Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Přehlídka anglických dobrovolnických střelců[106]



Stejně jako Německo, ozbrojuje se i Anglie k obraně proti útočným choutkám bonapartistů; angličtí volunteer riflemen[a] se zrodili ze stejných pohnutek, které vedly Prusko ke zdvojnásobení počtu řadových praporů. Německou vojenskou veřejnost proto budou zajímat přesnější údaje o nynějším stavu a bojeschopnosti nového anglického dobrovolnického vojska, protože toto vojsko je celým svým původem a základní ideou nepřítelem bonapartismu a spojencem Německa.

S výjimkou pouhých několika praporů spadá počátek tohoto dobrovolnického vojska do druhé poloviny loňského roku; většina jeho příslušníků nosí stejnokroj a cvičí se necelý rok. Na papíře činí jeho nynější početní síla 120 000 mužů; pokud však můžeme soudit o celku podle poměrů v jednotlivých distriktech, bude skutečně vycvičených vojáků sotva 80 000; zbytek nemá žádný význam a bylo by nejlépe, kdyby byl škrtnut ze seznamů.

Organizace dobrovolníků je velmi prostá. V místě, kde se shromáždí 60 až 100 dobrovolníků (u dělostřelectva 50 až 80), mohou tito lidé vytvořit se souhlasem lorda správce hrabství[b] rotu. Volí kandidáty na důstojníky (kapitána, poručíka a praporčíka), jež pak lord správce zpravidla jmenuje do příslušných hodností; vyskytly se však už i případy, že byli někteří kandidáti odmítnuti. Několik rot může vytvořit prapor, jemuž pak lord správce jmenuje majora a podplukovníka, který je v Anglii skutečným velitelem praporu, a to většinou podle přání důstojnického sboru nebo podle věkové posloupnosti kapitánů. Tak existují sbory o jedné až osmi rotách, očíslovaných v jednotlivých hrabstvích podle pořadí svého vzniku; ale jen úplný prapor o osmi rotách dostává podplukovníka. Všichni důstojníci mohou pocházet z řad dobrovolníků a nemusejí skládat žádné zkoušky. Pouze adjutant[107] musí být zkušeným důstojníkem řadového vojska nebo milice a jen on dostává stálý plat.[c] Dobrovolníci se sami šatí, vláda však jim na požádání zapůjčí pušku a bodák. Barvu a střih stejnokroje a řemení si vybírá každý sbor sám, jejich volba však podléhá schválení vlády, tj. lorda správce hrabství. Právě tak se musí každý sbor vcelku sám postarat o cvičiště a střelnice, o střelivo, instruktory a hudbu.

Stejnokroje jednotlivých pěších nebo střeleckých sborů jsou většinou tmavozelené, světlešedé, tmavošedé nebo šedohnědé; střih je něco mezi francouzským a anglickým; pokrývkou hlavy je většinou francouzské képi[d] nebo francouzská či anglická důstojnická čapka. Dělostřelectvo nosí podle předpisu tmavomodrý stejnokroj a pro lepší dojem si zavedlo nevhodnou kožešinovou čepici anglického jízdního dělostřelectva. Nečetní jízdní střelci nosí podobný stejnokroj jako anglické jezdectvo; tito vojáci jsou ostatně čirý luxus.

Když byla zahájena agitační kampaň k vytváření těchto střeleckých sborů, měla celá záležitost velmi silnou příchuť národní nebo občanské gardy byla v tom notná dávka vojáčkování; strýčkování [Klüngel][e] při volbě důstojníků, komičnost a bezradnost nových důstojníků při plnění služebních povinností byly velmi zábavné. Je pochopitelné, že volba nepadla vždycky na ty nejschopnější nebo aspoň na ty, kdo měli k věci největší lásku. V prvních šesti měsících své existence působily téměř všechny prapory a roty dojmem naší nebožky občanské gardy z roku 1848.

Takový materiál tedy dostávali výcvikoví poddůstojníci, aby z něho udělali upotřebitelné polní jednotky. Cvičilo se obvykle večer mezi sedmou a devátou hodinou dvakrát či třikrát týdně, po četách a v místnostech při umělém osvětlení; kde to bylo možné, pořádala se o sobotních odpoledních malá pochodová cvičení a cvičilo se po rotách. Instruktory byli poddůstojníci řadového vojska či milice nebo částeční invalidé (vysloužilci). Nedělní výcvik zakazoval zvyk i zákon. Instruktoři museli obstarat i celý výcvik důstojníků. Anglický poddůstojník je ovšem svým způsobem skvělý. V anglické armádě se ve službě méně kleje a nadává, mluví se mnohem klidněji než v kterékoli jiné armádě, o to jistěji tam však za každým přestupkem následuje trest. Poddůstojník napodobuje důstojníka, a tak si osvojuje daleko vybranější chování, než mají naši němečtí poddůstojníci. Anglický poddůstojník přitom neslouží jako u nás proto, aby si později získal nějaké zaopatření v civilu; dobrovolně se zavázal sloužit 12 let a postup až do hodnosti šikovatele mu poskytuje na každém novém stupni už významné výhody; v každém praporu je jedno důstojnické místo nebo dvě (adjutant a výplatce) obsazováno většinou někým ze starých poddůstojníků; ve válce si může poddůstojník vysloužit za statečnost před nepřítelem zlatou hvězdičku na límec. Instruktoři z řad těchto poddůstojníků udělali při výcviku dobrovolnických střelců vcelku opravdu všechno, co bylo možno v tak omezené době udělat; nejen že plně zacvičili roty, ale vyškolili v nutné míře i důstojníky.

Mezitím se, aspoň ve větších městech, organizovaly jednotlivé roty v prapory a dostávaly adjutanty od pravidelné armády. Vzdělání anglického nižšího důstojníka je, podobně jako vzdělání rakouského důstojníka, mnohem méně teoretické než u důstojníka severoněmeckého; má-li ale své zaměstnání rád, dovede — stejně jako rakouský důstojník — plnit své služební úkoly skvěle. Mezi adjutanty, kteří přešli k dobrovolnickým praporům, jsou lidé, nad něž si při plnění funkce instruktora nelze přát lepších; a výsledky, jichž ve velmi krátké době se svými prapory dosáhli, jsou vskutku překvapující. Nicméně je doposud v praporech seskupena jen menšina dobrovolníků, a proto jsou jednotlivé samostatně existující roty značně pozadu za úrovní praporů.

Dne 11. srpna uspořádali dobrovolníci z Lancashiru a Cheshiru přehlídku v Newtonu, na poloviční cestě z Manchesteru do Liverpoolu; vrchního velení se ujal velící generál distriktu sir George Wetherall. Sešli se tu dobrovolníci z průmyslových okresů v okolí Manchesteru, zatímco z Liverpoolu a ze sousedních zemědělských okresů Cheshiru jich přišlo jen málo. Soudě podle zkušeností, získaných při odvodech v Německu, museli bychom tyto jednotky i z hlediska tělesné zdatnosti označit za podprůměrné; nesmíte však zapomínat, že dělnická třída tvoří mezi dobrovolníky mizivou menšinu.

Půda newtonské dostihové dráhy, která je i tak měkká, byla vytrvalým deštěm ještě víc rozmáčena, velmi nerovná a mazlavá. Na jedné straně teče potok, jehož břehy jsou místy hustě zarostlé. Terén byl pro přehlídku mladých dobrovolníků jako stvořený; většina jich stála po kotníky ve vodě a bahně a důstojničtí koně se bořili do hlíny často až nad kotníky.

Padesát sedm sborů, které se přihlásily, bylo rozděleno do čtyř brigád, z nichž první měla čtyři, ostatní po třech praporech, každý prapor pak měl osm rot. Brigádám veleli podplukovníci řadového vojska, praporům dobrovolničtí důstojníci. První brigáda měla tři prapory rozvinuté a čtvrtý stál v koloně za středem. Ve druhém sledu stály ostatní tři brigády s devíti praporními kolonami vedle sebe. Všechny kolony měly čelní šířku roty, mezi rotami měly čtvrtinovou vzdálenost, vedoucí bylo pravé křídlo.

Poté, když jednotky pozdravily generála, měla být provedena změna fronty otočením vlevo; tento pohyb měl krýt prapor, který stál v koloně za první linií a který se měl za tím účelem rozvinout. Prošel proto mezerou, kterou vytvořily obě střední roty před ním stojícího praporu tím, že se vytočily doprava a doleva, načež se čtyři roty rozvinuly do střeleckého řetězu podél potoka a ostatní čtyři tvořily zajištění. Půda i křoviny byly tak vlhké, že na správné využití terénu nebylo přirozeně ani pomyšlení; většina dobrovolnických praporů se ostatně teprve prokousává abecedou boje v rozptýleném tvaru a polní strážní služby, takže by tu používání přísných měřítek nebylo na místě. Mezitím se otočila rozvinutá linie kolem osy, kterou tvořil střed prostředního praporu; obě střední roty tohoto praporu se otočily o čtvrt kruhu, jedna vpřed, druhá vzad, načež se ostatní roty vyrovnaly do nového směru. Oba křídelní prapory se zformovaly do kolony se čtvrtinovou vzdáleností (nejsevřenější kolona, jakou Angličané znají), napochodovaly rovněž do vyrovnání a rozvinuly se. Je snadné si představit, kolik času tento těžkopádný manévr stál. Současně postoupil pravokřídelní prapor druhého sledu čili linie kolon přímo vpřed, až se dostal za nové pravé křídlo prvního sledu; ostatní prapory po obratu vpravo v bok přešly ve čtyřstupových proudech postupně až na místo, kde předtím stál pravokřídelní prapor; tam se každý prapor zase obrátil čelně a pochodoval za předcházejícími prapory. Jakmile tak dospěla poslední praporní kolona k nové linii, otočil se každý prapor jednotlivě vlevo a tím obnovil frontu linie kolon.

Nyní vyrazila vpřed třetí brigáda ze středu této linie kolon; když dospěla na dvě stě kroků za první rozvinutou linií, rozevřely se její tři praporní kolony na vzdálenost potřebnou k rozvinutí a rozvinuly se. Protože mezitím střelecký řetěz postoupil značně vpřed, postoupily i obě rozvinuté linie několik set kroků, načež byla první linie vystřídána druhou. To se děje tak, že po půlobratu vpravo do čtyřstupů čelo každé roty první linie vypochoduje a zatáčí vpravo, zástupy druhé linie se vytočí vlevo, aby mohla první linie projít, načež se roty obrátí čelně a zatočí se opět do linie. Je to jeden z oněch cvičištních manévrů, které jsou tam, kde se dají provést, zbytečné, a tam, kde by byly potřebné, bohužel neproveditelné. Nato byly všechny čtyři brigády podobným, lineární taktice odpovídajícím způsobem opět shromážděny do jedné velké kolony a vojska defilovala před generálem v rozevřené koloně rot (o čelní šíři 25-35 mužů).

Neztratíme o tomto druhu elementární taktiky[f], který se našim čtenářům bude zdát jistě dosti zastaralý, už ani slova; je jasné, že sí už takovýto předpis má nebo nemá nějakou cenu pro řadové vojsko s dvanáctiletou dobou služby, nemůže být pro dobrovolnická vojska, která cvičí jen ve svém volném čase, nic nevhodnějšího. Zajímá nás jedině to, jak dobrovolníci tyto pohyby provedli; a tady je nutno říci, že i když změny sestav tu a tam vázly, byly vcelku všechny provedeny klidně a beze zmatku. Nejvíce nedostatků bylo při zatáčení v kolonách a při rozvinutí, které postupovalo většinou velmi pomalu; při obou pohybech byl znát nedostatek cviku a nejistota důstojníků. Naproti tomu byl čelní pochod rozvinutých linií — tento hlavní manévr anglické taktiky nade všechno očekávání dobrý; je to pohyb, pro nějž mají Angličané vůbec mimořádné vlohy a kterému se zřejmě učí s obdivuhodnou lehkostí. Také slavnostní pochod proběhl — k naší velké zábavě za silného lijáku — vcelku docela dobře, i když přitom docházelo k různým naivním prohřeškům proti dosti složité anglické vojenské etiketě. Jen o dodržování vzdáleností nemohlo být vinou důstojníků opět ani řeči.

Kromě cvičení s "nepřítelem", které uspořádali někteří horkokrevní dobrovolničtí velitelé v Londýně a které proběhlo dost zmateně, byl toto první případ, že větší masy dobrovolníků prováděly změny sestav, které měly za účel něco víc než pouhý přehlídkový pochod. Uvědomíme-li si, že se naprostá většina přítomných vojsk skládala ze sborů, čítajících buď jen jednu, dvě nebo nejvýše tři roty a nezačleněných do stálých praporů, že to jsou jednotky, které nemají důstojníky z povolání, jsou vycvičeny jen zkušenými poddůstojníky a seskupují se do praporů pouze při jednotlivých příležitostech, pak musíme uznat, že angličtí dobrovolníci udělali vše, co bylo v jejich silách, a že už nejsou na úrovni občanské gardy. Rozumí se samo sebou, že ty sbory, které tvoří celé prapory a jimž velí zkušení adjutanti (tito adjutanti jsou zatím faktickými veliteli praporů), manévrovaly i při přehlídce mnohem lépe než ostatní.

Vcelku působili dobrovolníci dobrým dojmem. Bylo tu ovšem několik rot z lidí malých jako Francouzi, jiné zase převyšovaly vzrůstem svých příslušníků průměr nynějšího anglického řadového vojska. Většinou však měli dobrovolníci velmi nestejný vzrůst i objem hrudníku. Nepříjemně nevojensky působí městská bledost většiny dobrovolníků, ta by však zmizela už po týdnu v táboře. Stejnokroje, tu a tam přehnaně vyzdobené, působily vcelku velmi dobrým dojmem.

V prvním roce si dobrovolníci osvojili abecedu výcviku do té míry, že je možno přejít k výcviku v rozptýleném tvaru a ke školním střelbám. V obojím si budou zřejmě počínat mnohem obratněji než anglické řadové vojsko, takže by se do léta příštího roku mohli stát docela dobrou armádou, jen kdyby měli lepší důstojníky.

To je však slabá stránka všech těchto útvarů. Důstojníci nemohou být vycvičeni za stejnou dobu a stejnými prostředky jako prostí vojáci. Podle dosavadních výsledků lze počítat s nadšením masy do té míry, že každý může být vycvičen tak, aby to stačilo účelu. Ale u důstojníků to nestačí. Jak jsme viděli, příprava důstojníků zdaleka nestačí ani pro jednoduché změny sestav v praporech, pro zatáčení v kolonách, pro rozvinování a pro udržování vzdáleností (což je přece v anglické lineární taktice tak důležité)[g]. Jak by to teprve dopadalo při polní strážní službě a při boji v rozptýleném tvaru, kde zhodnocení terénu znamená vše a kde se vyskytují ještě daleko obtížnější úkoly? Jak je možno svěřit takovým lidem službu pochodového zajištění? Vláda uložila každému dobrovolnickému důstojníkovi, aby šel nejméně na tři týdny do střelecké školy v Hythu. I to je dobré, ale důstojník se tam nenaučí ani vést hlídky, ani velet polním strážím. A dobrovolníků má být přece používáno hlavně ke službě lehké pěchoty, tedy ke službě, v níž potřebují ty nejobratnější a nejspolehlivější důstojníky!

Má-li z dobrovolnického hnutí něco být, musí tu tedy zasáhnout stát. Roty, které dosud existují na vlastní pěst po jedné, po dvou nebo po třech, by měly být donuceny seskupit se do praporů a přijmout adjutanty z pravidelné armády; tito adjutanti by měli všem důstojníkům pravidelně přednášet o elementární taktice, o službě v poli a o vnitřní službě v praporu; kromě absolvování střelecké školy by se mělo na důstojnících požadovat, aby sloužili aspoň tři týdny v některém táboře u pluku pravidelné armády; nakonec by se pak měli podrobit zkoušce, v níž by dokázali, že se naučili aspoň to nejnutnější. Kdyby byli důstojníci takto přezkoušeni, kdyby se dále při lékařské kontrole vyřadili ti, kdo nejsou schopni služby (jisté množství takových lidí sem proklouzlo) a kdyby se každoročně prozkoumávaly seznamy dobrovolníků a vyškrtávali se z nich lidé, kteří nedocházejí do služby, na vojáky si jen hrají a necvičí — pak by se počet 120 000 dobrovolníků, kteří dnes existují na papíře, sice brzy značně zmenšil, ale bylo by to vojsko, které by mělo trojnásobnou cenu než oněch 120 000, které jsou nyní zapsány v seznamech.

Místo toho se však prý ministerstvo války zabývá důležitou otázkou, zda by nebylo vhodné obléknout při první příležitosti všechny dobrovolníky do oněch tak praktických cihlově červených stejnokrojů, které nosí řadové vojsko.




Napsal B. Engels kolem 24. srpna 1860
Otištěno v "Allgemeine Militär-Zeitung",
čís. 36 z 8. září 1860
v "The Volunteer Journal, for Lancashire and Cheshire",
čís. 2 ze 14. září 1860,
a ve sborníku "Essays Addressed to Volunteers",
Londýn 1861
  Podle textu v "Allgemeine Militär-Zeitung",
srovnaného s textem
v "The Volunteer Journal..."
a s textem sborníku
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — dobrovolničtí střelci. (Pozn. red.)

b — lord správce hrabství (Lord Lieutenant) je nejvyšší státní úředník, královský guvernér v hrabství. Jeho pravomoc je však značně formální. (Pozn. čes. red.)

c — Ke 180 librám šterlinků, které na tento plat poskytuje vláda, většina praporů ještě podstatně připlácí ze svého; znám pobočníky z řad poručíků řadového vojska, kteří dostávají plat 300 liber šterlinků čili 2000 zlatých i více. (Engelsova poznámka v "Allgemeine Militdr-Zeitung".)

d — lehká čapka se štítkem. (Pozn. red.)

e Za slovem "Klüngel" je v "Allgemeine Militär-Zeitung" poznámka redakce: "Tento výraz nebude mnoha našim čtenářům asi tak jasný jako našemu dopisovateli, který ho nezapomněl ani v Manchesteru. Je to výraz starého kolínského původu a označuje svazky předních rodin s městským plukem." V "The Volunteer Journal…" použil Engels obratu: "způsob, jakým se vyráběli důstojníci…" (Pozn. red.)

f V "The Volunteer Journal…" je místo "o tomto druhu elementární taktiky" uvedeno: "o tomto systému změn sestav". (Pozn. red.)

g V "The Volunteer Journal…" je v závorce tento poněkud odchylný text: "což je přece tak důležité v anglickém systému změn sestav, kde se velmi často užívá rozevřených kolon". (Pozn. red.)


106 Článek "Přehlídka anglických dobrovolnických střelců" původně vyšel v "Allgemeine Militär-Zeitung", které později uveřejnily ještě několik Engelsových článků. Engels svůj článek přeložil do angličtiny a s nepatrnými změnami jej uveřejnil v "The Volunteer Journal, for Lancashire and Cheshire" a rovněž ve sborníku "Články pro dobrovolníky". V "The Volunteer Journal…" byla pak uveřejněna celá série Engelsových článků o dobrovolnících.

"Allgemeine Militär-Zeitung" ["Všeobecné vojenské noviny"] — německý vojenský list, orgán společnosti německých důstojníků a vojenských úředníků; vycházel v letech 1826-1902 v Darmstadtu a Lipsku. V letech 1860 až 1864 byl spolupracovníkem listu Engels. V této době vyšly v "Allgemeine Militär-Zeitung" Engelsovy články "Přehlídka anglických dobrovolnických střelců", "Přehlídka dobrovolníků v Anglii" a "Anglické ozbrojené síly proti Německu". Engelsovy články uveřejňovala redakce zpravidla s dopisovatelskou značkou "F. E.".

"The Volunteer Journal, for Lancashire and Cheshire" ["Časopis dobrovolníků pro Lancashire a Cheshire"] — anglický vojenský týdeník, který vycházel v Manchesteru vletech 1860-1862. Engels spolupracovals tímto listem od srpna 1860 do března 1862.

107 Adjutant — byl v dobrovolnických jednotkách instruktorem pro vojenský výcvik. Byl to důstojník pravidelné armády, jmenovaný hlavním štábem na doporučení velitele distriktu.