Vladimír Iljič Lenin

Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech


V
JAK SE UKLÁDAJÍ POKUTY?

Řekli jsme si, že podle zákona ukládá pokuty ze „své pravomoci“ vedení továrny nebo závodu. O stížnostech na jeho rozhodnutí zákon praví: „Na rozhodnutí vedení továrny nebo závodu o uložení pokut si dělníci nemohou stěžovat. Jestliže však úředníci tovární inspekce při návštěvě továrny nebo závodu na základě oznámení dělníků zjistí, že uložené pokuty neodpovídají požadavkům zákona, je vedení závodu voláno k odpovědnosti.“ Jak vidíte, toto ustanovení je velmi nejasné a odporuje si: na jedné straně dělníkovi říká, že na uložení pokut si nemůže stěžovat. Ale na druhé straně říká, že dělníci mohou inspektorovi „ohlásit“, že uložené pokuty „neodpovídají zákonu“. „Ohlásit nezákonnost“ a „stěžovat si na nezákonnost“. Kdo neměl příležitost seznámit se s ruskými zákony, se jistě zeptá, jaký je v tom rozdíl? Rozdíl není žádný, ale cíl tohoto úskočného ustanovení zákona je velmi jasný: zákon chtěl omezit právo dělníka stěžovat si na továrníky pro nespravedlivé a nezákonné ukládání pokut. Jestliže si dnes některý dělník postěžuje inspektorovi na nezákonné uložení pokuty, může mu inspektor odpovědět: „Zákon nedovoluje stěžovat si na ukládání pokut.“ Kolik najde dělníků, kteří znají tyto kličky zákona, a umí odpovědět: „Já si nestěžuji, já to jen hlásím.“ Inspektoři mají dozírat na dodržování zákonů o vztazích mezi dělníky a továrníky. Inspektoři jsou povinni přijmout všechna hlášení o nedodržování zákona. Podle předpisu (viz Nařízení úředníkům tovární inspekce[25], schválené ministrem financí), má mít inspektor přijímací dny, nejméně jeden v týdnu, aby podal ústně vysvětlení osobám, které o to požádají, a oznámení o přijímacích dnech má být vyvěšeno v každé továrně. Teprve tehdy, až dělníci budou zákon znát a budou pevně rozhodnuti nepřipustit žádné odchylky, pak se ukáže, že jeho kličky jsou zbytečné, a dělníci budou s to prosadit jeho dodržování. Mají právo dostat zpět peníze za nesprávně uložené pokuty? Podle zdravého rozumu by měla znít odpověď — ano. Nelze přece připustit, aby továrník mohl nesprávně pokutovat dělníka a nevrátit mu neprávem sražené peníze. Ale jak je vidět, při projednávání tohoto zákona ve Státní radě bylo rozhodnuto o tom úmyslně pomlčet. Členové Státní rady došli k názoru, že kdyby dělníci dostali právo žádat zpět neprávem odňaté peníze, „oslabilo by to v očích dělníků autoritu, kterou musí mít vedení továrny v zájmu udržení pořádku mezi dělníky“. Takto soudí vrchnost o dělnících! Továrník si neprávem přisvojil dělníkovy peníze a dělník nemá mít právo požadovat jejich vrácení. Proč je tedy dělník připravován o své peníze? Protože stížnosti „oslabují autoritu vedení“! To znamená, že „autorita vedení“ a „pořádek v továrnách“ se udržují pouze tím, že dělníci neznají svá práva a „nesmějí“ si stěžovat ani tehdy, když nadřízení porušují zákon! To znamená, že vrchnost se prostě bojí, aby se dělníci nerozhodli kontrolovat spravedlivé ukládání pokut! Dělníci by měli poděkovat členům Státní rady za jejich otevřenost, která názorně ukazuje, co mohou od vlády očekávat. Dělníci musí dát najevo, že se považují za stejné lidi jako továrníci a že nedovolí, aby se s nimi zacházelo jako s němou tváří. Proto musí dělníci považovat za svou povinnost stěžovat si na každou nespravedlivě uloženou pokutu, neustále předkládat žádosti o vrácení peněz — buď inspektorovi, nebo v případě odmítnutí soudu. I když dělníci od inspektorů ničeho nedosáhnou ani u soudu, přece jen nebude jejich úsilí marné: otevře dělníkům oči, ukáže jim, jak nakládají naše zákony. s jejich právy.

Teď tedy víme, že pokuty ukládá ze „své pravomoci“ vedení. Jenže v každé továrně může být různý rozsah pokut (neboť zákon stanoví jenom hranici, kterou už nelze překročit) a jiný podnikový řád. Proto zákon požaduje, aby každé porušení kázně, za které je možné uložit pokutu, i její výše, byly předem zveřejněny v sazebníku pokut. Sestavuje jej každý majitel továrny či závodu a schvaluje jej tovární inspektor. Podle zákona musí být sazebník vyvěšen v každé dílně.

Aby bylo možné sledovat oprávněnost ukládaných pokut a jejich počet, musí se všechny pokuty přesně zapisovat. Zákon požaduje zapsat pokuty do mzdové knížky dělníka. „nejpozději do tří dnů ode dne uložení“. Ze zápisu musí být zřejmý především důvod k uložení pokuty (tj. za co byl dělník pokutován — za nedbalou práci a přesně za kterou, za svévolné zameškání pracovní doby nebo za porušení kázně a jakého druhu), a za druhé výše pokuty. Zápis pokut do mzdové knížky je nutný proto, aby si dělníci mohli ověřit, zda pokuta byla uložena správně, a v případě jakékoli nezákonnosti mohli včas podat stížnost. Dále mají být všechny pokuty zapsány do zvláštní vázané knihy, která má být v každé továrně nebo závodě, aby je tovární inspekce mohla přezkoumat.

Nebude snad na škodu říci několik slov o stížnostech na továrníky a inspektory, protože dělníci většinou nevědí, jak a komu si mají stěžovat. Podle zákona se mají stížnosti na každé porušení zákona v továrně nebo v závodě podávat továrnímu inspektorovi. Ten je povinen přijímat ústní i písemné projevy nespokojenosti. Jestliže tovární inspektor nevezme žádost v úvahu, lze to oznámit vrchnímu inspektorovi, který rovněž musí mít přijímací dny, aby mohl žádosti vyslechnout. Kromě toho má být kancelář vrchního inspektora otevřena denně pro osoby, které požadují informace a vysvětlení nebo chtějí inspektorovi něco oznámit (viz Nařízení úředníkům tovární inspekce, čl. 18). Proti rozhodnutí inspektora se lze odvolat u guberniálního úřadu pro tovární záležitosti.[a] Pro tyto stížnosti je v zákoně stanovena lhůta jednoho měsíce ode dne, kdy inspektor oznámil své rozhodnutí. Proti rozhodnutí továrního úřadu je možné se ve stejné lhůtě odvolat k ministru financí.

Jak vidíte, v zákoně je uvedeno velmi mnoho osob, jimž lze podat stížnosti. A přitom dělník i továrník mají stejné právo si stěžovat. Potíž je jen v tom, že tato ochrana zůstává pouze na papíře. Továrník má skutečně možnost podávat stížnosti — má dost času i prostředky, aby si vzal advokáta apod., a proto si továrníci skutečně stěžují na inspektory, dostanou se až k ministrovi a dosáhli už nejrůznějších výhod. Ale pro dělníka je právo stěžovat si jen pouhou bezvýznamnou literou. Především nemá čas chodit po inspektorech a kancelářích! Pracuje a za „svévolné zameškání pracovní doby“ je pokutován. Nemá peníze na to, aby si vzal advokáta. Nezná zákony, a proto nemůže prosazovat svá práva. A vrchnost se nejen nestará, aby dělníci zákony znali, ale naopak se snaží je před dělníkem zatajit. Těm, kdo tomu nevěří, předkládáme toto ustanovení z Nařízení úředníkům tovární inspekce (toto nařízení je schváleno ministrem a vysvětluje práva a povinnosti továrních inspektorů): „Poruší-li majitel průmyslového závodu nebo jeho správce zákon a prováděcí předpisy, smí ho na to inspektor upozornit pouze v nepřítomnosti dělníka.“[b] Tak vida! Jestliže továrník porušuje zákon, nesmí mu to inspektor sdělit před dělníky: ministr to zakazuje! Jinak se může stát, že se dělníci se zákonem opravdu seznámí a budou požadovat jeho dodržování! Ne nadarmo psaly Moskovskije vědomosti, že by to znamenalo jen „rozvrat“!

Každý dělník ví, že stěžovat si, zvláště na inspektora, je téměř nemožné. Tím ovšem nechceme říci, že si dělníci nemají podávat stížnosti: naopak vždy, kdykoli se jim naskytne nejmenší příležitost, musí si stále stěžovat, protože jen tak se seznámí se svými právy a pochopí, v čím zájmu jsou sepsány tovární zákony. Chceme tím jen konstatovat, že stížnostmi není možno dosáhnout žádného podstatného a celkového zlepšení v postavení dělníků. K tomu vede jen jedna cesta — spojit se k obraně svých práv, k boji proti útlaku zaměstnavatelů, za dosažení vyšších výdělků a kratší pracovní doby.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Z koho se skládá tento úřad? Z gubernátora, prokurátora, velitele četnické stanice, továrního inspektora a dvou továrníků. — Ještě správce věznice a velite1 kozáků a byli by tu všichni úředníci, kteří realizuji „péči ruské carské vlády o dělnickou třídu“.

b Poznámka k čl. 26 Nařízení.

25 Nařízení úředníkům tovární inspekce — instrukce obsahující výčet povinností továrních inspektorů. Nařízení bylo po schválení ministrem financí S. J. Vittem otištěno v červnu 1894.