Manifest Komunistické strany, Karel Marx + Bedřich Engels 1848
Svaz komunistů, mezinárodní dělnická organizace, která za tehdejších poměrů samozřejmě mohla být jen tajná, pověřila na sjezdu konaném v listopadu 1847 v Londýně podepsané, aby vypracovali zevrubný teoretický a praktický program strany určený pro veřejnost. Tak vznikl teto Manifest, jehož rukopis putoval několik týdnů před únorovou revolucí[b] do Londýna k tisku. Byl vydán nejprve německy a v tomto jazyce byl otištěn v Německu, v Anglii a v Americe alespoň ve dvanácti různých vydání. Anglicky vyšel poprvé v Londýně roku 1850 v "Red Republican" v překladu slečny Heleny Marcfarlanové a roku 1871 nejméně ve třech různých překladech v Americe. Francouzky vyšel poprvé v Paříži krátce před červnovým povstáním z roku 1848, nedávno pak v newyorském "Le Socialiste". Připravuje se nový překlad. Polsky vyšel v Londýně brzy po prvním německém vydání. Rusky v enevě v šedesátých letech. Do dánštiny byl přeložen také brzy po vyjití.
Třebaže se poměry za posledních pětadvacet let značně změnily, jsou všeobecné zásady vyložené v tomto Manifestu celkem i dnes ještě naprosto správné. Tu a tam by bylo třeba něco poopravit. Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám "Manifest", bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech, a proto se revolučním opatřením navrhovaným na konci oddílu II nepřikládá zvláštní váha. Dnes by tento odstavec zněl po mnoha stránkách jinak. Vzhledem k tomu, jak ohromné pokroky udělal za posledních pětadvacet let velký průmysl a jak zároveň s ním postupovala stranická organizace dělnické třídy, vzhledem k praktickým zkušenostem nejprve únorové revoluce a ještě mnohem víc Pařížské komuny, kdy měl proletariát poprvé po dva měsíce v rukou politickou moc, je dnes tento program místy zastaralý. Komuna podala zejména důkaz, že "dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely" (viz "Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení", německé vydání, str. 19, kde je tato myšlenka šíře rozvedena).[c] Dále je samozřejmé, že kritika socialistické literatury je dnes už neúplná, nebo sahá jen do roku 1847; právě tak poznámky o stanovisku komunistů k různým opozičním stranám (oddíl IV), ačkoli jsou v hlavních rysech i dnes ještě správné, jsou nyní v podrobnostech zastaralé už proto, že se politická situace úplně změnila a dějinný vývoj sprovodil ze světa většinu stran, které jsou tam uvedeny.
Manifest je však historický dokument, který podle našeho názoru nemáme už právo měnit. Pozdějšímu vydání bude snad možno předeslat úvod, který překlene vzdálenost mezi rokem 1847 a dneškem; toto vydání bylo pro nás tak nečekané, že jsme na to už neměli čas.
Karel Marx a Bedřich Engels
Londýn 24. června 1872
První ruské vydání "Manifestu Komunistické strany" v Bakuninově překladu vyšlo počátkem šedesátých let[e] v tiskárně "Kolokolu". Západ v něm (v ruském vydání Manifestu) mohl tehdy vidět pouhou literární kuriozitu. Dnes by byl takový názor nemožný.
Jak velmi omezenou oblast tehdy (v prosinci 1847) ještě zaujímalo proletářské hnutí, ukazuje nejlépe závěrečná kapitola Manifestu: Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám v různých zemích. Chybějí tu právě - Rusko a Spojené státy. Byla to doba, kdy Rusko bylo poslední velkou zálohou veškeré evropské reakce a kdy vystěhovalectví do Spojených států pohlcovalo přebytečné proletářské síly Evropy. Obě tyto země zásobovaly Evropu surovinami a byly zároveň odbytišti pro její průmyslové výrobky. Obě tedy byly tehdy tak i onak pilíři stávajícího evropského řádu.
Jak docela jinak je tomu dnes! Právě evropské přistěhovalectví umožnilo Severní Americe obrovskou zemědělskou výrobu, jejíž konkurence otřásá evropským pozemkovým vlastnictvím - velkým i malým - v samých základech. Kromě toho umožnilo Spojeným státům, aby exploatovaly své obrovské průmyslové zdroje tak energicky a v takovém rozsahu, že zakrátko musí zlomit dosavadní průmyslový monopol západní Evropy a zejména Anglie. Obě okolnosti působí zase zpětně revolučně na Ameriku. Malé a střední pozemkové vlastnictví farmářů, základ celého politického zřízení, podléhá pozvolna konkurenci obrovských farem; zároveň se v průmyslových oblastech poprvé vyvíjí početný proletariát a pohádková koncentrace kapitálů.
A co Rusko! Za revoluce z let 1848 až 1849 našli nejen evropští panovníci, nýbrž i evropští buržoové v ruské intervenci jedinou záchranu před proletariátem, který se právě probouzel. Car byl prohlášen za hlavu evropské reakce. Dnes je v Gatčině váleným zajatcem revoluce,[f] a Rusko tvoří předvoj revoluční akce v Evropě.
Úkolem Komunistického manifestu bylo proklamovat neodvratně nastávající rozklad moderního buržoazního vlastnictví. V Rusku však nacházíme vedle rychle vzkvétající kapitalistické spekulace a teprve teď se vyvíjejícího buržoazního pozemkového vlastnictví víc než polovinu půdy ve společné držbě rolníků. Nyní jde o to: Může ruská občina, sice už silně podkopaná forma starodávné společné držby půdy, přejít bezprostředně ve vyšší formu komunistické společné držby? Anebo musí naopak dříve projít týmž procesem rozkladu, v němž záleží historický vývoj Západu?
Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku je: Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.
Karel Marx a Bedřich Engels
Londýn 21. ledna 1882
Předmluvu k tomuto vydání musím bohužel podepsat sám. Marx, člověk, jemuž je celá dělnická třída Evropy a Ameriky povinna většími díky než komukoli jinému - odpočívá na highgateském hřbitově a jeho hrob zarůstá už první trávou. Po jeho smrti teprve nemůže být ani řeči o přepracování nebo doplnění Manifestu. Tím spíše pokládám za nutné, abych zde ještě jednou důrazně prohlásil:
Základní myšlenka prostupující celý Manifest je ta, že hospodářská výroba a z ní nutně vyplývající rozčlenění společnosti každé dějinné epochy tvoří základ politických a duchovních dějin této epochy; že ve shodě s tím (po rozkladu prvotně společné držby půdy) byly celé dějiny dějinami třídních bojů, bojů mezi vykořisovanými a vykořisujícími, mezi ovládanými a vládnoucími třídami na různých stupních společenského vývoje; že však nyní tento boj dosáhl stupně, kdy vykořisovaná a utlačovaná třída (proletariát) se už nemůže osvobodit od vykořisující a utlačující ji třídy (buržoazie), neosvobodí-li zároveň navždy celou společnost od vykořisování, útlaku a třídních bojů - tato základní myšlenka patří jedině a výhradně Marxovi.[2]
Řekl jsem to už několikrát; ale právě nyní je nutné, aby to bylo uvedeno také před samým Manifestem.
B. Engels
Londýn 28. června 1883
Manifest byl vydán jako program Svazu komunistů, dělnického sdružení, které bylo zprvu výhradně německé, později mezinárodní; byla to za politických poměrů na evropském kontinentě před rokem 1848 samozřejmě tajná organizace. Na sjezdu Svazu, který se konal v listopadu 1847 v Londýn, byli Marx a Engels povřeni, aby připravili k vydání úplný teoretický a praktický program strany. Rukopis, napsaný německy, byl v lednu roku 1848, několik týdnů před francouzskou revolucí z 24. února, poslán londýnskému vydavateli. Francouzský překlad vyšel v Paříži krátce před červnovým povstáním z roku 1848. První anglický překlad, pořízený slečnou Helenou Macfarlanovou, přinesl list George Juliana Harneyho "Red Republican" roku 1850 v Londýně. Vydalo také dánské a polské vydání.
Porážka pařížského povstání z června 1848 - této první velké bitvy mezi proletariátem a buržoazií - zatlačila sociální a politické snahy evropské dělnické třídy na čas opět do pozadí. A tak se stejně jako před únorovou revolucí vedl boj o nadvládu opět jen mezi různými skupinami majetné třídy; dělnická třída se musela omezit na to, že bojovala za prostor pro politickou činnost, a zaujmout postavení krajního křídla buržoazních radikálů. Samostatná proletářská hnutí, kdekoli ještě projevovala známky života, byla nemilosrdně rozdrcena. Tak pruská policie vyslídila ústřední výbor Svazu komunistů, který tehdy sídlil v Kolín nad Rýnem. Jeho členové byli pozatýkáni a po osmnáctiměsíčním věznění byli v říjnu 1852 postaveni před soud. Tento proslulý Kolínský proces proti komunistům trval od 4. října do 12. listopadu; sedm zatčených bylo odsouzeno k pevnostnímu vězení od tří do šesti let.[g] Hned po vynesení rozsudku zbývající členové Svaz formálně rozpustili. Od té doby Manifest jako by upadl v zapomenutí.
Když evropská dělnická třída znovu nabrala dost sil k dalšímu útoku na vládnoucí třídy, vzniklo Mezinárodní dělnické sdružení.[h] Ovšem toto sdružení vytvořené výslovně proto, aby se všechen bojující evropský i americký proletariát semkl v jeden celek, nemohlo okamžitě vyhlásit zásady obsažené v Manifestu. Internacionála musela mít dostatečně široký program, aby byl přijatelný pro anglické tradeuniony, pro Proudhonovy přívržence ve Francii, Belgii, Itálii a panělsku a pro lassallovce[3] v Německu. Marx, který sestavil tento program ke spokojenosti všech stran, se plně spoléhal na intelektuální rozvoj dělnické třídy, který bude rozhodně plodem společných akcí a vzájemných diskusí. Samy události a zvraty v boji proti kapitálu, porážky ještě víc než vítězství, musely lidem názorně ukázat, jak nedostatečné jsou jejich různé oblíbené všeléky, a připravit cestu k dokonalejšímu pochopení skutečných podmínek osvobození dělnické třídy. A Marx měl pravdu. Když se roku 1874 Internacionála rozpadla, byli už dělníci docela jiní, než jací byli roku 1864. Proudhonismus ve Francii, lassallovství v Německu vymíraly, a dokonce i konzervativní anglické tradeuniony, ačkoli většinou už dávno přerušily s Internacionálou styky, se postupně dostávaly tak daleko, že jejich předseda mohl loňského roku jejich jménem ve Swansea prohlásit : "Kontinentální socialismus nás už neděsí."[i] A opravdu, zásady Manifestu si už prorazily do znané míry cestu u dělníků všech zemí.
Tak se Manifest sám dostal opět do popředí. Německý text vyšel po roce 1850 několikrát znovu ve výcarsku, v Anglii a v Americe. Roku 1872 byl přeložen do angličtiny v New Yorku a byl otištěn ve "Woodhull and Claflin's Weekly". Podle této anglické verze byla pořízena francouzská v newyorském "Le Socialiste". Od té doby vyšly v Americe přinejmenším dva další anglické překlady, víceméně zkomolené, a jeden z nich byl přetištěn v Anglii. První ruský překlad pořízený Bakuninem vyšel kolem roku 1863 v tiskárně Gercenova "Kolokolu" v enevě; další přeložený statečnou Věrou Zasuličovou, vyšel rovněž v enevě roku 1882.[j] Nové dánské vydání přináší roku 1885 "Social-demokratisk Bibliotek" v Kodani a nový francouzský překlad "Le Socialiste" v Paříži roku 1886.[k] Podle něho byla připravena španělská verze, která vyšla roku 1886 v Madridě. Německé přetisky nebudu ani vypočítávat, je jich přinejmenším dvanáct. Arménský překlad, který měl před několika měsíci vyjít v Cařihradě, nespatřil světlo světa, jak jsem se dověděl, protože se nakladatel bál vydat knihu s Marxovým jménem a překladatel nechtěl přistoupit na to, aby překlad vyšel jako jeho vlastní dílo. O dalších překladech do jiných jazyků jsem slyšel, ale neviděl jsem je. A tak dějiny Manifestu obrážejí do značné míry dějiny novodobého dělnického hnutí; dnes je to nesporně nejrozšířenější, nejmezinárodnější dílo celé socialistické literatury, společný program, k němuž se hlásí milióny dělníků od Sibiře až po Kalifornii.
Když byl napsán, nemohli jsme jej ovšem nazvat socialistickým manifestem. Roku 1847 byli socialisty nazýváni jednak přívrženci různých utopických systémů: owenovci v Anglii, fourierovci ve Francii, z nichž se dnes staly pouhé sekty, které pomalu odumírají; jednak nejrozmanitější sociální šarlatáni, kteří slibovali, že všelijakým záplatováním odstraní všechny společenské zlořády, aniž nějak ohrozí kapitál a zisky; v obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíše u "vzdělaných" tříd. Kdykoli se některá část dělnické třídy přesvědčila o nedostatečnosti pouhých politických převratů a prohlásila, že je nutná úplná přeměna společnosti, tato část se tehdy nazývala komunistická. Byl to ještě jakýsi surový, nepropracovaný, čistě instinktivní komunismus; přesto postihoval stěžejní cíl a měl v dělnické třídě tolik vlivu, že zplodil utopický komunismus, Cabetův ve Francii a Weitlingův v Německu. Tak byl roku 1847 socialismus hnutím buržoazním, kdežto komunismus hnutím dělnické třídy. Socialismus byl, alespoň na kontinentě, "slušné" hnutí; komunismus právě naopak. A protože jsme od samého počátku zastávali názor, "že osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé",[l] nemohli jsme být na pochybách, který z těchto dvou názvů musíme zvolit. A nejen to, od té doby jsme jej nikdy ani zdaleka nezavrhli.
Protože Manifest je naším společným dílem, pokládám za svou povinnost konstatovat, že základní myšlenka tvořící jádro Manifestu patří Marxovi. Je to myšlenka, že způsob hospodářské výroby a směny, který převládá v určité historické epoše, a společenské zřízení, které z něho nutně vyplývá, tvoří základ, na němž vyrůstají a z něhož jedině mohou být vysvětleny politické a duchovní dějiny této epochy; že tedy celé dějiny lidstva (od rozkladu prvobytné rodové společnosti s pospolnou držbou půdy) byly dějinami třídních bojů, zápasů mezi vykořisujícími a vykořisovanými, vládnoucími a utlačovanými třídami; že dějiny těchto třídních bojů tvoří vývojovou řadu, v níž bylo nyní dosaženo stupně, kdy se vykořisovaná a utlačovaná třída - proletariát - nemůže osvobodit z nadvlády vykořisující a vládnoucí třídy - buržoazie - neosvobodí-li zároveň a jednou provždy celou společnost od jakéhokoli vykořisování a útlaku, od všech třídních rozdílů a třídních bojů.
K této myšlence, která je podle mého mínění povolána sehrát v historii stejnou úlohu jako Darwinova teorie v biologii, jsme se oba postupně přibližovali už několik let před rokem 1845. Jak dalece jsem v tomto směru postoupil samostatně, ukazuje nejlépe moje "Postavení dělnické třídy v Anglii"[4]. Když jsem se však na jaře roku 1845 znovu sešel s Marxem v Bruselu, měl tuto myšlenku už propracovánu a vyložil mi ji slovy téměř stejně jasnými, jakými jsem ji shrnul zde.
Z naší společné předmluvy k německému vydání z roku 1872 cituji:
"Třebaže se poměry za posledních pětadvacet let značně změnily, jsou všeobecné zásady vyložené v tomto Manifestu celkem i dnes ještě naprosto správné. Tu a tam by bylo třeba něco poopravit. Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám Manifest, bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech, a proto se revolučním opatřením navrhovaným na konci oddílu II nepřikládá zvláštní váha. Dnes by tento odstavec zněl po mnoha stránkách jinak. Vzhledem k tomu, jak ohromné pokroky udělal od roku 1848 velký průmysl a jak se s ním zároveň zlepšovala a rozšiřovala organizace dělnické třídy, vzhledem k praktickým zkušenostem nejprve únorové revoluce a ještě víc Pařížské komuny, kdy měl proletariát poprvé po dva měsíce v rukou politickou moc, je dnes tento program místy zastaralý. Komuna podala zejména důkaz, že "dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely" (viz "Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení", Londýn, Truelove 1871, str. 15, kde je tato myšlenka šíře rozvedena). Dále je samozřejmé, že kritika socialistické literatury je dnes už neúplná, nebo sahá jen do roku 1847; právě tak poznámky o stanovisku komunistů k různým opozičním stranám (oddíl IV), ačkoli jsou v hlavních rysech i dnes ještě správné, jsou nyní v podrobnostech zastaralé už proto, že se politická situace úplně změnila a dějinný vývoj sprovodil ze světa většinu stran, které jsou tam uvedeny.
Manifest je však historický dokument, který podle našeho názoru nemáme už právo měnit."
Anglický překlad, který nyní vychází, je dílem pana Samuela Moora, který také přeložil větší část Marxova "Kapitálu". Překlad jsme společně přehlédli a já jsem připojil několik vysvětlivek k historickým narážkám.
Bedřich Engels
Londýn 30. ledna 1888
Od té doby, co byly napsány předchozí řádky,[m] je opět zapotřebí nového německého vydání Manifestu a Manifest měl také své osudy, o nichž je třeba se zde zmínit.
Roku 1882 vyšel v enevě druhý ruský překlad - od Věry Zasuličové; předmluvu k němu jsme napsali Marz a já. Německý originál rukopisu se mi bohužel ztratil, musím proto překládat nazpět z ruštiny, čímž práce nijak nezíská.[n] Předmluva zní:
"První ruské vydání "Manifestu komunistické strany" v Bakuninově překladu vyšlo počátkem šedesátých let v tiskárně "Kolokolu". Tehdy ruské vydání tohoto spisu znamenalo pro západ nanejvýš pouhou literární kuriozitu. Dnes už není takový názor možný. V jak omezené oblasti bylo proletářské hnutí rozšířeno v době prvního uveřejnění Manifestu (v lednu 1848), ukazuje nejlépe závěrečná kapitola Manifestu: "Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám". Chybějí tu především Rusko a Spojené státy. Byla to doba, kdy Rusko bylo poslední velkou zálohou evropské reakce a kdy vystěhovalectví do Spojených států pohlcovalo přebytečné síly evropského proletariátu. Obě země zásobovaly Evropu surovinami a byly zároveň odbytišti pro její průmyslové výrobky. Obě tedy byly tak či onak oporami evropského společenského řádu.
Jak se to dnes všechno změnilo! Právě evropské přistěhovalectví umožnilo obrovský rozvoj severoamerického zemědělství, který svou konkurencí otřásá velkým i malým pozemkovým vlastnictvím v samých jeho základech. Zároveň umožnilo Spojeným státům, aby zahájily exploataci svých bohatých průmyslových zdrojů, a to tak energicky a v takovém rozsahu, že to zakrátko musí učinit konec dosavadnímu průmyslovému monopolu západní Evropy. A obě tyto okolnosti působí také zpětně revolučně na Ameriku. Malé a střední pozemkové vlastnictví farmářů, kteří sami pracují, základ celého politického řádu Ameriky, podléhá zvolna konkurenci obrovských farem, zatímco se zároveň v průmyslových oblastech poprvé tvoří početný proletariát vedle pohádkové koncentrace kapitálů.
Přejděme k Rusku. Za revoluce z let 1848 až 1849 viděli nejen evropští panovníci, nýbrž i evropští buržoové v ruské intervenci jedinou záchranu před proletariátem, který tehdy právě poznával teprve své síly. Prohlásili cara za hlavu evropské reakce. Dnes sedí v Gatčině jako válený zajatec revoluce a Rusko tvoří předvoj revolučního hnutí v Evropě.
Úkolem Komunistického manifestu bylo proklamovat neodvratný zánik dnešního buržoazního vlastnictví. V Rusku však nacházíme vedle horečně se rozvíjejícího kapitalistického zřízení a teprve se tvořícího buržoazního pozemkového vlastnictví víc než polovinu půdy ve společné držbě rolníků.
Nyní jde o to: může ruská občina, tato ostatně už silně narušená forma prvobytné společné držby půdy, přejít bezprostředně ve vyšší, komunistickou formu držby půdy, nebo musí dříve projít týmž procesem rozkladu, který se projevuje v historickém vývoji Západu?
Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku je: Stane-li se ruská revoluce signálem k dělnické revoluci na Západ, takže se budou ob navzájem doplňovat, pak může být dnešní ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.
V téže době vyšel v enevě nový polský překlad "Manifest komunistyczny".
Dále vyšel nový dánský překlad v "Social-demokratisk Bibliotek, Kobenhavn 1885". Není bohužel zcela úplný; některá závažná místa, s nimiž si překladatel zřejmě nevěděl rady, jsou vynechána a i jinak se zde tu a tam objevují stopy uspěchanosti, které působí tím nepříjemněji, že při trochu větší pečlivosti to mohl být, jak je na práci vidět, výborný překlad.
Roku 1886 vyšel nový francouzský překlad v pařížském "Le Socialiste" - nejlepší ze všech, které dosud vyšly.
Po něm byl téhož roku uveřejněn španělský překlad, nejdříve v madridském "El Socialista" a potom jako brožura "Manifiesto del Partido Comunista" por Carlos Marx y F. Engels, Madrid, Administración de "E1 Socialista, Hernán Cortés 8.
Jako kuriozitu ještě uvádím, že roku 1887 byl jednomu cařihradskému nakladateli nabídnut rukopis arménského překladu; tento dobrý muž se však neodvážil vytisknout něco, co neslo Marxovo jméno, a mínil, že by se překladatel měl raději sám podepsat jako autor, ale ten to odmítl.
Když byl v Anglii několikrát znovu otištěn některý z více i méně nesprávných amerických překladů, vyšel konečně roku 1888 autentický překlad. Pořídil jej můj dobrý přítel Samuel Moore a před tiskem jsme jej oba znovu prohlédli. Má název "Manifesto of the Communist Party" by Karl Marx and Frederick Engels. Authorized English Translation, edited and annotated by Frederick Engels, 1888, London, William Reeves, 185 Fleet St. E. C. Některé poznámky z tohoto vydání jsem převzal sem.
Manifest měl svůj vlastní osud. Když vyšel, byl (jak dokazují překlady, o nichž se mluví v první předmluvě) nadšen uvítán tehdy ještě nepříliš početným předvojem vědeckého socialismu, ale brzy byl zatlačen do pozadí reakcí, která nastala po porážce pařížských dělníků v červnu 1848, a nakonec byl odsouzením kolínských komunistů v listopadu 1852 dán "pořadem práva" do klatby. Když zmizelo z jeviště veřejného života dělnické hnutí, datující se od únorové revoluce, ustoupil do pozadí i Manifest.
Jakmile evropská dělnická třída znovu dostatečně zesílila, aby mohla podniknout nový nápor na moc panujících tříd, vzniklo Mezinárodní dělnické sdružení. Jeho cílem bylo sjednotit všechny bojeschopné síly dělnické třídy Evropy a Ameriky v jednu velkou armádu. Nemohlo proto vycházet ze zásad vyložených v Manifestu. Muselo mít program, který by neuzavíral dveře anglickým tradeunionům, francouzským, belgickým, italským a španělským proudhonovcům a německým lassallovcům.[5] Tento program - úvodní část ke stanovám Internacionály[o] - vypracoval Marx s takovým mistrovstvím , že to museli uznat i Bakunin a anarchisté. Marx si byl plně jist konečným vítězstvím tezí vyslovených v Manifestu a spoléhal přitom jedině na intelektuální rozvoj dělnické třídy, který musel nezbytně vzejít ze společných akcí a z diskuse. Události a zvraty v boji proti kapitálu, porážky ještě víc než úspěchy, musely bojujícím ukázat nedostatečnost jejich dosavadních všeléků a učinit jejich hlavy přístupnějšími důkladnému pochopení skutečných podmínek osvobození dělnictva. A Marx měl pravdu. Roku 1874, při rozpuštění Internacionály, byla dělnická třída zcela jiná než roku 1864 při jejím založení. Proudhonismus v románských zemích a specifické lassallovství v Německu byly v posledním tažení, a dokonce i tehdejší ultrakonzervativní anglické tradeuniony se postupně dostaly tak daleko, že předseda sjezdu ve Swansea roku 1887 mohl jejich jménem prohlásit: "Kontinentální socialismus nás už neděsí." Avšak roku 1887 byla kontinentálním socialismem téměř už jen teorie hlásaná v Manifestu. A tak dějiny Manifestu obrážejí do jisté míry dějiny moderního dělnického hnutí od roku 1848. Dnes je Manifest bezesporu nejrozšířenějším, nejmezinárodnějším výtvorem celé socialistické literatury, společným programem mnoha miliónů dělníků všech zemí od Sibiře až po Kalifornii.
A přece, když vyšel, nemohli jsme jej nazvat socialistickým manifestem. Roku 1847 byli socialisty nazýváni lidé dvojího druhu. Jednak přívrženci různých utopických systémů, zejména owenovci v Anglii a fourierovci ve Francii; oba tyto směry se už tehdy scvrkly na pouhé ponenáhlu vymírající sekty. Jednak nejrozmanitější sociální mastičkáři, kteří se snažili různými všeléky a všelijakým příštipkařením odstranit společenské zlořády a přitom ani v nejmenším neublížit kapitálu a zisku. V obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíš u "vzdělaných" tříd. Naproti tomu ta část dělnictva, která byla přesvědčena o nedostatečnosti pouhých politických převratů a požadovala podstatné přetvoření společnosti, se tehdy nazývala komunistická. Byl to komunismus jen zhruba opracovaný, jen instinktivní, někdy trochu drsný; byl však dost silný, aby zplodil dva systémy utopického komunismu, ve Francii Cabetův "ikarský", v Německu Weitlingův. Socialismus znamenal roku 1847 buržoazní hnutí, komunismus dělnické. Socialismus, alespoň na kontinentě, měl přístup do salónů, komunismus právě naopak. A poněvadž jsme už tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že "osvobození dělníků musí být dílem dělnické třídy samé", nemohli jsme být ani chvíli na pochybách, který z těchto dvou názvů máme zvolit. Také později nás nikdy nenapadlo jej odmítat.
"Proletáři všech zemí, spojte se!" Jen několik málo hlasů odpovědělo, když jsme vykřikli tato slova do světa před dvaačtyřiceti lety, v předvečer pařížské revoluce, první, v níž proletariát vystoupil s vlastními požadavky. Ale 28. září 1864 se sjednotili proletáři většiny západoevropských zemí v Mezinárodním dělnickém sdružení slavné paměti. Sama Internacionála žila ovšem jen devět let. e však věčný svazek proletářů všech zemí, který Internacionála založila, ještě žije, že je ještě pevnější než kdy předtím, to dosvědčuje nejlépe práv dnešní den. Nebo dnes, kdy píši tyto řádky, koná evropský a americký proletariát přehlídku svých bojových sil, poprvé zmobilizovaných v jednu armádu, pod jedním praporem a za jeden nejbližší cíl: za uzákonění normálního osmihodinového pracovního dne, který proklamoval už ženevský kongres Internacionály roku 1866 a potom znovu pařížský dělnický kongres roku 1889.[p] A podívaná dnešního dne ukáže kapitalistům a statkářům všech zemí, že dnes se proletáři všech zemí opravdu sjednotili.
Kéž by Marx stál ještě vedle mne, aby to viděl na vlastní oči!
B. Engels
Londýn 1. května 1890
Potřeba nového polského vydání "Komunistického manifestu" nutí k některým úvahám.
Především je pozoruhodné, že Manifest se v poslední dob stal měřítkem stupně rozvoje velkého průmyslu na evropském kontinentě. Tou měrou, jak se v některé zemi rozvíjí velký průmysl, volají i dělníci této země stále naléhavěji po tom, aby jim bylo objasněno jejich postavení jako dělnické třídy vůči majetným třídám, šíří se mezi nimi socialistické hnutí a vzrůstá poptávka po Manifestu. Takže podle toho, kolik výtisků Manifestu bylo rozšířeno v jazyce té které země, lze dost přesně odhadnout nejen stav dělnického hnutí, nýbrž i stupeň rozvoje velkého průmyslu v této zemi.
Nové polské vydání je tedy výrazem rozhodného pokroku polského průmyslu. A nemůže být pochyb, že k tomuto pokroku od posledního vydání před deseti lety skutečně došlo. Ruské Polsko, Kongresovka[r], se stalo velkou průmyslovou oblastí ruské říše. Zatímco ruský velký průmysl je sporadicky rozptýlen - část u Finského zálivu, část v centru (Moskva a Vladimír), třetí část u Černého a Azovského moře, další jsou pak roztroušeny ještě jinde - je polský velký průmysl stěsnán na poměrně malém prostoru a tato koncentrace mu přináší výhody i nevýhody. Výhody uznali konkurující ruští továrníci, když žádali ochranná cla proti Polsku, třebaže si toužebně přejí Poláky poruštit. Nevýhody - pro polské továrníky a pro ruskou vládu - se projevují v tom, že se mezi polskými dělníky rychle šíří socialistické ideje a vzrostá poptávka po Manifestu.
Rychlý rozvoj polského průmyslu, který předstihl ruský, je však přímo novým důkazem nezdolné životní síly polského národa a novou zárukou jeho příští národní obnovy. Obnovení nezávislého silného Polska není však jen věcí Poláků, nýbrž nás všech. Upřímná mezinárodní spolupráce evropských národů se může uskutečnit jen tehdy, bude-li každý z těchto národů naprostým pánem ve svém domě. Revoluce z roku 1848, v níž proletářští bojovníci bojovali pod proletářským praporem koneckonců za to, co měla udělat buržoazie, prosadila také prostřednictvím vykonavatelů své poslední vůle Ludvíka Bonaparta a Bismarcka nezávislost Itálie, Německa, Uher; ale Polsko, které od roku 1792 udělalo pro revoluci víc než všechny tyto tři země dohromady, toto Polsko bylo ponecháno osudu, když roku 1863 podlehlo desateronásobné ruské přesile. lechta nebyla s to nezávislost Polska ani udržet, ani znovu vybojovat; buržoazii na ní dnes přinejmenším nezáleží. A přece je nezávislost Polska pro harmonickou spolupráci evropských národů nezbytná.[6] Může ji vybojovat jen mladý polský proletariát, a u něho je v dobrých rukou. Nebo dělníci celé ostatní Evropy potřebují nezávislost Polska právě tak jako sami polští dělníci.
B. Engels
Londýn 10. února 1892
Uveřejnění "Manifestu Komunistické strany" se takřka na den kryje s 18. březnem 1848, s revolucemi v Miláně a v Berlíně, které byly povstáním dvou národů, z nichž jeden žije uprostřed evropského kontinentu, druhý uprostřed Středozemního moře; dvou národů, které do té doby oslabovala rozdrobenost a vnitřní sváry, a proto se dostaly pod cizí panství. Zatímco Itálie byla podřízena rakouskému císaři; muselo Německo snášet sice ne tak bezprostřední, ale neméně citelné jeho cara všech Rusů. Důsledky 18. března 1848 zbavily Itálii a Německo této potupy; jestliže oba tyto velké národy byly v letech 1848-1871 rekonstituovány a do jisté míry navráceny samy sobě, stalo se to, jak řekl Karel Marx, protože lidé, kteří potlačili revoluci z roku 1848, se nechtě stali vykonavateli jejího odkazu.[s]
Tato revoluce byla všude dílem dělnické třídy; dělnická třída postavila barikády a nasadila životy. Pouze pařížští dělníci měli, když svrhávali vládu, rozhodný úmysl svrhnout panství buržoazie. Ale přestože si byli velmi dobře vědomi, že mezi jejich třídou a buržoazií existuje smrtelný antagonismus, ani hospodářský pokrok země, ani intelektuální vývoj francouzských dělnických mas nedosáhl takového stupně, který by umožnil přestavbu společnosti. Plody revoluce tedy v podstatě sklidila kapitalistická třída. V jiných zemích, v Itálii, Německu, Rakousku, v Uhrách[7], nedělali dělníci z počátku nic jiného, než že pomáhali buržoazii k moci. Ale v žádné zemi není možné panství buržoazie bez národní nezávislosti. Revoluce z roku 1848 musela tedy přinést jednotu a nezávislost národům, které ji dosud neměly: Itálii, Německu, Uhrám; a pak přijde na řadu Polsko.
Nebyla-li tedy revoluce z roku 1848 socialistická, pak socialistické revoluci proklestila cestu a připravila pro ni půdu. Buržoazní zřízení podnítilo v posledních pětačtyřiceti letech ve všech zemích rozmach velkého průmyslu a vytvořilo tím všude početný, stmelený a silný proletariát; zplodilo tak, řečeno slovy Manifestu, své vlastní hrobaře. Bez obnovení nezávislosti a jednoty každého evropského národa by se nemohla uskutečnit ani internacionální jednota proletariátu, ani klidná a rozumná spolupráce těchto národů pro společné cíle. Zkuste si jen představit společnou internacionální činnost italských, uherských, německých, polských, ruských dělníků za politických poměro před rokem 1848!
Bitvy roku 1848 nebyly tedy marné; neprošlo marně ani pětačtyřicet let, které nás dělí od této revoluční etapy. Plody dozrávají, a přeji si jen, aby uveřejnění tohoto italského překladu bylo dobrou předzvěstí pro vítězství italského proletariátu, jako jí bylo uveřejnění originálu pro mezinárodní revoluci.
Manifest plně uznává revoluční roli, kterou hrál kapitalismus v minulosti. Prvním kapitalistickým národem byla Itálie. Zánik feudálního středověku, příchod moderní kapitalistické éry je charakterizován grandiózní postavou: je to Ital Dante, poslední básník středověku a zároveň první básník novověku. Dnes, stejně jako kolem roku 1300, nastupuje nová historická éra. Dá nám Itálie nového Danta, který ohlásí zrod této nové, proletářské éry?
Bedřich Engels
Londýn 1. únor a 1893