Bedřich Engels



Porážka Rakušanů


Poněvadž včera večer připlul parník „Persia“, dostali jsme řadu rozmanitých a velmi zajímavých dokumentů o bitvě u Magenty, které si naši čtenáři mohou přečíst na jiném místě. Podstatu těchto dokumentů můžeme velmi stručně shrnout takto: bitva u Magenty byla rozhodnou porážkou pro Rakušany a výrazným vítězstvím pro Francouze; spojenci vstoupili do Milána za jásotu obyvatelstva; Rakušané ustupují na celé čáře, Benedekův sbor utrpěl těžkou porážku od Baraguaye dʼHilliers (už se vůbec nemluví o tom, že byl v nemilosti) u Marignana a 1200 Rakušanů upadlo do zajetí; spojenci překypují sebedůvěrou a Rakušané poklesají na duchu a propadají zoufalství.

Naši londýnští kolegové vesměs považují bitvu za překvapení pro Rakušany; stejného názoru jsme byli i my, dokud se nám nedostaly do rukou nejnovější dokumenty. Nyní je nám jasné, že Guylay nebyl ani tak překvapen, ale dopustil se osudné chyby, a tento svůj názor ihned zdůvodníme. Když Rakušané zaujali své postavení přibližně 30 mil před Milánem, nedalo se očekávat, že by mohli krýt všechny možné přístupy k tomuto hlavnímu městu. Spojencům byly otevřeny tři cesty: mohli pochodovat přímo středem Rakušanů přes Valenzu, Garlasco a Bereguardo; na levém křídle Rakušanů přes Vogheru, Stradellu a přes Pád mezi Pavií a Piacenzou; a konečně na pravém křídle Rakušanů přes Vercelli, Novaru a Boffaloru. Jestliže tedy Rakušané chtěli hájit Milán, mohli hájit jen jednu z nich tak, že by ji přehradili svou armádou; hájit všechny tři cesty tak, že by na každou postavili jeden sbor, by znamenalo roztříštit své síly a přivodit si jistou porážku. Avšak uznávaným pravidlem moderního vedení války je, že silnici lze stejně dobře, ne-li lépe, hájit z bočního postavení než pouhou frontální obranou. Armádu o 150 000 až 200 000 mužích, soustředěnou na malém prostoru a připravenou zasáhnout v kterémkoli směru, nemůže beztrestně minout žádná nepřátelská armáda, ledažeby měla obrovskou početní převahu. Když například Napoleon v roce 1813 pochodoval k Labi, měli spojenci své důvody, aby vyhledávali bitvu, přestože byli početně mnohem slabší, a proto zaujali postavení u Lützenu, několik mil na jih od silnice vedoucí z Erfurtu do Lipska. Část Napoleonovy armády už prošla, když spojenci dali Francouzům najevo, že jsou nablízku. To způsobilo, že pochod celé francouzské armády byl zastaven, předsunutá kolona byla povolána zpět a došlo k bitvě, v níž Francouzi, přestože byli početně silnější o 60 000 mužů, jen stěží udrželi bojiště.[230] Druhého dne pochodovaly obě nepřátelské armády po souběžných liniích k Labi a spojenci ustupovali zcela nerušené. Kdyby rozdíl v poměru sil nebyl býval tak značný, bylo by boční postavení spojenců zadrželo Napoleonův pochod při nejmenším stejně úspěšně jako frontální obsazení přímé cesty do Lipska. Generál Gyulay byl v přesně stejné situaci. Záleželo určitě jen na něm, zda zvýší počet svých sil až na více než 150 000 mužů; stál se svým vojskem mezi Mortarou a Pavií, takže uzavíral přímou silnici z Valenzy do Milána. Bylo možné obejít ho na obou křídlech, ale to už patřilo k jeho postavení, a jestliže toto postavení za něco stálo, měl být schopen nalézt pro takový případ účinný prostředek, neboť mu samo postavení umožňovalo zabránit takovým manévrům vlastními protiakcemi. Nebudeme však vůbec věnovat pozornost levému křídlu Rakušanů a omezíme se na křídlo, které skutečně bylo obchváceno. 30. a 31. května a 1. června soustředil Ludvík Napoleon hlavní síly svých vojsk u Vercelli. 31. května tam měl čtyři piemontské divize (56 praporů), Nielův sbor (26 praporů), Canrobertův sbor (39 praporů) a gardu (26 praporů). Dodatečně tam přesunul také Mac-Mahonův sbor (26 praporů), celkem to tedy byla obrovská síla 173 praporů pěchoty, nepočítáme-li jezdectvo a dělostřelectvo. Gyulay měl šest rakouských armádních sborů; byly oslabeny o oddíly ponechané v posádkách, poslané proti Garibaldimu, do Voghery atd., ale v průměru měly stále ještě po pěti brigádách, což je dohromady 30 brigád neboli 150 praporů.

Takovou armádu, je-li si jista svými silami, si nemůže žádný generál dovolit nechat ve svých bocích nebo v týlu. Tato armáda byla navíc rozmístěna tak, že na jejím pravém křídle ji nebylo možno obejít jinak než bočním pochodem v jejím dosahu, a takový boční pochod je velmi nebezpečný manévr. Armáda v pochodovém pořádku potřebuje vždycky mnoho času, než přejde do patřičného bojového pořádku. Uplně připravena k bitvě není nikdy. A je-li tomu tak i v případě, že je napadena čelně, kdy pochodový pořádek je ještě celkem nejvhodnější k tomu, aby se mohl klást odpor, platí to tím spíše, když jsou pochodové kolony napadeny z boku.

Proto je neměnným strategickým pravidlem vyhnout se bočnímu pochodu v dosahu nepřítele. Ludvík Napoleon spoléhal na masy svých vojsk a toto pravidlo vědomě přestoupil. Pochodoval k Novaře a Ticinu a na Rakušany na svém boku zřejmě vůbec nedbal. V této chvíli měl jednat Gyulay. Měl v noci ze 3. na 4. června soustředit své vojsko u Vigevana a Mortary, když by byl nechal jeden sbor na dolním toku Agogne pro pozorování Valenzy, a 4. června měl se všemi silami, s nimiž mohl disponovat, vpadnout do boku postupujícím spojencům. O výsledku takového útoku, podniknutého asi se 120 prapory na dlouhé, nesouvislé kolony spojenců, lze sotva pochybovat. Kdyby část spojenců už byla překročila Ticino, tím lépe. Tento útok by je byl přiměl k návratu, ale stěží by byli ještě stačili nějak zvrátit průběh boje. A i kdyby se tento útok nezdařil, byli by i pak Rakušané mohli ustoupit k Pavii a Piacenze stejně bezpečně, jako to udělali teď po bitvě u Magenty. Máme důvody předpokládat, že to také byl původní Gyulayův plán. Když však 2. června Gyulay zjistil, že se masy Francouzá hromadí na přímé silnici k Milánu na jeho pravém křídle, zdá se, že jej rozhodnost opustila. Viděl, že Francouzi mohou být v Miláně právě tak rychle jako on, jestliže je nechá projít, neboť tuto přímou cestu neblokoval asi ani jediný voják; věděl, že jakmile vstoupí do Milána třeba jen malý oddíl Francouzů, může vzplanout požár v celé Lombardii; ale ačkoli je velmi pravděpodobné, že se všechny tyto eventuality nejednou projednávaly v Gyulayově válečné radě a všichni tvrdili, že pochod do boku Francouzů plně postačí Milán krýt, přece jen, když tato situace doopravdy nastala a Francouzi byli od Milána stejně daleko jako Rakušané, Gyulay zaváhal a nakonec se stáhl za Ticino. Tím byl jeho osud zpečetěn. Zatímco Francouzi pochodovali po přímé linii k Magentě, on udělal velkou okliku, pochodoval dolů podél Ticina, překročil je u Bereguarda a Pavie, a pak znovu pochodoval podél řeky vzhůru k Boffaloře a Magentě a tak se pokoušel jenže už příliš pozdě — blokovat přímou cestu na Mitán. Následek toho byl, že jeho vojska přicházela po malých oddílech a nemohla se seskupit v takovém množství, jakého bylo zapotřebí k tomu, aby kladla úspěšný odpor jádru spojeneckých sil. O tom, že Rakušané bojovali chrabře, není sporu; pokud jde o otázky taktiky a strategie v tomto boji, máme v úmyslu vrátit se k nim při jiné příležitosti. Rakouské bulletiny se však marně pokoušejí zastírat fakt, že Rakušané byli poraženi, že tato bitva rozhodla o osudu Milána a že musí ovlivnit osud celého tažení. Teď soustřeďují Rakušané tři další armádní sbory na Adiži, čímž získají značnou početní převahu. Kromě toho byl Gyulay zbaven velení, a to bylo svěřeno generálu Hessovi, který má pověst prvního stratéga v Evropě; jenže prý má tak chatrné zdraví, že není schopen věnovat se nějakému úkolu delší dobu.

Naši čtenáři si jistě povšimnou, že jak francouzské, tak anglické prameny vyvracejí zprávy o násilnostech Rakušanů v Lomellině. Věnujeme také pozornost této skutečnosti, a to nejen proto, abychom se zachovali stejně spravedlivě k oběma stranám, ale i proto, že naše vlastní pochybnosti o těchto zprávách byly vykládány tak, jako bychom sympatizovali s Františkem Josefem, panovníkem, jehož svržení bychom neradi viděli odloženo třeba o jediný den. Kdyby on i Napoleon mohli zhynout společně, jeden rukou druhého, naplnila by se jen historická spravedlnost.




Napsal B. Engels kolem 9. června 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5669 Z 22. června 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

230 U Lützenu (v Sasku) došlo 2. května 1813 k bitvě mezi armádou Napoleona I. a spojeneckými rusko-pruskými vojsky, jimž velel Wittgenstein. Bitva nepřinesla žádné straně rozhodný úspěch.