Vladimír Iljič Lenin
IX. Kritika imperialismu
Kritiku imperialismu chápeme v širokém smyslu slova jako stanovisko, které k politice imperialismu zaujímají v souvislosti se svou celkovou ideologií různé společenské třídy.
Obrovský rozsah finančního kapitálu soustředěného v několika rukou a vytvářejícího neobyčejně široce rozvětvenou a hustou síť vztahů a spojení, s jejíž pomocí si podřizuje nejen střední a malé, ale i nejmenší kapitalisty a vlastníky, na jedné straně a na druhé straně zostřený boj proti jiným nacionálním a státním skupinám finančníků o rozdělení světa a o nadvládu nad jinými zeměmi způsobují, že všechny majetné třídy hromadně přecházejí na stranu imperialismu. „Všeobecné“ nadšení nad jeho perspektivami, vášnivá obhajoba imperialismu a jeho všemožné přikrášlování, to jsou příznaky doby. Imperialistická ideologie proniká také mezi dělnickou třídu, která není oddělena od jiných tříd čínskou zdí. Jestliže vůdcové současné tzv. „sociálně demokratické“ strany Německa byli právem nazváni „sociálimperialisty“, tj. socialisty slovy a imperialisty skutky, konstatoval Hobson již roku 1902, že v Anglii existují „fabiánští imperialisté“, kteří náležejí k oportunistické Fabiánské společnosti.
Buržoazní vědci a publicisté hájí imperialismus obyčejně v poněkud zahalené formě, zastírají neomezenou vládu imperialismu a jeho hluboké kořeny, snaží se postavit do popředí dílčí rysy a podružná hlediska a odvrátit pozornost od podstaty naprosto neseriózními návrhy „reforem“, jako např. návrhy na zřízení policejního dozoru nad trasty nebo bankami apod. Jenom řídkým jevem jsou cyničtí, otevření imperialisté, kteří mají odvahu přiznat, že je nesmyslné chtít reformovat základní vlastnosti imperialismu.
Uvedeme příklad: němečtí imperialisté v časopisu Weltwirtschaftliches Archiv systematicky sledují národně osvobozenecká hnutí v koloniích, hlavně ovšem v koloniích neněmeckých. Všímají si nepokojů a protestů v Indii, hnutí v Natalu (jižní Afrika), v holandské Indii atd. Jeden z nich v komentáři k anglické zprávě o konferenci utlačovaných národů a ras, jež se konala ve dnech 28.—30. června 1910 za účasti zástupců různých asijských, afrických a evropských národů žijících pod cizí nadvládou, hodnotí projevy na konferenci takto: „Proti imperialismu prý musíme bojovat; vládnoucí státy mají prý přiznat podmaněným národům právo na samostatnost; mezinárodní soudní dvůr prý má bdít nad dodržováním smluv uzavřených mezi velmocemi a slabými národy. Dále než k těmto zbožným přáním konference nejde. Nevidíme ani náznak pochopení skutečnosti, že imperialismus je nerozlučně spjat s kapitalismem v jeho nynější podobě a že proto (!!) přímý boj proti imperialismu je beznadějný, ledaže by se omezil na akce proti jednotlivým, zvlášť odsouzeníhodným výstřelkům.“[a] Protože vylepšování základů imperialismu reformami je podvod a „zbožné přání“, protože buržoazní představitelé utlačovaných národů nepokročili „dále“ kupředu, postupuje buržoazní představitel utlačujícího národa „dále“ zpět, k servilnímu vychvalování imperialismu, které se maskuje předstíráním „vědeckosti“. Taky „logika“!
Otázky, dají-li se reformami změnit základy imperialismu, má-li se jít kupředu, k dalšímu zostření a prohloubení rozporů, které imperialismus plodí, nebo zpátky k jejich zahlazování, jsou stěžejními otázkami kritiky imperialismu. Protože k specifickým politickým rysům imperialismu patří nejen reakčnost ve všem a všude a zesílení národnostního útlaku v souvislosti s útlakem ze strany finanční oligarchie a odstraněním volné konkurence, vyvstává na počátku 20. století téměř ve všech imperialistických zemích maloburžoazně demokratická opozice proti imperialismu. A Kautsky i široký mezinárodní směr kautskismus se rozešli s marxismem právě proto, že se Kautsky nejenom nesnažil a nedovedl postavit proti této maloburžoazní, reformistické, svou ekonomickou podstatou reakční opozici, nýbrž s ní naopak prakticky splynul.
Ve Spojených státech vyvolala imperialistická válka proti Španělsku roku 1898 opozici „antiimperialistů“, posledních mohykánů buržoazní demokracie, kteří tuto válku nazývali „zločinnou“, kteří prohlásili anexi cizích území za porušování ústavy, jednání vůči vůdci filipínských domorodců Aguinaldovi označili za,,podvod šovinistů“ (pro jeho zemi mu byla slíbena svoboda, a potom se vylodila americká vojska a Filipíny byly anektovány) a citovali Lincolnova slova: „Vládne-li běloch sám sobě, je to samospráva; vládne-li však sám sobě a zároveň ještě jiným, není to již samospráva, nýbrž despocie.“[b] Ale dokud se celá tato kritika bála přiznat nerozlučnou spojitost imperialismu s trasty, a tedy se základy kapitalismu, dokud se bála připojit k silám, které vytváří velkokapitalismus a jeho rozvoj, zůstávala jen „zbožným přáním“.
Stejné je i Hobsonovo základní stanovisko v jeho kritice imperialismu. Hobson dříve než Kautsky tvrdil, že neexistuje „nevyhnutelnost imperialismu“, a dokazoval, že je nutné zvýšit „koupěschopnost“ obyvatelstva (za kapitalismu!). Maloburžoazní stanovisko v kritice imperialismu, všemocnosti bank, finanční oligarchie apod., zastává již mnohokrát citovaný Agahd, A. Lansburgh, L. Eschwege a z francouzských publicistů Victor Bérard, autor povrchně napsané knihy Anglie a imperialismus, která vyšla roku 1900. Ti všichni, aniž si dělají nárok na to být marxisty, stavějí proti imperialismu volnou konkurenci a demokracii, odsuzují intrikánské záměry s Bagdádskou dráhou, vedoucí ke konfliktům a k válce, vyslovují „zbožná přání“ zachovat mír atd.; nejdál v tom zašel statistik mezinárodních emisí A. Neymarck, jenž roku 1912 při sčítání stamiliard franků „mezinárodních“ cenných papírů zvolal: „Cožpak lze předpokládat, že by mír mohl být porušen?... že by při těchto ohromných cifrách někdo riskoval vyvolání války?“[c]
U buržoazních ekonomů taková naivita nepřekvapuje a nadto je pro ně také výhodné se takto naivně tvářiti a „s vážnou tváří“ mluvit o míru za imperialismu. Co však, zůstalo z marxismu u Kautského, jestliže roku 1914, 1915 a 1916 zaujímá totéž buržoazně reformistické stanovisko a tvrdí, že „všichni jsou zajedno“ (imperialisté, takysocialisté a sociálpacifisté), pokud jde o mír? Místo analýzy a odhalování hlubokých rozporů imperialismu vidíme jenom reformistické „zbožné přání“ odbýt tyto rozpory mávnutím ruky nebo řečněním.
Uvedeme příklad, jak Kautsky kritizuje imperialismus z ekonomického hlediska. Bere údaje o vývozu a dovozu mezi Anglií a Egyptem v roce 1872 a 1912; vychází najevo, že tento vývoz a dovoz vzrůstal pomaleji než celkový vývoz a dovoz Anglie. A Kautsky z toho vyvozuje: „Nemáme žádný důvod předpokládat, že by anglický obchod s Egyptem. vzrostl méně, kdyby Egypt nebyl vojensky obsazen a uplatnil by se pouze vliv ekonomických faktorů.“ „Expanzívní snahy kapitálu“ „mohou být nejlépe uskutečněny nikoli násilnými metodami imperialismu, nýbrž pokojnou demokracií.“[d]
Tato úvaha Kautského, kterou po něm ve sterých obměnách přemílá jeho ruský zbrojnoš (a ruský ochránce sociálšovinistů) pan Spektator, tvoří základ kautskistické kritiky imperialismu, a proto se jí musíme důkladněji zabývat. Začneme citátem z Hilferdinga, o jehož závěrech Kautsky mnohokrát, ještě i v dubnu 1915, prohlašoval, že „byly jednomyslně přijaty všemi socialistickými teoretiky“.
Hilferding píše: „Není věcí proletariátu, aby proti pokrokovější kapitalistické politice postavil překonanou politiku éry volného obchodu a nepřátelského vztahu ke státu. Odpovědí proletariátu na hospodářskou politiku finančního kapitálu, na imperialismus, nemůže být volný obchod, nýbrž jen socialismus. Cílem proletářské politiky nemůže dnes být ideál obnovení volné konkurence — ideál, který je nyní tak reakční, nýbrž jedině úplné odstranění konkurence odstraněním kapitalismu.“[e]
Kautsky se rozešel s marxismem, neboť v období finančního kapitálu obhajuje „reakční ideál“, „pokojnou demokracii“, „pouhý vliv ekonomických faktorů“ — neboť takovýto ideál nás objektivně vleče zpět, od monopolistického kapitalismu ke kapitalismu nemonopolistickému, a je reformistickým podvodem.
Obchod s Egyptem (nebo s jinou kolonií či polokolonií) „by byl vzrostl“ více, kdyby nebylo došlo k vojenskému obsazení Egypta, kdyby nebylo imperialismu, kdyby nebylo finančního kapitálu. Co to znamená? Znamená to, že by se kapitalismus rozvíjel rychleji, kdyby volná konkurence nebyla omezována ani žádnými monopoly, ani „konexemi“ nebo tlakem (tj. také monopolem) finančního kapitálu, ani monopolním ovládáním kolonií jednotlivými zeměmi?
Jiný smysl úvahy Kautského mít nemohou a tento „smysl“ je nesmysl. Připusťme, že ano, že b y se za volné konkurence a beze všech monopolů kapitalismus a obchod rozvíjely rychleji. Čím rychleji se však rozvíjí obchod a kapitalismus, tím větší je koncentrace výroby a kapitálu, vytvářející monopol. A monopoly j i ž vznikly, a právě z volné konkurence! I když monopoly začaly nyní brzdit vývoj, není to přesto argument pro volnou konkurenci, která poté, co vytvořila monopoly, už není možná.
Ať se Kautského úvahy posuzují z kterékoli stránky, nenajde se v nich nic jiného než reakcionářství a buržoazní reformismus.
Kdybychom chtěli Kautského úvahu poopravit a opakovat Spektatorova slova, že se obchod anglických kolonií s Anglií nyní rozvíjí pomaleji než s jinými zeměmi, také to Kautského nezachrání. Neboť Anglii zde zasazuje rány r o v n ě ž monopol, r o v n ě ž imperialismus, jenomže imperialismus jiných zemí (Ameriky, Německa). Jak známo, vedly kartely k ochranným clům nového, svérázného typu: jsou chráněny (konstatoval to již Engels ve III. dílu Kapitálu[159]) právě ty výrobky, které jsou vhodné pro vývoz. Dále je znám systém „vývozu za ztrátové ceny“, „dumpingu“, jak ho nazývají Angličané, který je příznačný pro kartely a finanční kapitál; ve vlastní zemi prodává kartel své výrobky za monopolně vysoké ceny, kdežto v cizině za směšně nízké, aby zničil konkurenta, aby co nejvíce rozšířil svou výrobu atd. Jestliže Německo rozvíjí svůj obchod s anglickými koloniemi rychleji než Anglie, dokazuje to jen, že německý imperialismus je průbojnější, silnější, organizovanější a vyspělejší než imperialismus anglický, ale naprosto to nedokazuje „převahu“ volného obchodu, neboť tu nebojuje volný obchod proti protekcionismu a koloniální závislosti, nýbrž jeden imperialismus proti druhému imperialismu, jeden monopol proti druhému monopolu, jeden finanční kapitál proti druhému finančnímu kapitálu. Převaha německého imperialismu nad anglickým je silnější než bariéry koloniálních hranic nebo ochranných cel: vyvozuje-li z toho někdo „argument“ pro volný obchod a „pokojnou demokracii“, uvažuje povrchně, zapomíná na základní rysy a vlastnosti imperialismu a nahrazuje marxismus maloburžoazním reformismem.
Je zajímavé, že dokonce i buržoazní ekonom A. Lansburgh, který kritizuje imperialismus ze stejně maloburžoazních pozic jako Kautsky, zachází s údaji obchodní statistiky vědečtěji. Neporovnal jen jednu náhodně zvolenou zemi a pouze kolonie s ostatními zeměmi, nýbrž porovnal vývoz imperialistické země 1. do zemí, které jsou na ní finačně závislé a vypůjčují si od ní peníze, a 2. do zemí finančně nezávislých. Dospěl k tomuto výsledku:
Vývoz z Německa (v miliónech marek)
1889 1908 Přírůstek
v %
Do zemí
na Německu
finančně
závislýchRumunsko 48,2 70,8 + 47 Portugalsko 19,0 32,8 + 73 Argentina 60,7 147,0 + 143 Brazílie 48,7 84,5 + 73 Chile 28,3 52,4 + 85 Turecko 29,9 64,0 + 114 ———————————————————————————————————— Úhrnem 234,8 451,5 + 92
Do zemí
na Německu
finančně
nezávislýchVelká Británie 651,8 997,4 + 53 Francie 210,2 437,9 + 108 Belgie 137,2 322,8 + 138 Švýcarsko 177,4 401,1 + 127 Austrálie 21,2 64,5 + 205 Holandská Indie 8,8 40,7 + 363 ———————————————————————————————————— Úhrnem 1206,6 2264,4 + 87 Lansburgh nevypočítal úhrny, a proto kupodivu nezpozoroval, že jestliže tato čísla něco dokazují, jsou jen důkazem proti jeho vlastnímu tvrzení, neboť vývoz do zemí finančně závislých vzrostl, i když o málo, ale přece jen rychleji než do zemí finančně nezávislých (podtrhujeme „jestliže“, neboť Lansburghova statistika není ani zdaleka ještě úplná).
Lansburgh, zkoumá souvislost vývozu s půjčkami a píše: „V letech 1890—1891 poskytly Rumunsku půjčku německé banky, které už v předchozích letech na ni vyplácely zálohy. Půjčka sloužila především k nákupu železničního zařízení z Německa. Roku 1891 představoval německý vývoz do Rumunska 55 miliónů marek. V následujícím roce klesl na 39,4 miliónu marek a pak klesal s přestávkami až na 25,4 miliónu v roce 1900. Teprve v posledních letech bylo díky dvěma novým půjčkám dosaženo opět úrovně z roku 1891.
Německý vývoz do Portugalska vzrostl po půjčkách poskytnutých v letech 1888—1889 na 21,1 miliónu marek (roku 1890); potom ve dvou následujících letech klesl na 16,2 a 7,4 miliónu marek a předcházející úrovně dosáhl teprve roku 1903.
Ještě výmluvnější jsou údaje o obchodu mezi Německem a Argentinou. Díky půjčkám poskytnutým roku 1888 a 1890 dosáhl roku 1889 německý vývoz do Argentiny 60,7 miliónu marek. O dva roky později činil už jen 18,6 miliónu marek, tedy necelou třetinu. Teprve roku 1901 byla zase dosažena a překročena nejvyšší úroveň z roku 1889, což souviselo s novými státními a městskými půjčlami, s vynaložením peněz na stavbu elektráren a s jinými úvěrovými operacemi.
Vývoz do Chile stoupl v důsledku půjčky poskytnuté roku 1889 na 45,2 miliónu marek (roku 1892) a po roce klesl na 22,5 miliónu marek. Po nové půjčce poskytnuté prostřednictvím německých bank roku 1906 stoupl vývoz na 84,7 miliónu marek (roku 1907), ale roku 1908 opět klesl na 52,4 miliónu marek.“[f]
Lansburgh vyvozuje z těchto skutečností komické šosácké mravní ponaučení, že vývoz opírající se o půjčky je nestabilní a nerovnoměrný, že není dobré vyvážet kapitál do ciziny místo toho, aby se „přirozeně“ a „harmonicky“ rozvíjel domácí průmysl, a že mnohamiliónové bakšiše při zahraničních půjčkách přijdou Kruppovi „draho“ apod. Fakta však mluví jasně: zvýšení vývozu je spojeno právě s podvodnými machinacemi finančního kapitálu, který nedbá na buržoazní morálku a odírá svou oběť dvakrát: za prvé už má zisk z půjčky a za druhé má zisk z téže půjčky, když se jí používá k nákupu Kruppových výrobků nebo železničního materiálu od ocelářského syndikátu apod.
Opakujeme, že rozhodně nepokládáme Lansburghovu statistiku za dokonalou, považovali jsme však za povinnost ji uvést, je totiž vědečtější než statistika Kautského a Spektatora, neboť Lansburgh přistupuje k této otázce správně. K posouzení významu finančního kapitálu pro vývoz apod. je třeba umět vysledovat souvislost vývozu zejména a výlučně s praktikami finančních magnátů, zejména a výlučně s odbytem kartelových výrobků atd. Porovnávat však jen tak kolonie obecně s nekoloniemi, jeden imperialismus s jiným imperialismem, jednu polokolonii nebo kolonii (Egypt) se všemi ostatními zeměmi, znamená vlastně obcházet a zastírat podstatu věci.
Kautského teoretická kritika imperialismu nemá proto nic společného s marxismem a je vhodná jen jako východisko pro hlásání smíru a jednoty s oportunisty a sociálšovinisty, protože obchází a zastírá právě ty nejhlubší a stěžejní rozpory imperialismu: rozpor mezi monopoly a vedle nich existující volnou konkurencí, rozpor mezi obrovskými „operacemi“ (a obrovskými zisky) finančního kapitálu a „poctivým“ obchodem na volném trhu, rozpor mezi kartely a trasty na jedné straně a nezkartelovaným průmyslem na straně druhé atd.
Stejně reakční je neblaze proslulá teorie „ultraimperialismu“, jejímž autorem je Kautsky. Porovnejte jeho úvahu na toto téma z roku 1915 s Hobsonovou úvahou z roku 1902:
Kautsky: „ Cožpak nemůže být nynější imperialistická politika vytlačena politikou novou, ultraimperialistickou, která místo vzájemného boje mezi finančními kapitály jednotlivých národů nastolí společné vykořisťování světa mezinárodně sjednoceným finančním kapitálem? Taková nová fáze kapitalismu je v každém případě myslitelná. Zda je také uskutečnitelná, nemůžeme rozhodnout, protože k tomu ještě nemáme dostatečné předpoklady.“[g]
Hobson: „Křesťanství rozšířené v několika velkých federativních impériích, z nichž každé ovládá řadu necivilizovaných kolonií a závislých zemí, pokládají mnozí lidé za nejzákonnější vývoj současných tendencí, a za něco, co dává největší naději na trvalý mír na pevném základě interimperialismu.“
Kautsky nazval ultraimperialismem čili nadimperialismem to, co Hobson 13 let před ním nazval interimperialismem čili meziimperialismem. Kromě toho, že nahrazením jedné latinské předpony druhou vznikl nový velemoudrý termín, spočívá pokrok „vědeckého“ myšlení Kautského jen v jeho snaze vydávat za marxismus to, co Hobsou v podstatě líčí jako pokrytectví anglických farářů. Po búrské válce se tito veledůstojní pánové přirozeně snažili uchlácholit především příslušníky anglické maloburžoazie a dělníky, z nichž mnozí padli v bojích v jižní Africe a ostatní se museli vyrovnat s placením vyšších daní, aby angličtí finanční magnáti měli zajištěny vyšší zisky. A jaká útěcha mohla být lepší než tvrzení, že imperialismus není tak špatný, že se blíží k inter- (nebo ultra-) imperialismu, který je schopen zajistit trvalý mír? I kdyby byly úmysly anglických farářů či sentimentálního Kautského sebelepší, objektivní, tj. skutečný sociální smysl jeho „teorie“ je pouze jediný: velmi reakčně utěšovat masy nadějemi, že za kapitalismu je trvalý mír možný, a přitom odpoutávat pozornost od ostrých rozporů a ožehavých problémů současnosti a upoutávat ji falešnou perspektivou jakéhosi údajně nového budoucího „ultraimperialismu“. Nic jiného než klamání mas, to je jediný smysl „marxistické“ teorie Kautského.
Opravdu stačí vzájemně konfrontovat všeobecně známá a nesporná fakta, abychom se přesvědčili, jak klamné jsou perspektivy, které se snaží Kautsky vnutit německým dělníkům (a dělníkům celého světa). Vezměme Indii, Indočínu a Čínu. Tyto tři koloniální a polokoloniální země s 600 až 700 milióny obyvatel jsou, jak známo, vykořisťovány finančním kapitálem několika imperialistických mocností: Anglie, Francie, Japonska, Spojených států atd. Připusťme, že tyto imperialistické země utvoří proti sobě stojící aliance, aby ubránily nebo rozšířily své državy, zájmy a „sféry vlivu“ ve zmíněných asijských státech. Budou to „interimperialistické“ nebo „ultraimperialistické“ aliance. Připusťme, že všechny imperialistické mocnosti utvoří alianci pro „pokojné“ rozdělení zmíněných asijských zemí — pak to bude „mezinárodně sjednocený finanční kapitál“. V dějinách 20. století najdeme příklady, kdy skutečně taková aliance vznikla, např. při postupu mocností vůči Číně[160]. Je potom vůbec „myslitelné“, aby za předpokladu, že kapitalismus bude zachován (a právě to předpokládá Kautsky), byly takové aliance jiné než krátkodobé, aby vylučovaly rozbroje, konflikty a boj v nejrůznějších formách?
Stačí jasně formulovat tuto otázku a odpověď nemůže být jiná než záporná. Neboť za kapitalismu není myslitelné, aby se sféry vlivu, zájmy, kolonie apod. rozdělovaly jinak než podle síly účastníků dělení, podle celkové síly hospodářské, finanční, vojenské atd. Síla účastníků dělení se však mění nestejnoměrně, neboť za kapitalismu se jednotlivé podniky, trasty, průmyslová odvětví a země nemohou rozvíjet rovnoměrně. Před půlstoletím bylo Německo ubohou nulou, porovnáme-li jeho kapitalistickou sílu se silou tehdejší Anglie; stejně tak Japonsko v porovnání s Ruskem. Je „myslitelné“, že by poměr sil mezi imperialistickými státy zůstal po nějakých deseti nebo dvaceti letech nezměněn? To je naprosto nemyslitelné.
Proto „interimperialistické“ nebo „ultarimperialistické“ aliance v kapitalistické skutečnosti a nikoli v banální šosácké fantazii anglických farářů či německého „marxisty“ Kautského se nevyhnutelně stávají pouze „oddechem“ mezi válkami, i kdyby byly uzavírány v jakékoli formě, v formě jedné imperialistické koalice proti druhé imperialistické koalici nebo ve formě všeobecné aliance všech imperialistických mocností. Mírové aliance připravují války a samy opět vznikají z válek, přičemž se navzájem podmiňují a vyvolávají střídání forem neozbrojeného a ozbrojeného boje na jedné a téže bázi imperialistických styků a vzájemných vztahů světové ekonomiky a světové politiky. A velemoudrý Kautsky, ve snaze uklidnit dělníky a smířit je se sociálšovinisty, kteří přešli na stranu buržoazie, odtrhává jeden článek celistvého řetězu od druhého, odtrhává dnešní mírovou (a ultraimperialistickou, dokonce i ultraultraimperialistickou) alianci všech mocností, uzavřenou za účelem „pacifikace“ Číny (vzpomeňte si na potlačení boxerského povstání[161]), od zítřejšího ozbrojeného konfliktu, který připraví opět pozítří všeobecnou „pokojnou“ alianci pro rozdělení dejme tomu Turecka atd. atd. Místo evidentní souvislosti mezi obdobími imperialistického míru a obdobími imperialistických válek předkládá Kautsky dělníkům mrtvou abstrakci, aby je smířil s jejich mrtvými vůdci.
Američan Hill v předmluvě ke svým Dějinám diplomacie v mezinárodním vývoji Evropy rozlišuje v nejnovějších dějinách diplomacie tato období: 1. období revoluce, 2. období konstitučního hnutí, 3. období dnešního „obchodního imperialismu“[h]. Jiný autor dělí dějiny „světové politiky“ Velké Británie od roku 1870 na čtyři období: 1. první asijské období (boj proti pronikání Ruska ve Střední Asii směrem k Indii); 2. africké období (přibližně léta 1885—1902) — boj proti Francii za rozdělení Afriky (Kodok[i] roku 1898 — o vlásek a došlo k válce s Francií); 3. druhé asijské období (smlouva s Japonskem proti Rusku) a 4. „evropské“ období — především proti Německu.[j] „Politické srážky předních hlídek se odehrávají na finanční půdě,“ napsal již roku 1905 bankovní „činitel“ Riesser a poukazoval na to, jak francouzský finanční kapitál připravoval svými operacemi v Itálii politické spojenectví těchto zemí, jak se rozvíjel boj mezi Německem a Anglií o Persii, boj mezi všemi evropskými kapitály o půjčky Číně apod. To je ona živá skutečnost „ultraimperialistických“ mírových aliancí v jejich nerozlučré spojitosti se zcela obvyklými imperialistickými konflikty.
Kautského zastírání nejhlubších rozporů imperialismu se nezbytně stává přikrášlováním imperialismu a zanechává stopy i na jeho kritice politických vlastností imperialismu. Imperialismus je období finančního kapitálu a monopolů, které všude vyvolávají snahu o nadvládu, a nikoli o svobodu. Výsledkem těchto tendencí je za jakéhokoli politického zřízení reakce všude a ve všem a krajní zostření rozporů i v této oblasti. Mimořádně se stupňuje také národnostní útlak a snaha o anexe, tj. o porušování národní nezávislosti (neboť anexe není nic jiného než porušení práva národů na sebeurčení). Hilferding právem zdůrazňuje souvislost mezi imperialismem a zostřováním národnostního útlaku a píše: „V nově objevených zemích zesiluje dovážený kapitál rozpory a vyvolává u národů probouzejících se k národnímu uvědomění neustále se zvětšující odpor proti vetřelcům, který se snadno může vystupňovat v nebezpečné akce proti zahraničnímu kapitálu. Staré společenské vztahy se od základu revolucionují, rozbíjí se tisíciletá agrární izolovanost ‚národů bez dějin‘, které jsou vtahovány do víru kapitalismu. Kapitalismus sám postupně umožňuje podmaněným najít prostředky a způsoby k jejich osvobození. I tyto národy si vytyčují cíl, který byl kdysi nejvyšší metou evropských národů — vytvořit jednotný národní stát jako prostředek ekonomické a kulturní svobody. Toto hnutí za nezávislost ohrožuje evropský kapitál v jeho nejhodnotnějších oblastech vykořisťování slibujících nejskvělejší perspektivy a evropský kapitál může udržet svou nadvládu jedině ustavičným zvětšováním své vojenské moci.“[k]
K tomu je třeba dodat, že imperialismus vede k anexím, k stupňování národnostního útlaku, a tedy i k zesilování odporu nejen v zemích nově objevených, ale i v zemích starých. Třebaže Kautsky brojí proti zesílení politické reakce vyvolanému imperialismem, nezabývá se velice aktuální otázkou, že jednota s oportunisty není za imperialismu možná. I když má proti anexím námitky, vyslovuje je takovou formou, která je pro oportunisty nejneškodnější a nejpřijatelnější. Třebaže se obrací přímo k německé veřejnosti, zastírá právě nejdůlcžitější a nejožehavější skutečnosti, například že Alsasko-Lotrinsko bylo anektováno Německem. Abychom mohli posoudit tento Kautského „myšlenkový odklon“, uvedeme příklad. Dejme tomu, že Japonec odsuzuje anexi Filipín Američany. Vzniká otázka : Kolik lidí uvěří, že to dělá z odporu k anexím vůbec, a ne proto, že chce anektovat Filipíny sám? A nebude nutné konstatovat, že Japoncův „boj“ proti anexím bude možné pokládat za upřímný a politicky poctivý jen tehdy, vysloví-li se proti anexi Koreje Japonskem a bude-li požadovat, aby se Korea mohla od Japonska svobodně oddělit?
Kautského teoretický rozbor imperialismu je stejně jako jeho ekonomická a politická kritika imperialismu skrz-naskrz proniknut s marxismem naprosto neslučitelnou snahou zastřít a zahladit zásadní rozpory a úsilím stůj co stůj ubránit hroutící se jednotu s oportunismem v evropskérn dělnickém hnutí.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Weltwirtschaftliches Archiv, Bd. II, s. 193.
b J. Patouillet, Lʼimpérialisme américain, Dijon 1904, s. 272.
c Bulletin de lʼinstitut international de statistique, t. XIX, livr. II, p. 225.
d Kautsky, Nationalstaat, imperialistischer Staat und Staatenbund, Nürnberg 1915, s. 72 a 70.
e Srov. Finanční kapitál, s. 453.
f Die Bank, 1909, 2, s. 819n.
g Die Neue Zeit z 30. dubna 1915, s. 144.
h David Jayne Hill, A History of the Diplomacy in the International Development of Europe, vol. I, p. X.
i — dnešní Fašoda, město ve východním Súdánu, kde se roku 1898 střetly francouzská a britská koloniální expedice. Francie byla nucena ustoupit a Britové si zajistili nadvládu nad celým tokem Nilu. Čes. red.
j Schilder, cit. dílo, s. 178.
k Srov. Finanční kapitál, s. 395—396.
159 Viz K. Marx, Kapitál III, poznámka [16].
160 Lenin má na mysli takzvaný „závěrečný protokol“, který 7. září 1901 podepsaly imperialistické mocnosti (Anglie, Rakousko-Uhersko, Belgie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko, Nizozemsko, Španělsko a USA) s Čínou po potlačení boxerského povstání v letech 1899—1901. Zahraniční kapitál tím získal nové možnosti pro vykořisťování Číny.
161 Boxerské povstání — lidové protiimperialistické povstání v Číně vletech 1899—1901, které bylo podníceno organizací I-che-čchüan, jež později přijala název I-che-tchuan (Svaz pěsti, spravedlncsti a míru). Povstání bylo krutě potlačeno kárnou expedicí imperialistických mocností, kterou vedl německý generál Waldersee. Akce se zúčastnili němečtí, japonští, angličtí, američtí a ruští imperialisté. V roce 1901 byla Čína donucena podepsat tzv. závěrečný protokol, který z Číny učinil polokolonii cizího imperialismu.
O boji čínského lidu proti cizí nadvládě viz Leninův článek Čínská válka, Spisy 4, zde.