Vladimír Iljič Lenin
Nový tovární zákon
Příloha
IKdyž byly na začátku října uveřejněny prováděcí předpisy k novému továrnímu zákonu (zákon z 2. června 1897), schválené ministerstvem financí po dohodě s ministerstvem vnitra 20. září 1897, byla už brožura o novém továrním zákoně napsaná. O nesmírné závažnosti těchto nařízení pro nový zákon jsme už hovořili. Tentokrát si ministerstvo pospíšilo a vydalo předpisy před nabytím účinnosti nového zákona, protože předpisy (jak hned uvidíme) uvádějí případy, ve kterých je povoleno nedodržovat požadavky nového zákona, tj. kdy se továrníkům povoluje „provoz“ mimo zákonem stanovenou dobu. Kdyby tyto předpisy nebyly pro továrníky nezbytně nutné, museli by dělníci na jejich vydání určitě ještě dlouho čekat. Brzy po „nařízeních“ byla uveřejněna také „instrukce úředníkům tovární inspekce“ k uplatňování zákona z 2. června 1897; zdánlivě jen proto, aby vysvětlila továrním inspektorům způsob provádění zákona. Tato instrukce legalizuje naprostou zvůli úředníků a je zcela namířena proti dělníkům, protože umožňuje továrníkům, aby zákon nejrůznějším způsobem obcházeli. Carská vláda velmi ráda užívá v zákonech hezká slova, potom však dovoluje tyto zákony obcházet a nahrazuje je instrukcemi. Při podrobném rozboru předpisů uvidíme, že se to týká právě nové instrukce. Také si všimněme, že tato „instrukce“ je z velké části slovo od slova opsána z článku časopisu Věstnik finansov, na který jsme nejednou poukazovali v brožuře o novém zákoně.[a] Upozornili jsme například na to, jak Věstnik finansov poradil továrníkům jeden trik: vysvětlil jim totiž, že nový zákon se nepoužívá tehdy, když se dohoda dělníka s továrníkem nezmiňuje o pracovní době, protože dělník prý v tomto případě „není námezdním dělníkem, nýbrž osobou přijímající zakázku“. Tento záměrně nejasný výklad převzala „instrukce“ do slova a do písmene. Předpisy obsahují 22 článků, mnohé z nich však jednoduše opakují články zákona z 2. června 1897. Všimněme si, že se tyto předpisy vztahují jen na továrníky, „kteří podléhají ministerstvu financí“; nevztahují se tedy na báňské a hutní podniky, na železniční dílny a na státní podniky. Tyto předpisy je třeba přísně odlišovat od zákona samého: byly vydány jen k rozvedení zákona, ale ministři, kteří je vydali, je mohou doplnit, změnit nebo vydat nové. Předpisy pojednávají o těchto pěti otázkách: I. o přestávkách; 2. o nedělním a svátečním klidu; 3. o výjimkách z nového zákona; 4. o směnách a 5. o přesčasové práci. Podrobně prozkoumejme předpisy ke každé otázce a ukažme si na nich, jak ve své instrukci radí ministerstvo financí těchto předpisů využívat.
II
K přestávkám se vztahují tyto předpisy: za prvé, přestávky se nezapočítávají do pracovních hodin a dělník po dobu přestávky disponuje svým časem; přestávky musí být zakotveny v podnikovém řádu; za druhé, přestávka musí být povinně zavedena jen tehdy, je-li pracovní doba delší než 10 hodin denně, a musí být nejméně hodinová. Tyto předpisy situaci dělníků nijak nezlepšují. Spíše naopak. Hodinová přestávka je velmi málo: ve většině továren je zavedena jedenapůlhodinová přestávka na oběd a někde ještě půl hodiny na snídani. Ministři se postarali, aby doba byla co nejkratší! Za jednu hodinu dělník většinou nemůže ani dojít domů na oběd.
Dělníci samozřejmě nebudou s tak krátkou přestávkou souhlasit a budou požadovat delší. Také druhá výhrada týkající se povinného stanovení přestávek je namířena proti dělníkům: podle ministerských předpisů je přestávka povinná jen tehdy, je-li pracovní den delší než deset hodin! To znamená, že při desetihodinovém pracovním dni nemusí továrník poskytnout dělníkům přestávku! Dělníci musí zase sami usilovat o to, aby továrníci nemohli a nesměli využívat takového práva. Dělníci nemusí s takovými ustanoveními souhlasit (při jejich zařazování do podnikového řádu) a žádat přestávku častěji. Ministrům se zdálo, že toto utiskování ještě nestačí. „Poznámka“ k tomuto nařízení ještě dodává, že „naskytnou-li se velké překážky, je přípustné odchýlit se od tohoto požadavku“, tj. připouští se, aby páni továrníci dělníkům přestávky nepovolili! Ministři to sice připouštějí, ale dělníci to sotva připustí. Kromě toho připouštějí ministři odchylku od předpisů také tehdy, bude-li požadovaná přestávka dělat dělníkům „obtíže“. Ó starostliví páni ministři! O „obtížích“ spojených s přerušováním práce naši ministři přemýšleli, ale o „obtížích“ spojených s pouhou hodinou na oběd nebo o ještě větších „obtížích“ s desetihodinovou pracovní dobou bez přestávky se páni ministři ani nezmínili! Třetí ustanovení o přestávkách má dělníkům zajistit možnost najíst se alespoň každých šest hodin. Ale přestávku po šesti hodinách práce předpisy nevyžadují; jaký má tedy takové ustanovení smysl? Jak může dělník jíst, když nemá přestávku? Páni ministři si s tím žádnou starost nedělali. Nedělá-li se přestávka (říká se v předpisech), „má mít dělník možnost najíst se v pracovní době a v podnikovém řádu má být určeno místo, kde je možné se najíst“. Celý tento předpis je tak nesmyslný, že se nad ním dá jen mávnout rukou! Jedno nebo druhé: buď bude toto „místo určené pro jídlo“ jinde, než kde dělník pracuje, pak je nezbytná přestávka. Nebo bude tam, kde dělník pracuje, a pak nemá smysl místo určovat. Dělník nemá právo přerušovat práci, ale jak se může najíst bez jejího přerušení? Páni ministři považují dělníka za stroj: stroj lze přece namazat i za chodu, tak proč (myslí si naši ministři, „starostliví“ přisluhovači kapitálu) by do sebe nemohl dělník naházet jídlo v pracovní době? Dělníci mohou jen doufat, že na takové nesmyslné ustanovení mohli přijít jen byrokrati v ruských kancelářích a že se stejně nebude používat. Dělníci budou požadovat, aby „se nejedlo“ tam, kde se pracuje: dělníci budou požadovat přestávku každých šest hodin. Víc předpisů týkajících se přestávek nevyšlo. Ministři rozvedli zákon tak, že může situaci dělníků jen zhoršit, jestliže se dělníci nebudou sami bránit a nebudou společně trvat na svých, a nikoli na ministerských předpisech.
III
O nedělním a svátečním klidu je jenom jedno nepříliš důležité ustanovení, a to, že v neděli a ve svátek mají dělníci přerušit práci nejméně na 24 hodin. To je to nejmenší, co bylo možno udělat pro „rozvedení“ zákona o nedělním a svátečním klidu. Kratší dobu už nebylo možno stanovit. Ale o tom, aby dělníci měli delší volno (např. 36 hodin, jak tomu je v některých jiných zemích), ministři ani neuvažovali. O nekřesťanech se nařízení vůbec nezmiňuje.
IV
Výjimky ze zákona stanoví celá řada předpisů, opravdu mnoho a velmi podrobných. Připomínáme dělníkům, že zákon oprávnil ministry, aby se předpisy odchylovaly od zákona jednak zvyšováním zákonných požadavků (tj. požadováním od továrníků více ve prospěch dělníků), a jednak snižováním zákonných požadavků (tj. požadováním od továrníků méně ve prospěch dělníků). Podívejme se, co udělali ministři. První předpis. Nerespektování zákona se připouští tehdy, jsou-li „dělníci zaměstnáni v nepřetržitém provozu, tj. kde nemohou být kdykoli práce přerušeny, aniž by se poškodilo zařízení, materiál nebo výrobky“. V těchto případech mohou páni továrníci „nechat běžet provoz“ i mimo dobu stanovenou zákonem. Předpis v tomto případě za prvé pouze vyžaduje, aby ve dvou za sebou následujících dnech nepracoval dělník více než 24 hodin (a při střídavých směnách — 30 hodin). Proč se říká: 24 hodin za dva dny, a ne 12 hodin denně, uvidíme v paragrafu o směnách. Za druhé předpis požaduje, aby při práci v nepřetržitých provozech měl každý dělník čtyři volné dny v měsíci, jestliže jeho pracovní den je delší než 8 hodin. To znamená, že pro dělníky v nepřetržitých provozech se počet volných dnů značně snižuje: na 4 dny měsíčně, na 48 dní ročně, kdežto zákon sám (při všem odbourávání svátků) ponechal 66 povinných svátků v roce. Měli ministři nějaký rozumný důvod pro snížení počtu svátků? Vůbec žádný; práce v nepřetržitých provozech se i při čtyřech volných dnech v měsíci stejně narušuje, tj. továrníci jsou stejně nuceni po dobu volna najímat další dělníky (je-li výroba skutečně nepřetržitá, tj. nelze-li ji zastavit). Páni ministři tedy ještě zkrátili dělníkům svátky jen proto, aby co nejméně „omezili“ továrníky a aby omezili případy najímání dalších dělníků! To ještě není všechno, „instrukce“ povoluje továrním inspektorům schvalovat dokonce i takový podnikový řád, který stanoví dělníkům ještě kratší dobu odpočinku! Tovární inspektor musí o tom pouze podat zprávu odboru pro obchod a průmysl. To je velmi názorný příklad, ukazující, proč má naše vláda ráda nicneříkající zákony a podrobné předpisy a instrukce: o změnu nepříjemného předpisu stačí požádat odbor... úplatků!! Stejně tak tovární inspektor může (podle instrukce!) rozhodnout, aby mezi práce v nepřetržitých provozech byly zařazeny i takové, které nejsou uvedeny v seznamu přiloženém k instrukci: stačí oznámit to odboru... Poznámka k tomuto předpisu říká, že práce v nepřetržitých provozech mají být zvlášť uvedeny v podnikovém řádu. „Odchylky od tohoto zákona jsou přípustné jen potud, pokud to je nezbytně nutné“ (tak praví ministerský předpis). Ale kdo má dohlížet na to, zda je to skutečně nutné nebo ne? Kromě dělníků nikdo: ti nemají dovolit, aby do podnikového řádu byly zahrnovány výhrady týkající se takových prací v nepřetržitých provozech, které nejsou opravdu nutné. Druhý předpis. Výjimky ze zákona se připouštějí tehdy, vykonávají-li dělníci pomocné práce při různých výrobách (běžné opravy, obsluha kotlů, motorů a transmisí, topení, osvětlení, zásobování vodou, strážní a požární služba apod.). Tyto výjimky mají být také zvlášť vyznačeny v podnikovém řádu. O dnech klidu pro tyto dělníky se předpisy vůbec nezmiňují. Opět musí dělníci sami dohlédnout, aby si odpočinuli, tj. nepřistoupit na takové předpisy podnikového řádu, které nestanoví pro tyto dělníky dny odpočinku. Třetí předpis. Výjimky z předpisů týkajících se pracovní doby a nedělního a svátečního klidu a z podnikového řádu jsou přípustné ještě ve dvou případech: za prvé v případech náhlé poruchy strojů, mechanismů, nářadí apod., která způsobila přerušení prací v celé továrně nebo v její části. Nutnou opravu lze v těchto případech provést bez ohledu na předpisy. Za druhé se bez ohledu na předpisy dovoluje vykonávat „přechodné práce v kterémkoli oddělení podniku také v těch případech, když následkem požáru, poruchy a podobných nepředvídaných okolností byly práce nějakého oddělení podniku na určitou dobu přerušeny nebo vůbec zastaveny a když je to nezbytné pro plynulý chod ostatních oddělení podniku“. (V tomto případě má továrník týž den podat zprávu továrnímu inspektorovi, který mu takové práce povolí.) Tento poslední předpis ukazuje, jakou obrovskou „péči“ vynakládají ministři na to, aby továrníci nevydali zbytečně ani rubl. V jednom oddělení továrny byl požár. Práce se zastavila. Po opravě chce továrník dohnat ztracený čas. Proto mu ministr dovoluje vyždímat z dělníků tolik práce navíc, kolik se mu zachce, a přinutit je pracovat třeba 18 hodin denně. Ale co z toho mají dělníci? Cožpak se továrník, má-li větší zisk, rozdělí s dělníkem? Nebo zkrátí pracovní den? Proč by se měl dělníkům prodlužovat v případě továrníkovy ztráty pracovní den? Vždyť to znamená: zisk patří mně, ale ztrátu hodím na dělníky. Musí-li se dohnat ztráty, mohou se přece najmout další dělníci? To je úžasné, jakou mají ruští ministři „starosť‘ o kapsy pánů továrníků! Čtvrtý předpis. Výjimky z nového zákona mohou být i „v jiných zvlášť důležitých, výjimečných případech“. (Jaké to jsou případy? Vždyť už bylo vypočítáno tolik zvlášť důležitých a výjimečných případů, že se zdá, že už žádné nezbyly?) Takové výjimky povoluje ministr financí a ministr vnitra pro každý případ zvlášť. To znamená, že továrník o to požádá a ministři mu to dovolí, takže je všechno v pořádku. Dělníků se nikdo neptá: kdopak to kdy viděl, aby se „páni“ ptali na mínění obyčejných lidí! Prostý lid musí pracovat na kapitalisty, a ne uvažovat, zda továrníka přinutil žadonit o výjimku „výjimečný“ případ nebo nejobyčejnější touha po zisku. Takové jsou předpisy ministrů o výjimkách z nového zákona. Jak vidíme, ve všech těchto předpisech se hovoří o tom, jak není třeba zákon plnit a jak lze omezit to, co zákon vyžaduje od továrníků pro dělníky. O rozšíření požadavků zákona vůči továrníkům ve prospěch dělníků se ministři ani slůvkem nezmiňují. Ať si dělníci vzpomenou, co bylo řečeno v brožuře k novému továrnímu zákonu o tom, proč zákon dává tak velká práva ministrům!
V
Pokud jde o směny, byl schválen jen jeden stručný předpis, který dovoluje při osmnáctihodinové práci ve dvou směnách zvýšit počet pracovních hodin na 12 v jednom dnu s tím, aby celkově za dva týdny průměrná pracovní doba každého dělníka nepřevyšovala 9 hodin denně. Tento předpis tedy opět připouští prodlužovat pracovní den. Kolik předpisů se už týkalo prodloužení pracovního dne, ale zkrácení se netýkal ani jeden, a ani se týkat nebude! Podle tohoto předpisu lze přinutit dělníky, aby po celý týden pracovali 12 hodin denně, a „instrukce“ znovu dodává, že tovární inspektoři mohou povolovat i jiné výjimky ze zákona, když to ohlásí řediteli... Směn se pak týká výše uvedený předpis, který stanoví pracovní dobu v nepřetržitých provozech na 24 hodiny za dva dny. Instrukce vysvětluje, proč se uvádí 24 hodin za dva dny, a nikoli 12 hodin za den. Je to řečeno proto, aby zůstal nedotčen nepřístojný systém, zavedený v některých továrnách, totiž nepřetržitá práce ve dvou směnách následujících po 8 hodinách: Při takových směnách pracuje dělník jeden den 16 hodin, druhý den 8 hodin a nikdy si pořádně neodpočine a pořádně se nevyspí. Je těžko si představit něco nepřístojnějšího, než jsou tyto směny; ale ministři nejenže neudělali nic pro omezení těchto nepřístojností, ale měli dokonce tu drzost uvést v „instrukcích“, že podobné směny jsou v mnoha případech pro dělníky pohodlnější!! Vida, jak se ministři starají o pohodlí dělníků!
VI
Předpisy na první pohled obsahují velmi přesná ustanovení o přesčasové práci. Omezení přesčasové práce je to nejdůležitější nejen v předpisech ministrů, ale i v celém novém zákoně. Už jsme se zmínili o tom, že k této otázce se samotný zákon vyjadřuje naprosto neurčitě, i o původní snaze ministerstva financí nevydávat k přesčasové práci žádné dodatečné předpisy. Teď se ukázalo, že ministři přece jen přesčasovou práci omezili, omezili ji právě tak, jak to navrhovala komise, která vypracovávala nový zákon, tj. na 120 hodin za rok. Ale zato ministr financí v „instrukci“ vydané pro poučení továrních inspektorů připomněl všechny ty lsti a triky vůči dělníkům, které jsme citovali v brožuře o novém zákoně z časopisu Věstnik finansov; opakujeme, že „instrukce“ je opsána z časopisu Věstnik finansov.
První pravidlo se vztahuje k ustanovení nového zákona, podle něhož může továrník do smlouvy s dělníkem zahrnout podmínku týkající se přesčasové práce, nezbytné vzhledem k technickým podmínkám výroby. Už jsme mluvili o jeho neurčitosti. Ale přitom je tento článek zákona nesmírně důležitý: jestliže je podmínka o práci přesčas zakotvena v podnikovém řádu, pak je dělník povinen přesčasovou práci vykonávat a celý zákon se přitom nepoužívá. V předpisech ministrů se teď tato formulace vysvětluje takto: za „nezbytné vzhledem k technickým podmínkám výroby“ lze považovat jen takové práce, které jsou vyvolány „zcela náhodnými odchylkami od normálního chodu výroby, které závisejí na charakteru výroby samé“. To znamená např., že takové odchylky, které jsou způsobovány zvýšenými zakázkami, sem nepatří (poněvadž nejsou závislé na charakteru výroby). Nenormální podmínky vzniklé v důsledku požáru, poruchy atd. sem také nepatří, poněvadž také nejsou závislé na charakteru výroby. Podle zdravého rozumu by se měl předpis takto chápat. Tu však na pomoc továrníkům přichází „instrukce“. „Instrukce“ tak skvěle rozvádí ony případy, kdy se přesčasová práce může stát pro dělníky závaznou tím, že se zahrne do pracovních podmínek, tj. do podnikového řádu, takže k těmto případům lze zařadit doslova cokoli. Opravdu, jen ať si dělníci vzpomenou, jak článek časopisu Věstnik finansov rozváděl zákon, a srovnají s ním teď „instrukci“. „Instrukce“ nejdříve mluví o pracích „nutných vzhledem k technickým podmínkám výroby“, a potom je do ní nepozorovaně vpašována jiná formulace: „práce bezpodmínečně nutné“ (tak vida! ale kdo rozhoduje o nutnosti?), a ještě dále instrukce uvádí příklady „bezpodmínečně nutné“: ukazuje se, že sem spadají i ty případy, kdy továrník „nemůže nebo je pro něj obtížné (starý známý!) zvýšit počet dělníků“, při velmi spěšné a neodkladné práci (např. při sezónních pracích); když tiskárna musí denně vydávat noviny; když nebylo možné předvídat práce předem atd. Zkrátka cokoli chceš, o to požádáš. Nestydatí přisluhovači kapitalistů, kteří sedí na ministerstvu financí, vysvětlili zákon tak, že továrník má právo zakotvit v podnikovém řádu požadavek nejrůznějších přesčasových prací. A je-li takový pozadavek jednou v podnikovém řádu, můze jít celý nový zákon k čertu a všechno zůstane při starém. Dělníci nesmějí dopustit, aby se tyto požadavky do podnikového řádu dostaly, jinak se jejich postavení nejen nezlepší, ale ještě se zhorší. Dělníci na tomto příkladě mohou vidět, že se továrníci a úředníci domlouvají, jak dělníky na zákonném podkladě znovu zotročit. „Instrukce“ jasně svědčí o tomto paktování, o tomto přisluhování ministerstva financí zájmům kapitalistů.
Druhý předpis o přesčasové práci stanoví, že žádný dělník nemá ročně odpracovat víc než 120 přesčasových hodin, přičemž se do tohoto počtu nezahrnují za prvé ty přesčasové práce, které jsou smluvně sjednány jako povinné „vzhledem k technickým podmínkám výroby“; právě jsme viděli, že ministři dovolili zahrnout pod tuto formulaci nejrůznější případy, které nemají s „technickými podmínkami výroby“ nic společného; za druhé sem nepatří ty přesčasové práce, které se konají v důsledku požáru nebo poruchy aj. nebo které mají dohnat ztráty vzniklé zastavením práce v některém oddělení.
Celkově všechny tyto předpisy o přesčasvé práci silně připomínají známou bajku o lvu, který „spravedlivě“ dělil kořist mezi své druhy na lovu: První díl si bere právem; druhý díl proto, že je králem zvířat; třetí proto, že je ze všech nejsilnější; ale kdo natáhne tlapu po čtvrtém, ten se odtud živý nedostane.[108] Úplně stejně teď u nás budou uvažovat továrníci o přesčasových pracích. Za prvé budou „právem“ ždímat z dělníků práci přesčas „nutnou vzhledem k technickým podmínkám výroby“, tj. jakoukoli práci, jen když bude uvedena v podnikovém řádu. Za druhé budou ždímat z dělníků práci ve „zvláštních případech“, tj. když budou chtít své ztráty přesunout na dělníky. Za třetí z nich budou vymáhat dalších 120 hodin za rok proto, že jsou bohatí, kdežto dělníci chudí. Za čtvrté „ve výjimečných případech“ jim ministři poskytnou zvláštní výhody. Ale s tím, co jim po tom všem ze 24 hodin denně zbude, mohou dělníci „svobodně“ nakládat a dobře si pamatovat, že spravedlivá vláda je vůbec „nezbavuje práva“ pracovat i 24 hodin denně... Aby toto ždímání přesčasové práce z dělníků bylo zákonné, je stanoveno, že továrníci mají zavést zvláštní knihy o všech těchto druzích přesčasové práce. Do jedné knihy budou zapisovat, jak dřou z dělníků kůži „právem“; do druhé knihy, jak ji dřou ve „zvláštních případech“; do třetí, jak sdírají kůži podle „zvláštní dohody“ (ne víc než 120 hodin do roka); do čtvrté, jak ji sdírají ve „výjimečných případech“. Místo toho, aby se postavení dělníků zlepšilo, dosáhne se jenom průtahů a byrokratismu (jak už to bývá se všemi reformami ruské absolutistické vlády). Tovární policajti budou přijíždět do továren a „dohlížet“... na tyto knihy (ve kterých se ani čert nevyzná) a pokud jim při tomto užitečném zaměstnání zbude čas, budou podávat řediteli odboru pro obchod a manufakturu zprávy o nových dárcích továrníkům a policejnímu departmentu o dělnických stávkách. Ti to umějí, tihle kramáři, kteří společně s pochopy tvoří naši vládu! Teď si ještě za přijatelnou cenu najmou zahraničního představitele, který bude všude po „Evropě“ vykládat o tom, jak se naše zákony starají o dělníky.
VII
Na závěr se podívejme na předpisy ministrů celkově. Připomeňme si, jaké předpisy mohou vydat k novému zákonu páni ministři. Předpisy tří kategorií: 1. předpisy vykládající zákon; 2. předpisy zvyšující nebo omezující požadavky nového zákona vůči továrníkům; 3. předpisy o výrobních provozech, které jsou pro dělníky obzvlášť škodlivé. Jak využili ministři práva, které jim dal zákon?
Pokud jde o první kategorii, omezili se na to nejnutnější, nejmenší, bez čeho už nebylo možné se obejít. Přesčasovou práci připustili ve značném a velkém rozsahu — 120 hodin do roka. Přitom zavedli prostřednictvím instrukcí takovou spoustu výjimek, že zcela likvidují význam předpisů. Postarali se o to, aby dělníci měli kratší přestávky, směny se všemi jejich nešvary ponechali při starém nebo je ještě zhoršili.
Pokud jde o druhou kategorii předpisů, udělali ministři vše, aby omezili požadavky nového zákona vůči továrníkům, tj. udělali vše pro továrníky a nic neudělali pro dělníky; předpisy nezvyšují ani jediný požadavek, který nový zákon stanoví továrníkům ve prospěch dělníků.
Pokud jde o třetí kategorii předpisů (tj. ve prospěch dělníků nucených pracovat v nejškodlivějších provozech), v této věci neudělali ministři vůbec nic, a ani slovem se o tom nezmínili. V instrukcích je pouze poznámka, že tovární inspektoři mohou odboru podat zprávu o zvlášť škodlivých výrobních provozech! „Podávat zprávy“ o čemkoli mohli tovární inspektoři i dříve. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu „podávali“ tovární policajti dosud „zprávy“ o dělnických stávkách, o způsobech pronásledování, ale ne o ochraně dělníků ve zvlášť škodlivých provozech.
Z toho dělníci sami vidí, co mohou čekat od úředníků policejní vlády. Za dosažení osmihodinového pracovního dne a zákaz veškeré přesčasové práce budou muset ruští dělníci ještě hodně a úporně bojovat.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz poznámka 107 v první kapitole.
108 Lenin má na mysli bajku I. A. Krylova Lev na lovle (Lev na lovu) (1808).