Karel Marx,
Ke kritice politické ekonomie


B. Teorie o měrné jednotce peněz

Okolnost, že se zboží ve svých cenách proměňují ve zlato jen ideálně a zlato tudíž jen ideálně v peníze, dala vzniknout nauce o ideální měrné jednotce peněz. Protože při stanovení ceny funguje jen pomyslné zlato a stříbro, zlato a stříbro jen jako početní peníze, bylo tvrzeno, že názvy libra, šilink, penny, tolar, frank atd., místo aby označovaly váhové dílce zlata nebo stříbra nebo nějak zpředmětněnou práci, označovaly spíše ideální atomy hodnoty. Stoupne-li tedy na příklad hodnota unce stříbra, pak prý obsahuje více takových atomů a musela by tudíž být počítána a ražena ve větším počtu šilinků. Tato doktrina, opět uplatněná za poslední obchodní krise v Anglii a zastupovaná dokonce v parlamentě ve dvou zvláštních zprávách, jež jsou připojeny ke zprávě bankovního výboru, zasedajícího roku 1858, pochází z konce XVII. století. V době začátku vlády Viléma III. činila anglická mincovní cena jedné unce stříbra 5 šilinků 2 pence, čili penny měl 1/62unce stříbra a 12 těchto pencí se nazývalo šilink. Podle tohoto měřítka bylo ze stříbra o váze na příklad 6 uncí stříbra raženo 31 mincí s názvem šilink. Ale tržní cena unce stříbra stoupla nad její mincovní cenu, z 5 šilinků 2 pencí na 6 šilinků 3 pence, čili aby bylo lze koupit unci čistého stříbra, bylo nutno ji vyvážit 6 šilinky 3 pencemi. Jak mohla tržní cena unce stříbra stoupnout nad její mincovní cenu, byla-li mincovní cena pouhým početním názvem pro alikvotní díly unce stříbra? Hádanka se rozřešila jednoduše. Z 5,600.000 liber št. stříbrných peněz, které tehdy obíhaly, byly čtyři miliony opotřebovány, otřeny a ořezány. Při jedné zkoušce se ukázalo, že 57.200 liber šterlinků ve stříbře, jež mělo vážit 220.000 uncí, vážilo jen 141.000 uncí. Mince byla ražena stále podle téhož měřítka, ale skutečně obíhající lehké šilinky představovaly menší alikvotní díly unce, než udával jejich název. V důsledku toho muselo být na trhu zaplaceno za unci surového stříbra větší množství těchto zmenšench šilinků. Když v důsledku takto nastalé poruchy bylo rozhodnuto provést všeobecné přemincování, tvrdil Lowndes, secretary to the treasury[a], že hodnota unce stříbra prý stoupla a že proto napříště musí z ní být raženo 6 šilinků 3 pence místo dosavadních 5 šilinků 2 pence. Tvrdil tedy vlastně, že ježto hodnota unce stoupla, hodnota jejích alikvotních dílů poklesla. Jeho nesprávná theorie byla však jen zastíráním správného praktického účelu. Státní dluhy byly upsány v lehkých šilincích — měly snad být spláceny v těžkých? Místo aby řekl: splaťte 4 unce stříbra tam, kde jste nominálně dostali 5 uncí, ale ve skutečnosti jen 4 unce — řekl naopak: splaťte nominálně 5 uncí, zredukujte však jejich kovový obsah na 4 unce a nazývejte šilinkem to, čemu jste dosud říkali 4/5 šilinku. Lowndes se tedy ve skutečnosti přidržoval kovového obsahu, ačkoli v theorii setrvával na početním názvu. Jeho odpůrci, kteří setrvávali pouze na početním názvu a prohlašovali proto šilink, který byl o 25 až 30% lehčí, za totožný s šilinkem o plné váze, tvrdili naopak, že setrvávají jen na kovovém obsahu. John Locke, který zastupoval novou buržoasii ve všech formách, průmyslníky proti dělníkům a chudině, velkoobchodníky proti staromódním lichvářům, finanční aristokracii proti státním dlužníkům a ve zvláštním spise dokonce dokazoval, že měšťácký rozum je totožný s normálním lidským rozumem, také hodil Lowndesovi rukavici. John Locke zvítězil a peníze, vypůjčené v guineích o 10 nebo 14 šilincích, byly splaceny v guineích o 20 šilincích.[b] Sir James Steuart shrnuje celou transakci ironicky takto:

„Vláda značně získala na daních, věřitelé na kapitálu a úrocích a národ, který jedině byl ošizen, se radoval, protože jeho standard [měřítko jeho vlastní hodnoty] nebyl snížen...“[c]

Steuart mínil, že při dalším obchodním rozvoji se národ ukáže chytřejším. Mýlil se. Asi o 120 let později se opakovalo totéž quid pro quo[d].

Bylo v pořádku, že biskup Berkeley, zástupce mystického idealismu v anglické filosofii, dal učení o ideální měrné jednotce peněz theoretický ráz, což praktický „secretary to the treasury“ promeškal. Táže se:

„Což se nelze dívat na názvy livre, libra šterlinků, koruna atd. jako na pouhé názvy poměrů?“ (Totiž poměrů abstraktní hodnoty jako takové.) „Což jsou zlato, stříbro nebo papírové peníze něco víc než pouhé lístky nebo známky k propočtu, zápisu a dohledu nad nimi?“ (Totiž nad hodnotovým poměrem.) „Není moc velet průmyslu jiných“ (společenské práci) „bohatstvím? A jsou peníze ve skutečnosti něco jiného než známky nebo značky pro přenášení nebo registraci takové moci a je tak důležité, z čeho je materiál těchto známek ?“[e]

Zde je záměna jednak mezi zlatem a stříbrem jako mírou hodnot a oběživem. Protože vzácné kovy mohou být v aktu oběhu nahrazeny známkami, uzavírá Berkeley, že tyto známky samy nepředstavují nic, totiž představují abstraktní pojem hodnoty.

Učení o ideální měrné jednotce peněz je u sira Jamese Steuarta tak plně rozvinuto, že jeho následovníci — bezděční následovníci, protože ho neznají — nenalézají ani nový způsob vyjádření, ba ani nový příklad.

„Počítací peníze,“ praví Steuart, „nejsou nic jiného než libovolné měřítko o stejných dílech, vynalezené k měření relativní hodnoty prodejných věcí. Početní peníze se zcela liší od mincovních peněz (money coin), jež jsou cenou[f] mohly by existovat, i kdyby na světě nebylo žádné substance, jež by byla proporcionálním ekvivalentem pro všechna zboží. Početní peníze prokazují hodnotě věcí tutéž službu jako stupně, minuty, sekundy atd. úhlu nebo měřítka zeměpisným mapám atd. Při všech těchto vynálezech je vždy přijat jako jednotka týž název. Jako užitečnost všech takových zařízení je prostě omezena na udávání proporce, tak je tomu i u peněžní jednotky. Proto peněžní jednotka nemůže být v určité neměnné proporci k nějakému dílu hodnoty, to jest nemůže být fixována na nějaké určité množství zlata, stříbra nebo nějakého jiného zboží. Je-li jednotka dána, pak můžeme násobením dojít až k nejvyšší hodnotě. Ježto hodnota zboží závisí na celkovém souhrnu okolností, jež na ně působí, a na rozmarech lidí, měly by být změny hodnoty zboží zkoumány jen v jejich vzájemném vztahu. Cokoli ruší a mate přesné stanovení změn v proporci prostřednictvím všeobecného určitého a neměnného měřítka, musí působit škodlivě na obchod. Peníze jsou jen ideálním měřítkem o stejných dílech. Na otázku co má být měrnou jednotkou hodnoty jednoho dílu, odpovídám jinou otázkou: Co je normální velikostí stupně, minuty, sekundy? Nemají normální velikost, ale jakmile je jeden díl určen, musí být podle povahy měřítka určeny v příslušném poměru všechny ostatní. Příklady těchto ideálních peněz jsou amsterodamské bankovní peníze a angolské peníze z afrického pobřeží.“[g]

Steuart ulpívá prostě na tom, že se peníze jeví v oběhu jako měřítko cen a jako počítací peníze. Jsou-li různá zboží zaznamenána v ceníku částkami 15 šilinků, 20 šilinků, 36 šilinků, pak mne ve skutečnosti pro srovnání velikosti jejich hodnot nezajímá ani stříbrný obsah, ani název šilinku. Číselné proporce 15, 20, 36 mi pak říkají vše a číslo 1 se stalo jedinou jednotkou míry. Ryze abstraktním výrazem proporce je jen sama abstraktní číselná proporce. Aby byl důsledný, musel proto Steuart nechat bez povšimnutí nejen zlato a stříbro, nýbrž i jejich legální křestní jména. Poněvadž nechápe přeměnu míry hodnot v měřítko cen, domnívá se ovšem, že určité množství zlata, jež je měrnou jednotkou, se vztahuje jakožto míra nikoli na jiná množství zlata, nýbrž na hodnoty jako takové. Poněvadž zboží se v důsledku přeměny svých směnných hodnot v ceny jeví jako stejnojmenné veličiny, popírá kvalitu míry, která je činí stejnojmennými, a poněvadž v tomto srovnání různých množství zlata je velikost množství zlata, jež slouží jako jednotka míry, věcí dohody, popírá, že by tato velikost vůbec musela být stanovena. Místo aby nazval 1/360 kruhu stupněm, může nazvat stupněm 1/180; pravý úhel by pak měřil 45 stupňů místo 90 a příslušným způsobem i ostré a tupé úhly. Nicméně však by pak úhlová míra zůstala i nadále předně kvalitativně určitým matematickým obrazcem, kruhem a za druhé kvantitativně určitým výsekem kruhu. Co se týče Steuartových ekonomických příkladů, jedním z nich poráží sám sebe a druhým nic nedokazuje. Amsterodamské bankovní peníze byly ve skutečnosti jen početním názvem španělských dublonů, které svou plnotučnost uchovávaly líným ležením v bankovním sklepení, zatím co přičinlivá běžná mince zhubla v tvrdé třenici s okolním světem. Co se však týče afrických idealistů, musíme je přenechat jejich osudu, dokud nám o nich nepoví něco bližšího kritičtí cestovatelé.[h] Za přibližně ideální peníze v Steuartově smyslu by mohl být označen francouzský asignát: „Národní majetek. Asignát na 100 franků.“ Zde sice byla specifikována užitná hodnota, kterou měl asignát představovat, totiž konfiskovaná půda, ale bylo zapomenuto na kvantitativní určení jednotky míry a „frank“ se proto stal slovem bez smyslu. Jak mnoho nebo jak málo půdy asignátový frank představoval, záviselo totiž na výsledku veřejné dražby. Avšak v praxi obíhal asignátový frank jako značka hodnoty pro stříbrné peníze, a tímto stříbrným měřítkem se proto měřilo jeho znehodnocení.

Epocha, kdy Anglická banka přestala vyměňovat bankovky za zlato, byla stejně bohatá na zprávy o bitvách, jako na theorie peněz. Znehodnocení bankovek a stoupání tržní ceny zlata nad jeho mincovní cenu probudily u některých zastánců banky opět doktrinu o ideální míře peněz. Klasicky zmatený výraz pro tento zmatený náhled našel lord Castlereagh[24] tím, že měrnou jednotku peněz označil jako „a sense of value in reference to currency as compared with commodities“[i]. Když okolnosti několik let po pařížském míru[25] dovolily, aby bylo opět zavedeno vyměňování bankovek za zlato, vyvstala v téměř nezměněné formě táž otázka, k níž dal popud Lowndes za Viléma III. Obrovský státní dluh a masa soukromých dluhů, pevných obligací atd., nahromaděná během více než 20 let, byly upsány v znehodnocených bankovkách. Měly být splaceny v bankovkách, z nichž 4.672 liber št. 10 šilinků představovalo nikoli nominálně, nýbrž fakticky 100 liber 22karátového zlata? Thomas Attwood, bankéř z Birminghamu, vystoupil jako Lowndes redivivus[j]. Podle jeho návrhu měli věřitelé nominálně obdržet tolik šilinků, kolik bylo nominálně stanoveno smlouvou; jestliže však se podle staré mincovní sazby nazývala šilinkem 1/78 unce zlata, měla být nyní pokřtěna na šilink dejme tomu 1/90 unce. Attwoodovi přívrženci jsou známí jako birminghamská škola „little shillingmen“[k]. Hádka o ideální míru peněz, která začala roku 1819, trvala stále ještě roku 1845 mezi sirem Robertem Peelem a Attwoodem, jehož vlastní moudrost, pokud se vztahuje na funkci peněz jakožto měřítka, je vyčerpávajícím způsobem shrnuta v tomto citátu:

„Sir Robert Peel se táže ve své polemice s birminghamskou obchodní komorou: Co bude representovat vaše librová bankovka? Co je to libra?... Co máme pak naopak rozumět pod nynější měrnou jednotkou hodnoty?... Znamenají 3 libry št. 17 šilinků 101/2 pence jednu unci zlata nebo svou hodnotu? Jestliže unci zlata samu, proč nenazvat věci jejich jménem a místo libra šterlinků, šilink, pence neříkat spíše unce, penny-weight a gran? Pak se vracíme k soustavě bezprostředního výměnného obchodu... Nebo značí hodnotu? Jestliže jedna unce = 3 librám št. 17 šilinkům 10 1/2 pence, proč stála v různých dobách hned 5 liber št. 4 šilinky, hned 3 libry št. 17 šilinků 9 pencí?... Výraz libra (£) má vztah k hodnotě, nikoli však k hodnotě fixované v nějakém neměnném váhovém dílci zlata. Libra je ideální jednotka... Práce je substance, na niž se převádějí výrobní náklady, práce dodává zlatu jeho relativní hodnotu jako železu. Proto ať bude použito kteréhokoli zvláštního početního názvu k označení denní nebo týdenní práce člověka, takový název vyjadřuje hodnotu vyrobeného zboží.“[l]

V posledních slovech se rozptyluje mlhavá představa o ideální peněžní míře a proniká její vlastní myšlenkový obsah. Početní názvy zlata — libra št., šilink atd. — mají být názvy pro určitá množství pracovní doby. Ježto je pracovní doba substance a imanentní míra hodnot, pak by tyto názvy ve skutečnosti představovaly sám hodnotový poměr. Jinými slovy, tvrdí se, že pracovní doba je pravou měrnou jednotkou peněz. Tím vystupujeme z birminghamské školy, podotýkáme však mimochodem, že doktrina o ideální peněžní míře dostala nový význam ve sporné otázce o směnitelnosti či nesměnitelnosti bankovek. Obdrží-li papírové peníze své pojmenování od zlata nebo stříbra, zůstává směnitelnost bankovky, to jest její vyměnitelnost za zlato nebo stříbro, ekonomickým zákonem, ať je právnický zákon jakýkoli. Tak by byl pruský papírový tolar, třebaže je podle zákona nerozměnitelný, okamžitě znehodnocen, kdyby v obyčejném oběhu platil méně než stříbrný tolar, tedy kdyby nebyl prakticky rozměnitelný. Důslední zastánci nerozměnitelných papírových peněz v Anglii se proto utekli k ideální peněžní míře. Jsou-li početní názvy peněz, libra šterlinků, šilink atd., názvy pro určitou sumu atomů hodnoty, jichž dané zboží pohlcuje nebo vyzařuje někdy více a někdy méně ve směně s ostatními zbožími, je na příklad anglická 5librová bankovka právě tak nezávislá na svém poměru ke zlatu, jako na poměru k železu a bavlně. Ježto by ji její titul přestal theoreticky stavět na roveň určitému množství zlata nebo jiného zboží, byl by požadavek její směnitelnosti, to znamená její praktické rovnosti s určitým množstvím nějaké konkretní věci, už samým jejím pojmem vyloučen.

Nauka o pracovní době jakožto bezprostřední měrné jednotce peněz byla po prvé soustavně rozvinuta Johnem Grayem.[m] Navrhuje, aby ústřední národní banka prostřednictvím svých poboček zjišťovala pracovní dobu, vynaloženou na výrobu různých zboží. Směnou za své zboží obdrží výrobce oficiální potvrzení hodnoty, to jest stvrzenku na tolik pracovní doby, kolik obsahuje jeho zboží,[n] a tyto bankovky o 1 pracovním týdnu, 1 pracovním dnu, 1 pracovní hodině atd. jsou zároveň poukázkami na ekvivalent ve všech ostatních zbožích, uskladněných v bankovních skladech[o]. To je základní princip, pečlivě dopodrobna rozvedený a všude přizpůsobený existujícím anglickým zařízením. Za tohoto systému praví Gray,

„bylo by kdykoli stejně snadné prodávat za peníze, jako je nyní snadné za peníze kupovat; výroba by byla rovnoměrným, nikdy nevysychajícím zdrojem poptávky“.[p]

Vzácné kovy by ztratily své „privilegium“ proti jiným zbožím a

„zaujaly by na trhu místo, které jim přísluší vedle másla, vajec, sukna a kalika, a jejich hodnota by nás nezajímala víc než hodnota diamantů“.[q]

„Máme podržet naši vymyšlenou míru hodnot, zlato, a spoutávat tak výrobní síly země, nebo se máme obrátit k přirozené míře hodnot, k práci, a uvolnit výrobní síly země ?“[r]

Jestliže je pracovní doba imanentní mírou hodnot, proč vedle ní existuje jiná vnější míra? Proč se směnná hodnota vyvíjí v cenu? Proč všechna zboží oceňují svou hodnotu v jednom výlučném zboží, které je tak přeměňováno v adekvátní bytí směnné hodnoty, v peníze? To byl problém, který měl Gray vyřešit. Místo aby jej vyřešil, domnívá se, že zboží mohou bezprostředně mít k sobě navzájem vztah jako výrobky společenské práce. Mohou však k sobě mít vztah jen jako to, čím jsou. Zboží jsou bezprostředně výrobky ojedinělých nezávislých soukromých prací, jež se svým zcizováním v procesu soukromé směny musejí osvědčit jako všeobecná společenská práce; čili práce na základě výroby zboží se stává společenskou prací teprve všestranným zcizováním individuálních prací. Pokládá-li však Gray pracovní dobu, obsaženou ve zboží, za bezprostředně společenskou, pak ji pokládá za zespolečenštěnou (gemeinschaftliche) pracovní dobu čili za pracovní dobu přímo sdružených individuí. Pak by fakticky nemohlo nějaké specifické zboží, jako zlato a stříbro, vystupovat proti jiným zbožím jako vtělení všeobecné práce, směnná hodnota by se nestávala cenou, ale užitná hodnota by se též nestávala směnnou hodnotou, výrobek by se nestával zbožím, a tak by byl zrušen sám základ buržoasní výroby. To však nikterak není Grayovo mínění. Výrobky mají být vyráběny jako zboží, ale nemají být jako zboží směňovány. Gray svěřuje provedení tohoto zbožného přání národní bance. S jedné strany činí společnost ve formě banky individua nezávislými na podmínkách soukromé směny a s druhé strany je nechává dále vyrábět na základě soukromé směny. Avšak vnitřní důslednost žene Graye k tomu, aby popíral jednu podmínku buržoasní výroby za druhou, ačkoli chce „reformovat“ jen peníze vzešlé ze směny zboží. Tak přeměňuje kapitál v národní kapitál,[s] pozemkové vlastnictví v národní vlastnictví,[t] a podíváme-li se jeho bance na prsty, ukazuje se, že nejen jednou rukou přijímá zboží a druhou vydává stvrzenky za dodanou práci, nýbrž reguluje výrobu samu. Ve svém posledním spise „Lectures on Money“, v němž se Gray úzkostlivě snaží vylíčit své pracovní peníze jako ryze buržoasní reformu, zaplétá se do ještě křiklavějšího protismyslu.

Každé zboží je bezprostředně penězi. To byla Grayova theorie, vyvozená z jeho nedokonalého, a proto nesprávného rozboru zboží. „Organická“ konstrukce „pracovních peněz“, „národní banky“ a „skladů zboží“ je jen snem, v němž je dogma vykouzleno jako zákon ovládající svět. Dogma, že zboží je bezprostředně penězi nebo že zvláštní práce soukromého individua obsažená ve zboží je bezprostředně společenskou prací, se ovšem nestává pravdivým tím, že nějaká banka v ně věří a podle něho operuje. Byl by to nejspíše bankrot, který by v takovémto případě převzal úlohu praktické kritiky. To, co u Graye je zakryto a zejména jemu samému zůstalo utajeno, že totiž pracovní peníze jsou ekonomicky zvučnou frází pro zbožné přání zbavit se peněz, s penězi směnné hodnoty, se směnnou hodnotou zboží a se zbožím buržoasní formy výroby, je přímo vysloveno několika anglickými socialisty, kteří psali zčásti před Grayem, zčásti po něm.[u] Zůstalo však vyhrazeno panu Proudhonovi a jeho škole, aby vážně hlásali degradaci peněz a nanebevzetí zboží jako jádro socialismu, a tím socialismus redukovali na elementární nepochopení nutné souvislosti mezi zbožím a penězi.[v]

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — sekretář pokladu. (Pozn. rad.)

b Locke praví mimo jiné: „Pojmenujte korunou to, co se dříve nazývalo půlkorunou. Hodnota bude nadále určována kovovým obsahem. Dovedete-li ubrat jedné stříbrné minci 1/20 její váhy, aniž jste zmenšili její hodnotu, můžete právě tak dobře ubrat 19/20 váhy jejího stříbra. Podle této theorie by musel farthing, kdyby byl nazván korunou, nakoupit právě tolik koření, hedvábí nebo jiného zboží jako korunová mince, která obsahuje 60krát více stříbra. Vše, co můžete učinit, je dát menší kvantitě stříbra razítko a název větší kvantity. Ne však název, nýbrž stříbro platí dluhy a kupuje zboží. Neznamená-li vaše zvýšení hodnoty peněz nic jiného, než dát alikvotním dílům kousku stříbra libovolné názvy, nazývat na příklad osminu unce stříbra penny, pak můžete vskutku zvýšit hodnotu peněz tak, jak se vám líbí.“[23] Locke zároveň odpověděl Lowndesovi, že stoupání tržní ceny stříbra nad jeho mincovní cenu nepochází ze „stoupání hodnoty stříbra, nýbrž ze zlehčení stříbrné mince“. 77 otřelých a ořezaných šilinků neváží ani o vlas víc než 62 šilinků o plné váze. Konečně právem zdůrazňoval, že nehledě na úbytek stříbra v obíhající minci může snad v Anglii tržní cena surového stříbra poněkud stoupnout nad mincovní cenu, protože vývoz surového stříbra je dovolen, kdežto vývoz stříbrných mincí je zakázán. (Viz „Some Considerations etc“., str. 54—116 porůznu.) Locke se neobyčejně střežil dotknout se palčivé otázky státních dluhů a rovněž se opatrně vyhýbal tomu, přikročit k této delikátní ekonomické otázce: Směnečný kurs právě tak jako poměr surového stříbra ke stříbrné minci dokazovaly, že obíhající peníze zdaleka nejsou znehodnoceny úměrně ke své skutečné ztrátě stříbra. K této otázce se vrátíme v obecnější formě v oddíle o oběživu. Nicholas Barbon v „A Discourse Conceming Coining the new money lighter, in answer to Mr. Locke's Considerations etc.“, Londýn 1696, se marně pokoušel vlákat Locka na nebezpečnou půdu.

c Steuart, tamtéž,sv. II, str. 156.

d — táž záměna. (Pozn. red.)

e „The Querist“ [Londýn 1750, str. 3, 4.] Oddíl „Queries on Money“ [„Dotazy o penězích“] je ostatně duchaplný. Mimo jiné podotýká Berkeley právem, že právě rozvoj severoamerických kolonií „dokazuje nad slunce jasněji, že zlato a stříbro nejsou tak nezbytné pro bohatství národa, jak si to představují prosťáčci všeho druhu“ („make it plain as day light that gold and silver are not so necessary for the wealth of a nation as the vulgar of all ranks imagine“).

f Cenou tu míní reálný ekvivalent, jako angličtí ekonomičtí spisovatelé XVII. století.

g Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. II, str. 102-107.

h U příležitosti poslední obchodní krise byly v Anglii nadšeně velebeny africké ideální peníze, při čemž tentokrát byl jejich domov posunut s pobřeží do srdce Berberska. To, že Berbeři neznají obchodní a průmyslové krise, bylo odvozováno z ideální měrné jednotky jejich „bars“. Nebylo jednodušší říci, že obchod a průmysl jsou conditio sine qua non (nezbytnou podmínkou] obchodních krisí?

i — „pocit hodnoty, pokud jde o oběživo ve srovnání se zbožím“. (Pozn. red.)

j — zmrtvýchvstalý Lowndes. (Pozn. red.)

k — „stoupenců malého šilinku“. (Pozn. red.)

l „The Currency Question, the Gemini Letters“, Londýn 1844, str. 266 až 272 porůznu.

m John Gray, „The Social System. A Treatise on the Principle of Exchange“, Edinburgh 1831. Srov. od téhož spisovatele: „Lectures on the nature and use of money“, Edinburgh 1848. Po únorové revoluci zaslal Gray francouzské prozatímní vládě memorandum, v němž ji poučuje, že Francie nepotřebuje „organisation of labour“ [„organizaci práce“], nýbrž „organisation of exchange“ [„organizaci směny“]‚ jejíž plán je úplně vypracován v peněžním systému, který vymyslil. Chudák John netušil, že šestnáct let po uveřejnění díla „Social System“ si patent na týž objev bude osobovat vynalézavý Proudhon.

n Gray, „The Social System etc.“, str. 63. „Peníze by měly být pouze stvrzenkou, dokladem, že jejich držitel buď přispěl určitou hodnotou k národnímu bohatství, nebo že získal právo na tuto hodnotu od někoho, kdo ji odvedl.“

o „Výrobek, jehož hodnota je už odhadnuta, lze uložit do banky a odtud opět vyzvednout, kdykoli je toho zapotřebí; nechť je přitom výslovně stanoveno na základě všeobecné úmluvy, že ten, kdo vloží do navrhované národní banky nějaký majetek, smí z ní vybrat stejnou hodnotu v jakékoli jiné podobě, místo aby byl nucen vyzvednout tutéž věc, kterou vložil.“ (Gray, tamtéž, str. 67, 68.)

p Tamtéž, str. 16

q Gray, „Lectures on money etc.“, str. 182.

r Gray, tamtéž, str. 169.

s „Záležitosti každé země by měly být řízeny na základě národního kapi tálu.“ (John Gray, „The Social System etc.“, str. 171.)

t „Půda musí být přeměněna v národní majetek.“ (Tamtéž, str. 298.)

u Srovnej např. W. Thompson, „An Inquiry into the distribution of wealth etc.“, Londýn 1824, Bray, „Labour‘s wrongs and Labour‘s remedy“, Leeds 1839.

v Za příručku této melodramatické teorie peněz lze považovat dilo Alfréda Darimona „De la réforme des banques“, Paříž 1856.


23 Marx cituje práci Johna Locka „Some Considerations on the Consequences of the Lowering of Interest, and Raising the Value of Money. In a Letter sent to a Member of Parliament, 169ľ‘ [„Několik úvah o následcích snížení úroků a stoupání hodnoty peněz. V dopise členu parlamentu, 1691“], podle „The Works of John Locke“ [„Spisy Johna Locka“], 4. sv., sedmé vydání, Londýn 1768.

24 Tento názor lorda Castlereagha je obsažen v „Debates in the House of Commons on Sir R. Peel‘s Bank Bills of 1844 and 1845. Reprinted verbatim from ‚Hansard‘s Parliamentary Debates‘“, [„Parlamentní debaty o návrzích bankovního zákona sira Roberta Pecla z roku 1844 a 1845. Doslova přetištěno z ‚Hansardových parlamentních debatʻ“].

25 Pařížským mírem skončila krymská válka z let 1853—1856. Mírovou smlouvu podepsali 30. března 1856 na pařížském kongresu představitelé Francie, Anglie, Rakouska, Sardinie, Pruska a Turecka na straně jedné, a Ruska na straně druhé. Rusko, které ve válce utrpělo porážku, bylo nuceno odstoupit ústí Dunaje a 4ást jižní Besarábie, zříci se protektorátu nad podunajskými knížectvími a ochrany křesťanských poddaných Turecka, souhlasit s neutralizací Černého moře, která znamenala uzavření úžin pro cizí válečné lodi, a přistoupit na ustanovení, kterým se Rusku a Turecku zakazuje mít na Černém moři námořní arzenály a válečné loďstvo; výměnou za Sevastopol a jiná města, jež dobyli spojenci na Krymu, vrátilo Rusko Turecku Kars. I když mirové podmínky byly pro Rusko těžké, přece se anglické a rakouské diplomacii nepodařilo v plné míře uskutečnit své agresívní záměry.

Jednou z okolností, jež měly vliv na průběh rozhovorů, byla obratnost ruské diplomacie, které se podařilo využít anglo-francouzských rozporů. Francie na kongresu nepodporovala požadavky Anglie na odtržení Kavkazu od Ruska a požadavky Rakouska na připojení Besarábie k Turecku. Sblížení mezi Francií a Ruskem, které se projevilo na kongresu, se později dál prohloubilo.