Vladimír Iljič Lenin
CARSKÉ VLÁDĚ[40]
V letošním roce 1896 uveřejnila ruská vláda už dvakrát zprávu o boji dělníků s továrníky. V ostatních státech nejsou takové zprávy žádnou zvláštností, protože se tam nezatajuje, co se ve státě děje, a noviny klidně otiskují zprávy o stávkách. Ale v Rusku se vláda bojí hovořit o poměrech v továrnách jako čert kříže; zakázala psát v novinách o stávkách, zakázala továrním inspektorům uveřejňovat zprávy, a přestala dokonce projednávat stávky před normálními soudy, přístupnými veřejnosti — použila zkrátka všech způsobů, aby utajila vše, co se děje v továrnách a mezi dělníky. A najednou všechny tyto policejní intriky praskly jak mýdlová bublina a vláda je sama přinucena otevřeně mluvit o tom, že dělníci vystupují proti továrníkům. Co způsobilo tuto změnu? — V roce 1895 docházelo k dělnickým stávkám zvlášť často. Ale ke stávkám docházelo samozřejmě i dříve, avšak vláda je utajovala a stávky probíhaly, aniž se o nich dělníci dovídali. Nynější stávky byly mnohem mohutnější než předešlé a soustředily se na jednom místě. Ale i dříve docházelo samozřejmě k mohutným stávkám, např. v letech 1885—1886 v Moskevské a Vladimirské gubernii. Vláda přesto dál trvala na svém a o boji dělníků s továrníky nemluvila. Proč teď najednou promluvila? Protože tentokrát přišli dělníkům na pomoc socialisté, kteří dělníkům všechno vysvětlili a postarali se, aby se to dověděli jak dělníci, tak celá veřejnost. Vyložili přesně dělnické požadavky a poukázali na nesvědomitost a zběsilé násilí vlády. Vláda poznala, že je hloupé mlčet, když všichni o stávkách vědí — a přidala se k ostatním. Letáky socia1istů nutily vládu odpovědět a vláda jim vyhověla.
Podivej me se, jaka byla její odpověď.
Nejprve se vláda pokoušela vyhnout veřejné odpovědi. Ministr financí Vitte rozeslal továrním inspektorům oběžnik, v němž nazyval delníky a socialisty „nejhoršími neprateli společenského řádu“ a radil továrním inspektorům, aby dělníky zastrašovali a přesvědčovali je, že vláda továrníkům zakáže ustupovat, aby poukazovali na šlechetné pohnutky a dobré úmysly továrníků a mluvili s dělníky o tom, že se továrníci o dělníky a jejich potřeby starají a že mají ty „nejušlechtilejší úmysly“. O samotných stávkách vláda nemluvila, neřekla ani slovo o tom, proč k stávkám docházelo, v čem spočíval neslýchaný útlak továrníků a v čem se porušoval zakon, čeho se delníci domahali, zkrátka doslova zapřela všechny stávky z léta a podzimu roku 1895. Pokoušela se je zamaskovat otřepanými úředními frázemi o násilném a „protizákonném“ jednání dělníků, ačkoli dělníci se násilí nedopouštěli: násilí se dopouštěla naopak jen policie. Ministr chtěl tento oběžník utajit, ale sami úředníci, kterým jej svěřil, tajemství neudrželi a oběžník se dostal na veřejnost. Pak jej otiskli socialisté. Vláda poznala, že jako obvykle provedla se svými všude známými „tajnostmi“ hloupost, a otiskla jej v novinách. Jak už jsme řekli, byla to reakce na letní a podzimní stávky z roku 1895. Ale na jaře 1896 stávky propukly znova a ještě mnohem intenzívněji.[41] Ke zprávám o nich se připojily ještě letáky socialistů. Vláda nejprve zbaběle mlčela a vyčkávala, jak to skončí, ale potom, když už dělnické bouře utichly, přišla dodatečně se svou byrokratickou moudrostí jako s opožděným policejním protokolem. Tentokrát musela už vláda vystoupit otevřeně a jako jednolitý celek. Její prohlášení bylo otištěno ve 158. čísle časopisu Pravitělstvennyj věstnik[4]. Tentokrát se jí už nepodařilo zapřít dělnické stávky jako předtím. Musela říci, oč šlo, v čem spočíval útlak kapitalistů, co požadovali dělníci; musela přiznat, že dělníci si vedli „důstojně“. A tak dělníci odnaučili vládu odpornému policajtskému lhaní: donutili ji přiznat pravdu, když se masově vzbouřili a všechno zveřejnili za pomoci letáků. To je velký úspěch. Teď dělníci vědí, jak lze jedině dosáhnout zveřejnění svých požadavků a informovanosti o boji dělnictva v celém Rusku. Dělníci teď budou vědět, že vládní lži je možno vyvrátit jenom společným bojem dělníků samých a jejich uvědomělým postojem vedoucím k dosažení svého práva. Když ministři řekli, oč šlo, začali se vymlouvat, začali ve svém prohlášení zdůrazňovat, že stávky byly vyvolány jen „zvláštnostmi bavlnářské a niťařské výroby“. Tak vida! A ne zvláštnostmi veškeré ruské zýroby, ne zvláštnostmi ruského státního zřízení, jež dovoluje policii pronásledovat a zavírat pokojné dělníky, kteří se brání útlaku? Vážení páni ministři, pročpak dělníci o překot četli a sháněli letáky, v nichž se vůbec nemluvilo o bavlně a nitích, nýbrž o bezprávném postavení ruských občanů a o neomezeně zvůli vlády sloužící kapitalistům. Ne, tato nová výmluva je ještě horší a odpornější než ta, kterou se oháněl ve svém oběžníku ministr financí Vitte, který svaloval vše na „podněcovatele“. Ministr Vitte má na stávku stejný názor jako každý policejní úředník, kterého továrník podplatí: Přišli podněcovatelé — vypukla stávka. Když ministři byli svědky třicetitisícové stávky dělnictva, začali společně přemýšlet a přišli na to, že ke stávce nedochází proto, že se objevují socialističtí podněcovatelé, ale že se socialisté objevují proto, že začínají stávky a boj dělníků proti kapitalistům. Ministři teď dokazují, že se později socialisté „přidali“ ke stávkám. To je výborné poučení pro ministra financí Vitteho. Jen se dobře dívejte, pane Vitte, dobře se učte! Učte se pochopit předem, proč vznikla stávka, učte se naslouchat dělnickým požadavkům, a ne udáním vašich policejních krys, kterým sám vůbec nevěříte. Páni ministři ujišťují veřejnost, že se to pouze „zlovolné osoby“ pokoušely dodat stávkám „trestuhodný politický ráz“ nebo, jak na jednom místě říkají, „sociální charakter“. (Páni ministři chtěli říci socialistický, ale z negramotnosti nebo z byrokratické zbabělosti řekli sociální a vyšel z toho nesmysl: socialistický znamená podporující dělníky v boji s kapitálem, ale sociální znamená prostě společenský. Copak je možné dodat stávce společenský charakter? Vzdyť je to totéž, jako dát ministru ministerskou hodnost!) Jak zábavné! Socialisté dodávají stávkám politický cha- rakter! Vždyť vláda sama použila všech prostředků dodávajících stávkám politický charakter dříve než socialisté. Nezačala snad zatýkat pokojné dělníky jako zločince? Zavírat je a vypovídat? Nerozeslala všude tajné a provokatéry? Nesebrala každého, kdo jí přišel pod ruku? Neslibovala továrníkům pomoc, když neustoupí? Nepronásledovala dělníky za pouhé peněžní sbírky na pomoc stávkujícím? Vláda sama lépe než kdo jiný ukázala dělníkům, že jejich boj proti továrníkům se musí nutně stát bojem proti vládě. Socialisté to už jen mohli potvrdit a zveřejnit v letácích. A to je vše. V licoměrnosti už ruská vláda svůj křest prodělala a ministři se vynasnažili, aby se nikdo nedověděl, jakými prostředky naše vláda „dodávala stávkám politicky charakter“, když sdelila veřejnosti, jake množství letáků dali socialisté do oběhu. Proč ale pomlčela o tom, jakou spoustu rozkazů vydal velitel města a ostatní pochopové k zatčení pokojných dělníků, k ozbrojení vojska, k vysílání tajných a provokatérů? Vyčíslili veřejnosti pro informaci, kolik bylo socialistických letáků, proč tedy nevyčíslili, kolik bylo zatčeno dělníků a socialistů, kolik rodin bylo ožebračeno, kolik lidí vypovězeno a bez soudu uvězněno. Proč? Protože dokonce i ruští ministři při vší své nestydatosti nechtějí mluvit o takovém zločinném hrdinství veřejně. Proti pokojným dělníkům, kteří se pozvedli k boji za svá práva a bránili se zvůli továrníků, byla nasazena veškerá státní moc s policií i vojskem, s četníky i státními prokurátory, proti dělníkům, kteří zuby nehty brání těch pár svých grošů a grošů svých spoludělníků, anglických, polských, německých i rakouských dělníků, zakročil celý státní aparát a slíbil podporu nebohým fabrikantům.
Dělníci nebyli jednotní. Nemohli uspořádat peněžní sbírky, zapojit do stávky ostatní města a ostatní dělníky, všude je pronásledovali, museli ustoupit soustředěné síle státní moci. A tak páni ministři jásají, že vláda zvítězila!
Pěkné vítězství! Proti třiceti tisícům pokojných dělníků bez haléře v kapse se postavila veškerá vládní moc, veškeré bohatství kapitalistů! Ministři by udělali lépe, kdyby počkali a nechlubili se s takovým vítězstvím, protože jejich chvástavost příliš připomíná chvástavost policajta, který se dává slyšet, že vyvázl ze stávky bez výprasku.
„Podněcování“ socialistů nemělo úspěch, slavnostně prohlašuje vláda, aby uklidnila kapitalisty. Ano, odpovíme i my, žádné podněcování by nemohlo vyvolat ani setinu toho dojmu, jakým zapůsobilo na všechny petrohradské, na všechny ruské dělníky tehdejší chování vlády! Dělníci dobře prohlédli politiku vlády — zamlčet dělnické stávky a lhát. Dělníci uviděli, že jejich společný boj ji přinutil skoncovat s licoměrnou lží. Poznali, čí zájmy hájí vláda slibující podporu fabrikantům. Pochopili, kdo je jejich skutečným nepřítelem, když proti nim bylo posláno, jako proti nepříteli vojsko a policie, přestože neporušovali zákon ani pořádek. Ať ministři sebevíc žvaní o neúspěšnosti boje, dělníci stejně vidí, jak továrníci všude zkrotli, a vědí, že vláda už svolává tovární inspektory, aby se s nimi poradila, v čem musí dělníkům ustoupit, protože poznala, že ústupky jsou nutné. Stávky v letech l895—1896 nebyly zbytečné. Prokázaly velkou službu ruským dělníkům, ukázaly jim, jak mají bojovat za své zájmy. Naučily je chápat politické postavení a politické potřeby dělnické třídy.
Svaz boje za osvobození dělnické třídy[43]
Listopad 1896
Napsáno ve vězení před 25. listopadem
(7. prosincem) 1896.
Rozmnoženo jako letákPodle textu letáku
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)40 Leták Carské vládě napsal V. I. Lenin ve vězení před 25. listopadem (7. prosincem) 1896. Rozmnožil jej petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy.
Leták byl odpovědí na oběžník S. J. Vitteho továrním inspektorům a na zprávu o petrohradských stávkách v létě roku 1896. Otiskl jej 19. (31.) července 1896 Pravitělstvennyj věstnik (č. 158).
41 Stávky, k nimž došlo v květnu-červnu 1896, V. I. Lenin nazval vynikající petrohradskou průmyslovou válkou. Jejich příčinou bylo odmítnutí továrníků zaplatit dělníkům plnou mzdu za dny, po které kvůli korunovaci Mikuláše II. nepracovali. Stávka začala v ruské přádelně bavlny (Kalinkinské) a brzy zachvátila nejdůležitější petrohradské přádelny a tkalcovny bavlny. Tehdy petrohradský proletariát poprvé vystoupil společně proti vykořisťovatelům. Stávky se zúčastnilo přes 30 000 dělníků. Vedl ji petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy, který vydával letáky a proklamace vyzývající dělníky, aby svorně a neústupně hájili svá práva. Svaz boje vytiskl a rozšířil základní požadavky stávkujících: zkrácení pracovního dne na 10,5 hod., zvýšení sazeb, včasné vyplácení mezd atd. Petrohradské stávky podporovaly rozmach dělnického hnutí v Moskvě a v dalších ruských městech, donutily vládu urychlit revizi továrních zákonů a 2. (14.) června 1897 vydat zákon o zkrácení pracovního dne v továrnách a závodech na 11,5 hodiny. Jak později napsal V. I. Lenin, „stávky zahájily éru ustavičně se pak vzmáhajícího dělnického hnutí, tohoto nejmocnějšího činitele celé naší revoluce“ (Spisy 13, Praha 1956, s. 89).
42 Pravitělstvennyj věstnik — deník, oficiální orgán carské vlády. Vycházel v letech l869—l917 v Petrohradě.
43 Svaz boje za osvobození dělnické třídy, založený na podzim 1895 V. I. Leninem, sdružoval asi dvacet petrohradských marxistických dělnických kroužků. Svaz boje vycházel při své práci ze zásad centralismu a přísné kázně. V čele Svazu stála ústřední skupina, jejímiž členy byli V. I. Lenin, N. K. Krupská, M. G. Kržižanovskij, L. Martov (J. O. Cederbaum), M. A. Silvin, V. V. Starkov, A. A. Vanějev, P. K. Zaporožec aj. Činnost Svazu bezprostředně řídilo pět členů této skupiny v čele s Leninem. Organizace byla rozdělena na skupiny podle obvodů. Spojení mezi těmito skupinami a továrnami udržovali nejuvědomělejší dělníci (I. V. Babuškin, V. A. Šelgunov aj.). V závodech měl Svaz organizátory shromažďující informace a rozšiřující literaturu. Ve velkých továrnách vznikaly dělnické kroužky.
Svaz boje za osvobození dělnické třídy začal jako první v Rusku spojovat socialismus s dělnickým hnutím a přešel od propagování marxismu v poměrně úzkém kruhu uvědomělých dělníků v kroužcích k politické agitaci mezi širokými masami proletariátu. Řídil dělnické hnutí a sjednocoval boj dělníků za ekonomické požadavky s politickým bojem proti carismu. V listopadu 1895 zorganizoval stávku v Torntonově textilní továrně. V létě roku 1896 se konala pod vedením Svazu velká stávka petrohradských textilních dělníků za účasti více než 30 000 stávkujících. Svaz boje vydával pro dělníky brožury a letáky a připravoval vydávání listu Rabočeje dělo. Redaktorem publikací Svazu boje byl V. I. Lenin. Svaz rozšířil svůj vliv i mimo Petrohrad. Z jeho podnětu se sjednotily v podobné svazy dělnické kroužky v Moskvě, Kyjevě, Jekatěrinoslavi a v dalších městech a oblastech Ruska.
V prosinci 1895 zasadila carská vláda Svazu boje těžkou ránu: v noci z 8. na 9. (z 20. na 21.) prosince 1895 byla zatčena značná část členů Svazu v čele s Leninem. Bylo zabaveno také první číslo listu Rabočeje dělo, připravené do tisku. Jako odpověď na zatčení Lenina a ostatních členů Svazu byl vydán leták s politickými požadavky, jenž zároveň poprvé oznámil existenci Svazu boje.
Lenin řídil činnost Svazu i z vězení, pomáhal mu svými radami, posílal jeho členům z vězení šifrované dopisy a letáky. Tehdy napsal brožuru O stávkách (nebyla dosud nalezena) a Návrh a výklad programu sociálně demokratické strany.
Význam petrohradského Svazu boje za osvobození dělnické třídy spočíval v tom, že to byl podle Leninových slov důležitý zárodek revoluční strany, která se opírá o dělnické hnutí a řídí třídní boj proletariátu.