Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Válka


Napoleon III. odplul 11. t. m. z Marseille do Janova, kde se měl ujmout velení nad francouzskou armádou; konaly se tam také přípravy, aby byl přijat s mimořádnou pompou. Zda se jeho vojenské činy vyrovnají jeho nesporným diplomatickým triumfům, je otázka, na niž pravděpodobně brzy dostaneme jasnou o(lpověď; jediným důkazem jeho strategických schopností, který dosud podal, je jeho plán operací na Krymu, jehož hlavní rysy byly zastaralé a vycházely z vojenské školy Bülowovy, o němž veliký Napoleon prohlásil, že jeho učení je učením, jak sklízet porážky, a ne jak dobývat vítězství.[207]

Je nesporné, že francouzský císař vstupuje do Itálie s prestiží nesmírného morálního úspěchu. Protože je prohnanější a mazanější, dohnal Rakušany k tomu, že převzali tíhu odpovědnosti za vypovězení války; navíc měl to štěstí, že Rakušané čtrnáctidenní vyslovenou nečinností ztratili jedinou výhodu, kterou mohli tímto závažným krokem získat. Místo aby svou početní převahou a rychlostí svých pohybů rozdrtili piemontskou armádu, dřív než mohly dorazit francouzské posily, Rakušané promarnili vhodnou příležitost a teď stojí proti spojenecké armádě, která se plně vyrovná jejich vlastní a každým dnem nad nimi získává převahu; a místo útočných operací a vítězného postupu budou Rakušané s největší pravděpodobností brzy donuceni vyklidit i Milán a ustoupit na linii Mincia, kde pod ochranou velkých pevností zaujmou čistě defenzívní postavení. Tak začíná Ludvík Napoleon svou kariéru vojevůdce s tou výhodou, že se jeho protivník dopustil obrovských a skoro nevysvětlitelných chyb. Jeho šťastná hvězda je stále ještě na vzestupu.

Prvních čtrnáct dní války je, pokud jde Rakušany, zajímavá, nicméně jednotvárná historie, která velmi připomíná příběh, o němž se zpívá ve známém kupletu o francouzském králi. 29. dubna překročil rakouský předvoj Ticino, aniž narazil na nějaký větší odpor, a příštího dne jej následovaly hlavní síly. Podle prvních pohybů vedených směrem na Aronu (na Lago Maggiore), Novaru a Vigevano se zdálo, že útok směřuje na Vercelli a turínskou silnici. Obsazení Vercelli 1. května nebo 2. května ráno a telegramy ze Švýcarska oznamující, že síly útočníkovy armády jsou soustředěny na Sesii, by tento názor jen potvrzovaly. Tato demonstrace byla však zřejmě pouhý úskok, jehož cílem bylo uvalit na celou oblast mezi Ticinem a Sesií kontribuci a zničit telegrafické spojení mezi Piemontem a Švýcarskem. Skutečný cíl útoku vysvítá z bulletinu generála Gyulaye, z něhož je zřejmé, že hlavními body soustředění byly Cozzo a Cambio a že jeho hlavní stan byl 2. května večer v Lomellu. Protože první z uvedených bodů leží blízko soutoku Sesie a Pádu (poněkud na východ odtud), druhý na Pádu, kousek na východ od soutoku Tanara s Pádem, a třetí o něco dále v týlu, avšak od obou stejně daleko, zjistíme při pohledu na mapu, že Rakušané postupují proti čelu piemontského postavení, které se táhne za Pádem od Casale k Alessandrii a střed má u Valenzy. Jak vyplývá z dalších zpráv, které nám došly přes Turín, položili Rakušané 3. května mosty přes Pád u Cambia a vyslali průzkumné oddíly směrem k Tortoně, na jižní břeh této řeky; provedli také průzkum skoro celého čela piemontského postavení, hlavně poblíž Valenzy a v několika místech přinutili nepřítele k boji, aby ho přiměli odhalit své síly. Proslýchalo se také, že jeden rakouský sbor vyrazil z Piacenzy a pochoduje podél jižního břehu Pádu k Alessandrii, tato zpráva však nebyla potvrzena. Vzhledem k tomu, že u Cambia byly přes Pád postaveny mosty, nebyl by však takový pohyb nikterak nepravděpodobný.

Tak vypadalo tažení do 5. května. Až do té doby a vlastně i celou dobu potom se manévry Rakušanů vyznačovaly mírně řečeno neobyčejnou pomalostí a opatrností. Od Ticina k Pádu u Valenzy to jistě není víc než 25 mil[a] čili dva lehké denní pochody, a protože válečné akce začaly 29. dubna, mohly být všechny útočníkovy síly soustředěny proti Valenze 1. května v poledne. Předvoj mohl skončit průzkum týž den a během noci mohlo být učiněno rozhodnutí o rozhodujících operacích na příští den. Přestože máme v rukou poštu, kterou dovezl parník „Vanderbilt“, stále ještě nemůžeme vysvětlit, proč došlo k zdržení. Protože však okolnosti naléhavě vyžadovaly, aby Rakušané jednali rychle, a protože generál Gyulay je znám jako rozhodný a odvážný důstojník, je nasnadě předpokládat, že Rakušany k tomuto opatrnému postupu přinutily nepředvídané okolnosti. Zda původně existoval nějaký plán táhnout na Turín přes Vercelli a upustilo se od něho, až když došly zprávy, že do Janova přibyl takový počet Francouzů, že by obchvatný manévr byl nebezpečný, zda to nějak souviselo se stavem silnic, které Piemonťané všude přerušili a zabarikádovali, či zda měl generál Gyulay, o jehož schopnostech jako vrchního velitele se vůbec nic neví, ztíženou pozici těžkopádností mas, které mu byly svěřeny— na to všechno je těžké najít odpověď. Situaci může poněkud osvětlit pohled na postavení, která zaujímá druhá strana.

Francouzi se začali valit do Piemontu, dříve než jediný Rakušan přešel hranici. 26. dubna přibyly první oddíly do Janova. Týž den dorazila divize generála Bouata do Savojska, překročila Mont Cenis a 30. dubna přibyla do Turína. Toho dne bylo 24 000 Francouzů v Alessandrii a asi 16 000 v Turíně a v Suse. Od té doby příval neustával, byl však mnohem rychlejší do Janova než do Turína a z obou míst byla vojska posílána kupředu k Alessandrii. Počet Francouzů poslaných takto na frontu se ovšem nedá přesně stanovit, ale soudě podle okolností, o nichž se hned zmíníme, nemůže být pochyb, že 5. května byl tento počet pokládán za dostačující, aby spojeneckým armádám umožnil se udržet a Rakušanům zabránil provést obchvatný manévr přes Vercelli. Původní plán byl takový, že linii Pádu od Alessandrie ke Casale měly držet hlavní síly Piemonťanů a ta francouzská vojska, která mohla být přivedena z Janova, kdežto zbytek Piemonťanů (savojské gardové brigády) spolu s Francouzi přicházejícími přes Alpy měl držet linii Dora Baltey od Ivrey po Chivasso, a krýt tak Turín. Piemonťané, kteří by vyrazili z Casale, by tak mohli vpadnout do boku každému rakouskému útoku na linii Dory a přinutit vetřelce, aby rozdělili své síly. Přes to všechno bylo však postavení spojenců pouhé provizórium a v jádře bylo špatné. Od Alcssandrie po Ivreu bylo dlouhé přibližně 50 mil s jedním vybíhavým a jedním vbíhavým úhlem; a i když je značně zesilovala příležitost k bočnímu útoku, přece jen při obsazení tak dlouhé linie mohl nepřítel velmi snadno podnikat klamné útoky a nebylo na ní možné klást vážný odpor rozhodné ofenzívě. Jakmile by linie Dory padla a menší rakouské jednotky by na čas paralyzovaly boční útok, mohli by se vítězní Rakušané vrátit na ten či onen břeh Pádu, kdykoli by chtěli, a mohli by svou přesilou zatlačit alessandrijskou armádu pod ochranu děl této pevnosti. Kdyby si byli Rakušané v prvních dvou či třech dnech války počínali energicky, mohlo se to všechno snadno provést. Tehdy ještě nebyly mezi Alessandrií a Casale soustředěny žádné síly, které by mohly jejich počínání ohrozit. Ve dnech 3., 4. a 5. května se však situace změnila a počet Francouzů, kteří přibyli do tohoto postavení a kteří stále přicházeli z Janova, byl jistě tak velký, že síly, které toto postavení bránily, dosáhly celkem 100 000 mužů, z čehož 60 000 se mohlo použít k útoku přes Casale. Že tento počet byl považován za dostačující k ochraně Turína, dokazuje nepřímo skutečnost, že už 3. května jak francouzská, tak sardinská vojska byla přemístěna z linie Dory k Alessandrii. Liknavost Rakušanů tak umožnila spojencům v klidu dokončit tento nebezpečný manévr, totiž soustředit své síly na alessaridrijském postavení. Rakouská ofenzíva tím ztratila jakýkoli smysl a spojenci dosáhli toho, co jsme nazvali morálním vítězstvím.

Rakouský generál se dosud při svých akcích zřejmě řídil postupně aspoň třemi různými plány tažení. Když ze začátku překročil Ticino, měl, jak se zdá, v úmyslu táhnout přímo na Vercelli a Doru; pak, když se dověděl, že do Janova přibyly velké síly Francouzů, a když boční pochod kolem Casale považoval za příliš nebezpečný, změnil směr svého útoku a obrátil se k Lomellu a Pádu; a nakonec znovu mění svůj záměr, vůbec upouští od ofenzívy, opevňuje se na Sesíi a čeká, až se přiblíží spojenci, aby s nimi svedl bitvu. Naše informace o jeho pohybech jsou sice velmi nedostatečné, neboť se zakládají takřka výhradně na francouzských a sardinských telegramech, ale z dlouhé nečinnosti hlavních sil Rakušanů a z různých bezvýznamných a očividně nerozhodných pohybů jejich předních oddílů mezi 5. a 11. květnem můžeme, zdá se, učinit jedině tento závěr.

Kdyby se nějakou náhodou postup spojenců ještě o několik dní zdržel, není vyloučeno, že zažijeme ještě další změnu rakouské strategie, a to ve formě ústupu k Ticinu, dokonce bez bitvy, neboť Gyulayova armáda nemůže dlouho setrvat v nečinnosti v zamořených bažinatých rýžových polích, kde byla podle našich posledních zpráv; musí buď riskovat útok při velmi problematickém poměru sil, nebo zaujmout nové postavení ve zdravější krajině. Je však třeba očekávat okamžitý postup spojenců a bitvu; pravděpodobně se o tom dovíme z příští pošty. Za takových okolností není však nic divného, když se z Vídně dovídáme, že Hess, přirozený Gyulayův nástupce ve velení, jeho operace neschvaluje; a můžeme skoro najisto říci, že jestliže Rakušané nevyhrají nadcházející bitvu, budou mít nového vrchního velitele ještě dříve, než uplyne první měsíc války. To ostatně není v dějinách jejich válek nic neobvyklého.




Napsal B. Engels 12. května 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5643 z 23. května 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. anglických mil; 1 anglická míle = 1,6 km. (Pozn. čes. red.)


207 Jde o připomínky k Bülowově knize „Der Feldzug von 1800...“ [„Tažení z roku 1800...“), kterou Napoleon četl na ostrově sv. Heleny v roce 1819. Podrobně o tom viz tento svazek zde.