Americká občanská válka

K. Marx a B. Engels

Americká občanská válka

Ať se na americkou občanskou válku díváme z jakéhokoli hlediska, poskytuje podívanou, jaká nemá obdoby v análech vojenské historie. Obrovská rozloha území, o něž se bojuje; roztažená fronta operačních linií; početně velké nepřátelské armády, jejichž vytvářcní se stěží může opřít o nějakou dřívější organizační základnu; obrovské náklady na tyto armády, způsob jejich řízení a všeobecné taktické a strategické zásady, podle nichž je válka vedena, to všechno je v očích evropského pozorovatele novinkou.

Secesionistické spiknutí, které už dávno předtím, než vypuklo, organizovala, protežovala a podporovala Buchananova vláda, poskytlo Jihu předstih, a jedině s tímto předstihem mohl dosáhnout svého cíle. Protože Jih byl ohrožen svým otrockým obyvatclstvm a silným unionistickým živlem i mezi bílými, protože měl o dvě třetiny méně svobodných obyvatel než Sever, ale byl lépe připraven k útoku díky množství dobrodružných povalečů žijících na jeho území, závisel úspěch Jihu zcela na rychlé, smělé, skoro hazardní ofenzívě. Kdyby se jižanům bylo podařilo obsadit St. Louis, Cincinnati, Washington, Baltimore a snad i Philadelphii, pak mohli počítat s panikou, během níž by si mohli diplomatickou cestou a podplacením zajistit uznání nezávislosti všech otrokářských státú. Kdyby se tento první úder nepodařil, alespoň v rozhodujících bodech, musela se jejich situace den ode dne zhoršovat a současnč musela vzrůstat síla Severu. To správně pochopili lidé, kteří organizovali secesionistické spiknutí v ryze bonapartistickém duchu. Tažení zahájili patřičným způsobem. Bandy dobrodruhů se nahrnuly do Missouri a Tennessee, současně přepadly jejich pravidelnější jednotky Východní Virgínii a připravovaly coup de main^[a] proti Washingtonu. Když se tento coup nezdařil, byla kampaň Jihu z vojenského hlediska ztracena.

Sever vstoupil na válčiště proti své vůli, ospale, jak se při vyšším stupni jeho průmyslového a obchodního rozvoje dalo čekat. Sociální mašinérie tu byla mnohem komplikovanější než na Jihu, a bylo zapotřebí nesrovnatelně více času, aby se její chod zaměřil tímto nezvyklým směrem. Verbování dobrovolníků na tři měsíce byla velká, ale pravděpodobně nevyhnutelná chyba. Sever zvolil tuto politiku: omezit se zpočátku na všech rozhodujících bodech na defenzívu, organizovat své síly, vycvičit je na operacích menšího významu a rozsahu a bez nebezpečí rozhodujících bitev a konečně, až bude organizace dostatečně posílena a současně budou z armády víceméně odstraněny zrádné elementy, přejít k energické, nepřetržité ofenzívě a znovu dobýt především Kentucky, Tennessee, Virgínii a Severní Karolínu. Přeměna občanů ve vojáky musela trvat Severu delší dobu než Jihu. Jakmile se však jednou uskutečnila, dalo se počítat s individuální převahou seveřana.

Vcelku, odečteme-li chyby, které vyplývaly spíš z politických než z vojenských příčin, jednal Sever podle těchto zásad. V drobné válce v Missouri a Západní Virgínii, v níž Sever chránil unionistické obyvatelstvo, přivykly jednotky službě v poli a palbě, aniž byly ohroženy rozhodujícími porážkami. Velká blamáž u Bull Runu^[222] byla do jisté míry výsledkem dřívějšího omylu, totiž verbování dobrovolníků na tři měsíce. Bylo nesmyslné, že velitelé poslali proti silnému postavení v těžkém terénu, které měl v rukou skoro stejně početný nepřítel, necvičené nováčky a nechali je útočit čelně. Panika, která se zmocnila armády Unie v rozhodujícím okamžiku a jejíž motiv stále ještě není objasněn, nemohla překvapit nikoho, kdo se aspoň trochu seznámil s dějinami lidových válek. Takové věci se velmi často stávaly francouzským jednotkám v letech 1792-1795, a přece vyhrály bitvy u Jemappes a Fleurus, Montenotte, Castiglione a Rivoli.^[290] Jalovost vtipů evropského tisku o bullrunské panice je možno omluvit jen jedinou věcí — předchozím chvástáním části severoamerického tisku.

Šestiměsíční přestávky, která následovala po porážce u Manassasu, využil Sever lépe než Jih. Nejen proto, že severní armády si daleko víc doplnily své řady než jižní. Jejich důstojníci dostali lepší instrukce; kázeň a výcvik jednotek nenarážely na takové překážky jako na Jihu. Zrádci a neschopní vetřelci byli stále víc odstraňováni a období bull-runské paniky patří minulosti. Armády obou stran nesmějí být ovšem měřeny podle měřítka velkých evropských armád a dokonce ani podle měřítka někdejší pravidelné armády Spojených států. Napoleon ovšem mohl vzít prapory zelených nováčků, za měsíc je vydrezírovat v náhradních útvarech, během druhého měsíce je nechat pochodovat a ve třetím už je vést proti nepříteli; ale potom každý prapor dostal postačující počet zkušených důstojníků a poddůstojníků, každá rota dostala několik starých vojáků a v den bitvy byly mladé jednotky začleněny do brigád spolu s veterány, kteří je jaksi vroubili. Všechny tyto podmínky v Americe nejsou. Nebýt značného množství vojensky zkušených lidí, kteří se nastěhovali do Ameriky v důsledku revolučních nepokojů v Evropě v letech 1848-1849, byla by organizace armád Unie vyžadovala ještě delší lhůty. Velmi malý počet mrtvých a raněných v poměru k celkovému počtu mužstva nasazeného v boji (obvykle jeden na dvacet) dokazuje, že při většině střetnutí s nepřítelem, dokonce i za posledních bojů v Kentucky a Tennessee, se používalo hlavně palných zbraní, a to na dost velké vzdálenosti, a příležitostné bodákové útoky byly buď brzy zastaveny nepřátelskou palbou, nebo zahnaly nepřítele na útěk dříve, než došlo k boji muže proti muži. Nicméně byla nová kampaň zahájena za příznivějších vyhlídek, úspěšným postupem Buella a Hallecka na území Kentucky a Tennessee.

Když Unie znovu dobyla Missouri a Západní Virgínii, zahájila tažení postupem v Kentucky. Zde měli secesionisté tři silná postavení, opevněné tábory: na levém křídle Columbus na Mississippi, ve středu Bowling Green, na pravém křídle Mill Springs na řece Cumberlandu. Jejich linie se táhla od západu k východu 300 mil. Délka této linie znemožňovala těmto třem sborům, aby se vzájemně podporovaly, a poskytovala jednotkám Unie vhodnou příležitost napadnout každý z nich přesilou. Velké chyby ve svém rozestavení se secesionisté dopustili tím, že se pokoušeli obsadit všechno. Jediný silný opevněný ústřední tábor, určený za bojiště v rozhodujícím střetnutí a obsazený hlavní masou vojska, by byl chránil Kentucky nesrovnatelně účinněji. Buď by byl hlavní síly unionistů vázal, nebo by je byl dostal do nebezpečné situace, kdyby se pokusily pokračovat v pochodu bez ohledu na tak silné soustředění jednotek.

Za těchto okolností se unionisté rozhodli, že napadnou ony tři tábory jeden po druhém, že z nich vypudí nepřítele a donutí jej přijmout boj v otevřeném poli. Tento plán, který odpovídal všem pravidlům válečného umění, byl proveden rychle a energicky. Kolem poloviny ledna pochodoval sbor asi 15 000 unionistů na Mill Springs, který byl obsazen 10 000 secesionisty. Unionisté manévrovali tak, aby se nepřítel domníval, že má co dělat jen se slabým sborem. Generál Zollicoffer vběhl ihned do pasti, vyrazil ze svého opevněného tábora a napadl unionisty. Brzy se přesvědčil, že má proti sobě přesilu. Padl, a jeho jednotky utrpěly naprostou porážku, stejnou jako unionisté u Bull Runu. Tentokrát bylo však vítězství docela jinak využito. Unionisté poraženou armádu tvrdě pronásledovali, až rozbitá, demoralizovaná, bez polního dělostřelectva a zavazadel dorazila do svého tábora u Mill Springs. Tento tábor byl zřízen na severním břehu řeky Cumberland, takže jednotky neměly v případě další porážky jinou možnost ústupu než přes řeku na několika málo parnících a říčních člunech. Vůbec můžeme pozorovat, že skoro všechny secesionistické tábory byly zřízeny na nepřátelském břehu řeky. Zaujetí takovéto pozice nejen odpovídá pravidlům, ale je také velmi praktické, má-li armáda za zády most. Tábor slouží v takovém případě jako předmostí a umožňuje svým držitelům vrhat síly libovolně na oba břehy řeky, a tak je dokonale ovládat. Tábor na nepřátelském břehu, který nemá v zádech most, odřízne naopak po neúspěšné srážce ústup a nutí jednotky ke kapitulaci nebo je vydává v nebezpečí pobití a utonutí, jak se to stalo unionistům na nepřátelské straně Potomaku u Balls Bluffu, kam je poslal zrádný generál Stone.^[222]

Když poražení secesionisté dorazili do svého tábora u Mill Springs, pochopili ihned, že buď musí nepřátelský útok na své opevnění odrazit, nebo budou nuceni velmi brzy kapitulovat. Po zkušenostech z rána přestali důvěřovat síle svého odporu. Když proto unionisté druhého dne přešli k útoku na tábor, zjistili, že nepřítel využil noci, přepravil se přes řeku a opustil tábor, zavazadla, dělostřelectvo i zásoby. Tak bylo krajní pravé křídlo secesionistické linie zatlačeno do Tennessee a Unie dobyla zpátky východní Kentucky, kde většina obyvatelstva je nepřátelská otrokářské straně.

Asi v téže době — kolem poloviny ledna — začaly přípravy k vytlačení secesionistů z Columbusu a Bowling Greenu. Byla vystrojena silná flotila moždířových a obrněných dělových člunů a všude se rozhlásilo, že čluny mají provázet početnou armádu, která bude pochodovat podél Mississippi, z Caira do Memphisu a New Orleansu. Všechny demonstrace na Mississippi byly však jen zastírací manévry. V rozhodujícím okamžiku byly dělové čluny odeslány na Ohio, odtud na Tennessee, po níž jely nahoru až k Fort Henry. Tato pevnost spolu s Fort Donelsonem na řece Cumberland tvořila druhou obrannou linii secesionistů v Tennessee. Postavení bylo zvoleno dobře, protože v případě ústupu za Cumberland by tato řeka kryla seccsionistům čelo, Tennessee levý bok, zatímco úzký pruh země mezi oběma řekami byl dostatečně kryt oběma výše jmenovanými pevnostmi. Unionisté však rychlou akcí prolomili samu druhou linii, dříve než zaútočili na levé křídlo a na střed první linie.

V prvním týdnu února se dělové čluny unionistů objevily před Fort Henry, který se po krátkém bombardování vzdal. Posádka unikla do Fort Donelsonu, protože pozemní síly expedice nebyly dost silné, aby mohly pevnost obklíčit. Dělové čluny pluly teď zase dolů po Tennessee, nahoru po Ohiu a odtud vzhůru po Cumberlandu až k Fort Donelsonu. Jediný dělový člun plul směle nahoru po Tennessee, přímo srdcem státu Tennessee, dotkl se hranic státu Mississippi a pronikl až do Florence v Severní Alabamě, kde další plavbu znemožňuje spousta naplaveného bahna a mělčin (známých pod jménem Mussel Shoals^[b]). Skutečnost, že tuto dlouhou cestu, nejméně 150 mil, mohl vykonat jediný dělový člun a zase se vrátit, aniž byl jakkoli napaden, dokazuje, že podél řeky převládají sympatie pro Unii a že pro pozemní jednotky by bylo velmi výhodné, kdyby pronikly tak daleko.

Lodní expedice po Cumberlandu slaďovala svoje pohyby s pohyby pozemních sil vedených generály Halleckem a Grantem. Secesionisty v Bowling Greenu pohyby unionistů oklamaly. Zůstali klidně ve svém táboře, a zatím týden po pádu Fort Henry byl Fort Donelson obklíčen ze souše 40 000 unionistů a z řeky ohrožen silnou flotilou dělových člunů. Stejně jako tábor u Mill Springs a Fort Henry měl i Fort Donelson v zádech řeku bez ústupového mostu. Byla to nejsilnější pevnost, kterou unionisté až dosud napadli. Opevnění byla vybudována pečlivěji; kromě toho byla pevnost dost rozsáhlá, aby mohla poskytnout útočiště 20 000 mužů, kteří tvořili její posádku. První den útoku umlčely dělové čluny palbu baterií obrácených k řece a bombardovaly vnitřek opevnění, zatímco pozemní jednotky zatlačily zpět nepřátelské přední stráže a donutily hlavní část secesionistů, aby hledali ochranu přímo pod děly svého opevnění. Druhý den dělové čluny, předešlého dne značně poškozené, patrně mnoho nezmohly. Pozemní jednotky naproti tomu vybojovaly dlouhou a tu a tam prudkou bitvu s kolonami pevnostní posádky, které se snažily prolomit pravé křídlo nepřítele, aby si tak zajistily ústupovou linii na Nashville. Avšak energický útok unionistického pravého křídla na levé křídlo secesionistů a značné posily, které dostalo levé křídlo unionistů, rozhodly bitvu ve prospěch útočníků. Některá vnější opevnění byla vzata ztečí. Posádka, donucená uchýlit se do vnitřních obranných linií, bez naděje na ústup a zřejmě neschopná odolat druhý den ráno útoku, se příští den bezpodmínečně vzdala.

S Fort Donelsonem padlo do rukou unionistů nepřátelské dělostřelectvo, zavazadla i válečné zásoby; 13 000 secesionistů se vzdalo v den dobytí pevnosti, 1000 dalších druhého dne, a jakmile se přední stráže vítězovy objevily u Clarksvillu, města, které leží dále proti proudu řeky, otevřelo město brány. Také zde měli secesionisté uloženy značné zásoby.

Jen jedno zůstává v dobytí Fort Donelsonu hádankou: únik generála Floyda s 5000 muži druhý den ostřelování. Uprchlíků bylo příliš mnoho, než aby je bylo možno za noc propašovat na parnících. Kdyby byli útočníci učinili některá bezpečnostní opatření, nebyli by mohli uprchnout.

Sedm dní po kapitulaci Fort Donelsonu obsadili federalisté Nashville. Vzdálenost mezi oběma místy činí asi 100 anglických mil, a patnáctimílový denní pochod po špatných cestách v nepříznivé roční době je jednotkám Unie ke cti. Když došla zpráva o pádu Fort Donelsonu, vyklidili secesionisté Bowling Green; o týden později opustili Columbus a stáhli se na jeden z ostrovů na Mississippi, ležící 45 mil jižněji. Tak Unie znovu dobyla celé území Kentucky. Tennessee pak mohou secesionisté udržet jen tehdy, když podstoupí a vyhrají velkou bitvu. Soustředili prý za tímto účelem 65 000 mužů. Nic ovšem nebrání unionistům, aby proti nim postavili přesilu.

Vedení kampaně v Kentucky od Somersetu až po Nashville si zaslouží největší chválu. Fakt, že bylo dobyto tak rozsáhlé území, že armády za jediný měsíc postoupily od Ohia až ke Cumberlandu, svědčí o energii, rozhodnosti a rychlosti, jakých pravidelné evropské armády dosahují jen zřídka. Srovnejme např. pomalý postup spojenců od Magenty k Solferinu v roce 1859^[26] — bez pronásledování ustupujícího nepřítele, bez pokusů odříznout jeho zadní voje nebo dokonce obejít a obklíčit celé části jednotek.

Halleck a zvláště Grant podali krásné příklady rozhodného vedení války. Vůbec si nevšímali ani Columbusu, ani Bowling Greenu, ale soustředili své síly na rozhodující body, na Fort Henry a Fort Donelson, rychle a energicky na ně zaútočili a tak dosáhli toho, že Columbus a Bowling Green se nedaly dále udržet. Hned potom odpochodovali ke Clarksvillu a Nashvillu a nedovolili, aby ustupující secesionisté získali čas zaujmout nové pozice v severním Tennessee. Za tohoto rychlého pronásledování byl secesionistický sbor v Columbusu úplně odříznut od středu a pravého křídla své armády. Anglické listy tuto operaci neprávem haněly. Dokonce i kdyby se byl útok na Fort Donelson nezdařil, nemohli by secesionisté u Bowling Greenu, které zaměstnával generál Buell, vyčlenit dostatečný počet mužstva a posílit posádku natolik, aby mohla odražené unionisty sledovat do otevřeného pole nebo ohrozit jejich ústup. A Columbus mimoto ležel natolik stranou, že vůbec nemohl ovlivnit Grantovy pohyby. Jakmile unionisté očistili od secesionistů Missouri, stal se Columbus pro secesionisty ve skutečnosti úplně zbytečnou pozicí. Jednotky, které tvořily jeho posádku, musely velmi urychlit svůj ústup na Memphis nebo Arkansas, aby ušly nebezpečí neslavné kapitulace.

Po vyčištění Missouri a znovudobytí Kentucky se válčiště zúžilo natolik, že různé armády mohou na celé operační linii působit do jisté míry společně a usilovat o dosažení určitých výsledků. Jinými slovy, válka teprve teď nabývá strategického charakteru a začíná se ukazovat důležitost zeměpisné konfigurace země. Teď je úkolem severních generálů odhalit Achillovu patu bavlnářského státu.

Až do dobytí Nashwillu nebyla mezi armádou v Kentucky a armádou na Potomaku možná společná strategie. Byly od sebe příliš vzdáleny. Stály na téže frontě, ale operační linie měly úplně rozdílné. Teprve když armády vítězně pronikly do Tennessee, staly se pohyby kentucké armády důležitými pro celé válčiště.

Americké listy ovlivňované McClellanem dělají hodně hluku s obkličovací teorií zvanou "anakonda". Podle této teorie má ohromná linie armád obklíčit místa vzpoury, stále víc stahovat články a konečně nepřítele zardousit. To je úplně dětinské. Je to přihřívání takzvaného kordonového systému^[291], vymyšleného v Rakousku kolem roku 1770, který se tak hrozně tvrdohlavě a s tak soustavnými neúspěchy používal od roku 1792 do roku 1797 proti Francouzům. S tímto systémem bylo rázně zúčtováno u Jemappes, Fleurus a zvláště u Montenotte, Millesima, Dega^[292], Castiglione a Rivoli. Francouzi rozřízli "anakondu" na dvě části tím, že udeřili v jednom bodě, kam soustředili přesilu. Pak rozsekali kusy "anakondy" jeden po druhém.

Hustě obydlené a víceméně centralizované státy mají vždycky určité centrum; a obsadí-li nepřítel takové centrum, je národní odpor zlomen. Skvělým dokladem toho je Paříž. Otrokářské státy však takové centrum nemají. Jsou řídce obydleny, velkých měst je v nich málo a leží všechna na mořském pobřeží. Je tedy otázka: Existuje přesto nějaké vojenské těžiště, jehož obsazením by byla zlomena páteř jejich odporu, nebo se nedají, jako Rusko ještě v roce 1812, dobýt jinak, než že se obsadí každá vesnice a každé místečko, celá periférie?

Pohleďme na zeměpisnou tvářnost Secesie ^[c] s dlouhým pruhem pobřeží při Atlantském oceánu a s dlouhým pruhem pobřeží při Mexickém zálivu. Pokud měla Konfederace v moci Kentucky a Tennessee, tvořilo to všechno velký kompaktní celek. Ztráta obou těchto států vrazila do secesionistického území obrovský klín, který odděluje státy při severním Atlantském oceánu od států při Mexickém zálivu. Přímá cesta z Virgínie a obou Karolín do Texasu, Louisiany, Mississippi a částečně dokonce do Alabamy vede přes Tennessee, které je teď v rukou unionistů. Jediná cesta, která bude spojovat obě oblasti otrokářských států, až Unie úplně dobude Tennessee, vede přes Georgii. To ukazuje, že Georgie je klíčem k Secesii. Ztrátou Georgie by Konfederace byla rozříznuta na dvě části, které by mezi sebou ztratily jakékoli spojení. Na to, aby secesionisté znovu dobyli Georgii, by však nebylo ani pomyšlení, protože unionistické vojenské síly by byly soustředěny v ústřední pozici, kdežto jejich protivníci, rozdělení ve dvou táborech, by sotva mohli sebrat dostatečné síly ke společnému útoku.

Bylo by k takové operaci zapotřebí dobýt celou Georgii i s pobřežím Floridy? Vůbec ne. V zemi, kde doprava, zejména mezi vzdálenými místy, závisí mnohem víc na železnicích než na silnicích, stačí zmocnit se železnic. Nejjižnější železniční trať mezi státy při Mexickém zálivu a atlantským pobřežím vede přes Macon a Gordon u Milledgevillu.

Obsazení těchto dvou bodů by tedy secesionistické území rozřízlo vedví a umožnilo by unionistům porazit je po částech. Z toho, co jsme řekli, je na první pohled patrné, že žádná jižní republika není životaschopná bez Tennessce. Bez Tennessee je životní centrum Georgie vzdáleno jen osm až deset denních pochodů od hranic. Sever by měl neustále Jih v hrsti, a při nejmenším tlaku by se Jih musel vzdát nebo bojovat znovu o svůj život, a to za okolností, v nichž by jedna jediná porážka znamenala konec všech nadějí na úspěch.

Z tohoto zkoumání vyplývá:

Potomac není nejvýznamnější pozicí na válčišti. Dobytí Richmondu a postup potomacké armády dále na jih — obtížný pro množství vodních toků, které přetínají pochodovou osu — by mohly přinést ohromný morální účinek. Čistě vojensky by nerozhodly nic.

O kampani bude rozhodovat kentucká armáda, která je teď v Tennessee. Jednak je tato armáda nejblíž rozhodujícím bodům, jednak má obsazeno území, bez něhož secese není schopná života. Tato armáda by tedy měla být posílena na účet všech ostatních armád a měly by se tomu obětovat všechny menší operace. Nejbližší cíle jejího útoku by byly Chattanooga a Dalton na horním Tennessee, nejdůležitější železniční uzly celého Jihu. Po jejich obsazení by spojení mezi východními a západními státy Secesie bylo omezeno na komunikační linie v Georgii. Dále by pak šlo o to, s Atlantou a Georgií odříznout další železniční trať, a konečně dobytím Maconu a Gordonu zničit poslední spojení mezi oběma oblastmi.^[293]

Bude-li se místo toho provádět plán "anakonda", pak se může přes všechny jednotlivé úspěchy, i přes úspěchy na Potomaku válka táhnout donekonečna, což vytvoří jen novou půdu pro finanční obtíže a diplomatické zápletky.

Napsali K. Marx a B. Engels v březnu 1862
Otištěno zkráceně v "The Volunteer
Journal, for Lancashire and Cheshire",
čís. 80 ze 14. března 1862,
a úplně v "Die Presse",
čís. 84 a 85 z 26. a 27. března 1862

Podle textu novin
srovnaného s textem časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — náhlý úder. (Pozn. red.)

b — Mělčiny mušlí. (Pozn. red.)

c — Tím se myslí secesionistické státy. (Pozn. red.)

290 U Jemappes (v Belgii) dobyla francouzská armáda pod Dumouriezovým velením 6. listopadu 1792 velkého vítězství nad rakouským vojskem. V bitvě u Fleurus (v Belgii) 26. června 1794 francouzská vojska na hlavu porazila rakouskou armádu. V bitvách u Montenotte (12. dubna 1796), Castiglione (5. srpna 1796) a Rivoli (4. — 15. ledna 1797) za italského tažení z let 1796 až 1797 zvítězila francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta nad spojeneckými rakouskými a piemontskými vojsky v Piemontu a Lombardii.

291 Kordonový systém — způsob vedení války, používaný často v západní Evropě v 18. století. Vojska se rozložila rovnoměrně po celé linii fronty, aby zabránila nepříteli vtrhnout do země. Toto rozložení vojsk dávalo nepříteli možnost soustředěným vojskem poměrně snadno prorazit obranu na libovolném místě. Teoreticky zdůvodnil "kordonový systém" rakouský polní maršál F. Lassi.

292 V bitvách u Millesima a Dega (v severní Itálii) 13.—14. a 14.—15. dubna 1796 rozdrtila Bonapartova armáda skupinu rakouských vojsk bojujících ve spojenecké piemontské armádě a rovněž i rakouský oddíl poslaný této skupině na pomoc. Potom francouzská vojska udeřila na piemontskou armádu, způsobila jí řadu porážek a tím donutila piemontského krále, aby uzavřel separátní mír.

293 Další průběh občanské války v USA dokázal, že strategický plán na zničení jižní Konfederace, který Marx a Engels vyložili v tomto článku, byl jedině správný. Armáda Jihu byla definitivně poražena teprve tehdy, když seveřanské velení uskutečnilo v druhé polovině roku 1864 analogický plán. Slavným "nájezdem k moři" rozdělil generál W. T. Sherman území Konfederace na dvě části a vytvořil nezbytné podmínky pro zničení armády Jihu, které dovršila vojska generála Granta. Na jaře 1865 armáda Jihu kapitulovala.