Občanská válka ve Spojených státech

Karel Marx

Občanská válka ve Spojených státech

"Nech ho běžet, není hoden tvého hněvu!" Tuto Leporellovu radu opuštěné milence Dona Juana dává anglická státnická moudrost znovu a znovu Severu Spojených států — v poslední době ústy lorda Johna Russella. Nechá-li Jih běžet, zbaví se Sever všeho, co kdy měl společného s otroctvím, svého historií daného dědičného hříchu, a vytvoří si základy pro nový a vyšší rozvoj.

Je pravda, že kdyby Sever a Jih tvořily dvě samostatné země, jako třeba Anglie a Hannoversko, nebylo by jejich oddělení o nic těžší než oddělení Anglie a Hannoverska.^[195] "Jih" však není ani zeměpisně od Severu jasně oddělená oblast, ani jednotný morální celek. Není to vůbec země, je to bojové heslo.

Rada, aby se Sever a Jih rozešly po dobrém, předpokládá, že Jižní Konfederace, ačkoli je v občanské válce útočníkem, vede ji alespoň za obranné cíle. Říká se, že straně otrokářů jde jen o to, aby sjednotila oblasti, v nichž dosud vládla, v samostatnou skupinu států a vymanila se ze svrchovanosti Unie. To je naprosto mylné. "Jih potřebuje celé své území. Chce a musí je mít." S tímto bojovým heslem přepadli secesionisté Kentucky. "Celým územím" Jihu rozumějí především všechny takzvané pohraniční státy (border states), Delaware, Maryland, Virgínii, Severní Karolínu, Kentucky, Tennessee, Missouri a Arkansas. Kromě toho vznášejí nároky na celé území na jih od čáry, která se táhne od severozápadního cípu Missouri až k Tichému oceánu. To, co otrokáři nazývají "Jihem", zahrnuje tedy víc než tři čtvrtiny celého dnešního území Unie. Velká část tohoto území, na které si otrokáři činí nároky, je tedy dosud v držení Unie a musela by na ní být nejprve dobyta. Všechny takzvané pohraniční státy, i ty, které jsou v držení Konfederace, nebyly nikdy vlastní otrokářské státy. Je to spíše ta část území Spojených států, na níž vedle sebe existují a spolu zápasí o převahu systém otroctví a systém svobodné práce, je to vlastní bojiště mezi Severem a Jihem, mezi otroctvím a svobodou. Válka jižní Konfederace tedy vůbec není válka obranná, nýbrž dobyvačná, válka za rozšíření a věčné trvání otroctví.

Horské pásmo, které začíná v Alabamě a táhne se na sever až k řece Hudsonu — v jistém smyslu páteř Spojených států — dělí takzvaný Jih na tři části. Hornaté území, tvořené Alleghanami s jejich dvěma rovnoběžnými hřebeny, Cumberland Plateau na západě a Blue Mountains na východě, odděluje jako klín nížiny na západním pobřeží Atlantského oceánu od nížin v jižních údolích Mississippi. Obě nížiny, rozdělené hornatým územím, se svými nesmírnými rýžovými poli a široko daleko se prostírajícími bavlníkovými plantážemi, jsou vlastním areálem otroctví. Dlouhý klín hornatého území, vysunutý až do samého srdce otrokářské oblasti, se svým volným ovzduším, se svěžím podnebím a půdou bohatou na uhlí, sůl, vápenec, železnou rudu, zlato, zkrátka se všemi surovinami potřebnými k všestrannému průmyslovému rozvoji, je už dnes z větší části svobodnou zemí. Pro své fyzické vlastnosti může tu být půda s úspěchem obdělávána pouze svobodnými parcelovými rolníky. Otrokářský systém tu vegetuje jen sporadicky a nikdy nezapustil kořeny. Obyvatelé této vysočiny tvoří ve většině takzvaných pohraničních států jádro svobodného obyvatelstva, které už v zájmu sebezáchovy stojí na straně Severu.

Prozkoumejme spornou oblast část po části.

Delaware, pohraniční stát, ležící nejdále na severovýchodě, je fakticky i morálně v držení Unie. Všechny pokusy secesionistů o vytvoření byť i jen jediné stranické frakce, která by jim byla nakloněna, ztroskotávaly od začátku války na jednomyslnosti obyvatelstva. Otrocký živel byl v tomto státu už dávno na vymření. Jen za léta 1850-1860 se počet otroků snížil na polovinu, takže v Delaware je na celkový počet 112 218 obyvatel už jen 1798 otroků. Přesto žádá jižní Konfederace vydání Delaware a Sever by tento stát vojensky opravdu nemohl udržet, jakmile by se Jih zmocnil Marylandu.

V samém Marylandu probíhá konflikt mezi vysočinou a nížinou, na který jsme upozornili. Na celkový počet obyvatelstva, 687 034 lidí, tu připadá 87 188 otroků. Poslední všeobecné volby do washingtonského Kongresu znovu pádně dokázaly, že daleko největší část obyvatelstva jde s Unií. Třicetitisícová armáda jednotek Unie, která má nyní obsazen Maryland, je určena nejen jako záloha pro armádu na Potomacu, ale má také držet v šachu vzbouřenecké otrokáře uvnitř země. Vidíme tu podobný jev jako v jiných pohraničních státech, kde velká většina lidu podporuje Sever a číselně bezvýznamná strana otrokářů stojí na straně Jihu. Co jí chybí na početnosti, nahrazuje strana otrokářů mocenskými prostředky, získanými tím, že po dlouhá léta ovládá státní úřady, z pokolení na pokolení osnuje politické intriky a soustřeďuje velké majetky v několika málo rukou.

Virgínie je dnes velkým táborem, kde proti sobě stojí hlavní armáda secese a hlavni armáda Unie. V horských oblastech na severozápadu Virgínie se počet otroků odhaduje na 15 000, zatímco dvacetinásobný počet svobodného obyvatelstva tvoří většinou nezávislí rolníci. Ve východní nížině Virgínie je naproti tomu skoro půl miliónu otroků; chov černochů a jejich prodej do jižních států jsou pro Virgínii hlavním zdrojem příjmů. Jakmile vůdci spiknutí nížiny intrikami prosadili v zákonodárném sboru státu v Richmondu dekret o secesi a v největším spěchu otevřeli brány Virgínie armádě Jihu, odtrhla se severozápadní Virgínie od secese, vytvořila nový stát a teď pod vlajkou Unie brání se zbraní v ruce své území proti jižanským vetřelcům.

Tennessee s 1 109 847 obyvatel, z nichž je 275 784 otroků, je v rukou jižní Konfederace, která vyhlásila v celé zemi stanné právo a zavedla systém proskripce, připomínající doby římských triumvirátů. Když otrokáři navrhli v zimě 1861 svolat všelidový konvent, který se měl hlasováním rozhodnout pro secesi nebo proti ní, většina obyvatelstva konvent odmítla, aby nevznikla žádná záminka k secesionistickému hnutí. Později, když Tennessee už bylo zaplaveno vojáky jižní Konfederace a podrobeno hrůzovládě, stále ještě víc než třetina voličů se při volbách vyslovila pro Unii. Vlastním střediskem odporu proti otrokářské straně je tu jako ve většině pohraničních států hornatá oblast, východní Tennessee. Dne 17. června 1861 se v Greenville sešel všelidový konvent východního Tennessee, vyslovil se pro Unii, vyslal do senátu ve Washingtonu bývalého guvernéra státu Andrewa Johnsona, jednoho z nejhorlivějších unionistů, a uveřejnil "declaration of grievances", obžalovací spis, který odhaluje všechny prostředky — podvody, intriky a zastrašování, jimiž bylo Tennessee "vyhlasováno" z Unie. Od té doby drží secesionisté východní Tennessee v šachu zbraněmi.

Podobné poměry jako v Západní Virgínii a východním Tennessee jsou i na severu Alabamy, na severozápadě Georgie a na severu Severní Karolíny.

Dále na západ, v pohraničním státě Missouri s 1 173 317 obyvateli a 114 965 otroky — ti jsou z valné většiny natlačeni v severozápadní části státu — se lidový konvent ze srpna 1861 rozhodl pro Unii. Jackson, guvernér státu a nástroj otrokářské strany, se vzbouřil proti missourskému zákonodárnému sboru, byl postaven mimo zákon a nyní stojí v čele ozbrojených tlup, které vpadají do Missouri z Texasu, Arkansasu a Tennessee, aby donutily tento stát podrobit se Konfederaci a rozetly mečem pouta, jež ho svazují s Unií. Missouri je dnes vedle Virgínie hlavním dějištěm občanské války.

Nové Mexiko není stát, nýbrž pouhé teritorium, do něhož bylo za Buchananova presidentství dovezeno 25 otroků, aby se za nimi mohla poslat z Washingtonu otrokářská ústava; Nové Mexiko, jak Jih sám doznává, po spojení s ním nijak netoužilo. Ale Jih touží po Novém Mexiku, a proto tam poštval z Texasu přes hranice ozbrojenou bandu dobrodruhů. Nové Mexiko úpěnlivě žádalo vládu Unie o ochranu proti těmto osvoboditelům.

Jistě jste si všimli, že klademe zvláštní důraz na číselný poměr mezi otroky a svobodnými v jednotlivých pohraničních státech. Tento poměr je opravdu rozhodující, a jedině jím, jako rtuťovým sloupcem, je třeba měřit životnost otrokářského systému. Duší celého secesionistického hnutí je Jižní Karolína. Má 402 541 otroků na 301 271 svobodných. Za ní následuje Mississippi, které dalo jižní Konfederaci jejího diktátora Jeffersona Davise. Má 436 696 otroků na 354 699 svobodných. Třetí je Alabama se 435 132 otroky na 529 164 svobodných.

Poslední ze sporných pohraničních států, o němž je ještě třeba se zmínit, je Kentucky. Jeho nejnovější dějiny jsou pro politiku jižní Konfederace obzvlášť charakteristické. Kentucky má na 1 135 713 obyvatel 225 490 otroků. Třikrát po sobě ve všeobecných volbách — v zimě 1861, kdy se volilo do Kongresu pohraničních států, v červnu 1861, když byly volby do washingtonského Kongresu, a konečně v srpnu 1861 ve volbách do zákonodárného sboru státu Kentucky — se stále rostoucí většina rozhodla pro Unii. Naproti tomu Magoffin, guvernér státu Kentucky, a všichni hodnostáři státu jsou fanatičtí stoupenci strany otrokářů, a stejně tak i Breckindrige, zástupce Kentucky ve washingtonském senátě, za Buchanana vicepresident Spojených států a v prezidentských volbách roku 1860 kandidát otrokářské strany. Vliv otrokářské strany byl příliš slabý, než aby získal Kentucky pro secesi, ale dost silný k tomu, aby po vypuknutí války přiměl Kentucky k vyhlášení neutrality. Konfederace uznávala neutralitu, pokud sloužila jejím zájmům, pokud totiž byla Konfederace zaměstnána potlačováním odporu ve východním Tennessee. Jen bylo tohoto cíle dosaženo, už zaklepala pažbami pušek na bránu Kentucky a volala: "Jih potřebuje celé své území. Chce a musí je mít!"

Její záškodnické bandy vtrhly do "neutrálního" státu současně z jihozápadu a jihovýchodu. Kentucky procitlo ze sna o neutralitě, jeho zákonodárný sbor se otevřeně postavil na stranu Unie, obklopil zrádného guvernéra výborem veřejné bezpečnosti, povolal lid do zbraně, postavil Breckindridge mimo zákon a nařídil secesionistům, aby okamžitě vyklidili přepadené území. To bylo signálem k válce. Armáda jižní Konfederace táhla na Louisville a současně proudili do Kentucky z Illinois, Indiany a Ohia dobrovolníci, kteří chtěli bránit Kentucky před ozbrojenými misionáři otroctví.

Konfederace se pokusila připojit k sobě např. Missouri a Kentucky proti vůli těchto států; to dokazuje, jak lichá je záminka, že bojuje za práva jednotlivých států proti přehmatům Unie. Jednotlivým státům, které počítá k "Jihu", přiznává sice právo odtrhnout se od Unie, ale v žádném případě jim nepřiznává právo setrvat v Unii.

Dokonce i ve vlastních otrokářských státech, ať jim válka navenek, vojenská diktatura uvnitř a otroctví ve všech směrech poskytují v dané chvíli sebevětší zdání harmonie, se najdou antagonistické živly. O tom jasně svědčí Texas se 180 388 otroky na 601 039 obyvatel. Zákon z roku 1854, na základě něhož se Texas stal součástí Spojených států jako otrokářský stát, opravňoval k tomu, aby se na texaském území vytvořil ne jeden, nýbrž pět států. Tím by býval Jih získal v americkém senátě místo dvou deset nových hlasů, a zvětšení počtu hlasů v senátu bylo hlavním cílem jeho tehdejší politiky. Ale otrokáři pokládali v letech 1854 až 1860 za nemožné rozdělit Texas, kde hraje velkou úlohu německé obyvatelstvo, byť i jen ve dva státy, aby přitom v druhém státě neumožnili straně svobodné práce získat převahu nad stranou otroctví. To je nejlepší důkaz pro to, jak silný je odpor k otrokářské oligarchii v samém Texasu.

Georgie je největší z otrokářských států a má také největší počet obyvatelstva. Na obyvatelstvo v počtu 1 057 327 připadá 462 230 otroků, tedy bezmála polovina obyvatelstva. Přesto se otrokářské straně dosud nepodařilo dát v Georgii schválit všeobecným lidovým hlasováním ústavu naoktrojovanou Jihu v Montgomery.

Na konventu státu Louisiany, který se sešel 21. března 1861 v New Orleansu, prohlásil Roselius, politický veterán tohoto státu:

"Ústava přijatá v Montgomery není žádná konstituce, nýbrž konspirace. Nenastolila vládu lidu, nýbrž nenávistnou a neomezenou oligarchii. Lidu nebylo dovoleno, aby se k této záležitosti vyslovil. Konvent v Montgomery vykopal hrob politické svobodě, a teď nás zvou na její pohřeb."

Oligarchie 300 000 otrokářů nepoužila totiž Kongresu v Montgomery jen k tomu, aby proklamovala odtržení Jihu od Severu. Využila ho současně k přeměně vnitřního zřízení otrokářských států, k plnému podrobení té části bílého obyvatelstva, která si pod ochranou demokratické ústavy Spojených států ještě uhájila určitou samostatnost. Už v letech 1856-1860 se političtí mluvčí, advokáti, moralisté a teologové otrokářské strany ani tak nepokoušeli dokázat to, že otroctví černochů je oprávněné, jako spíše to, že barva kůže není rozhodující a že pracující třída je všude stvořena k otroctví.

Vidíme tedy, že válka jižní Konfederace je v pravém smyslu slova dobyvačná válka za rozšíření a věčné trvání otroctví. Většina pohraničních států a teritorií je ještě v držení Unie, za niž se postavily nejprve u volební urny a pak se zbraní v ruce. Konfederace je však počítá k "Jihu" a chce je na Unii dobýt. V pohraničních státech, které Konfederace prozatím obsadila, drží relativně svobodné horské oblasti na uzdě stanným právem. Ve vlastních otrokářských státech potlačuje dosavadní demokracii neomezenou oligarchií 300 000 otrokářů.

Kdyby se zřekla svých dobyvačných plánů, zřekla by se jižní Konfederace své životaschopnosti a toho, co je účelem secese. K secesi došlo přece jen proto, že se ukázalo nemožné nadále přeměňovat uvnitř Unie pohraniční státy a teritoria v otrokářské státy. Na druhé straně kdyby Sever odevzdal bez boje jižní Konfederaci sporná území, přenechal by jí víc než tři čtvrtiny celého území Spojených států. Sever by úplně ztratil Mexický záliv, Atlantský oceán s výjimkou úzkého pruhu od zátoky Penobscotské k zátoce Delawarské, a sám by se odřízl od Tichého oceánu. Missouri, Kansas, Nové Mexiko, Arkansas a Texas by následovaly Kalifornii.^[196] Velké zemědělské státy v pánvi mezi Skalnatými horami a Alleghanami, v údolích Mississippi, Missouri a Ohia, by nebyly schopny vyrvat deltu Mississippi z rukou silné nepřátelské otrokářské republiky na jihu, ekonomické zájmy by je donutily odtrhnout se od Severu a připojit se k jižní Konfederaci. A tyto severozápadní státy by pak vtáhly do víru secese všechny severní státy ležící dále na východ, snad s výjimkou států Nové Anglie.^[197]

Tak by ve skutečnosti nedošlo k rozkladu Unie, nýbrž k její reorganizaci, k reorganizaci na základě otroctví, za uznané kontroly otrokářské oligarchie. Plán takovéto reorganizace byl otevřeně proklamován na Kongresu v Montgomery hlavními řečníky Jihu a vyplývá z onoho paragrafu nové ústavy, který umožňuje každému státu staré Unie, aby se připojil k nové Konfederaci. Otrokářský systém by zamořil celou Unii. V severních státech, kde se otroctví černochů nedá prakticky zavést, by byla bílá dělnická třída postupně stlačována na úroveň hélótství^[198]. To by plně odpovídalo veřejně hlásané zásadě, že svobody jsou schopny jen určité rasy, a tak jako je vlastní práce na Jihu údělem černochů, tak je na Severu údělem Němců a Irů nebo jejich přímých potomků.

Současný boj mezi Severem a Jihem není tedy nic jiného než boj dvou sociálních systémů, systému otroctví a systému svobodné práce. Protože oba systémy nemohou už dále na severoamerickém kontinentě vedle sebe pokojně žít, vzplanul boj, který může skončit jen vítězstvím jednoho nebo druhého systému.

Jsou-li pohraniční státy, sporná teritoria, kde oba systémy dosud zápolily o nadvládu, trnem v těle Jihu, je třeba na druhé straně doznat, že v dosavadním průběhu války jsou hlavní slabinou Severu. Část otrokářův těchto oblastech, na rozkaz jižních spiklenců, pokrytecky předstírala, že je loajální vůči Severu; druhá část pokládala opravdu podle svých faktických zájmů a tradičních pojmů za vhodné jít s Unií. Obě skupiny ochromily Sever stejnou měrou. Obavy, aby udržela "loajální" otrokáře v dobrém rozpoložení, strach, aby je nevehnala do náruče secesionistů, jedním slovem něžné ohledy na zájmy, předsudky a citlivost těchto dvojakých spojenců, to všechno hned od začátku války nenapravitelně oslabilo vládu Unie, vedlo ji k polovičatým opatřením, donutilo ji, aby pokrytecky zastírala princip války a šetřila nejzranitelnější místo nepřítele, kořen zla — samo otroctví.

Jestliže Lincoln ještě nedávno malodušně odvolal Fremontovu missourskou proklamaci o osvobození černochů patřících vzbouřencům,^[199] pak se to stalo jen z ohledu na hlasité protesty "loajálních" otrokářů z Kentucky. Ale už došlo k obratu. Státem Kentucky byl do počtu bojišť mezi Severem a Jihem zatažen poslední pohraniční stát. Jakmile začala skutečná válka o pohraniční státy v pohraničních státech samých, nepatří už jejich získání nebo ztráta do oblasti diplomatického a parlamentního vyjednávání. Jedna část otrokářů odhodí loajální masku, druhá zvolí raději vyhlídku na peněžitou náhradu, jakou dala Velká Británie západoindickým plantážníkům.^[200] Samy události si vynutily vyhlášení rozhodujícího hesla — osvobození otroků.

Že i ti nejzarytější demokrati a diplomati Severu chtě nechtě dospívají k tomuto postoji, o tom svědčí některé projevy z poslední doby. Generál Cass, státní tajemník za Buchanana a dosud jeden z nejhorlivějších spojenců Jihu, prohlásil v otevřeném dopise osvobození otroků za conditio sine qua non^[a] záchrany Unie. Dr. Brownson, vůdce katolické strany Severu, podle vlastního doznání v letech 1836 až 1860 rozhodný odpůrce hnutí za osvobození otroků, uveřejnil ve svém posledním, říjnovém "Přehledu"^[201] článek, ve kterém se vyslovil pro zrušení otroctví.

"Jestliže jsme bojovali proti zrušení otroctví," říká mezi jiným, "pokud jsme se domnívali, že ohrožuje Unii, musíme tím rozhodněji vystoupit proti dalšímu trvání otroctví teď, když jsme se přesvědčili, že zachování otroctví je neslučitelné s udržením Unie či našeho národa jako svobodné republiky."

A konečně "World"^[202], newyorský orgán diplomatů washingtonského kabinetu, uzavírá jeden ze svých posledních halasných článků proti abolicionistům slovy:

"V den, kdy se bude rozhodovat, že musí zahynout buď otroctví, nebo Unie, v ten den bude vysloven rozsudek smrti nad otroctvím. Nemůže-li Sever zvítězit bez osvobození, zvítězí s osvobozením."

Napsal K. Marx koncem října 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 306 ze 7. listopadu 1861

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — nezbytnou podmínku. (Pozn. red.)

195 V roce 1837, když zemřel poslední představitel hannoverské dynastie, byla zrušena personální unie mezi Anglií a Hannoverskem, která trvala od roku 1714.

196 V zimě 1860-1861 se přívrženci jižních států pokusili vytvořit "neutrální" republiku u Tichého oceánu a tak odtrhnout Kalifornii od Severoamerické unie. Lincolnova vláda toto spiknutí včas odhalila.

197 Nová Anglie — skupina šesti států na severovýchodě USA (Maine, Massachusetts, Connecticut, Rhode Island, Vermont, New Hampshire), v nichž dosáhl průmyslový rozvoj vysoké úrovně. Nová Anglie byla střediskem hnutí abolicionistů.

198 Hélóti — bezprávní obyvatelé staré Sparty, původně praobyvatelé jižního Peloponésu, podrobení přistěhovalými Sparťany. Hélóti, kteří byli otroky spartského státu, museli pro vládnoucí třídu, Sparťany, obdělávat pole a odvádět jim až polovinu výnosu. Častá povstání Hélótů byla Sparťany krutě potlačována.

199 Podle missourské proklamace, vydané 30. srpna 1861 generálem Fremontem, propadal konfiskaci majetek osob, které ve státě Missouri podporovaly Konfederaci a chopily se zbraní proti Unii; jejich otroky prohlašovala proklamace za svobodné. Lincoln navrhl Fremontovi. aby tuto proklamaci uvedl v soulad se zákonem o konfiskaci, ale aby z ní vyloučil požadavek osvobození otroků. (Zákon o konfiskaci, přijatý Kongresem 6. srpna 1861, předpokládal jen osvobození těch otroků, kterých vzbouřenci použili přímo ve vojenských akcích.) Fremont se zdráhal splnit presidentův požadavek, a proto byl v říjnu 1861 zbaven místa velitele armády v Missouri.

200 V roce 1833, po povstání černošských otroků na Jamaice, přijal anglický parlament zákon o zrušení otroctví v koloniích. Jako náhradu poskytl parlament otrokářským plantážníkům v Západní Indii a ostatních koloniích částku 20 miliónů liber šterlinků.

201 Jde o "Brownson's Quaterly Review" ["Brownsonův čtvrtletní přehled"] — americký katolický časopis, který vydával O. Brownson v Bostonu od roku 1844 do roku 1855 a v New Yorku vletech 1856-1865 a 1872-1875.

202 "The World" ["Svět"] — americký deník, orgán demokratické strany; vycházel v New Yorku v letech 1860- 1931.