Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Garibaldi na Sicílii
Po všelijakých navzájem naprosto protikladných informacích dostáváme konečně víceméně věrohodnou zprávu o podrobnostech Garibaldiho obdivuhodného pochodu z Marsaly do Palerma. Je to vskutku jeden z nejúžasnějších vojenských činů tohoto století a byl by téměř nevysvětlitelný, kdyby Garibaldiho na jeho pochodu nepředcházela pověst triumfujícího revolučního generála. Garibaldiho úspěch dokazuje, že neapolské královské vojsko má dodnes hrůzu z tohoto muže, který vysoko pozvedl zástavu italské revoluce v boji proti francouzským, neapolským a rakouským praporům, a že sicilský lid dosud neztratil víru ani v něho, ani ve svou národní věc.
6. května opouštějí janovské pobřeží dva parníky, které mají na palubě asi 1400 ozbrojených mužů rozdělených do sedmi rot; každá rota se zřejmě má stát jádrem praporu, jenž má být doplněn z povstalců. 8. května přistanou v Talamone na toskánském pobřeží a takovými či onakými důvody přesvědčí velitele tamější pevnůstky, aby je zásobil uhlím, střelivem a dal jim čtyři polní děla. 10. května vplují do přístavu Marsala na krajním západním cípu Sicílie a vylodí se se vším svým materiálem, přestože tam přijedou dvě neapolské válečné lodě, které nejsou schopny včas vylodění zabránit; pověst o britském zásahu ve prospěch povstalců byla, jak se ukázalo, falešná a nyní ji popírají i sami Neapolitáni. 12. května se tato malá skupina vydala na pochod do Salemi, vzdáleného 18 mil ve vnitrozemí a ležícího na cestě do Palerma. Zde se s Garibaldim zřejmě setkali vůdcové revoluční strany, radili se s ním a shromáždili povstalecké posily v počtu asi 4000 mužů; zatímco se tyto posily organizovaly, povstání, několik týdnů předtím potlačené, ale nezadušené, znovu vzplálo všude v horách západní Sicílie, a jak se ukázalo 16. května, ne bez úspěchu. 15. května Garibaldi se svými 1400 organizovanými dobrovolníky a se 4000 ozbrojenými rolníky postupuje na sever přes kopce na Calatafimi, kde se cesta z Marsaly spojuje se silnicí z Trapani do Marsaly. Soutěsky vedoucí ke Calatafimi přes horský výběžek vysokého hřebene Monte Cerrara, nazývaný Monte di Pianto Romano, bránily tři prapory královského vojska s jezdectvem a dělostřelectvem, kterým velel generál Landi. Garibaldi ihned zaútočil na toto postavení, které královské vojsko zprvu houževnatě bránilo; ale ačkoli Garibaldi mohl do tohoto útoku proti 3000 nebo 3500 Neapolitánům nasadit pouze své dobrovolníky a velmi malou část sicilských povstalců, byli královští postupně vytlačeni z pěti silných postavení, ztratili přitom jedno horské dělo a měli velký počet mrtvých a raněných. Garibaldiovci ztratili podle svých vlastních údajů 18 mrtvých a 128 raněných. Neapolitáni prohlašují, že v této srážce ukořistili jeden Garibaldiho prapor, poněvadž však našli jeden prapor, který zůstal na palubě jednoho z opuštěných parníků v Marsale, je jim docela podobné, že právě tento prapor předváděli v Neapoli na důkaz svého předstíraného vítězství. Porážka u Calatafimi však Neapolitány nedonutila opustit město ještě téhož večera. Odešli z něho až druhý den ráno a pak už zřejmě nekladli Garibaldimu žádný odpor, dokud se nedostali do Palerma. Dostali se tam, ale to už byli ve strašlivém rozkladu a nepořádku. Jistota, že podlehli pouhým "flibustýrům a ozbrojené chátře", vyvolala v jejich myslích znenadání strašlivou představu onoho Garibaldiho, který si při tom, když bránil Řím proti Francouzům, dokázal ještě najít čas, aby pochodoval na Velletri a dal za vyučenou předvoji celé neapolské armády, a který pak na svazích Alp pobil válečníky daleko statečnější, než byl kterýkoli z neapolských vojáků.[61] Spěšný ústup, dokonce i bez jakéhokoli zdání dalšího odporu, nutně ještě zvýšil malomyslnost a sklon k dezercím, který se v řadách neapolských vojáků projevoval už předtím; a když znenadání zjistili, že je obklopuje a znepokojuje povstání připravené na schůzce v Salemi, byla všechna jejich soudržnost tatam; Landiho brigáda se vracela do Palerma v jednotlivých malých skupinách už jen jako neuspořádaná, sklíčená a i početně značně ztenčená tlupa.
Garibaldi vstoupil do Calatafimi toho dne, kdy je Landi opustil — 16. května; 17. května pochodoval do Alcama (10 mil); 18. května do Partinica (10 mil) a přes toto místo směrem na Palermo. 19. května zabránil vojsku v pohybu nepřetržitý liják.
Mezitím Garibaldi zjistil, že Neapolitáni kopou zákopy kolem Palerma a zesilují staré, pobořené městské valy na straně obrácené k cestě na Partinico. Neapolitánů bylo stále ještě nejméně 22 000 a měli tedy značnou přesilu nad všemi silami, které mohl proti nim postavit Garibaldi. Byli však demoralizováni; jejich kázeň byla uvolněná; mnozí z nich začali pomýšlet na to, že přejdou k povstalcům; a o jejich generálech věděli jejich vlastní vojáci i nepřítel, že jsou to hlupáci. Jediné spolehlivé jednotky mezi nimi byly dva cizinecké prapory. Za takové situace se Garibaldi nemohl odvážit přímého čelního útoku na město, ale ani Neapolitáni nemohli proti němu podniknout žádné rozhodné akce, i kdyby toho jejich vojsko bylo schopno, poněvadž museli stále ponechávat silnou posádku ve městě a nikdy se nemohli od města příliš vzdálit. Být na místě Garibaldiho průměrný generál, byla by tato situace vedla k řadě nesoustavných a nerozhodných srážek, v nichž by snad byl vycvičil část svých nováčků ve válečném umění, v nichž by však také královské vojsko znovu velmi brzy nabylo mnoho ze své ztracené sebedůvěry a kázně, neboť by nutně v některých z těchto srážek dosáhlo úspěchu. Takový způsob vedení války by však nebyl vyhovoval ani povstání, ani Garibaldimu. Jediná taktika, které mohla revoluce použít, byla smělá ofenzíva; jakmile povstalci došli na dohled k městu, bylo nutné dosáhnout výrazného úspěchu, a takovým úspěchem by bylo osvobozeni Palerma.
Ale jak to udělat? Právě vtom se Garibaldi skvěle projevil jako generál schopný vést nejen drobnou partyzánskou válku, ale i významnější operace.
20. května a v následujících dnech útočil Garibaldi na neapolské přední stráže a postavení v okolí Monreale a Parca, na cestách vedoucích do Palerma z Trapani a Corleone, a tím přesvědčil nepřítele, že jeho útok bude namířen hlavně proti jihozápadní straně města a že zde jsou soustředěny jeho hlavní síly. Obratnou kombinací útoků a předstíraných ústupů přiměl Garibaldi neapolského generála, aby posílal tímto směrem z města stále víc a víc jednotek, až se 24. května octlo mimo město ve směru na Parco asi 10 000 Neapolitánů. Právě to Garibaldi zamýšlel. Ihned je s částí svých sil přinutil k boji, pomalu před nimi ustupoval, zatahoval je tak dál a dál od města, a když je dostal až k Pianě, za hlavní horský hřeben, který přetíná Sicílii a odděluje tu Conca d'Oro ("Zlatou škebli" — Palermské údolí) od Corleonského údolí, vrhl ihned hlavní síly svého vojska přes jinou část téhož hřebene do Misilmerijského údolí, které vyúsťuje k moři blízko Palerma. 25. května přenesl svůj hlavní stan do Misilmeri, osm mil od hlavního města. Co potom dělal s 10 000 muži, kteří uvízli na jedné linii na špatné cestě v horách, nevíme, ale můžeme si být jisti, že je patřičně zaměstnával novými zdánlivými vítězstvími, aby si zajistil, že se nevrátí do Palerma příliš brzy. Když se mu takto podařilo zmenšit počet obránců města skoro na polovinu a přenést směr svého útoku ze silnice od Trapani na silnici od Catanie, mohl přistoupit ke generálnímu útoku. Zda povstání ve městě předcházelo Garibaldiho zteč nebo zda bylo vyvoláno jeho údery na městské brány, to ponechávají vzájemně si odporující zprávy nevyjasněné; jisté však je, že 27. května ráno povstalo celé Palermo se zbraní v ruce a Garibaldi zabušil na Porta Termini na jihovýchodní straně města, kde ho nikdo z Neapolitánů nečekal. Ostatní je známo — město, kromě baterií, citadely a královského paláce, bylo postupně očištěno od vojska; pak následovalo bombardování, příměří, kapitulace. Autentické podrobnosti o všech těchto událostech dosud nemáme, ale hlavní fakta jsou celkem jist.
Prozatím musíme prohlásit, že Garibaldiho manévry předcházející útok na Palermo mu ihned vtiskují pečeť vojevůdce velmi vysokých kvalit. Dosud jsme ho znali jen jako velmi obratného a velmi úspěšného gerilového vůdce; ba ani při obléhání Říma mu jeho způsob obrany města stálými výpady téměř neposkytl příležitost pozvednout se nad tuto úroveň. Ale zde řešil čistě strategický úkol a vyšel z této zkoušky jako opravdový mistr svého umění. Způsob, jakým Garibaldi zlákat neapolského velitele k tomu, že se dopustil hrubé chyby a poslal polovinu vojska mimo svůj dosah, jeho náhlý boční pochod a to, že se znovu objevil před Palermem na té straně, kde byl nejméně očekáván, a konečně jeho energický útok na oslabenou posádku — to jsou operace, v nichž se projevuje daleko víc vojenského génia než ve všem, co se událo za války v Itálii roku 1859. Sicilské povstání našlo prvotřídního vojenského vůdce; doufejme, že Garibaldi politik, který se bude muset brzy objevit na scéně, neposkvrní slávu Garibaldiho generála.
Napsal B. Engels kolem 7. června 1860
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 5979 z 22. června 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání)61 Od dubna do července 1849 vedl Garibaldi obranu Římské republiky, vytvořené po lidovém povstání. Republikánská armáda po několik měsíců úspěšně odrážela útok francouzských, rakouských a neapolských vojsk, která měla potlačit revoluci. Římská republika padla 3. července 1849, protože kontrarevoluční síly měly přesilu a protože francouzský generál Oudinot věrolomně porušil příměří a zmocnil se Říma.