Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Windhamova porážka[305]


Když za krymské války celá Anglie volala po muži schopném zorganizovat a vést její armády a když touto funkcí byli pověřováni lidé neschopní, jako Raglan, Simpson a Codrington, byl na Krymu voják s kvalitami vojevůdce. Máme na mysli sira Colina Campbella, který nyní den co den ukazuje v Indii, že mistrně ovládá své řemeslo. Na Krymu mu sice bylo zprvu dovoleno velet brigádě na Almě, ale tam byla tak stroze dodržována lineární taktika britské armády, že neměl možnost své schopnosti projevit, a pak ho posadili do Balaklavy a pozdějších operací se už vůbec nesměl zúčastnit. A přece jeho vojenský talent už dávno jasně rozeznal v Indii člověk, který byl opravdu autoritou v tomto oboru, největší generál, jakého Anglie měla od dob Marlboroughových, sir Charles James Napier. Napier byl však člověk nepoddajný, příliš hrdý, než aby se sklonil před vládnoucí oligarchií — a proto jeho doporučení stačilo, aby se Campbell stal osobou poznamenanou a nedůvěryhodnou.

Jiní lidé si však v této válce získali vyznamenání a pocty. Patří k nim sir William Fenwick Williams z Karsu, jenž nyní považuje za vhodné odpočívat na vavřínech, které si vysloužil tím, že se choval nestoudně a dryáčnicky a že připravil generála Kmetyho o zaslouženou slávu. Titul baroneta, tisíc liber ročně, teplé místečko ve Woolwichi a křeslo v parlamentě — to je dostatečný důvod, proč nehodlá riskovat svou pověst v Indii. Na rozdíl od něho se generál Windham, „hrdina od Redanu“, vydal jako velitel divize proti sipáhíům a hned jeho první akce jej jednou provždy vyřídila. Je to týž Windham, který jako neznámý plukovník s dobrými rodinnými konexemi velel brigádě při zteči Redanu, přičemž si počínal velmi flegmaticky a nakonec, když nepřicházely posily, dvakrát nechal své jednotky, aby se staraly samy o sebe, a šel se osobně dotazovat, co je s posilami. Za tento velmi pochybný postup, který by se v jiné armádě stal předmětem vyšetřování válečného soudu, byl ihned povýšen na generála a krátce nato povolán do funkce náčelníka štábu.

Když Colin Campbell postupoval na Lakhnaú, ponechal stará polní opevnění, tábor a město Kánpur spolu s mostem přes Gangu pod ochranou generála Windhama a přidělil mu pro tento účel dostatek sil. Bylo to pět pěších pluků nebo jejich částí, velký počet pevnostních děl, 10 polních děl a dvě lodní děla a kromě toho 100 jezdců; celkem přes 2000 mužů. Zatímco byl Campbell zaměstnán v Lakhnaú, různé skupiny vzbouřenců, které se potulovaly po Doábu, společně vytáhly k útoku na Kánpur. Kromě všelijaké sebranky, kterou shromáždili odbojní zamíndáři, byly v útočícím vojsku i vycvičené jednotky (ukázněnými je nazvat nelze), a to zbytek dínápurských sípáhíů a část gválijarského kontingentu. To byly jediné povstalecké formace, o nichž se dalo říci, že přesahují rámec roty; měly totiž i dříve téměř jen domorodé důstojníky, a proto si nyní uchovaly cosi jako organizované prapory s vyššími důstojníky a kapitány. Britové na ně proto pohlíželi s jakousi úctou. Windham dostal přísný rozkaz, aby zůstal v obraně, když však nedostával od Campbella žádnou odpověď na svá hlášení, protože bylo přerušeno spojení, rozhodl se jednat na vlastní odpovědnost. Dne 26. listopadu postoupil s 1200 muži pěchoty, 100 jezdci a 8 děly, aby se utkal s postupujícími povstalci. Když snadno porazil jejich předvoj, spatřil přibližující se hlavní kolonu a stáhl se těsně ke Kánpuru. Zde zaujal postavení před městem, s 34. plukem na levém křídle a se střelci (5 rot) a dvěma rotami 82. pluku na pravém křídle. Ústupová linie probíhala městem a v týlu levého křídla byly nějaké cihelny. Asi 400 yardů před čelem jeho vojsk a v některých místech na bocích ještě blíže byl les a džungle, skýtající postupujícímu nepříteli skvělý úkryt. Horší postavení bylo opravdu těžko zvolit — Britové nekrytí na otevřené planině, zatímco Indové se mohli skrytě přiblížit na tři až čtyři sta yardů! Jakoby proto, aby ještě víc vyniklo Windhamovo „hrdinství“, bylo zcela nablízku velmi vhodné postavení, s otevřenou planinou vpředu i vzadu a s kanálem jako překážkou před frontou; on však samozřejmě trval na tom, aby se zaujalo horší postavení. Dne 27. listopadu zahájil nepřítel dělostřeleckou palbu, když posunul svá děla až ke kraji krytu, který mu poskytovala džungle. Windham, jenž tuto palbu s vrozenou skromností hrdiny nazývá „bombardováním“, tvrdí, že ji jeho jednotky vydržely pět hodin; pak se však stalo něco, o čem si dosud netroufal podat zprávu ani Windham, ani kdokoli jiný z přítomných, ani žádný indický nebo britský list. Od chvíle, kdy dělostřelecké postřelování přešlo v bitvu, všechny naše přímé zdroje informací mlčí a nám nezbývá než vyvodit vlastní závěry z váhavých, úhybných a zlomkovitých sdělení, jež máme k dispozici. Windham se omezuje na toto nesouvislé prohlášení:

„Přes prudké nepřátelské bombardování čelily moje jednotky útoku“ (jakási novinka nazývat dělostřelecké postřelování polních jednotek útokem) „pět hodin a udržely se až do tě doby, kdy jsem zjistil podle počtu mužů probodnutýeh příslušníky 88. pluku, že vzbouřenci plně pronikli do města; když mi bylo oznámeno, že útočí na tvrz, dal jsem příkaz generálu Dupuisovi, aby se stáhl. Všechno vojsko ustoupilo do tvrze se všemi našimi zásobami a děly krátce před soumrakem. Ježto vozatajové uprchli, nemohl jsem vyvézt z tábora zásoby a část materiálu. Kdyby nebylo došlo k omylu při předávání jednoho mého rozkazu, domnívám se, že bych se byl mohl udržet přinejmenším do setmění.“

Generál Windham se s oním instinktem, který už prokázal u Redanu, klidí do zálohy (neboť, jak musíme usoudit, 88. pluk měl, obsazeno město), a nachází tu nikoli živého a bojujícího nepřítele, nýbrž značný počet nepřátel probodnutých bodáky vojáků 88. pluku. Z tohoto nálezu vyvozuje závěr, že nepřítel (neříká, zda mrtvý či živý) plně pronikl do města! To je jistě závěr velmi znepokojivý jak pro čtenáře, tak pro našeho hrdinu, ale jeho to nezaráží. Dovídá se, že nepřítel útočí na tvrz. Obyčejný generál by si byl prověřil pravdivost této zvěsti, která se přirozeně ukázala být falešná. Ne tak Windham. Nařizuje ústup, třebaže jeho jednotky by byly mohly udržet své postavení alespoň do setmění, kdyby se kdosi nedopustil chyby při předávání jednoho z Windhamových rozkazů! Zaprvé tedy dospěl Windham k heroickému závěru, že tam, kde je mnoho mrtvých sipáhíů, musí být i mnoho živých, za druhé byl způsoben falešný poplach zprávou o útoku na tvrz; za třetí se vyskytla chyba při předávání rozkazu; všechny tyto nehody dohromady způsobily, že velmi početná horda domorodců porazila hrdinu od Redanu a rozdrtila nezlomnou britskou odvahu jeho vojáků.

Jiný zpravodaj, jeden z přítomných důstojníků, píše:

„Myslím, že sotva kdo může přesně popsat boj a ústup tohoto dopoledne. Byl nařízen ústup, 34. pěší pluk Jejího Veličenstva měl ustoupit za cihelnu, ale ani důstojnici, ani mužstvo nevěděli, kde ji hledat! Po leženi se rychle rozletěla zvěst, že naše jednotky jsou v koncích, že ustupují, a nastal zběsilý útěk do vnitřnlho opevnění, tak nezadržitelný jako Niagarský vodopád. Vojáci a námořníci, Evropané a domorodci, muži, ženy a děti, koně, velbloudi a voli, všechno se tam hrnulo v nespočetných zástupech od 2 hodin odpoledne. Do setmění nastal v opevněném táboře s pestrou směsicí lidí a zvířat, ranců a balíků a se spoustou nepopsatelného harampádí takový zmatek, že si v ničem nezadal s chaosem, který vládl před stvořením světa.“

Konečně kalkatský dopisovatel „Times“ píše, že to, co 27. listopadu stihlo Brity, se zřejmě „téměř rovnalo porážce“, ale že z vlasteneckých důvodů angloindický tisk tuto ostudu zastírá neproniknutelným závojem milosrdenství. Doznává se však alespoň, že jeden z pluků Jejího Veličenstva, složený převážně z nováčků, byl na chvíli úplně dezorganizován, ale neutekl, a že v tvrzi byl nesmírný chaos, neboť Windham ztratil veškerou kontrolu nad svými lidmi, až teprve večer 28. listopadu dorazil Campbell a „několika pánovitými slovy“ opět zjednal pořádek.

Co tedy lze jednoznačně vyvodit ze všech těchto zmatených a úhybných hlášení? Nic jiného než to, že za Windhamova nemožného vedení byly britské jednotky úplně, ale zcela zbytečně poraženy; že důstojníci 34. pluku se ani nenamáhali obeznámit se poněkud s terénem, na kterém bojovali, a když byl nařízen ústup, nemohli najít místo, kam měli ustoupit; že byl pluk uveden ve zmatek a nakonec se dal na útěk; že to způsobilo v táboře paniku, která překročila všechny meze pořádku a kázně a zavinila ztrátu táborové výstroje a části materiálu: že konečně přes Windhamovo ujišťování o zásobách padlo do rukou nepřítele 15 000 nábojů do Miniéových pušek, výplatcova pokladna a obuv a oděv pro mnoho pluků a pro nové odvedence.

Je-li anglická pěchota v linii nebo v koloně, málokdy se dá na útěk. Stejně jako Rusové vyznačují se i angličtí vojáci přirozenou soudržností, která se obvykle projevuje jen u starých vojáků a částečně je u obou armád vysvětlitelná značným procentem těchto starých vojáků, zčásti však zřejmě patří k národní povaze. Tato vlastnost, která nemá nic společného se „zmužilostí“, nýbrž je spíš naopak jakýmsi svérázným projevem pudu sebezáchovy, je přesto velmi cenná, zejména v obnnném postavení. Spolu s flegmatickou povahou Angličanů také zabraňuje panice; je však třeba připomenout, že irské jednotky, jakmile jsou vyvedeny z pořádku a zachváceny panikou, se velmi těžko znovu uspořádávají. A právě to se stalo Windhamovi 27. listopadu. Jeho jméno se tak dostalo na nepříliš rozsáhlý, ale znamenitý seznam anglických generálů, jimž se povedlo přivést své jednotky k panickému útěku.

28. listopadu byl gválijarský kontingent posílen velkým oddílem z Bithúru a postoupil až na čtyři sta yardů k britským opevněným předním postavením. Došlo k další srážce, v níž útočníci bojovali naprosto nedůrazně. V tomto boji podalo mužstvo i důstojnici 64. pluku příklad opravdové zmužilosti, kterou rádi zaznamenáváme, třebaže jejich hrdinský čin sám byl právě tak bláhový jako pověstný útok u Balaklavy[306]. I zde se odpovědnost svaluje na mrtvého — na plukovníka Wilsona, velitele 64. pluku. Zdá se, že Wilson postupoval se 180 muži proti čtyřem nepřátelským dělům, bráněným značnou přesilou povstalců. Neříká se, kteří to byli, ale podle výsledku pravděpodobně příslušníci gválijarských jednotek. Britové se zmocnili děl jedním náporem, tři z nich zatloukli a nějaký čas se udrželi, ale když nepřicházely posily, museli ustoupit a zanechali na bojišti šedesát mužů a většinu svých důstojníků. Tyto ztráty jsou dokladem, že se bojovalo tvrdě. Zde tedy malá jednotka, která, jak ukazují její ztráty, narazila zřejmě na tuhou obranu, dokázala držet nepřátelskou baterii tak dlouho, až přišla o třetinu svých příslušníků. Byl to opravdu tuhý boj, první takový případ od zteče Dillí. Avšak muž, který tento postup plánoval, by zasloužil postavit před válečný soud a zastřelit. Windham tvrdí, že to byl Wilson. Ten v boji padl a odpovědět nemůže.

Večer bylo, celé britské vojsko uzavřeno v tvrzi, kde nadále vládl zmatek, a postavení s mostem bylo zřejmě ohroženo. Pak ale přišel Campbell. Obnovil pořádek, ráno přivedl čerstvé síly a zatlačil nepřítele tak daleko, aby zajistil most a tvrz. Pak dal přepravit přes most všechny raněně, ženy, děti a materiál a držel obranné postavení tak dlouho, dokud se to všechno nedostalo dost daleko po silnici k Iláhábádu. Jakmile se to stalo, zaútočil 6. prosince na sipáhíe a porazil je; jeho jezdectvo a dělostřelectvo je téhož dne pronásledovalo na vzdálenost čtrnácti mil. Že odpor byl slabý, to ukazuje Campbellovo hlášení: popisuje pouze postup vlastních jednotek a vůbec se nezmiňuje o odporu nebo manévrech nepřítele. Nebylo překážek; to nebyl boj, ale hon. Brigádní generál Hope Grant se vydal za prchajícími s lehkou divizí a dostihl je 8. prosince, když překračovali řeku; byli tak zahnáni do úzkých, museli se obrátit a utrpěli těžké ztráty. Touto událostí skončilo Campbellovo první tažení — lakhnaúské a kánpurské — a nyní nepochybně začne další řada operací, o jejichž počátečním vývoji můžeme očekávat zprávy do čtrnácti dnů nebo tří neděl.



Napsal B. Engels 4. ledna 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5253 ze 20. února 1858
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

305 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.

306 V bitvě u Balaklavy (za krymské války) 25. (13) října 1854 dal vrchní velitel anglických vojsk lord Raglan rozkaz k jezdeckému útoku na ruské baterie. Tento nesmyslný útok způsobil záhubu anglického lehkého jezdectva, která v Anglii vyvolala velký rozruch. Ve snaze ospravedlnit se lord Raglan později tvrdil, že vinen je prý kapitán Nolan, který nesprávně tlumočil jeho rozkaz. Zjistit, jak se událost skutečně sběhla, bylo však velmi těžké, protože Nolan padl několik minut poté, kdy předal rozkaz.