Vladimír Iljič Lenin
I. Koncentrace výroby a monopoly
V posledních 15—20 letech, zejména po válce španělsko-americké (1898) a anglo-búrské (1899—1902), se používá v ekonomické a politické literatuře Starého i Nového světa k charakteristice nynějšího období stále častěji pojem imperialismus. Roku 1902 vyšel v Londýně a v New Yorku spis anglického ekonoma J. A. Hobsona Imperialismus. Autor, zastávající hledisko buržoazního sociálního reformismu a pacifismu, jež se v podstatě shoduje s dnešním stanoviskem bývalého marxisty K. Kautského, popsal velmi dobře a důkladně hlavní ekonomické a politické rysy imperialismu[132]. Roku 1910 vyšel ve Vídni spis rakouského marxisty Rudolfa Hilferdinga Finanční kapitál (rusky v Moskvě 1912). Přes autorovo chybné pojetí teorie peněz a určitou tendenci smiřovat marxismus s oportunismem je tento spis nanejvýš cennou teoretickou studií „O nejnovější fázi ve vývoji kapitalismu“, jak praví podtitul Hilferdingovy knihy[133]. To, co bylo v posledních letech řečeno o imperialismu — zejména v mnoha časopiseckých a novinových článcích o této otázce nebo i v rezolucích, např. saskokamenického sjezdu[134] a basilejského kongresu, které se konaly na podzim roku 1912 — sotva překročilo rámec myšlenek, vyložených či vlastně shrnutých v dílech obou uvedených autorů...
V dalším výkladu se pokusíme stručně a co možná nejpopulárněji vyložit spojitost i vzájemné vztahy hlavních ekonomických rysů imperialismu. Neekonomickou stránkou věci se zde nebudeme moci zabývat, přestože by si to zasluhovala. Odkazy na literaturu a jiné poznámky, které nemusí zajímat všechny čtenáře, uvedeme na konci brožury.
I. Koncentrace výroby a monopoly
Mohutný růst průmyslu a neobyčejně rychlý proces koncentrace výroby do stále větších podniků je jedním z nejvýznačnějších znaků kapitalismu. O tomto procesu přinášejí nejúplnější a nejpřesnější údaje moderní průmyslové statistiky.
Například v Německu na každý tisíc průmyslových podniků připadaly roku 1882 tři velké podniky, tj. podniky zaměstnávající přes 50 námezdních dělníků, roku 1895 šest a roku 1907 devět velkých podniků. Z každé stovky dělníků na ně připadalo 22, 30 a 37 dělníků. Koncentrace výroby je však mnohem větší než koncentrace dělníků, protože produktivita práce je ve velkých závodech mnohem vyšší. Svědčí o tom údaje o parních strojích a elektromotorech. Povšimneme-li si toho, co je v Německu nazýváno průmyslem v širokém smyslu, tj. včetně obchodu, dopravy atd., zjistíme, že z celkového počtu 3 265 623 podniků je 30 588 velkých podniků, tedy jen 0,9 %. Z celkového počtu 14,4 miliónu dělníků na ně připadá 5,7 miliónu dělníků, tedy 39,4 %; z celkového množství 8,8 miliónu parních koňských sil disponují 6,6 miliónu, tedy 75,3 %; z celkového příkonu 1,5 miliónu kW 1,2 miliónu kW, tedy 77,2 %.
Necelá setina podniků disponuje více než třemi čtvrtinami celkového množství parní a elektrické energie! Na 2 970 000 malých podniků (zaměstnávajících nanejvýš 5 námezdních dělníků), které tvoří 91 % celkového počtu podniků, připadá celkem 7 % parní a elektrické energie! Desetitisíce velkých podniků znamenají všechno; milióny malých podniků neznamenají nic.
Roku 1907 bylo v Německu 586 podniků s 1000 a více dělníky. Zaměstnávaly téměř desetinu (1 380 000) celkového počtu dělníků a disponovaly téměř jednou třetinou (32 %) celkového množství parní a elektrické energie.[a] Peněžní kapitál a banky, jak uvidíme, činí tuto převahu hrstky největších podniků ještě drtivější, a to v doslovném smyslu, tj. milióny malých, středních a dokonce i část velkých „podnikatelů“ jsou ve skutečnosti úplně podrobeny několika stům milionářů, finančních magnátů.
V jiné vyspělé zemi soudobého kapitalismu, ve Spojených, státech severoamerických, roste koncentrace výroby ještě více. Statistika zde vyděluje průmysl v úzkém slova smyslu a podniky třídí podle hodnoty roční produkce. Roku 1904 bylo velkých podniků s roční produkcí ve výši 1 milión dolarů i více 1900 (z 216 180, tj. 0,9 %). Připadalo na ně 1,4 miliónu dělníků (z 5,5 miliónu, tj. 25,6 %) a 5,6 miliardy roční produkce (ze 14,8 miliardy, tedy 38 %). Po pěti letech, roku 1909, už na 3060 podniků (z 268 491, tedy na 1,1 %) připadalo 2 milióny dělníků (ze 6,6 miliónu, tedy 30,5 %) a 9 miliard roční produkce (z 20,7 miliardy tedy 43,8 %).[b]
Téměř polovina celkové výroby všech podniků v zemi je soustředěna v jedné setině celkového počtu podniků! A tyto tři tisíce mamutích podniků zahrnují 258 průmyslových odvětví[135]. Z toho jasně vyplývá, že koncentrace začíná na určitém stupni svého vývoje vlastně sama směřovat k monopolu. Neboť několik desítek mamutích podniků se může navzájem snadno dohodnout, a kromě toho velký rozsah podniků zase ztěžuje konkurenci a vytváří tendenci k monopolu. Tato přeměna konkurence v monopol je jedním z nejdůležitějších jevů, ne-li vůbec nejdůležitější jev, v ekonomice novodobého kapitalismu a musíme ji důkladně prozkoumat. Nejdříve je však nutné předejít možnému nedorozumění.
Americká statistika uvádí, že 3000 mamutích podniků spadá do 250 průmyslových odvětví. Podle toho by na každé odvětví připadalo jen 12 opravdu velkých podniků.
Tak tomu však není. Velké podniky nejsou v každém průmyslovém odvětví; a navíc velmi důležitým specifickým znakem kapitalismu, který dosáhl nejvyššího stupně vývoje, je takzvaná kombinace, tj. spojení různých průmyslových odvětví vjednom podniku, buď takových, která představují jednotlivá stadia postupného zpracovávání suroviny (např. tavba surového železa z rudy a jeho zpracování v ocel a dále například výroba rozličných hotových ocelových výrobků), nebo takových, která mají vzhledem k jiným odvětvím pomocnou funkci (např. zpracovávání odpadů nebo vedlejších produktů; výroba obalů apod.).
Hilferding píše: „Kombinace však vyrovnává rozdíly v konjunktuře a zajišťuje proto kombinovanému podniku stabilnější míru zisku. Za druhé kombinace vede k vyřazení obchodu. Za třetí umožňuje technické zdokonalování a tím i dosažení mimořádného zisku ve srovnání s ‚čistým‘ (tj. nekombinovaným) podnikem. Za čtvrté upevňuje postavení kombinovaného podniku proti ‚čistému‘ podniku, posiluje ho v konkurenčním boji v dobách silné deprese (váznoucí hospodářství, krize), kdy neklesají ceny surovin a ceny hotových výrobků stejnoměrně.“[c]
Německý buržoazní ekonom Heymann, jenž napsal zvláštní spis o „smíšených“, tj. kombinovaných podnicích v německém kovodělném průmyslu, uvádí: „Čisté podniky zanikají, ubíjeny vysokými cenami surovin při nízkých cenách hotových výrobků.“ Dostáváme tento obraz:
„Zůstaly tu jednak velké společnosti, které těží několik miliónů tun kamenného uhlí a jsou pevně zorganizované ve svém kamenouhelném syndikátu, jednak s nimi úzce spjaté velké ocelárny se svým ocelářským syndikátem. Tyto mamutí podniky s roční produkcí 400 000 tun oceli (1 tuna = 60 pudů), se značnou těžbou rudy i kamenného uhlí a výrobou hotových ocelářských výrobků, jež zaměstnávají 10 000 dělníků ubytovaných v závodních kasárenských koloniích, a v některých případech vlastní železnice a přístavy, jsou pro německý kovodělný průmysl typické. A koncentrace stále pokračuje. Jednotlivé podniky se ustavičně zvětšují; stále více podniků téhož odvětví nebo různých odvětví se spojuje v mamutí podniky, které podporuje a řídí půl tuctu berlínských velkých bank. Pokud jde o německý báňský průmysl, je správnost učení Karla Marxe o koncentraci bezezbytku dokázána; to se ovšem týká země, ve které je průmysl chráněn ochrannými cly a dopravními tarify. Německý báňský průmysl je zralý k vyvlastnění.“[d]
K takovému závěru musel dospět jen výjimečně svědomitý buržoazní ekonom. Je třeba poznamenat, že vyhrazuje Německu jakési zvláštní postavení, protože jeho průmysl je chráněn vysokými ochrannými cly. Tato okolnost však mohla koncentraci a vytváření monopolistických podnikatelských svazů, kartelů a syndikátů apod. jenom urychlit. Je mimořádně důležité, že v Anglii, v zemi volného obchodu, vede koncentrace rovněž k monopolu, i když o něco později a snad i v jiné formě. Profesor Hermann Levy píše v odborné studii Monopoly, kartely a trasty na podkladě údajů o hospodářském vývoji Velké Británie toto:
„Ve Velké Británii právě velký rozsah podniků a jejich vysoká technická úroveň obsahují v sobě tendenci k monopolu. Koncentrace jednak vedla k velkým kapitálovým investicím do každého podniku, takže nové podniky kladou stále větší kapitálové požadavky, což znesnadňuje jejich zakládání. Za druhé (a to pokládáme za důležitější) každý nový podnik, který chce udržet krok s mamutími podniky vytvořenými koncentrací, musí vyrábět tak velký přebytek výrobků, že je může prodávat se ziskem jedině za neobvykle zvýšené poptávky, v opačném případě tento přebytek výrobků stlačí ceny na úroveň, která je nevýhodná jak pro nový podnik, tak i pro monopolistické svazy.“ Na rozdíl od zemí, kde ochranná cla usnadňují kartelizaci, vznikají v Anglii monopolistické podnikatelské svazy, kartely a trasty většinou teprve tehdy, když počet hlavních konkurujících podniků klesne „na pouhé dva tucty“. „V tom se nesmírně jasně odráží vliv koncentrace na vznik monopolů ve velkoprůmyslu.“[e]
Před půlstoletím, když Marx psal Kapitál, pokládala převážná část ekonomů volnou konkurenci za „přírodní zákon“. Oficiální věda se pokoušela spikleneckým mlčením pohřbít dílo Marxe, který teoretickým a historickým rozborem kapitalismu dokázal, že volná konkurence plodí koncentraci výroby a že tato koncentrace vede na jistém vývojovém stupni k monopolu. Dnes se stal monopol skutečností. Ekonomové už popsali líčením jednotlivých projevů monopolu celé haldy papíru, a přitom nadále svorně tvrdí, že „marxismus je vyvrácen“. Ale jak praví jedno anglické přísloví, fakta jsou fakta a musí se s nimi chtě nechtě počítat. Fakta dokazují, že rozdíly mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi, např. pokud jde o protekcionismus nebo volný obchod, způsobují jen nepodstatné rozdíly týkající se formy monopolů nebo doby jejich vzniku, kdežto skutečnost, že koncentrace výroby vytváří monopol, je všeobecně platným a hlavním zákonem soudobého vývojového stadia kapitalismu.
Pokud jde o Evropu, dá se dost přesně určit, kdy byl starý kapitalismus defnitivně vystřídán novým: je to právě počátek 20. století. V jedné z nejnovějších souborných prací o dějinách „vzniku monopolů“ se dočteme:
„Můžeme uvést jednotlivé příklady kapitalistických monopolů z doby před rokem 1860 a v nich objevit zárodky forem, které jsou dnes zcela běžné; to všechno je však nesporně pouze prehistorie kartelů. Skutečný počátek soudobých monopolů sahá nejdále do šedesátých let. První významné období jejich rozvoje počíná poklesem průmyslu v mezinárodním měřítku v sedmdesátých letech a trvá až do počátku devadesátých let.“ „V celoevropském měřítku vrcholí volná konkurence v letech šedesátých a sedmdesátých. Tehdy dobudovala Anglie svou kapitalistickou organizaci ve starém stylu. V Německu začala tato organizace rozhodně vytlačovat řemeslnou výrobu a domácký průmysl a vytvářet si své vlastní existenční formy.“
„Velký zvrat začíná krachem v roce 1873 nebo spíše depresí, která po něm následovala a která vyplňuje až na sotva znatelnou přestávku na počátku osmdesátých let, a neobyčejně vysoký, avšak krátký vzestup kolem roku, 1889 22 let hospodářských dějin Evropy.“ „V krátkém období vzestupu vletech 1889—1890 kartely ve značné míře sloužily k využití konjunktury. Neuvážená politika vyhnala ceny do výše ještě rychleji a ještě více, než by tomu bylo bez kartelů, a téměř všechny tyto kartely neslavně skončily ‚pohřbeny krachem‘. Pak ještě následovalo pět let slabých obchodů a nízkých cen, avšak v průmyslu už vládla jiná nálada. Deprese už nebyla pokládána za něco samozřejmého, nýbrž jen za přestávku před novou příznivou konjunkturou.
Tak vstoupila kartelizace do druhé etapy. Kartely přestávají být přechodným jevem a stávají se jedním z pilířů celého hospodářského života. Zmocňují se jedné oblasti průmyslu za druhou a především zpracování surovin. Již na počátku devadesátých let zavedly kartely v organizaci koksárenského syndikátu, podle jehož vzoru byl potom utvořen syndikát uhelný, techniku kartelizace, která v podstatě nebyla překonána. Vysoký vzestup ke konci 19. století a krize v letech 1900—1903 probíhaly — alespoň v báňském a kovodělném průmyslu — poprvé zcela ve znamení kartelů. A byla-li to tehdy ještě novinka, pak dnes je pro širokou veřejnost samozřejmostí, že významné složky hospodářského života jsou zpravidla z volné konkurence vyňaty.“[f]
Z dějin monopolů vyplývají tedy tyto hlavní závěry: 1. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století dosahuje volná konkurence nejvyššího, mezního vývojového stupně. Existují jen sotva znatelné zárodky monopolu. 2. Po krizi v roce 1873 nastává období rozsáhlého rozvoje kartelů, ale kartely jsou ještě výjimkou. Nejsou dosud pevné. Jsou ještě přechodným jevem. 3. V době vzestupu ke konci 19. století a za krize v letech 1900—1903 se kartely stávají jedním z pilířů veškerého hospodářského života. Kapitalismus se přeměnil v imperialismus.
Kartely uzavírají dohody o podmínkách prodeje, o platebních lhůtách aj. Rozdělují si odbytiště. Určují množství produktů, které mají být vyrobeny. Určují ceny. Rozdělují zisk mezi jednotlivé podniky atd.
V Německu existovalo roku 1896 přibližně 250 kartelů a roku 1905 385 kartelů sdružujících asi 12 000 podniků.[g] Všeobecně se však konstatuje, že tato čísla jsou oproti skutečnosti nižší. Z citovaných údajů německé průmyslové statistiky z roku 1907 je zřejmé, že už těchto 12 000 velkých podniků disponuje zřejmě více než polovinou celkového množství parní a elektrické energie. Ve Spojených státech severoamerických existovalo roku 1900 185 trastů a roku 1907 250 trastů. Americká statistika třídí všechny průmyslové podniky na podniky patřící jednotlivcům, firmám a společnostem. V roce 1904 patřilo společnostem 23,6 % celkového počtu podniků a v roce 1909 25,9 %‚ tedy více než jedna čtvrtina. V těchto podnicích pracovalo v roce 1904 70,6 % celkového počtu dělníků a v roce 1909 75,6 %‚ tedy tři čtvrtiny; objem výroby zde činil 10,9 a 16,3 miliardy dolarů, tedy 73,7 % a 79,0 % celkového úhrnu.
Kartely a trasty často soustřeďují sedm až osm desetin veškeré výroby příslušného průmyslového odvětví. Rýnsko-vestfálský kamenouhelný syndikát soustředil v době svého založení v roce 1893 86,7 % celkové těžby uhlí v revíru a v roce 1910 již 95,4 %.[h] Takto vzniklý monopol zajišťuje obrovské důchody a vede k vytváření technicko-výrobních jednotek nesmírného rozsahu. Proslulý petrolejářský trast ve Spojených státech (Standard Oil Company) byl založen roku 1900. „Jeho autorizovaný kapitál činil 150 miliónů dolarů. Za 100 miliónů dolarů byly vydány kmenové akcie a za 106 miliónů dolarů prioritní akcie. Na prioritní akcie byly vypláceny v letech 1900—1907 dividendy 48 %‘ 48 %‘ 45 %‘ 44 %‘ 36 %‘ 40 %‘ 40 %‘ 40 %‘ úhrnem 367 miliónu dolarů. Od roku 1882 do konce roku 1907 činil čistý zisk 889 miliónů dolarů; z toho bylo 606 miliónů dolarů vyplaceno na dividendách a zbytek byl převeden do rezervního fondu.“[i] „V roce 1907 bylo zaměstnáno ve všech podnicích ocelářského trastu (United States Steel Corporation) nejméně 210 180 dělníků a ostatních zaměstnanců. Největší podnik německého báňského průmyslu, Gelsenkirchenská báňská společnost (Gelsenkirchener Bergwerksgesellschaft), měl v roce 1908 46 048 dělníků a ostatních zaměstnanců.“[j] Ocelářský trast vyráběl již roku 1902 9 miliónů tun oceli[k]. Jeho výroba oceli představovala v roce 1901 66,3 % a v roce 1908 56,1 % celkové výroby oceli ve Spojených státech[l]; jeho těžba rudy činila v týchž letech 43,9 % a 46,3 %.
Zpráva americké vládní komise o trastech praví: „Převaha trastu nad konkurenty pramení z velkého rozsahu jeho podniků a jejich výborného technického vybavení. Už od svého založení se tabákový trast všemožně snažil nahradit všude co nejvíce ruční práci stroji. Skupoval proto všechny patenty, které se jakkoli týkaly zpracování tabáku, a vynaložil na to velké částky. Mnohé patenty byly zpočátku nepoužitelné a inženýři trastu je museli nejprve přizpůsobit. Koncem roku 1906 byly založeny dvě filiální společnosti výhradně proto, aby skupovaly patenty. Pro stejné účely trast vybudoval vlastní slévárny, strojírny a opravárenské provozovny. Jeden z těchto závodů, jenž je v Brooklynu, zaměstnává průměrně 300 dělníků; zde se provádějí zkoušky vynálezů týkajících se výroby cigaret, doutníků, šňupavého tabáku, staniolových obalů, krabiček apod., v případě potřeby se zde vynálezy také zdokonalují.“[m] „I další trasty zaměstnávají tzv. developing engineers (vývojové inženýry), jejichž úkolem je vynalézat nové výrobní metody a provádět zkoušky technických zdokonalení. Za vynálezy, které zdokonalují techniku nebo snižují výrobní náklady, platí ocelářský trast svým inženýrům a dělníkům vysoké prémie.“[n]
Podobně je organizováno zdokonalování techniky v německém velkém průmyslu, např. v chemickém průmyslu, který se v posledních desetiletích tak nesmírně rozvinul. Proces koncentrace výroby v tomto průmyslu vytvořil již do roku 1908 dvě hlavní „skupiny“, které měly svým způsobem rovněž blízko k monopolu. Zpočátku šlo o „dvojspolky“ dvou dvojic obrovských továren, z nichž každá měla 20—21 miliónů marek kapitálu: jednak bývalá Meisterova továrna v Höchstu nad Mohanem a Cassellova továrna ve Frankfurtu nad Mohanem; jednak továrna na anilín a sodu v Ludwigshafenu a továrna v Elberfeldu, dříve Bayerova. Potom v roce 1905 uzavřela jedna skupina a v roce 1908 druhá skupina smlouvu ještě s další velkou továrnou. Vznikly dva „trojspolky“, každý s kapitáleni 40—50 miliónů marek, a mezi těmito „svazy“ pak začalo docházet ke „sbližování“, „k úmluvám“ o cenách atd.[o]
Konkurence se mění v monopol. Zespolečenšťování výroby zaznamenává obrovský pokrok. Zejména se zespolečenšťuje proces technického vynálezectví a zlepšovatelství.
To je už něco zcela jiného než stará volná soutěž rozptýlených podnikatelů, kteří o sobě navzájem nic nevědí a vyrábějí pro neznámý trh. Koncentrace natolik pokročila, že lze učinit přibližný odhad o všech zdrojích surovin (např. ložiska železné rudy) v určité zemi, nebo dokonce, jak uvidíme, v mnoha zemích či na celém světě. Mamutí monopolistické svazy nejenže vypracovávají podobné odhady, ale zmocňují se těchto zdrojů surovin a soustřeďují je v jedněch rukou. Jsou vypracovávány odhady přibližné kapacity trhu, který si tyto svazy „rozdělují“ mezi sebou podle vzájemné dohody. Monopolizují kvalifikované přacovní síly, najímají nejlepší inženýry, ovládly dopravní síť i prostředky — železnice v Americe a paroplavební společnosti v Evropě i v Americe. Ve svém imperialistickém stadiu se kapitalismus přibližuje až k nejvšestrannějšímu zespolečenštění výroby a vtahuje prakticky kapitalisty proti jejich vůli a bez jejich vědomí do jakéhosi nového společenského řádu, který tvoří přechod od úplně volné konkurence k úplnému zespolečenštění.
Výroba se stává společenskou, avšak přivlastňování zůstává soukromé. Společenské výrobní prostředky zůstávají soukromým vlastnictvím malého počtu osob. Celkový rámec formálně uznávané volné konkurence zůstává, ale útisk většiny obyvatelstva několika málo monopolisty se stává stonásobně těžším, citelnějším a nesnesitelnějším.
Německý ekonom Kestner věnoval zvláštní spis „boji mezi kartely a outsidery“, tj. podnikateli, kteří nejsou členy kartelu. Nazval jej Donucení k organizaci. Aby kapitalismus nebyl líčen v lepším světle, mělo se ovšem spíše mluvit o vynuceném podřízení se svazům monopolistů. Je poučné seznámit se třeba jen s výčtem prostředků, které monopolistické svazy používají v nynějším, novodobém a civilizovaném boji za „organizaci“: 1. znemožňují opatřování surovin („jedna z nejdůležitějších metod donucení ke vstupu do kartelu“); 2. zabraňují opatřování pracovních sil pomocí „aliancí“ (tj. smluv mezi kapitalisty a dělnickými odborovými svazy o tom, že dělníci budou přijímat práci jen ve zkartelizovaných podnicích); 3. zabraňují dodávkám; 4. znemožňují odbyt; 5. sjednávají dohody s odběrateli o uzavírání obchodů výhradně s kartely; 6. plánovitě srážejí ceny (aby zruinovaly „outsidery“, tj. podniky, které se nechtějí podřídit monopolistům; vynakládají milióny, aby své výrobky prodávaly po jistou dobu pod vlastní náklady; v průmyslu benzínu se například vyskytly případy snížení prodejní ceny ze 40 na 22 marek, tj. téměř o polovinu!); 7. znemožňují získat úvěr; 8. vyhlašují bojkot.
To už není konkurenční boj mezi malými a velkými podniky, mezi podniky technicky zaostalými a technicky vyspělými. Jsme svědky, jak monopolisté ničí ty, kdo se nepodřizují monopolu, jeho nátlaku a jeho zvůli. Tento proces se odráží v myšlení buržoazního ekonoma takto:
„I v oblasti ryze hospodářské činnosti,“ píše Kestner, „dochází k určitému přesunu od obchodní činnosti v dřívějším smyslu k činnosti organizačně spekulační. Největších úspěchů nedosahuje obchodník, který dovede na základě svých technických a obchodních zkušeností nejlépe odhadnout potřeby zákazníků, který dovede najít a tak říkajíc ‚vzbudit‘ latentní poptávku, nýbrž spekulační génius (?!)‚ jenž dovede předem vypočítat nebo alespoň vytušit organizační vývoj, možnosti určitých spojení mezi jednotlivými podniky a bankami...
Převedeno do lidské řeči to znamená: Vývoj kapitalismu dospěl tak daleko, že zbožní výroba, ač stejně jako dříve „vládne“ a je považována za základ celého hospodářství, je ve skutečnosti již podlomena a hlavní zisky shrabují „géniové“ finančních machinací. Základnu těchto machinací a podvodů tvoří zespolečenštění výroby, avšak z ohromného pokroku lidstva, které se dopracovalo k tomuto zespolečenštění, mají prospěch... spekulanti. Dále uvidíme, jak „na tomto základě“ šosácká reakční kritika kapitalistického imperialismu sní o návratu zpět, k „volné“, „klidné“ a „poctivé“ konkurenci.
„Trvalé zvyšování cen jako důsledek vzniku kartelů,“ říká Kestner, „bylo možné dosud pozorovat jen u důležitějších výrobních prostředků, zejména u kamenného uhlí, železa a drasla; naproti tomu nikdy nebylo zaznamenáno u hotových výrobků. S tím související zvyšování ziskovosti zůstávalo rovněž omezeno na průmysl vyrábějící výrobní prostředky. Toto zjištění je třeba ještě doplnit tím, že průmysl zpracovávající suroviny (nikoli však polotovary) dosahuje díky vzniku kartelů výhod na úkor průmyslu zpracovávajícího polotovary nejen v podobě vysokých zisků, ale že získal nad tímto průmyslem i určitou nadvládu, která za volné konkurence neexistovala.“[p]
Podtržená slova vystihují podstatu věci, kterou buržoazní ekonomové tak neradi a málokdy přiznávají a kterou se tak horlivě snaží zastřít a přes kterou se tak horlivě snaží přenést nynější obhájci oportunismu s K. Kautským v čele. Nadvláda a s ní spjaté násilí — to jsou typické rysy „nejnovější fáze ve vývoji kapitalismu“, to je výsledek, který musel vyplynout a také vyplynul ze vzniku všemocných hospodářských monopolů.
Uvedeme ještě jeden příklad toho, jak si počínají kartely. Tam, kde se lze zmocnit všech nebo hlavních zdrojů surovin, vznikají kartely a tvoří se monopoly neobyčejně snadno. Bylo by však nesprávné myslet si, že monopoly nevznikají také v těch průmyslových odvětvích, kde se nelze zmocnit surovinových zdrojů. Cementářský průmysl nalézá surovinu všude. Ale i tento průmysl je v Německu silně zkartelizován. Závody se sjednotily v oblastní syndikáty: jihoněmecký, rýnsko-vestfálský atd. Byly stanoveny monopolní ceny: 230—280 marek za vagón cementu, i když vlastní náklady činí 180 marek! Podniky platí 12—16 % dividendy; nesmíme přitom zapomínat, že „géniové“ soudobé spekulace vědí, jak získat do vlastní kapsy velké částky zisků kromě toho, co se rozdělilo na dividendy. Aby vystrnadili z tak výnosného průmyslu konkurenci, používají monopolisté i úskoků: rozšiřují lživé zprávy o špatné situaci v průmyslu a uveřejňují v novinách anonymní varování: „Kapitalisté! Střezte se investovat kapitál do cementářského průmyslu“; posléze skupují závody „outsiderů“ (tj. podnikatelů, kteří nejsou členy syndikátů) a platí jim „odstupné“ 60 000, 80 000 až 150 000 marek[q]. Monopol si klestí cestu všude a všemi prostředky, počínaje „skromným“ placením odstupného až po americké „použití“ dynamitu proti konkurentovi.
Tvrzení, že kartely odstraní krize, je výmysl buržoazních ekonomů, kteří se snaží stůj co stůj vylíčit kapitalismus v lepším světle. Naopak, vytvoří-li se v některých průmyslových odvětvích monopol, zesiluje a stupňuje se chaos, který je vlastní veškeré kapitalistické výrobě jako celku. Disproporce mezi vývojem zemědělství a vývojem průmyslu, která je příznačná pro kapitalismus vůbec, se ještě prohlubuje. Výsadní postavení, v němž se ocitá nejzkartelizovanější takzvaný těžký průmysl, zejména uhelný a železářský, způsobuje „ještě větší bezplánovitost“ v ostatních průmyslových odvětvích, přiznává Jeidels, autor jedné z nejlepších studií o „vztahu německých velkých bank k průmyslu“[r].
Bezvýhradný obhájce kapitalismu Liefmann píše: „Čím je národní hospodářství vyspělejší, tím usilovněji se pouští do riskantnějších nebo zahraničních podniků, do podniků, jejichž rozvoj si vyžaduje velmi dlouhou dobu, či nakonec do podniků majících jen místní význam.“[s] Zvýšené riziko je koneckonců důsledkem nesmírného růstu kapitálu, který takříkajíc přetéká přes okraj, plyne do zahraničí atd. A zároveň mimořádně rychlé tempo technického rozvoje nese s sebou stále více disproporcí mezi různými složkami národního hospodářství, prvků chaosu a krizí. Týž Liefmann je nucen přiznat: „Lidstvo pravděpodobně v blízké budoucnosti znovu uskuteční velké převraty na poli techniky, což ovlivní také organizaci národního hospodářství. . .“ Elektřina, vzduchoplavba... „V takových dobách hlubokých ekonomických přeměn se zpravidla silně vzmáhá také spekulace...[t]
A zase naopak krize — krize všeho druhu, nejčastěji hospodářské, ale nikoli pouze hospodářské — nesmírně zesilují tendenci ke koncentraci a k monopolu. Přečtěte si velmi poučnou Jeidelsovu úvahu o významu krize z roku 1900, která byla, jak známo, mezníkem v dějinách novodobých monopolů:
„Krize roku 1900 propukla v době, kdy v hlavních průmyslových odvětvích ještě existovaly vedle mamutích podniků také četné podniky, které měly organizaci podle současného pojetí zastaralou, podniky ‚čisté‘ (tj. nekombinované), „které vynesla nahoru vlna průmyslového vzestupu. Pokles cen a snížení poptávky přivedly tyto ‚čisté‘ podniky do tak svízelné situace, do jaké se kombinované mamutí podniky buď vůbec nedostaly, nebo jen na zcela krátkou dobu. Proto krize roku 1900 vedla k mnohem silnější koncentraci průmyslu než krize roku 1873, při níž sice také došlo k určitému výběru nejlepších podniků, avšak za tehdejšího stavu techniky tento výběr nemohl vést k monopolu podniků, které vyšly z krize vítězně. Právě takový trvalý monopol, a to na vysokém stupni, mají dnes mamutí podniky kovodělného a elektrotechnického průmyslu díky své velmi složité technice, své velkorysé organizaci a síle svého kapitálu, v menší míře také podniky strojírenského průmyslu a některých odvětví hutního průmyslu, dopravy aj.“[u]
Monopol je posledním slovem „nejnovější fáze ve vývoji kapitalismu“. Ale naše představy o skutečné moci a významu soudobých monopolů by byly naprosto nedostatečné, kusé a neúplné, kdybychom nevzali v úvahu úlohu bank.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Úhrnné údaje podle Annalen des deutschen Reichs, 1911, Zahn.
b Statistical Abstract of the United States 1912, p. 202.
c Srov. R. Hilferding, Finanční kapitál, Praha 1961, s. 246.
d Hans Gideon Heymann, Die gemischten Werke im deutschen Grosseisengewerbe, Stuttgart 1904, SS. 256, 278—279.
e Hermann Levy, Monopole, Kartelle und Trusts, Jena 1909, SS. 286, 290, 298.
f Th. Vogelstein, Die finanzielle Organisation der kapitalistischen Industrie und die Monopolbildungen. In: Grundriss der Sozialökonomik. VI Abt., Tübingen 1914. Srovnej od téhož autora Organisationsformen der Eisenindustrie und Textilindustrie in England und Amerika, Bd. I, Leipzig 1910.
g Dr. Riesser, Die deutschen Grossbanken und ihre Konzentration im Zussammenhange mit der Entwicklung der Gesamtwirtschaft in Deutschland, 4. Aufl., 1912, S. 149; R. Liefmann, Kartelle und Trusts und die Weiterbildung der volkswirtschaftlichen Organisation, 2. Aufl, 1910, S. 25.
h Dr. Fritz Kestner, Der Organisationszwang. Eine Untersuchung über die Kämpfe zwischen Kartellen nud Aussenseitern, Berlin 1912, s. 11.
i R. Liefmann, Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften. Eine Studie über den modernen Kapitalismus und das Effektenwesen, 1. Aufl, Jena l909, s. 212.
j R. Liefmann, Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften, s. 218.
k Dr. S. Tschierschky, Kartell und Trust, Göttingen l903, s. 13.
l Th. Vogelstein, Organisationsformen..., s. 275.
m Report of the Commissioner of Corporations on the Tobacco Industry, Washington 1909, s. 266. Citováno podle knihy Dr. Paul Tafel, Die nordamerikanischen Trusts und ihre Wirkungen auf den Fortschritt der Technik, Stuttgart 1913, s. 48.
n Tamtéž, s. 48—49.
o Riesser, cit, dílo, 3. vyd., s. 547n. Noviny přinášejí zprávy (červen 1916) o novém obrovském trastu, který sjednocuje německý chemický průmysl.
p Kestner, cit, dílo, s. 254.
q L. Eschwege, Zement. In: Die Bank[136], sv. 1, 1909, s. 115n.
r Jeidels, Das Verhältnis der deutschen Grossbanken zur Industrie mit besonderer Berücksichtigung der Eisenindustrie, Leipzig 1905, s. 271[137].
s R. Liefmann, Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften, s. 434.
t Tamtéž, s. 465—466.
u Jeidels, cit, dílo, s. 108.
132 Podrobný rozbor a konspekt knihy J. A. Hobsona Imperialism. A study [Imperialismus. Studie] (Londýn 1902) je zařazen do Leninových Sešitů o imperialismu (Spisy 39, Praha 1965, s. 464 až 502). V roce 1904 Lenin přeložil Hobsonovu knihu do ruštiny, ale rukopis jeho překladu nebyl dosud nalezen. O Hobsonově knize napsal, že „je všeobecně užitečná, a zvláště je užitečná tím, že pomáhá odhalit, jak je kautskismus v této otázce od základu falešný“ (Spisy 39, Praha 1965, s. 125). Lenin čerpal z Hobsonovy knihy bohatý faktografický materiál, zároveň však kritizoval jeho reformistické závěry a pokusy zastřeně hájit imperialismus.
133 Lenin se v pracích Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu a v Sešitech o imperialismu často odvolává na Hilferdingovu knihu Finanční kapitál. Využívá materiál obsažený v knize k charakteristice jednotlivých rysů monopolistického kapitalismu, ale zároveň jejího autora kritizuje za teze a závěry o nejzákladnějších otázkách imperialismu. Hilferding ve své knize odděluje politiku od ekonomiky a nesprávně definuje imperialismus a finanční kapitál; zastírá rozhodující úlohu monopolů za imperialismu, stejně jako zostřování všech jeho rozporů; ignoruje tak důležité rysy imprialismu, jako je jeho zápas o stále nové rozdělování světa, jako je parazitismus a zahnívání kapitalismu. Přes tyto závažné chyby znamenala Hilferdingova kniha určitý pozitivní přínos pro zkoumání nejnovější fáze vývoje kapitalismu.
134 Je míněna rezoluce saskokamenického [Chemnitz; dnešní Karl-Marx-Stadt; (v době převodu na MIA opět Chemnitz - pozn. kbMIA)] sjezdu Sociálně demokratické strany Německa o imperialismu a postoji socialistů k válce, schválená 20. září 1912. V rezoluci se odsuzovala imperialistická politika a zdůrazňovala důležitost boje za mír: „Sjezd prohlašuje, že je rozhodnut učinit vše, aby bylo dosaženo vzájemného porozumění mezi národy a zachován mír. Sjezd žádá, aby se mezinárodními dohodami skoncovalo se zběsilými závody ve zbrojení, jež ohrožují mír a vedou lidstvo rychlými kroky ke strašlivé katastrofě... Sjezd očekává, že členové strany budou neúnavně vynakládat všechny své síly..., aby se zvýšenou energií bojovali proti imperialismu tak dlouho, dokud nebude svržen“ (Handbuch der sozialdemokratischen Parteitage von 1910 bis 1913, Mnichov 1917, s. 243—244).
135 Za dobu, jež uplynula od Leninovy analýzy, se koncentrace výroby ve Spojených státech amerických značně zvýšila. Monopoly ve svých rukou soustředily převážnou část výrobních kapacit i odbytu produkce klíčových odvětví národního hospodářství a výrazně ovlivňují ekonomiku a politiku USA.
136 Die Bank — časopis německých finančníků, vycházel v Berlíně v letech 1908—1943. Lenin velmi často využíval články a materiály otištěné v tomto časopisu v knize Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu.
137 Knihu Otto Jeidelse Das Verhältnis der deutschen Grossbanken zur Industrie mít besonderer Berücksichtigung der Eisenindustrie [Vztah německých velkých bank k průmyslu se zvláštním zřetelem k hutnímu průmyslu], (Lipsko 1905) Lenin detailně analyzoval v Sešitecho imperialismu (Spisy 39, Praha l965,s. 177—193).