Finanční panika

Karel Marx

Finanční panika

Londýn 29. dubna 1859

Včera byl den splatnosti zahraničních státních papírů a akcií, a proto panika na burze, která začala třiadvacátého, dosáhla jakéhosi vrcholu. Od minulého pondělí ohlásilo úpadek neméně než dvacet osm členů peněžní burzy, přitom u osmnácti z nich se to stalo osmadvacátého. Jde tu o částky, které dosahují v jednom případě 100 000 liber št., a daleko tedy převyšují obvyklý průměr takových „exekucí“. Zároveň zvýšili ředitelé Anglické banky diskontní sazbu, stanovenou 9. prosince 1858, ze 2¹/₂ % na 3¹/₂ %. Toto zvýšení vyplynulo z odlivu zlatých slitků, který byl zaviněn nákupem stříbra určeného pro Indii, a přispělo do jisté míry ke stupňování neklidu. Tříprocentní konsoly znamenané 2. dubna na 96 ¹/₄ klesly 28. dubna na 89 a po několik hodin dokonce na 88¹/₄. Ruské 4^l/₂procentní státní papíry, znamenané 2. dubna na 100, klesly 28. dubna na 87. Za stejné období klesly sardinské státní papíry z 81 na 65, zatímco turecká 6procentní půjčka poklesla z 93¹/₂ na 57 a později zase stoupla na 61. Rakouské 5procentní státní papíry měly velmi nízký kurs — pouhých 49. Hlavní příčiny, jež zavinily tento obrovský pokles domácích i zahraničních cenných papírů doprovázený podobným poklesem u železničních akcií, zejména italských, byly zprávy o vpádu Rakušanů do Sardinie, o postupu francouzské armády do Piemontu a o uzavření útočných a obranných smluv mezi Francií, Ruskem a Dánskem^{^[197]}. V průběhu dne došlo sice telegrafické sdělení, že „Constitutionnel“ zprávu o útočné a obranné smlouvě mezi Francií a Ruskem dementoval. Ale peněžní burza, přes lehkověrnost a horkokrevnost, jaká na ní jistě panuje, si tentokrát dovolila pochybovat o věrohodnosti francouzských polooficiálních prohlášení. Ještě se jí nepodařilo zapomenout, jak ani ne před týdnem se „Moniteur“ odvážil popírat, že Francie zbrojí či má v úmyslu zbrojit. Kromě toho francouzské orákulum sice dementovalo uzavření smlouvy, ale přiznalo, že mezi východním a západním autokratem došlo k „dorozumění“, takže toto dementi je v nejlepším případě vytáčka. Zároveň s bankrotem britských burziánů sešlo i z půjčky Rusku ve výši 12 miliónů liber št., na kterou by byl Lombard Street (viz poznámka ^[61]) naletěl, nebýt náhlého rozhodnutí Rakouska. Pan Simpson, který píše články pro finanční rubriku londýnských „Times“, uveřejnil zajímavé poznámky o tom, jak splaskla tato půjčková bublina:

„Jeden z obzvláště pozoruhodných momentů nynější situace je to, že veřejnost unikla půjčce, která měla být poskytnuta Rusku. Ačkoli úmysly této mocnosti byly průhledné už ve chvíli, kdy předčasně skončila krymská válka, bylo díky vlivu našeho ‚spojence‘ a pozdějšímu setkání císařů ve Stuttgartu jisté, že kromě nesporného důkazu žádné varování nezabrání, aby Rusko nedostalo jakoukoli požadovanou částku, jen kdyby se našel solidní bankovní dům ochotný transakci provést. Proto když před jedním nebo dvěma měsíci byl předložen návrh na půjčku 12 miliónů liber, projevily všechny zainteresované strany největší nadšení a důvěru. Ať dělají angličtí kapitalisté co chtějí! Stejně jim připadne jen velmi malý podíl! V Berlíně i jinde byli lidé ochotni zaplatit za tyto obligace o 1 až 2% vyšší cenu, než jaká se za ně měla platit na londýnském trhu. Za těchto okolností byla malá naděje, že jakákoli varovná slova budou něco platná. Je pravda, že ani pan Baring, ani pan Rothschild, kteří si obvykle horlivě konkurují, neměli vůbec chuť půjčkou se zabývat. Vyskytly se také zprávy o záhadném soustředění 100 000 ruských vojáků v Gruzii. Rovněž ruský velvyslanec ve Vídni prý veřejně prohlásil, že císař Napoleon naprosto oprávněně žádal revizi smluv z roku 1815; a konečně nedávné snahy anulovat pařížskou smlouvu v části týkající se podunajských knížectví, cesta velkoknížete Konstantina do zemí u Středozemního moře a obratný manévr proti mírové misi lorda Cowleyho — to všechno, jak by se dalo předpokládat, mohlo stačit, aby se začalo váhat. Nic však nemůže ovlivnit optimistického anglického vkladatele, který touží získat každý cenný papír, o němž se domnívá, že by mu mohl vynést 5 %‘ a panikáři bezmezně pohrdá. A tak se naděje smluvních stran nemenšily a skutečně ještě den či dva před vyhlášením rakouského ultimáta se konaly poslední porady, aby všechno bylo připraveno a návrh se mohl ihned zveřejnit. Počítalo se s tím, že celá záležitost se velmi úspěšně zakončí, jakmile francouzský ‚Moniteur‘ vydá další uklidňující prohlášení, kterým ještě potvrdí své dřívější ujištění, že Francie nezbrojí a nemá v úmyslu zbrojit. Ale ‚zločinný‘ manévr Rakouska, které nečekalo, až jeho soupeři dostanou všechno, co potřebují, dílo zmařil, a 12 miliónů liber št. bude teď muset zůstat v Anglii.“

Ovšem panika na peněžním trhu v Paříži a úpadky, které ji provázejí, ještě daleko překonávají zmatek v Londýně; ale Ludvík Napoleon, který si právě dal od svých lokajů v Zákonodárném sboru odhlasovat novou půjčku ve výši 500 miliónů franků, přísně zakázal tisku všímat si takových nepříjemných příhod. Abychom mohli správně hodnotit současné události, prohlédněme si následující tabulku, kterou jsem vypsal z oficiálních kurzovních záznamů:

	24. březen fr	7. duben fr	28. duben fr
3procentní renta	69,20	67,95	62,00
Akcie Francouzské banky	2865,00	2840,00	2500,00
Crédit mobilier	805,00	707,50	530 až 542 ‚00
Orleánská dráha	1368,00	1257,50	1150,00
Severní dráha	940,00	915,00	835,00
Východní dráha	682,00	627,50	550,00
Středomořská dráha	850,00	830,00	752,00
Jižní dráha	523,00	503,75	412,50
Západní dráha	600,00	537,50	485,00
Ženevská dráha	540,00	520,00	445,00
Rakouská dráha	560,00	536,25	406,25
Dráha Viktora Emanuela	400,00	390,00	315,00
Lombardsko-benátská dráha	527,50	512,50	420,00

Angličtí finančníci jsou nyní velmi rozezleni na britskou vládu a obviňují ji, že se v diplomatických kruzích Evropy zesměšnila, a co víc, že svou tvrdošíjnou slepotou a svou nechápavostí zavedla obchodní veřejnost na scestí. V průběhu jednání, která se naoko vedla, lord Derby skutečně připustil, aby sloužil Francii a Rusku za jakýsi kopací míč. Nestačily mu ustavičné hrubé omyly, jichž se už dříve dopouštěl, znovu vlezl do stejné pasti, když došla zpráva o rakouském ultimátu; na obědě u londýnského starosty označil toto ultimátum za „zločinné“, neboť stále ještě nic netušil o rusko-francouzské smlouvě. Jeho poslední zprostředkovací nabídka, kterou Rakousko nemělo možnost odmítnout, byla pouhý volební trik, z něhož nemohlo vyplynout nic jiného, než že se Bonapartovi poskytlo ještě 48 hodin, aby soustředil svá vojska a paralyzoval nevyhnutelné operace Rakouska. Taková je tedy diplomatická prozíravost této hrdé aristokracie, která předstírá, že je proti lidovému zákonu o reformě jen proto, že by mohl vyrvat řízení zahraničních záležitostí ze schopných rukou dědičných politiků. Závěrem bych chtěl poznamenat, že povstání v Toskánsku a ve vévodstvích^{^[198]} dají konečně Rakousku záminku, kterou potřebovalo, aby je mohlo obsadit.

Napsal K. Marx 29. dubna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5634 z 12. května 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

197 Míní se tu tajná smlouva o neutralitě a spolupráci v případě války mezi Francií a Sardinií na jedné straně a Rakouskem na druhé straně, kterou Rusko a Francie uzavřely 3. března (19. února) 1859 v Paříži. Zprávy o smlouvě pronikly do tisku, ale ruský ministr zahraničních věcí Gorčakov oficiálně popřel, že by existovaly jakékoli písemné závazky k Francii. Zpráva o účasti Dánska na smlouvě se později nepotvrdila.

198 V dubnu 1859 vypukla v Toskánsku, Modeně a Parmě lidová povstání; představitelé tamějších vévodských dynastií utíkali ze svých panství pod ochranu rakouských vojsk. Národní shromáždění, která se vytvořila při povstáních, se v souhlase s přáním obyvatelstva vyslovila pro připojení vévodství k Piemontu. Ačkoli smlouvy villafrancká a curyšská předvídaly restauraci starých dynastií, rozhodl plebiscit v březnu 1860 definitivně o připojení vévodství k Piemontu.

Lidová povstání ve střední Itálii roku 1859 se rozšířila i do části církevního státu, do Romagne, která byla roku 1860 rovněž připojena k Piemontu.