Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Rýhované pušky a střelba z nich



Pušky typu lancaster a enfield

Nedávný střelecký závod mezi poručíkem Wallingerem a poddůstojníky královského ženijního sboru, o němž jsme referovali v našem listě 6. a 13. dubna, upoutal znovu pozornost veřejnosti k přednostem rýhované pušky typu Lancaster, zvláště jako armádní zbraně. Při zápolení v Chathamu stříleli poddůstojníci z předepsané vojenské karabiny Lancaster 577 s oválným vývrtem hlavně, jíž jsou vyzbrojeni královští žcnisté a jejíž cena je asi 4 libry šterlinků. Srovnávat takovou zbraň s dokonale vypracovanou Whitworthovou puškou, která stojí asi 25 liber, je zjevně nespravedlivé. Přiměřenější by mohlo být srovnání lankasterky s běžnou enfieldskou puškou, protože cenový rozdíl mezi těmito dvěma zbraněmi je nepodstatný, a kdyby se lankasterka vyráběla ve stejně velkém množství ve vládních továrnách, snížila by se pravděpodobně její cena, takže by nebyla dražší než enfieldská puška. Zbývá tedy otázka, zda je lankasterka lepší. Autor článku v "London Review[145]" , vycházející z obecných zásad a usuzující i podle skutečné zkušenosti, odpovídá kladně; upozorňujeme na následující úryvky z jeho článku na toto téma:

"Zákon, jemuž podléhá přesnost střelby z rýhované pušky, střelecká praxe, je velmi prostý. Je pouze nutno stanovit poměr mezi délkou a průměrem střely a dát této střele odpovídající rotační pohyb kolem její podélné osy. Výsledkem musí být neomylná přesnost zásahu; přesný způsob, jakým se tohoto rotačního či šroubovitého pohybu dosáhne, je přitom vedlejší. Jinými slovy, duše hlavně může mít rýhy v libovolném počtu a libovolného tvaru, nebo je nemusí mít vůbec — přesnost bude ve všech případech stejná, pokud se zachová uvedený poměr a střela získá náležitou rotaci. Avšak úvaha, jíž se musí řídit výběr vhodné zbraně pro vojáka, zahrnuje především podmínku, že váha a rozměry zbraně nesmějí překročit určitou hranici a že se zbraň musí snadno nabíjet a snadno čistit. Z toho vyplývá, že k snadnému nabíjení je zapotřebí, aby třecí plocha byla při nabíjení co nejmenší, a že při volbě tvaru rýh je nutno vyvarovat se pokud možno hran. Víme jen o jednom tvaru, který dokonale odpovídá těmto požadavkům, a to je oválná spirála, protože zde jsou při nabíjení pouze dvě třecí plochy a protože žádný jiný tvar tak neulehčuje čištění při nutně sporých prostředcích, které má voják v bojové službě k dispozici. Tento názor zřejmě potvrdily výsledky indického tažení a pokusy na Maltě, v Gibraltaru a na jiných místech v zahraničí. V Indii prý enfieldská puška v mnoha kritických obdobích tažení úplně ‚vypověděla'. Noviny, soukromé dopisy i úřední zprávy se hemží stížnostmi; se stejným střelivem a za stejných okolností však pušky s oválným vývrtem, jimiž byli vyzbrojeni královští ženisté, vždycky splnily svůj úkol ke spokojenosti důstojníků i mužstva.

Je-li enfieldská puška zhotovena se zmenšeným vývrtem a užívá-li se do ní podlouhlé střely, jsou její výsledky stejně dobré jako u Whitworthovy pušky; enfieldskou armádní pušku v její nynější podobě však musíme považovat za pokus vyhovět nesplnitelným podmínkám. Důstojníci pověření konstrukcí této zbraně nesměli zmenšit její ráži pod stanovenou hranici. Proto byla přijata standardní ráže 0,577 palce. Při tomto příliš velkém průměru vývrtu se musela objevit obtíž, která tkví v tom, jak zajistit dokonalé a neselhávající hermetické těsnění mezi vnitřní stěnou vývrtu a střelou, když je střela tlačena z hlavně po explozi prachové náplně. Podívejme se, jak se projevil skutečný výsledek těchto nedokonalých podmínek u enfieldské pušky. Váha střely je stanovena na 530 granů, prachová náplň na 70 granů, ráže, jak už jsme řekli, na 0,577 palce. Tlak 70 granů prachu na velkou plochu průřezu střely nebude a nemůže být dostačující k tomu, aby se střela za všech okolností náležitě rozšířila do rýh. Pečlivě provedené pokusy ukazují, že se ani 10 procent střel stejnoměrně a úplně nerozšířilo do všech stran. Někdy je na střele zřetelně patrná jedna rýha, někdy dvě, a pouze u jedné desetiny všech střel je patrné, že se rozšířily plně; z toho vyplývá nepřesnost střelby z armádní pušky o vývrtu 0,577 palce.

Nejlepší podmínky přesné střelby z pušek rýhovaných jakýmkoli způsobem jsou tyto: vývrt má mít průměr 0,5 palce, délka střely má být 1,12 palce, 1 otočka neboli závit má připadat na 18 palců, váha prachové náplně má být 90 až 100 granů (čís. 6), váha střely zůstává stejná, tj. 530 granů. Síla působící za těchto podmínek na plochu průřezu střely je relativně větší, takže střela je ve vývrtu jistě a spolehlivě utěsněna; dochází k tomu proto, že při zmenšeném průměru vývrtu je střela delší, a není tedy zapotřebí dřevěné zátky, která by kov rozšiřovala, jak je tomu u vojenských střel. Střela je tedy homogenním celkem o délce asi tří průměrů. Při explozi působí expanzívní síla prachu nejprve na konec čili zadní část střely (a), avšak přenos pohybové síly, i když nastává téměř okamžitě, naráží na vis inertiae[a] kovové hmoty střely, na odpor, působící po celé délce (od a do b) a zesílený odporem vzduchu v hlavni. Na první pohled je jasné, že se tento odpor musí projevit ve střední části střely, tedy v místě největšího odporu (c); střela se v tomto místě zcela přirozeně rozšiřuje a tudíž i poněkud zkracuje, řekněme asi o desetinu palce, zatímco střední část zvětšuje svůj průměr do té míry, že to stačí, aby se hermeticky utěsnila podle tvaru vnitřku hlavně, ať je tento tvar jakýkoli.

Splní-li se tyto dokonalejší podmínky, nedojde ani vjednom z 500 případů k chybnému rozšíření a střela spolehlivě přijme tvar rýhování, což má za následek výtečné výsledky střelby.

Tyto poznámky se týkají všech rýhovaných pušek libovolného vzoru.

Jak působí tyto příznivé podmínky při střelbě z pušky a proč umožňují přesnější střelbu? Ukázali jsme, jak střela dokonale přilne k vnitřku vývrtu hlavně, a nyní se pokusíme zjistit výsledky. Jedním z hlavních úspěchů při konstrukci rýhované pušky je dosažení ‚ploché dráhy letu střely', tedy dosažení toho, aby se křivka, kterou opisuje střela za letu, co nejvíce blížila přímce; z toho nutně vyplývá, že střela bezpodmínečně musí mít velkou rychlost, aby přitažlivost mohla svým vlivem snížit dráhu střely za letu co nejméně. Tedy: zmenšením ráže se dosáhne prvního výsledku a užitím větší prachové náplně při malém průřezu střely se dosáhne nejvyšší rychlosti a nejpřesnějších zásahů.

Pokud jde o způsoby rýhování, vyplývá z toho, co jsme už uvedli, že pokud dostane střela opouštějící hlaveň správné ‚otočky', je samo o sobě vedlejší, jak tuto rotaci získala, zda v šestiúhelníkovém vývrtu jako u Whitwortha, či v oválném jako u lankasterky, nebo pomocí tři rýh jako u enfieldské pušky. Není nutný ani určitý počet rýh, neboť žádaná podmínka je splněna, i když střelu zachytí pouze jediná rýha natolik, aby jí dodala rotaci. Jednotlivé způsoby rýhování však mají své nedostatky, které můžeme snadno ukázat. Jsou-li rýhy hranaté, ztrácí se pří expanzi část síly, které je zapotřebí k tomu, aby střela vyplnila jejich úhly, nemluvě o tom, že tudy budou pravděpodobně unikat hnací plyny. Nadto je každý úhel slabinou hlavně; tyto nedostatky se projevují při každém počtu rýh a jsou úměrné jejich hloubce. Teoreticky je proto nejlepší oválná spirála pušky typu Lancaster, protože je tvarem, jemuž se střela nejlépe přizpůsobuje i při velmi malé expanzi.

O velkých přednostech lankasterky svědčí i to, že před přijetím enfieldského vzoru, s nímž tehdy lankasterka soupeřila, doporučovaly čtyři samostatné a na sobě nezávislé komise dát přednost Lancasterově pušce. Byla předložena ke schválení vrchnímu veliteli a ten ji poslat ke konečnému rozhodnutí do Hythu. První posudek důstojníků tamní střelecké školy byl nanejvýš příznivý, druhý však rozhodl ve prospěch pušky enfieldské. Toto rozhodnutí bylo tehdy odůvodněno tím, že se střely ‚strhávaly' z vývrtu. Později prý však vyšlo najevo toto:

Prvních 10 000 Pritchettových střel, s nimiž se tam prováděly první pokusy, mělo náležitý standardní průměr. Při použití těchto nábojů měla střelba skvělé výsledky. Při druhém pokusu se už nepoužilo tohoto střeliva. První střelivo bylo vyrobeno roku 1853, druhé roku 1854; důstojníci provádějící zkoušky naprosto netušili, že mezi obojím střelivem je nějaký rozdíl, protože nebyli informováni, že střely vyrobené o rok později měly proti střelám z roku 1853 průměr o 0,007 palce menší.

Na tuto skutečnost se přišlo až půldruhého roku po konečném rozhodnutí ve prospěch enfieldské pušky, když plukovník (tehdy kapitán) Fitzroy Somerset zkoušel vzor oválně vrtané karabiny královských ženistů. Snadno pochopíme, že zmenšené Pritchettovy střely, jejichž průměr byl menší než správný standard, by v mnoha případech, zvlášť jestliže bylo olovo příliš tvrdé, vyšly z hlavně, aniž by dostaly rotační pohyb, tj. nerozšířily by se natolik, aby zaplnily vnitřek hlavně — bez ohledu na to, zda by šlo o lankasterku nebo jinou pušku.

Většina lidí jistě nebude pochybovat o tom, že Whitworthova puška je příliš nákladná pro použití v armádě a musí se s ní zacházet mnohem jemněji, než je to možné v bojových podmínkách, a že by se tudíž měly zkoušet pušky typu Lancaster a Enfield nebo jiných vzorů, které se lépe hodí pro nešetrné zacházení ve válce. Tyto zkoušky se však nedají provádět formou střeleckých závodů, nýbrž střelbou z pevného podstavce, se stejnými prachovými náplněmi a se střelami stejné váhy a stejně odlitými, aby si byly všechny tyto podmínky rovné a aby tak výsledky záležely pouze na hodnotách zbrani samých."

Citované poznámky se týkají dvou různých otázek: I. Jaký je nejlepší poměr mezi průměrem a délkou podlouhlé puškové střely, používané do kterékoli pušky? 2. Jaké jsou kvality lankasterky čili pušky s oválně vrtanou hlavní?

Pokud jde o první otázku, rozhodně nesouhlasíme s autorem, že rozměry střely, které on sám pokládá za nejlepší, předčí všechny ostatní. Rýhované pušky, které měly zatím nejlepší výsledky — švýcarská a Whitworthova puška — mají obě ráži menší než 0,5 palce a větší poměrnou délku střely. Nemůžeme se tu však pouštět do diskuse na takové všeobecné téma.

Pokud jde o druhou otázku, nenacházíme žádné přesvědčivé autorovo svědectví o tom, že lankasterka jakkoli předčí enfieldskou pušku. To, že karabiny ženistů "vysazují" méně často než enfieldské pušky pěchoty, lze snadno vysvětlit faktem, že v každé armádě je stokrát víc pěšáků než ženistů a že ženisté užijí svých karabin sotva jednou za stejnou dobu, kdy řadová pěchota užije svých pušek stokrát; zákopníci jsou tu totiž pro něco docela jiného, než aby působili jako pěchota.

Na příkladu Whitworthovy pušky je dokázáno, že dlouhá těžká expanzívní střela, dostatečně vyhloubená na zadním konci, se může při plné náplni vměstnat téměř do jakéhokoli tvaru rýh; u této pušky je nutné mimořádně veliké rozšíření a přesto střela nabude na zadním konci šestiúhelníkového tvaru. Takováto střela se proto bezpochyby může dostatečně rozšířit, aby zaplnila oválný vývrt, není-li rozdíl obou průměrů příliš velký. Nemůžeme však pochopit, proč by tedy měla být karabina ženistů lepší než enfieldská puška. Ideální střela našeho autora nemá s touto karabinou naprosto nic společného — nehodila by se do ní; a domnívá-li se náš autor, že i při zmenšené ráži je zapotřebí náplně zvětšené na 90 až 100 granů prachu, aby jeho střela zcela zaplnila oválný vývrt, pak to spíš vypadá jako mlčenlivé přiznání, že dnešní sedmdesátigranová náplň nezajišťuje vždy úplné rozšíření střely v oválném vývrtu ženistické karabiny. Náš autor neříká, jak to bude vypadat se zesílením zpětného rázu v důsledku zvětšené náplně; my však víme, že náplň 80 až 90 granů působí u Whitworthovy pušky dost nepříjemně silný zpětný ráz, což při rychlé palbě velmi brzy nepříznivě ovlivní jistotu při míření.

Neobyčejně dobré výsledky střelby ze ženistické karabiny při chathamských závodech i některé vynikající výsledky, kterých při střelbě z Lancasterovy pušky dosahují soukromí střelci a které občas zaznamenává tisk, vyvolávají přání, aby se znovu vyzkoušely hodnoty oválně vrtané expanzívní pušky a její vhodnost jako armádní zbraně. My pak se domníváme, že by se i u ní našly chyby a že u vojenských pušek je princip rýhování skutečně zcela podružná věc. Proč se místo škorpení o takovéto drobné nedostatky enfieldské pušky nepřikročí přímo k podstatě věci a neřekne se, že její největší a nejvážnější chybou je její velká ráže? Změňte tuto ráži a zjistíte, že všechna ostatní zdokonalení budou už pouhými maličkostmi.




Napsal B. Engels v polovině dubna 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 35 z 5. května 1861
Podpis: F. E.
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — setrvačnost. (Pozn. red.)


145 "The London Review", plný název "The London Review and Weekly Journal of Politics, Literature, Art and Society"["Londýnský týdenní přehled pro otázky politiky, literatury, umění a společnosti"] — anglický týdeník, vycházel vletech 1860-1869.