nastolilo republiku.

119 Jde o Napoleonovo tažení do severní Itálie za války proti druhé koalici, které skončilo 14. června 1800 vítězstvím u Marenga (viz poznámku 89).

120 Kontinentální systém čili kontinentální blokáda, vyhlášená Napoleonem roku 1806 po porážce francouzského loďstva u Trafalgaru, zakazovala zemím na evropském kontinentě obchodovat s Anglií

121 Jsou míněny „Mémoires de M. de Bourrienne sur Napoléon, le Directoire, le Consultat, lʼEmpire et la Restauration“ („Paměti pana de Bourrienne o Napoleonovi, direktoriu, konzulátu, císařství a restauraci“], Paříž 1829. Většinu těchto paměti napsal pravděpodobně bývalý Napoleonův diplomat Villemarest, který se specializoval na literární produkci tohoto druhu.

122 V bitvě u Leuthenu ve Slezsku, k níž došlo 5. prosince 1757 za sedmileté války (1756-1763; viz poznámku [50]), porazila armáda pruského krále Bedřicha II. rakouská vojska.

123 U Kolína (v Čechách) porazila rakouská vojska dne 18. června 1757 za sedmileté války z let 1756—1763 pruskou armádu Bedřicha II.

U Kunersdorfu (Prusko) došlo 12. srpna 1759 k jedné z největších bitev sedmileté války; ruská armáda tam rozdrtila vojska Bedřicha II. V důsledku této porážky Prusů obsadila ruská vojska roku 1760 na čas Berlín. Před katastrofou zachránily Prusko jen rozpory mezi Ruskem a jeho spojenci — Rakouskem a Francií — a také nastoupeni prusofilského Petra III. na ruský trůn.

124 Redakce „New American Cyclopaedia“ připojila při otištění v druhém svazku encyklopedie k tomuto heslu jako zvláštní oddíl článek jiného autora „Plovoucí baterie“ („Floating batteries“). Tato část, kterou napsal zřejmě nějaký americký odborník, obsahovala údaje o stavbě lodí v USA v době, kdy Engels už měl článek „Baterie“ hotova odeslal jej do New Yorku.

125 V bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 bojovala ruská a rakouská vojska (třetí koalice) proti vojskům francouzským. Bitva skončila vítězstvím Napoleona I. Po této porážce Rakousko vystoupilo z třetí koalice a uzavřelo s Napoleonem bratislavský mír. Rusko a Anglie pokračovaly v boji a vytvořily roku 1806 novou, čtvrtou koalici proti napoleonské Francii.

126 Větší část tohoto hesla napsal Marx. Je autorem Bemovy politické charakteristiky a rovněž i konečné redakce a literárního zpracováni celé stati. Současně však Marx převzal téměř doslova charakteristiku Bema jako vojenského odborníka a zhodnoceni jeho vojenské činnosti za polského povstání 1830 až 1831 a za revoluční války v Sedmihradsku vletech 1848—1849, jak mu ji napsal Engels v dopise z 18. září 1857 a v poznámkách, které pro Marxe zvlášť sestavil. Kromě toho pomáhal Engels Marxovi při výběru a zpřesňování životopisného materiálu.

127 Jde o obranu Gdaňska, obsazeného Napoleonovými vojsky a obléhaného roku 1813 Prusy a Rusy. Gdaňsk byl ve stavu obležení jedenáct a půl měsíce a za tuto dobu se jeho posádka (v níž byla i polská vojska) ubránila proti trojímu pravidelnému obléhání, ale nakonec byla donucena kapitulovat.

128 Jde o knihu Józefa Rema „Erfahrungen über die Congrevschen Brand-Raketen, bis zum Jahre 1819 in der königl. poln. Artillerie gesammelt“ [„Zkušenosti s Congrevovými zápalnými raketami, shromážděné do roku 1819 v královském polském dělostřelectvu“], Výmar 1820.

129 Jde o povstání děkabristů v Petrohradě 14. prosince 1825, první otevřené ozbrojené povstání proti carské samovládě. Zorganizovala je skupina šlechtických revolucionářů a využila k tomu částí petrohradské posádky, shromážděných k přísaze novému carovi. Povstání bylo rozdrceno.

130 U Ostrolenky porazila 26. května 1831 carská vojska pod Dibičovým velením armádu polských povstalců.

Polské povstání z let 1830—1831 bylo vyvoláno národnostním a politickým útlakem carismu. Vypuklo 29. listopadu 1830 ve Varšavě jako vojenský převrat, ale nabylo charakteru národního povstání a vedlo k vyhnání carských vojsk. Šlechta ve vládě a v armádě, která na sebe strhla vedení povstání, prováděla však kapitulantskou politiku a znemožnila širokým lidovým masám, aby se zapojily do národně osvobozeneckého hnutí; současně se snažila uchvátit části ukrajinského a běloruského území. Poněvadž se představitelům buržoazně demokratických kruhů nepodařilo dosáhnout zrušení nevolnictví, nezískalo povstání potřebnou podporu rolnictva. Vojenské akce, zahájené v únoru 1831, vedly ke kapitulaci polské vlády 8. září 1831 a k vydání Varšavy carské armádě. I když bylo polské povstání poraženo, sehrálo významnou úlohu v osvobozeneckém boji polského lidu a mělo velký mezinárodní význam.

131 Jde o Bemův neuskutečněný záměr zúčastnit se občanské války v Portugalsku (1828—1834), vedené mezi absolutisty (feudálně klerikální stranou) v čele s domem Miguelem, který se roku 1828 zmocnil portugalského trůnu, a konstitucionalisty (buržoazně liberální stranou), seskupenými kolem královny Marie da Gloria a jejího otce doma Pedra.

132 Vídeňskou mobilní gardu zorganizoval Bem ve dnech vídeňského říjnového povstání roku 1848 (viz poznámku [117]). Sdružovala nejdisciplinovanější, nejbojeschopnější a nejstatečnější část povstaleckých ozbrojených sil; tvořili ji především vídeňští dělnici a řemeslníci.

133 Honvédi (maďarsky "obránci vlasti") — původně označení pro maďarskou pěchotu. V době buržoazní revoluce a národně osvobozenecké války z let 1848—1849 v Uhrách se honvédy nazývali vojáci maďarské národní armády vytvořené maďarskou vládou v létě 1848. Později se tento název rozšířil na celé maďarské vojsko v rakousko-uherské armádě (po roce 1866).

134 Sékelové (Székely) — maďarský kmen sídlící ve východní části Sedmihradska.

135 Výpravu do Banátu (oblasti v Srbské vojvodině, která tehdy patřila k Uhrám) podnikl Bem na jaře roku 1849. Na počátku revoluce z roku 1848 zesílilo ve Vojvodině národní hnuti Srbů, provázené protifeudálními vystoupeními demokratických vrstev ve městech i na venkově. Slabost a zrada místních liberálně buržoazních elementů však způsobily, že v národním hnutí brzy nabyli vlivu představitelé reakční šlechty a duchovenstva, kteří spolupracovali s rakouskou kontrarevolucí. Srbského hnutí za autonomii využili Habsburkově k boji proti revolučním Uhrám. V létě 1848 vypukly mezi vojvodinskými Srby a Maďary boje, které v Banátu, kde kromě Srbů žil také značný počet Maďarů, Němců a Rumunů, vyústily ve srážky mezi srbským a nesrbským obyvatelstvem. Na jaře roku 1849 Bemova vojska a vojska maďarského generála Perczela porazila v Banátu několikrát Rakušany a vojvodinské Srby. Tato vítězství však nemohla ovlivnit další průběh revoluční války, který byl pro Maďary neúspěšný. Boj s kontrarevolučními silami v Srbské vojvodině, v Sedmihradsku a dalších oblastech s národnostními menšinami, jež tehdy patřily k Uhrám, byl ztížen chybným postojem, který v národnostní otázce zaujali maďarští buržoazně šlechtičtí revolucionáři. Pochopili příliš pozdě nutnost spolupráce s utlačovanými národnostmi a vydali zákon o jejich zrovnoprávnění až 28. července 1849.

136 V bitvě u Temašváru (Timişoara) 9. srpna 1849 porazila rakouská vojska pod Haynauovým velením maďarskou Jižní armádu, která se snažila udržet si svá postavení až do spojení se Severní armádou maďarského vrchního velitele Görgeye. Čtyři dny po této porážce Severní armáda kapitulovala před císařskými vojsky. Buržoazní revoluce v Uhrách byla tak potlačena.

137 Na podzim roku 1850 došlo ve městě Aleppu (Halab) ke krvavým srážkám arabského obyvatelstva s místními křesťany a tureckými úřady; tyto srážky vyústily v povstání proti tureckému panství. Turecká vojska povstání krutě potlačila.

138 "Konstituční gardu" tvořily zvláštní vojenské jednotky, kterým byla podle ústavy z roku 1791 svěřena ochrana krále a jeho paláce po zrušení původní královské gardy. V květnu 1792 schválilo Zákonodárné shromáždění pod nátlakem demokratického hnutí dekret o rozpuštění "konstituční gardy".

139 Tělesná stráž (guides) byl ve Francii elitní pluk gardových jízdních myslivců. Jeho příslušníci provázeli a chránili velícího generála a kromě toho konali průzkumnou a vůdcovskou službu. Za napoleonských válek chránili Napoleonův štáb a byli císařovou osobní stráží.

V jiných armádách se názvem "guides" označovaly zvláštní jednotky, kterých se používalo jako průvodců vojsk, nebo jednotky lehkého jezdectva — jízdní myslivci.

140 Bitvy, které jsou zde vyjmenovány, svedla Francie ve válkách proti první, druhé, třetí a čtvrté protifrancouzské koalici.

U Rovereta (severní Itálie) porazili Francouzi pod Bonapartovým velením 4. září 1796 rakouská vojska.

Syrskou pevnost Saint Jean dʼAcre (Akka), patřící Turecku, obléhala Bonapartova vojska neúspěšně v březnu až květnu 1799 za Napoleonova dobyvačného tažení do Egypta a Sýrie v letech 1798—1799.

V bitvě u Abúkíru 25. července 1799 zničili Francouzi turecký výsadek, který vylodilo anglo-turecké námořnictvo na egyptském pobřeží.

V bitvé u Jeny (Duryňsko) rozdrtila 14. října 1806 francouzská vojska pod Napoleonovým velením část pruské armády. Téhož dne vojska napoleonského maršála Davouta porazila hlavní síly Prusů u Auerstedttu. Porážka, kterou pruská armáda utrpěla v těchto dvou bitvách, nazývaných často společným jménem bitva u Jeny, způsobila, že Francouzi obsadili většinu pruského území a že Prusko, účastník čtvrté protifrancouzské koalice, kapitulovalo před napoleonskou Francií.

O bitvě u Rivoli viz poznámku [85], u Marenga viz poznámku [89], u Slavkova viz poznámku [125], u Jílového viz poznámku [75]. Bitva u Friedlandu je popsána v tomto svazku zde.

141 Je míněna výprava, kterou podniklo anglické loďstvo do ústí řeky Šeldy v roce 1809, za války páté koalice proti napoleonské Francii, v době, kdy Napoleonovy hlavní síly bojovaly proti Rakušanům. Angličané se sice zmocnili ostrova Walcheren, ale nedokázali ho využít jako základny k rozvinutí vojenských akcí proti Antverpám a dalším francouzským opěrným bodům v Belgii a Holandsku, a když jim ze 40 000 vyloděných vojáků zahynulo hlady a nemocemi na 10 000, byli nuceni ostrov vyklidit.

142 Bitva u Lützenu (Sasko) mezi armádou Napoleona I. a rusko-pruským vojskem byla svedena 2. května 1813. V této bitvě se Napoleonovi podařilo za cenu velkých ztrát přinutit rusko-pruské vojsko k ústupu, který však proběhl v naprostém pořádku.

143 Jak vyplývá z dochovaných přípravných materiálů, napsal první část tohoto hesla Marx. Část týkající se Bosquetovy účasti v krymské válce (1853—1856) je dílem Engelsovým (viz jeho dopis Marxovi z 22. září 1857).

144 U Balaklavy byla za krymské války 25. (13.) října 1854 svedena bitva mezi ruskými a spojenými anglo-turecko-francouzskými vojsky; přestože Angličané měli výhodné postavení, utrpěli v této bitvě velké ztráty způsobené chybami anglického veleni, které zavinilo zničení podstatné části anglického lehkého jezdectva. Engels tuto bitvu podrobně popsal v článku "Bitva u Balaklavy" (viz Marx-Engels, Spisy 10).

145 Jde o zteč sevastopolských opevnění, kterou podnikla francouzská a anglická vojska 8. září (27. srpna) 1855. Francouzům se tehdy podařilo za cenu velkých ztrát obsadit Malachovskou mohylu. Po jedenáctiměsíční hrdinné obraně Sevastopolu vyklidila ruská posádka město na rozkaz vrchního velitelství, které pokládalo jeho další obranu za bezúčelnou. Zteč z 8. září popisuje Engels v článcích "K dobytí Sevastopolu" a "Velká válečná událost" (viz Marx-Engels, Spisy 11).

146 "Journal général de la Court et de la Ville" ["Všeobecný deník dvora i města"] - francouzský aristokratický deník; vycházel v Paříži od 15. září 1789 do 10. srpna 1792. Brune byl jeho redaktorem do 30. října 1789.

147 Klub cordeliérů byl jeden z politických lidových klubů, založených v Paříži za Francouzské revoluce roku 1790. Klub, který se oficiálně jmenoval "Společnost přátel lidských a občanských práv", byl nazván podle bývalého františkánského kláštera cordeliérů, kde se konaly jeho schůze. Spolu s jakobínským klubem hrál významnou úlohu ve francouzském politickém životě. Zpočátku sdružoval klub cordeliérů představitele revoluční buržoazie a maloburžoazie různých směrů, kteří později vytvořili jak pravé křídlo jakobínského bloku (dantonovce), tak i jeho levé křídlo (hébertisty). Když se revoluce šířila, získaly v klubu převahu levicové živly. V období revolučně demokratické jakobínské diktatury, nastolené 2. června 1793, se klub stal záštitou hébertistů a existoval až do jejich rozdrcení v březnu 1794.

"Cordeliéři" se za revoluce a v následujících letech začali nazývat revolucionáři, kteří patřili ke směru levicových jakobínů nebo mu byli blízcí.

148 K protiroajalistické demonstraci pařížských řemeslníků a dělníků na Martově poli došlo 17. července 1791 za Francouzské revoluce. V čele demonstrace stáli vůdcové klubu cordeliérů, kteří sestavili petici, v níž žádali na Ustavodárném shromáždění, aby sesadilo krále. Demonstrace byla rozehnána střelbou vojska a oddílů národní gardy z pařížských buržoazních čtvrtí pod velením Lafayettovým. Události ze 17. července 1791 odhalily hlubokou propast mezi lidovými masami a revoluční buržoazií na jedné straně a královými přívrženci z řad velké buržoazie, která přešla ke kontrarevoluci, na straně druhé.

149 Ve dnech 2. - 5. září 1792 propukly v Paříži lidové bouře vyvolané útokem cizích intervenčních vojsk a aktivizací vnitřních kontrarevolučních sil. Pařížský lid vnikl do věznice a uspořádal improvizované lidové soudy nad uvězněnými kontrarevolucionáři, z nichž mnozí byli popraveni.

150 V bitvě u Hondschoote (v severní Francii), k níž došlo 6. - 8. září 1793 za těžkých bojů revoluční Francie proti armádám první protifrancouzské koalice evropských států, porazila francouzská vojska spojenou anglicko-hannoversko-holandsko-rakouskou armádu.

151 Kontrarevoluční povstání v departementu Gironde a nepokoje v departementu Calvados a jiných departementech západní, jihozápadní a jihovýchodní Francie byly vyvolány v létě 1793 girondisty - stranou velké obchodní a průmyslové buržoazie -‚ kteří se spojili s kontrarevolučními roajalistickými elementy. Girondisté bojovali proti jakobínské vládě a proti revolučním lidovým masám, které ji podporovaly, pod heslem obrany práv departementů na autonomii a federaci. Na podzim roku 1793 bylo kontrarevoluční "federalistické" hnutí girondistů potlačeno vojsky Francouzské republiky.

Výbor pro obecné blaho (Comité de salut public) - ústřední orgán revoluční vlády Francouzské republiky vytvořený v dubnu 1793. Za jakobínské diktatury (2. června 1793 až 27. července 1794) sehrál neobyčejně důležitou úlohu v boji proti vnitřní i zahraniční kontrarevoluci a při řešení úkolů buržoazní revoluce plebejským způsobem; po kontrarevolučním převratu z 9. thermidoru ztratil své vedoucí postavení a v říjnu 1795 byl rozpuštěn.

152 Převratu z 9. thermidoru 1794 (viz poznámku [84]) se aktivně zúčastnila vedle jiných kontrarevolučních živlů i skupina dantonovců, která přečkala smrt Dantonovu i jeho společníků a vyjadřovala zájmy takzvané nové buržoazie, jež se vytvořila v letech revoluce.

153 Jde o roajalistické povstání v Paříži ve dnech 12. - 13. vendémiairu (4. - 5. října) 1795, které potlačila vládní vojska pod velením generála Bonaparta.

154 Jde o povstání babeufovců (přívrženců vynikajícího utopického komunisty Babeufa, usilujícího o revoluční svrženi dosavadního řádu, o likvidaci soukromého vlastnictví a o zavedeni společného majetku), které vypuklo na podzim 1796 ve vojenském táboře v Grenelle,jedné pařížské čtvrti. Když byl v květnu 1796 Babeuf se svými nejbližšími spolupracovníky zatčen, pokusili se babeufovci osvobodit zatčené z vězení a vyvolat v grenellském táboře, kde prováděli mezi vojáky revoluční propagandu, povstání pod heslem svržení direktoria a obnoveni jakobínské ústavy z roku 1793. Povstání babeufovců bylo krutě potlačeno vojskem.

Direktorium (složené z pěti direktorů, z nichž jeden se volil každý rok znovu) byl vedoucí orgán výkonné moci ve Francii, zřízený na základě ústavy z roku 1795, jež byla přijata po pádu revoluční jakobínské diktatury v roce 1794. Do Bonapartova státního převratu z roku 1799 podporovalo direktorium, které bylo vlastně vládou Francie, režim teroru proti demokratickým silám a hájilo zájmy velké buržoazie.

155 Campoformijský mír, uzavřený 17. října 1797, zakončil válku mezi Francií a Rakouskem, jež bylo členem první protifrancouzské koalice evropských států. Podle této smlouvy dostala Francie Belgii, Jónské ostrovy a část Albánie. Rakousko se zavázalo, že bude podporovat odstoupení levého břehu Rýna Francii a zřeklo se svých držav v severní Itálii, které byly připojeny k Zaalpské republice, vytvořené Napoleonem I. v létě roku 1797. Současně byla Rakousku postoupena velká část zrušené Benátské republiky i část Istrie a Dalmácie, které této republice patřily.

156 Batavské tažení - úspěšné operace, které prováděla v srpnu až říjnu 1799, za války Francie proti druhé koalici evropských států, francouzská a holandská vojska pod velením generála Bruna proti anglo-ruské armádě, jež se vylodila v Holandsku. Anglo-ruská výprava měla vytlačit Francouze z Holandska, které se po obsazení Francii a po vytvoření loutkové Batavské republiky stalo státem závislým na Francii, měla v zemi obnovit předrevoluční monarchické zřízení a přivlastnit si holandské loďstvo. Brunova vojska porazila spojenecké armády vévody z Yorku, který byl nucen podepsat 18. října 1799 alkmaarskou kapitulaci, v niž se zavázal propustit 8000 francouzských a holandských válečných zajatců a stáhnout svá vojska z Holandska.

157 Boulogneský tábor - nástupiště k útoku na Anglii přes Lamanšský průliv, které zřídil Napoleon 1. v letech 1803-1805 v prostoru Boulogne. Byla zde soustředěna výsadková armáda o 120 000 mužů. Porážka francouzské flotily v námořní bitvě u Trafalgaru a vytvoření třetí evropské protifrancouzské koalice za účasti Ruska a Rakouska přinutily Napoleona, aby se tohoto plánu vzdal.

158 Po vstupu vojsk šesté koalice do Paříže 31. března 1814 přijal francouzský senát dekret o Napoleonově sesazení a restauraci bourbonské dynastie ve Francii.

159 Sto dní - období krátké obnovené vlády císaře Napoleona I., jež trvalo od jeho návratu z ostrova Elby do Paříže 20. března 1815 do jeho druhého sesazení 22. června téhož roku po porážce u Waterloo.