Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Válečné perspektivy ve Francii


Paříž 9. března 1859

Ve chvíli, kdy všechny evropské burzy zachvátila válečná panika, jsem napsal, že se Bonaparte zdaleka ještě definitivně nerozhodl pro válku; avšak ať už jsou jeho úmysly jakékoli, je velmi pravděpodobné, že se mu situace vymkne z rukou.[a] A dnes, kdy většina evropského tisku je zřejmě ochotna věřit v mír, jsem si jist, že dojde k válce, nepovede-li nějaký šťastný zběh událostí k náhlému svržení uzurpátora a jeho dynastie. I nejpovrchnější pozorovatel musí alespoň připustit, že zatímco vyhlídky na mír se omezují na pouhé řeči, vyhlídky na válku se naopak zakládají na závažných skutečnostech. Válečné přípravy se konají jak ve Francii, tak v Rakousku, a to v nebývalé míře; uvážíme-li zoufalý stav obou císařských pokladen, není zapotřebí dlouhé řady argumentů, abychom došli k závěru, že počítají s válkou, a to v nejbližší době. Chtěl bych připomenout, že Rakousko je pronásledováno nelítostným osudem, jehož nitky lze možná sledovat až do Petrohradu; kdykoli se rakouské finance trochu vzpamatují, sráží je osud zpět do propasti finanční tísně stejně jistě, jako neviditelné ruce srážcly zpět záludný balvan, který Sisyfos v potu tváře valil do kopce, kdykoli se prokletý mučedník blížil k vrcholu. Tak se v roce 1845 Rakousku podařilo po letech neutuchajícího úsilí přiblížit se úrovni, kdy by dosáhlo rovnováhy mezi příjmy a výdaji; tu vypukla krakovská revoluce[157], která Rakousku způsobila mimořádné výdaje, což vedlo ke katastrofě roku 1848[158]. V roce 1858 Rakousko znovu oznámilo světu, že vídeňská banka opět zahajuje výplaty v hotovosti, když tu mu náhle novoroční blahopřání z Paříže[159] bezohledně zmařilo všechny úsporné plány a přimělo je, aby mrhalo státními penězi a vyčerpalo všechny zdroje, takže i nejstřízlivějším rakouským státníkům se válka jeví jako poslední možnost záchrany.

Ze všech novin, které se mohou pochlubit, že nemají jen místní význam, snad jediná „Tribune“ se nikdy, ačkoli to bylo v módě, nesnížila k tomu, aby — nechci říci chválila charakter Ludvíka Bonaparta, protože to by bylo příliš, ale nedělala z něho ani génia, ani člověka ohromné síly vůle. „Tribune“ provedla rozbor jeho politických, vojenských a finančních hrdinných činů a podle mého názoru nezvratně dokázala, že jeho úspěch, tak obrovský v očích davu, lze vysvětlit shlukem okolností, které sám nevyvolal, kterých jen využíval, a přesto se nikdy nepozvedl nad prostřednost profesionálního hráče, nadaného bystrým zrakem pro úskoky, překvapení a coups de main[b], který však vždycky zůstává poníženým služebníkem náhody a pod železnou maskou úzkostlivě skrývá gumovou duši. Na tomto názoru na grand saltimbangue[c] — jak jej nazývali ruští diplomaté — se od samého začátku mlčky shodly všechny evropské velmoci. Chápaly, že Ludvík Bonaparte je nebezpečný, protože se dostal do nebezpečného postavení, a shodly se, že mu dovolí, aby si hrál na Napoleonova nástupce za výslovné, i když nevyslovené podmínky, že se vždycky spokojí s pouhým zdáním vlivu a že nikdy nepřekročí hranici oddělující herce od hrdiny, kterého představuje. Po určitou dobu tato hra úspěšně pokračovala, jenže diplomaté podle svého zvyku přehlédli ve svých moudrých výpočtech jednu důležitou položku — lid. Když vybuchly Orsiniho granáty, hrdina od Satory se tvářil, že chce rozkazovat Anglii, a britská vláda byla celkem ochotna mu to trpět; jenže veřejnost tak halasně a energicky naléhala na parlament, že byl nejen svržen Palmerston[160], ale protibonapartistícká politika se stala nezbytnou podmínkou pro každého, kdo se chtěl udržet na Downing Street[161]. Bonaparte ustoupil, a od té chvíle se jeho zahraniční politika stala jediným řetězem hrubých chyb, pokoření a nezdarů. Stačí připomenout jeho plán imigrace svobodných černochů a jeho portugalská dobrodružství.[162] Mezitím Orsiniho atentát vedl k obnovení despotismu uvnitř Francie a obchodní krize, kterou břídilské šarlatánství přeměnilo z akutní horečky v chronickou chorobu, připravila trůn tohoto parvenu o jedinou reálnou základnu — materiální blahobyt. V armádě se projevovaly příznaky nespokojenosti; v táboře buržoazie se ozývaly signály vzpoury; uzurpátorovi otravovali spánek Orsiniho krajané, kteří mu vyhrožovali osobní pomstou. Tu se uzurpátor pokusit vybudovat si nové postavení tím, že hodil jménem Itálie rukavici Rakousku, když opakoval mutatis mutandis[d] příkrou odpověď, kterou dal Napoleon anglickému vyslanci po lunévillském míru[163]. Tento představitel opatrnosti, mistr úskoků, hrdina nočních přepadů se neodhodlal k takovému zoufale smělému kroku z vlastní vůle, ale byl k němu dohnán okolnostmi.

Nelze pochybovat o tom, že ho k tomu přiměli falešní přátelé. Palmerston, který mu v Compiègne pochleboval sympatiemi anglických liberálů, se při zahájení parlamentu ostentativně postavit proti němu.[164] Rusko, které ho pobízelo tajnými nótami a veřejnými novinovými články, naoko zahájilo diplomatická jednání se svým rakouským sousedem. Kostky však byly vrženy a válečná polnice už zazněla; a Evropa byla vlastně donucena znovu zvážit minulost, současnost a budoucnost úspěšného podvodníka, který nakonec dospěl k italskému tažení, jímž jeho strýc svou kariéru začal. V prosincových dnech Bonaparte znovu nastolil napoleonismus ve Francii a byl zřejmě odhodlán nastolit jej italským tažením v celé Evropě. To, co chtěl, nebyla italská válka, ale pokoření Rakouska bez války. Úspěchy, jichž jeho jmenovec dobýval palbou děl, si chtěl vynutit strachem z revoluce. Že to s válkou nemyslel vážně a měl na mysli pouze succès dʼestime[e], je nabíledni. Jinak by byl začal diplomatickým jednáním a skončil válkou, místo aby postupoval opačně. Byl by se připravoval na válku, dříve než o ní začal mluvit. Zkrátka, nebyl by zapřahal vůz před koně.

Šeredně se však zmýlil v protivníkovi, s nímž se pustil do hádky. Anglie, Rusko a Spojené státy si mohou dovolit hodně zdánlivých ústupků, aniž ztratí i jen špetku svého skutečného vlivu; ale Rakousko — především jde-li o Itálii — nemůže uhnout ze své cesty, aniž ohrozí svou vlastní říši. A proto jedinou odpovědí Rakouska Bonapartovi byly válečné přípravy, které jej donutily dát se stejnou cestou. Zcela nezávisle na jeho vůli a zcela proti jeho očekávání se předstíraný spor postupně rozrostl v konflikt na život a na smrt a ještě ke všemu šlo všechno od deseti k pěti. Ve Francii narazil na pasívní, nicméně však tvrdošíjný odpor, a ti přátelé, kterým ležel jeho zájem nejvíc na srdci, se úzkostlivě snažili mu zabránit, aby neprovedl nějakou nerozvážnost, což nepochybně ukazovalo, že nevěří v jeho napoleonské schopnosti. V Anglii se od něho odvrátila liberální strana a posmívala se, že si osobuje právo považovat svobodu za francouzský vývozní artikl. V Německu mu jednomyslné opovržení dokazovalo, že ať už si pošetilé francouzské rolnictvo v roce 1848 představovalo cokoli, na druhé straně Rýna vládne neotřesné přesvědčení, že je jen falešným Napoleonem a že úcta, kterou mu prokazují tamější vládci, je pouhá konvence; zkrátka že je Napoleonem „ze zdvořilosti“, stejně jako jsou mladší synové anglických vévodů „lordy ze zdvořilosti“[165].

Myslíte snad vážně, že těžkosti, které tohoto muže v lednu 1859 vehnaly do zápletky s Rakouskem, budou překonány nějakým směšným a potupným reculade[f], anebo že se hrdina od Satory sám domnívá, že zlepšil své zoufalé postavení největší a nejnespornější porážkou, jakou kdy utrpěl? Ví, že francouzští důstojníci se ani nesnaží skrývat svůj zoufalý vztek na jeho směšné lži uveřejňované v „Moniteuru“ o současných válečných přípravách; ví, že pařížský hokynář už začíná srovnávat ústup Ludvíka Filipa před evropskou koalicí v roce 1840[166] s grande retirade[g] Ludvíka Bonaparta v roce 1859; ví, že buržoazie se dusí zřejmou, třebaže potlačovanou zlostí nad tím, že je v područí dobrodruha, z kterého se klube zbabělec; ví, že v Německu panuje vůči nčmu neskrývané opovržení, a že půjde-li ještě kousek dál touto cestou, stane se terčem úsměšků celého světa. „Nʼest pas monstre qui veut“[h] řekl Victor Hugo; holandský dobrodruh se však potřebuje proslavit nejen jako Quasimodo, ale jako Quasimodo strašlivý. Jeho vyhlídky na to, že válka začne doopravdy — a Ludvík Napoleon ví, že ji musí začít on — se zakládají na těchto předpokladech: Rakousko neučiní za nadcházejících diplomatických jednání sebemenší ústupek a dá mu tím jakousi čestnou záminku, aby se chopil meče. Prusko odpovědělo na rakouskou nótu z 22. února[167] velmi vlažně a antagonismus mezi těmito dvěma německými mocnostmi se může ještě prohloubit. Zahraniční politika Anglie přejde po pádu Derbyho vlády do rukou lorda Palmerstona. Rusko se pomstí Rakousku, aniž bude samo riskovat jediného muže nebo jediný rubl, a především vyvolá v Evropě takové komplikace, že bude moci zatáhnout sítě, které nastražilo Vysoké Portě v podunajských knížectvích, v Srbsku a v Černé Hoře. A konečně v Itálii vzplane požár, zatímco pařížské konference jsou zahaleny diplomatickým dýmem, a národy Evropy poskytnou bouřící se Itálii to, co odmítly jejímu samozvanému ochránci. S těmito nadějemi Ludvík Bonaparte doufá, že se mu ještě jednou podaří šťastně proplout nebezpečnou úžinou. Jaká muka úzkostí nyní prožívá je vidět z toho, že na nedávném zasedání ministerské rady dostal těžký záchvat zvracení. Hrůza před italskou odvetou není nejslabším motivem, který ho žene do války za každou cenu. Před třemi týdny se znovu přesvědčil, že na něj číhají soudcové italské fémy[168]. V tuilerijském parku byl chycen nějaký člověk, a když byl prohledán, našel se u něho revolver a dva nebo tři ruční granáty se stejnými roznětkami jako u těch, které měl Orsini. Samozřejmě byl zatčen a uvězněn. Udal italské jméno a mluvil s italským přízvukem. Prohlásil, že by mohl policii poskytnout mnoho informací, protože je ve spojení s jednou tajnou společností. Po dva nebo tři dny však mlčel jako hrob a nakonec požádal o spoluvězně s tím, že nemůže a nechce nic říci, dokud bude držen v samovazbě. Jako spoluvězně dostal jednoho vězeňského úředníka, jakéhosi archiváře či knihovníka. Ital pak prozradil mnoho věcí, nebo to aspoň vypadalo, že je prozrazuje. Ale asi po dvou dnech přišli vyšetřující úředníci znovu a sdělili mu, že podle šetření nejsou všechny jeho informace podloženy fakty a že se musí rozhodnout, zda bude jednat upřímně. Řekl, že zítra už bude. Na noc ho ponechali o samotě. On však asi ve čtyři hodiny ráno vstal, vypůjčil si břitvu svého spoluvězně a podřezal si hrdlo. Přivolaný lékař konstatoval, že řez byl proveden tak energicky, že smrt musela nastat okamžitě.



Napsal K. Marx kolem 11. března 1859
Otištino v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5598 z 31. března 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Finanční panika v Evropě. (Pozn. red.)

b — náhlé údery. (Pozn. red.)

c — velkého kejklíře. (Pozn. red.)

d — s určitými změnami. (Pozn. red.)

e — prestižní úspěch. (Pozn. red.)

f — ústupem. (Pozn. red.)

g — velkým ústupem. (Pozn. red.)

h „Není netvorem každý, komu se zachce“ (Victor Hugo, „Napoléon le petit“). (Pozn. red.)


157 V únoru 1846 se na polském území chystalo povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté (Dembowski aj.). Avšak šlechtické živly povstání zradily a vůdce povstání pozatýkala pruská policie; tím bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v Krakovské republice, která byla od roku 1815 podřízena společné kontrole Rakouska, Ruska a Pruska, se povstalcům podařilo 22. února zvítězit a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Krakovské povstání bylo potlačeno v březnu 1846. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko dohodu o připojení Krakova k rakouské říši.

158 Tím se myslí těžká finanční krize v Rakousku roku 1848, která se projevila ohromným růstem státního dluhu, znehodnocením měny a emisí obrovského množství papírových peněz.

159 Novoročním blahopřáním z Paříže myslí Marx prohlášení Napoleona III., které učinil na novoroční recepci 1. ledna 1859 (viz poznámku [47]).

160 Na nátlak francouzské vlády, která obvinila Anglii, že poskytuje útočiště politickým emigrantům, přednesl Palmerston 8. února 1858 v Dolní sněmovně návrh zákona o cizincích (Alien Bill — jinak také návrh zákona o spiknutích). Podle tohoto návrhu zákona měl být postaven před anglický soud a přísně potrestán každý, kdo žije na území Spojeného království, bez ohledu na to, zda jde o Angličana či o cizince, jestliže organizuje nebo se podílí na spiknutí proti životu nějaké osoby v Anglii nebo jiné zemi. Pod tlakem masového protestního hnutí odmítla Dolní sněmovna 12. února návrh zákona a Palmerston musel odstoupit.

161 Downing Street — ulice v centru Londýna, v níž je oficiální sídlo anglické vlády.

162 V roce 1852 vypracovala francouzská vláda plán, podle něhož se měli dovážet černoši z Afriky, mimo jiné také z portugalských držav v Africe, aby pracovali na plantážích ve francouzských koloniích v Západní Indii. Uskutečnění tohoto plánu, jímž se fakticky obnovoval obchod s otroky, vedlo ke konfliktu mezi Francií a Portugalskem. V listopadu 1857 byla v portugalských vodách u východoafrického pobřeží zadržena portugalskou lodí francouzská loď „Charles et George“, na jejíž palubě byli vyváženi černoši. Tato událost vyvolala bouřlivou odezvu v evropském tisku.

163 Lunévillským mírem z roku 1801 mezi Francií a Rakouskem a amienským mírem z roku 1802 mezi Francií a Anglií skončila válka Francie s druhou protifrancouzskou koalicí. Mír však neměl dlouhého trvání. Protože Anglie nesplnila jednu z podmínek amienského míru, nevyklidila totiž ostrov Maltu, který okupovala v roce 1800, a nevrátila jej maltézskému řádu, jemuž Malta patřila od roku 1525, vzal si to Napoleon I. za záminku k obnovení války. Na jedné audienci v Tuileriích v březnu 1803 zakončil Napoleon rozhovor s anglickým vyslancem lordem Whiteworthem příkrým prohlášením; „Maltu, nebo válku!“

164 Na podzim 1858 pozval Napoleon III. Palmerstona, který tehdy vedl opozici whigů proti toryovskému kabinetu Derbyho a Disraeliho, do Compiègne, aby se ukázalo, jaký je jeho postoj k nadcházející válce Francie proti Rakousku. Při této schůzce nenamítal Palmerston nic proti vyhnání Rakušanů z Itálie. Ale 3. února 1859 ve své řeči při zahájení parlamentu Palmerston jednání Francie odsoudil.

165 Mladší synové anglických vévodů dostávali titul lorda „ze zdvořilosti“ („Lord by courtesy“), to znamená, že jej dostali jen na základě tradic, ačkoli podle zákona neměli na tento titul a na členství v Horní sněmovně dědičné právo.

166 15. července 1840 Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko podepsaly v Londýně bez účasti Francie smlouvu o poskytnutí pomoci tureckému sultánovi proti egyptské vládě Muhammada Alího, kterého podporovala Francie. Uzavřením této smlouvy hrozila válka mezi Francií a koalicí evropských mocností; král Ludvík Filip se však nerozhodl pro válku, a proto Muhammadovi Alímu podporu neposkytl.

167 V nótě z 22. února 1859, která byla adresována Prusku a dána na vědomí ostatním německým státům, které patřily k Německému spolku, vyzvalo Rakousko Prusko, aby splnilo své spojenecké závazky a zúčastnilo se nadcházející akce proti Francii.

168 Narážka na tajný spolek italských karbonářů (viz poznámku 70).

Fémy (Vehme) se nazývaly tajné soudy ve středověkém Německu, které vynášely rozsudky v tajném jednání, často za neúčasti obviněného. Tyto soudy zpravidla odsuzovaly své oběti k smrti a své rozsudky také samy tajně vykonávaly.