Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Sicílie a Sicilané



V celých dějinách lidstva se nenajde země a národ, které by byly tak strašně trpěly otroctvím, cizími výboji a útlakem a které by byly tak nezlomně bojovaly za své osvobození jako Sicílie a Sicilané. Téměř od dob, kdy se pod Etnou procházel Polyfém a kdy Ceres učila Sikuly[36] pěstovat obilí, až po naše dny, byla Sicílie dějištěm nepřetržitých vpádů a válek a neutuchajícího odporu. Sicilané jsou směsicí téměř všech jižních a severních plemen: zprvu domorodých Sikanů s Féničany, Kartaginci, Řeky a otroky ze všech krajů světa, kteří se na ostrov dostávali buď za obchodem, nebo válkou; a později Arabů, Normanů a Italů. Za všech těchto přeměn a proměn bojovali Sicilané za svou svobodu a bojují za ni dodnes.

Před více než třiceti stoletími původní obyvatelé Sicílie odolávali, jak nejlépe uměli, dokonalejším zbraním a vyššímu vojenskému umění kartaginských a řeckých útočníků. Byli donuceni platit tribut, ale ani Kartaginci, ani Řekové si je nikdy úplně nepodrobili. Po dlouhou dobu byla Sicílie pro dobyvatele bojištěm; její lid byl deptán a zčásti zotročen; její města, obývaná Kartaginci a Řeky, byla středisky, odkud se šířil útlak a otroctví do celého vnitrozemí ostrova. Tito dávní Sicilané nepromeškali však jedinou příležitost bít se za svobodu nebo se aspoň co nejvíc mstít na svých kartaginských pánech a na Syrakusách. Nakonec si Kartagince i Syrakusany podrobili Římané a prodali jich do otroctví, kolik se jen dalo. Jednou bylo takto prodáno 30 000 obyvatel Panorma, dnešního Palerma. Aby Římané sicilskou pšenicí nakrmili nemajetné proletáře věčného města, obdělávali pro ně Sicílii nespočetné zástupy otroků. Římané proto nejen zotročili obyvatele ostrova, ale dováželi sem také otroky ze všech svých ostatních provincií. Strašlivé krutosti římských prokonzulů, prétorů a prefektů jsou známé každému, kdo trochu zná dějiny Říma nebo Ciceronovy řeči. Snad nikde jinde neslavila římská krutost takové saturnálie. Když chudí svobodní obyvatelé měst a venkova nebyli schopni zaplatit krušný tribut, který se na nich vymáhal, prodávali výběrčí daní buď je, nebo jejich děti bez milosti do otroctví.

Ale jak za Dionýsa Syrakuského, tak za vlády Římanů docházelo na Sicílii k nejstrašnějším povstáním otroků, při kterých často bojovali bok po boku jak domorodý lid, tak i dovezení otroci. V době rozpadu římské říše vrhli se na Sicílii různí dobyvatelé. Potom se jí na čas zmocnili Maurové; ale Sicilané, a především původní obyvatelstvo ve vnitrozemí, jim kladli stále odpor, někdy úspěšněji, někdy méně úspěšně, a krok za krokem si udržovali nebo vydobývali různá drobná práva. A sotva se začal nad středověkou temnotou rozlévat úsvit, ukázalo se, že Sicilané jsou už nejen vybaveni různými municipálními svobodami, ale i zárodky konstituční vlády, jaká tehdy neexistovala nikde jinde. Dříve než kterýkoli jiný evropský národ regulovali Sicilané hlasováním příjmy svých vlád a panovníků. Jak je vidět, byla tedy sicilská půda odjakživa smrtonosná pro všechny utlačovatele a uchvatitele a nesmrtelné sicilské nešpory[37] vstoupily navždy do dějin. Když na sicilský trůn nastoupila aragonská dynastie, stali se Sicilané závislí na Španělsku, dovedli si však přesto udržet své politické výsady víceméně netknuté a totéž dokázali i za Habsburků a Bourbonů. Když Francouzská revoluce a Napoleon vyhnali z Neapole tyranský panovnický rod, Sicilané - podněcovaní a svedení anglickými sliby a zárukami — přijali uprchlíky a podporovali je v bojích proti Napoleonovi svou krví i penězi. Každý ví, jak je pak Bourboni zradili, a každý zná vytáčky a nestoudné zapírání, jimiž se Anglie snažila a dodnes snaží zastřít, že věrolomně vydala Sicilany a jejich svobody na milost a nemilost Bourbonům.

Dnes všechny třídy národa drtí politický, správní i daňový útlak, a proto také stojí v popředí tyto křivdy. Ale skoro všechna půda je dosud v rukou poměrně malého počtu velkostatkářů čili baronů. Na Sicílii se dosud zachoval středověký systém držby půdy až na to, že rolník není nevolníkem; přestal jím být asi v 11. století, kdy se stal svobodným pachtýřem. Avšak podmínky jeho držby jsou zpravidla tak kruté, že obrovská většina zemědělců pracuje výhradně na výběrčího daní a na barona a neprodukuje téměř nic víc, než kolik spotřebuje na daně a pachtovné, přičemž zemědělci sami žijí buď v bídě, nebo jsou přinejmenším poměrně chudí. Pěstují slavnou sicilskou pšenici a nádherné ovoce, a sami živoří celý rok o fazolích.

Sicílie teď znovu krvácí a Anglie se klidně dívá na tyto nové saturnálie podlého Bourbona a jeho neméně podlých milců, světských i církevních, jezuitů i gardistů.[38] Pustí tlučhubové v britském parlamentu povykují své jalové řeči o Savojsku a ohrožení Švýcarska, ale o masakrech v sicilských městech neutrousí ani slůvko. Žádný pobouřený hlas se nepozvedá, aby se rozlétl po celé Evropě. Žádný vládce a žádný panovník neprohlašuje, že krvežíznivý neapolský idiot[a] jedná protizákonně. Jediný Ludvík Napoleon z toho či onoho důvodu — samozřejmě ne z lásky ke svobodě, ale pro větší slávu svého rodu nebo pro zvýšení francouzského vlivu — možná zastaví tohoto řezníka v jeho zkázonosném díle. Anglie bude vřeštět o zradě, bude dštít oheň a síru na napoleonskou věrolomnost a ctižádost, ale Neapolitáni a Sicilané mohou v každém případě jedině získat, ať už budou podřízeni nějakému Muratovi nebo kterémukoli jinému novému vládci. Každá změna bude nezbytně změna k lepšímu.




Napsal K. Marx
koncem dubna až začátkem května 1860
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 5948 ze 17. května 1860
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. František II. (Pozn. red.)


36 Sikulové — jeden z nejstarších sicilských kmenů, který původně sídlil ve východní části ostrova.

37  Sicilské nešpory - lidové povstání proti francouzským dobyvatelům v Palermu, které vypuklo o velikonočních nešporách 30. března 1282. Podnět k němu zavdalo řádění francouzských vojáků. Povstání zachvátilo celou Sicílii a vedlo k vyhnání Francouzů a sesazení rodu Anjou, který vládl na Sicílii od roku 1266.

38 Když na Sicílii narůstalo pobouření lidu nad útlakem Bourbonů, vyprovokoval František II. a jeho milci na jaře 1860 krvavé srážky v různých částech ostrova. Nato vypuklo v dubnu 1860 na Sicílii lidové povstání pod heslem sjednocení Itálie. V Palermu a Messině bylo povstání krutě potlačeno. Značná část povstalců však nesložila zbraně a brzy nato se připojila ke Garibaldiho armádě.