Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Lev Trockij
Ruská revoluce
Část II.
Demokratická konference
Demokratická konference, svolaná uprostřed září Ceretellim a jeho spolubojovníky, měla absolutně umělý ráz: Byla to slepenina ze sovětů a orgánů samosprávy v takovém poměru, že převaha prostředkujících stran byla zaručena. Výrony rozpaků a bezhlavostí měla konference ubohý konec. Censová buržoasie stavěla se ku konferenci s největším nepřátelstvím, neboť viděla v ní pokus, zatlačiti buržoasii z pozic, jimž se na moskevské konferenci přiblížila. Revoluční proletariát a spojené s ním masy sedláků a vojáků odsuzovaly hned zprvu falšující metodu, podle níž demokratická konference byla svolána. Přímým úkolem prostředníků bylo vytvořiti "zodpovědné" ministerstvo. Ale ani toho nebylo dosaženo. Kerenský nechtěl o zodpovědnosti ničeho slyšeti a netrpěl ji, neboť nebyla trpěna buržoasií, která tvořila jeho páteř. Nezodpovědnost se zřetelem na orgány tak zvané demokracie znamenala však skutečnou odpovědnost vůči kadetům a vůči vyslancům dohody. Zatím stačilo to buržoasii. V otázce koalice projevila se celá neudržitelnost demokratické konference: Pro koalici s buržoasií bylo odevzdáno jen něco málo více hlasů než proti koalici; většina hlasovala proti koalici s kadety. Ale po odchodu kadetů nezbývalo v řadách buržoasie žádných vážných činitelů pro koalici. Ceretelli vykládal to obsáhle konferenci. Tím hůře, když toho konference nepochopila. Za zády konference bylo bezohledně vyjednáváno s kadety, odmítnutými konferencí; při tom bylo usneseno, že kadeti nemají figurovati jako kadeti, nýbrž jako - "sociální pracovníci". Stísněna zprava i zleva, dala si maloměšťácká demokracie všechno líbiti a demonstrovala tak svou úplnou politickou ochablost.
Obtíže na frontě a v zázemí
Vnitřní situace stávala se zatím stále komplikovanější a horší. Válka vlekla se dále: bez cíle, bez smyslu a bez vyhlídky. Vláda nepodnikala žádných kroků, aby se vyprostila ze zakletého kruhu. Tu byl pojat směšný plán, vyslati menševika Skobeleva do Paříže, aby působil na imperialisty dohody! Ale živá duše se zdravým lidským rozumem nepřikládala tomuto plánu vážného významu. Kornilov vydal Němcům Rigu, aby terorizoval veřejné mínění a v této atmosféře upevnil v armádě kázeň důtek. Petrohrad byl ohrožen. Ale měšťácké živly hleděly tomuto nebezpečí vstříc se zjevnou škodolibostí. Bývalý prezident dumy Rodzjanko mluvil veřejně o tom, že dobytí zkorumpovaného Petrohradu Němci neznamená ještě nijaké velké neštěstí. Poukázal na příklad Rigy, kde po vpádu Němců odstraněny byly sověty a kde obnoven byl zase pořádek starými policisty.
Baltické loďstvo jest ztraceno, ale toto loďstvo jest rozežráno revoluční propagandou: Následkem toho ztráta loďstva není tak velmi bolestná. V tomto cynismu žvanivého grandseigneura projeveny byly skryté myšlenky nejširších kruhů buržoasie. Dobytí Petrohradu Němci neznamená přece nikterak ještě jeho ztrátu. Po mírové smlouvě Petrohrad bude zase vrácen, ale očištěn německým militarismem. Zatím ztratí tak revoluce svoji hlavu a budeme s ní snáze hotovi. Vláda Kerenského nepomýšlela nijak na to, aby hlavní město vážně bránila. Naopak veřejné mínění bylo připravováno na případnou kapitulaci. Vládní ústavy byly z Petrohradu také již přeloženy do Moskvy a jiných měst. Za tohoto stavu věcí sestoupila se vojenská sekce petrohradského sovětu. Nálada byla napjatá a nepokojná. Vláda že jest neschopná Petrohrad brániti? Ať tedy uzavře mír! A není-li s to sjednati mír, ať jde k čertu! V této sestavě otázek projadřovala se nálada vojenské sekce. To byly již červánky říjnové revoluce.
Na frontě situace den ke dni byla horší. Studený podzim s deštěm a blátem se blížil. Čtvrtá zima války nastávala. Zásobování horšilo se den ze dne. V zázemí zapomínalo se na frontu - nebylo pro pluky ani náhrady, ani vystřídání, ani teplého šatstva. Deserce přibývalo. Staré vojenské výbory, které byly voleny ještě v prvém období revoluce, setrvaly na svých místech a podporovaly politiku Kerenského. Jakákoliv obnova voleb byla zakázána. Mezi výbory a masou vojáků tvořila se propast. Nakonec vojáci soudili o výborech jen s nenávistí. Stále četněji přicházeli do Petrohradu vyslanci ze zákopů a kladli ve schůzích petrohradského sovětu vytrvale opět a opět otázku: Co dělat? Kým a jak má válce býti učiněn konec? Proč halí se petrohradský sovět v mlčení?
Nezbytný boj o vládní moc
Petrohradský sovět však nemlčel. Žádal okamžité předání celé ústřední i místní moci do rukou sovětů, okamžité předání půdy mužikům, žádal kontrolu výroby dělníky a okamžité zahájení mírového vyjednávání. Dokud jsme byli stranou oposiční, bylo naše heslo: "Celá moc sovětům!" - heslem propagandy. Jakmile jsme však nabyli většiny ve všech hlavních sovětech, ukládalo nám toto heslo závazek podstoupiti přímý a bezprostřední boj o moc.
Situace v zemi byla do krajní míry spletitá a komplikovaná. Revoluce slíbila sedlákům půdu, současně však žádány vůdčí strany, aby venkované až do sestoupení konstituanty této půdy se nedotýkali. Nejprve sedlák trpělivě čekal; když však počal ztráceti trpělivost, chopilo se koaliční ministerstvo proti němu násilných opatření. Ustavující shromáždění bylo zatím nadále odkládáno. Buržoasie trvala na tom, aby ústavodárné shromáždění svoláno bylo teprve po uzavření míru. Masy venkovanů ztrácely stále více trpělivost. To, co jsme na počátku revoluce předpovídali, počalo se nyní uskutečňovati: rolníci zmocnili se svémocně půdy. Represálie byly vládou zesíleny. Výbory pro půdu byly jeden po druhém zatýkány. V několika okresích vyhlásil Kerenský válečný stav. Z vesnic hrnuly se deputace do petrohradského sovětu. Naříkaly na to, že rolníci jsou zatýkáni, jestliže podle programu petrohradského sovětu odevzdávají půdu velkostatkářů do rukou venkovským výborům. Rolníci očekávali od nás ochranu.
Odpověděli jsme jim, že bychom je mohli jen tehdy chránit, kdybychom měli v rukou vládní moc. Z toho plynul důsledek, že nemají-li se sověty proměniti v pouhé řečnické ústavy, musejí vládní moc na sobe strhnouti.
Nemá smyslu půldruhého nebo dva měsíce před sestoupením konstituanty bojovati o moc sovětů! - pravili nám naši sousedé z pravice. Ale my nebyli jsme nikterak nakaženi tímto fetišismem konstituanty. Především neměli jsme žádné záruky, že skutečně bude svolána. Rozklad armády, hromadné deserce, zásobovací kalamita, agrární revolty, to vše vytvořilo situaci, která byla málo příznivá pro volbu konstituanty. Eventuelní vydání Petrohradu Němcům hrozilo vůbec, že otázka voleb bude sňata z denního pořádku. A pak - i kdyby ústavodárné shromáždění za vedení starých stran, podle starých seznamů, se sestoupilo, bylo by jen zástěrkou a ospravedlněním moci koalice. Ani sociální revolucionáři, ani menševicí nebyli s to, bez buržoasie vzíti vládu do svých rukou. Revoluční třída samojediná byla povolána k tomu, aby protrhla zakletý kruh, ve kterém se revoluce pohybovala a ztrácela. Šlo o to, vyrvati moc oněm živlům, které přímo nebo nepřímo slouží buržoasii a zneužívají státního aparátu jako nástroje obstrukce proti revolučním požadavkům lidu.
Boj o sjezd sovětů
Vládní moc sovětům! žádala naše strana. V předcházejícím období znamenalo to, přeloženo do mluvy strany, moc sociálním revolucionářům a menševikům v protivě ke koalici s liberální buržoasií. Nyní však, v říjnu 1917, znamenalo totéž heslo předání celé moci revolučnímu proletariátu, v jehož čele v oné době stála strana bolševiků. Jednalo se tedy o diktaturu pracující třídy, která měla za sebou mnoho milionů silnou masu nejchudších zemědělců nebo správněji, byla s to ji vésti. V tom spočívá dějinný smysl říjnového povstání.
Všechno hnalo stranu na tuto cestu. Od prvých dnů revoluce kázali jsme nutnost a nevyhnutelnost předání vládní moci sovětům. Po těžkém vnitřním boji osvojila si většina sovětů tento požadavek a postavila se na naše stanovisko. Chystali jsme druhý všeruský sjezd sovětů, na kterém jsme očekávali, že uvidíme úplné vítězství naší strany. Ústřední výkonný výbor za vedení Dana (opatrný Čejdze zavčas odjel na Kavkaz) pracoval všemi prostředky proti svolání sjezdu sovětů. Po mnohém úsilí docílili jsme konečně, opřeni o sovětskou frakci demokratické konference, že termín svolání sjezdu byl stanoven. Byl to 25. říjen. Toto datum nabylo pro dějiny Ruska svrchovaného významu. Předem svolali jsme do Petrohradu sjezd sovětů severního území s vyloučením baltického loďstva a města Moskvy. Na tomto sjezdu měli jsme stabilní většinu. Zajistili jsme si jisté krytí na pravici ve formě frakce levých sociálních revolucionářů a položili jsme tak organizačně prvý základní kámen k říjnovému povstání.
Pokus odstraniti petrohradskou posádku
Ale mnohem dříve, před sjezdem severního sovětu, došlo k události, která v dalším politickém boji měla hráti svrchovaně důležitou úlohu. Počátkem října objevil se ve schůzi petrohradského výkonného výboru zástupce sovětu u generálního štábu petrohradského vojenského okresu a učinil sdělení, že z generálního štábu žádá se odeslání dvou třetin petrohradské posádky na frontu. K čemu? Na ochranu Petrohradu. Odeslání nemělo se státi hned, ale s přípravami musilo se ihned započíti. Generální štáb žádal na petrohradském sovětu schválení tohoto projektu. Napnuli jsme sluch. Koncem srpna rovněž odstraněno bylo z Petrohradu zcela nebo z části pět petrohradských revolučních pluků. To se stalo tehdy k žádosti bývalého šéfa generálního štábu Kornilova, který právě v oněch dnech zbrojil proti Petrohradu kavkazskou divizi, aby jednou pro vždy zúčtoval s revolučním hlavním městem. Tak měli jsme již zkušenost s těmito čistě politickými přesuny pluků pod záminkou vojenských operací. Chci předem říci, že po říjnové revoluci z dokumentů, jež staly se známými, vyšlo úplně a zřejmě najevo, že projektované odstranění petrohradské posádky nemělo s vojenskými cíli nic společného a že hlavnímu veliteli Duchoninovi bylo proti jeho vůli vnuceno, a sice nikým jiným než Kerenským, který tak se snažil zbaviti hlavní město nejrevolučnějších vojáků, tj. těch, kteří vůči němu byli naladěni co nejnepřátelštěji. Ale tehdy, na počátku října, vyvolalo naše podezření nejprve bouři patriotického rozhořčení. Generální štáb naléhal: Kerenský dále nečekal, jemu hořela půda pod nohama. Nedali jsme na svoji odpověď dlouho čekat. Hlavnímu městu hrozilo rozhodně nebezpečí a otázka obrany Petrohradu stála před námi v celém ohromném významu. Ale po zkušenostech z aféry Kornilovy, po slovech Rodzianka o spáse německého obsazení - odkud po všem tom měla tu býti důvěra, že Petrohrad nebude úmyslně vydán Němcům, aby byl potrestán za svého vzpurného ducha. Výkonný výbor zdráhal se přímo akceptovati slepě rozkaz o odstranění dvou třetin posádky. Musíme dříve zkoumati - prohlašovali jsme - zdali tento rozkaz je vskutku diktován vojenskými úvahami a k tomu je nutno vytvořiti orgán pro zkoumání. Tak vznikla myšlenka vytvořiti vedle vojenské sekce sovětu, tj. politického zastoupení posádky, čistě operativní orgán ve formě revolučního vojenského výboru, který později nabyl tak ohromné moci a fakticky stal se nástrojem říjnového převratu. Jest nepochybné, že jsme v oněch hodinách, když jsme postavili do popředí myšlenku vytvoření takového orgánu, v němž spojovati se měly nitky čistě revolučního vedení petrohradské posádky - si byli úplně vědomi toho, že právě tento orgán by mohl býti nedocenitelným revolučním nástrojem. Byla to doba, kdy jsme již otevřeně kráčeli vstříc povstání a organizačně jsme je připravovali. Dne 25. října měl se konati, jak řečeno, všeruský sjezd sovětů. Nemohlo býti žádné pochybnosti, že sjezd vysloví se pro předání vládní moci sovětům. Ale takové usnesení musilo býti neprodleně uskutečněno, jinak neznamenalo nic více než nedůstojnou platonickou demonstraci, logika věcí žádala, abychom povstání stanovili na 25. říjen. Právě tak tomu rozuměl všechen měšťácký tisk. Osud sjezdu závisel v prvé řadě na petrohradské posádce. Umožní nyní posádka Kerenskému, aby sjezd sovětů obklíčil a rozehnal ho pomocí několika set nebo tisíc praporčíků, poddůstojníků a desátníků? Již pokus - odstraniti posádku - neznamenal-li tolik, jakože vláda se chystá rozpustiti sjezd sovětů? Bylo by to také podivné, kdyby toho vláda neudělala, když viděla, jak my otevřeně, před tváří celé země, mobilizujeme síly sovětů, abychom koaliční vládě zasadili smrtelnou ránu.
Tímto způsobem rozvíjel se v Petrohradě tento konflikt v otázku osudu posádky. Předem zaměstnávala tato otázka co nejživěji všechny vojáky. Ale také dělníci měli pro tento konflikt nejživější zájem, ježto se obávali, že po odstranění posádky budou praporčíky a kozáky pohubeni. Konflikt nabýval tímto způsobem mimořádně ostrého charakteru a odehrával se na půdě, která byla pro vládu Kerenského krajně nepříznivá.
Souběžně s tím odehrával se dříve již charakterizovaný boj o svolání všeruského sjezdu sovětů; při tom proklamovali jsme jménem petrohradského sovětu a severního provinciálního sjezdu otevřeně, že druhý sjezd sovětů musí vládu Kerenského svrhnouti a státi se samojediným pánem Ruska. Povstání bylo již fakticky v proudu. Odehrávalo se před celou veřejností, před očima celé země.
Během měsíce října velkou úlohu hrála ve vnitřním životě naší strany otázka povstání. Lenin, který se skrýval ve Finsku, vyzýval v nesčetných dopisech vytrvale k rozhodnější taktice. Ze zdola to vřelo, rostla nespokojenost, že strana bolševiků, která na petrohradském sjezdu měla většinu, nevyvozuje praktických důsledků z vlastních svých hesel. Dne 10. října konala se tajná schůze ústředního výboru naší strany za přítomnosti Lenina. Na denním pořádku byla otázka povstání. Většinou všech hlasů proti dvěma byla přijata rezoluce, že jediným prostředkem zachrániti revoluci a zemi před konečným rozvratem je povstání, které předati má celou vládní moc do rukou sovětů.
Demokratický sovět a předparlament
Demokratický sovět, který se oddělil od demokratické konference, nasál do sebe celou její nemohoucnost. Staré sovětské strany, sociální revolucionáři a menševici, vytvořily v tomto sovětu pro sebe umělou většinu, ale výhradně a jedině, aby projevily tím zřetelněji svou politickou chabost. Za kulisami sovětu Ceretelli vedl zmatené vyjednávání s Kerenským a se zástupci "censových živlů", jak počínal se v sovětech ujímati výraz, aby "urážlivého slova" buržoasie bylo se vystříháno. Zpráva Ceretelliho o průběhu a výsledku vyjednávání tvořila jistého druhu pohřební řeč nad celým obdobím revoluce. Vyšlo najevo, že ani Kerenský, ani censové živly nechtěly převzíti na sebe odpovědnost za novou polozastupitelskou instituci. Na druhé straně nepodařilo se najíti mimo stranu kadetů žádných tak zvaných "řádně" sociálně pracujících osobností.
Organizátoři podniku musili tedy v obou bodech kapitulovati, a kapitulace byla tím význačnější, že demokratická konference svolána byla právě k tomu, aby odstranila neodpovědný režim - při tom odmítla konference cestou formálního hlasování koalici s kadety. Na několika zasedáních demokratického sovětu, jež se konala před převratem, zavládla atmosféra plná napětí a naprosté nedělnosti. Sovět neobrážel postup revoluce, nýbrž rozklad stran, které se opožďovaly za revolucí. Ještě během demokratické konference nadhodil jsem v naší stranické frakci otázku, nemáme-li konferenci demonstrativně opustiti a demokratický sovět bojkotovati. Akcí mělo býti masám ukázáno, že "prostředníci" zavedli revoluci do slepé uličky. Boj o vytvoření sovětské vlády mohl býti veden jedině čistě revoluční cestou. Moc musila býti uchvácena těm, kdož k positivním činům byli neschopni a kdož čím dále tím více ztráceli schopnosti tvořiti aktivně, byť i jen negativně, zabraňováním. Musili jsme svou politickou cestu, která vedla k mobilizaci sil sovětů přes všeruský sjezd sovětů a povstání, postaviti proti jejich cestě, která vedla uměle shledaným předparlamentem a podmíněně konstitučním shromážděním. To státi se mohlo jen zjevným rozchodem s onou institucí, která vytvořena byla Ceretellim a jeho soudruhy ve smýšlení, rozchodem, který se odehrál před očima všeho lidu, dále soustředěním celé pozornosti a všech sil pracující třídy k instituci sovětů. Z toho důvodu právě jsem navrhl, aby sál demonstrativně byl opuštěn a aby v továrnách a v plucích zahájena byla revoluční agitace proti pokusům oblouditi revoluční vůli lidu a svésti vývoj revoluce zase do vod paktování s buržoasií. V tomto smyslu vyslovil se také Lenin, od něhož jsme několik dní nato dostali dopis. Špičky strany v této otázce ještě kolísaly.
Červencové dny zanechaly ve vedení strany hlubokou stopu. Veliká masa dělníků a vojáků zotavila se z červencové porážky mnohem dříve než mnozí z vedoucích soudruhů, kteří od předčasného náporu mas obávali se nezdaru revoluce vůbec. Ve frakci demokratické konference získal jsem pro svůj návrh 50 hlasů, proti němu bylo 70 hlasů, které se vyslovily pro součinnost v demokratickém sovětu. Zkušenosti této součinnosti byly však toho druhu, že levé křídlo strany brzy posílily. Stalo se až příliš zjevným, že kombinacemi, hraničícími na podvod,které měly za úkol zabezpečiti censovým živlům další řízení revoluce pomocí prostředníků, diskreditovaných v nižších vrstvách lidových, nenalezne se východisko ze slepé uličky, v níž se octla revoluce chabostí maloměšťácké demokracie. V době, kdy demokratický sovět, doplněný censovými živly, proměnil se v předparlament, bylo v naší straně již pevné usnesení s touto institucí se rozejíti.
Sociální revolucionáři a menševici
Stáli jsme před otázkou, budou-li či nebudou-li nás následovati na této cestě leví sociální revolucionáři. Tato skupina byla právě ve stádiu vzniku, ale toto vznikání postupovalo podle našeho stranického měřítka příliš pozvolna a váhavě. Na počátku revoluce strana sociálních revolucionářů dominovala v celém oboru politického života. Sedláci, vojáci, ba dokonce i dělníci hlasovali v masách lidu pro sociální revolucionáře. Strana na nic takového nebyla připravena a více než jedenkrát se zdálo, jako by ve vlnách svého úspěchu měla utonouti. Až na skupiny čistě kapitalistické, velkostatkářské a na censové živly vzdělanců hlasovalo všechno pro revoluční "národníky". To zplna odpovídalo počátečnímu stádiu revoluce, jelikož třídní hranice nebyly ještě ostře odloučeny, a snaha po tak zvané jednotné revoluční frontě docházela svého výrazu v mlhavém programu oné strany, která brala pod svá křídla jak dělníka, který se obával odtrhnouti se od selského stavu, tak rolníka, který hledal půdu a svobodu, a konečně intelektuála, který se snažil je oba dva říditi, a úředníka, který hleděl se novému režimu přizpůsobiti.
Když Kerenský, který v době carismu býval "trudovikem", po úspěchu revoluce přešel k sociálním revolucionářům, vzrůstala popularita této strany tím více, čím vyšších stupňů Kerenský ve vládě dostupoval. Ze samého respektu vůči ministru války (nebyl vždycky čistě platonický) pospíšilo si mnoho generálů a plukovníků přihlásiti se do strany bývalého teroristy. Staří sociální revolucionáři revolučního rázu hleděli již tehdy s jistým nepokojem na stále vzrůstající počet "březnových sociálních revolucionářů", to jest takových členů strany, kteří teprve v březnu odhalili v sobě revolučního ducha "národníků" - tedy teprve, když revoluce svrhla starý režim a revoluční národníky postavila v čelo vlády. Takovým způsobem zahrnovala v sobě tato strana v rámci své bezforemnosti nejen vnitřní rozpory vyvíjející se revoluce, nýbrž také opozdilé předsudky selských mas, jakož i sentimentalismus, bezpáteřnost a štrébrovství vzdělaných vrstev. Bylo úplně zřejmé, že strana v této formě nemůže dlouho trvati. V ideovém smyslu jevila se od počátku bezmocnou. Politicky vedoucí roli měli menševici. Tito prošli školou marxismu a převzali jisté metody a zvyklosti, které jim byly nápomocny, aby se v politické situaci tak dalece orientovali, že mohli smysl odehrávajícího se třídního boje falšovat a za daných podmínek v nejvýš možném stupni zabezpečovat hegemonii liberální buržoasie. To byla také příčina, proč menševici, přímí přímluvčí za právo buržoasie na vládní moc, se tak rychle vypotřebovali a v době říjnového převratu dospěli takřka k pouhému nic.
Sociální revolucionáři ztráceli rovněž víc a více vliv - nejprve mezi dělníky, pak v armádě a konečně také na venkově. Ale číselně byli v době říjnového povstání stranou ještě velmi mocnou. Strana ta byla však třídními protivami uvnitř rozežrána. V protivě k pravému křídlu, které v osobách svrchovaně šovinistických živlů, jako Avxentěva, Breško-Breškovské, Savinkova a jiných, přešli do tábora kontrarevoluce, vytvořilo se levé křídlo, které se snažilo zachovati spojení s pracujícími masami. Nehledíme-li ke skutečnosti, že sociální revolucionář Avxentěv ve své vlastnosti jako ministr vnitra dal zatýkati selské agrární výbory pro jich svémocné řešení agrární otázky, tedy výbory, které sestávaly ze sociálních revolucionářů, jeví se nám dosah "protiv" v lůně této strany dostatečně jasným.
Ve středu stál tradiční vůdce strany Černov. Zkušený spisovatel, sčetlý v socialistické literatuře, s mnoha zkušenostmi v boji s frakcí. Zůstal nezměněně v čele své strany v dobách, kdy život strany odehrával se v kruzích emigrantů v cizině. Revoluce, která svou prvou nerozlišující vlnou vyzvedla stranu sociálních revolucionářů na netušenou výši, vyzvedla čistě automaticky také Černova do výše, ale - jak se zdálo jen proto, aby odhalila jeho úplnou nemohoucnost i v kruzích vedoucích politiků prvého období. Nevinné prostředečky, které Černovovi zabezpečovaly v kruzích národníků převahu, projevily se na vahách revoluce příliš lehkými. Obmezil se na to, že nečinil závazných usnesení, že se vyhýbal všem kritickým případům, že vyčkával, nemíchal se do věcí.
Taktika tohoto druhu zabezpečovala mu prozatím střední postavení mezi oběma stále více se rozcházejícími křídly. Ale zachovati nadále jednotu strany nebylo již možné. Savinkov, bývalý terorista, zúčastnil se povstání Kornilovova, žil v dojemné shodě s kontrarevolucionářskými kruhy kozáckých důstojníků a připravoval útok proti petrohradským vojákům a dělníkům, v jejichž středu se nalézal dostatečně velký počet levých sociálních revolucionářů. Savinkov padl jako oběť levého křídla: centrum vyloučilo ho ze strany; neodvážilo se však zvednouti ruku proti Kerenskému. V předparlamentě projevila se celá rozháranost strany: tři skupiny vystupovaly samostatně, byť i pod praporem jedné a téže strany. Při tom žádná skupina přesně nevěděla, co chce. Formální nadvláda této strany v konstitučním shromáždění byla by znamenala jen pokračování v politické ochablosti.
Vystoupení z předparlamentu - hlas fronty
Dříve než jsme vystoupili z předparlamentu, v němž podle politické statistiky Kerenského a Ceretelliho směli jsme činiti nárok na 50 křesel, měli jsme se skupinou levých sociálních revolucionářů předporadu. Odmítli nás následovati pod záminkou, že musí teprve v praxi před rolnictvem odhaliti celou nedostatečnost předparlamentu. "Považujeme za nutné vás varovat," pravil jeden z vedoucích levých sociálních revolucionářů, "chcete-li z předparlamentu vystoupiti, abyste ihned táhli na ulici do otevřeného boje, tož s vámi nepůjdeme."
Měšťácký smiřující tisk vinil nás, že právě proto chceme předparlament povaliti, poněvadž se snažíme vytvořiti revoluční situaci. Ve schůzi naší frakce v předparlamentě bylo usneseno na levé sociální revolucionáře nečekati, nýbrž postupovati samostatně. Prohlášení naší strany, ohlášené s tribuny předparlamentu, v němž se dovozovalo, proč se rozcházíme s touto institucí, bylo přijato skupinami většiny s řevem bezmocné nenávisti. V petrohradském sjezdu deputovaných, na němž naše vystoupení z předparlamentu schváleno bylo zdrcující většinou, prohlásil nám vůdce malé skupiny menševiků - internacionalistů Martov, že naše vystoupení z prozatímního "sovětu republiky" (to bylo oficielní pojmenování této málo vážené instituce) mělo by smysl jen tehdy, kdybychom měli v úmyslu přejíti bezprostředně k otevřenému útoku. Věci však byly tak, že my právě to jsme také měli na mysli.
Obhájci liberální buržoasie měli pravdu, když nás obviňovali, že se snažíme vytvořiti revoluční situaci. V otevřeném povstání a přímém uchopení moci viděli jsme jediné východisko ze situace. Zase, jako ve dnech červencových, mobilizovány byly proti nám tisk a jiné orgány tzv. veřejného mínění. Z červencových arsenálů vytaženy byly otrávené střely, které po dnech kornilovských prozatím tam byly uloženy. Marná snaha! Masy lidu proudily nezadržitelně k nám, jejich nálada rostla od hodiny k hodině. Ze zákopů přicházeli opět a opět delegáti. "Jak dlouho ještě," tak mluvili ve schůzi petrohradského sovětu, "bude se tato neudržitelná situace udržovat?
Vojáci vám prostřednictvím nás vzkazují: nebudou-li do 1. listopadu podniknuty rozhodující kroky v mírovém jednání, pak zákopy se vyprázdní a celá armáda vrhne se na zázemí." Takové rozhodnutí chystalo se vskutku rozsáhlou měrou na frontě. Mezi vojáky kolovaly letáky, jimi samými zhotovené, ve kterých byli vyzýváni, aby nesetrvali v zákopech déle, než napadne prvý sníh. "Zapomněli jste na nás," volali deputovaní ze zákopů ve schůzích sovětu. "Nenacházíte-li žádného východiska ze situace, přijdeme my sami sem a rozeženeme své nepřátele pažbami pušek - ale pak také vás s nimi!" - Během několika týdnů stal se petrohradský sovět přitažlivým střediskem celé armády. Po převratu v jeho vedoucím směru a nové volbě předsednictva vzbudily jeho resoluce u vyčerpaných a zoufalých vojsk na frontě naději, že východisko praktické lze nalézti jedině na cestě navrhované bolševiky. Tím bylo: Vyhlášení tajných smluv a nabídka okamžitého klidu zbraní na všech frontách. "Tvrdíte, že vládní moc musí přejíti do rukou sovětů - nuže chopte se této moci! Obáváte se, že fronta vás nechá na holičkách. Zanechte svých pochybností - velká masa vojáků zdrcující většinou stojí na vaší straně."
Zatím přiostřoval se konflikt, vzniklý z otázky setrvání posádky, stále více. Téměř denně shromažďovaly se konference posádky, výborů setnin, pluků a velitelstev. Vliv naší strany na posádku byl trvale a neobmezeně upevněn. Generální štáb petrohradského rajonu nalézal se ve stavu krajní bezradnosti. Brzy snažil se navázati s námi skutečné styky, brzy nám vyhrožoval - podněcován jsa předáky ústřední exekutivy - represáliemi.
Komisaři vojensko-revolučního výboru
Byla učiněna již zmínka o vojensko-revolučním výboru, ustaveném při petrohradském sovětu, který de facto zamýšlen byl jako sovětský štáb petrohradské posádky v protivě ke generálnímu štábu Kerenského. "Ale existence dvou generálních štábů je nepřípustná," poučovali nás doktrinářským způsobem zástupci stran smiřujících. "Je však přípustná situace, ve které posádka nedůvěřuje oficielnímu generálnímu štábu a chová obavy, že odstranění vojáků z Petrohradu diktováno je novým kontrarevolučním podnikem?" opáčili jsme my. "Vytvoření druhého generálního štábu znamená revoltu," odpovídalo se nám zprava. "Váš vojensko-revoluční výbor bude míti mnohem méně za úkol přezkoumání operačních plánů a opatření vojenských úřadů, jako spíše přípravu a provedení povstání proti nynější vládě." - Tato námitka byla úplně oprávněná. Ale právě proto nikoho neděsila. Převážná většina sovětů byla si vědoma nutnosti svržení koaliční vlády. Čím obšírněji menševici a sociální revolucionáři dokazovali, že vojensko-revoluční výbor nevyhnutelně promění se v orgán povstání, s tím větší ochotou podporoval petrohradský sovět tento nový bojovný orgán.
Prvním činem vojensko-revolučního výboru bylo dosazení komisařů do všech částí petrohradské posádky a do všech důležitých institucí hlavního města a jeho okolí. Z nejrůznějších stran docházela nás sdělení, že vláda, nebo správněji řečeno vládní strany energicky organizují a ozbrojují své síly. Z nejrůznějších - stejně státních jako soukromých - skladišť zbraní byly vynášeny pušky, revolvery, strojní pušky a náboje, jimiž ozbrojováni byli praporčíci, studenti a vůbec měšťácká mládež. Pak musilo býti neprodleně přikročeno ku preventivním opatřením. Do všech vojenských skladišť dosazeni byli komisaři. Téměř bez odporu stali se tito pány situace. Ovšem, velitelé a držitelé skladišť zbraní učinili pokus komisary neuznati, ale bylo třeba obrátiti se jen na výbor vojáků a zřízenců libovolné instituce a odpor byl ihned zlomen. Zbraně byly později vydávány jen ještě na poukaz našich komisařů.
Pluky petrohradské posádky měly již dříve své komisary, ale ti byli stanoveni ústředním výkonným výborem. Zmínil jsem se již, že po červnovém sjezdu sovětů a obzvlášť po demonstraci z 18. června, která ukázala stále rostoucí moc bolševiků, smiřující strany vytlačily petrohradský sovět téměř úplně z praktického vlivu na běh událostí v revolučním hlavním městě. Vedení petrohradské posádky soustřeďovalo se v rukou ústředního výkonného výboru. Úloha byla však ta, prosaditi všude komisary petrohradského sovětu. Toho dosaženo bylo za účinné součinnosti mas vojáků. Ku konci tábora, na němž vystupovali řečníci různých stran, prohlašoval jeden pluk po druhém, že uznává pouze komisary petrohradského sovětu a bez jich usnesení že neučiní ani kroku. Při dosazení těchto komisařů hrála vojenská organizace bolševiků značnou roli. Přede dny červencovými rozvinula obrovskou agitační práci. 5. července batalion automobilistů, dopravený Kerenským do Petrohradu, demoloval vilu zvanou Kšešinskaja, ve které se nalézala vojenská organizace naší strany. Hlavní ředitelé naší vojenské organizace a mnoho jejích členů bylo zatčeno, tisk byl potlačen, tiskárny pobořeny. Jen pozvolna učinila organizace svůj aparát opět schopným užívání, tentokráte však cestou konspirativní. Ciferně zaujímala jen skrovnou část petrohradské posádky, v celku několik set mužů. Ale mezi nimi nalézalo se mnoho odhodlaných lidí ze sboru automobilistů, vojáci oddaní bezpodmínečně revoluci a mladí důstojníci; byli to z největší části poddůstojníci, kteří v červenci a v srpnu prošli vězeními Kerenského. Ti všichni dali se do služeb revolučnímu vojenskému výboru. Byli pak také postaveni na nejzodpovědnější a nejnebezpečnější místa.
Nyní jistě zbytečno podotýkat, že jmenovitě členové vojenské organizace naší strany přijali myšlenku okamžitého povstání v říjnu s mimořádnou opatrností a dokonce s jistou skepsí. Semknutý charakter organizace a její oficielní vojenský ráz měly vliv na její vedoucí činitele v tom smyslu, že přeceňovali čistě technické a organisátorské prostředky povstání - a z tohoto hlediska byli jsme rozhodně slabšími. Naše síla spočívala v revolučním nadšení mas a v jejich ochotě bojovati pod našimi prapory.
Stoupání přívalu
Vedle organizační práce prováděla se prudká agitace. Bylo to období ustavičných táborů v továrnách, v cirku "Moderna" a "Ciniselli", v klubech a kasárnách. Každá zmínka o povstání vyvolávala bouři potlesku a nadšených výkřiků. Měšťácký tisk přispíval mnoho k náladě všeobecného neklidu. Rozkaz továrně na střelivo v Sestrorjecku, aby rudé gardě vydáno bylo 5000 pušek, mnou podepsaný, vyvolal v měšťáckých kruzích nepopsatelnou paniku. Všude mluvilo a psalo se o všeobecném krveprolití, které prý se chystá. To přirozeně nezabránilo dělníkům zbrojovky v Sestrorjecku, aby vydali zbraně rudým gardistům. Čím více měšťácký tisk proti nám štval a nás ostouzel, tím vášnivější byla odpověď mas na naši výzvu. Oběma stranám bylo stále jasnějším, že krize během nejbližších dnů musí dojíti rozřešení. Tisk sociálních revolucionářů a menševiků bil na poplach. "Revoluce je ve svrchovaném nebezpečí!" - "Chystá se opakování červencových dnů, ale na širší základně a tedy také s mnohem nebezpečnějšími následky!" - Gorkij prorokoval den ze dne ve svém listě "Novaja Žizň" nadcházející zánik veškeré kultury.
Socialistické zbarvení ohromně rychle spadalo s měšťácké inteligence, jakmile se blížil přísný režim dělnické diktatury. Zato však s nadšením pozdravili komisary vojensko-revolučního výboru vojáci i nejopozdilejších pluků. Dokonce od kozáckých kontingentů a od socialistické menšiny praporčíků přicházeli k nám delegáti. V případě otevřené srážky slibovali nám při nejmenším neutralitu svých těles. Vláda Kerenského visela zjevně ve vzduchu.
Štáb rajonu vešel s námi ve vyjednávání a navrhl nám kompromis. Abychom změřiti mohli sílu odporu nepřítelova, vstoupili jsme ve vyjednávání. Ale generální štáb byl nervosní: brzy konejšil, brzy hrozil a prohlašoval dokonce naše komisary za neplatné, což ostatně nevykonávalo nejmenšího vlivu na jejich činnost. V souhlase s generálním štábem dosadil ústřední výkonný výbor za hlavního komisaře v petrohradském vojenském okrese Malevského a vyslovil velkomyslně svou ochotu uznat naše komisary - pod podmínkou, že se podrobí tomuto hlavnímu komisaři. Tento návrh byl námi odmítnut a vyjednávání přerušeno. Vážení menševici a sociální revolucionáři přicházeli k nám jako zprostředkovatelé, konejšili, hrozili a prorokovali náš zánik a zánik revoluce vůbec.
Den petrohradského sovětu
Ústav Smolný nalézal se v oné době již v rukou petrohradského sovětu a naší strany. Menševici a praví sociální revolucionáři přenesli svou politickou činnost do paláce Marianského, kde předparlament právě narozený ležel v posledním tažení. Kerenský vystoupil v předparlamentě s velkou řečí, ve které za bouřlivého potlesku měšťáckého křídla snažil se skřípavými vyhrůžkami skrýti svou malomoc. Generální štáb učinil ještě poslední pokus odporu. Poslal všem částem posádky výzvu, aby z každého vojenského tělesa byli vysláni dva delegáti za účelem jednání o odstranění vojska z hlavního města. Porada stanovena na 22. říjen o 1 hodině odpoledne. Pluky uvědomily nás ihned o této výzvě. Svolali jsme telefonicky poradu posádky na 11 hodin dopoledne. Část delegátů dostavila se však přece do generálního štábu, avšak jen proto, aby tam dala prohlášení, že bez usnesení petrohradského sovětu neučiní ani krok. Porada posádky potvrdila téměř jednomyslně svou věrnost vojensko-revolučnímu výboru. Námitky vzneseny byly jen se strany oficielních zástupců bývalých sovětských stran, ale nenalezly u delegátů pluků žádného ohlasu. Úsilí generálního štábu ukázalo nám jen tím zřetelněji, že stojíme na pevné půdě. Na prvém místě byl povolžský pluk, onen pluk, který v noci ze 4. července za zvuků své plukovní hudby opustil palác Taurický, aby zdolal bolševiky.
Jak již učiněna zmínka, měl ústřední výkonný výbor ve svých rukou pokladnu petrohradského sovětu a jeho publikace. Pokus, zmocniti se i jen jediné z těchto publikací, nevedl k ničemu. Od konce září podnikli jsme řadu kroků, abychom vybudovali samostatný časopis petrohradského sovětu. Ale všechny tiskárny byly obsazeny a jejich majitelé nás bojkotovali, podporováni jsouce ústředním výkonným výborem. Tak usnesli jsme se uspořádati "Den petrohradského sovětu", abychom rozvinuli ve velkých rysech agitaci a sbírali peněžní prostředky na časopis. Tento den stanoven byl dva týdny napřed na 22. říjen; spadal tedy do okamžiku otevřeného povstání.
Nepřátelský tisk ujišťoval s bezpečností, že 22. října v ulicích Petrohradu dojde k ozbrojenému povstání bolševiků. Že povstání bude, - o tom nepochybovala živá duše. Odpůrci snažili se jen ještě uhodnouti datum. Pronášeny byly domněnky, prorokovalo se a byly činěny pokusy, vynutiti na nás touto cestou buď popření nebo potvrzení zpráv. Ale sovět kráčel klidně a jistě kupředu a nevcházel na řev veřejného míněni buržoasie. Den 22. října stal se dnem přehlídky sil proletářské armády. Měl skvělý průběh v každém ohledu. Přes všechno varování zprava, že v ulicích Petrohradu poteče krev proudy, hrnuly se masy lidu na tábory petrohradského sovětu v davech. Všechny řečnické síly byly uplatněny. Všechny veřejné ústavy byly přeplněny. Po několik hodin nepřetržitě konaly se tábory. Jako řečníci vystoupili: stoupenci naší strany, delegáti sjezdu sovětů, zástupci fronty, leví sociální revolucionáři a anarchisté. Všechny budovy veřejných ústavů přeplněny byly davy dělníků, vojáků a lodníků.
Taková shromáždění dokonce i za revoluce v Petrohradě jen zřídka se konala. Také značná část maloměšťáctva stržena byla ve hnutí, spíše poštvána než poděšena křikem, varováním a štvanicí měšťáckého tisku. Desetitisíce lidí zaplavilo budovu Lidového domu, valilo se jejími průjezdy a přeplňovalo sály. Na železných sloupech visely jako obrovské vinné hrozny a úponky girlandy lidských hlav, rukou a nohou. Vzduch nabit byl elektrickým napětím, jaké vyznačuje nejkritičtější momenty revoluce. Volalo se: "Pryč s vládou. Kerenského!" - "Pryč s válkou!" - "Celou vládní moc sovětům!". Vůči těmto obrovským zástupům lidu neodvážil se ze středu tehdejších sovětských stran ani človíček nějakého slova odporu.
Petrohradský sovět úplně ovládl. Kampaň byla vlastně již vyhrána. Zbývalo jen ještě zasaditi ilusorní vládě poslední vojenskou ránu.
Dobytí kolísavých kontingentů
Nejopatrnější mezi námi si vypravovali, že jsou ještě kontingenty, které nejsou pro nás: kozáci, jízdecký pluk, pluk Semenova, automobilisté. K těmto kontingentům vysláni byli komisaři a agitátoři.
Jejich zprávy zněly naprosto uspokojivě. Atmosféra, rozžhavená do běla, zachvátila naskrz všechno a dokonce nejkonzervativnější živly armády neměly žádné možnosti, postaviti se na odpor všeobecné náladě petrohradské posádky. Byl jsem na táboru pluku Semenova, jenž se konal pod širým nebem. Pluk Semenova považován byl za nejlepší oporu vlády Kerenského. Na tábor dostavili se nejváženější řečníci pravého křídla. Přimkli se na konzervativní pluk gardy jako na poslední oporu koaliční vlády.
Nebylo to nic platné. Zdrcující většinou vyslovil se pluk pro nás a nepřipustil bývalé ministry prostě ke slovu. Ony skupiny, které pracovaly ještě proti heslům sovětu, složeny byly z největší části z důstojníků, z jednoročních dobrovolníků, z měšťácké inteligence a polointeligence. Masy dělníků a rolníků byly zcela na naší straně. Rozhraničení událo se ostře taženou sociální čarou.
Ústřední vojenskou základnou Petrohradu jest Petropavelská pevnost. Dosadili jsme tam za velitele mladého důstojníka. Ukázalo se, že byl na místě a ovládl situaci v několika hodinách. Pravoplatní páni pevnosti ustoupili, vyčkávajíce, stranou. Za spolehlivý živel platili pro nás vojáci od automobilů, kteří v červenci v zámku Kšešinskaja nalézající se vojenskou organizaci naší strany pobořili a tento zámek obsadili. Dne 23. jel jsem kolem 2. hodiny odpolední do pevnosti.
Řečníci pravého křídla byli krajně opatrní a vyhýbaví; vyhýbali se tvrdošíjně otázce osoby Kerenského, kdežto jméno Kerenského u vojáků vyvolávalo pokaždé hlasy protestu a pobouření. Nás poslouchali, za námi šli. Ke 4. hodině odpolední shromáždili se automobilisté v sousedství cirku "Moderna" ke schůzi praporu. Jako řečník vystoupil tam mezi jinými hlavní ubytovatel Paradělov. Mluvil s krajní opatrností. Daleko za námi byly dny, kdy oficielní a oficiósní řečníci nemluvili o dělnické straně jinak než jako o bandě zrádců a najatců německého císaře. Zástupce generálního štábu přistoupil ke mně: "Ale, prosím vás, my se musíme přece nějak dohodnouti." Ale bylo již příliš pozdě. Po debatě rozhodl se prapor většinou proti asi 30 hlasům na předání vlády sovětům.
Počátek povstání
Vláda Kerenského zmítala se bezhlavě sem tam. Z fronty přivolány byly dva nové prapory automobilistů a baterie ostřelující letadla. Byl učiněn také pokus přivolati tělesa jízdy... Automobilisté vyslali s cesty petrohradskému sovětu telegram: "Vedou nás do Petrohradu, nevíme k čemu, prosíme o vysvětlení." - Přikázali jsme jim, aby se zastavili a vyslali delegaci do Petrohradu. Delegáti přišli a prohlásili nám ve schůzi sovětů, že prapor stojí zplna na naší straně. To vyvolalo bouři nadšení. Prapor byl poukázán, aby ihned vtáhl do hlavního města. Počet delegátů z fronty rostl den ze dne. Přicházeli, dotazovali se o stavu věcí, přijímali od nás literaturu a vraceli se na frontu, aby tam šířili poselství, že petrohradský sovět bojuje za vládu dělníků, vojáků a rolníků. Zákopy budou vás podporovati, pravili nám. Staré výbory vojenské, které během posledních čtyř, pěti měsíců nedoznaly žádných nových voleb, vysílaly k nám depeše plné vyhrůžek, které však nikoho neděsily. Věděli jsme, že výbory byly masám vojáků přinejmenším tak cizí, jako ústřední výkonný výbor místním sovětům. Vojensko-revoluční výbor dosadil na všechna nádraží komisary. Ti sledovali pozorně přijíždějící a odjíždějící vlaky a obzvláště přesuny vojska. Byla zavedena nepřetržitá služba telefonní a automobilní s přiléhajícími městy a s jich posádkami. Všechny sověty, přimykající se k Petrohradu, byly zavázány dbáti pozorně toho, aby do hlavního města nepřibyla žádná kontrarevoluční nebo - správněji - žádná vojska vládou oklamaná. Nižší personál nádražní a dělníci uznali ihned naše komisary. Na telefonní stanici nastaly 24. října obtíže. Nedostali jsme již žádného spojení. Stanice byla obsazena praporčíky, pod jejichž ochranu se daly telefonistky, v oposici proti sovětům.
To bylo první znamení dostavující se sabotáže. Vojensko-revoluční výbor vyslal na telefonní stanici oddělení vojáků a postavil u vchodu dvě malá děla. Tak počalo přejímaní držby vládních orgánů. Námořníci a bílí gardisté obsadili malými posádkami telegraf, poštovní úřad a jiné úřady. Byla učiněna opatření, aby dobyta byla státní banka. Středisko vlády, ústav Smolný, proměněno bylo v pevnost. Na půdě nalézalo se ještě, jako dědictví po starém ústředním výkonném výboru, několik tuctů strojních pušek; ale byly zanedbány a nebylo u nich znalé obsluhy. Vydali jsme rozkaz, aby se do Smolného odebralo oddělení strojních pušek. Časně z rána valili již vojáci za dunivého lomozu své strojní pušky po kamenném dlážděni dlouhých a polotemných chodeb ústavu Smolného. Ze dveří vyhlížely udivené nebo poděšené tváře několika málo sociálních revolucionářů a menševiků, kteří ve Smolném ještě zbyli.
Sovět shromažďoval se ve Smolném denně právě tak jako konference posádky.
Ve třetím poschodí Smolného, v malém nárožním pokojíku, zasedal v permanenci vojensko-revoluční výbor. Zde sbíhaly se všechny zprávy: o přesunu vojsk, o náladě mezi vojáky a dělníky, o agitaci v kasárnách, o výtržnostech pogromistů, o poradách měšťáckých politiků, o životě v Zimním paláci, o plánech bývalých sovětských stran. Se všech stran dostavovali se zpravodajové. Přicházeli dělnici, důstojníci, domovníci, socialisticky smýšlející praporčíci, služebné dívky, dámy. Mnozí vypravovali čirý nesmysl, jiní zase podávali vážné a cenné zprávy. Blížil se rozhodující okamžik. Bylo jasno, že nelze zpět.
Dne 24. října večer objevil se Kerenský v předparlamentě a žádal schválení represivních opatření proti bolševikům. Ale předparlament nalézal se ve stavu smutné bezhlavosti a úplného rozvratu. Kadeti přemlouvali pravé sociální revolucionáře, aby přijali rezoluci o důvěře, napravo stojící sociální revolucionáři vykonávali nátlak na střed, střed kolísal, "levé" křídlo provádělo politiku parlamentární oposice. Po mnoha poradách, sporech a mnohém kolísání sem a tam prošla rezoluce levého křídla, která odsuzovala povstalecké hnutí sovětů; odpovědnost za toto hnutí byla však svalována na protidemokratickou politiku vlády.
Poštou docházely v tuctech dopisy, které nám podávaly zprávy o rozsudcích smrti, které vyneseny byly proti nám, o pekelných strojích, o chystaném dynamitovém útoku na ústav Smolný atd. Měšťácký tisk, řval divoce, nenávistí a bázní. Gorkij, který zapomněl, jak se zdá, důkladně na svou "Píseň o bouřliváku", pokračoval v "Nové Žizni" v proroctvích o nastávající zkáze světa. Členové vojensko-revolučního výboru po celý týden neopustili již Smolný; spali na pohovkách a dopřávali si jen málo spánku, jsouce stále buzeni kurýry, posly, cyklisty, telegrafisty, voláním telefonistů.
Nejvzrušenější byla noc z 24. na 25. října. Dostali jsme z Pavlovska telefonickou zprávu, že vláda odvolává odtamtud dělostřelectvo, rovněž z Petěrhofu školu poddůstojníků. V Zimním paláci shromážděni byli kolem Kerenského praporčíci, důstojníci a útočná vojska od pluku žen. Vydali jsme telefonický rozkaz, aby na všech cestách, které vedou do Petrohradu, byly postaveny bezpečné vojenské hlídky a aby vojsku přivolanému vládou vysláni byli vstříc agitátoři. Kdyby slova sama neměla stačiti, pak mělo býti sáhnuto ke zbraním. Všechna vyjednávání byla vedena zcela veřejně telefonicky a byla následkem toho vládním agentům úplně přístupna.
Komisaři sdělili s námi telefonicky, že na všech cestách vedoucích do Petrohradu dlí naši přátelé. Přece však pronikla v noci z Oranienbaumu část praporčíků a my jsme telefonicky sledovali jejich další pohyby. Dosavadní stráž Smolného byla zesílena tím, že jsme přivolali novou setninu. Spojení se všemi částmi posádky bylo trvalé. Setniny mající hlídku zůstaly ve všech plucích na nohou. Dnem i nocí byli delegáti k disposici vojensko-revolučnímu výboru. Byl vydán rozkaz, aby agitace černých sotní byla energicky potlačena a při prvém pokusu o pouliční kravaly aby užito bylo zbraní a postupovalo se nemilosrdně.
Během této rozhodující noci přešly všechny nejdůležitější body města do našich rukou - téměř bez odporu, bez boje, bez obětí. Státní banka byla hlídána vládní hlídkou a jedním pancéřovým autem. Budova byla na všech stranách našimi vojsky obklíčena a pancéřové auto bylo překvapeno, takže banka bez jediného výstřelu přešla do rukou vojensko-revolučního výboru. Na Něvě vedle Frankoruské továrny kotvil křižák "Aurora" který se nacházel v opravě. Jeho posádka, sestávala zcela z lodníků, kteří byli bezvýhradně revoluci oddáni. Když Kornilov koncem srpna ohrožoval Petrohrad, byli lodníci z "Aurory" přivoláni vládou, aby chránili Zimní palác. A ačkoliv již tehdy stáli vůči vládě Kerenského v největším nepřátelství, pochopili přece svou povinnost vzepříti se kontrarevolučním náporům a bez jakékoliv odmluvy zaujali svá místa. Když nebezpečí přešlo, byli odstraněni. Nyní, ve dnech říjnového povstání, byli příliš nebezpeční. Proto byl ministerstvem námořnictví vydán "Auroře" rozkaz, aby vyplula a opustila vody Petrohradu. Posádka nám to neprodleně hlásila. Zrušili jsme rozkaz a křižák zůstal na svém místě, ochoten v každém okamžiku uvésti všechny své hybné síly do pohybu jménem vlády Sovětů.
Rozhodující den
Za ranního svítání dne 25. dostavili se do Smolného jeden dělník a jedna dělnice z tiskárny strany se sdělením, že vláda potlačila ústřední orgán naší strany a nový list petrohradského sověta. Tiskárna zapečetěna byla nějakými vládními agenty.
Vojensko-revoluční výbor zrušil ihned tato opatření, vzal oba orgány pod svou ochranu a pověřil slavný povolžský pluk vysokou ctí, "aby chránil svobodné socialistické slovo před kontrarevolučními atentáty". Tiskárna pracovala potom bez přerušení a oba časopisy vyšly ve stanovenou hodinu.
Vláda konala stále ještě své schůze v Zimním paláci, ale byla již jen stínem vlády. V politickém ohledu již neexistovala. Během 25. října byl Zimní palác pozvolna se všech stran našimi vojsky obklopen. V 1 hodinu odpoledne učinil jsem ve schůzi petrohradského sovětu jménem vojensko-revolučního výboru prohlášení, že vláda Kerenského již neexistuje a že až na další usnesení Všeruského sjezdu sovětů přechází vládní moc do rukou vojensko-revolučního výboru.
Lenin již před tím několik dní opustil Finsko a skrýval se v dělnických příbytcích na předměstí. Dne 25. října večer dostavil se tajně do Smolného. Podle zpráv časopisů představoval si situaci tak, že mezi námi a vládou chystá se prozatímní kompromis. Měšťácký tisk rozvířil svými zprávami o chystaném povstání mnoho prachu: Psal o postupu ozbrojených vojínů v ulicích, o kravalech a nevyhnutelných proudech krve, takže nyní povstání, které vskutku bylo v proudu, vůbec nepozoroval, a jednání mezi generálním štábem a námi bral za bernou minci. Zatím bez jakéhokoliv zmatku, bez pouličních srážek a bez střílení a krveprolití byla jedna vládní instituce po druhé zabírána přísnými, dobře ukázněnými kolonami vojáků, lodníků a rudých gardistů - vesměs podle přesných telefonických poukazů, které vycházely z malého pokoje ve třetím poschodí ústavu Smolného.
Večer konala se prozatímní schůze druhého Všeruského sjezdu sovětů. Jako zpravodaj vystoupil jménem ústředního výkonného výboru Dan. Proslovil obžalovací řeč proti pobuřovačům, vyvlastňovatelům a převratníkům, a snažil se nahnati sjezdu strachu z nevyhnutelného zhroucení povstání, které, jak pravil, v několika dnech musí býti vojskem z fronty potlačeno.
Jeho řeč nezněla přesvědčivě a byla nevhodná v sále, ve kterém převážná většina delegátů s nadšením sledovala postup vítězného petrohradského povstání. Zimní palác byl v této chvíli již obklíčen, ale nebyl ještě zabrán. Co chvíli vypalovány byly z jeho oken střely, rány na obléhající vojsko, které pomalu a opatrně zužovalo svůj kruh. Z petropavelské pevnosti vypáleny byly dvě, tři rány z děl na palác. Jejich vzdálené dunění pronikalo až zdmi ústavu Smolného. Rozhořčeně mluvil Martov z tribuny sjezdu o občanské válce a zcela zvlášť o obléhání Zimního paláce, kde mezi ministry nalézají se - o, hrůza! členové strany menševiků. Jemu oponovali dva námořníci, kteří za účelem podání zprávy přibyli přímo z bojiště. Připomněli výstup z 18. června, celou zrádnou politiku staré vlády, obnovení trestu smrti pro vojáky, zatýkáni a potlačení revolučních organizací a přislíbili, že buď zvítězí nebo padnou. Titíž námořníci přinesli nám také poselství o svých prvních obětech na místě před palácem.
Jako na neviditelné znamení zvedli se všichni z míst a celé shromáždění s jednomyslností, která vzniká jen z vysokého morálního napětí, zapělo smuteční píseň. Kdo zažil tento okamžik, nikdy jej nezapomene. Schůze byla přerušena, bylo nemožno probírati teoreticky dále otázku vybudováni vlády za duněni boje a ran před Zimním palácem, kde osud této vlády řešil se prakticky. Dobytí paláce se protahovalo a to vyvolávalo mezi méně rozhodnými živly sjezdu kolísání. Pravé křídlo prorokovalo brzký pád. Plni napětí čekali všichni na zprávu z náměstí před Zimním palácem. Po nějaké době objevil se Antonov, který řídil operace. V sále nastalo úplné ticho: Zimní palác - dobyt. Kerenský - na útěku, ostatní ministři zatčeni a převedeni do petropavelské pevnosti. První kapitola říjnové revoluce byla tím skončena.
Sociální revolucionáři, stojící napravo, a menševici, celkem 60 osob, tj. asi desetina sjezdu, opustili s protestem schůzi. Jelikož jim nic jiného nezbývalo, "svrhli veškeru odpovědnost" za všechno, co přijde, na bolševiky a levé sociální revolucionáře. Tito kolísali. Minulost jejich spojovala je se stranou Černova. Pravé křídlo této strany vrhlo se úplně na střední stav a maloměšťácké živly, na maloměšťáckou inteligenci a zámožné vrstvy vesnic, a šlo ve všech rozhodujících otázkách ruku v ruce s liberální buržoasií proti nám. Nejrevolučnější živly této strany, v nichž obrážel se ještě radikalismus sociálních požadavků nejchudších mas zemědělských, směřovaly k proletariátu a jeho straně. Obávaly se však zpřetrhati styky, které je spojovaly s jejich starou mateřskou stranou. Když jsme opustili předparlament, odepřely nás následovati a varovaly nás před "dobrodružstvím". Vzpoura postavila je však před nutnost, rozhodnouti se buď pro sověty nebo proti sovětům. Ne bez kolísání semkly své řady na oné straně barikády, na které jsme se nalézali my.