Karel Marx,
Ke kritice politické ekonomie


Druhá kapitola

Peníze čili jednoduchý oběh

Za jedné parlamentní debaty o bankovních zákonech sira Roberta Peela z roku 1844 a 1845[20] podotkl Gladstone, že ani láska neudělala z tolika lidí blázny jako hloubání o podstatě peněz. Mluvil o Britech k Britům. Naproti tomu Holanďané, lidé, kteří přes Pettyho pochybnosti vždy byli nadáni „nebeským vtipem“ pro peněžní spekulaci, nikdy svůj vtip neztráceli ve spekulacích o penězích.

Hlavní obtíž při rozboru peněz je překonána, jakmile je pochopen jejich původ ze zboží samého. Za tohoto předpokladu jde nyní už jen o to, pochopit v ryzí podobě svérázné určitosti formy vlastní penězům, což je poněkud ztíženo tím, že všechny buržoasní vztahy se jeví pozlaceny nebo postříbřeny, jako peněžní vztahy, a peněžní forma má proto zdánlivě nekonečně rozmanitý obsah, který je jí samé cizí.

Při dalším zkoumání je třeba si zapamatovat, že jde jen o takové formy peněz, které vyrůstají bezprostředně ze směny zboží, nikoli však o takové jejich formy, které patří vyššímu stupni výrobního procesu, jako na příklad úvěrové peníze. Pro zjednodušení je všude předpokládáno jako peněžní zboží zlato.

1. Míra hodnot

Prvním procesem oběhu je takřka theoretický přípravný proces pro skutečný oběh. Zboží, která existují jako užitné hodnoty, vytvářejí si zprvu formu, v níž se sobě navzájem jeví ideálně jako směnné hodnoty, jako určitá množství zpředmětněné všeobecné pracovní doby. Prvním nezbytným aktem tohoto procesu je, jak vidíme, že zboží vylučují ze svého středu jedno specifické zboží, na příklad zlato, jako bezprostřední materialisaci všeobecné pracovní doby čili všeobecný ekvivalent. Vraťme se na chvíli k formě, v níž zboží přeměňují zlato v peníze.

1 tuna železa = 2 uncím zlata,
1 kvarter pšenice = 1 unci zlata,
1 cent kávy = 1/2 unce zlata,
1 cent potaše = 1/2 unce zlata,
1 tuna brazilského dřeva = 1 a 1/4 unce zlata,
Y zboží = X uncím zlata

V této řadě rovnic jeví se železo, pšenice, káva, potaš atd. navzájem jako materialisace stejnorodé práce, totiž práce materialisované ve zlatě, v níž byla úplně setřena jakákoli zvláštnost skutečných prací, zračících se v jejich různých užitných hodnotách. Jako hodnota jsou totožné, jsou materialisací téže práce čili touž materialisací práce — zlatem. Jako stejná materialisace téže práce vykazují jen jeden rozdíl, kvantitativní, čili jeví se jako hodnoty různé velikosti, protože v jejich užitných hodnotách je obsažena nestejná pracovní doba. Jako takováto jednotlivá zboží chovají se zároveň navzájem k sobě jako zpředmětnění všeobecné pracovní doby, zatím co k všeobecné pracovní době samé se chovají jako k výlučnému zboží, zlatu. Týž vztah, mající ráz procesu, jehož prostřednictvím se vůči sobě navzájem jeví jako směnné hodnoty, obráží pracovní dobu, obsaženou ve zlatě, jakožto všeobecnou pracovní dobu, jejíž dané množství se zračí v různých množstvích železa, pšenice, kávy atd., zkrátka v užitných hodnotách všech zboží, čili rozvinuje se bezprostředně v nekonečné řadě ekvivalentů zboží. Zatím co zboží všestranně vyjadřují své směnné hodnoty ve zlatě, vyjadřuje zlato bezprostředně svou směnnou hodnotu ve všech zbožích. Zatím co zboží si navzájem dávají formu směnné hodnoty, dávají zlatu formu všeobecného ekvivalentu neboli peněz.

Protože všechna zboží měří své směnné hodnoty ve zlatě v poměru, v němž určité množství zlata a určité množství zboží obsahují stejně pracovní doby, stává se zlato mírou hodnot; a především jen díky tomuto určení jakožto míry hodnot se jeho vlastní hodnota bezprostředně měří v celém souhrnu zboží-ekvivalentů, stává se všeobecným ekvivalentem čili penězi. Na druhé straně se pak směnná hodnota všech zboží vyjadřuje ve zlatě. V tomto výrazu je třeba rozlišovat kvalitativní a kvantitativní moment. Směnná hodnota zboží existuje jako materialisace téže stejnorodé pracovní doby; a velikost hodnoty zboží je znázorněna vyčerpávajícím způsobem, neboť v poměru, v němž jsou zboží postavena na roveň zlatu, jsou postavena na roveň sobě navzájem. S jedné strany se tu projevuje všeobecný charakter pracovní doby v nich obsažené, s druhé strany její kvantita v jejím zlatém ekvivalentu. Směnná hodnota zboží, takto vyjádřená jako všeobecná ekvivalence a zároveň jako stupeň této ekvivalence v jednom specifickém zboží nebo v jediné rovnici zboží s jedním specifickým zbožím, je cena. Cena je přeměněná forma, v níž se jeví směnná hodnota zboží uvnitř procesu oběhu.

Tedy v témže procesu, v němž zboží vyjadřují své hodnoty jako ceny ve zlatě, znázorňují zlato jako míru hodnot a tudíž jako peníze. Kdyby zboží všestranně měřila své hodnoty ve stříbře nebo pšenici nebo mědi a představovala je tudíž jako ceny ve stříbře, pšenici nebo mědi, pak by se staly stříbro, pšenice nebo měď mírou hodnot, a tím všeobecným ekvivalentem. Aby se zboží v oběhu jevila jako ceny, musejí tu být jako směnné hodnoty před oběhem. Mírou hodnot se zlato stává jen proto, že všechna zboží v něm oceňují svou směnnou hodnotu. Všestrannost tohoto vyvíjejícího se vztahu, z něhož jedině vyrůstá charakter zlata jako míry hodnot, předpokládá však, že každé jednotlivé zboží se měří ve zlatě v poměru pracovní doby obsažené v nich obou, že tedy skutečnou mírou zboží a zlata je sama práce, čili že zboží a zlato jsou bezprostředním směnným obchodem stavěny na roveň jako směnné hodnoty. Jak se takové stavění na roveň prakticky děje, nemůže být zkoumáno ve sféře jednoduchého oběhu. Tolik však je jasné, že v zemích, které vyrábějí zlato a stříbro, se určitá pracovní doba bezprostředně vtěluje do určitého množství zlata a stříbra, kdežto v zemích, které nevyrábějí zlato a stříbro, se téhož výsledku dosahuje oklikou, přímou nebo nepřímou směnou tuzemských zboží, to jest určité části průměrné národní práce za určité množství pracovní doby zemí, vlastnících doly, a to pracovní doby zmaterialisované ve zlatě a stříbře. Aby zlato mohlo sloužit jako míra hodnot, musí být podle možnosti proměnnou hodnotou, protože se může stát ekvivalentem jiných zboží jen jako materialisace pracovní doby, ale táž pracovní doba se se změnou produktivních sil reálné práce uskutečňuje v nestejných objemech týchž užitných hodnot. Jako při obrážení směnné hodnoty každého zboží v užitné hodnotě jiného zboží, tak při oceňování všech zboží ve zlatě se pouze předpokládá, že zlato v určité dané chvíli představuje dané množství pracovní doby. Pokud jde o změny v jeho hodnotě, platí dříve vyvozený zákon směnných hodnot. Zůstává-li směnná hodnota zboží nezměněna, pak všeobecné stoupání jejich cen ve zlatě je možné jen tehdy, jestliže směnná hodnota zlata klesá. Zůstává-li směnná hodnota zlata nezměněna, pak je všeobecné stoupání cen ve zlatě možné jen tehdy, jestliže stoupají směnné hodnoty všech zboží. A opačně je tomu v případě všeobecného poklesu cen zboží. Klesá-li nebo stoupá-li hodnota unce zlata v důsledku změny pracovní doby nutné k její výrobě, pak klesá nebo stoupá stejnoměrně pro všechna ostatní zboží a představuje tedy vůči nim všem i nadále pracovní dobu určité velikosti. Tytéž směnné hodnoty se nyní oceňují ve větších nebo menších kvantech zlata než dříve, ale oceňují se v poměru k velikosti svých hodnot, zachovávají tedy týž vzájemný hodnotový poměr. Poměr 2 : 4 : 8 zůstává týž jako poměr 1: 2 : 4 nebo 4 : 8 : 16. Změněná kvantita zlata, v němž jsou oceňovány směnné hodnoty s měnící se hodnotou zlata, nebrání ani v nejmenším zlatu ve funkci míry hodnot právě tak, jako 15krát menší hodnota stříbra proti zlatu nebrání stříbru, aby vytlačilo zlato z této funkce. Protože mírou zlata a zboží je pracovní doba a zlato se stává mírou hodnot jen potud, pokud se v něm měří všechna zboží, je pouhým zdáním procesu oběhu, jako by peníze činily zboží souměřitelnými.[a] Naopak, jedině souměřitelnost zboží jakožto zpředmětněné pracovní doby činí ze zlata peníze.

Reálná podoba, v níž zboží vstupují do směnného procesu, je podoba jejich užitných hodnot. Skutečným všeobecným ekvivalentem se mají teprve stát svým zcizením. Určení jejich cen je jejich pouze ideální přeměna ve všeobecný ekvivalent, jejich porovnání se zlatem, které má teprve být realisováno. Poněvadž však zboží jsou ve svých cenách přeměněna jen ideálně ve zlato nebo jen v pomyslné zlato, jejich peněžní bytí není ještě skutečně odloučeno od jejich reálného bytí, je zlato přeměněno prozatím jen v ideální peníze, je ještě jen mírou hodnot, a určitá kvanta zlata fungují ve skutečnosti ještě jen jako názvy pro určitá kvanta pracovní doby. Na určitém způsobu, jímž zboží pro sebe navzájem představují svou vlastní směnnou hodnotu, závisí vždy určitost formy, v níž se zlato krystalisuje jako peníze.

Zboží vystupují teď proti sobě jako dvojité bytosti, reálně jako užitné hodnoty, ideálně jako směnné hodnoty. Dvojí formu práce, která je v nich obsažena, představují nyní pro sebe navzájem tím, že zvláštní reálná práce tu skutečně je jakožto jejich užitná hodnota, kdežto všeobecně abstraktní pracovní doba nabývá v jejich ceně pomyslného bytí, v němž jsou stejnou a jen kvantitativně rozdílnou materialisací téže hodnotové substance.

Rozdíl mezi směnnou hodnotou a cenou se jeví s jedné strany jen jako nominální rozdíl, jak praví Adam Smith, že práce je reálnou cenou a peníze nominální cenou zboží. Místo aby se 1 kvarter pšenice oceňoval ve 30 pracovních dnech, je nyní oceňován v 1 unci zlata, jestliže 1 unce zlata je výrobkem 30 pracovních dnů. Na druhé straně není tento rozdíl pouhým rozdílem v názvu, protože jsou v něm soustředěny všechny nepohody, které hrozí zboží ve skutečném procesu oběhu. 30 pracovních dní je obsaženo v kvarteru pšenice a není jej proto třeba teprve vyjadřovat v pracovní době. Ale zlato je zboží odlišné od pšenice a jen v oběhu se může osvědčit, zda kvarter pšenice se vskutku stane uncí zlata, jak je anticipováno v jeho ceně. A to závisí na tom, zda se osvědčí nebo neosvědčí jako užitná hodnota, zda množství pracovní doby v něm obsažené se osvědčí nebo neosvědčí jako společensky nutné množství pracovní doby pro výrobu kvarteru pšenice. Zboží jako takové je směnnou hodnotou, cenu. V tomto rozdílu mezi směnnou hodnotou a cenou se ukazuje, že zvláštní individuální práce obsažená ve zboží musí být znázorněna teprve prostřednictvím procesu zcizení jakožto její opak, jako společenská práce bez jakékoli individuality, abstraktně všeobecná a jen v této formě společenská, to jest jako peníze. Zdá se náhodné, je-li schopna být takto znázorněna či nikoli. Ačkoli tedy v ceně nabývá směnná hodnota zboží jen ideálně existence od něho odlišné a dvojité bytí práce vněm obsažené existuje ještě jen jako různý způsob vyjádření, a na druhé straně proto materialisace všeobecné pracovní doby, zlato, vystupuje proti reálnému zboží jen jako pomyslná míra hodnoty, je v existenci směnné hodnoty jakožto ceny nebo zlata jakožto míry hodnot latentně obsažena nutnost zcizení zboží za zvonivé zlato i možnost jeho nezcizení, zkrátka celý rozpor, vzešlý z toho, že výrobek je zbožím, čili že zvláštní práce soukromého jedince musí, aby měla společenský význam, se zračit jako její bezprostřední opak, jako abstraktně všeobecná práce. Utopisté, kteří chtějí zboží, nikoli však peníze, výrobu spočívající na soukromé směně bez nezbytných podmínek této výroby, jsou proto důslední, jestliže „ničí“ peníze nikoli teprve v jejich hmatatelné formě, nýbrž již v oné mlhavé a přízračné formě míry hodnot. V neviditelné míře hodnot číhají reálné peníze.

Je-li tu proces, prostřednictvím něhož se stalo zlato mírou hodnot a směnná hodnota cenou, jsou všechna zboží ve svých cenách jen pomyslnými kvanty zlata různé velikosti. Jako taková různá kvanta téže věci, zlata, rovnají se, porovnávají se a měří se navzájem mezi sebou; tak se technicky vytváří nutnost uvést je ve vztah k určitému množství zlata jako jednotce míry; tato jednotka míry se dále vyvíjí v měřítko tím, že se dělí na alikvotní díly a tyto zase se samy dělí na alikvotní díly.[b] Ale množství zlata jako taková jsou měřena podle váhy. Měřítko je tedy nalezeno už hotové v obecných mírách váhy kovů, které tudíž při všem kovovém oběhu také původně slouží jako měřítko cen. Protože zboží nemají už k sobě navzájem vztah jako směnné hodnoty měřitelné pracovní dobou, nýbrž jako stejnojmenné veličiny ve zlatě, proměňuje se zlato z míry hodnot v měřítko cen. Srovnání cen zboží mezi sebou jako rozličných množství zlata krystalisuje tak v znaky, které odpovídají určitému myšlenému množství zlata a znázorňují je jako měřítko o alikvotních dílech. Zlato jako míra hodnot a jako měřítko cen má zcela různé určitosti formy a zaměňování jednoho druhým vyvolalo nejztřeštěnější theorie. Mírou hodnot je zlato jakožto zpředmětněná pracovní doba, měřítkem cen je jakožto určitá váha kovu. Mírou hodnot se zlato stává tím, že je jako směnná hodnota uváděno ve vztah ke zbožím jako směnným hodnotám, v měřítku cen slouží určité množství zlata jako jednotka pro jiná množství zlata. Mírou hodnoty je zlato proto, že jeho hodnota je proměnná, měřítkem cen je proto, že je ustáleno jako neměnná jednotka váhy. Zde, jako při všech určeních míry stejnojmenných veličin, je rozhodující pevnost a určitost měrných poměrů. Nezbytnost ustanovit určité množství zlata jako jednotku míry a alikvotní díly jako pododdělení této jednotky dala vznik představě, jako kdyby určité množství zlata, které má ovšem proměnnou hodnotu, bylo postaveno do fixního hodnotového poměru ke směnným hodnotám zboží; při tom se jen přehlédlo, že směnné hodnoty zboží se přeměnily v ceny, v množství zlata dříve, než se zlato vyvinulo v měřítko cen. Ať se hodnota zlata mění jakkoli, různá množství zlata představují vůči sobě vždy týž hodnotový poměr. Kdyby hodnota zlata klesla o 1000 procent, pak by 12 uncí zlata mělo i nadále 12krát větší hodnotu než jedna unce zlata, a v cenách jde jen o vzájemný poměr různých množství zlata. Protože na druhé straně unce zlata při klesání nebo stoupání své hodnoty nikterak nemění svou váhu, nemění se ani váha jejích alikvotních dílů, a tak koná zlato jako pevné měřítko cen vždy tutéž službu, ať se jeho hodnota jakkoli mění.[c]

Historický proces, který později vysvětlíme z povahy oběhu kovů, způsobil, že týž váhový název byl podržen pro neustále se měnící a ubývající váhu vzácných kovů v jejich funkci měřítka cen. Tak anglická libra označuje méně než třetinu své původní váhy, skotská libra před unií[21] jen 1/36 francouzský livr 1/74, španělský maravedi méně než 1/1000, portugalský reí ještě mnohem menší část. Tak se historicky odloučily peněžní názvy vah kovů od jejich obecných váhových názvů.[d] Protože určení jednotky míry, jejích alikvotních dílů a jejich jmen na jedné straně je ryze konvenční, a na druhé straně má mít v rámci oběhu charakter všeobecnosti a nutnosti, muselo se stát zákonným určením. Tento čistě formální úkon připadl tedy vládám.[e] Určitý kov, který sloužil jako peněžní materiál, byl společensky dán. V různých zemích je zákonné měřítko cen ovšem různé. V Anglii na příklad se unce jakožto váha kovu dělí na penny-weights, grains a carats-troy[f], ale unce zlata jakožto jednotka míry peněz na 37/8 sovereignu, sovereign na 20 šilinků a šilink na 12 pencí, takže 100 liber 22karátového zlata (1200 uncí) = 4672 sovereignům a 10 šilinkům. Avšak na světovém trhu, kde mizejí zemské hranice, tyto národní charaktery peněžních měr také mizejí a ustupují obecným váhovým mírám kovů.

Cena zboží čili množství zlata, v něž je ideálně přeměňováno, vyjadřuje se tedy nyní v peněžních názvech zlatého měřítka. Tedy místo abychom řekli, že kvarter pšenice se rovná jedné unci zlata, řekli bychom v Anglii, že se rovná 3 librám št. 17 šilinkům 101/2 pence. Všechny ceny se takto vyjadřují ve stejných názvech. Zvláštní forma, kterou zboží dávají své směnné hodnotě, je proměněna v název peněz, v němž si navzájem říkají, co stojí. Zlato se své strany se stává počítacími penězi.[g]

Přeměna zboží v početní peníze v hlavách, na papíře a v mluvě nastává po každé, jakmile je nějaký druh bohatství oceňován s hlediska směnné hodnoty.[h] K této přeměně je třeba materiálu zlata, ale pouze pomyslného. Abychom ocenili hodnotu 1000 balíků bavlny v určitém počtu uncí zlata a tento počet uncí opět vyjádřili v početních názvech unce, v librách šterlinků, šilincích a pencích, k tomu není zapotřebí ani jediného atomu skutečného zlata. Tak neobíhala ve Skotsku před bankovním zákonem sira Roberta Peela z roku 1845 ani jedna unce zlata, ačkoli unce zlata, a to vyjádřená jako anglické početní měřítko ve 3 librách št. 17 šilincích 101/2 pence byla zákonnou mírou cen. Tak je používáno stříbra jako míry cen při směně zboží mezi Sibiří a Čínou, ačkoli je obchod ve skutečnosti pouhým výměnným obchodem. Pro zlato jakožto početní peníze je proto také lhostejné, je-li či není, ať už jako jeho jednotka míry nebo její dílce, skutečně raženo jako mince. V Anglii v době Viléma Dobyvatele existovaly 1 libra št., tehdy 1 libra ryzího stříbra, a šilink, 1/20 libry, jen jako početní peníze, při čemž penny, 1/240 libry stříbra, byl největší existující stříbrnou mincí. V dnešní Anglii neexistují naopak šilinky ani pence, ačkoli jsou zákonnými početními názvy pro určité díly unce zlata. Peníze jakožto početní peníze mohou vůbec existovat jen ideálně, při čemž skutečně existující peníze jsou mincovány podle zcela jiného měřítka. Tak v mnoha anglických koloniích v Severní Americe byly obíhajícími penězi až hluboko do osmnáctého století španělské a portugalské mince, při čemž početní peníze byly všude tytéž jako v Anglii.[i]

Protože zlato jakožto měřítko cen se objevuje v týchž početních názvech jako ceny zboží, tedy na příklad unce zlata je vyjadřována právě tak jako tuna železa ve 3 librách št. 17 šilincích 101/2 pence, byly tyto jeho početní názvy pojmenovány jeho mincovní cenou. Odtud vznikla podivná představa, jako by zlato bylo oceňováno ve svém vlastním materiálu a jako by na rozdíl od všech ostatních zboží dostávalo pevnou cenu z moci státu. Pevné stanovení početních názvů pro určité váhy zlata bylo považováno za pevné stanovení hodnoty těchto vah.[j] Tam, kde zlato je elementem určování cen, a tedy je početními penězi, nejenže nemá pevnou cenu, nýbrž nemá vůbec žádnou cenu. Aby mělo cenu, to jest aby mohlo být vyjádřeno v nějakém specifickém zboží jakožto všeobecný ekvivalent, muselo by toto jiné zboží mít v procesu oběhu tutéž výlučnou úlohu jako zlato. Ale dvě zboží, vylučující všechna ostatní zboží, se vylučují navzájem. Kde proto existují vedle sebe stříbro a zlato zákonně jako peníze, to jest jako míra hodnoty, tam se vždy dělaly marné pokusy považovat je za tutéž látku. Předpokládáme-li, že se táž pracovní doba zpředmětňuje neměnně v téže proporci stříbra a zlata, pak ve skutečnosti předpokládáme, že stříbro a zlato jsou táž látka a že stříbro, méně hodnotný kov, je neměnným zlomkem zlata. Od dob vlády Eduarda III. až do dob Jiřího II. zabíhají dějiny anglického peněžnictví v ustavičnou řadu poruch, způsobených kolisí mezi zákonným stanovením hodnotového poměru zlata a stříbra a skutečným kolísáním jejich hodnot. Hned bylo příliš vysoko oceňováno zlato, hned zase stříbro. Příliš nízko oceněný kov byl stahován z oběhu, přetavován a vyvážen. Hodnotový poměr obou kovů byl pak opět zákonně změněn, ale nová nominální hodnota se brzy octla v témž konfliktu se skutečným hodnotovým poměrem jako stará. V naší době způsobil velmi slabý apřechodný pokles hodnoty zlata proti stříbru v důsledku indicko-činské poptávky po stříbře týž úkaz na vyšším stupni ve Francii, totiž vývoz stříbra a jeho vytlačení z oběhu zlatem. Během let 1855, 1856, 1857 činil přebytek dovozu zlata do Francie nad jeho vývozem z Francie 41,580.000 liber št., zatím co přebytek vývozu stříbra nad jeho dovozem činil 34,704.000 liber št. Vskutku v zemích jako Francie, kde jsou oba kovy podle zákona mírami hodnoty a oba musejí být přijímány při placení, ale každý může platit podle libosti v jednom nebo druhém, má kov, jehož hodnota stoupá, ažio a měří svou cenu jako každé jiné zboží v nadhodnoceném kovu, při čemž jedině tento kov slouží za míru hodnoty. Všechny dějinné zkušenosti na tomto poli se jednoduše redukují na to, že tam, kde podle zákona konají funkci míry hodnot dvě zboží, fakticky vždy jen jedno si uhajuje tuto funkci.[k]




[6]

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Aristoteles sice chápe, že ceny zboží nepředpokládají směnnou hodnotu zboží: „že... směna probíhala, než byly peníze, je zřejmé; neboť není žádný rozdíl v tom, dá-li se za domek pět podušek nebo tolik peněz, kolik stojí pět podušek“. Na druhé straně, protože zboží mají teprve v ceně formu vzájemné směnné hodnoty, jsou podle jeho názoru souměřitelná prostřednictvím peněz. „Všechno musí mít cenu; neboť tak bude vždy existovat směna, a tudíž i společnost. Peníze jako míra učinily věcí fakticky souměřitelnými (σὑμμετρα) a pak je porovnávají. Neboť bez směny by nebylo společnosti, směna však nemůže být bez rovnosti a rovnost bez souměřitelnosti.“ Aristoteles si nezastírá, že tyto různé věci, měřené penězi, jsou naprosto nesouměřitelné veličiny. Hledá však jednotu zboží jakožto směnných hodnot, kterou jako antický Řek nemohl nalézt. Pomáhá si z nesnází tím, že to, co je samo o sobě nesouměřitelné, činí souměřitelným pomocí peněz, pokud je to nutné pro praktickou potřebu. „Ve skutečnosti je sice nemožné, aby tak různé věci byly souměřitelné, ale pro praktickou potřebu se to děje.“ (Aristoteles: „Ethica Nicomachea“, kniha 5, kap. 8, vyd. Bekkeri, Oxonii 1837.)

b Zvláštnost, že unce zlata v Anglii jakožto jednotka míry peněz se nedělí na alikvotní díly, vysvětluje se takto: „Naše mincovní soustava byla původně přizpůsobena jen k užívání stříbra — proto může být unce stříbra vždy rozdělena na příslušný počet mincí; ale ježto zlato bylo zavedeno v pozdějším období do mincovní soustavy, která byla přizpůsobena jen stříbru, unce zlata nemůže být rozdělena na příslušný počet mincí“. (Maclaren: „History of the Currency“, str. 16, Londýn 1858.)

c „Peníze mohou neustále kolísat v hodnotě, a přece mohou být mírou hodnoty stejně, jako kdyby zůstávaly úplně nezměněny. Předpokládejme na př. že jejich hodnota klesla... Před poklesem by 1 guinea koupila tři bušly pšenice čili práci šesti dnů; později by koupila pouze 2 bušly pšenice čili práci čtyř dnů. Ježto v obou případech poměr pšenice a práce k penězům je dán, jejich vzájemný poměr může být stanoven; jinými slovy, můžeme tvrdit, že jeden bušl pšenice stojí dva dny práce. To je vše, co nám může říci míra hodnoty, a může to učinit stejně po poklesu hodnoty jako před ním. Vyznamenání nějaké věci jakožto míry hodnoty je zcela nezávislé na proměnlivosti její vlastní hodnoty.“ (Bailey: „Money and its Vicissitudes“, Londýn 1837, str. 9, 10. )

d „Mince, jejichž názvy jsou dnes už jen ideální, jsou u všech národů nejstarší a všechny byly kdysi reálné“ (což je v tomto rozsahu nesprávné), „a právě proto, že byly reálné, počítalo se v nich.“ (Galiani: „Della Moneta“, tamže, str. 153.)

e Romantický A. Müller praví: „Podle našich představ má každý nezávislý panovník právo stanovit kovové peníze a přiřknout jim společenskou nominální hodnotu, výši, postavení a titul. ( A. H. Müller: „Die Elemente der Staatskunst“,sv. II, str. 288, Berlín 1809.) Pokud jde o titul, má pan dvorní rada pravdu; zapomíná jen na obsah. Jak zmatené byly jeho „představy“, ukazuje na příklad toto místo: „Každý pochopí, jak mnoho záleží na správném určení ceny mince, především v takové zemi, jako je Anglie, kde vláda s velkorysou liberálností razí peníze bezplatně (pan Müller se asi domnívá, že angličtí vládni úředníci hradí mincovní výlohy z vlastní kapsy), kde nevybírá ražebné atd., a tedy, kdyby stanovila mincovní cenu zlata značně výše než tržní cenu, kdyby — místo aby platila, jako nyní, za 1 unci zlata 3 libry št. 17 šilinků 101/2 pence — stanovila jako mincovní cenu jedné unce zlata 3 libry št. 19 šilinků, pak by všechno zlato plynulo do mincovny, stříbro tam obdržené by bylo na trhu vyměněno za zlato zde levnější, a tak by bylo znovu přivedeno do mincovny a mincovnictví by se dostalo do nepořádku.“ (Str. 280, 281 tamže.) Aby udržel pořádek v anglické mincovně, udělal Müller „nepořádek“ u sebe. Zatím co šilink a pence jsou pouhé názvy určitých dílů unce zlata, názvy representované stříbrnými a měděnými známkami, namlouvá si Müller, že unce zlata je oceňována ve zlatě, stříbře a mědi a obšťastňuje tak Angličany trojí standard of value [mírou hodnoty]. Stříbro jako peněžní míra vedle zlata bylo sice formálně odstraněno teprve roku 1816 zákonem 56 Jiřího III., c. 68. [t. j. zákonem z 56. roku vlády Jiřího III.] Zákonně bylo fakticky odstraněno už roku 1734 zákonem 14 Jiřího II., č. 42, a prakticky ještě mnohem dříve. Dvě okolnosti umožnily speciálně A. Müllerovi tak zvané vyšší pojetí politické ekonomie. Úplná neznalost ekonomických skutečností na jedné straně a pouze diletantský, blouznivý poměr k filosofli na druhé straně.

f — váhové penny, grany a troyské karáty. (Pozn. red.)

g „Když se Anacharsise otázali, k čemu Řekové užívají peněz, odpověděl: k počítání.“ (Athenaeus: „Deipnosophistai“, kn. IV, 49, sv. 2, vyd. Schweighäuser 1802.)

h G. Garnier, jeden ze starších francouzských překladatelů Adama Smitha, měl zvláštní nápad stanovit proporci mezi používáním početních peněz a používáním skutečných peněz. Proporce je 10 ku 1. (Garnier, G.: „Histoire de la monnaie depuis les temps de la plus haute antiquité etc.“ sv. I, str. 78.)

i Marylandský zákon z roku 1723, jímž byl tabák prohlášen za legální minci, jeho hodnota však byla převedena na anglické zlaté peníze, totiž jeden penny za libru tabáku, připomíná leges barbarorum[22], v nichž naopak určité sumy peněz byly porovnávány s voly, kravami atd. V tomto případě nebylo skutečným materiálem početních peněz ani zlato, ani stříbro, nýbrž vůl a kráva.

j Tak na příklad čteme ve „Familiar words“ pana Davida Urquharta: „Hodnota zlata se musí měřit sama sebou; jak může být nějaká látka mírou své vlastni hodnoty v jiných věcech? Hodnota zlata musí být stanovena jeho vlastní vahou pod falešným označením této váhy — a jedna unce musí stát tolik a tolik liber a zlomků libry. Ale to je falšování míry, a ne stanovení měřítka.“ (Str. 104, 105.)

k „Peníze jakožto míra používaná v obchodě by jako každá jiná míra měly být udržovány tak stálými, jak jen možno. To je nemožné, skládají-li se vaše peníze ze dvou kovů, jejichž hodnotový poměr se neustále mění.“ (John Locke: „Some Considerations on the Lowering of Interest etc.“ 1691; str.65 v jeho „Works“, 7. vyd., Londýn 1768, sv. II.)


20 Ve snaze překonat potíže při směňování bankovek za zlato přijala anglická vláda v roce 1844 na návrh Roberta Peela zákon o reformě Anglické banky. Podle tohoto zákona byla banka rozdělena na dvě samostatná oddělení bankovní a emisní, a byla stanovena pevná norma krytí bankovek zlatem. Emise bankovek, které nebyly kryty zlatem, byla omezena na 14 miliónů liber šterlinků. Avšak přes bankovní zákon z roku 1844 nezáviselo množství bankovek v oběhu na fondu krytí, ale na poptávce v oblasti oběhu. Za hospodářských krizí, kdy se zvlášť ostře pociťoval nedostatek peněz, anglická vláda pozastavila platnost zákona z roku 1844 a zvýšila množství bankovek bez zlatého krytí.

21 Jde o anglo-skotskou unii z roku 1707, jíž bylo Skotsko definitivně připojeno k Anglii. Skotský parlament byl rozpuštěn a všechny hospodářské přehrady mezi oběma zeměmi byly zrušeny.

22 Leges barbarorum (zákony barbarů) — zápisy zvykového práva různých germánských kmenů pocházejících z 5. až 9. století.