Karel Marx
Situace v Prusku
Berlin 23. listopadu 1858
Dnes byl den voleb; voliči druhého stupně, nepříliš početná skupina lidí, se pokojně shromáždili, aby jako zmocněnci rozbouřeného davu provedli volební akt. Z volební urny, která jednu chvíli hrozila, že se změní v Pandořinu skříňku[460], vyskočil liberalismus ve své nejumírněnější formě, buržoazní liberalismus v byrokratickém hávu, liberalismus zapírající sám sebe. Že vyvolení tohoto města nemohou mít zlé úmysly, dokazují už jejich tituly. Je mezi nimi jeden Generalsteuerdirector (vrchní berní ředitel), jeden Oberbürgermeister (vrchní starosta), jeden ministr, jeden bývalý ministr, jeden Gerichtspräsident (soudní president), jeden Geheimer Archivrat (tajný archívní rada) a jeden Geheimer Rat (tajný rada); celé této otitulované a „tajné“ honoraci vypomáhají dva buržoové jeden z nich je pan Reimer, konzervativec a nakladatel dodávající Jeho Veličenstvu, a druhý dr. Veit, také nakladatel, zvolený díky svému židovskému vyznání finančními kruhy, které zde, stejně jako všude jinde, mají značnou příměs semitské krve. Nemůže být pochyb, že buržoazní radikálové z roku 1848, jako byli Jacoby, Unruh, Waldeck, Rodbertus, Stein, Elsner aj., zkrátka mužové, o nichž jsem vám psal asi před měsícem[a], že budou pravděpodobně zvoleni ve velkých městech, skutečně hráli hlavní úlohu na shromážděních prvotních voličů, sestavili mnoho volebních programů a ve Vratislavi, Královci, Magdeburku a Elbingu jim dokonce byla nabídnuta křesla ve sněmu. Proč tedy ta náhlá změna dekorací? Protože všechny tyto pocty, které pro ně byly připraveny, skromně odmítli. Někteří z nich to neudělali tak docela z vlastní vůle a rozhodli se pro toto sebezapření teprve po nepříjemné a naprosto ne dobrovolné rozmluvě s policejním ředitelem. Jiní ustoupili nátlaku vystrašené části buržoazie, která nyní udává tón. A všichni dohromady, policejní ředitelé, kandidáti i voliči jednali pod silným vlivem nenadále změněných okolností, nebo, abych to řekl přesněji, nezměnily se okolnosti, ale bouře rozptýlila mlhu iluzí, která tyto lidi obestírala. Jak říkají Francouzi, la situation sʼétait dessinée[b]. Vládu zachvátil strach a z tohoto strachu se v ní zrodila odvaha. Ministr vnitra pan Flottwell vydal oběžník, jaký ještě nikdy v žádném jazyce nevyšel — hemžil se mluvnickými chybami, byl plný zmatených slov a nesmyslných argumentů, ale přece dost jasně prozrazoval hněv. Víte snad, co se ve Francii rozumí oficiální výstrahou novinám. A Flottwellův oběžník, to byla taková všeobecná výstraha voličům, podepřená tajnými instrukcemi policii. Poukazovalo se v ní přímo na volební projevy, volební programy a volební prospekty radikálů, bývalých členů Národního shromáždění z roku 1848. Protože se velkoburžoazie rozhodla dobýt pevnost umírněností, a demokratičtější většina lidu chápe, že v této chvíli politická iniciativa patří velkoburžoazii, zapůsobil ministerský pokyn okamžitě, upustilo se od grands airs[c] obrody a volby se přistřihly podle vládního metru. Jenže když vás někdo nešetrně vyburcuje ze sladkého snu, není to rozhodně nic příjemného. Lidé, projevy a programy, proti kterým se zakročilo, se ve svém nejsmělejším rozletu drželi tak přísně „v mezích praktického rozumu“, že dokonce i úzkostlivá část buržoazie se cítila obavami vlády dotčena. Způsob, jakým tato vláda zaváděla nový režim svobody, se zdál dost bezohledný; proto veřejnost tiše a zklamaně reptala, zatímco orgány staré kamarily zaplavovaly novou vládu ironickými blahopřáními za její „Selbstbesinnung “[d]. Nešťastný Flottwell tehdy uveřejniljiný svůj oběžník, který před několika týdny tajně rozeslal zemským radům, a v němž je varoval, aby nepodporovali kandidáty z řad přívrženců těch či oněch krajních názorů. Vládní orgán „Preussische Zeitung“[461], aby dodal tomuto anachronismu určité váhy, vzal si toto zastaralé nařízení za záminku k následujícímu komentáři:
„Pro nynější volby je charakteristická velmi potěšitelná skutečnost, že všechny strany jsou ochotny sejít se na monarchické a konstituční základně a zmírnit tak poněkud názorové neshody, v nichž se rozcházejí ve svém přesvědčení. Cílem pokrokového, avšak pevného a umírněného politického kursu přijatého vládou bude především podporování takové jednoty. Vláda se nedá od těchto liberálních, avšak umírněných zásad odvádět přehnanými nadějemi nebo požadavky. Na druhé straně nemůže vláda připustit, aby si název „roajalisté“ výhradně osobovala strana, jež je daleka toho, aby bezvýhradně přijímala konstituční základnu, a uznává zákonitost charty jen do té míry, pokud to odpovídá jejím vlastním zájmům. Vláda popírá správnost tvrzení, že k této straně náleží většina pozemkových vlastníků“ atd.
Vláda se fakticky namáhala zbytečně. Princ si svou pozici neupevnil ani reakčním projevem ve státní radě, když tam představoval svého syna, ani dalším reakčním projevem na schůzi svobodných zednářů, ani reakčním provoláním k Treubundu (pruská organizace podobná oranžistům)[462], vyděsil však ministry bouřlivými výbuchy hněvu nad obratem událostí, k němuž došlo pod jejich vedením. První Flottwellův oběžník byl upřímným varováním buržoazie, aby v žádném případě nepodrobovala zkouškám regentův novopečený konstitucionalismus. Když si ministři v důsledku tohoto zákroku uvědomili, jak nepevné je jejich postavení, zatelegrafovali Pruské princezně, která okamžitě přispěchala z Koblenze do Berlína a jako mávnutím kouzelného proutku dala celé věci opačný průběh. Princezna žila v posledním roce střídavě ve Výmaru, Karlsruhe a Koblenzi. Do Berlína přijela teprve, když se tam jednalo o otázce regentství. Protože se tehdy žádný lékař, který byl požádán o radu, nechtěl vyjádřit, zda králova nemoc je vyléčitelná nebo ne, vybrala si královna prostřednictvím pana von Kleista-Retzowa jistého vojenského lékaře, jakéhosi Bögera, který písemně potvrdil, že král se může uzdravit. Nato začala Pruská princezna předstírat, že onemocněla, a povolala k sobě téhož lékaře, aby ji léčil; lichotila a pochlebovala mu, chovala se k němu blahosklonně, a když se zdálo, že už ho dost zpracovala pro svůj záměr, otázala se ho přímo, zdali on, takový učený a svědomitý člověk, opravdu věří svému prohlášení o králově zdravotním stavu. Pošetilý Böger se přiznal, že jej k tomuto prohlášení přiměly jedině královniny slzy. Nato princezna zazvonila, ihned přiběhli dva komoří, a vojenský lékař, vyzvaný k poslušnosti svých přirozených představených, musel nejen opakovat ústně, ale také vlastnoručně podepsat přiznání právě na něm vynucené. Princezna takto dosáhla svého cíle, ale byla vypovězena z Berlína. Když byl její muž nastolen jako regent, dobrovolně si pobyt v Koblenzi prodloužila. Tak jako všechny průměrné muže, i prince Viléma trápí, že má nad ním jeho drahá polovička duševní převahu, a ačkoli potřebuje, aby ho vodili za ručičku, nechce vidět ty ruce, které ho vodí. A tak ho jeho žena musí ovlivňovat nepřímo. Vztahy mezi těmito dvěma lidmi jsou ostatně i bez toho chladné a oficiální. Princ Vilém byl v mládí vášnivě zamilován do slečny von Brockhaus a chtěl se s ní oženit. Jeho otec však zakročil, a slečna zemřela v Paříži se zlomeným srdcem. Sňatek s výmarskou princeznou byl vzpurnému potomkovi Hohenzollernů vnucen. Aby se za to pomstil, dával v prvních letech manželství okázale najevo, že bezmezně miluje slečnu V... k. A tak vztahy mezi princem a jeho ženou nebyly vůbec pěkné, a proto to nejlepší, co mohla princezna udělat, aby nastolila svou vládu v Berlíně, bylo, že se sama uchýlila do Koblenze.
Mezitím provedla královna jeden z těch kousků, které znají čtenáři z kronik Oeil-de-boeuf[463]. Snad jste četli v novinách, že když král s královnou odjížděli z Berlína, bylo královně v Lipsku ukradeno pouzdro s dokumenty, a přes všechno úsilí německé policie, která má oči jako ostříž a na sta chapadel, se nepodařilo chytit zloděje. Jakousi podivuhodnou náhodou se pouzdro octlo na regentově psacím stole a tu se v něm objevila obsáhlá korespondence jeho ženy princezny s různými politickými činiteli. Byly v ní dopisy ratibořskému soudnímu presidentovi Wenzelovi, jednomu právě zvolenému poslanci za Berlín a členovi opozice v Manteuffelově sněmovně. Byly v ní i dopisy Reichenspergerovi, vůdci pruské katolické opozice, a ještě jiné dopisy plné předstíraného liberalismu a tužeb po sjednocení Německa. Tak princ, pronásledovaný jak známo strašidlem rudé republiky, se poděsil ještě víc, když zjistil, že jeho vlastní žena má důvěrné styky s revolucionáři. Použilo se i jiných intrik. Uvádím zde tuto chronique scandaleuse[e], za jejíž pravdivost mohu ručit, protože v monarchických státech se revoluce, ještě než nabudou podoby lidových bouří, ohlašují rozkladem dynastie.
Napsal K. Marx kolem 23. listopadu 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5505 z 13. prosince 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — situace se vyjasnila. (Pozn. red.)
c — velkolepých gest. (Pozn. red.)
d — rozvážlivost. (Pozn. red.)
e — skandální kroniku. (Pozn. red.)
460 Pandořina skříňka — schránka zla a nesvárů; literární obraz, který vznikl podle starořeckého mýtu o Pandoře, která ze zvědavosti otevřela skříňku, v níž byly uzavřeny všemožné svízele a pohromy, a pustila je ven.
461 „Preussische Zeitung“ — zkrácený název německého deníku, vládního orgánu „Allgemeine Preussische Zeitung“ [„Všeobecné pruské noviny“]. Pod tímto názvem vycházel v Berlíně od roku 1853 do roku 1859.
462 Treubund (Svaz věrných) — reakční šovinistická organizace, založená pruskými monarchisty koncem roku 1848 v Berlíně.
Oranžisté (řád oranžistů) — reakční teroristická organizace; vytvořili ji roku 1795 pozemková šlechta a protestantští kněží k boji proti národně osvobozeneckému hnutí irského lidu. Řád sjednotil ultrareakční irské i anglické živly ze všech vrstev národa a systematicky štval protestanty proti irským katolíkům. Zvlášť silný vliv měl v severním Irsku, kde žije mnoho protestantů. Své jméno dostal řád na památku Viléma III. Oranžského, který udusil povstání v Irsku v letech 1689—1690.
463 Marx myslí dílo Toucharda-Lafosse „Chroniques de lʼQeil-de-Boeuf“ [„Kronika přijímacího salónu“] vydané v osmi svazcích v Paříži v letech 1829—1833. Oeil-de-boeuf (doslova volské oko) se říkalo velké přijímací místnosti před ložnicí francouzského krále ve Versailleském paláci.