Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola patnáctá

Rozvinutí vnitřních rozporů zákona

I. Všeobecná část

V prvním oddílu této knihy jsme viděli, že míra nadhodnoty, vyjádřená jako míra zisku, vypadá vždy nižší, než ve skutečnosti je. Nyní jsme viděli, že i stoupající míra nadhodnoty má tendenci vyjadřovat se v klesající míře zisku. Míra zisku by se rovnala míře nadhodnoty jen tehdy, kdyby bylo c = 0, tj. kdyby se celý kapitál vynakládal na mzdu. Klesající míra zisku vyjadřuje klesající míru nadhodnoty jen tehdy, jestliže poměr mezi hodnotou konstantního kapitálu a množstvím pracovní síly, která jej uvádí do pohybu, zůstává nezměněn nebo jestliže množství pracovní síly v poměru k hodnotě konstantního kapitálu roste.

Ricardo domnívaje se, že zkoumá míru zisku, zkoumal ve skutečnosti jen míru nadhodnoty, a to jen za předpokladu, že pracovní den je co do intensity i délky stálou veličinou.

Pokles míry zisku a urychlená akumulace jsou různými výrazy téhož procesu jen potud, že obojí vyjadřuje rozvoj produktivní síly. Akumulace urychluje pokles míry zisku, pokud vyvolává koncentraci prací ve velkém měřítku, a tím i vyšší složení kapitálu. Pokles míry zisku zase urychluje koncentraci kapitálu a jeho centralisaci tím, že jsou vyvlastňováni malí kapitalisté, že je vyvlastňován poslední zbytek bezprostředních výrobců, u nichž se dá ještě něco vyvlastnit. Tím se zase zrychluje akumulace, pokud jde o masu, ačkoli s poklesem míry zisku klesá i míra akumulace.

Na druhé straně, protože míra zhodnocení celkového kapitálu, míra zisku, je stimulem kapitalistické výroby (tak jako je zhodnocení kapitálu jejím jediným účelem), zpomaluje její pokles tvorbu nových samostatných kapitálů a ohrožuje tak rozvoj kapitalistického výrobního procesu; podporuje nadvýrobu, spekulaci, krise, vznik přebytečného kapitálu vedle přebytečného obyvatelstva. Proto ti ekonomové, kteří — jako Ricardo — považují kapitalistický výrobní způsob za absolutní, tu cítí, že si tento způsob výroby sám vytváří meze, a nepřipisují tudíž tyto meze výrobě, nýbrž přírodě (v učení o rentě). Ale co je důležité na hrůze, kterou jim nahání pokles míry zisku, to je tušení, že kapitalistický způsob výroby naráží v rozvoji výrobních sil na mez, která nemá nic společného s výrobou bohatství jako takovou; a tato zvláštní mez svědčí o tom, že kapitalistický způsob výroby je omezen a že má jen historický, pomíjivý charakter; svědčí o tom, že tento způsob výroby není absolutním způsobem pro výrobu bohatství, naopak, že se na určitém stupni dostává se svým dalším rozvojem do konfliktu.

Ricardo a jeho škola se ovšem zabývají jen průmyslovým ziskem, který zahrnuje i úrok. Ale i míra pozemkové renty má sestupnou tendenci, ačkoli její absolutní masa roste a ačkoli může vzrůstat i relativně, ve srovnání s průmyslovým ziskem. (Viz Ed. Westa, který před Ricardem vyvodil zákon pozemkové renty.) Zkoumáme-li celkový společenský kapitál K a označíme-li z1 průmyslový zisk, který zbude po odečtení úroku a pozemkové renty, u úrok a r pozemkovou rentu, je m/K = z/K = (z1 + u + r)/K = z1/K + u/K + r/K. Viděli jsme, že ačkoli v průběhu vývoje kapitalistické výroby m, celková suma nadhodnoty, stále roste, přesto se m/K právě tak stále zmenšuje, protože K roste ještě rychleji než m. Není tedy žádný rozpor v tom, že z1, u a r může každé samo o sobě stále vzrůstat, zatím co m/K = z/K i z1/K, u/K a r/K se každé samo o sobě stále zmenšuje, nebo že z1 ve srovnání s u, nebo r ve srovnání se z1, nebo i ve srovnání se z1 a u relativně roste. Zvětšuje-li se celková nadhodnota čili zisk m = z, ale klesá-li zároveň mira zisku m/K = z/K, může se poměr velikosti částí z1, u a r, na něž se m = z rozpadá, uvnitř hranic daných celkovou sumou m libovolně měnit, aniž to má vliv na velikost m nebo m/K.

Změny poměru mezi z1, u a r znamenají jen, že se m různě rozděluje mezi různé rubriky. Proto může i z1/K, u/K nebo r/K, míra individuálního průmyslového zisku, úroková míra a poměr renty k celkovému kapitálu jedno ve srovnání s druhým vzrůstat, ačkoli m/K, všeobecná míra zisku, klesá; podmínkou je jen to, aby součet všech tří byl = m/K. Klesne-li míra zisku z 50% na 25%, např. když se složení kapitálu při míře nadhodnoty = 100% změní z 50c + 50v na 75c + 25v, dá v prvním případě kapitál 1000 zisk 500 a v druhém případě kapitál 4000 zisk 1000. m čili z se zdvojnásobilo, ale z' o polovinu kleslo. A připadalo-li dříve z 50% na zisk 20, na úrok 10 a na rentu 20, bylo z1/K = 20%, u/K = 10% a r/K = 20%. Zůstaly-li při změně na 25% stejné poměry, je z1/K = 10%, u/K = 5% a r/K = 10%. Kdyby naproti tomu z1/K kleslo na 8% a u/K na 4%, stouplo by r/K na 13%. Poměrná velikost r by proti z1 a u stoupla, ale z' by přesto zůstalo nezměněno. Za obou předpokladů by součet z1, u a r stoupl, protože jej vyrobil čtyřikrát větší kapitál. Ostatně Ricardův předpoklad, že průmyslový zisk (plus úrok) původně zahrnuje celou nadhodnotu, je historicky i pojmově nesprávný. Naopak teprve s pokrokem kapitalistické výroby 1) se celý zisk napřed dostává do rukou průmyslovým a obchodním kapitalistům k dalšímu rozdělení, a 2) renta se redukuje na přebytek nad ziskem. Na tomto kapitalistickém základě pak opět vyrůstá renta, která je částí zisku (tj. nadhodnoty jako produktu celkového kapitálu), ale není onou specifickou částí produktu, kterou shrábne kapitalista.

Předpokládáme-li, že tu jsou nutné výrobní prostředky, tj. dostatečná akumulace kapitálu, klade tvorbě nadhodnoty při dané míře nadhodnoty, tedy při daném stupni vykořisťování práce meze jen dělnické obyvatelstvo, a je-li dáno dělnické obyvatelstvo, klade jí meze jen stupeň vykořisťování práce. A podstatou kapitalistického výrobního procesu je výroba nadhodnoty, která se zračí v nadvýrobku čili alikvotní části vyrobeného zboží, v níž je zpředmětněna nezaplacená práce. Nesmíme nikdy zapomínat, že výroba této nadhodnoty — a zpětná přeměna jedné její části v kapitál, čili akumulace, je nerozlučnou součástí této výroby nadhodnoty — je bezprostředním účelem a určujícím motivem kapitalistické výroby. Nesmíme tedy kapitalistickou výrobu nikdy vydávat za něco, čím není, totiž za výrobu, jejímž bezprostředním účelem je požitek čili zhotovování prostředků požitku pro kapitalistu. Přehlíželi bychom při tom její specifický charakter, který se projevuje v celé její vnitřní podstatě.

Získávání této nadhodnoty tvoří bezprostřední výrobní proces, který, jak jsme řekli, nemá jiné meze než ty, které jsme uvedli výše. Jakmile je množství nadpráce, které je možno vyždímat, zpředmětněno ve zboží, je nadhodnota vyrobena. Ale tím, že byla vyrobena nadhodnota, je skončen jen první akt kapitalistického výrobního procesu, bezprostřední výrobní proces. Kapitál vstřebal tolik a tolik nezaplacené práce. S rozvojem procesu, který se zračí v poklesu míry zisku, masa takto vyrobené nadhodnoty nesmírně roste. A tu přichází druhý akt procesu. Celkové množství zboží, celkový výrobek, jak ta jeho část, která nahrazuje konstantní a variabilní kapitál, tak ta část, která představuje nadhodnotu, se musí prodat. Neprodá-li se, nebo prodá-li se jen zčásti, nebo jen za ceny, které jsou pod výrobními cenami, je sice dělník vykořistěn, ale toto vykořistění není jako takové pro kapitalistu realisováno, což může být spojeno s tím, že se vyždímaná nadhodnota vůbec nerealisuje nebo se realisuje jen zčásti, ba může to být spojeno i s částečnou nebo úplnou ztrátou kapitálu. Podmínky přímého vykořistění a podmínky jeho realisace nejsou totožné. Rozcházejí se nejen časově a místně, ale i svou podstatou. První jsou omezeny jen produktivní silou společnosti, druhé proporcionalitou různých výrobních odvětví a spotřební silou společnosti. Ta však není určena ani absolutní produktivní silou, ani absolutní spotřební silou, nýbrž spotřební silou na základě antagonistických poměrů rozdělování, které omezují spotřebu velké části společnosti na minimum, jež se může měnit jen uvnitř více nebo méně úzkých mezí. Dále je omezena touhou akumulovat, touhou zvětšovat kapitál a vyrábět nadhodnotu v rozšířeném měřítku. To je zákon kapitalistické výroby, diktovaný neustálými revolucemi ve výrobních metodách samých, znehodnocováním daného kapitálu, které je s nimi vždy spojeno, všeobecným konkurenčním bojem a nutností zdokonalovat výrobu a rozšiřovat její měřítko už z pouhé sebezáchovy a pod hrozbou zániku. Proto musí být ustavičně rozšiřován trh, takže jeho souvislosti a podmínky, které je regulují, nabývají stále více charakteru přírodního zákona, nezávislého na výrobci, dají se stále méně kontrolovat. Vnitřní rozpor má snahu vyrovnat se rozšířením vnějšího pole výroby. Ale čím více se rozvíjí produktivní síla, tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry. Na této rozporuplné základně není rozporem to, že nadbytek kapitálu je spojen s rostoucím nadbytkem obyvatelstva; neboť ačkoli by jejich kombinace vedla k růstu masy vyráběné nadhodnoty, rostl by právě proto rozpor mezi podmínkami, za nichž se tato nadhodnota vyrábí, a podmínkami, za nichž se realisuje.

Je-li dána určitá míra zisku, závisí masa zisku vždy na velikosti zálohovaného kapitálu. Akumulace je pak určena tou částí této masy, která se opět přeměňuje v kapitál. Protože se však tato část rovná zisku minus důchod spotřebovaný kapitalisty, bude záviset nejen na hodnotě této masy, nýbrž i na láci zboží, které za ni může kapitalista koupit, a to zboží, které zčásti vchází do jeho spotřeby — do jeho důchodu — zčásti do jeho konstantního kapitálu (mzda se tu považuje za danou).

Masa kapitálu, kterou dělník uvádí do pohybu a jejíž hodnotu svou prací uchovává a přenáší na výrobek, je naprosto odlišná od hodnoty, kterou dělník přidává. Je-li masa kapitálu = 1000 a přidaná práce = 100, je reprodukovaný kapitál = 1100. Je-li masa = 100 a přidaná práce = 20, je reprodukovaný kapitál = 120. Míra zisku je v prvním případě = 10%, v druhém = 20%. A přesto může být ze 100 akumulováno víc než z 20. A tak se proud kapitálu valí dál (nehledě na to, že je znehodnocován zvyšováním produktivní síly), čili akumuluje se úměrně mase, kterou již má, nikoli úměrně výši míry zisku. Vysoká míra zisku, pokud je založena na vysoké míře nadhodnoty, je možná, je-li pracovní den velmi dlouhý, i když je práce neproduktivní; je možná, přestože práce je neproduktivní, protože potřeby dělníků jsou velmi nepatrné a průměrná mzda tudíž velmi nízká. Nízké mzdě bude odpovídat malá energie dělníků. Přes vysokou míru zisku se při tom kapitál akumuluje pomalu. Obyvatelstva nepřibývá a pracovní doba, kterou stojí výrobek, je velká, ačkoli mzda, kterou dělník dostává, je malá.

Míra zisku klesá nikoli proto, že je dělník méně vykořisťován, nýbrž proto, že se ve srovnání s použitým kapitálem vůbec používá méně práce.

Dochází-li, jak jsme ukázali, při poklesu míry zisku zároveň k vzestupu masy zisku, přivlastňuje si kapitalista větší část ročního produktu práce pod kategorií kapitálu (jako náhradu za spotřebovaný kapitál) a poměrně menší část pod kategorií zisku. Tady je zdroj fantastické představy kněžoura Chalmerse, že čím menší množství ročního výrobku vydají kapitalisté jako kapitál, tím větší zisky shltnou, při čemž jim přichází na pomoc státní církev, která se stará o to, aby se velká část nadvýrobku spotřebovala, místo aby se kapitalisovala. Kněžour zaměňuje příčinu a následek. Ostatně vždyť masa zisku roste, a to i při menší míře, s velikostí vynaloženého kapitálu. To však zároveň podmiňuje koncentraci kapitálu, protože výrobní podmínky nyní vyžadují použití obrovských kapitálů. Podmiňuje to rovněž jeho centralisaci, tj. že velcí kapitalisté požírají malé a malí jsou dekapitalisováváni. Je to opět jen odlučování — třebaže druhořadého významu — pracovních podmínek od výrobců, k nimž tito malí kapitalisté ještě patří, protože u nich ještě hraje určitou úlohu vlastní práce; práce kapitalisty je vůbec nepřímo úměrná velikosti jeho kapitálu, tj. stupni, v němž je kapitalistou. Toto odloučení pracovních podmínek na jedné straně a výrobců na druhé straně tvoří pojem kapitálu; začíná původní akumulací (kniha I, kap. XXIV), pak se projevuje jako ustavičný proces v akumulaci a koncentraci kapitálu a konečně zde se zračí jako centralisace už existujících kapitálů v několika málo rukou a dekapitalisace mnoha kapitalistů (takové formy nyní nabývá vyvlastňování). Tento proces by brzy přivedl kapitalistickou výrobu ke krachu, kdyby vedle dostředivé síly nepůsobily stále znovu odstředivě opačné tendence.

II. Konflikt mezi rozšiřováním výroby a zhodnocováním

Rozvoj společenské produktivní síly práce se projevuje dvojím způsobem: za prvé ve velikosti již vytvořených výrobních sil, ve velikosti hodnoty a masy výrobních podmínek, za nichž dochází k nové výrobě, a v absolutní velikosti již akumulovaného produktivního kapitálu; za druhé v tom, že část kapitálu, která se vynakládá na mzdu, je proti celkovému kapitálu poměrně malá, tj. že je poměrně malá živá práce, jíž je zapotřebí k reprodukci a zhodnocení daného kapitálu, k masové výrobě. To zároveň předpokládá koncentraci kapitálu.

Pokud jde o používanou pracovní sílu, projevuje se rozvoj produktivní síly opět dvojím způsobem: za prvé v tom, že roste nadpráce, tj. že se zkracuje nutná pracovní doba, jíž je zapotřebí k reprodukci pracovní síly. Za druhé v tom, že se zmenšuje množství pracovní síly (počet dělníků), jehož se vůbec používá, aby se uvedl do pohybu daný kapitál.

Oba tyto pohyby jdou nejen ruku v ruce, nýbrž navzájem se podmiňují, jsou to jevy, v nichž se projevuje týž zákon. Na míru zisku však působí v opačném směru. Celková masa zisku se rovná celkové mase nadhodnoty, míra zisku = m/K = nadhodnota/celkový zálohovaný kapitál Nadhodnota, jako celková částka, je však určena za prvé svou mírou a za druhé množstvím práce, jíž se při této míře zároveň používá, čili — což je totéž — velikostí variabilního kapitálu. Na jedné straně jeden činitel, míra nadhodnoty, stoupá, na druhé straně druhý činitel, počet dělníků, klesá (relativně nebo absolutně). Pokud rozvoj produktivní síly zmenšuje placenou část používané práce, zvyšuje nadhodnotu, protože zvyšuje její míru; pokud však zmenšuje celkové množství práce používané daným kapitálem, zmenšuje druhého činitele, počet dělníků, jímž se násobí míra nadhodnoty, když se vypočítává její masa. Dva dělníci, kteří pracují 12 hodin denně, nemohou dodávat tutéž masu nadhodnoty jako 24 dělníků, z nichž každý pracuje jen 2 hodiny, i kdyby mohli žít ze vzduchu a nemuseli tudíž vůbec pracovat na sebe. Po této stránce má tedy vyrovnávání zmenšeného počtu dělníků stupňováním vykořisťování práce určité nepřekročitelné hranice; proto může pokles míry zisku sice brzdit, ale nemůže jej odstranit.

S rozvojem kapitalistického způsobu výroby tedy míra zisku klesá, kdežto jeho masa s rostoucím množstvím používaného kapitálu roste. Je-li dána míra, závisí absolutní masa, o kterou kapitál vzrůstá, na jeho velikosti v dané chvíli. Je-li však dána tato velikost, závisí poměr, v němž kapitál roste, míra jeho vzrůstu, na míře zisku. Zvýšení produktivní síly (které kromě toho bývá, jak jsme se zmínili, vždy provázeno znehodnocením daného kapitálu) může přímo zvětšit velikost hodnoty kapitálu jen tehdy, jestliže zvýšením míry zisku zvětší tu část hodnoty ročního výrobku, která se znovu přeměňuje v kapitál. Pokud jde o produktivní sílu práce, může k tomu dojít (neboť tato produktivní síla nemá přímo co dělat s hodnotou daného kapitálu) jen potud, pokud buď zvyšuje relativní nadhodnotu, nebo zmenšuje hodnotu konstantního kapitálu, tedy zlevňuje zboží, které vchází buď do reprodukce pracovní síly, nebo do prvků konstantního kapitálu. Obojí však je spjato se znehodnocením daného kapitálu a obojí jde ruku v ruce se zmenšováním variabilního kapitálu proti konstantnímu. Obojí podmiňuje pokles míry zisku a obojí jej zpomaluje. Pokud dále zvýšená míra zisku vyvolává zvýšenou poptávku po práci, působí na rozmnožení dělnického obyvatelstva a tím i materiálu k vykořisťování, který teprve dělá kapitál kapitálem.

Nepřímo pak rozvoj produktivní síly práce přispívá ke zvětšení dané kapitálové hodnoty tím, že zvětšuje množství a rozmanitost užitných hodnot, v nichž se zračí táž směnná hodnota a které tvoří materiální substrát, věcné prvky kapitálu, hmotné předměty, z nichž se konstantní kapitál skládá přímo a variabilní kapitál alespoň nepřímo. S týmž kapitálem a touž prací se vyrábí více věcí, které mohou být nezávisle na své směnné hodnotě přeměněny v kapitál — věcí, které mohou vstřebávat další práci, tedy také další nadpráci, a tak tvořit dodatečný kapitál. Množství práce, kterému může kapitál velet, nezávisí na jeho hodnotě, nýbrž na množství surovin a pomocných látek, strojů a prvků fixního kapitálu a životních prostředků, z nichž se kapitál skládá, ať už je jejich hodnota jakákoli. Tím, že takto roste množství používané práce, tedy i nadpráce, roste i hodnota reprodukovaného kapitálu a mimořádná hodnota, která se k ní nově přidává.

Oba tyto momenty, které jsou součástí akumulačního procesu, nelze však zkoumat jen ve stavu, kdy klidně existují vedle sebe, jak to dělá Ricardo; obsahují rozpor, který vychází najevo v rozporných tendencích a jevech. Protichůdní činitelé působí zároveň proti sobě.

Zároveň s popudy ke skutečnému rozmnožení dělnického obyvatelstva, které vyplývají z toho, že se zvětšuje ta část celkového společenského produktu, která funguje jako kapitál, působí činitelé vytvářející přelidnění, ale jen relativní.

Zároveň s poklesem míry zisku vzrůstá masa kapitálů, a to je provázeno znehodnocováním daného kapitálu, které tento pokles brzdí a dává podnět ke zrychlené akumulaci kapitálové hodnoty.

Zároveň s rozvojem produktivní síly se zvyšuje složení kapitálu, variabilní část se proti konstantní části relativně zmenšuje.

Tyto různé vlivy se jednou uplatňují převážně vedle sebe v prostoru, jindy převážně po sobě v čase; konflikt mezi protichůdnými činiteli se vybíjí periodicky v krisích. Krise jsou vždy jen dočasným násilným řešením existujících rozporů, jsou to násilné výbuchy, které na chvíli obnovují porušenou rovnováhu.

Rozpor, řečeno zcela všeobecně, je v tom, že kapitalistický způsob výroby má tendenci absolutně rozvíjet výrobní síly bez ohledu na hodnotu a v ní obsaženou nadhodnotu a bez ohledu na společenské poměry, za nichž se kapitalistická výroba uskutečňuje, kdežto na druhé straně je jeho cílem uchovat existující kapitálovou hodnotu a co nejvíce ji zhodnotit (tj. neustále zrychlovat růst této hodnoty). Jeho specifickým rysem je využít dané kapitálové hodnoty jako prostředku k co největšímu zhodnocení této hodnoty. Metody, jimiž toho dosahuje, zahrnují: zmenšování míry zisku, znehodnocování daného kapitálu a rozvoj produktivních sil práce na úkor už vytvořených výrobních sil.

Periodické znehodnocování daného kapitálu, tento imanentní prostředek kapitalistického výrobního způsobu, sloužící k tomu, aby se zpomalil pokles míry zisku a tvorbou nového kapitálu urychlila akumulace kapitálové hodnoty, narušuje dané poměry, za nichž probíhá proces oběhu a reprodukce kapitálu, a proto je provázeno náhlým váznutím a krisemi výrobního procesu.

Relativní ubývání variabilního kapitálu ve srovnání s konstantním, které jde ruku v ruce s rozvojem výrobních sil, je stimulem podporujícím růst dělnického obyvatelstva a zároveň neustále vytváří umělé přelidnění. Akumulace kapitálu co do hodnoty je zpomalována poklesem míry zisku, při čemž ještě urychluje akumulaci užitné hodnoty, a akumulace užitné hodnoty opět urychluje akumulaci co do hodnoty.

Kapitalistická výroba se neustále snaží prorazit tyto imanentní hranice, ale proráží je jenom prostředky, které jí tyto hranice vytvářejí znovu a v ještě větším měřítku.

Pravou hranici kapitalistické výroby je sám kapitál, je jí to, že kapitál a jeho sebezhodnocení je výchozím a konečným bodem, motivem a účelem výroby; že výroba je jen výrobou pro kapitál, a ne naopak výrobní prostředky pouhými prostředky k neustálému rozšiřování životního procesu společnosti výrobců. Hranice, v nichž jedině může docházet k uchovávání a zhodnocování kapitálové hodnoty, založenému na vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců, tyto hranice se tudíž neustále dostávají do rozporu s výrobními metodami, kterých musí kapitál k dosažení svého cíle používat a které jsou zaměřeny na neomezené rozšiřování výroby, na výrobu jako samoúčel, na bezpodmínečný rozvoj společenských produktivních sil práce. Prostředek — neomezený rozvoj společenských produktivních sil — se dostává do neustálého konfliktu s omezeným účelem, zhodnocením daného kapitálu. Proto je-li kapitalistický výrobní způsob historickým prostředkem, jímž se rozvíjí materiální produktivní síla a vytváří světový trh, který jí odpovídá, je zároveň ustavičným rozporem mezi tímto svým historickým úkolem a příslušnými společenskými výrobními vztahy.

III. Nadbytek kapitálu při nadbytku obyvatelstva

S poklesem míry zisku vzrůstá minimum kapitálu, nutné pro jednotlivého kapitalistu, aby mohl produktivně používat práce; minimum, jež je nutné jak k vykořisťování práce vůbec, tak i k tomu, aby použitá pracovní doba byla pracovní dobou nutnou k výrobě zboží, aby nepřevyšovala průměr pracovní doby společensky nutné k výrobě zboží. A zároveň vzrůstá koncentrace, protože za určitými hranicemi akumuluje velký kapitál s nízkou mírou zisku rychleji než malý s vysokou. Tato rostoucí koncentrace, jakmile dosáhne určité výše, působí zase další pokles míry zisku. Masa malých roztříštěných kapitálů je tím zatlačována na dráhu dobrodružství: spekulace, úvěrových podvodů, podvodů s akciemi a krisí. Tak zvanou plethorou [nadbytkem] kapitálu se v podstatě vždy rozumí nadbytek takového kapitálu, u něhož pokles míry zisku není vyvážen masou zisku — a jsou to vždy nově se tvořící čerstvé kapitálové výhonky — nebo nadbytek, který tyto kapitály, samy o sobě neschopné vlastní akce, dává ve formě úvěru k disposici vedoucím velkých podniků. Tento nadbytek kapitálu vzniká v důsledku týchž okolností, které vyvolávají relativní přelidnění, a je proto jevem, který je doplňuje, ačkoli oba tyto jevy stojí na opačných pólech: nezaměstnaný kapitál na jedné straně a nezaměstnané dělnické obyvatelstvo na druhé straně.

Nadvýroba kapitálu, nikoli jednotlivých zboží — ačkoli nadvýroba kapitálu zahrnuje vždy nadvýrobu zboží — neznamená proto nic jiného než nadměrnou akumulaci kapitálu. Abychom pochopili, co tato nadměrná akumulace je (její podrobnější rozbor následuje dále), představme si ji jako absolutní. Kdy by byla nadvýroba kapitálu absolutní? A to nadvýroba, která by se neprojevovala v tom či onom výrobním odvětví nebo v několika významných výrobních odvětvích, nýbrž byla by absolutní co do svého rozsahu, tj. zahrnovala by všechna výrobní odvětví?

Nadvýroba kapitálu by byla absolutní, kdyby dodatečný kapitál byl pro účel kapitalistické výroby = 0. Účelem kapitalistické výroby je však zhodnocení kapitálu, tj. přivlastnění nadpráce, výroba nadhodnoty, zisku. Jakmile by tedy kapitál vzrostl ve srovnání s dělnickým obyvatelstvem tak, že by nebylo možno ani prodlužovat absolutní pracovní dobu, kterou toto obyvatelstvo dodává, ani rozšiřovat relativní dobu nadpráce (to by se ostatně stejně nedalo provést za situace, kdy poptávka po práci je tak silná, kdy tedy mzdy mají tendenci stoupat); kdyby tedy vzrostlý kapitál vyráběl jen stejně nebo dokonce méně masy nadhodnoty než před svým vzrůstem, docházelo by tu k absolutní nadvýrobě kapitálu tj. vzrostlý kapitál K + ∆K by nevyrobil více zisku nebo by dokonce vyrobil méně zisku než kapitál K před svým zvětšením o ∆K. V obou případech by nastal také silný a náhlý pokles všeobecné míry zisku, tentokrát však následkem změny ve složení kapitálu, která by nebyla způsobena rozvojem produktivní síly nýbrž vzestupem peněžní hodnoty variabilního kapitálu (v důsledku zvýšení mezd) a příslušným snížením poměru nadpráce k nutné práci.

Ve skutečnosti by to vypadalo tak, že by část kapitálu ležela celá nebo zčásti ladem (protože by nejprve musela vytlačit již fungující kapitál z jeho posic, aby se vůbec mohla zhodnocovat) a druhá část by se pod tlakem nezaměstnaného nebo polozaměstnaného kapitálu zhodnocovala s nižší mírou zisku. Přitom by bylo lhostejné, že by část dodatečného kapitálu nastoupila na místo starého kapitálu a že by se tak starý kapitál dostal mezi dodatečný kapitál. Měli bychom vždy na jedné straně tutéž sumu starého kapitálu a na druhé straně tutéž sumu dodatečného kapitálu. Pokles míry zisku by tu byl provázen absolutním snížením masy zisku, protože za našich předpokladů by se masa použité pracovní síly nemohla zvětšit a míra nadhodnoty zvýšit, nemohla by se tedy zvětšit ani masa nadhodnoty. A zmenšená masa zisku by se musela uvádět do poměru k zvětšenému celkovému kapitálu. — Ale i kdybychom předpokládali, že se zaměstnaný kapitál nadále zhodnocuje s dřívější mírou zisku, že tedy masa zisku zůstává stejná, i pak by se uváděla do poměru k zvětšenému celkovému kapitálu, a i to znamená pokles míry zisku. Jestliže celkový kapitál 1000 dával zisk 100 a jestliže po svém zvětšení na 1500 dává zase jen 100, pak v druhém případě dává 1000 již jen 662/3. Zhodnocení starého kapitálu by se tedy absolutně zmenšilo. Kapitál = 1000 by tedy za nových okolností nevynášel víc než dříve kapitál = 6662/3.

Je však jasné, že k tomuto faktickému znehodnocení starého kapitálu by nedošlo bez boje, že dodatečný kapitál ∆K by nemohl bez boje začít fungovat jako kapitál. Míra zisku by neklesla vlivem konkurence vyvolané nadvýrobou kapitálu. Naopak, protože pokles míry zisku a nadvýroba kapitálu pramení z týchž příčin, došlo by nyní ke konkurenčnímu boji. Již fungující kapitalisté by nechali tu část ∆K, která by byla v jejich rukou, ležet více či méně ladem, aby neznehodnotili svůj původní kapitál a neomezili jeho místo v oblasti výroby, nebo by ho použili tak, aby — i když s dočasnou ztrátou — přesunuli vyřazení dodatečného kapitálu na nové vetřelce a na své konkurenty vůbec.

Ta část ∆K, která by byla v nových rukou, by se snažila zaujmout místo na úkor starého kapitálu a to by se jí částečně podařilo, kdyby vyřadila část starého kapitálu, donutila ho, aby jí udělal místo a sám zaujal místo dodatečného kapitálu, zaměstnaného jen zčásti nebo vůbec nezaměstnaného.

K vyřazení části starého kapitálu by muselo dojít za všech okolností; byla by vyřazena jakožto kapitál, pokud má fungovat jako kapitál a zhodnocovat se. Která část by musela zůstat ležet ladem, o tom by rozhodl konkurenční boj. Dokud jde všechno dobře, působí konkurence, jak se ukázalo při vyrovnávání všeobecné míry zisku, jako praktický projev bratrství třídy kapitalistů, kteří si společně rozdělují společnou kořist, úměrně tomu, jaký podíl kdo vložil. Ale jakmile už nejde o rozdělení zisku, nýbrž o rozdělení ztráty, snaží se každý svůj podíl na ztrátě co nejvíc zmenšit a hodit na krk druhému. Pro celou třídu kapitalistů je ztráta nevyhnutelná. Ale kolik jí připadne na každého jednotlivce, nakolik ho vůbec postihne, to se pak stává otázkou moci a lsti, a tu se konkurence mění v boj znesvářených bratří. Pak se projevuje protikladnost mezi zájmy každého jednotlivého kapitalisty a mezi zájmy celé třídy kapitalistů, tak jako se dříve konkurencí prakticky projevovala totožnost těchto zájmů.

A jak lze tento konflikt opět urovnat a obnovit poměry odpovídající „zdravému“ pohybu kapitalistické výroby? Způsob urovnání je obsažen již v samém projevu konfliktu, o jehož urovnání jde. Záleží v tom, že se nechá ležet ladem a dokonce zčásti zničí kapitál rovnající se co do hodnoty celému dodatečnému kapitálu ∆K anebo alespoň jeho části. Ačkoli — jak vyplývá již z výkladu konfliktu — tato ztráta se nerozděluje nijak rovnoměrně mezi jednotlivé individuální kapitály, nýbrž o jejím rozdělení rozhoduje konkurenční boj; přitom se ztráta dělí velmi nerovnoměrně a ve velmi různých formách, podle zvláštních výhod nebo již získaných posic, takže jeden kapitál zůstane ležet ladem, druhý je zničen, třetí utrpí jen relativní ztrátu nebo je jen přechodně znehodnocen atd.

Za všech okolností by se však rovnováha obnovila tím, že by byl kapitál ve větším či menším rozsahu vyřazen nebo dokonce zničen. Tím by byla částečně zasažena materiální substance kapitálu, tj. část výrobních prostředků, fixní a oběžný kapitál, by nefungovala, nepůsobila by jako kapitál; část podniků, které již zahájily výrobu, by byla zastavena. Po této stránce čas koná své zhoubné dílo a působí nepříznivě na všechny výrobní prostředky (s výjimkou půdy), ale v tomto případě, protože by výrobní prostředky přestaly fungovat jako kapitál, došlo by fakticky k daleko větší zkáze výrobních prostředků. Hlavním výsledkem po této stránce by však bylo, že by tyto výrobní prostředky přestaly působit jako výrobní prostředky — že by byla na kratší či delší dobu přerušena jejich funkce jako výrobních prostředků.

Avšak hlavní ničivý účinek, a to nejakutnější, by to mělo na kapitál, pokud má vlastnost hodnoty — na kapitálové hodnoty. Část kapitálové hodnoty, která má jen formu poukázek na příští podíly na nadhodnotě, na zisku, která ve skutečnosti představuje jen různé formy pohledávky na výrobu, je ihned znehodnocována, jakmile klesají příjmy, z nichž je vypočítána. Část zlata a stříbra v hotovosti leží ladem, nefunguje jako kapitál. Část zboží, které je na trhu, může vykonávat svůj proces oběhu a reprodukce jen tehdy, sníží-li se mimořádně její ceny, tedy dojde-li k znehodnocení kapitálu, který představuje. Rovněž prvky fixního kapitálu se více nebo méně znehodnocují. K tomu přistupuje to, že reprodukční proces podmiňují určité předpokládané cenové poměry, a proto tento proces v důsledku všeobecného poklesu cen vázne a propadá chaosu. Toto váznutí a tento chaos paralysuje funkci peněz jako platidla, založenou na oněch předpokládaných cenových poměrech a danou zároveň s rozvojem kapitálu, přetrhává na stu místech řetěz platebních závazků k určitým termínům, je ještě zostřován tím, že se v důsledku toho hroutí úvěrová soustava, která se rozvinula zároveň s kapitálem, a vede tak k prudkým akutním krisím, náhlým násilným znehodnocením a ke skutečnému váznutí a přerušení reprodukčního procesu, a tím ke skutečnému snížení reprodukce.

Ale zároveň by byly působily jiné vlivy. Váznutí výroby by bylo učinilo část dělnické třídy nepotřebnou, a tak postavilo zaměstnanou část do podmínek, za nichž by si musila dát líbit snížení mezd dokonce pod průměr; tato operace má pro kapitál úplně týž účinek, jako kdyby se při průměrné mzdě byla zvýšila relativní nebo absolutní nadhodnota. Doba prosperity by byla bývala příznivá pro sňatky mezi dělnictvem a snížila by úmrtnost jejich potomstva, okolnosti, které — třebaže mohou znamenat skutečné rozmnožení obyvateltva — neznamenají rozmnožení skutečně pracujícího obyvatelstva, ale na poměr dělníků ke kapitálu by měly úplně stejný vliv, jako kdyby se byl zvětšil počet skutečně fungujících dělníků. Pokles cen a konkurenční boj by byly přitom každému kapitalistovi pobídkou, aby zvyšoval individuální hodnotu svého celkového výrobku nad jeho všeobecnou hodnotu používáním nových strojů, nových zdokonalených pracovních metod, nových kombinací, tj. aby zvyšoval produktivní sílu daného množství práce, snižoval poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu, a tím uvolňoval dělníky — zkrátka, aby vyvolával umělé přelidnění. Dále by znehodnocení prvků konstantního kapitálu bylo samo prvkem znamenajícím zvýšení míry zisku. Masa použitého konstantního kapitálu by byla ve srovnání s variabilním kapitálem vzrostla, ale hodnota této masy by možná klesla. Uváznutí výroby by připravilo pozdější rozšíření výroby — v kapitalistických mezích.

A tak by kruh probíhal znovu. Část kapitálu, která byla znehodnocena váznutím funkce, nabyla by znovu své dřívější hodnoty. Ovšem jakmile by se rozšířily výrobní podmínky, rozšířil trh a zvýšila produktivní síla, začal by týž bludný kruh znovu.

Ale ani za krajního předpokladu, který jsme připustili, není absolutní nadvýroba kapitálu absolutní nadvýrobou vůbec, absolutní nadvýrobou výrobních prostředků. Je nadvýrobou výrobních prostředků jen potud, pokud fungují jako kapitál, tedy pokud předpokládají zhodnocení odpovídající jejich zvětšené mase, sebezhodnocení této zvětšené hodnoty, tedy mají vytvářet další hodnotu.

Ale přesto by to byla nadvýroba, protože by kapitál nebyl schopen používat práce s tím stupněm vykořisťování, který je podmíněn „zdravým“, „normálním“ rozvojem kapitalistického výrobního procesu, s tím stupněm, který s rostoucí masou používaného kapitálu rozmnožuje alespoň masu zisku; který tedy vylučuje, aby míra zisku klesala tak rychle, jak roste kapitál, nebo aby dokonce klesala rychleji, než roste kapitál.

Nadvýroba kapitálu neznamená nikdy nic jiného než nadvýrobu výrobních prostředků — pracovních a životních prostředků — které mohou fungovat jako kapitál, tj. kterých se může používat k vykořisťování práce při daném stupni vykořisťování; přitom pokles tohoto stupně vykořisťování pod určitý bod vyvolává poruchy a váznutí kapitalistického výrobního procesu, krise, zkázu kapitálu. V tom, že tato nadvýroba kapitálu je provázena větším nebo menším relativním přelidněním, není žádný rozpor. Tytéž okolnosti, které zvýšily produktivní sílu práce, zvětšily masu zbožních produktů, rozšířily trhy, zrychlily akumulaci kapitálu jak co do masy, tak co do hodnoty a snížily míru zisku — tytéž okolnosti vyvolaly a ustavičně vyvolávají relativní přelidnění, přebytek dělnictva, jehož nadbytečný kapitál nepoužívá, protože by ho mohlo být použito jedině při nízkém stupni vykořisťování práce, anebo při nejmenším proto, že by při daném stupni vykořisťování mohl přinášet jen nízkou míru zisku.

Když se kapitál posílá do ciziny, neposílá se tam proto, že by se ho absolutně nemohlo použít doma. Děje se tak proto, že v cizině může být zaměstnán s vyšší mírou zisku. Tento kapitál je však absolutně nadbytečným kapitálem pro zaměstnané dělnické obyvatelstvo a pro danou zemi vůbec. Existuje jako absolutně nadbytečný kapitál vedle relativně nadbytečného obyvatelstva, a tak se názorně ukazuje, jak obojí existuje vedle sebe a navzájem se podmiňuje.

Přitom pokles míry zisku spojený s akumulací vyvolává nezbytně konkurenční boj. Vyrovnávání poklesu míry zisku zvětšováním masy zisku platí jen pro celkový kapitál společnosti a pro velké kapitalisty se zavedenými podniky. Nový, samostatně fungující dodatečný kapitál nenachází podmínky umožňující tuto kompensaci; musí si je teprve vybojovávat, a tak pokles míry zisku vyvolává konkurenční boj mezi kapitalisty, a ne naopak. Tento konkurenční boj je ovšem provázen přechodným vzestupem mezd a dalším dočasným poklesem míry zisku, který je tím způsoben. Totéž se projevuje v nadvýrobě zboží, v přeplnění trhů. Protože účelem kapitálu není uspokojování potřeb, nýbrž výroba zisku, a protože se tohoto účelu dosahuje jen metodami, které regulují masu produkce podle měřítka výroby, a ne naopak, musí ustavičně docházet k nesouladu mezi omezenými rozměry spotřeby na kapitalistické základně a mezi výrobou, která se ustavičně snaží tuto svou imanentní mez překročit. Vždyť kapitál se skládá ze zboží, tedy nadvýroba kapitálu zahrnuje nadvýrobu zboží. Odtud onen zvláštní jev, že tíž ekonomové, kteří popírají nadvýrobu zboží, připouštějí nadvýrobu kapitálu. Řekne-li se, že nedochází ke všeobecné nadvýrobě, nýbrž k disproporci mezi určitými výrobními odvětvími, neznamená to nic jiného, než že kapitalistické výrobě proporcionalita jednotlivých výrobních odvětví vystupuje z disproporcionality jako neustálý proces, tím že se tu souvislost celkové výroby vnucuje agentům výroby jako slepý zákon a ne jako zákon, který by byl pochopen jejich kolektivním rozumem, a tudíž ovládnut, nepodrobuje tedy výrobní proces jejich společné kontrole. Dále se tím žádá, aby země, kde není rozvinut kapitalistický způsob výroby, spotřebovávaly a vyráběly v míře, odpovídající zemím s kapitalistickým způsobem výroby. Řekne-li se, že nadvýroba je jen relativní, je to naprosto správné; ale celý kapitalistický způsob výroby je právě jen relativním způsobem výroby, jehož meze nejsou absolutní, ale pro tento způsob výroby, na jeho základně, absolutní jsou. Jak by jinak mohla neexistovat poptávka po takovém zboží, jehož se mase lidu nedostává, a jak by bylo možné, aby se tato poptávka musela hledat v cizině, na vzdálených trzích, aby se dělníkům doma mohlo platit průměrné množství nutných životních prostředků? Protože jen v této specifické, kapitalistické souvislosti nabývá nadbytečný výrobek formy, v níž jej jeho majitel může dát k disposici spotřebě jen tehdy, jestliže jej opět přemění v kapitál. Řekne-li se konečně, že kapitalisté si mají zboží směňovat jen mezi sebou a sami je spotřebovat, zapomíná se na celý charakter kapitalistické výroby, a zapomíná se, že jde o zhodnocení kapitálu, a ne o jeho spotřebu. Zkrátka, všechny námitky proti nejzřejmějším jevům nadvýroby (jevům, které existují nezávisle na těchto námitkách) vedou k závěru, že meze kapitalistické výroby nejsou meze výroby vůbec, tedy nejsou to meze ani tohoto specifického, kapitalistického způsobu výroby. Rozpor tohoto kapitalistického způsobu výroby je však právě v jeho tendenci k absolutnímu rozvoji výrobních sil, který se ustavičně dostává do konfliktu se specifickými výrobními podmínkami, v nichž se kapitál pohybuje a v nichž jedině se může pohybovat.

Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho životních prostředků v poměru k danému obyvatelstvu. Naopak. Vyrábí se jich příliš málo na to, aby masa obyvatelstva mohla slušně a lidsky žít.

Nejde o to, že by se vyrábělo víc výrobních prostředků, než je nutné k tomu, aby byla zaměstnána část obyvatelstva schopná práce. Naopak. Vyrábí se za prvé příliš velká část obyvatelstva, která fakticky není schopna pracovat, která je okolnostmi donucena vykořisťovat práci jiných nebo vykonávat práce, které se mohou počítat za práci jen při ubohém způsobu výroby. Nevyrábí se za druhé dost výrobních prostředků, aby všechno obyvatelstvo schopné práce mohlo pracovat za nejproduktivnějších podmínek, tedy aby jeho absolutní pracovní doba byla zkrácena díky mase a účinnosti konstantního kapitálu, používaného během pracovní doby.

Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho pracovních prostředků a životních prostředků, než aby mohly fungovat jako prostředky k vykořisťování dělníků s určitou mírou zisku. Vyrábí se příliš mnoho zboží, než aby za podmínek rozdělování a spotřebních poměrů daných kapitalistickou výrobou bylo možno realisovat hodnotu obsaženou ve zboží a vězící v ní nadhodnotu a přeměňovat je zpět v nový kapitál, tj. než aby tento proces mohl probíhat bez ustavičně se opakujících výbuchů.

Nejde o to, že by se vyrábělo příliš mnoho bohatství. Ale periodicky se vyrábí příliš mnoho bohatství v jeho kapitalistických protikladných formách.

Mez kapitalistického způsobu výroby se projevuje:

1) V tom, že pokles míry zisku, vyvolávaný rozvojem produktivní síly práce, je zákon, který se na určitém bodu dostává do velmi ostrého konfliktu s vlastním rozvojem produktivní síly práce, a proto musí být vždy překonáván krisemi.

2) V tom, že o rozšíření nebo omezení výroby nerozhoduje poměr výroby ke společenským potřebám, k potřebám společensky vyvinutých lidí, nýbrž přivlastňování nezaplacené práce a poměr této nezaplacené práce k zpředmětněné práci vůbec, čili vyjádřeno kapitalisticky, zisk a poměr tohoto zisku k používanému kapitálu, tedy určitá výše míry zisku. Meze kapitalistické výroby se tedy projevují již při takovém stupni rozšíření výroby, který by se za jiných. předpokladů naopak jevil naprosto nepostačující. Kapitalistická výroba se nezastavuje tehdy, když to vyžaduje uspokojení potřeb, ale tehdy, když to vyžaduje výroba a realisace zisku.

Klesá-li míra zisku, upínají se na jedné straně síly kapitálu na to, aby jednotlivý kapitalista lepšími metodami a pod. stlačil individuální hodnotu svých jednotlivých zboží pod jejich průměrnou společenskou hodnotu a dosáhl tak při dané tržní ceně jistého mimořádného zisku; na druhé straně bujejí podvody a nacházejí všude příznivé podmínky v náruživém zkoušení nových výrobních metod, nových kapitálových vkladů, nových dobrodružství, jen aby byl zajištěn nějaký mimořádný zisk, nezávislý na všeobecném průměru a vyšší než tento průměr.

Míra zisku, tj. relativní přírůstek kapitálu, je důležitá především pro všechny nové, samostatně se seskupující výhonky kapitálu. A kdyby se tvorba kapitálu dostala výhradně do rukou několika málo hotových velkých kapitálů, u nichž masa zisku převyšuje jeho. míru, pak by oheň, který dává výrobě život, vůbec uhasl. Výroba by usnula. Míra zisku je hybná síla kapitalistické výroby; vyrábí se jen to a jen potud, co lze vyrobit a pokud to lze vyrobit se ziskem. Odtud obavy anglických ekonomů z poklesu míry zisku. Jestliže už sama možnost tohoto poklesu Ricarda znepokojuje, svědčí to o jeho hlubokém pochopení podmínek kapitalistické výroby. Přitom je u Ricarda nejvýznamnější právě to, co se mu vytýká: že se při zkoumání kapitalistické výroby nestará o osud „lidí“ a má na zřeteli jen rozvoj výrobních sil, ať je vykoupen jakýmikoli oběťmi na lidech a kapitálových hodnotách. Rozvoj produktivních sil společenské práce je historickým úkolem a posláním kapitálu. Právě tím bezděčně vytváří materiální podmínky vyšší formy výroby. Ricarda znepokojuje, že míra zisku, pobídka kapitalistické výroby a podmínka i hnací síla akumulace, je ohrožena rozvojem výroby samé. A kvantitativní poměr je tu vším. Ve skutečnosti za tím vězí něco hlubšího, což Ricardo jen tuší. Ukazuje se tu čistě ekonomicky, tj. s hlediska buržoy, v mezích kapitalistického chápání, s hlediska kapitalistické výroby samé, její omezenost, její relativita, že není absolutním, nýbrž jen historickým způsobem výroby, odpovídajícím určité omezené epoše vývoje materiálních výrobních podmínek.

IV. Dodatky

Protože vývoj produktivní síly práce je v různých odvětvích průmyslu velmi nestejný a protože je nestejný nejen co do stupně, ale často probíhá v opačných směrech, je jasné, že průměrná masa zisku (= nadhodnoty) musí stát hluboko pod úrovní, kterou by bylo možno předpokládat podle vývoje produktivní síly v nejvyspělejších odvětvích průmyslu. Že vývoj produktivní síly je v různých odvětvích průmyslu nejen velmi nerovnoměrný, nýbrž často probíhá v opačných směrech, to vyvěrá nejen z anarchie konkurence a ze zvláštností buržoasního způsobu výroby. Produktivita práce je vázána také na přírodní podmínky, které se často stávají méně produktivními tou měrou, jak se zvyšuje produktivita — pokud závisí na společenských podmínkách. Odtud opačný směr pohybu v těchto různých sférách, tam pokrok, zde pohyb zpět. Připomeňme si např. jen vliv ročních dob, na němž závisí množství většiny surovin, připomeňme si vyčerpání lesů, dolů na uhlí, na železnou rudu atd.

Oběžná část konstantního kapitálu, suroviny atd., roste neustále co do masy úměrně produktivní síle práce, ale s fixním kapitálem, budovami, stroji, osvětlovacím zařízením a topením atd.‚ tornu tak není. Ačkoli se stroj se zvětšováním svých rozměrů stává absolutně dražším, je relativně levnější. Vyrobí-li pět dělníků desetkrát více zboží než dříve, výdaje na fixní kapitál se tím nezdesateronásobí; ačkoli hodnota této části konstantního kapitálu vzrůstá s rozvojem produktivní síly, nevzrůstá ani zdaleka úměrně tomuto rozvoji. Již několikrát jsme upozornili na rozdíl mezi poměrem konstantního kapitálu k variabilnímu, jak se zračí v poklesu míry zisku, a mezi týmž poměrem, jak se projevuje — s rozvojem produktivity práce — u jednotlivého zboží a jeho ceny.

{Hodnota zboží je určena úhrnnou pracovní dobou, minulou i živou, která do něho vchází. Zvyšování produktivity práce záleží právě v tom, že podíl živé práce se zmenšuje, podíl minulé práce se zvyšuje, ale tak, že úhrnná suma práce tkvící ve zboží se zmenšuje; že tedy živé práce ubývá více, než přibývá minulé práce. Minulá práce ztělesněná v hodnotě zboží — konstantní část kapitálu — se skládá jednak z opotřebování fixního kapitálu, jednak z oběžného konstantního kapitálu, který vešel do zboží celý, tj. ze surovin a pomocných látek. Část hodnoty, která pochází ze surovin a pomocných látek, se musí se zvyšováním produktivity práce scvrkávat, protože produktivita práce se pokud jde o tyto látky projevuje právě v tom, že jejich hodnota klesá. Naproti tomu je charakteristickou známkou zvyšování produktivní síly práce právě to, že fixní část konstantního kapitálu se velmi značně zvětšuje, a tím se zvětšuje i ta část jeho hodnoty, která se opotřebováním přenáší na zboží. Má-li se nějaká nová výrobní metoda osvědčit jako skutečné zvýšení produktivity, musí přenášet na jednotlivé zboží menší část hodnoty za opotřebování fixního kapitálu, než je část hodnoty, která se odečte, ušetří tím, že se použije menšího množství živé práce — zkrátka, taková metoda musí snižovat hodnotu zboží. Musí ji samozřejmě snižovat i tehdy, jestliže — jak tomu v jednotlivých případech bývá — do tvorby hodnoty zboží vchází nejen větší část hodnoty za opotřebování fixního kapitálu, nýbrž i větší část hodnoty za suroviny nebo pomocné látky, kterých je třeba více nebo jsou dražší. Všechny přirážky k hodnotě musí být více než vyváženy snížením hodnoty, které vyplývá ze snížení živé práce.

Zdálo by se tedy, že toto snížení celkového množství práce vcházejícího do zboží je podstatnou známkou toho, že se zvýšila produktivní síla práce, ať se vyrábí za jakýchkoli společenských podnínek. Ve společnosti, kde výrobci řídí svou výrobu podle předem nastíněného plánu, dokonce i při prosté zbožní výrobě, by se produktivita práce bezpodmínečně měřila podle tohoto měřítka. Ale jak je tomu za kapitalistické výroby?

Dejme tomu, že určité kapitalistické výrobní odvětví vyrábí normální kus svého zboží za těchto podmínek: opotřebování fixního kapitálu činí na kus 1/2 šilinku nebo marky; suroviny a pomocných látek vchází do každého kusu za 171/2 šilinku; na mzdu připadají 2 šilinky, a při míře nadhodnoty 100% činí nadhodnota 2 šilinky. Úhrnná hodnota = 22 šilinků nebo marek. Pro jednoduchost předpokládáme, že v tomto výrobním odvětví má kapitál průměrné složení společenského kapitálu, že se tedy výrobní cena zboží kryje s jeho hodnotou a kapitalistův zisk s dosaženou nadhodnotou. Pak cena nákladů na zboží = 1/2 + 171/2 + 2 = 20 šilinků, průměrná míra zisku 2/20 = 10%, a výrobní cena jednoho kusu zboží, rovnající se jeho hodnotě, je = 22 šilinků nebo marek.

Dejme tomu, že je vynalezen stroj ‚ který živou práci potřebnou na každý kus zkrátí o polovinu, ale tu část hodnoty, která záleží v opotřebování fixního kapitálu, ztrojnásobí. Pak to vypadá takto: opotřebování = 11/2 šilinku, suroviny a pomocné látky jako dříve 171/2 šilinku, mzda 1 šilink, nadhodnota 1 šilink, celkem 21 šilinků nebo marek. Hodnota zboží klesla nyní o 1 šilink; nový stroj značně zvýšil produktivní sílu práce. Ale kapitalistovi se to jeví takto: jeho cena nákladů nyní je: 11/2 šilinku opotřebování, 171/2 šilinku suroviny a pomocné látky, 1 šilink mzda, celkem 20 šilinků jako dříve. Protože nový stroj sám o sobě nemění míru zisku, musí kapitalista dostat o 10% více, než kolik činí cena nákladů, to jest o 2 šilinky; výrobní cena se tedy nezměnila, = 22 šilinků, ale je o 1 šilink vyšší než hodnota. Pro společnost, která vyrábí za kapitalistických podmínek, se zboží nezlevnilo, nový stroj neznamená žádné zdokonalení. Kapitalista nemá tedy žádný zájem na tom, aby nový stroj zavedl. A protože by jeho zavedením jednoduše znehodnotil své dosavadní, dosud neopotřebované stroje, proměnil by je v pouhé staré železo, tedy utrpěl by přímo škodu, dává si dobrý pozor, aby neprovedl tuto hloupost, která se mu zdá utopickou.

Pro kapitál tedy zákon zvýšené produktivní síly práce neplatí bezpodmínečně. Pro kapitál se tato produktivní síla nezvýší tehdy, jestliže se tím ušetří živá práce vůbec, nýbrž jen tehdy, jestliže se na placené části živé práce ušetří víc, než se přidá na minulé práci, jak už jsme se o tom stručně zmínili v knize I, kap. XIII, 2, str. 356 až 357 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde]. Zde se kapitalistický výrobní způsob dostává do nového rozporu. Jeho historickým posláním je bezohledně geometrickou řadou pohánět rozvoj produktivity lidské práce. Tomuto poslání se zpronevěřuje, jakmile se, jako zde, staví rozvoji produktivity do cesty. Tím jen znovu dokazuje, že se stává senilním a stále víc se přežívá.}[37]

*

To, že se zvyšováním produktivní síly stoupá minimum kapitálu, který je nutný k úspěšnému provozování samostatného průmyslového podniku, jeví se v konkurenci takto: Jakmile je všeobecně zavedeno nové nákladnější provozní zařízení, jsou menší kapitály napříště z provozování samostatných podniků vyloučeny. Jen na začátku mechanických vynálezů v různých výrobních sférách mohou tu samostatně fungovat menší kapitály. Přitom hodně veliké podniky, s mimořádně vysokým poměrem konstantního kapitálu [k variabilnímu], jako dráhy, neposkytují průměrnou míru zisku, nýbrž jen její část, úrok. Jinak by všeobecná míra zisku ještě více klesla. Ovšem přitom tu získává přímé pole působnosti i velký komplex kapitálů ve formě akcií.

Růst kapitálu, tedy akumulace kapitálu, zahrnuje snižování míry zisku jen potud, pokud s tímto růstem nastávají ony změny v poměru organických součástí kapitálu, které jsme zkoumali výše. Ale přes ustavičné, denní převraty ve způsobu výroby hned ta, hned ona větší nebo menší část celkového kapitálu po určitou dobu dále akumuluje na základě daného průměrného poměru těchto součástí, takže její vzrůstání nezpůsobuje nějakou organickou změnu, není tedy příčinou poklesu míry zisku. Toto ustavičné zvětšování kapitálu, tedy také rozšiřování výroby, na základě staré výrobní metody, které klidně pokračuje, zatím co vedle se již zavádějí nové metody, je zase jednou z příčin, proč míra zisku neklesá tou měrou, jak vzrůstá celkový kapitál společnosti.

Vzrůst absolutního počtu dělníků, přes relativní pokles variabilního kapitálu, tj. kapitálu vynakládaného na mzdu, neprobíhá ve všech výrobních odvětvích a neprobíhá všude stejnoměrně. V zemědělství může být pokles prvku živé práce absolutní.

Ostatně absolutní vzestup počtu námezdních dělníků přes jeho relativní pokles jen odpovídá potřebám kapitalistického způsobu výroby. Pro něj se pracovní síly stávají nadbytečnými už tehdy, jakmile není nutné zaměstnávat je 12—15 hodin denně. Kdyby rozvoj výrobních sil zmenšoval absolutní počet dělníků, tj. ve skutečnosti umožňoval celému národu uskutečňovat celou svou výrobu za kratší dobu, vyvolal by revoluci, protože většina obyvatelstva by se tím stala nepotřebnou. V tom se opět objevuje specifická mez kapitalistické výroby a také to, že tato výroba naprosto není absolutní formou vývoje výrobních sil a výroby bohatství, že se naopak na určitém bodu dostává do kolise s tímto vývojem. Částečně se tato kolise projevuje v periodických krisích, které pramení z toho, že se hned ta, hned ona část dělnického obyvatelstva stává ve svém starém povolání nadbytečnou. Mezí kapitalistické výroby je nadbytečná doba dělníků. Absolutní nadbytečná doba, kterou společnost získává, ji nezajímá. Rozvoj produktivní síly je pro ni důležitý jen potud, pokud prodlužuje nadbytečnou pracovní dobu dělnické třídy, tedy nikoli pokud vůbec zkracuje pracovní dobu pro materiální výrobu; tak se kapitalistická výroba pohybuje v protikladu.

Viděli jsme, že rostoucí akumulace kapitálu zahrnuje jeho vzrůstající koncentraci. Tak roste moc kapitálu, v kapitalistovi zosobněné osamostatnění společenských výrobních podmínek vůči skutečným výrobcům. Kapitál se stále více projevuje jako společenská moc, jejímž funkcionářem je kapitalista a která už naprosto neodpovídá tomu, co může vytvořit práce jednotlivého individua — nýbrž jako odcizená, osamostatněná společenská moc, která vystupuje vůči společnosti jako věc a jako kapitalistova moc uskutečňovaná pomocí této věci. Rozpor mezi všeobecnou společenskou mocí, kterou se stává kapitál, a soukromou mocí jednotlivého kapitalisty nad těmito společenskými výrobními podmínkami se stává stále křiklavějším a zahrnuje řešení tohoto vztahu, neboť zároveň předpokládá přeměnu výrobních podmínek ve všeobecné, společné, společenské výrobní podmínky. Tato přeměna je dána rozvojem výrobních sil za kapitalistické výroby a způsobem, jak se tento rozvoj uskutečňuje.

*

Žádný kapitalista nepoužije dobrovolně nové výrobní metody, ať je sebeproduktivnější nebo ať sebevíc zvyšuje míru nadhodnoty, jestliže tato nová výrobní metoda snižuje míru zisku. Ale každá taková nová výrobní metoda zlevňuje zboží. Kapitalista je tedy zprvu prodává nad jejich výrobní cenou, možná i nad jejich hodnotou. Shrabuje rozdíl mezi výrobními náklady svého zboží a tržní cenou ostatního zboží vyrobeného s vyššími výrobními náklady. Může to dělat, protože průměr pracovní doby společensky nutné k výrobě tohoto zboží je větší než pracovní doba nutná při nové výrobní metodě. Jeho výrobní postup je lepší než průměrný společenský výrobní postup. Ale konkurence jej zevšeobecňuje a podrobuje všeobecnému zákonu. Pak nastává pokles míry zisku — snad nejprve v této výrobní sféře, a potom se vyrovnává s ostatními — který je tedy naprosto nezávislý na vůli kapitalistů.

K tomuto bodu je třeba ještě poznamenat, že tento zákon platí i pro ty výrobní sféry, jejichž výrobek nevchází ani přímo, ani nepřímo do dělníkovy spotřeby nebo do výrobních podmínek jeho životních prostředků; platí tedy i pro ty výrobní sféry, kde žádné zlevnění zboží nemůže zvětšit relativní nadhodnotu, zlevnit pracovní sílu. (Ovšem ve všech těchto odvětvích může zlevnění konstantního kapitálu zvýšit míru zisku při nezměněném vykořisťování dělníka.) Jakmile se nová výrobní metoda začne šířit, a tím je podán faktický důkaz, že toto zboží lze vyrábět levněji, musí kapitalisté, pracující za starých výrobních podmínek, prodávat svůj výrobek pod plnou výrobní cenou, protože hodnota tohoto zboží klesla, pracovní doba, kterou oni potřebují k výrobě, je vyšší než společenská. Zkrátka — a to se jeví jako následek konkurence — musí rovněž zavést novou výrobní metodu, při níž se zmenšuje poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu.

Všechny okolnosti, které působí, že užívání strojů zlevňuje cenu zboží, které se s jejich pomocí vyrábí, se redukují vždy na to, že se zmenšuje množství práce pohlcované jednotlivým zbožím; za druhé na to, že se zmenšuje opotřebování strojů, jehož hodnota vchází do jednotlivého zboží. Čím pomaleji se stroje opotřebovávají, na tím větší množství zboží se opotřebování rozděluje, tím více živé práce stroje nahradí do té doby, než musí být obnoveny. V obou případech se zvětšuje množství i hodnota fixního konstantního kapitálu proti variabilnímu.

„Za jinak stejných okolností se schopnost národa dosahovat úspor ze zisků mění s mírou zisku — je velká, je-li míra zisku vysoká, je menší, je-li míra zisku nízká; klesá-li však míra zisku, nezůstávají všechny ostatní okolnosti stejné... Nízká míra zisku je obvykle provázena rychlým tempem akumulace ve srovnání s počtem obyvatelstva, jako v Anglii... vysoká míra zisku pomalejším tempem akumulace (slower rate of accumulation) ve srovnání s počtem obyvatelstva.“ Příklady: Polsko, Rusko, Indie atd. (Richard Jones: „An Introductory Lecture on Political Economy“. London 1833, str. 50 a násl.) Jones správně zdůrazňuje, že přes pokles míry zisku se stupňují inducements and faculties to accumulate [popudy k akumulaci a schopnost akumulovat]. Předně proto, že stoupá relativní přelidnění. Za druhé proto, že s rostoucí produktivitou práce roste masa užitných hodnot, představovaných touž směnnou hodnotou, tedy masa věcných prvků kapitálu. Za třetí proto, že vznikají stále nová rozmanitá výrobní odvětví. Za čtvrté proto, že se rozvíjí úvěrový systém, akciové společnosti a j., což umožňuje snadno přeměňovat peníze v kapitál a nestávat se přitom sám průmyslovým kapitalistou. Za páté proto, že vzrůstají potřeby a touha po zbohatnutí. Za šesté proto, že se zvětšuje masa vkládaného fixního kapitálu atd.

*

Tři hlavní skutečnosti kapitalistické výroby:

1) Koncentrace výrobních prostředků v málo rukou, takže přestávají být vlastnictvím bezprostředních dělníků a stávají se naopak společenskými výrobními potencemi, i když jimi zprvu jsou jako soukromé vlastnictví kapitalistů. Ti jsou pověřenci (trustees) buržoasní společnosti, ale strkají si do kapes všechny plody tohoto pověření.

2) Organisace práce samé jako společenské práce: kooperací, dělbou práce a spojováním práce s přírodovědou.

Po obou těchto stránkách ruší kapitalistický výrobní způsob soukromé vlastnictví a soukromou práci, třebaže v protikladných formách.

3) Vytvoření světového trhu.

Ohromná produktivní síla, ve srovnání s obyvatelstvem, která se vyvíjí uvnitř kapitalistického výrobního způsobu, a vzrůst — třebaže ne úměrný — kapitálových hodnot (nejen jejich materiálního substrátu), rostoucích daleko rychleji než obyvatelstvo, to obojí je v rozporu se základnou, která se ve srovnání s rostoucím bohatstvím stále relativně zužuje a pro kterou tato ohromná produktivní síla působí, a s podmínkami zhodnocování tohoto bobtnajícího kapitálu. Odtud krise.

__________________________________

Poznámky:

37 Uvedená část je sice jen přeredigována z poznámky v původním rukopise, ale protože některé části výkladu vybočují z materiálu, který jsem našel v originále, dávám ji do závorek. — B. E.