Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola čtyřicátá pátá
Absolutní pozemková renta
Při rozboru diferenciální renty jsme vycházeli z předpokladu, že se z nejhorší půdy neplatí pozemková renta, čili, abychom to vyjádřili všeobecněji, že se pozemková renta platí jen z půdy, na níž je individuální výrobní cena produktu pod výrobní cenou regulující trh, takže tím vzniká mimořádný zisk, který se přeměňuje v rentu. Především je nutno poznamenat, že zákon diferenciální renty jakožto diferenciální renty naprosto nezávisí na správnosti nebo nesprávnosti tohoto předpokladu.
Označíme-li všeobecnou výrobní cenu regulující trh V, kryje se V produktu nejhoršího druhu půdy A s individuální výrobní cenou na této půdě; tj. cena hradí konstantní a variabilní kapitál spotřebovaný při výrobě plus průměrný zisk (= podnikatelský zisk plus úrok).
Renta se tu rovná nule. Individuální výrobní cena na nejblíže lepším druhu půdy, na B, je = V‘, a V> V‘; tj. V hradí víc než skutečnou výrobní cenu produktu na třídě půdy B. Nechť je V— V‘ = d; d, to, oč V převyšuje V‘, je tudíž mimořádný zisk, jehož dosahuje pachtýř této třídy B. Toto d se přeměňuje v rentu, která se musí platit vlastníku půdy. Pro třetí třídu půdy, C, nechť je skutečnou výrobní cenou V“ a nechť V— V‘‘ = 2d; tato 2d se tedy přeměňují v rentu; rovněž pro čtvrtou třídu, D, nechť je individuální výrobní cenou V‘‘‘, a V — V‘‘‘ = 3d, která se přeměňují v pozemkovou rentu, atd. A dejme tomu, že předpoklad, že renta na třídě půdy A = 0, a že cena jejího produktu je tudíž = V + 0, je mylný. Naopak, nechť tato půda také dává rentu = r. Pak z toho vyplývá dvojí.
Za prvé: cena produktu půdy třídy A by nebyla regulována výrobní cenou tohoto produktu, nýbrž obsahovala by přebytek nad touto cenou, rovnala by se V + r. Neboť předpokládá-li se normální chod kapitalistického výrobního způsobu, tedy předpokládá-li se, že přebytek r, který pachtýř platí pozemkovému vlastníku, nepředstavuje ani srážku ze mzdy, ani z průměrného zisku z kapitálu, může jej platit jen proto, že jeho výrobek se prodá dráže než za výrobní cenu, že by mu tedy vynesl mimořádný zisk, kdyby nemusel tento přebytek odvést ve formě renty pozemkovému vlastníku. Regulující tržní cenou celého produktu všech druhů půdy, který je na trhu, by pak nebyla výrobní cena, kterou vůbec dává kapitál ve všech výrobních sférách, tj. cena rovnající se nákladům plus průměrnému zisku, nýbrž byla by jí výrobní cena plus renta, V + r, ne V. Neboť cena produktu třídy A vyjadřuje vůbec hranici regulující všeobecné tržní ceny, ceny, za kterou může být dodán celkový produkt, a potud reguluje jeho cenu.
Přesto však za druhé, ačkoli by všeobecná cena produktu půdy byla v tomto případě podstatně modifikována, naprosto by tím nebyl zrušen zákon diferenciální renty. Neboť byla-li by cena produktu třídy A, a tím i všeobecná tržní cena = V + r, byla by cena na třídách B, C, D atd. rovněž = V + r. Ale protože pro třídu B je V— V‘ = d, bylo by (V + r)—(V‘ + r) rovněž = d, pro C V— V“ = (V+ r)—(V“ + r) = 2d a konečně pro D V— V‘‘‘= (V + r) — (V‘‘‘ + r) = 3d atd. Diferenciální renta by tedy byla stejná jako dříve a reguloval by ji týž zákon, ačkoli by renta nyní obsahovala prvek nezávislý na tomto zákonu a zároveň by s cenou produktu půdy všeobecně stoupla. Z toho vyplývá, že ať je tomu s rentou z nejméně úrodných druhů půdy jakkoli, na tom zákon diferenciální renty nejen nezávisí, nýbrž jediný způsob, jak pochopit diferenciální rentu samu přiměřeně jejímu charakteru, je v tom, že renta z třídy půdy A se vezme za rovnu 0. Zda je tato renta = 0, nebo je větší než nula, je jedno, pokud jde o diferenciální rentu, a ve skutečnosti na tom nezáleží.
Zákon diferenciální renty tedy nezávisí na výsledku dalšího zkoumání.
Ptáme-li se pak dále, na čem se zakládá předpoklad, že produkt nejhoršího druhu půdy A nedává rentu, dostaneme nutně takovouto odpověď: Dosáhne-li tržní cena produktu půdy, řekněme obilí, takové výše, že dodatečně zálohovaný kapitál vynaložený na půdě třídy A vynese obvyklou výrobní cenu, tedy dá kapitálu obvyklý průměrný zisk, stačí tato podmínka k tomu, aby se na třídě půdy A mohl vynakládat dodatečný kapitál. Tj. tato podmínka stačí kapitalistovi, aby nový kapitál vložil s obvyklým ziskem a normálně jej zhodnotil.
Zde je třeba poznamenat, že i v tomto případě musí být tržní cena vyšší než výrobní cena na A. Neboť jakmile se vytvoří další nabídka, poměr mezi poptávkou a nabídkou se očividně mění. Dříve byla nabídka nedostatečná, nyní je dostatečná. Cena tedy musí klesnout. Ale aby mohla klesnout, musela být vyšší než výrobní cena na A. Ale protože půda třídy A, která se začíná nově obdělávat, je méně úrodná, způsobuje to, že cena znovu neklesne tak hluboko, jako klesla v době, kdy trh regulovala výrobní cena třídy B. Výrobní cena na A tvoří hranici nikoli dočasného, nýbrž relativně trvalého vzestupu tržní ceny. — Naproti tomu, je-li nově obdělávaná půda úrodnější než třída A, která byla dosud regulující, ale stačí-li jen krýt dodatečnou poptávku, zůstává tržní cena nezměněna. Zkoumání otázky, vynáší-li nejnižší třída půdy rentu, shoduje se však i v tomto případě se zkoumáním, které máme provést zde, neboť i zde by byl předpoklad, že třída půdy A nenese rentu, vysvětlen tím, že tržní cena stačí kapitalistickému pachtýři právě k tomu, aby jí kryl vynaložený kapitál plus průměrný zisk; zkrátka, že tržní cena mu kryje výrobní cenu jeho zboží.
Buď jak buď může kapitalistický pachtýř půdy třídy A, pokud má postupovat jako kapitalista, za těchto poměrů tuto půdu obdělávat. Podmínka pro normální zhodnocení kapitálu na půdě A tu tedy nyní je. Ale z premisy, že pachtýř by nyní mohl vložit kapitál do půdy A podle průměrných poměrů zhodnocení kapitálu, kdyby nemusel platit rentu, nikterak nevyplývá závěr, že má tuto půdu patřící do třídy A beze všeho dalšího k disposici. To, že pachtýř by mohl zhodnotit svůj kapitál s obvyklým ziskem, kdyby neplatil rentu, není pro pozemkového vlastníka vůbec důvodem k tomu, aby mu půjčil půdu zadarmo a aby se k tomuto svému obchodnímu příteli zachoval tak filantropicky, že by mu poskytl crédit gratuit [bezplatný úvěr]. Předpokládat to znamená abstrahovat od pozemkového vlastnictví, znamená to zrušení pozemkového vlastnictví, neboť jeho existence tvoří právě hranici pro vkládání kapitálu a pro jeho volné zhodnocování na půdě — hranici, kterou nemůže odstranit pouhá pachtýřova úvaha, že kdyby nemusel platit rentu, tj. kdyby mohl prakticky považovat pozemkové vlastnictví za neexistující, dovoloval by mu stav cen obilí vytloukat ze svého kapitálu exploatací druhu půdy A obvyklý zisk. Monopol pozemkového vlastnictví, pozemkové vlastnictví jako hranice kapitálu, je však u diferenciální renty předpokladem, neboť bez něho by se mimořádný zisk nepřeměňoval v pozemkovou rentu a nepřipadal by pozemkovému vlastníkovi místo pachtýři. A pozemkové vlastnictví jako hranice existuje dále i tam, kde renta jako diferenciální renta odpadá, tj. na půdě A. Prozkoumáme-li případy, kdy se v zemi s kapitalistickou výrobou může vkládat kapitál do půdy, aniž se platí renta, shledáme, že všechny předpokládají faktické, i když ne právní zrušení pozemkového vlastnictví, zrušení, k němuž však může dojít jen za zcela určitých a v podstatě náhodných okolností.
Za prvé tehdy, je-li majitel půdy sám kapitalistou nebo kapitalista sám majitelem půdy. V tomto případě, jakmile tržní cena stoupne natolik, že se z půdy, která je nyní druhem A, dá vytěžit výrobní cena, tj. nahradit kapitál plus průměrný zisk, může na svém pozemku sám hospodařit. Ale proč? Protože pozemkové vlastnictví v tomto případě neklade meze vkládání jeho kapitálu. Může s půdou zacházet jako s prostým přírodním prvkem, a řídit se proto výhradně ohledy, jak svůj kapitál zhodnotit, kapitalistickými ohledy. Takové případy se v praxi vyskytují, ale jen jako výjimka. Tak jak kapitalistické obdělávání půdy předpokládá oddělení fungujícího kapitálu od pozemkového vlastnictví, právě tak vylučuje, že by mohlo být pravidlem, aby pozemkový vlastník sám hospodařil. Vidíme hned, že je to čirá náhoda. Vyžaduje-li zvýšená poptávka po obilí, aby se obdělávala větší rozloha půdy A, než na jaké hospodaří sami vlastníci, musí-li se jí tedy část propachtovat, aby se vůbec mohla obdělávat, odpadá ihned toto hypothetické zrušení hranice, kterou klade pozemkové vlastnictví vkládání kapitálu. Je to nesmyslný rozpor vycházet z oddělení kapitálu a půdy, pachtýře a pozemkového vlastníka, které odpovídá kapitalistickému způsobu výroby, a předpokládat pak naopak jako pravidlo, že pozemkoví vlastníci sami hospodaří, v plném rozsahu a všude tam, kde by kapitál, kdyby proti němu a nezávisle na něm neexistovalo žádné pozemkové vlastnictví, nepobíral z obdělané půdy žádnou rentu. (Viz u A. Smitha místo o důlní rentě, citované dále [viz kap. XLVI].) Toto zrušení pozemkového vlastnictví je náhodné. Může k němu dojít nebo také nemusí.
Za druhé: V komplexu propachtovaných pozemků mohou být jednotlivé pozemky, které při dané výši tržních cen nevynášejí rentu, jsou tedy ve skutečnosti půjčeny zadarmo, ale pozemkový vlastník se na ně tak nedívá, protože mu jde o úhrn rent z propachtované půdy, a ne o speciální rentu z jejích jednotlivých částí. V tomto případě pro pachtýře u těch částí pachtu, které nenesou rentu, pozemkové vlastnictví jako hranice vkládání kapitálu odpadá, a to přímo na základě smlouvy s pozemkovým vlastníkem. Pachtýř však neplatí z těchto kusů půdy rentu jen proto, že platí rentu z půdy, jejímž přídavkem jsou. Zde se předpokládá právě taková kombinace, kdy není nutno uchýlit se k horšímu druhu půdy A jako samostatnému, novému výrobnímu poli, aby se mohla doplnit chybějící nabídka, nýbrž kdy je tento druh neoddělitelným pruhem v lepší půdě. Ale případ, který máme zkoumat, je právě případ, kdy se na pozemcích A musí hospodařit samostatně, kdy se tedy za všeobecných předpokladů kapitalistického způsobu výroby musí samostatně propachtovávat.
Za třetí: Pachtýř může na týž pacht vynaložit dodatečný kapitál, ačkoli mu dodatečný výrobek, jehož tím dosáhne, za daných tržních cen vynese jen výrobní cenu, přinese jen obyčejný zisk, ale neumožní mu platit dodatečnou rentu. Z jedné části kapitálu vloženého do půdy tak platí pozemkovou rentu, z druhé rentu neplatí. Ale jak málo tento předpoklad řeší problém, je vidět z tohoto: umožňuje-li mu tržní cena (a zároveň úrodnost půdy) dosáhnout dodatečným kapitálem mimořádného výnosu, který mu, tak jako starý kapitál, vynáší kromě výrobní ceny mimořádný zisk, shrabuje tento zisk po dobu trvání pachtovní smlouvy sám. Ale proč? Proto, že dokud trvá pachtovní smlouva, odpadá hranice, kterou pozemkové vlastnictví klade vkládání jeho kapitálu do půdy. Ale už samo to, že má-li mu být tento mimořádný zisk zajištěn, je nutno samostatně začít obdělávat další horší půdu a samostatně ji propachtovat, dokazuje nezvratně, že vklad dodatečného kapitálu na staré půdě nestačí vytvořit potřebnou zvýšenou nabídku. Jeden předpoklad vylučuje druhý. Mohli bychom sice říci: sama renta z nejhoršího druhu půdy A je diferenciální rentou ve srovnání buď s půdou, kterou obdělává její majitel sám (to se však vyskytuje jen jako náhodná výjimka), nebo s dodatečným vkladem kapitálu na starých pachtech, které nenesou rentu. Ale to by byla 1) diferenciální renta, která by nevznikala z rozdílné úrodnosti druhů půdy, a proto by nepředpokládala, že druh půdy A nenese rentu a že se její produkt prodává za výrobní cenu. A 2) okolnost, zda dodatečné vklady kapitálu na témž pachtu nesou rentu nebo ne, je pro to, zda nově obdělávaná půda třídy A platí nebo neplatí rentu, právě tak lhostejná, jako je např. pro založení nového samostatného továrního podniku lhostejné, vloží-li jiný továrník téhož oboru podnikání část svého kapitálu do zúročitelných papírů, protože ji nemůže ve svém podniku plně zhodnotit, nebo provede-li taková jednotlivá rozšíření, která mu nevynášejí plný zisk, ale přece jen víc než úrok. To je pro něho vedlejší. Naproti tomu další nová zařízení musí vynášet průměrný zisk a s touto perspektivou se také zřizují. Ovšem dodatečné vklady kapitálu na starých pachtech a dodatečné obdělávání nové půdy druhu A si navzájem kladou meze. Hranice, po kterou se může na témž pachtu vynakládat dodatečný kapitál za méně výhodných výrobních podmínek, je dána konkurujícími novými vklady na půdě třídy A; na druhé straně renta, kterou může nést půda této třídy, je omezena konkurujícími dodatečnými vklady kapitálu na starých pachtech.
Všechny tyto falešné vytáčky však neřeší problém, který prostě zní: Dejme tomu, že tržní cena obilí (které nám v tomto rozboru zastupuje všechny produkty půdy) stačí k tomu, aby se mohly začít obdělávat části půdy třídy A a aby kapitál vynaložený na tato nová pole vytěžil výrobní cenu výrobku, tj. náhradu kapitálu plus průměrný zisk. Dejme tomu tedy, že tu jsou podmínky pro normální zhodnocení kapitálu na půdě třídy A. Stačí to? Může se pak tento kapitál skutečně vložit? Nebo musí tržní cena stoupnout natolik, aby i nejhorší půda A nesla rentu? Tj. klade monopol pozemkového vlastníka vkládání kapitálu mez, jíž by s čistě kapitalistického hlediska nebylo, kdyby tento monopol neexistoval? Už z podmínek vytyčené otázky vyplývá, že existují-li na př. na starých pachtech dodatečné vklady kapitálu, které při dané tržní ceně nevynášejí rentu, nýbrž jen průměrný zisk, neřeší to nijak otázku, je-li opravdu možno vložit kapitál do půdy třídy A, která by rovněž vynášela průměrný zisk, ale ne rentu. Vždyť právě to je otázka. Že dodatečné vklady kapitálu, které nenesou rentu, nejsou s to uspokojit potřebu, je dokázáno nutností přibrat novou půdu třídy A. Obdělává-li se další půda A jen potud, pokud vynáší rentu, tedy víc než výrobní cenu, jsou možné jen dva případy. Buď musí být tržní cena taková, že i poslední dodatečné vklady kapitálu na starých pachtech vynášejí mimořádný zisk, ať už jej shrábne pachtýř, nebo majitel půdy. Tento vzestup ceny a tento mimořádný zisk z posledních dodatečných vkladů kapitálu by pak byl následek toho, že půda A se nemůže obdělat, nevynese-li rentu. Neboť kdyby pro obdělávání stačila výrobní cena, výnos pouhého průměrného zisku, nestoupla by cena tak vysoko a nové pozemky by začaly konkurovat už tehdy, jakmile by začaly vynášet tyto pouhé výrobní ceny. S dodatečnými vklady kapitálu na starých pachtech, které by nevynášely rentu, by pak konkurovaly vklady kapitálu na půdě A, které by rovněž nevynášely rentu. — Anebo poslední vklady kapitálu na starých pachtech nevynášejí rentu, ale přesto stoupla tržní cena natolik, že se půda A může začít obdělávat a nese rentu. V tomto případě je dodatečný vklad kapitálu, který nevynáší rentu, možný jen proto, že se půda A nemůže obdělávat, dokud jí tržní cena neumožní platit rentu. Nebýt této podmínky, začala by se obdělávat již při nižším stavu ceny a k oněm pozdějším vkladům kapitálu na starých pachtech, které potřebují vysokou tržní cenu, mají-li vynášet obvyklý zisk bez renty, by nemohlo dojít. Vždyť i při vysoké tržní ceně vynášejí jen průměrný zisk. Při nižší tržní ceně, která by se s obděláním půdy A stala jako její výrobní cena regulující cenou, by tedy tento zisk nevynášely, za tohoto předpokladu by k nim tedy nemohlo vůbec dojít. Renta z půdy A by tak sice byla diferenciální rentou, ve srovnání s těmito vklady kapitálu na starých pachtech, které nenesou rentu. Ale že pozemky A tvoří takovou diferenciální rentu, je jen následek toho, že nejsou vůbec dostupné pro obdělávání, ledaže vynesou rentu; že tedy vzniká nutnost této renty, která sama o sobě není podmíněna žádným rozdílem mezi druhy půdy a která klade hranici možnému umisťování dodatečných kapitálů na starých pachtech. V obou případech by renta z půdy A nebyla prostým následkem vzestupu cen obilí, nýbrž opačně: to, že nejhorší půda musí nést rentu, má-li být vůbec dovoleno ji obdělávat, bylo by příčinou vzestupu obilních cen na takovou výši, kdy je možno tuto podmínku splnit.
Diferenciální renta má tu zvláštnost, že pozemkové vlastnictví tu jen zachycuje mimořádný zisk, který by jinak shrábl a za jistých okolností po dobu trvání pachtovní smlouvy skutečně shrabuje pachtýř. Pozemkové vlastnictví je tu jen příčinou toho, že se určitá část ceny zboží, která vzniká bez jeho přičinění (tím, že výrobní cena, regulující tržní cenu, je určována konkurencí) a není nic jiného než mimořádný zisk — že se tato část ceny zboží přenáší s jedné osoby na druhou, s kapitalisty na pozemkového vlastníka. Avšak pozemkové vlastnictví tu není příčinou, která vytváří tuto součást ceny čili vzestup ceny, který tato součást předpokládá. Naproti tomu, nemůže-li se nejhorší půda A obdělávat — ačkoli by její obdělávání vynášelo výrobní cenu — dokud nevynáší určitý přebytek nad touto výrobní cenou, určitou rentu, je pozemkové vlastnictví tvůrčí příčinou tohoto vzestupu ceny. Vlastnictví půdy samo vytvořilo rentu. Na tom se nic nemění, je-li, jako ve druhém probraném případě, renta, která se nyní platí z půdy A, diferenciální rentou ve srovnání s posledním dodatečným vkladem kapitálu na starých pachtech, který vynáší jen výrobní cenu. Neboť to, že půda A se nemůže obdělávat, dokud regulující tržní cena nestoupne natolik, aby půda A mohla nést rentu — jen to je tu příčinou, že tržní cena stoupá až k bodu, kdy poslední vklady kapitálu na starých pachtech vytěží sice jen svou výrobní cenu, ale takovou výrobní cenu, která přitom vynáší pro půdu A rentu. To, že se z této půdy vůbec musí platit renta, je tu příčinou vytvoření diferenciální renty mezi půdou A a posledními vklady kapitálu na starých pachtech.
Mluvíme-li vůbec o tom, že — za předpokladu, že cena obilí je regulována výrobní cenou — půda třídy A neplatí rentu, máme na mysli rentu v kategorickém smyslu slova. Platí-li pachtýř pachtovné, které je srážkou buď z normální mzdy jeho dělníků, nebo z jeho vlastního normálního průměrného zisku, neplatí rentu, samostatnou součást ceny svého zboží, odlišnou od mzdy a zisku. Již dříve jsme poznamenali, že se to v praxi ustavičně děje. Pokud je mzda zemědělských dělníků v některé zemi všeobecně snížena pod normální průměrnou hladinu a to, co se strhne ze mzdy, část mzdy, se tudíž všeobecně stává součástí renty, není to u pachtýře nejhorší půdy výjimkou; v téže výrobní ceně, která umožňuje obdělávání nejhorší půdy, je již tato nízká mzda jednou z položek, a prodej výrobku za výrobní cenu proto pachtýři této půdy neumožňuje platit rentu. Pozemkový vlastník může také propachtovat půdu dělníkovi, který se spokojí s tím, že bude ve formě renty platit někomu jinému všechno, nebo převážnou část toho, co mu prodejní cena vynese navíc nad mzdu. Ve všech těchto případech se však neplatí skutečná renta, ačkoli se platí pachtovné. Ale tam, kde existují poměry odpovídající kapitalistickému způsobu výroby, musí se renta a pachtovné shodovat. A právě tento normální poměr tu máme zkoumat.
Když nám nepomohou vyřešit náš problém ani případy, které jsme výše prozkoumali, kdy se za kapitalistického způsobu výroby skutečně může vkládat do půdy kapitál, aniž vynáší rentu, pomůže nám ještě méně odvolávat se na koloniální poměry. Co kolonii činí kolonií — mluvíme tu jen o zemědělských koloniích ve vlastním smyslu — je nejen množství úrodných pozemků, které jsou v přírodním stavu. Je to spíše to, že tyto pozemky nejsou zabrány, nejsou podřízeny pozemkovému vlastnictví. To způsobuje ten obrovský rozdíl mezi starými zeměmi a koloniemi pokud jde o půdu: že právně nebo fakticky neexistuje pozemkové vlastnictví, jak správně poznamenává Wakefield[36] a jak již dlouho před ním objevil fysiokrat Mirabeau otec a jiní starší ekonomové. Nezáleží tu vůbec na tom, zda si kolonisté prostě půdu přivlastní nebo zda zaplatí státu pod titulem nominální ceny ve skutečnosti jen poplatek za platný právní titul k půdě. Nezáleží ani na tom, že již usazení kolonisté jsou právními vlastníky půdy. Pozemkové vlastnictví tu skutečně není mezí pro vkládání kapitálu nebo také práce bez kapitálu; to, že část půdy už zabrali kolonisté, kteří se tam již usadili, nebere novým příchozím možnost udělat z nové půdy sféru umístění svého kapitálu nebo své práce. Má-li se tedy zkoumat, jak působí pozemkové vlastnictví na cenu produktů půdy a na rentu tam, kde omezuje půdu jako sféru vkládání kapitálu, je nanejvýš nejapné odvolávat se na svobodné buržoasní kolonie, kde neexistuje ani kapitalistický způsob výroby v zemědělství, ani forma pozemkového vlastnictví, která mu odpovídá, kde pozemkové vlastnictví fakticky vůbec neexistuje. Tak na př. Ricardo v kapitole o pozemkové rentě. V úvodu praví, že chce zkoumat, jaký vliv má přivlastňování půdy na hodnotu produktů půdy, a hned nato uvádí pro ilustraci kolonie, při čemž předpokládá, že půda tam existuje relativně v prvopočátečním stavu a její exploatace není omezena monopolem pozemkového vlastnictví. Pouhé právní vlastnictví půdy nevytváří vlastníkovi pozemkovou rentu. Ale dává mu ovšem moc nedat svou půdu exploatovat dotud, dokud ekonomické poměry neumožní takové její zhodnocení, které mu vynese určitý přebytek, ať už se půdy použije k vlastnímu zemědělství, nebo k jiným výrobním účelům, jako pro stavby atd. Nemůže zvětšit ani zmenšit absolutní rozsah tohoto pole působnosti, může ovšem změnit množství půdy, které přijde na trh. Je tudíž, jak poznamenal již Fourier, charakteristický fakt, že ve všech civilisovaných zemích zůstává stále poměrně značná část půdy neobdělána.
Předpokládejme tedy případ, že poptávka vyžaduje, aby se začaly obdělávat nové pozemky, řekněme méně úrodné než ty, které se obdělávaly dosud; propachtuje pozemkový vlastník tyto pozemky zadarmo, protože tržní cena produktu půdy stoupla natolik, že vklad kapitálu do této půdy vynáší pachtýři výrobní cenu, a tudíž obvyklý zisk? Naprosto ne. Vklad kapitálu mu musí přinést rentu. Propachtuje je teprve tehdy, až může dostat pachtovné. Tržní cena musí tedy stoupnout nad výrobní cenu, na V+ r, aby se pozemkovému vlastníku mohla platit renta. Protože podle předpokladu pozemkové vlastnictví bez propachtování nic nevynáší, je ekonomicky bezcenné, stačí nepatrný vzestup tržní ceny nad výrobní cenu, aby přinesl na trh novou půdu nejhoršího druhu.
A tu vyvstává otázka: Vyplývá z toho, že nejhorší půda vynáší pozemkovou rentu, kterou nelze vyvodit z rozdílu v úrodnosti, že cena produktu půdy je nezbytně monopolní cenou v obvyklém smyslu, čili že je to cena, v níž je obsažena renta ve stejné formě jako daň, jenže s tím rozdílem, že tuto daň vybírá pozemkový vlastník místo státu? Že tato daň má své dané ekonomické meze, to je samozřejmé. Je omezena dodatečnými vklady kapitálu na starých pachtech, konkurencí cizích plodin — předpokládá se jejich volný dovoz — vzájemnou konkurencí mezi pozemkovými vlastníky, konečně potřebou a platební schopností spotřebitelů. Ale o to tu nejde. Jde o to, zda renta, kterou platí nejhorší půda, vchází do ceny jejího produktu, která podle předpokladu reguluje všeobecnou tržní cenu, stejně jako daň do ceny zdaněného zboží, tj. jako prvek, nezávislý na jeho hodnotě.
To naprosto není nutný závěr a byl učiněn jen proto, že dosud nebyl pochopen rozdíl mezi hodnotou zboží a jeho výrobní cenou. Viděli jsme, že výrobní cena nějakého zboží není vůbec totožná s jeho hodnotou, ačkoli výrobní ceny jednotlivých zboží, vzaty jako celek, jsou regulovány jen jejich celkovou hodnotou a pohyb výrobních cen různých druhů zboží, za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou nezměněny, je určen výhradně pohybem jejich hodnot. Ukázali jsme, že výrobní cena zboží může být nad jeho hodnotou nebo pod ní a že se jen výjimečně kryje s jeho hodnotou. Fakt, že se produkty půdy prodávají nad svou výrobní cenou, proto ještě nijak nedokazuje, že se prodávají nad svou hodnotou; tak jako fakt, že průmyslové výrobky se v průměru prodávají za svou výrobní cenu, vůbec nedokazuje, že se prodávají za svou hodnotu. Je možné, že se zemědělské výrobky prodávají nad svou výrobní cenou a pod svou hodnotou, jako na druhé straně mnoho průmyslových výrobků vynáší výrobní cenu jen proto, že se prodávají nad svou hodnotou.
Poměr výrobní ceny nějakého zboží k jeho hodnotě je určen výhradně poměrem, v jakém je variabilní část kapitálu, který je vyrobil, k jeho konstantní části, čili organickým složením kapitálu, který zboží vyrobil. Je-li složení kapitálu v některé výrobní sféře nižší než složení průměrného společenského kapitálu, t. j. je-li poměr jeho variabilní součásti, součásti vynaložené na mzdu, k jeho konstantní součásti, vynaložené na věcné pracovní podmínky, větší než u průměrného společenského kapitálu, musí být hodnota jeho výrobku nad výrobní cenou. Tj. protože takový kapitál používá více živé práce, vyrábí při stejném vykořisťování práce více nadhodnoty, tedy více zisku než stejně velká alikvotní část průměrného společenského kapitálu. Hodnota jeho výrobku je proto vyšší než jeho výrobní cena, protože tato výrobní cena se rovná náhradě kapitálu plus průměrnému zisku, a průměrný zisk je nižší než zisk vyrobený v tomto zboží. Nadhodnota vyrobená průměrným společenským kapitálem je menší než nadhodnota vyrobená kapitálem tohoto nižšího složení. Opačně tomu je, má-li kapitál vložený do určité výrobní sféry vyšší složení než průměrný společenský kapitál. Hodnota zboží, které vyrobí, je nižší než jeho výrobní cena, což je u výrobků nejpokročilejších průmyslových odvětví všeobecným zjevem.
Má-li kapitál v určité výrobní sféře nižší složení než průměrný společenský kapitál, je to především jen jiný výraz toho, že produktivní síla společenské práce v této zvláštní výrobní sféře je pod průměrnou úrovní, neboť dosažený stupeň produktivní síly se zračí v relativní převaze konstantní části kapitálu nad variabilní, čili v ustavičném poklesu součásti, kterou daný kapitál vynakládá na mzdu. Má-li naopak kapitál v určité výrobní sféře vyšší složení, je to výrazem toho, že vývoj produktivní síly převyšuje průměrnou úroveň.
Nemluvě o uměleckých pracích ve vlastním smyslu, jejichž zkoumání nepatří podle povahy věci do našeho thematu, rozumí se ostatně samo sebou, že různé výrobní sféry vyžadují podle svých technických zvláštností různý poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem a že živá práce musí v některých sférách zabírat více místa a v jiných méně. Např. v těžebním průmyslu, který je třeba přesně odlišovat od zemědělství, odpadá úplně surovina jako prvek konstantního kapitálu, a i pomocný materiál hraje významnou úlohu jen někde. V důlním průmyslu však má značný význam druhá část konstantního kapitálu, fixní kapitál. Ale i zde je možno pokrok vývoje měřit relativním růstem konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním.
Je-li složení kapitálu ve vlastním zemědělství nižší než složení průměrného společenského kapitálu, vyjadřovalo by to prima facie [na první pohled], že v zemích s vyvinutou výrobou nepokročilo zemědělství tak daleko jako zpracovávající průmysl. Nepřihlížeje ke všem ostatním a zčásti rozhodujícím ekonomickým okolnostem, byl by tento fakt vysvětlen už tím, že mechanické vědy, a zejména jejich použití, se rozvíjejí dříve a rychleji než chemie, geologie a fysiologie a zejména zase jejich použití v zemědělství — ty se začaly rozvíjet později, zčásti zcela nedávno. Je ostatně nesporný a dávno známý[37] fakt, že pokroky zemědělství se ustavičně zračí v relativním růstu konstantní části kapitálu proti variabilní. Otázku, zda v určité zemi s kapitalistickou výrobou, na př. v Anglii, je složení zemědělského kapitálu nižší než složení průměrného společenského kapitálu, je možno rozhodnout jen statisticky, a podrobně se jí zabývat je pro náš účel zbytečné. Buď jak buď je theoreticky jisté, že jen za tohoto předpokladu může hodnota zemědělských výrobků převyšovat jejich výrobní cenu, tj. že nadhodnota, kterou v zemědělství vyrábí kapitál dané velikosti nebo, což je totéž, nadpráce, kterou kapitál uvádí do pohybu a které velí (tedy i použitá živá práce vůbec), je větší než u stejně velkého kapitálu průměrného společenského složení.
Pro formu renty, kterou zde zkoumáme a která může vzniknout jen za tohoto předpokladu, tedy stačí učinit tento předpoklad. Kde tato hypothesa odpadá, odpadá i forma renty, která jí odpovídá. Ale pouhý fakt, že hodnota zemědělských výrobků převyšuje jejich výrobní cenu, by sám o sobě nijak nestačil k tomu, aby vysvětlil existenci pozemkové renty nezávislé na rozdílu v úrodnosti různých druhů půdy nebo postupných vkladů kapitálu na téže půdě, zkrátka takové renty, která je pojmově odlišná od diferenci1ní renty a kterou tudíž můžeme nazvat absolutní renta. Celá řada manufakturních výrobků má tu vlastnost, že jejich hodnota převyšuje jejich výrobní cenu, ale proto ještě nevynášejí přebytek nad průměrným ziskem čili mimořádný zisk, který by se mohl přeměňovat v rentu. Naopak. Existence a pojem výrobní ceny a všeobecné míry zisku, kterou výrobní cena zahrnuje, jsou založeny na tom, že se jednotlivá zboží neprodávají za svou hodnotu. Výrobní ceny vznikají vyrovnáváním zbožních hodnot, kterým se po nahrazení příslušných kapitálových hodnot, spotřebovaných v různých výrobních sférách, nerozděluje celková nadhodnota podle toho, kolikjí bylo vjednotlivých výrobních sférách vyrobeno a kolik jí tudíž vězí v jejich výrobcích, nýbrř podle velikosti zálohovaných kapitálů. Jen tak vzniká průměrný zisk a výrobní cena zboží, jejíž charakteristickou složkou průměrný zisk je. Stálá tendence kapitálů je vyvolávat prostřednictvím konkurence toto vyrovnání v rozdělování nadhodnoty vytvořené celkovým kapitálem a překonat všechny překážky, které tomuto vyrovnání stojí v cestě. Mají proto tendenci trpět jen takové mimořádné zisky, které za žádných okolností nevznikají z rozdílu mezi hodnotou a výrobní cenou zboží, nýbrž naopak z rozdílu mezi všeobecnou výrobní cenou, regulující trh, a individuálními výrobními cenami, které se od ní liší; takové mimořádné zisky, které tudíž nevznikají z rozdílu mezi dvěma výrobními sférami, nýbrž uvnitř každé výrobní sféry, které se tedy nedotýkají všeobecných výrobních cen v různých sférách, t. j. všeobecné míry zisku, a předpokládají naopak přeměnu hodnot ve výrobní ceny a všeobecnou míru zisku. Tento předpoklad je však založen — jak jsme vyložili dříve — na neustálé změně v proporcionálním rozdělení celkového společenského kapitálu mezi různé výrobní sféry, na ustavičném přistěhovávání a vystěhovávání kapitálů, na jejich přenosnosti z jedné sféry do druhé, zkrátka na jejich volném pohybu mezi těmito různými výrobními sférami jako příslušnými pohotovými oblastmi pro umístění samostatných částí celkového společenského kapitálu. Při tom se předpokládá, že žádné překážky — leda čistě náhodné a dočasné — nebrání konkurenci kapitálů redukovat hodnotu na výrobní cenu např. ve výrobní sféře, v níž hodnota zboží převyšuje jeho výrobní cenu, čili v níž vyrobená nadhodnota převyšuje průměrný zisk, a tím rozdělovat přebývající nadhodnotu této výrobní sféry proporcionálně mezi všechny sféry, jichž kapitál využívá. Nastane-li opak, narazí-li kapitál na cizí moc, kterou může překonat jen zčásti nebo vůbec ne a která klade meze jeho umístění ve zvláštních výrobních sférách a připouští je jen za podmínek, za nichž je ono všeobecné vyrovnání nadhodnoty na průměrný zisk úplně nebo částečně vyloučeno, vzniká očividně v takových výrobních sférách z přebytku hodnoty zboží nad jeho výrobní cenou mimořádný zisk, který se může přeměnit v rentu a jako taková se osamostatnit od zisku. A jako taková cizí moc a závora se staví proti kapitálu při jeho vkládání do půdy pozemkové vlastnictví, čili proti kapitalistovi pozemkový vlastník.
Pozemkové vlastnictví je tu přehradou, která nepřipustí nové umístění kapitálu na půdě dosud neobdělané nebo nepropachtované, aniž nevybírá clo, tj. aniž nepožaduje rentu, ačkoli půda, která se má nově začít obdělávat, patří k druhu, který nevynáší diferenciální rentu a který by se byl mohl, nebýt pozemkového vlastnictví, obdělávat už při nepatrnějším vzestupu tržní ceny, takže regulující tržní cena by byla tomu, kdo tuto nejhorší půdu obdělává, hradila jen jeho výrobní cenu. Ale pro hranici, kterou klade pozemkové vlastnictví, musí tržní cena stoupnout na takovou výši, že půda může platit přebytek nad výrobní cenou, tj. rentu. Ale protože hodnota zboží vyráběného zemědělským kapitálem podle předpokladu převyšuje jeho výrobní cenu, tvoří tato renta (vyjma případ, který hned prozkoumáme) přebytek hodnoty nad výrobní cenou nebo jeho část. To, zda se renta rovná celému rozdílu mezi hodnotou a výrobní cenou, nebo jen větší či menší části tohoto rozdílu, záviselo by úplně na stavu nabídky a poptávky a na rozloze nově obdělávaného území. Dokud by se renta nerovnala přebytku hodnoty zemědělských výrobků nad jejich výrobní cenou, vcházela by vždy část tohoto přebytku do všeobecného vyrovnávání a proporcionálního rozdělování veškeré nadhodnoty mezi různé jednotlivé kapitály. Jakmile by se renta rovnala přebytku hodnoty nad výrobní cenou, přestala by se celá tato část nadhodnoty přesahující průměrný zisk účastnit tohoto vyrovnávání. Ale ať by se tato absolutní renta rovnala celému přebytku hodnoty nad výrobní cenou, nebo jen jeho části, v obou případech by se zemědělské výrobky prodávaly za monopolní cenu nikoli proto, že jejich cena by byla nad jejich hodnotou, nýbrž proto, že by se rovnala jejich hodnotě, nebo proto, že by byla pod jejich hodnotou, ale nad jejich výrobní cenou. Jejich monopol by záležel v tom, že by se na rozdíl od jiných průmyslových výrobků, jejichž hodnota je nad všeobecnou výrobní cenou, nevyrovnávaly na výrobní cenu. Protože část hodnoty i výrobní ceny je ve skutečnosti daná stálá veličina, totiž cena nákladů, kapitál spotřebovaný ve výrobě = k, tkví rozdíl mezi nimi ve druhé, proměnlivé části, v nadhodnotě; ta se ve výrobní ceně rovná z, zisku, tj. celkové nadhodnotě, vypočítané v poměru ke společenskému kapitálu a ke každému jednotlivému kapitálu jako jeho alikvotní části, v hodnotě zboží se však rovná skutečné nadhodnotě vyrobené tímto jednotlivým kapitálem a tvoří nedílnou část zbožních hodnot jím vyrobených. Převyšuje-li hodnota zboží jeho výrobní cenu, je výrobní cena = k + z, hodnota = k + z + d, takže z + d = nadhodnotě v něm vězící. Rozdíl mezi hodnotou a výrobní cenou je tedy d, přebytku nadhodnoty, vyrobené tímto kapitálem, nad nadhodnotou, která na něj připadá podle vše obecné míry zisku. Z toho vyplývá, že cena zemědělských výrobků může být vyšší než jejich výrobní cena, aniž dosahuje jejich hodnoty. Dále z toho vyplývá, že až k určitému bodu mohou ceny zemědělských výrobků trvale stoupat, než jejich cena dosáhne jejich hodnoty. Vyplývá z toho rovněž, že jen v důsledku monopolu pozemkového vlastnictví může se přebytek hodnoty zemědělských výrobků nad jejich výrobní cenou stát momentem určujícím jejich všeobecnou tržní cenu. Konečně z toho vyplývá, že v tomto případě není zdražení výrobku příčinou renty, nýbrž renta příčinou zdražení výrobku. Jestliže se cena výrobku plošné jednotky nejhorší půdy rovná V+ r, stoupají všechny diferenciální renty o příslušné násobky r, protože podle předpokladu se V+ r stává regulující tržní cenou.
Kdyby bylo průměrné složení nezemědělského společenského kapitálu = 85c + 15v a míra nadhodnoty 100%, byla by výrobní cena = 115. Kdyby bylo složení zemědělského kapitálu = 75c + 25v, byla by při téže míře nadhodnoty hodnota výrobku a regulující tržní hodnota = 125. Kdyby se zemědělský výrobek vyrovnával s nezemědělským na průměrnou cenu (pro stručnost máme za to, že celkový kapitál je v obou výrobních odvětvích stejný), byla by celková nadhodnota = 40, tedy 20% z kapitálu 200. Výrobek obou odvětví by se prodával za 120. Při vyrovnání na výrobní ceny by tedy průměrné tržní ceny nezemědělského výrobku stouply nad hodnotu výrobku a tržní ceny zemědělského výrobku by klesly pod hodnotu výrobku. Kdyby se zemědělské výrobky prodávaly za svou plnou hodnotu, byly by o 5 dražší a průmyslové výrobky o 5 levnější než při vyrovnání. Nedovolí-li poměry na trhu prodávat zemědělské výrobky za jejich plnou hodnotu, vytěžit celý přebytek nad výrobní cenou, bude účinek toho mezi oběma krajními body; průmyslové výrobky se budou prodávat o něco dráže než za hodnotu a zemědělské výrobky o něco dráže než za výrobní cenu.
Ačkoli pozemkové vlastnictví může cenu zemědělských výrobků vyšroubovat nad jejich výrobní cenu, nezávisí na něm, nýbrž na celkové situaci na trhu, nakolik tržní cena převýší výrobní cenu a blíží se hodnotě, v jaké míře se tedy nadhodnota vyrobená v zemědělství nad daný průměrný zisk buď přemění v rentu, anebo vejde do všeobecného vyrovnávání nadhodnoty na průměrný zisk. V každém případě je tato absolutní renta, vznikající z přebytku hodnoty nad výrobní cenou, pouze částí zemědělské nadhodnoty, přeměněnou v rentu, uchvácenou pozemkovým vlastníkem; úplně tak jako diferenciální renta vzniká z přeměny mimořádného zisku v rentu, z toho, že se tohoto mimořádného zisku při všeobecně regulující výrobní ceně zmocňuje pozemkové vlastnictví. Jedině tyto dvě formy renty jsou normální. Kromě nich může být renta založena jen na monopolní ceně ve vlastním smyslu, která není určena ani výrobní cenou, ani hodnotou zboží, nýbrž potřebou a platební schopností kupujících; její rozbor patří do nauky o konkurenci, kde se zkoumá skutečný pohyb tržních cen.
Kdyby všechna půda v nějaké zemi vhodná k zemědělství už byla propachtována — předpokládá se jako všeobecný jev kapitalistický výrobní způsob a normální poměry — nebylo by půdy, která by nenesla rentu, ale mohly by být vklady kapitálu, jednotlivé části kapitálu vloženého do půdy, které by nevynášely rentu; neboť jakmile je půda propachtována, přestává pozemkové vlastnictví působit jako absolutní hranice pro nutné vkládání kapitálu. Jako relativní hranice působí i potom ještě potud, že fakt, že kapitál přivtělený k půdě připadá pozemkovému vlastníkovi, klade pachtýři velmi určité meze. Jen v tomto případě by se všechna renta přeměňovala v diferenciální rentu, diferenciální rentu určenou nikoli rozdílem v bonitě půdy, nýbrž rozdílem mezi mimořádnými zisky dosaženými z posledních vkladů kapitálu na určité půdě a rentou, která by se platila za pacht půdy nejhorší třídy. Jako absolutní hranice působí pozemkové vlastnictví jen potud, pokud je vůbec přístup k půdě jako ke sféře vkládání kapitálu podmíněn poplatkem pozemkovému vlastníku. Jakmile pozemkový vlastník přístup povolí, nemůže už klást nějaké absolutní meze kvantitativnímu rozsahu vkládání kapitálu do daného pozemku. Stavbě domů vůbec klade mez vlastnictví třetí osoby k pozemku, na kterém má být dům postaven. Jakmile je však pozemek propachtován na stavbu domů, závisí už na pachtýři, vystaví-li na něm vysoký či nízký dům.
Kdyby bylo průměrné složení zemědělského kapitálu stejné jako složení průměrného společenského kapitálu nebo vyšší, absolutní renta — stále v tom smyslu, jak jsme ji vyložili — by odpadla; tj. odpadla by renta, která se liší jak od diferenciální renty, tak od renty založené na vlastní monopolní ceně. Hodnota zemědělského výrobku by pak nepřevyšovala jeho výrobní cenu a zemědělský kapitál by neuváděl do pohybu více práce, tedy by také nerealisoval více nadpráce než nezemědělský kapitál. Totéž by nastalo, kdyby se složení zemědělského kapitálu s pokrokem kultury vyrovnalo složení průměrného společenského kapitálu.
Na první pohled se zdá, že je to rozpor předpokládat, že na jedné straně se složení zemědělského kapitálu zvyšuje, že tedy roste jeho konstantní část proti variabilní, a na druhé straně, že cena zemědělského výrobku musí stoupnout tak vysoko, aby nová půda, horší než dosavadní, mohla platit rentu, která by v tomto případě mohla pocházet jen z přebytku tržní ceny nad hodnotou a výrobní cenou, zkrátka jen z monopolní ceny výrobku.
Je tu třeba rozlišovat.
Když jsme zkoumali, jak se tvoří míra zisku, viděli jsme především, že kapitály, které jsou po technologické stránce složeny stejně, tj. uvádějí v poměru ke strojům a surovině do pohybu stejné množství práce, mohou mít přesto rozdílné složení proto, že jejích konstantní části mají rozdílnou hodnotu. Surovina nebo stroje mohou být v jednom případě dražší než ve druhém. Aby se uvedlo do pohybu totéž množství práce (a to by bylo podle předpokladu zapotřebí ke zpracování téhož množství suroviny), musel by se v jednom případě zálohovat větší kapitál než ve druhém, protože např. s kapitálem 100 nemohu uvést do pohybu stejné množství práce, stojí-li surovina, která se musí zaplatit rovněž z tohoto 100, vjednom případě 40, ve druhém 20. Ale že tyto kapitály jsou po technologické stránce složeny stejně, to by se ukázalo ihned, jakmile by cena dražší suroviny klesla na úroveň ceny levnější suroviny. Poměr hodnot variabilního a konstantního kapitálu by pak byl stejný, ačkoli v technickém poměru použité živé práce k množství a povaze použitých pracovních podmínek nenastala změna. Na druhé straně, díváme-li se na to s hlediska pouhého hodnotového složení, mohl by se kapitál. nižšího organického složení v důsledku pouhého vzestupu hodnoty jeho konstantních částí zdánlivě dostat na roveň kapitálu vyššího organického složení. Dejme tomu, že máme kapitál 60c + 40v, protože používá mnoho strojů a suroviny ve srovnání s živou prací, a jiný kapitál = 40c + 60v, protože používá mnoho živé práce (60%), málo strojů (řekněme 10%), a v poměru k pracovní síle málo suroviny, a k tomu levné (řekněme 30%); pouhým zvýšením hodnoty surovin a pomocných látek z 30 na 80 mohlo by se složení vyrovnat tak, že by pak u druhého kapitálu na 10 ve strojích připadalo 80 v surovinách a 60 v pracovní síle, tedy 90c + 60v, což by v procentech bylo rovněž = 60c + 40v, aniž se nějak změnilo technické složení. Kapitály stejného organického složení mohou tedy mít rozdílné hodnotové složení a kapitály stejného procentního hodnotového složení mohou být na různých stupních organického složení, tedy vyjadřovat různé vývojové stupně společenské produktivní síly práce. Pouhá okolnost, že by zemědělský kapitál byl svým hodnotovým složením na všeobecné úrovni, by tedy ještě nedokazovala, že u něho společenská produktivní síla práce dosáhla téže úrovně vývoje. Mohlo by to jen svědčit o tom, že výrobek tohoto kapitálu, který zase tvoří část jeho výrobních podmínek, je dražší nebo že se nyní musí pomocné látky, jako hnojivo, přivážet zdaleka, zatím co dříve byly přímo u ruky, a pod.
Ale bez ohledu na to je nutno uvážit svérázný charakter zemědělství.
Dejme tomu, že se v něm začne v širším měřítku používat strojů, které ušetří práci, chemických pomocných prostředků atd., že tedy konstantní kapitál roste technicky, nejen co do hodnoty, ale i co do množství, proti množství používané pracovní síly; pak jde v zemědělství (jako v důlním průmyslu) nejen o společenskou, nýbrž i o přirozenou produktivitu práce, která závisí na přírodních podmínkách práce. Je možné, že vzrůst společenské produktivní síly v zemědělství jen kompensuje anebo ani nekompensuje úbytek přírodní síly — tato kompensace může rozhodně působit jen dočasně — takže přes technický pokrok výrobek nezlevní, nýbrž jen se zabrání jeho ještě většímu zdražení. Je také možné, že při stoupající ceně obilí absolutního množství výrobku ubývá, kdežto poměrný mimořádný výrobek roste; je to totiž možné, zvětšuje-li se relativně konstantní kapitál, který se skládá hlavně ze strojů nebo dobytka, kde se musí nahrazovat jen opotřebování, a zmenšuje-li se příslušně variabilní část kapitálu, vynakládaná na mzdu, která se musí vždy nahrazovat z výrobku celá.
Ale je také možné, že při pokroku zemědělství je zapotřebí jen mírného vzestupu tržní ceny nad průměr, aby se mohla obdělávat horší půda a přitom nést rentu, kdežto při nižší úrovni technických pomůcek by k tomu bylo zapotřebí většího vzestupu tržní ceny.
Fakt, že např. při chovu dobytka ve velkém je množství použité pracovní síly velmi nepatrné ve srovnání s konstantním kapitálem, existujícím v dobytku, mohl by být považován za rozhodující argument proti tvrzení, že zemědělský kapitál, vzato v procentech, uvádí do pohybu více pracovní síly než nezemědělský průměrný společenský kapitál. Zde je však třeba poznamenat, že při výkladu renty vycházíme jako z rozhodujícího činitele z té části zemědělského kapitálu, která vyrábí základní rostlinnou potravinu, tedy u civilisovaných národů vůbec hlavní životní prostředek. Už A. Smith dokázal — a v tom je jedna z jeho zásluh — že pro chov dobytka a vůbec v průměru pro všechny kapitály vložené do půdy za jiným účelem než k výrobě hlavních životních prostředků, tedy na př. obilí, se cena určuje docela jinak. Určuje ji tu totiž to, že cena produktu půdy, jíž se používá dejme tomu jako umělé louky k chovu dobytka, která by se však stejně dobře dala přeměnit v ornou půdu jisté bonity — že cena produktu této půdy musí stoupnout natolik, aby vynášela tutéž rentu jako stejně dobrá orná půda; renta z půdy, na níž se pěstuje obilí, tu tedy spoluurčuje cenu dobytka, a proto Ramsay správně poznamenal, že tak renta, ekonomický výraz pozemkového vlastnictví, tedy pozemkové vlastnictví, uměle zvyšuje cenu dobytka.
„Když se rozšíří obdělávaná plocha, nestačí už neobdělávaný úhor k tomu, aby se mohla uspokojit poptávka po jatečném dobytku. K odchovu a výkrmu dobytka se musí použít velké části obdělávaných pozemků a cena dobytka musí proto být tak vysoká, aby zaplatila nejen práci na něj vynaloženou, ale i rentu, kterou by měl z této půdy její vlastník, a zisk, který by z ní měl pachtýř, kdyby se obdělávala jako orná půda. Dobytek odchovaný na nejzanedbanějších rašeliništích se prodává na trhu, podle váhy a jakosti, za stejnou cenu jako dobytek odchovaný na nejlepší půdě. Majitelé těchto rašelinišť z toho těží a zvyšují rentu ze svých pozemků úměrně ceně dobytka.“ (A. Smith, kniha I, kap. XI, část I.) Zde tedy také na rozdíl od renty z obilí diferenciální renta ve prospěch horší půdy. Absolutní renta objasňuje některé jevy, které na první pohled budí zdání, že renta vzniká z pouhé monopolní ceny. Vezměme např. majitele lesa, který roste bez jakéhokoli lidského přičinění, není tedy výsledkem lesního hospodaření, třeba v Norsku, abychom navázali na příklad A. Smitha. Ať mu platí rentu kapitalista, který dává les kácet, třeba proto, že v Anglii je poptávka po dříví, nebo ať dává les kácet sám jako kapitalista, dostává ve dříví kromě zisku ze zálohovaného kapitálu větší nebo menší rentu. U tohoto čistě přírodního produktu se to jeví jako čirá monopolní přirážka. Ve skutečnosti se tu však kapitál skládá skoro jen z variabilního kapitálu, vynakládaného na práci, uvádí proto do pohybu více nadpráce než jiný stejně velký kapitál. V hodnotě dřeva je tedy obsažen větší přebytek nezaplacené práce čili nadhodnoty než ve výrobku kapitálů vyššího složení. Dříví tedy může vynést průměrný zisk a majiteli lesa může připadnout značný přebytek ve formě renty. Naopak, vzhledem k tomu, že kácení lesa je možno snadno rozšířit, tj. že se tato výroba může rychle zvětšovat, je třeba mít za to, že poptávka musí velmi značně stoupnout, má-li se cena dříví vyrovnat jeho hodnotě a majiteli tudíž ve formě renty připadnout celý přebytek nezaplacené práce (přebytek nad tou její částí, která připadá kapitalistovi jako průměrný zisk).
Předpokládali jsme, že půda, která se začala nově obdělávat, je ještě horší kvality než dosavadní nejhorší obdělávaná půda. Je-li lepší, vynáší diferenciální rentu. Zde však zkoumáme právě případ, kdy renta není diferenciální rentou. Jsou tu možné jen dva případy. Nově obdělávaná půda je buď horší, nebo je stejně dobrá jako dosavadní nejhorší obdělávaná půda. Je-li horší, jde o případ, který jsme již probrali. Zbývá tedy ještě probrat případ, kdy je stejně dobrá.
Stejně dobrá a dokonce lepší půda se může, jak jsme již vyložili při diferenciální rentě, v postupu obdělávání začít nově obdělávat právě tak jako horší půda.
Za prvé proto, že u diferenciální renty (a u renty vůbec, neboť i u renty, která není diferenciální, vyvstává vždy otázka, dovoluje-li jednak úrodnost půdy vůbec, jednak její poloha obdělávat ji při regulující tržní ceně se ziskem a rentou) působí dvě podmínky v protichůdném směru, které se mohou hned navzájem rušit, hned zase jedna nad druhou nabývat převahy. Vzestup tržní ceny — za předpokladu, že cena nákladů na obdělávání neklesla, jinak řečeno, že novým momentem podmiňujícím zpracování nové půdy není technický pokrok — může vést k tomu, že se začne obdělávat úrodnější půda, která byla dříve pro svou polohu vyloučena z konkurence. Anebo u méně úrodné půdy může tak vystupňovat výhodu polohy, že se tím vyrovná menší výnosnost. Nebo bez vzestupu tržní ceny může poloha díky tomu, že se zlepšily komunikace, umožnit lepším pozemkům vstoupit do konkurence, jak to vidíme ve velkém měřítku u prérijních států v Severní Americe. Také v zemích se starou civilisací k tomu dochází, třebaže ne v takové míře jako v koloniích, kde rozhoduje poloha, jak správně poznamenává Wakefield. Tedy za prvé protichůdný účinek polohy a úrodnosti a za druhé proměnlivost činitele polohy, který se ustavičně vyrovnává, prodělává ustavičné progresivní změny, tíhnoucí k vyrovnání, přivádějí střídavě stejně dobré, lepší nebo horší pozemky do nové konkurence s pozemky obdělávanými již předtím.
Za druhé. S vývojem přírodních věd a agronomie se mění i úrodnost půdy, tím že se mění prostředky, jimiž je možno prvků půdy ihned využít. Tak se nedávno lehké druhy půdy ve Francii a ve východních anglických hrabstvích, které byly dříve považovány za špatné, vyšinuly na prvotřídní. (Viz Passy.) A na druhé straně se půda, která nebyla považována za špatnou pro své chemické složení, nýbrž jen kladla obdělání určité mechanicko-fysikální překážky, mění v dobrou půdu, jakmile jsou objeveny prostředky, jak tyto překážky překonat.
Za třetí. Ve všech zemích staré civilisace odňaly staré historické a tradiční poměry např. ve formě státních pozemků, obecních pozemků atd. čistě náhodně velké rozlohy půdy obdělávání, a tyto pozemky se pak začínají obdělávat jen postupně. Pořadí, v němž se obdělávají, nezávisí ani na jejich bonitě, ani na jejich poloze, nýbrž na zcela vnějších okolnostech. Kdybychom prošli dějiny anglických obecních pozemků, jak byly zákony o ohrazování půdy [Enclosure Bills] postupně přeměněny v soukromé vlastnictví a zorněny, nebylo by nic směšnějšího než fantastická představa, že volbu tohoto pořadí řídil nějaký moderní zemědělský chemik, na př. Liebig, že určitá pole určil pro jejich chemické vlastnosti k obdělávání a jiná z něho vyloučil. Rozhodovala tu spíše příležitost, která dělá zloděje; to, že se velkým landlordům naskytovala možnost zabrat pod více nebo méně přijatelnými právními záminkami tu či onu půdu.
Za čtvrté. Nehledě na to, že vývojový stupeň přírůstku obyvatelstva a kapitálu, jehož je v každém daném okamžiku dosaženo, klade rozšiřování obdělávané plochy půdy mez, byť i pružnou; nehledě na účinek náhod, které dočasně působí na tržní cenu, jako např. řada příznivých a nepříznivých ročních dob, závisí rozšíření rozlohy obdělávané půdy na celkovém stavu trhu kapitálu a na hospodářské situaci v dané zemi. V obdobích nedostatku kapitálu nestačí, že neobdělávaná půda může pachtýři vynášet průměrný zisk — ať vynáší rentu nebo ne — aby se dodatečný kapitál obrátil do zemědělství. Jindy, kdy je nadbytek kapitálu, proudí kapitál do zemědělství, i když tržní cena nestoupá, jen když jsou jinak splněny normální podmínky. Lepší půdu než půdu dosud obdělávanou by mohl ve skutečnosti vyřadit z konkurence jen buď moment polohy, nebo přehrada, která ji činí nedostupnou pro pachtýře a kterou dosud nebylo možno prolomit, nebo náhoda konkurence. Máme se tedy zabývat jen druhy půdy, které jsou stejně dobré jako druhy doposud obdělávané. Mezi novou půdou a půdou doposud obdělávanou však vždy existuje rozdíl nákladů na zornění, a na stavu tržních cen a na úvěrových poměrech závisí, zda se zornění provede nebo ne. Jakmile pak tato půda skutečně začne konkurovat, klesne tržní cena za jinak stejných okolností zase na svou dřívější úroveň, při čemž nově přibraná půda pak bude vynášet tutéž rentu jako stará půda, která jí odpovídá. Předpoklad, že neponese rentu, dokazují jeho zastánci tím, že předpokládají to, co se má dokázat, totiž: že poslední půda nenesla rentu. Stejně by bylo možno dokazovat, že naposled vystavěné domy nevynášejí kromě vlastního nájemného z budovy rentu, ačkoli se pronajímají. Fakt je, že vynášejí rentu již předtím, než vynášejí nájemné, když často bývají dlouho nepronajaty. Tak jako postupné vklady kapitálu do určitého pozemku mohou dávat proporcionální mimořádný výnos, a tudíž stejnou rentu jako první vklady, tak mohou pole stejné bonity jako pole dosud obdělávaná dávat při stejných nákladech stejný výnos. Jinak by vůbec bylo nepochopitelné, jak se pole téže bonity mohou obdělávat postupně, a ne všechna najednou, či spíše ani jediné, aby proti sobě nevyvolalo konkurenci všech. Pozemkový vlastník je vždy ochoten brát rentu, tj. přijímat něco zadarmo; ale kapitál potřebuje určité podmínky, aby mohl jeho přání vyhovět. Vzájemná konkurence mezi pozemky proto nezávisí na tom, že pozemkový vlastník chce, aby spolu konkurovaly, nýbrž na tom, zda se najde kapitál, který bude chtít na nových polích konkurovat s ostatními.
Pokud je vlastní pozemková renta pouhou monopolní cenou, může být tato monopolní cena velmi malá, jakož i absolutní renta zde může být za normálních poměrů velmi malá, ať je přebytek hodnoty výrobku nad jeho výrobní cenou jakýkoli. Podstata absolutní renty tedy záleží v tomto: stejně velké kapitály v různých výrobních sférách vyrábějí při stejné míře nadhodnoty čili stejném vykořisťování práce různé masy nadhodnoty, podle toho, jaké je jejich průměrné složení. V průmyslu se tyto různé masy nadhodnoty vyrovnávají na průměrný zisk a rozdělují se stejnoměrně mezi jednotlivé kapitály jako alikvotní části společenského kapitálu. Pozemkové vlastnictví, jakmile výroba potřebuje půdu, ať už k zemědělství nebo k těžbě surovin, brání tomuto vyrovnávání u kapitálů vložených do půdy a zachycuje část nadhodnoty, která by se jinak účastnila vyrovnávání na všeobecnou míru zisku. Renta je pak částí hodnoty, přesněji řečeno nadhodnoty zboží, jenže tato část nepřipadá třídě kapitalistů, která ji vyssála z dělníků, nýbrž pozemkovým vlastníkům, kteří ji berou kapitalistům. Přitom se předpokládá, že zemědělský kapitál uvádí do pohybu více práce než stejně veliká část nezemědělského kapitálu. Jak velká je tato odchylka, nebo zda vůbec existuje, to závisí na relativním vývoji zemědělství proti průmyslu. Podle povahy věci musí se s pokrokem zemědělství tento rozdíl zmenšovat, není-li poměr, v němž ubývá variabilní části kapitálu proti jeho konstantní části, u průmyslového kapitálu ještě větší než u zemědělského.
Tato absolutní renta má ještě významnější úlohu ve vlastním těžebním průmyslu, kde úplně odpadá jeden prvek konstantního kapitálu, surovina, a kde — až na odvětví, v nichž je část skládající se ze strojů a jiného fixního kapitálu velmi značná — bezpodmínečně převládá nejnižší složení kapitálu. A právě zde, kde to vypadá, jako by renta pocházela jedině z monopolní ceny, je zapotřebí výjimečně příznivých poměrů na trhu, má-li se zboží prodat za svou hodnotu čili má-li se renta rovnat celému přebytku nadhodnoty zboží nad jeho výrobní cenou. Taková je situace na př. u renty z lovišť ryb, kamenolomů, divoce rostoucích lesů atd.[38]
__________________________________
Poznámky:
36 Wakefield: „England and America“. Londýn 1833. Srovnej také knihu I, kap. XXV.
37 Viz Dombasle a R. Jones
38 Ricardo to odbývá neobyčejně povrchně. Viz místo proti A. Smithovi o rentě z lesů v Norsku, „Principles“, kap. II, hned na začátku.