Dobrovolničtí generálové

Bedřich Engels

Dobrovolničtí generálové

Dobrovolnickému hnutí chybí jedna věc — spravedlivá a rozumná, ale přímá a otevřená kritika z úst kompetentních nezaujatých osob. Dobrovolníci byli dosud do té míry mazlíčky veřejnosti a tisku, že takováto kritika byla zhola nemožná. Nikdo by jí nenaslouchal, každý by ji prohlásil za nespravedlivou, nešlechetnou, nevčasnou. Nedostatky, zjevné při přehlídkách dobrovolníků, se téměř vždy pomíjely mlčením, kdežto za to, co provedl jakžtakž dobře, byl každý sbor vychvalován až do nebes. Lidem, kteří byli jen trochu nestranní, byla jejich uměřenost vážně vytýkána; kdykoli se museli vyjádřit o té či oné záležitosti týkající se dobrovolníků a nebyli ochotni vyjadřovat přehnanou a neopodstatněnou chválu, mohli být rádi, jestliže nebyli považováni za naduté snoby. Jak často byli dobrovolníci uráženi hloupými podlézavými výroky o tom, že jsou s to bojovat proti kterékoli armádě na světě! Jak často se jim říkalo, že by žádná řadová divize nedokázala lépe provést to, co předváděli v Hyde Parku, Edinburghu, Newtonu či Knowsley!

Nebudeme-li se ohlížet na toto nesmyslné pochlebování, které by bylo za všech dob směšné, ochotně připustíme, že bylo třeba dobrovolníky nejprve řádně vyzkoušet, než bylo možné utvořit si spravedlivé mínění o jejich schopnosti. Tato doba však už dávno minula. Jestliže dobrovolnické hnutí dnes, po téměř dvou letech existence, nesnese kritiku, pak ji už nesnese nikdy. Velké přehlídky, uskutečněné v minulém létě, označují podle našeho názoru období přechodu od dětských střevíčků k jinošství; těmito přehlídkami dobrovolníci ve skutečnosti sami provokovali kritiku. A přece, až na jednu či dvě výjimky, tuto kritiku veřejně nevyslovili ti, kdo by to byli měli udělat.

Nyní je zřetelně vidět účinky jak toho, že tu nebylo otevřené upřímné kritiky, tak i onoho nezřízeného pochlebování. Po osmnácti měsících existence dobrovolnického hnutí se pomalu nenajde jediný dobrovolnický oddíl, který by se v skrytu duše nedomníval, že je tak dobrý, jak si to vůbec lze přát. Dobrovolníci, kteří absolvovali nejprostší praporní pohyby, běžný výcvik v boji jednotlivých střelců na rovném terénu a trochu praktické střelby z pušek, jsou až příliš ochotni připustit, že dokáží všechny tyto věci dělat stejně dobře jako řadové vojsko; a co si o sobě myslí důstojníci, to ukázala honba za povýšeními na kapitány, majory a podplukovníky, k níž docházelo téměř ve všech sborech. Každý se pokládal za plně schopného zastávat jakoukoli důstojnickou funkci, kterou by mohl získat; a protože, jak to většinou bývá, lidé bezpochyby nebyli povyšováni podle svých zásluh, nemůžeme se divit, že v řadě případů rozhodně nemáme pravého muže na pravém místě. Důstojníci a mužstvo tak pevně uvěřili tvrzením blahovolného tisku a veřejnosti, které prohlašovaly jejich výkony za dokonalé, že začali pokládat vojenské řemeslo za neobyčejně snadnou záležitost; a je kupodivu, že je jejich novopečená dokonalost nedovedla k tomu, aby považovali stálou armádu, složenou ze zkušených důstojníků a vojáků, téměř za nepotřebnou v zemi, kde je možno daleko snadněji vyrábět dokonalé vojáky ve formě dobrovolníků.

Prvním zřetelným důkazem toho, jaké škody způsobili dobrovolnickému hnutí jeho přátelé v tisku, byly manévry, uspořádané minulého léta v Londýně. Někteří podnikaví dobrovolničtí plukovníci se domnívali, že nadešel čas, aby dali svým vojákům ochutnat, jak vypadá boj. Mudrcové z řad pravidelné armády přirozeně potřásali hlavami, ale to nic neznamenalo. Tito příslušníci pravidelných vojsk přece měli na dobrovolnické hnutí pifku, žárlili na ně, úspěch přehlídky v Hyde Parku je div nepomátl na rozumu; báli se, že manévry dopadnou lépe než všechno, co v tomto směru dokázalo řadové vojsko atd. Neprobrali snad dobrovolníci cviky s puškou, výcvik v četě, v praporu a boj v rozptýleném tvaru? A i když byli jejich důstojníci nedávno ještě pouhými civilisty, nejsou snad nyní schopnými kapitány, majory a plukovníky? Proč by nemohli velet brigádě či divizi stejně jako praporu? Proč by si trochu nezahráli na generály, když měli takový úspěch v nižších hodnostech?

Předstíraný boj na manévrech byl — podle všech zpráv — skutečným předstíráním. Vyznačoval se maximálním pohrdáním veškerou členitostí terénu, bohorovným přehlížením účinků palby a dokonale směšným přeháněním všech nemožností, které patří ke každým manévrům. Dobrovolníci se tam nenaučili nic; odnesli si domů o boji představy, které jsou pravým opakem skutečnosti, prázdný žaludek a unavené nohy; poslední dvě okolnosti jsou to jediné, co by patrně mohlo být začínajícím válečníkům nějak užitečné.

Takové dětinství bylo odpustitelné v dětském období tohoto hnutí, Co však máme říci k opakování podobných pokusů v dnešní době? Naši samozvaní dobrovolničtí generálové v Londýně jsou neúnavní a dali se znovu do práce. Vavříny z loňského léta jim nedají spát. Pouhé manévry v běžném rozsahu už neuspokojují jejich ambice. Tentokrát má být vybojován velký rozhodující boj. Armáda 20 000 dobrovolníků bude vržena z Londýna na jižní pobřeží, odrazí invazi a téhož večera se vrátí do Londýna, aby mohla příštího jitra pokračovat ve svém zaměstnání. To vše, jak velmi správně poznamenávají "Times", bez jakékoli organizace, bez štábu, bez intendantury, pozemní dopravy, plukovního trénu — ba dokonce i bez tlumoků a beze všech potřeb pro tažení, které v nich řadový voják nosí! To je však jen jedna stránka problému; ukazuje to jen překvapující rys neuvěřitelné sebedůvěry, jejímiž šťastnými vlastníky jsou naši dobrovolničtí generálové. Jak získají tito lidé prosté taktické znalosti a jak si osvojí umění řídit vojsko, na to se "Times" neptají. Ale to je právě tak důležitá otázka. Výcvik dobrovolníků se dosud dál pouze na rovném terénu, ale bojiště se obvykle vyznačují vším jiným, jen ne rovným a nečlenitým terénem; a právě umění využívat výhod tohoto členitého a zvlněného terénu je základem veškeré praktické taktiky, umění rozmísťovat vojska v boji. Ale jak mají dobrovolničtí generálové, plukovníci a kapitáni znát toto umění, kterému je nutno se učit teoreticky i prakticky? Kde se mu učili? Na tuto základní složku praktické taktiky se hledělo tak málo, že nevíme o jediném sboru, který by byl prakticky cvičen k boji v rozptýleném tvaru na členitém terénu. Co tedy jiného může vzejít ze všech takových pokusů o manévry než představení, které snad uspokojí neodborné diváky, ale které bude dozajista bez užitku pro vojáky, kteří se ho musejí účastnit, a které jen přispěje k tomu, že se dobrovolnické hnutí zesměšní v očích vojáků přítomných této podívané.

Ke svému údivu zjišťujeme, že dokonce i v praktickém Manchesteru dochází k pokusu o výrobu dobrovolnických generálů. Jistěže jsme nepokročili až tak daleko jako naši přátelé Londýňáci^[a]; u nás se nepřipravují manévry, nýbrž jen polní cvičení všech manchesterských dobrovolníků - patrně něco ve stylu newtonské přehlídky; celá věc se pak má uskutečnit na poměrně rovném terénu. Nechceme však, abychom byli chápáni tak, že jsme proti tomu; naopak, domníváme se, že půltuctu takových polních cvičení do roka by manchesterským dobrovolníků přineslo mnoho užitku. Dodali bychom jen, že bychom dokonce pokládali za žádoucí, aby se tato polní cvičení odehrávala v poněkud členitějším terénu, takže by manévrování (proti předpokládanému nepříteli) bylo různorodější a důstojníci i mužstvo by si postupně zvykli manévrovat v členitém terénu. Takovéto manévrování by dalo adjutantům skvělou příležitost, aby z něho pak při důstojnickém výcviku vyvodili některá praktická poučení o způsobu využívání terénu v boji. Potud tedy nejen tento plán schvalujeme, ale přáli bychom si dokonce, aby byl rozšířen a pravidelně prováděn. Zatím však se dovídáme z poznámky, která se objevila minulou sobotu v místních novinách, že při této příležitosti budou dobrovolníci dělat všechno vlastními silami. To znamená, že hodlají mít dobrovolnického vrchního velitele, dobrovolnické brigádní generály a dobrovolnický štáb. Je to tedy pokus importovat do Manchesteru londýnský systém výroby dobrovolnických generálů, a proti tomu rozhodně protestujeme. Při vší náležité úctě k důstojníkům, kteří velí manchesterským plukům, prohlašujeme, že se musejí ještě hodně učit — a tady neděláme žádnou výjimku — než se z nich stanou plně připravení velitelé praporů; a jestliže se chtějí na jeden den ujmout vyššího velení ještě dříve, než se plně vyrovnali s odpovědností, kterou už na sebe vzali, pak dělají to, co podle našeho názoru dobrovolnické hnutí nejvíc poškozuje: hrají si totiž na vojáčky a tak snižují význam hnutí. V čele svých praporů by byli na svých místech, mohli by se starat o své vojáky a sami by se něčemu naučili. Jako generálské napodobeniny nebudou ke skutečnému užitku ani svým vojákům, ani sobě samým. Všechna čest adjutantům našich manchesterských pluků — patří jim největší část zásluhy za to, že se jejich pluky staly tím, čím jsou — jejich místo však je u těchto pluků, které se bez nich zatím neobejdou; kdyby však tito adjutanti jeden den hráli úlohu pobočníka, generála či brigádního majora, nepřineslo by to jejich plukům žádný skutečný prospěch a ani jim samým by to neskýtalo zvláštní uspokojení.

Když máme v Manchesteru hlavní stan severního oddělení armády s početným a výkonným štábem, a když tu máme posádkou pěší a jezdecký pluk, pak jistě není zapotřebí uchylovat se k tak neobvyklým kouskům. Domníváme se, že by více odpovídalo jak vojenské subordinaci, tak zájmům dobrovolníků samých, kdyby se ve zbrani shromažďovali v takovém počtu jen s tím, že nabídnou velení veliteli okruhu a ponechají mu i volbu při určování štábních a bojových důstojníků divize a brigád. Dobrovolníci by byli nepochybně přijati stejně přátelsky jako při dřívějších příležitostech. V čele divize a brigád by pak měli muže, kteří rozumějí své věci a mohou vytknout případné chyby; přitom by nebyla narušena dobrovolnická organizace. To by nepochybně zabránilo, aby plukovníci jednali jako generálové, majoři jako plukovníci a kapitáni jako majoři. Mělo by to však tu velkou výhodu, že by byl Manchester ušetřen oné výroby napodobených generálů, která nyní Londýnu získává nezáviděníhodnou slávu.

Napsal B. Engels
v první polovině března 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 28 z 16. března 1861

Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V originále "cockneys", což je hovorová a trochu posměšná přezdívka Londýňanů. (Pozn. čes. red.)