Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

17. Odchod ze Zatímního parlamentu a boj o sjezd sovětů

Každý den války roztřásal frontu, zeslaboval vládu a zhoršoval mezinárodní situaci země. Začátkem října rozvinulo německé loďstvo, námořní i vzdušné, činné operace ve Finském zálivu. Baltští námořníci se bili statečně, snažíce se zahradit mu cestu k Petrohradu. Avšak námořníci také výrazněji a pronikavěji než všechna jiná vojska fronty chápali veliký rozpor své situace jakožto revolučního předvoje a účastníků imperialistické vatky z přinuceni, a skrze radiové stanice svých lodi vrhali vyzvu o mezinárodní pomoc na všechny čtyři strany světové. "Napadáno skvělými silami německými hyne naše loďstvo v nerovném boji. Ani jediná naše loď se nevyhne boji. Pomluvené, pranýřované loďstvo vykoná svou povinnost… ne na rozkaz nějakého žalostného ruského Bonaparta, vládnoucího z přílišné trpělivosti revoluce… ne pro smlouvy našich vládců se spojenci, svazující řetězy ruce ruské svobody." Nikoli, nýbrž pro ochranu přístupu k ohnisku revoluce, Petrohradu. "Ve chvíli, kdy se vlny Baltu barví krví našich bratří, kdy se vzdouvají vody nad jejich mrtvými těly, voláme:… Uhnětený lide celého světa! Zdvihni prapory povstání!"

Slova o bojích a obětech nebyla frází. Eskadra ztratila loď ‚Slava' a po boji ustoupila. Němci ovládli Monzunský poloostrov. Obrátila se ještě jedna černá stránka v knize války. Vláda se rozhodla užít nového válečného úderu, aby přestěhovala sídlo vlády: dávný záměr se vynořoval při každé vhodné zámince. Přízně pro Moskvu ve vládních vrstvách sice nebylo, ale byla nenávist k Petrohradu. Monarchistická reakce, liberalismus a demokracie se snažily jeden po druhém zbavit hodnosti hlavní město, dostat je na kolena a zardousit je. Největší vlastenci nenáviděli pojednou Petrohrad nenávistí roznícenější než nenáviděli Berlín.

O stěhování se rozhodovalo neobyčejně spěšně. Na přesídlení vlády i se Zatímním parlamentem určeny dohromady dvě neděle. Rozhodnuto bylo přenést co nejdříve i závody pracující na válečných potřebách. CIK (ústřední výkonný výbor sovětů) jakožto "soukromá organisace" má se sám postarat o svůj osud.

Kadetští podněcovatelé stěhování chápali, že prosté přesídlení vlády věc neřeší. Ale spoléhali dobýti hnízda revoluční nákazy hladem, vyčerpáním a zmořením. Vnitřní blokáda Petrohradu byla již v plném chodu. Závodům se odnímaly zakázky, dodávka otopu byla zmenšena na jednu čtvrtinu, ministerstvo zásobování zadržovalo dobytek vezený do hlavního města, v Marijinském přístavišti zakázáno skládat zboží.

Bojovný Rodzjanko, předseda státní dumy, již vláda konečně se rozhodla rozpustit začátkem října, promluvil úplně zpříma v liberálním moskevském listě ‚Utro Rossiji' (Jitro Ruska) o vojenském nebezpečí, které hrozí hlavnímu městu. "O Petrohradě myslím: Bůh mu požehnej… Tu a onde se obávají, že v Pítěru zahynou ústřední orgány (to jest sověty atd.). Na to říkám já: budu velmi rád, zahynou-li všechny tyto orgány protože kromě zla nepřinesly Rusku nic. Pravda, kdyby padl Petrohrad, padne i baltské loďstvo. Ale ani toho netřeba litovat: tam jsou lodi úplně rozvrácené. Tím, že nebylo zvykem komořího držet jazyk za zuby, dovídal se lid o nejtajnějších myšlenkách šlechtického a měšťáckého Ruska.

Ruský pověřenec v Londýně oznamoval, že britský námořní štáb přes všechno naléhání nepokládá za možné ulehčit situaci svého spojence v Baltském moři. Nejenom bolševici, nýbrž i jiní vykládali tuto odpověď v tom smyslu, že spojenci stejně jako vlastenecké špičky samého Ruska čekají jenom výhodu pro společnou věc, udeří-li Němci na Petrohrad. Dělníci a vojáci nepochybovali, že vláda se chystá vydat je na vyučenou do školy Ludendorffovy a Hoffmannovy.

6. října přijala vojenská sekce jednomyslně jako dosud nikdy resoluci Trockého: "Není-li Zatímní vláda schopna hájit Petrohradu, je povinna sjednat mír anebo postoupit své místo jiné vládě." Dělníci mluvili neméně nesmiřitelně. Petrohrad pokládali za svou tvrz, s ním spojovali své revoluční naděje, vzdávat Petrohrad nechtěli. Kdežto kompromisníci zase, postrašení vojenským nebezpečím, stěhováním, rozhořčením vojáků a dělníků i rozčilením všeho obyvatelstva, uhodili na poplach: nelze ponechat Petrohrad hře osudu. Vláda, přesvědčivši se, že pokus stěhovat se z Petrohradu naráží na odpor na všech stranách, začala ustupovat: vždyť ona se přece stará ani ne tak o vlastní bezpečí, jako o to, kde bude zasedat budoucí Ústavodárné shromáždění. Ale ani na této posici se jí nepodařilo udržet. Dříve než za týden musila vláda prohlásit, že nejen se sama chystá zůstat v Zimním paláci, ale že hodlá, tak jako dřív, svolat Ústavodárné shromáždění do Taurického paláce. Vojenskou a politickou situaci toto prohlášení nikterak neměnilo. Ale znovu odhalovalo politickou sílu Petrohradu, jenž pokládal za své poslání udělat konec vládě Kerenského a nepouštět ji ze svých zdí. Přenésti sídlo vlády do Moskvy mohli později jenom bolševici. Vykonali tento úkol bez jakýchkoliv obtíží, protože pro ně byl tento úkol opravdu úkolem strategickým: politických příčin utíkat z Petrohradu mít nemohli.

Kajícné prohlášení o obraně hlavního města učinila vláda na žádost kompromisnické většiny komise Rady ruské republiky čili Zatímního parlamentu. Tento podivný orgán se konečně objevil na světle božím. Plechanov, jenž rád žertoval a také to uměl, nazval neuctivě bezmocnou a nedlouho trvající Radu republiky "chaloupkou na slepičích nožičkách". Politicky byla tato charakteristika nemálo trefná. Třeba jenom dodat, že vzhledem to nebyla chaloupka špatná: Zatímnímu parlamentu byl určen velkolepý Marijinský palác, jenž byl dříve útulkem Státní rady. Kontrast mezi lesklým palácem a zanedbaným Smolným, prosyceným potem vojáckých těl, překvapil Suchanova: "Mezi veškerou touto velkolepostí," uznává, "chtělo se odpočinout, zapomenout práce a boje, hladu a války, rozvratu a anarchie, země a revoluce." Ale na odpočinek a zapomenutí zbývalo příliš málo času.

Tak zvaná "demokratická" většina Zatímního parlamentu se skládala z 308 členů: 120 eserů, počítajíc v to asi 20 eserů levých, 60 menševiků různého směru a 66 bolševiků; dále tu byli družstevníci, zástupci Rolnického výboru a j. Majetným třídám bylo dáno 156 mandátů, z nichž skoro polovici obsadili kadeti. Spolu s družstevníky, kozáky a dost konservativními členy Rolnického výkonného výboru bylo pravé křídlo v mnohých věcech blízko většině. Rozdělení míst v přepychové chaloupce na slepičích nožkách bylo takto v křiklavém rozporu s veškerým projevem vůle měst a venkova. Zato však Marijinský palác v opak šedým sovětským a jiným zastupitelstvům soustředil v svých zdech "výkvět národa". Poněvadž členové Zatímního parlamentu nezáviseli na nahodilostech volebního soupeření, na místních vlivech a provinčních zvyklostech, že teď má tam a onde dojít na toho či onoho, vyslala sem každá veřejná skupina a každá strana své vůdce nejčelnější. Osobní složení bylo podle svědectví Suchanovova "neobyčejně skvělé". Když se Zatímní parlament sešel k prvnímu zasedání, ulevilo se podle slov Miljukovových u srdce mnohým skeptikům: "Bude to docela dobré, nebude-li Ústavodárné shromáždění horší než je toto." "Výkvět národa uspokojivě zíral na sebe do palácových zrcadel, nepozoruje, že je květem hluchým.

Kerenskij, zahajuje 7. října Radu republiky, neopominul příležitosti připomenout, ze ačkoliv vláda má "moc úplnou‚ je přece hotova vyslechnout "všechny skutečně hodnotné podněty": jsouc absolutní, nepřestávala být osvícenou. V pětičlenném předsednictvu za předsednictví Avksentějevova bylo jedno místo dáno bolševikům: zůstane neobsazeným. Režisérům žalostné a neveselé komedie bylo nanic. Všechen zájem ponurého zahájení v ponurý deštivý den se předem soustřeďoval na tom, co řeknou bolševici. V kuloárech Marijinského paláce se šířila podle slov Suchanovových "sensační pověst: Trockij zvítězil většinou dvou nebo tří hlasů… a bolševici hned ze Zatímního parlamentu odejdou". Ale rozhodnutí odejít z Marijinského paláce bylo přijato 5. října na zasedání bolševické frakce všemi hlasy proti jednomu: tak veliký byl přesun doleva za minulé dvě neděle! Jenom Kameněv byl věrný své prvopočáteční posici, lépe říci, jediný on se odvažoval přímo jí hájit. Ve zvláštním prohlášení k ústřednímu výboru charakterisoval Kameněv docela bez okolků tento kurs za kurs "straně velmi nebezpečný". Nejasné záměry bolševiků budily jakýsi neklid v Zatímním parlamentu: obávali se vlastně ne tak otřesu režimu, jako "skandálu" před tváří spojeneckých diplomatů, jež právě většina přivítala náležitým výbuchem vlasteneckého potlesku. Suchanov vypravuje, jak za bolševiky vypravili oficiální osobnost, samého Avksentějeva, aby zvěděli předem: co bude? " ‚Maličkost, odpověděl Trockij, ‚čirá malichernost, malá ranka z pistole.'"

Když bylo zasedání zahájeno, bylo dáno Trockému podle jednacího řádu, přejatého od státní dumy, deset minut mimo denní pořad k prohlášení za bolševickou skupinu. V sále je napjaté mlčení. Prohlášení se začínalo zjištěním, že vláda je teď právě tak neodpovědná jako před Demokratickou poradou, jež se svolávala jakoby na obmezení moci Kerenského a že zástupci majetných tříd vstoupili do Zatímní rady v takovém počtu, na nějž nemají ani nejmenšího práva. Kdyby se měšťáctvo opravdu chystalo k Ústavodárnému shromáždění za půl druhého měsíce, neměli by jeho vůdcové teď příčiny hájit tak zatvrzele neodpovědnost vlády dokonce před zastupitelstvem tak smíchaným. "Všechno záleží v tom, že měšťácké strany si vytkly za cíl znemožnit Ústavodárné shromáždění." Rána zasahuje cíl. Tím bouřlivěji protestuje pravé křídlo. Neodchyluje se od textu prohlášení, tepe řečník průmyslovou, agrární a vyživovací politiku vlády: jiný kurs než tento by ani nebyl možný, ani kdyby vědomě si vláda vytkla za cíl hnát masy do povstání. "Myšlenka vzdát revoluční hlavni město německému vojsku... zapadá jako přirozený článek do obecné politiky, jež má usnadnit... protirevoluční spiknutí." Protesty rostou v bouři. Křik o Berlíně, německém zlatě, o zapečetěném voze a na tomto pozadí jako střepy lahví na hromadě rmutu - uličnické nadávky. Nikdy se nic takového neslyšelo ani za nejvášnivějších bojů v nečistém, zanedbaném a vojáky poplivaném Smolném. "Stačilo, abychom se dostali do dobré společnosti Marijinského paláce…‚" píše Suchanov, "aby hned zase vzniklo to otrokářské ovzduší, které bylo v státní dumě volené podle censu."

Raze si cestu skrze výbuchy nenávisti, střídající se s chvílemi ticha, řečník končí: "My, skupina bolševiků, prohlašujeme: s touto vládou zrady na lidu a s touto Radou napomahačství protirevoluci nemáme nic společného… Odcházejíce ze Zatímní rady vyzýváme dělníky, vojáky a rolníky celého Ruska k bdělosti a zmužilosti. Petrohrad je v nebezpečí! Revoluce je v nebezpečí! Lid je v nebezpečí!… Obracíme se k lidu. Všechnu moc sovětům!"

Řečník odchází s tribuny. Několik desítek bolševiků odchází ze sálu zahrnuto kletbami na odchodnou. Po starostlivé chvíli si zase většina s úlevou oddychla. Odešli jen bolševici - výkvět národa zůstává na strážném místě. Jenom levé křídlo kompromisníků se ohnulo pod ranou, namířenou, jak se zdálo, ne proti němu. "My, nejbližší sousedé bolševiků," přiznává se Suchanov, "jsme seděli docela stísněni vším tím, co se stalo." Čistí rytíři slov ucítili, že doba slov minula.

Ministr zahraničí Tereščenko v důvěrném telegramu ruským vyslancům oznamoval o zahájení Zatímního parlamentu: "První zasedání minulo velmi bezbarvě až na skandál, nastrojený bolševiky." Dějinnou roztržku proletariátu se státním mechanismem měšťáctva chápali tito lidé prostě jako "skandál". Měšťácký tisk neopominul šlehnout vládu, ukazuje na rozhodnost bolševiků: páni ministři jenom tehdy vyvedou zemi z anarchie, až budou mít "právě tolik rozhodnosti a vůle k činu, co jí má soudruh Trockij". Jako by bývalo šlo o rozhodnost a vůli jednotlivých osob, nikoli o dějinné osudy tříd. A jako by se býval výběr osob a charakterů děl nezávisle na dějinných úkolech. "Mluvili a jednali," napsal Miljukov o odchodu bolševiků ze Zatímního parlamentu, "jako lidé cítící za sebou sílu, vědoucí, že zítřek náleží jim."

Ztráta Monzundských ostrovů, vzrostlé nebezpečí nad Petrohradem, odchod bolševiků ze Zatímního parlamentu na ulici přiměl kompromisníky zamyslit se nad tím, co bude dále s válkou. Po třídenní rozpravě, jíž se zúčastnil ministr vojenství a ministr námořnictví, komisaři a zástupci armádních organisací, našel konečně Výkonný výbor spásné rozhodnutí: "Naléhat, aby se pařížské konference spojenců zúčastnil zástupce ruské demokracie." Po nových obtížích jmenovali zástupcem Skobeleva. Byla vypracována podrobná směrnice: mír bez anexí a náhrad, neutralisování průplavů, rovněž Suezského a Panamského - zeměpisný obzor kompromisníků byl větší než obzor politický - zrušit tajnou diplomacii, postupně odzbrojit. Výkonný výbor vysvětloval, že účast jeho zástupce v pařížských poradách ‚má za cíl vykonati nátlak na spojence". Nátlak Skobelevův na Francii, Velkou Britanii a Spojené Státy! Kadetské noviny se jedovatě otázaly: jak se zachová Skobelev, odmítnou-li spojenci bez okolků jeho podmínky? "Pohrozí novou výzvou k národům celého světa?" Ach, vždyť kompromisníci se již dávno styděli za svou výzvu dřívější.

Výkonný výbor, chystaje se Spojeným Státům vnutit neutralisování Panamského průplavu, byl však neschopný vykonat nátlak na Zimní palác. 12. října poslal Kerenskij Lloyd-Georgovi obšírný dopis plný něžných výtek, bolných stížností a vroucích slibů. Fronta byla "v stavu lepším než byla na jaře". Arci, poraženecká propaganda - ruský ministerský předseda si stěžuje britskému na ruské bolševiky - zabránila vykonat všechny předsevzaté cíle. Ale o míru nemůže být ani řeč. Vláda ví jenom jedno: "jak válku vést dál". Ovšem, zálohou na své vlastenectví prosil Kerenskij o nové úvěry.

Osvobodiv se od bolševiků Zatímní parlament rovněž neztrácel času: 10. října se začala rozprava, jak pozdvihnout bojovnost armády. Dialog, roztáhnuv se do tří únavných zasedání, rozvíjel se podle neměnného schematu: - Třeba přesvědčit armádu, že bojuje o mír a demokracii, říkali na levici. - Přesvědčit ji nelze, třeba ji přimět, namítali na pravici. - Přimět není čím: aby ji bylo lze přimět, třeba nejprve aspoň zčásti ji přesvědčit, odpovídali kompromisnici. - Co se týče přesvědčování, jsou bolševici silnější než vy, namítali kadeti. Obě strany měly pravdu. Ale i kdo se topí, má pravdu, když ze sebe vyráží křiky než padne ke dnu.

18. října nastala chvíle rozhodnutí, jež podstatu věcí nikterak změnit nemohlo. Formulka eserů dostala 95 hlasů proti 127; 56 nehlasovalo. Formulka pravých 135 hlasů proti 139. Úžas: většina nikde! V sále, podle novinářských zpráv, je "obecné pohnutí a rozčilení". Ač cíl byl jednotný, byl výkvět národa neschopen učinit třebas jen platonické rozhodnutí o nejpalčivější věci života národa. Nebyla to náhoda: totéž se opakovalo den co den se všemi věcmi ostatními jak v komisích, tak i v plenu. Mínění byla rozštěpena a nešla dohromady. Všechny skupiny žily nejasnými stíny politické myšlenky: myšlenky samé nebylo. Snad prchla na ulici s bolševiky?… Slepá ulička Zatímního parlamentu byla slepou uličkou režimu.

Přesvědčit armádu bylo těžké, avšak ani přinutit k čemu ji nebylo lze. Po nové důtce Kerenského určené Baltskému loďstvu, jež bylo v boji a přinášelo oběti, obrátil se sjezd námořníků k Výkonnému výboru s požadavkem vystrčit ze Zatímní vlády "osobu, která zostouzí a hubí svým nestoudným politickým vyděračstvím Velikou revoluci". Takovouto řeč neslyšel Kerenskij dříve ani od námořníků. Oblastní výbor armády, námořnictva a ruských dělníků ve Finsku, jenž jednal jako moc, zadržel vládní náklady. Kerenskij pohrozil, že zatkne sovětské komisaře. Odpověď pravila: "Oblastní výbor klidně přijímá výzvu Zatímní vlády." Kerenskij zmlkl. V jádře bylo už Baltské loďstvo v povstání.

Na frontě pozemní nedospělo to ještě tak daleko, ale věci se i tu vyvíjely stejně. Vyživování se v říjnu rychle zhoršovalo. Hlavní velitel severní fronty oznamoval, že hlad je "hlavní příčinou mravního rozpadu armády". Zatím co kompromisnické špičky na frontě nepřestávaly tvrdit, ovšem už jenom za zády vojáků, že se bojová schopnost armády zlepšuje, vytyčoval zespod pluk za plukem požadavek, aby byly zveřejněny tajné smlouvy a ihned nabídnut mír. Ždanov, komisař západní fronty, oznamoval v první dny říjnové: "Smýšlení je neobyčejně znepokojivé v spojitosti s tím, že se blíží zima a zhoršuje výživa… Jistému úspěchu se těší bolševici."

Vládní orgány na frontě se octly v povětří. Komisař 2. armády oznamuje, že vojenské soudy nemohou konat povinnost, neboť vojáci volaní jako svědkové odpírají dostavit se k soudu a svědčit. "Poměr mezi velitelským sborem a vojáky je napjatější. Důstojníky pokládají za vinníky toho, že se válka prodlužuje." Nepřátelství vojáků k vládě a velitelskému sboru se už dávno přeneslo na armádní výbory, jejichž složení se neměnilo od počátku revoluce. Pluky přes jejich hlavy posílají své zástupce do Petrohradu, do Sovětu stěžovat si na nesnesitelný stav věcí v zákopech, kde jsou vojáci bez chleba, bez oděvů i bez víry, že by jim válka co dala. Na rumunské frontě, kde jsou bolševici velmi slabí, celé pluky odpírají střílet. "Za dvě nebo tři neděle vojáci sami vyhlásí příměří a složí zbraně." Delegáti jedné divise oznamuji: "Vojáci se usnesli, že jakmile se objeví první sníh, rozejdou se domů." Delegace 33. sboru hrozila na plénu petrohradského Sovětu: nebude-li se opravdově bojovat o mír, "vojáci sami se chopí vlády a vyhlásí příměří". Komisař 2. armády oznamuje ministru vojenství: "Nemálo se mluví o tom, že jakmile nastane zima, odejdou vojáci z posicí."

Sbratřování, jež se po červencových dnech skoro zastavilo, znovu se obnovilo a rychle rostlo. Po tišině, která tu na čas byla, se znova a stále častěji stávalo, že vojáci nejen důstojníky zatýkali, ale že důstojníky nejvíce nenáviděné utloukali. Soud se konal téměř veřejně, před vojáky. Nikdo do toho nezasáhl: většina nechtěla, malá menšina se neodvažovala. Vrah se vždy postačil schovat, jako by utonul beze stopy ve vojenské mase. Jeden generál napsal: "Křečovitě se čehosi držíme, modlíme se za nějaký zázrak, avšak většina chápe, že záchrany není.

Vlastenecké noviny, pletichářské a zabedněné zároveň, nepřestávaly psát o dalším vedení války, o ofensivě a vítězství. Generálové potřásali hlavami, někteří obojace přízvukovali. "Snít teď o ofensivě," napsal 7. října baron Budberg, velitel sboru položeného kolem Dvinsku, "mohou jenom čiří blázni." Ale již druhý den si musil zapsat do téhož deníku: "… jsem omráčen a vyšinut z rovnováhy směrnicí, kterou jsem dostal, o ofensivě chystané nejpozději na den 20. října. Štáby, které už nevěřily ničemu a nad vším mávaly rukama, pracovaly na plánech nových operací. Nemálo bylo generálů, kteří spatřovali poslední spásu v tom, aby se opětovala zkušenost Kornilovova s Rigou v ohromném rozměru: armádu zatáhnout do boje a pokusit se svalit porážku na hlavu revoluce.

Z podnětu ministra vojenství Verchovského bylo nařízeno propustit starší ročníky do zálohy. Železné dráhy se prohýbaly pod náporem vracejících se vojáků. V přeplněných vozech se lámala pera a prolamovaly podlahy. Nálada těch, kteří zůstávali na místech, se tím nelepšila. "Zákopy se rozpadají," píše Budberg. "Spojovací chodby jsou zatopeny; všude plno odpadků a nečistoty… Vojáci rozhodně odmítají čistiti zákopy… Hrozné si pomyslit, kam to všechno povede, jakmile nastane jaro a všechno to začne hnít a se rozkládat." V trpné rozhořčenosti se vojáci jeden vedle druhého zdráhali dokonce i dát se očkovat: to rovněž byl způsob boje proti válce.

Po marných pokusech pozdvihnout bojovou schopnost armády stlačením jejího počtu, dospěl Verchovskij pojednou k závěru, že zachránit zemi může jenom mír. Na zvláštní poradě s kadetskými vůdci, jež mladý a naivní ministr doufal přemluvit, rozvinul Verchovskij obraz hmotného a duševního rozpadu armády: "veškeré pokusy vésti válku dále mohou jenom uspíšit pohromu." Kadeti to nemohli nechápat, ale zatím co jiní mlčeli, Miljukov pohrdlivě krčil rameny: "vážnost Ruska", "věrnost spojencům"… Nevěře ani jedinému z těchto slov, usiloval vůdce měšťáctva úporně, jak by pohřbil revoluci v troskách a mrtvých tělech války. Verchovskij projevil politickou odvahu: bez vědomí a uvědomení vlády vystoupil 20. října v komisi Zatímního parlamentu s prohlášením, ze je třeba ihned sjednat mír nezávisle na souhlasu nebo nesouhlasu spojenců. Proti němu se zuřivě vyřítili všichni ti, kteří v soukromých rozhovorech byli s ním zajedno. Vlastenecký tisk psal, že ministr vojenství "skočil na zadní voje vozu soudruha Trockého". Burcev dělal narážky na německé zlato. Verchovského poslali na dovolenou. Mezi sebou si vlastenci říkali: podstatě má pravdu. Budberg dokonce i v deníku byl opatrný: "se stanoviska věrnosti slovu", napsal si Budberg, "je to návrh arci úkladný, ale se stanoviska egoistických prospěchů Ruska dává snad jediný naději ve spásné východisko". Mimochodem se baron přiznává, jak závidí německým generálům, jímž "osud dává štěstí, že se stávají tvůrci vítezství". Nepředvídal, že brzy dojde i na německé generály. Tito lidé, dokonce ani nejchytřejší z nich, vůbec nic nepředvídali. Bolševici předvídali mnohé věci a to byla jejich síla.

Odchod ze Zatímního parlamentu strhával před lidem poslední mosty, které ještě spojovaly stranu povstání s oficiální společností. S novou rázností blízkost cíle zdvojnásobuje síly - začali bolševici agitaci, již protivníci nazývali demagogií, protože vynášela na ulice to, co oni sami schovávali v kabinetech a kancelářích. Přesvědčivost této neúnavné věštby vyplývala z toho, že bolševici chápali postup vývoje, podřizovali mu svou politiku, nebáli se mas, nezdolně věřili v svou pravdu a své vítězství. Lid je neúnavně poslouchal. Masy cítily potřebu držet pohromadě, každý se chtěl vyzkoušet skrze jiné a všichni pozorně a napiatě sledovali, jak jedna a táž myšlenka se obracela v jejich vědomí ve všech svých stínech a rysech. Nekonečné davy stály u cirků a jiných velikých budov, kde promlouvali nejpopulárnější bolševici nejnovější řeči a nejnovější výzvy.

Vedoucích agitátorů v měsíci říjnu silně ubylo. Chyběl tu především Lenin jako agitátor a ještě více jako přímý denní podněcovatel. Nebylo jeho prostých a pronikavých závěrů, které se pevně zatínaly do vědomí mas, jeho výrazných slůvek, která zachytil v lidu a hned mu je zase navracel. Chyběl skvělý agitátor Zinověv: skrývaje se před pronásledováním po obžalobách pro červencové "povstání" ‚ obrátil se rázně proti povstání říjnovému a tím také na celé kritické období odešel s pole činu. Kameněv, nenahraditelný propagátor, zkušený politický instruktor strany, odsuzoval kurs vedoucí k povstání, nevěřil ve vítězství, viděl před sebou pohromu a zachmuřeně ustoupil do ústraní. Sverdlov, povahou vice organisátor než agitátor, mluvil často na masových schůzích a jeho přímý, mohutný a neúnavný bas šířil klidnou jistotu. Stalin nebyl ani agitátor, ani řečník. Mluvíval nejednou jako zpravodaj na poradách strany. Ale mluvil snad jen jedinkrát na masových schůzích revoluce? V dokladech a vzpomínkách se o tom nezachovalo jediné stopy.

Výraznou agitaci konal Volodarskij, Laševič, Kollontajová a Čudnovskij. Za nimi šly desítky agitátorů menšího významu. Se zájmem a sympatií, k níž se u lidí vzdělanějších přiměšovala shovívavost, se poslouchal Lunačarskij, zkušený řečník, jenž uměl uplatnit skutečnosti i závěr, pathos i žert, ale jenž nepomýšlel na to, aby někoho vedl: samému mu bylo potřeba, aby ho vedli. Podle toho, jak se blížila revoluce, Lunačarskij začal pozbývat barev a uvadal.

Suchanov vypravuje o předsedovi petrohradského Sovětu: "Odtrhuje se od práce v revolučním štábu, lítal z Obuchovského závodu na Trubočný, z Putilovského na Baltský, z manéže do kasáren a zdálo se, že mluví současně na všech místech. Osobně ho znal a slyšel každý petrohradský dělník a voják. Jeho vliv - v masách i v štábu - měl převahu. Byl ústřední osobností těchto dní a hlavním hrdinou této pozoruhodné stránky dějin."

Ale nesrovnatelně působivější byla v tomto posledním období před převratem ona molekulová agitace, kterou vykonávali bezejmenní dělníci, námořníci a vojáci, získávajíce stoupence jednotlivě, rozptylujíce poslední pochyby a vítězíce nad posledním kolísáním. Měsíce zimničného politického života daly vznik velkým kádrům v masách, vychovaly sta a tisíce samorostlých talentů, které si uvykly sledovat politiku zespod a nikoli shora a právě proto hodnotily skutečnosti a lidi tak trefně a jistě, jak to ani zdaleka nebylo vždy dostupné řečníkům akademicky vzdělaným. Na prvním místě byli pítěrští dělníci, rodilí proletáři, z nichž vyšla vrstva agitátorů a organisátorů ryze revolučního kalení a velké politické kultury, samostatných v myšlení, v slově i činu. Soustružníci, zámečníci a kováři, vychovatele dílen a závodů, měli už kolem sebe své školy i své učedníky, příští budovatele sovětské republiky. Baltští námořníci, nejbližší soudruzi v boji dělníků petrohradských, značnou měrou vyšlí právě z jejich ovzduší, dali brigády agitátorů, kteří brali útokem zaostalé pluky, újezdní města a mužícké okresy. Zobecňující formulka, vržená v cirku Moderně kterýmkoliv revolučním vůdcem, naplňovala se v stovkách myslících hlav masem a krví a pak letěla celou zemí.

Z pobaltského kraje, z Polska a Litvy zároveň s průmyslovými podniky nebo i jednotlivě vystěhovány za ústupu ruské armády tisíce revolučních dělníků a vojáků: všechno to byli agitátoři proti válce a jejím vinníkům. Lotyšští bolševici, kteří byli odtrženi od rodné půdy a postavili se úplně na půdu revoluce, přesvědčení, úporní, rozhodní, konali den co den podvratnou práci ve všech částech země. Hranaté tváře, drsný přízvuk a často komolené ruské věty dávaly zvláštní výraznost jejich nezkrotným výzvám k povstání.

Masa už nesnášela mezi sebou lidi kolísající, pochybující a nestranné. Snažila se strhnout všechny, upoutat, přesvědčit a získat. Závody společně s pluky posílaly své zástupce na frontu. Zákopy se spojovaly s dělníky a rolníky nejbližšího území v týlu. V městech za frontou se konaly nesčetné schůze, porady a konference, na nichž vojáci a námořníci smlouvali s dělníky a rolníky jednotný postup: Bělorusko, pokulhávající za událostmi a s frontou blízko spiaté, bylo takto získáno pro bolševictví.

Tam, kde místní stranické vedení bylo nerozhodné, vyčkávavé, jako na příklad v Kijeve, Voroněži a mnohých jiných místech, upadaly často masy do pasivnosti. Aby ospravedlnili svou politiku, ukazovali předáci na pokleslé smýšlení, jež sami působili. A naopak zase: "čím ráznější a smělejší byla výzva k povstání", píše Povolžskij, jeden z agitátorů kazaňských, "s tím vetší důvěrou a tím přátelštěji se masa chovala k řečníkovi".

Závody a pluky Petrohradu a Moskvy bušily stále naléhavěji na dřevěná vrata venkova. Za peníze, které mezi sebou sebrali, posílali dělníci delegáty do jejich rodných gubernií. Pluky přijímaly usnesení, aby se rolníci vyzývali podporovat bolševiky. Dělníci z podniků za městy se vypravovali do okolních vesnic, roznášeli noviny a zakládali bolševické buňky. Z těchto výprav si přinášeli v zorničkách záblesk ohňů selské války.

Bolševictví si dobývalo země. Bolševici se stávali nepřemožitelnou silou. Za nimi šel lid. Městské dumy v Kronštadtě, Caricyně, Kostromi a Šuji, zvolené podle obecného práva hlasovacího, byly v rukou bolševiků. 52 procent hlasů dostali bolševici ve volbách do obvodních dum moskevských. V dalekém a pokojném Tomsku, stejně jako v Samaře úplně bez průmyslu, se dostali na první místo. Ze čtyř volených zástupců šlisselburského újezdního zemstva zvoleni tři bolševici. Ve volbách do Iigovského újezdního zemstva dostali bolševici 50 procent hlasů. Všude to nebylo tak příznivé. Ale všude se věci měnily stejně: váhy bolševické strany rychle přibývalo.

Mnohem výrazněji však se zbolševičtění mas projevovalo v organisacích třídních. Odborové organisace měly v hlavním městě přes půl milionu organisovaných dělníků. Těm menševikům, kteří v některých odborových svazech drželi ještě vedení, se samým zdálo, že jsou přežitkem včerejšího dne. Ať se sešla na schůzi kterákoliv část proletariátu a aťsi byly její přímé úkoly jakékoliv, dospívala nezbytně k bolševickým závěrům. A nebyla to náhoda: odborové organisace, závodní výbory, hospodářská a vzdělávací sdružení dělnické třídy, ať nastálo anebo jen na čas ustavené, byly veškerou situací nuceny, ať jednaly o úkolu jakémkoliv, dávat si stejnou otázku: kdo je v domě pánem?

Dělníci závodů dělostřeleckého úřadu, svolaní ke konferenci, aby se upravil poměr k správě, odpovídají na otázku, jak toho dosáhnout: skrze vládu sovětů. To už není holá formulka, nýbrž program hospodářské záchrany. Blížíce se k moci, dělníci jednají stále konkrétněji o věcech průmyslu: dělostřelecká konference ustavila dokonce ústředí, jež mělo projednat způsoby, jak převést vojenské závody k výrobě pro mírovou potřebu.

Moskevská konference továrních a závodních výborů uznala, že je třeba, aby místní sovět nařízením rozhodl předem všechny stávkové spory, otevřel z vlastní moci podniky, zavřené výlukáři, a vyslal své zástupce do Sibiře a donského revíru, aby zabezpečili závodům chléb a uhlí. Petrohradská konference továrních a závodních výborů se zabývá věcí agrární po zprávě Trockého se usnáší na provolání k rolníkům: proletariát cítí, že je nejenom samostatnou třídou, ale i vůdcem lidu.

Všeruská konference továrních a závodních výborů v druhé polovici října se zabývá dělnickým dozorem nad výrobou jakožto úkolem pro celý stát. "Dělníkům je do pravidelného a nepřetržitého chodu podniků víc než majitelům." Dělnický dozor "je životní věcí celé země a třeba, aby jej podporovalo rolnictvo i revoluční armáda". Resoluce, otvírající dveře novému hospodářskému pořádku, je přijímána zástupci všech průmyslových podniků Ruska proti 5 hlasům; 9 se zdrželo hlasování. Několik jednotlivců nehlasovalo, ale to byli staří menševici, kteří již nemohli jít se svou stranou, ale ještě se nerozhodli přímo zdvihnout ruku pro bolševický převrat. Zítra to udělají.

Teprve nedávno ustavené demokratické samosprávy obecní odumírají zároveň s orgány vládní moci. Nejdůležitější úkoly, jako zabezpečit města vodou, topivem a potravinami, připadají stále více sovětům a jiným dělnickým organisacím. Závodní výbor petrohradské elektrárny a plynárny pátral v městě i kolem něho, hledaje hned uhlí, hned olej pro turbiny a skrze výbory jiných podniků se dopátral obého, bojuje proti majetníkům a správě podniků.

Ne, moc sovětů nebyla přeludem, libovolným výmyslem ani smyšlenkou stranických teoretiků. Rostla nezdolně zespod, z rozpadu hospodářství, bezmocnosti majetných vrstev a potřeb mas: sověty se ve skutečnosti stávaly mocí dělníkům, vojákům a rolníkům jiné cesty nezbývalo. O vládě sovětů nebyl už čas mudrovat a příti se: by]o třeba ji uskutečnit.

Na prvním sjezdu sovětů v červnu bylo usneseno svolávat sjezd každé tři měsíce. Výkonný výbor však nejenže nesvolal včas sjezd druhý, ale projevoval úmysl jej vůbec nesvolávat, aby se nestřetl tváří v tvář s nepřátelskou většinou. Demokratická porada měla hlavním svým cílem vytlačit sověty a zaměniti je orgány "demokracie". Ale to nebylo tak snadné. Sověty se nechystaly ustoupit s cesty nikomu.

21. září ke konci Demokratické porady se petrohradský Sovět zdvihl, pro to, aby co nejrychleji byl svolán sjezd sovětů. V ten smysl byla po zprávě Trockého a moskevského hosta Bucharina přijata resoluce, v níž se formálně vycházelo z toho, že je potřeba se připravovat "na novou vlnu protirevoluce": Program obranný, jenž razil cestu budoucí ofensivě, se opíral o sověty jako jediné organisace schopné boje. Resoluce žádala, aby sověty upevňovaly své posice v masách. Tam, kde sověty mají skutečnou moc, nesmějí ji naprosto pouštět z rukou. Revoluční výbory, ustavené v kornilovských dnech, musí být stále pohotově. "Aby se spojila a dohodla akce všech sovětů v jejich boji proti blížícímu se nebezpečí a aby se rozhodla otázka, jak ustaviti revoluční moc, třeba ihned svolat sjezd sovětů." Defensivní revoluce míří takto ke svržení vlády. Podle tohoto politického komorního tónu se ladí od této chvíle agitace až do chvíle povstání.

Delegáti sovětů, kteří se sjeli na Poradu, dali na druhý den Výkonnému výboru otázku, co bude se sjezdem. Bolševici žádali, aby se sjezd svolal do dvou neděl a navrhovali, lépe říci, hrozili, že ustaví na to zvláštní orgán, opírající se o sovět petrohradský a moskevský. Ve skutečnosti by však byli rádi viděli, aby sjezd byl svolán starým Výkonným výborem: to předem uklízelo spory o pravomoc sjezdu a tak se kompromisníci mohli svrhnout s vlastní součinností. Zpola zakrytá pohrůžka bolševiků působila: neodvažujíce se zatím ještě provést roztržku se sovětskou legálností, vůdci Výkonného výboru prohlásili, že nikomu nesvěří výkon své povinnosti. Sjezd byl stanoven na 20. říjen, tedy ani ne za měsíc.

Sotva se však delegáti z venkova rozjeli, hned se vůdcům Výkonného výboru rozbřesklo, že sjezd není teď včasný, že odvede místní pracovníky od volební kampaně a bude na škodu Ústavodárnému shromáždění. Skutečné nebezpečí bylo v tom, že sjezd se stane ohromným pretendentem moci: ale o tom se diplomaticky mlčelo. 26. září pospíchal už Dan podat užšímu výkonnému výboru, nestaraje se ani, aby věc připravil, návrh, aby se sjezd odložil.

S nejprostšími zásadami demokratičnosti okolkovali tito patentovaní demokraté ze všeho nejméně. Právě v tyto dny porušili usnesení Demokratické porady, jimi svolané, jež odmítla koalici s kadety. A tu zase projevili své povýšené pohrdání k sovětům, počínajíc Sovětem petrohradským, na jehož bedrech se zdvihli k moci. A což snad opravdu mohli, nepřetrhávajíce spojenectví s měšťáctvem, dbát nadějí a požadavků desítek milionů dělníků, vojáků a rolníků, jsoucích pro sověty?

Trockij odpověděl na návrh Danův v ten smysl, že sjezd ať tak či onak svolán bude, ne-li cestou ústavní, pak revoluční. Užší výbor, jinak tak pokorný, tentokráte odmítl jít cestou sovětského coup d'état. Ale malá porážka nikterak nepřiměla spiklence složiti zbraně, naopak jako by je byla poštvala. Dan našel vlivnou oporu ve vojenské sekci Výkonného výboru, jež rozhodla, že "se optá" organisací na frontě, zda svolat sjezd, to jest, má-li se vykonat usnesení dvakráte přijaté nejvyšším sovětským orgánem. Mezitím kompromisnický tisk začal kampaň proti sjezdu. Zvlášť zuřivě se chovali eseři. "Bude-li sjezd svolán čili nic," psalo Dělo Naroda (Věc Lidu), "pro rozhodnutí otázky vládní to nemůže mít žádného významu… Vláda Kerenského se rozhodně nepodrobí." Čemu se nepodrobí? tázal se Lenin. "Moci sovětů," vysvětloval dále, "moci dělníků a rolníků, kterou Dělo Naroda, aby nezůstalo pozadu za pogromštíky a antisemity, monarchisty a kadety, nazývá mocí Trockého a Lenina."

Rolnický Výkonný výbor zase uznal, že svolati sjezd je "nebezpečné a nevhodné". V sovětských špičkách nastala zlovolná matenice. Delegáti kompromisnických stran, kteří se rozjížděli zemí, burcovali místní organisace proti sjezdu, jenž se oficiálně svolával nejvyšším sovětským orgánem. Oficios Výkonného výboru tiskl den co den resoluce proti sjezdu, objednané vedoucí kompromisnickou klikou, jejichž východištěm byly jenom vidiny z března, arci imposantně pojmenované. Izvěstija pochovávaly sověty v úvodníku, prohlašujíce je za zatímní baráky, jež třeba zbourat hned, jakmile jen Ústavodárné shromáždění zakončí "stavbu nového zařízení".

Agitace proti sjezdu ze všeho nejméně mohla bolševiky překvapit. Už 24. září ústřední výbor strany, nespoléhaje na rozhodnutí Výkonného výboru, se usnesl začít zespod skrz místní sověty a organisace na frontě kampaň pro sjezd. Do oficiální komise Výkonného výboru pro svolání, lépe říci, pro sabotáž sjezdu vyslán za bolševiky Sverdlov. Pod jeho vedením burcovány, místní organisace strany a skrze ně i sověty. 27. září žádaly všechny revoluční orgány revalské, aby ihned byl rozpuštěn Zatímní parlament a svolán pro ustavení vlády sovětů sovětský sjezd, při čemž se slavnostně zavazovaly podporovat jej "všemi silami a možnostmi, které jsou v pevnosti po ruce". Mnohé místní sověty, počínajíc moskevskými obvody, navrhly, aby příprava a svolání sjezdu byly odňaty neloyálnímu Výkonnému výboru. Na resoluce armádních výborů proti sjezdu se hrnul příval volání, aby se sjezd svolal, volaly tak prapory, pluky, sbory a místní posádky. "Sjezd sovětů nechť se chopí vlády a před ničím se nezastavuje," praví plenární schůze vojáků v Kyštymu na Urálu. Vojáci v novgorodské gubernii vyzývají rolníky, aby se účastnili sjezdu, nedbajíce usnesení rolnického Výkonného výboru. Gubernské sověty, sověty újezdní a to nejzapadlejších oblastí, závody, doly, pluky, dreadnoughty, torpédovky, vojenské lazarety, schůze, automobilová rota v Petrohradě a sanitní oddíly v Moskvě - všichni žádají, aby vláda byla smetena a moc postoupena sovětům.

Nespokojujíce se kampaní agitační, vytvořili si bolševici důležitou oporu organisační tím, že svolali sjezd sovětů severní oblasti, na němž bylo 150 zástupců z 23 míst. To byla rána dobře uvážená! Výkonný výbor pod vedením svých velkých mistrů na malinké věci prohlásil severní sjezd za soukromou poradu. Hrstka menševických delegátů se nezúčastnila prací sjezdových, zůstavši tam jenom "pro informaci". Jako by to mohlo jen za mák zmenšit význam sjezdu, na němž byly zastoupeny sověty Petrohradu a venkova, Moskvy, Kronštadtu, Helsink a Revalu, to jest obou hlavních měst námořních pevností, Baltského loďstva a posádek kolem Petrohradu. Antonovem zahájený sjezd, jemuž se úmyslně dávalo vojenské zabarveni, se konal za předsednictví praporčíka Krylenka, nejlepšího agitátora strany na frontě, příštího bolševického nejvyššího velitele. Hlavním předmětem politické zprávy Trockého byl nový pokus vlády vyvésti z Petrohradu revoluční pluky: sjezd nedovolí "odzbrojit Petrohrad a zaškrtit Sovět". Otázka petrohradské posádky je složkou problému základního: problému moci. "Všechen lid hlasuje pro bolševiky. Lid nám důvěřuje a nakazuje chopiti se moci." Resoluce, navržená Trockým, praví: "Nastala chvíle, kdy jenom ráznou a jednomyslnou akcí všech sovětů může být… rozhodnuta věc ústřední moci." Tato téměř nezakrytá výzva k povstání přijata všemi hlasy a jenom tři delegáti se zdrželi hlasování.

Laševič vyzýval sověty soustředit u sebe, tak jako to učinil Petrohrad, všechny příkazy místním posádkám. Lotyšský delegát Peterson sliboval na ochranu sjezdu sovětů 40.000 lotyšských střelců. Nadšeně přijaté prohlášení Petersonovo naprosto nebylo frází. Za několik dnů sovět lotyšských pluků prohlásil: "Jenom lidové povstání… učiní možným, aby moc byla postoupena sovětům." Radiové vysílačky lodí rozšířily 13. října po celé zemi výzvu severního sjezdu připravovat se na Všeruský sjezd sovětů. "Vojáci, námořníci, rolníci a dělníci! Vaše povinnost je smést všecky překážky..."

Bolševickým delegátům severního sjezdu navrhl ústřední výbor strany nerozjíždět se z Petrohradu a čekat na blízký už sjezd sovětů. Jednotliví delegáti z nařízení užšího výboru, sjezdem zvoleného, se vypravili do armádních organisací a místních sovětů se zprávami, jinými slovy, aby připravili venkov na povstání. Výkonný výbor spatřil vedle sebe mohutné ústrojí, opírající se o Petrohrad a Moskvu, mluvící se zemí skrze radiové stanice dreadnoughtů a hotové kteroukoliv chvíli zaměnit nejvyšší sovětský orgán, pokud šlo o svolání sjezdu. Drobné organisační vytáčky nijak nemohly kompromisníkům pomoci.

Boj za sjezd a proti němu dal v jednotlivých místech poslední popud k zbolševičtění sovětů. V mnohých pokulhávajících guberniích, na příklad v smolenské bolševici buď sami nebo společně s levými esery dostali po prvé většinu až teprve za kampaně pro sjezd anebo ve volbách delegátů. Dokonce i na sibiřském sjezdě sovětů se bolševikům podařilo v polovici října ustavit společně s levými esery pevnou většinu, jez snadno vtiskla svou pečeť všem místním sovětům. 15. října kijevský sovět 159 hlasy proti 28 (3 nehlasovali) uznal příští sjezd sovětů za "svrchovaný orgán moci". 16. října sjezd sovětů severozápadní oblasti v Minsku, to jest v středu západní fronty, uznal, že svolati sjezd je věc neodkladná. 18. října petrohradský Sovět vykonal volby na příští sovětský sjezd: pro bolševickou kandidátku (Trockij, Kameněv, Volodarskij, Jureněv a Laševič) odevzdáno 443 hlasů; pro esery 162 hlasů; všechno to byli leví eseři, tíhnoucí k bolševikům; pro menševiky 44 hlasů. Sjezd urálských sovětů, zasedající za předsednictví Krestinského, kde ze 110 delegátů bylo 80 bolševiků, žádal za 223.900 organisovaných dělníků a vojáků svolat sjezd sovětů na dny již stanovené. V týž den, 19. října, Všeruská konference továrních a závodních výborů, nejpřímější a nejnepopíratelnější zastupitelstvo proletariátu celé země, se vyslovila pro to, aby moc byla ihned postoupena sovětům. 20. října Ivanovo-Vozneseňsk prohlásil o všech sovětech gubernie, že "jsou v přímém a nemilosrdném boji se Zatímní vládou" a vyzval je, aby samostatně rozhodovaly hospodářské a správní věci ve svých místech. Proti resoluci, znamenající svržení místních vládních orgánů, se zdvihl jen jediný hlas a jeden se zdržel hlasování. 22. října bolševický tisk uveřejnil nový seznam 56 organisací, které žádají, aby moc byla postoupena sovětům: všechno to byly opravdové masy a značnou měrou - ozbrojené.

Mocně slyšitelné hlášení podle jmen jednotlivých oddílů budoucího převratu nebránilo Danovi referovat v byru Výkonného výboru, že z 917 sovětských organisací odpovědělo jenom 50 kladně, že pošle delegáty, to ještě "nijak nadšeně". Lze snadno pochopit, že ty nemnohé sověty, které ještě pokládaly za potřebné sdělovat se o své city s Výkonným výborem, se chovaly k sjezdu bez nadšení. Avšak převážná většina místních sovětů a vojenských výborů prostě Výkonného výboru nedbala.

Kompromisníci, odhalivše a zostudivše se snahou, jak sjezd zmařit, neodvažovali se však přivésti věc do konce. Když se zřejmě vyjasnilo, že sjezdu vyhnout se nepodaří, prudce se otočily, zvavše všechny místní organisace volit delegáty na sjezd, aby se bolševikům nedostalo většiny. Avšak, vzpamatovav se příliš pozdě, musil Výkonný výbor tři dny před dobou, pro sjezd stanovenou, odložit sjezd na 25. říjen.

Únorovému řádu a s ním i měšťácké společnosti se dostalo posledním manévrem kompromisníku neočekávaného prodloužení lhůty, z níž však už nic vážného nemohli vytlouci. Zato vsak bolševici využili pěti dodatečných dnů velmi úspěšně. Později to uznali i nepřátelé. "Oddálení akce", vypravuje Miljukov, "užili bolševici především k zpevnění svých posicí mezi petrohradskými dělníky a vojáky. Trockij se objevoval na schůzích v různých částech petrohradské posádky. Nálada jím podnícená se vyznačuje tím, že na příklad v semenovském pluku nenechali mluvit členy Výkonného výboru Skobeleva a Dana, kteří se po něm přihlásili o slovo.

Obrat pluku semenovského, jehož jméno bylo vepsáno do dějin revoluce hroznými písmeny, měl symbolický, význam: v prosinci 1905 semenovci měli hlavní zásluhu na rozdrcení povstání v Moskvě. Velitel pluku generál Min rozkázal: "nemít zatčených". Na železničním úseku Moskva - Golutvino postříleli semenovci 150 dělníků a zaměstnanců. Generál Min, vyznamenaný carem za své chování, byl na podzim 1906 zabit eserkou Konopljannikovou. Semenovský pluk, úplně opředen sítí starých tradicí, se držel ze všech gvardějských oddílů nejdéle. Věhlas jeho "spolehlivosti" byl tak veliký, že přes plačtivý neúspěch Skobelevův a Danův spoléhala vláda úporně na semenovce až do chvíle převratu a dokonce i potom.

Otázka sjezdu sovětů byla ústřední politickou otázkou pěti neděl, které oddělovaly Demokratickou poradu od říjnového povstání. Už v prohlášení bolševiků na Demokratické poradě se prohlašoval příští sjezd sovětů za svrchovaný orgán země. "Jenom taková rozhodnutí a návrhy této Porady… mohou dospěti uskutečnění, jež budou uznány Všeruským sjezdem dělnických, rolnických a vojenských zástupců". V resoluci pro bojkot Zatímního parlamentu, podporované polovicí členů Výkonného výboru proti druhé polovici, se pravilo: "Otázku, zda se naše strana zúčastní jednání Zatímního parlamentu, činíme přímo závislou na těch opatřeních, která podnikne Všeruský sjezd sovětů, aby ustavil revoluční vládu." Apel k sjezdu sovětů se vine všemi doklady tohoto období téměř bez výjimky.

Při rozplameňující se selské válce, zostřujícím se národním hnutí, prohlubujícím se rozpadu, rozpadající se frontě a rozkližující se vládě stávají se sověty jedinou baštou tvůrčích sil. Každá otázka se mění v otázku moci a problém moci vede k sjezdu sovětů. Ten bude musit dát odpověď na všechny věci, počítajíc v to i Ústavodárné shromáždění.

Ani jediná strana neodvolávala ještě hesla Ústavodárného shromáždění, bolševiky v to počítajíc. Ale téměř nepozorovaně, v chodu revolučních událostí, hlavní demokratické heslo, krášlící půl druhého století svou barvou hrdinný boj mas, bledlo, línalo, jako by se rozmílalo mezi dvěma kameny žernovu, stalo se prázdnou plevou, holou formou bez obsahu, bez tradicí, nikoli perspektivou. V tomto ději nebylo nic záhadného. Vývoj revoluce se bral k přímému utkání o moc mezi dvěma základními třídami společenskými: měšťáctvem a proletariátem. Ani té, ani oné nemohlo Ústavodárné shromáždění už nic dát. Drobné měšťáctvo měst a vesnic mohlo v tomto utkání míti jenom pomocnou a podružnou úlohu. Chopiti se moci samo bylo rozhodně neschopné: jestliže předcházející měsíce podaly o něčem důkaz, bylo to právě to. Zatím však v Ústavodárném shromáždění mohlo drobné měšťáctvo ještě dostat většinu - a opravdu také ji později dostalo. Nač? Jenom na to, aby se ukázalo, že neví, co s ní dělat. V tom se právě jevila neschopnost formální demokracie v prudkém dějinném přelomu. Síla tradicí se projevila v tom, že dokonce v předvečer posledního utkání se ani jediný tábor nezřekl jména Ústavodárného shromáždění. Ale ve skutečnosti se měšťáctvo odvolávalo od Ústavodárného shromáždění ke Kornilovovi, a bolševici - k sjezdu sovětů.

Lze si jistotně myslit, že dosti rozsáhlé vrstvy lidu, dokonce i některé vrstvičky bolševické strany, živily v sobě, pokud šlo o sjezd sovětů, jakési ústavní iluse, to jest spojovaly s ním lichou myšlenku, že se samočinně a bezbolestně posune moc od koalice k sovětu. Avšak moc bylo třeba vyrvati násilím; hlasováním to nebylo možno učinit: jenom ozbrojené povstání mohlo věc rozhodnout.

Ale ze všech ilusí, které jako nezbytný příměsek provázejí každé veliké lidové hnutí, i nejrealističtější, byla iluse sovětského "zatímního parlamentu" - v souhrnu okolností - nejméně nebezpečná. Sověty se skutečně bily o moc, opíraly se stále více o vojenskou sílu, stávaly se mocí tam a onde a vybojovávaly si svůj sjezd. Pro iluse ústavní nezbývalo už mnoho místa, a i to málo bylo splavováno bojovným dějem.

Heslo sjezdu sovětů, uvádějíc v soulad revoluční úsilí revolučních dělníků a vojáků celé země, dávajíc jim jednotu cíle a jednotu času, zakrývalo zároveň zpola tajnou, zpola nepokrytou přípravu povstání neustálým apelem k zákonnému zastupitelstvu dělníků, vojáku a rolníků. Sovětský sjezd sám, usnadňuje sbírání sil k převratu, měl pak dát sankci výsledkům převratu a ustaviti moc novou, pro lid nespornou.