Podrobnosti o zteči Lakhnaú

Bedřich Engels

*Podrobnosti o zteči Lakhnaú

Konečně jsme získali podrobné zprávy o útoku na Lakhnaú a o jeho pádu. Hlavní zdroje informací z vojenského hlediska, depeše sira Colina Campbella, ještě ovšem uveřejněny nebyly, ale zpravodajství britského tisku, zejména dopisy pana Russella v londýnských „Times“, z nichž většinu už naši čtenáři znají, plně dostačují k tomu, abychom si udělali celkový obraz o počínání útočící strany.

Závěry o neschopnosti a zbabělosti obránců, které jsme vyvodili z telegrafických depeší,^{^[a]} byly podrobnými zprávami víc než potvrzeny. Opevnění, která Indové vybudovali, neměla přes svůj hrozivý vzhled ve skutečnosti větší význam než ohniví draci: a rozšklebené obličeje, které malují čínští „rekové“ na své štíty a na hradby svých měst. Každé jednotlivé opevnění se zpředu zdálo nedobytné, všude samé střílny, hradby a parapety se střílnami, všemožné překážky znemožňující přístup, všechno zježeno hlavněmi děl a ručních zbraní. Ale o boky a týl každého postavení se nikdo nestaral, na vzájemnou podporu jednotlivých opevnění nikdo ani nepomyslel, a dokonce ani nebyl vyčištěn terén mezi opevněními a před nimi, takže bylo možné připravovat jak boční, tak čelné útoky, aniž o tom obránci věděli, a přiblížit se v dokonalém úkrytu až na několik yardů k přednímu násypu. Byla to právě taková změť opevnění, jakou se dalo čekat že vystaví skupina řadových zákopníků, kteří zůstali bez důstojníků a slouží v armádě, kde neomezeně vládne nevědomost a nekázeň. Opevnění kolem Lakhnaú bylo pouze ztělesněním celé sipáhíjské metody válčení v podobě zdí z pálené hlíny a hliněných násypů. Mechanickou část evropských taktických pouček si zčásti osvojili; zacházení s puškou a výcvik čety znali celkem dobře; dokázali také vybudovat dělostřelecké palebné postavení a prorazit ve zdi střílny; ale jak kombinovat pohyby rot a praporů při obraně nějakého postaveni nebo jak kombinovat baterie a střílny v hradbách a domech, aby vznikl opevněný tábor schopný odporu — o tom neměli ani potuchy. Proto oslabili důkladné zdivo svých paláců tím, že v něm nadělali příliš mnoho střílen, prorazili řady střílen hustě nad sebou, na střechách zřídili dělostřelecká postavení s parapety, a to všechno ůplně nadarmo, neboť se to celé dalo velmi snadno obejít. Právě tak, protože si byli vědomi, že se v taktice nevyrovnají svému protivníkovi, pokoušeli se to vynahradit tím, že do každého postavení nacpali co nejvíc vojáků; tím ovšem dosáhli jedině toho, že britské dělostřelectvo mělo strašlivou účinnost a že byla znemožněna jakákoli spořádaná a soustavná obrana, jakmile útočící kolony napadly tento zmatený dav z nečekaného směru. A i když Britové pro nějakou nahodilou okolnost byli nuceni zaútočit dokonce na hrozivé čelo některého opevnění, ukázala se jeho konstrukce tak vadná, že bylo možné přiblížit se k němu, prolomit je a vzít je ztečí, a to všechno téměř bez rizika. Tak tomu bylo v případě Imambary. Několik yardů od budovy stála zeď z cihel „pakká“ (vypalovaných na slunci). Britové vyhloubili směrem k ní krátký průkop (což plně dokazuje, že ze střílen a otvorů v horní části budovy nebylo možné vést depresní palbu^{^[b]} na terén těsně před budovou) a použili dokonce této zdi jako postavení pro brešovaci baterii, které jim připravili sami Indové! Přisunuli za tuto zeď dvě 68 liberky (lodní děla). Nejlehčí 68 liberka v britském vojsku váží bez lafety 87 anglických centů^{^[c]}; ale i kdybychom předpokládali, že šlo jen o osmipalcová děla na duté střely, váží nejlehčí dělo tohoto druhu 50 anglických centů a s lafetou nejméně tři tuny. Že vůbec bylo možné přisunout takováto děla do takové blízkosti několikaposchoďovébo paláce s dělostřeleckou baterií na střeše, to ukazuje neschopnost využít dominujícího postavení a neznalost zákopnictví, jaká by se nemohla vyskytnout u žádného řadového zákopníka v kterékoli civilizované armádě.

Tolik o úrovni vojenských vědomostí protivníka, s nímž měli Britové co dělat. Stejně tak chyběla obráncům statečnost a vytrvalost. Od La Martinière k Musabághu se všechny akce domorodců soustředily na jediný grandiózní a jednomyslný útěk, zahájený okamžitě, jakmile nepřátelská kolona začala útočit. V celé této řadě srážek se nevyskytlo nič, co by se dalo srovnat byt jen s masakrem (neboť bojem to lze stěží nazvat) v Sikanderbághu za Campbellova tažení na pomoc obklíčené rezidenci. Sotva útočící skupiny postoupily, začalo se všechno zmateně hrnout dozadu a tam, kde bylo jenom několik úzkých průchodů, takže se namačkané davy musely zastavit, lidé padali jeden přes druhého a bez jakéhokoli odporu pod salvami a bodáky postupujících Britů. »Britský bodák“ napáchal při kterémkoli z těchto útoků na domorodce zachvácené panikou více spoust než ve všech válkách, které Britové vedli v Evropě a v Americe, dohromady. Na Východě jsou takovéto boje na bodáky, při nichž je aktivní jen jedna strana, kdežto druhá je odevzdaně pasívní, ve válečnictví pravidelným jevem; dokazovaly to pokaždé útoky na barmské kolově hradby^{^[382]}. Podle zprávy pana Russella způsobili Britům největší ztráty ti Indové, kterým byl odříznut ústup a kteří se zabarikádovali v místnostech paláců á stříleli odtud z oken na důstojníky na dvorech a v zahradách.

Při zteči Imambary a Kaisarbághu prchali Indové tak rychle, že Britové tato místa nedobyli, nýbrž do nich prostě vpochodovali. To však byl teprve začátek opravdu zajímavé podívané, neboť, jak jemně poznamenává pan Russell, dobytí Kaisarbághu toho dne bylo tak neočekávané, že nebyl čas udělat opatření proti živelnému plenění. Pro opravdového svobodymilovného Johna Bulla to musela být veselá podívaná na to, jak si jeho britští granátníci nenuceně nabírají drahokamů, vzácných zbrani, oděvů a jiných svršků Jeho avadhského Veličenstva. Sikhové, Gurkhové a markytání s velikou chutí tohoto příkladu následovali a výsledkem bylo takové plenění a pustošení, že na ně zřejmě nestačil ani literární talent pana Russella. Každý další krok kupředu byl doprovázen pleněním a ničením. Kaisarbágh padl 14. března a půl hodiny nato se zhroutila všechna kázeň a důstojníci úplně ztratili vládu nad mužstvcm. Dne 17. března byl generál Campbell nucen zřídit hlídky, aby čelily plenění, a zastavit vojenské akce, „dokud nynější zvůle neustanď‘. Vojsko se mu zřejmě úplně vymklo z nikou. Dne 18. března, podle našich informací, ustalo nejhrubší plenění, ale pustošení pokračovalo neomezeně dál. A zatímco předvoj bojoval proti domorodcům střílejícím z domů, zadní voj podle libosti plenil a pustošil město. Večer byla vydána další proklamace proti plenění; bylo nařízeno vyslat silné skupiny z každého pluku, aby pochytaly vlastní příslušníky, a nepouštět markytány z ubikací; nikdo nesměl opustit tábor kromě při výkonu služby. Dne 20, března byly tytéž rozkazy vyhlášeny znovu. Téhož dne dva britští „důstojníci a gentlemani“, poručíci Cape a Thackwell, „šli do města rabovat a byli v jednom domě zavražděni“; ještě 26. března byla situace tak zlá, že byly vydány nejpřísnější rozkazy, aby se zamezilo plenění a násilnostem; každou hodinu se podle jmenného seznamu kontrolovala přítomnost; všem vojákům bylo přísně zakázáno vstupovat do města; byl-li ve městě přistižen markytán se zbraní, měl být pověšen; vojáci nesmělí nosit zbraně, jestliže nebyli ve službě, a všichni nekombatanti měli být odzbrojeni. Aby se těmto rozkazům dodalo náležité váhy, bylo na „vhodných místech“ zřízeno několik kozlíků pro mrskání provinilců.

To jsou opravdu pěkné poměry v civilizované armádě 19. století; kdyby se kterékoli jiné vojsko na světě dopustilo desetiny těchto přestupků, jak by je asi pobouřený britský tisk pranýřoval! Zde však šlo o činy britské armády, a proto se tvrdí, že takovéto věci jsou jen přirozeným důsledkem války. Britským důstojníkům a gentlemanům se ochotně dovoluje přivlastnit si nějakou tu stříbrnou lžičku, náramek s drahokamy nebo nějakou jinou malou upomínku, která se jim namane na poli slávy, a jestliže je Campbell nucen odzbrojit svou vlastní armádu uprostřed války, aby zabránil bezuzdnému loupení a násilnostem, pak k tomu měl asi vojenské důvody; nikdo přece nebude těm ubohým hochům vyčítat týdenní oddech a trochu zábavy po tolika útrapách a strádání.

Pravda je, že se v žádné evropské ani americké armádě nepáše tolik surovostí jako v britské. Loupení, násilnosti, vraždění — počínání, které je všude jinde přísně a úplně zakázáno — je vydrženým privilegiem, nezadatelným právem britského vojáka. Hanebnosti páchané celé dny po dobytí Badajozu a San Sebastiánu^{^[383]} ve španělské válce nemají obdobu v dějinách kteréhokoli jiného národa od začátku Francouzské revoluce; středověký zvyk vydávat města dobytá ztečí v plen, který se všude jinde zavrhuje, u Britů stále ještě platí. V Dillí si naléhavé vojenské ohledy vynutily výjimku; armáda ovšem reptala, ač byla odškodněna zvláštním příplatkem, a nyní v Lakhnaú si vynahradila, oč byla v Dilií ošizena. Po dvanáct dní a nocí nebyla v Lakhnaú britská armáda, nýbrž jen nevázaná, opilá, surová smečka, která se rozpadla na lupičské tlupy, daleko nevázanější, krutější a chamtivější než sipáhíové, kteří byli právě z města vytlačeni. Plenění Lakhnaú v roce 1858 zůstane věčnou hanbou britských ozbrojených sil.

Jestliže bezuzdná soldateska na svém civilizačním a humanizačitím postupu Indií dokázala oloupit domorodce jen o jejich osobní majetek, následuje hned za ní britská vláda a obírá je i o jejich nemovitosti. A to se poukazuje na to, že první francouzská revoluce zkonfiskovala půdu šlechtě a církvi! Poukazuje se na to, že Ludvík Napoleon zkonfiskoval majetek orleánského rodu! Hle, zde přichází lord Canning, britský šlechtic, s jemnou řečí, mravy a city a konfiskuje na rozkaz svého představeného, vikomta Palmerstona, půdu celého národa, každou píď, každý sáh, každý akr na ploše deseti tisíc čtverečních mil.^{^[384]} To je opravdu pěkný kus kořisti pro Johna BuHa! A sotva lord Ellenborough jménem nové vlády odmítl toto do té doby neslýchané opatření, ihned povstaly „Times“ s celou plejádou menších britských listů, aby hájily tuto loupež ve velkém a aby lámaly kopí za právo Johna Bulla zkonfiskovat, cokoli se mu zachce. John je ovšem výjimečný tvor, a co je u něho ctností, to by podle „Timesů“ bylo u každého jiného hanebností.

Mezitím — díky úplnému rozkladu britské armády, která se vrhla na loupežení — povstalci unikli z města, aniž je kdo pronásledoval. Soustředili se v Rohilkhandu, zatímco část jich pokračovala v drobné válce v Avadhu a jiní uprchlíci se vydali směrem na Bundelkhand. Kromě toho se kvapem blíží doba vedra a dešťů, a nelze očekávat, že počasí bude Evropanům tak neobyčejně přát jako loni. Tehdy byla většina evropských jednotek víceméně aklimatizována; letos jsou to z valné části jednotky, které přibyty nedávno. Není pochyby, že tažení v červnu, červenci a srpnu bude Brity stát nesmírný počet obětí a že armáda v poli bude velmi rychle tát, neboť bude také třeba ponechávat posádky ve všech dobytých městech. Máme už informace, že posily docházející po tisíci mužích měsíčně sotva stačí udržet armádu v nynější bojové síle, a pokud jde o posádky, samo Lakhnaú potřebuje nejméně 8000 mužů, víc, než třetinu Campbellovy armády. Vojsko organizované pro tažení do Rohilkhandu bude proto sotva silnější než tato posádka v Lakhnaú. Jak jsme dále informováni, šíří se mezi britskými důstojníky názor, že gerilová válka, která bude nevybnutelně následovat po rozprášení větších povstaleckých útvarů, bude mnohem úmornější a bude stát mnohem víc britských životů než nynější válka s bitvami a obléháním. A konečně, sikhové začínají mluvit tak, že to Angličanům nevěstí nic dobrého. Cítí, že bez jejich pomoci by Britové byll sotva mohli Indii udržet, a kdyby se byll přidali k povstání, byl by Hindustán určitě pro Anglii ztracen, alespoň na čas. Otevřeně to říkají, a jak je v Orientě zvykem, přehánějí. Pro ně už Angličané nejsou tou vyšší rasou, která je porazila u Mudki, Firozšáhu a Alívalu.^{^[385]} Od takovéhoto přesvědčení k otevřenému nepřátelství je u východních národů jen krůček; stačí jiskra, aby vznikl požár.

Vcelku dobytím Lakhnaú nebylo indické povstání potlačeno o nic víc než dobytím Dillí. Letošní letní tažení může přinést takové události, že Britové budou nuceni příští zimu v podstatě znovu táhnout přes táž místa a možná že budou muset dokonce znovu dobýt Paňdžáb. V nejlepším případě mají však před sebou dlouhou a úmornou gerilovou válku, což není pro Evropany pod indickým sluncem níc záviděníhodného.

Napsal B. Engels 8. května 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5333 z 25. května 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde a zde. (Pozn. red.)

b — tj. sníženou palbu (při niž jsou ústí dělových hlavni skloněna pod horizontálu). (Pozn. čes. red.)

c — 1 anglický cent (hundredweight; cwt) = 50,8 kg. (Pozn. čes. red.)

382 Engels má na mysli nejstarší formu obranných opevnění kolem měst a táborů, kterých často používali obyvatelé Barmy.

383 Badajoz, španělskou pevnost obsazenou Francouzi, dobylo ztečí anglické vojsko pod velením Wellingtonovým 6. dubna 1812. Španělská pevnost San Sebastián, obsazená Francouzi, byla vzata ztečí 31. srpna 1813.

384 Jde o proklamaci generálního guvernéra Indie lorda Canninga ze 3. břeana 1858, podle níž anglické ůřady konfiskovaly ve prospěch britské vlády všechnu půdu v královstvi Avadh, včetně půdy velkých feudálních pozemkových vlastníků — tálukdárů, kteří se připojili k indickému povstání. Avšak britská vláda chtěla získat tálukdáry na svou stranu, a proto změnila smysl Canningovy proklamace. Tálukdárům byla slíbena naprostá nedotknutelnost jejich majetku, a oni zradili povstání a přešli na stranu Britů.

Kritický rozbor této proklamace podal Marx v článcích „Anexe Avadhu“ a „Canningova proklamace a otázka vlastnictví půdy v Indii“.

385 Přestože byla sikhská armáda dobře organizována a chrabře a úporné bojovala, utrpěli sikhové v bojích s anglickými vojsky porážky u vesnice Mudki (nedaleko Firózpuru) 18. prosince 1845, u Firozšáhu 21. prosince 1845 a u vesnice Alívalu, poblíž Ludhijámy 28. ledna 1846. Těmito bitvami sikhové prohráli první anglo-sikhskou válku z let 1845—1846; příčinou porážek sikhů byla zrada jejich vrchního velení.