Vladimír Iljič Lenin



VI. Rozdělení světa mezi velmocemi


Zeměpisec A. Supan podává v knize o „teritoriálním vývoji evropských kolonií“[a] stručný přehled o tomto vývoji koncem 19. století:

Podíl území patřícího evropským koloniálním mocnostem
(včetně Spojených států)
 
1876
1900
Přírustek o
V Africe
10,8%
90,4%
+ 79,6%
V Polynésii
56,8%
98,9%
+ 42,1%
V Asii
51,5%
56,6%
   + 5,1%
V Austrálii
100,0%  
100,0%  
V Americe
27,5%
27,2%
   - 0,3%

Supan závěrem konstatuje: „Charakteristickým znakem tohoto období je tedy rozdělení Afriky a Polynésie.“ Protože v Asii a v Americe nejsou neobsazená území, tj. území nepatřící žádnému státu, musíme Supanův závěr rozšířit a říci, že charakteristickým znakem zkoumaného období je definitivní rozdělení světa, definitivní ovšem nikoli v tom smyslu, že by nebylo možné nové dělení, znovurozdělování je naopak možné a nevyhnutelné, nýbrž v tom smyslu, že koloniální politika kapitalistických zemí dokončila zabírání neobsazených území na naší planetě. Poprvé je svět už úplně rozdělen, takže v budoucnosti může dojít jedině k znovurozdělení, tj. ke změně „majitelů“, nikoli však k záboru území bez „pána“.

Žijeme tedy v období světové koloniální politiky, které velmi úzce souvisí s „nejnovější fází ve vývoji kapitalismu“, s finančním kapitálem. Musíme se proto podrobněji zabývat především konkrétními údaji, abychom mohli co nejpřesněji stanovit, jednak co odlišuje toto období od předešlých, jednak také nynější stav. Především vznikají dvě konkrétní otázky: zda se stupňuje koloniální politika a zostřuje boj o kolonie právě v období finančního kapitálu a jak je svět v tomto ohledu rozdělen právě dnes.

Americký publicista Morris se v knize o dějinách kolonizace[b] pokouší shrnout údaje o velikosti koloniálních držav Anglie, Francie a Německa v různých obdobích 19. století[152]. Uvádíme zkráceně výsledky, k nimž dospěl:

Velikost koloniálních držav
 
Anglie
Francie
Německo

Léta
rozloha
(v milionech
čtverečních
mil)
obyvatelstvo
(v milionech)
rozloha
(v milionech
čtverečních
mil)
obyvatelstvo
(v milionech)
rozloha
(v milionech
čtverečních
mil)
obyvatelstvo
(v milionech)
1815 — 1830
?
126,4
0,02
0,5
              1860
2,5
145,1
0,2  
3,4
              1880
7,7
267,9
0,7  
7,5
              1899
9,3
309,0
3,7  
56,4  
1,0
14,7

Pro Anglii byla obdobím neobyčejné expanze koloniálních výbojů léta 1860—1880 a dále ve značné míře i posledních dvacet let 19. století. Pro Francii a Německo to bylo právě těchto dvacet let. Viděli jsme už, že vývoj předmonopolistického kapitalismu, kapitalismu, kdy převládala volná konkurence, vyvrcholil v šedesátých a sedmdesátých letech. Dnes vidíme, že právě po tomto období začíná nesmírný „rozmach“ koloniálních výbojů a že se boj za teritoriální rozdělení světa neobyčejně zostřuje. Je tedy nesporné, že přechod kapitalismu ke stadiu monopolistického kapitalismu, k finančnímu kapitálu, je spojen se zostřením boje o rozdělení světa.

Hobson ve své práci o imperialismu označuje období 1884—1900 jako období zesílené „expanze“ (rozšiřování území) hlavních evropských států. Podle jeho výpočtů získala Anglie za tuto dobu 3,7 miliónu čtverečních mil s 57 milióny obyvatel, Francie 3,6 miliónu čtverečních mil s 36,5 miliónu obyvatel, Německo 1 milión čtverečních mil s 14,7 miliónu obyvatel, Belgie 900 000 čtverečních mil s 30 milióny obyvatel a Portugalsko 800 000 čtverečních mil s 9 milióny obyvatel. Honba všech kapitalistických států za koloniemi koncem 19. století, zejména od jeho osmdesátých let, je v dějinách diplomacie a zahraniční politiky všeobecně známým faktem.

V době největšího rozkvětu volné konkurence v Anglii, v letech 1840—1860, se její čelní buržoazní politikové stavěli proti koloniální politice, pokládali osvobození kolonií, jejich úplné odtržení od Anglie za nezbytné a prospěšné. M. Beer poukazuje v článku o tehdejším anglickém imperialismu[c], uveřejněném roku l898, na to, že anglický státník Disraeli, jinak v podstatě velmi nakloněný imperialismu, roku 1852 prohlásil: „Kolonie jsou mlýnské kameny na našem krku.“ Avšak koncem 19. století byli v Anglii hrdiny dne Cecil Rhodes a Joseph Chamberlain, kteří otevřeně propagovali imperialismus a s největším cynismem prováděli imperialistickou politiku!

Není bez zajímavosti, že souvislost, takříkajíc ryze ekonomických a sociálně politických kořenů soudobého imperialismu byla těmto vedoucím politikům anglické buržoazie už tehdy jasná. Chamberlain propagoval imperialismus jako „tu pravou, prozíravou a hospodárnou politiku“ a poukazoval přitom zejména na německou, americkou a belgickou konkurenci, s níž se dnes Anglie střetává na světovém trhu. Záchrana je v monopolu prohlašovali kapitalisté a zakládali kartely, syndikáty a trasty. Záchrana je v monopolu — přizvukovali jim političtí vůdcové buržoazie a spěchali rychle zabrat dosud nerozdělené části světa. Cecil Rhodes, jak vypravoval jeho důvěrný přítel žurnalista Stead, mu roku 1895 o svých názorech na imperialismus řekl: „Byl jsem včera v londýnském East Endu (dělnická čtvrť) a navštívil jsem schůzi nezaměstnaných. Slyšel jsem tam rozhořčené řeči, které byly jen nepřetržitým voláním po chlebu. Když jsem o tom cestou domů uvažoval, utvrdil jsem se v přesvědčení o důležitosti imperialismu ještě více než předtím... Mým vroucím přáním je vyřešit sociální otázku, tj.: chceme-li zachránit 40 miliónů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme my, koloniální politikové, získat nová území, abychom umístili přebytečné obyvatelstvo a získali nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že impérium je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty.“[d]

Tak mluvil roku 1895 Cecil Rhodes, milionář, finanční magnát, hlavní viník anglo-búrské války; jeho obhajóba imperialismu je sice neomalená a cynická, ale svou podstatou se neliší od „teorie“ pánů Maslova, Südekuma, Potresova a Davida, zakladatele ruského marxismu aj. aj. Cecil Rhodes byl jen o něco čestnější sociálšovinista...

Abychom podali co nejpřesnější obraz teritoriálního rozdělení světa a změn, k nimž došlo v tomto směru během posledních desetiletí, použijeme úhrnných údajů, které uvádí Supan v citovaném díle o koloniálních državách všech světových mocností. Supan volí rok 1876 a 1900; my rok 1876, který je zvolen velmi vhodně, neboť právě tehdy bylo předmonopolistické stadium vývoje západoevropského kapitalismu zhruba ukončeno, a pak rok 1914, kde Supanovy údaje nahrazujeme novějšími z Hübnerových Zeměpisných statistických tabulek. Supan si všímá jen kolonií; my pokládáme za účelné, chceme-li podat úplný obraz rozdělení světa, připojení stručných údajů i o zemích nekoloniálních a o polokoloniálních, k nimž počítáme Persii, Čínu a Turecko; Persie se již téměř úplně stala kolonií, Čína a Turecko se koloniemi stávají[153].

Dostáváme tyto výsledky:

Koloniální državy velmocí
(v miliónech km2 a v miliónech obyvatel)
 
Kolonie
Mateřské
země
Celkem
1876
1914
1914
1914
km2
obyv.
km2
obyv.
km2
obyv.
km2
obyv.
Anglie
22,5
251,9
33,5
393,5
0,3
43,5
33,8
440,0
Rusko
17,0
  15,9
17,4
  33,2
5,4
136,2  
22,8
169,4
Francie
  0,9
    6,0
10,6
  55,5
0,5
39,6
11,1
  95,1
Německo
  2,9
  12,3
0,5
64,9
  3,4
  77,2
Spojené státy
  0,3
    9,7
9,4
97,0
  9,7
106,7
Japonsko
  0,3
  19,2
0,4
53,0
  0,7
  72,2
Celkem
6 velmocí
40,4
273,8
65,0
523,4
16,5  
437,2  
81,5
960,6
Kolonie ostatních mocností
(Belgie, Holandska aj.)

9,9  

45,3     
Polokolonie (Persie, Čína, Turecko) 14,5   361,2     
Ostatní země 28,0   289,9     
——————————————————————————————————————————————
Celý svit 133,9   1657,0     

Zde názorně vidíme, jak bylo na rozhraní 19. a 20. století „dokončeno“ rozdělení světa. Koloniální državy se po roce 1876 nesmírně rozšířily: u šesti největších mocností vzrostly více než o polovinu, ze 40 miliónů km2 na 65 miliónů km2 přírůstek činí 25 miliónů km2, což je jedenapůlkrát více než rozloha mateřských zemí (16,5 miliónu). Tři mocnosti neměly roku 1876 žádné kolonie a čtvrtá, Francie, téměř žádné. Do roku 1914 získaly tyto čtyři mocnosti kolonie o rozloze 14,1 miliónu km2, tj. přibližně o polovinu větší než rozloha Evropy, v nichž žije téměř 100 miliónů obyvatel. Koloniální državy byly rozšiřovány velmi nerovnoměrně. Porovnáme-li např. Francii, Německo a Japonsko, které se rozlohou a počtem obyvatelstva příliš neliší, zjistíme, že Francie získala téměř třikrát více kolonií (rozlohou) než Německo a Japonsko dohromady. Francouzský finanční kapitál byl však na počátku zmíněného období snad několikrát větší než německý a japonský finanční kapitál dohromady. Velikost koloniálních držav ovlivňují nejen čistě ekonomické podmínky, ale na jejich základě také podmínky zeměpisné apod. Přestože nivelizace světa, vyrovnávání hospodářských a životních podmínek v různých zemích vlivem velkého průmyslu, směny a finančního kapitálu, v posledních desetiletích velmi pokročila, zůstávají tu stále velké rozdíly: mezi uvedenými šesti zeměmi vidíme jednak mladé kapitalistické země, které se rozvinuly neobyčejně rychle (Amerika, Německo a Japonsko), jednak země starého kapitalistického vývoje, které se v poslední době oproti předchozím rozvíjely mnohem pomaleji (Francie a Anglie), a nakonec zemi ekonomicky nejzaostalejší (Rusko), v níž je soudobý kapitalistický imperialismus takříkajíc opředen zvlášť hustou sítí předkapitalistických vztahů.

Vedle koloniálních držav velmocí jsme zařadili nevelké kolonie malých států, které jsou takříkajíc nejbližším objektem možného a pravděpodobného „znovurozdělení“ kolonií. Tyto malé státy si udržují své kolonie většinou jedině proto, že velké státy mají protichůdné zájmy, vznikají mezi nimi třenice apod., pro které se nemohou dohodnout o rozdělení kořisti. Pokud jde o „polokoloniální“ státy, jsou příkladem přechodných forem, s nimiž se setkáváme ve všech oblastech přírody a společnosti. Finanční kapitál je taková veliká, a lze říci rozhodující síla ve všech ekonomických i ve všech mezinárodních vztazích, že je s to si podrobovat a ve skutečnosti si podrobuje i státy politicky naprosto nezávislé; hned uvidíme příklady. Finančnímu kapitálu však samozřejmě nejlépe „vyhovuje“ a nejvíce prospívá takové podrobení, které je spojeno se ztrátou politické nezávislosti podrobovaných zemí a národů. Polokoloniální země jsou po této stránce typické jako „mezistupeň“. Boj o tyto polozávislé země se musel pochopitelně v období finančního kapitálu, kdy ostatní svět byl už rozdělen, velmi zostřit.

Koloniální politika a imperialismus existovaly i před novodobým stadiem kapitalismu, a dokonce i před kapitalismem. Řím založený na otroctví prováděl koloniální politiku a uskutečňoval imperialismus. Avšak „povšechné“ úvahy o imperialismu, které opomíjejí nebo odsunují do pozadí základní rozdíl mezi společenskoekonomickými formacemi, se nutně mění v plané banálnosti nebo chvástání, příkladem je srovnávání „velkého Říma s Velkou Británií“[e]. Dokonce i kapitalistická koloniální politika předchozích stadií kapitalismu se podstatně liší od koloniální politiky finančního kapitálu.

Hlavním rysem novodobého kapitalismu je nadvláda monopolistických svazů velkopodnikatelů. Tyto monopoly jsou nejpevnější tehdy, když se podaří uchvátit všechny surovinové zdroje do jedněch rukou, a viděli jsme, jak horlivě usilují mezinárodní svazy kapitalistů o to, aby zbavily soupeře jakékoli možnosti konkurence, aby například skoupily ložiska železné rudy nebo naleziště ropy apod. Jedině ovládání kolonií zaručuje monopolu, že se úspěšně vyrovná se všemi nahodilostmi v boji s konkurentem, nevyjímaje ani případ, kdy by protivník chtěl použít na svou ochranu zákon o státním monopolu. Čím je kapitalismus rozvinutější, čím je nedostatek surovin citelnější, čím je konkurence a honba za surovinovými zdroji na celém světě ostřejší, tím urputnější je boj za získání kolonií.

Schilder píše: „Je dokonce možné tvrdit, i když se to snad bude zdát mnohým paradoxní, že růst městského a průmyslového obyvatelstva může být v poměrně blízké době zabrzděn mnohem spíše nedostatkem průmyslových surovin než nedostatkem potravin.“ Zvětšuje se např. nedostatek dříví, které je stále dražší, kůží a surovin pro textilní průmysl. „Svazy průmyslníků se snaží dosáhnout rovnováhy mezi zemědělstvím a průmyslem v rámci celého světového hospodářství; jako příklad lze uvést mezinárodní organizaci sdružení majitelů přádelen bavlny několika nejdůležitějších průmyslových států, existující od roku 1904, a evropskou organizaci sdružení majitelů přádelen lnu, založenou v roce 1910 podle téhož vzoru.[f]

Buržoazní reformisté a mezi nimi především dnešní kautskisté se ovšem pokoušejí oslabit význam těchto faktů poukazováním na to, že „by bylo možné“ opatřit si suroviny na volném trhu bez „nákladné a nebezpečné“ koloniální politiky, že „by bylo možné“ výrazně zvýšit nabídku surovin „prostým“ zlepšením podmínek v celém zemědělství. Takové argumenty však obhajují a přikrášlují imperialismus, neboť v podstatě ignorují nejdůležitější rys novodobého kapitalismu: monopoly. Volný trh se stává stále více věcí minulosti, monopolistické syndikáty a trasty jej den ode dne zužují, naproti tomu „prosté“ zlepšení podmínek v zemědělství by zlepšilo postavení mas, zvýšilo mzdy a snížilo zisky. Kde jinde než ve fantazii sentirnentálních reformistů existují trasty, které by se staraly o postavení mas místo o dobývání kolonií?

Pro finanční kapitál mají význam nejen již objevené surovinové zdroje, ale i zdroje potenciální, neboť technika se vyvíjí v současné době neuvěřitelně rychle a území dnes nevyužitelná mohou být využita zítra, budou-li objeveny nové metody (a k tomu může velká banka zorganizovat zvláštní výpravu inženýrů, agronomů apod.) a bude-li investován velký kapitál. Totéž platí o průzkumu nerostného bohatství, o nových způsobech zpracování a využití různých surovin atd. apod. Proto se finanční kapitál musí snažit rozšířit území své působnosti a dokonce území vůbec. Stejně jako trasty kapitalizují svůj majetek oproti jeho hodnotě na dvojnásobek či trojnásobek, neboť počítají s „potenciálními“ budoucími (nikoli dnešními) zisky, počítají s budoucími výtěžky monopolu, tak se i finanční kapitál vůbec snaží získat co nejrozsáhlejší území, jakákoli, kdekoli jakýmkoli způsobem, neboť v nich vidí potenciální zdroje surovin a bojí se, aby nezaostal v nelítostném boji o poslední nerozdělená území světa nebo o znovurozdělení území už jednou rozdělených.

Angličtí kapitalisté se všemožně snaží rozšířit pěstování bavlny ve své kolonii, v Egyptě, kde z 2,3 miliónu ha obdělávané půdy bylo roku 1904 oseto bavlnou již 0,6 miliónu ha, tj. více než jedna čtvrtina. Ruští kapitalisté dělají totéž ve své kolonii, v Turkestánu, poněvadž tak mohou snáze zničit své zahraniční konkurenty, snáze monopolizovat surovinové zdroje a vytvořit ekonomičtější a výnosnější textilní trast s „kombinovanou“ výrobou, který by všechna stadia výroby a zpracování bavlny soustředil v jedněch rukou.

K dobývání kolonií podněcuje také zájem na vývozu kapitálu, neboť na koloniálním trhu je možné snáze (a někdy výlučně) pomocí monopolu vyřadit konkurenta, zajistit dodávku, upevnit příslušné „styky“ apod.

Mimoekonomická nadstavba, která vyrůstá z finančního kapitálu, jeho politika a jeho ideologie stupňují úsilí o koloniální výboje. „Finanční kapitál nechce svobodu, nýbrž nadvládu,“ říká právem Hilferding. A jistý francouzský buržoazní publicista, jako by rozváděl a doplňoval už uvedené myšlenky Cecila Rhodese[g], když píše, že k ekonomickým příčinám současné koloniální politiky je nutné dodat i příčiny sociální: „S přibývající složitostí života, s obtížemi, které doléhají nejen na dělnické masy, ale i na střední třídy, se hromadí ve všech zemích staré civilizace ‚netrpělivost, roztrpčení a nenávist, ohrožující veřejný klid; je nutné, aby energie deklasovaných vrstev našla uplatnění, je třeba pro ni najít pole působnosti za hranicemi země, aby nedošlo k výbuchu uvnitř‘.“[h]

Mluvíme-li o koloniální politice v období kapitalistického imperialismu, musíme poznamenat, že finanční kapitál a jemu odpovídající mezinárodní politika, která vyúsťuje v boj velmocí za hospodářské a politické rozdělení světa, vytvářejí celou řadu přechodných forem státní závislosti. Pro toto období jsou typické nejen dvě hlavní skupiny zemí, země s koloniálními državami a kolonie, ale i nejrůznější formy závislých zemí, země politicky formálně samostatné, ve skutečnosti však spoutané sítěmi finanční a diplomatické závislosti. Na jednu z forem této závislosti, polokolonie, jsme již poukázali. Příkladem jiné formy závislosti je např. Argentina.

Schulze-Gaevernitz ve své práci o britském imperialismu píše: „Jižní Amerika a zejména Argentina je finančně natolik závislá na Londýnu, že je nutné ji označit téměř za anglickou obchodní kolonii.“[i] Kapitál, který Anglie umístila v Argentině, odhadoval Schilder podle zpráv rakousko-uherského konzula v Buenos Aires za rok 1909 na 8 3/4 miliardy franků. Můžeme si snadno představit, jak pevné spojení tím získává anglický finanční kapitál — i jeho věrná družka diplomacie — s argentinskou buržoazií, s představiteli celého hospodářského a politického života Argentiny.

Poněkud jinou formu finanční a diplomatické závislosti při zachování politické nezávislosti představuje Portugalsko. Portugalsko je samostatný svrchovaný stát, ale ve skutečnosti je už přes 200 let, od války o španělské dědictví (1701—1714), pod anglickým protektorátem. Anglie chránila Portugalsko a jeho koloniální državy, aby upevnila své vlastní pozice proti svým soupeřům, Španělsku a Francii. Za to Anglie získala obchodní výhody, lepší podmínky pro vývoz zboží a zejména pro vývoz kapitálu do Portugalska a jeho kolonií, možnost používat jeho přístavy a ostrovy, jeho telegrafní kabely aj. atd.[j] Takovéto vztahy existovaly mezi jednotlivými velkými a malými státy vždycky, avšak v období kapitalistického imperialismu se stávají všeobecným systémem, tvoří součást celkových vztahů „rozdělování světa“, a stávají se článkem řetězu v transakcích světového finančního kapitálu.

Abychom mohli uzavřít otázku rozdělení světa, musíme uvést ještě toto: O rozdělení světa se mluvilo koncem 19. a počátkem 20. století zcela otevřeně a jasně nejen v americké literatuře po španělsko-americké válce a v anglické literatuře po anglo-búrské válce, nejen v německé literatuře, která „žárlivě“ sledovala „britský imperialismus“. Také ve francouzské buržoazní literatuře se o tom mluvilo dost jasně a zevrubně, pokud je to z buržoazního hlediska vůbec možné. Odvoláváme se na historika Driaulta, který ve své knize Politické a sociální problémy koncem 19. století v kapitole o „velmocích a rozdělení světa“ napsal: „V posledních letech obsadily evropské a severoamerické mocnosti všechna volná území na světě s výjimkou Číny. Proto již došlo k několika konfliktům a přesunům vlivu, které jsou předzvěstí ještě mnohem strašnějších výbuchů v blízké budoucnosti. Je totiž třeba si pospíšit: národy, které se o sebe nepostaraly, riskují, že nikdy nedostanou svůj díl a že se nikdy nebudou moci podílet na obrovském vykořisťování světa, jež bude jedním z nejpodstatnějších jevů příštího (tj. 20.) století. Proto celou Evropu a Ameriku zachvátila v poslední době horečka koloniálních výbojů, ‚imperialismu‘, který je nejpozoruhodnějším charakteristickým rysem konce 19. století.“ A autor ještě dodal: „Při tomto dělení světa, při této šílené honbě za poklady země a za velkými trhy světa je relativní síla impérií založených v tomto 19. století v naprostém nepoměru k postavení, jež zaujímají v Evropě národy, které je založily. Mocnosti, které mají v Evropě převahu a rozhodují o jejích osudech, nemají tutéž převahu na celém světě. A jelikož koloniální moc a naděje ovládat dosud ještě neobjevená bohatství budou mít zřejmě zpětný vliv na relativní sílu evropských mocností, bude je otázka kolonií, neboli ‚imperialismus‘, která již změnila politické poměry v samé Evropě, měnit stále více a více.“[k]




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a A. Supan, Die territoriale Entwicklung der europäischen Kolonien, 1906, s. 254.

b Henry C. Morris, The History of Colonization, New York 1900, vol. II, pp. 88; I, 419; II, 304.

c Die Neue Zeit, XVI, I, 1898, S. 302.

d Die Neue Zeit, XVI, I, 1898, S. 304.

e C. P. Lucas, Greater Rome and Greater Britain, Oxford 1912 nebo Earl of Cromer, Ancient and modern Imperialism, London 1910

f Schilder, cit, dílo, s. 38—42.

g Viz zde.

h Wahl, La France aux colonies, cituje Henri Russier, Le Partage de lʼOcéanie, Paris 1905, p. 165.

i Schulze-Gaevernitz, Britischer Imperialismus und englischer Freihandel zu Beginn des 20-ten Jahrhunderts, Leipzig 1906, s. 318. Totéž píše Sartorius v. Waltershausen, Das volkswirtschaftliche System der Kapitalanlage im Auslande, Berlin 1907, S. 46.

j Schilder, cit. dílo, sv. I, s. 160—161.

k J. E. Driault, Problèmes politiques et sociaux, Paris 1900, s. 299.


152 O údajích z knihy H. C. Morrise The History of Colonization from the Earliest Times to the Present Day [Dějiny kolonizace od nejstarších dob do dneška], New York 1900 Lenin poznamenal: „Zajímavé jsou statistické přehledy... Samá .historie‘, zdá se, suchý výčet faktů.“ Použil je k výpočtům charakterizujícím rozdělení kolonií mezi kapitalistickými mocnostmi (viz Spisy 39, Praha 1965, 287, 293).

153 Podrobná analýza Supanových údajů a zeměpisných statistických tabulek Otto Hübnera je obsažena v Sešitech o imperialismu (viz Spisy 39, Praha 1965, s. 338—351).