Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Dopisy zdaleka
První dopis
První etapa první revoluce[6]
Propukla první revoluce vyvolaná světovou imperialistickou válkou. Tato první revoluce nebude jistě poslednl.
Soudě podle kusých zpráv, které jsou ve Švýcarsku k dispozici, skončila 1. března 1917 první etapa této první revoluce, a to revoluce v Rusku. Tato první etapa nebude jistě poslední etapou naší revoluce.
Jak se mohl stát takový „zázrak“, že se za pouhých osm dní — to je doba uvedená panem Miljukovem v jeho chvástavém telegramu všem zástupcům Ruska v zahraničí — zhroutila monarchie, která se držela celá staletí a která se navzdory všemu udržela i po tři roky mohutných třídních zápasů všeho lidu v letech 1905—1907?
Zázraky se nedějí ani v přírodě, ani v dějinách, avšak každý náhlý dějinný obrat, a tedy i každá revoluce jsou obsahově tak bohaté a přinášejí tak nečekaně svérázné kombinace forem boje a vzájemného poměru bojujících sil, že šosáckému rozumu musí mnohé připadat jako zázrak.
K tomu, aby se carská monarchie mohla v několika dnech zhroutit, musela se nakupit celá řada okolností světodějného významu. Uveďme hlavní z nich.
Kdyby nebylo tří let mohutných třídních zápasů a revoluční energie ruského proletariátu v letech 1905—1907, nebyla by mohla druhá revoluce proběhnout tak rychle, že její počáteční etapa trvala jen několik dnů. První revoluce (1905) hluboko zkypřila půdu, vymýtila staleté předsudky, probudila k politickému životu i k politickému boji milióny dělníků a desetimilióny rolníků, ukázala všechny třídy (a všechny hlavní strany) ruské společnosti v pravé podobě jak jim samým, tak i celému světu, ukázala skutečný vztah mezi jejich zájmy, poměr jejich sil, jejich akčních metod a jejich nejbližších i vzdálených cílů. První revoluce a po ní následující období kontrarevoluce (1907 až 1914) odhalily celou podstatu carské monarchie, dovedly ji na „nejzazší mez“ a ukázaly veškerou její prohnilost a odpornost, veškerý cynismus a zvrhlost carské kliky s nestvůrným Rasputinem v čele, veškerou brutalitu dynastie Romanovců — těchto pogromistů, kteří zaplavili Rusko krví Židů, dělníků a revolucionářů, těchto statkářů, „prvních mezi sobě rovnými“, vlastnících milióny děsjatin půdy, neštítících se žádných zvěrstev a žádných zločinů a schopných ožebračit a zdeptat jakýkoli počet občanů, jen aby udrželi toto „posvátné vlastnictví“, patřící jim a jejich třídě.
Bez revoluce v letech 1905—1907 a bez kontrarevoluce v letech 1907—1914 by nebylo možné tak přesné „sebeurčení“ všech tříd ruského národa a ostatních národů obývajících Rusko, tak přesné vyhranění vzájemného vztahu těchto tříd i jejich vztahu k carské monarchii, jaké se projevilo během osmi dnů revoluce v únoru až březnu 1917. Tato osmidenní revoluce byla „sehrána“, dá-li se to tak obrazně vyjádřit, jako po mnoha generálních i běžných zkouškách, „účinkující“ se navzájem znali, znali své role, svá místa i své prostředí do nejmenších podrobnosti, skrznaskrz až po každý trochu významnější odstín politických směrů a akčních metod.
Jestliže však první, velká revoluce roku 1905, odsouzená pány Gučkovy a Miljukovy a jejich nohsledy jako „velká vzpoura“, vedla po dvanácti letech ke „skvělé“, „slavné“ revoluci roku 1917, kterou Gučkovové a Miljukovové nazývají „slavnou“, neboť jim dala (prozatím) do rukou moc, pak k tomu byl ještě nezbytný velký, silný a všemocný „režisér“, který byl s to jednak nesmírně urychlit běh světových dějin a jednak vyvolat neobyčejně hluboké světové krize, krize hospodářské, politické, národní i mezinárodní. Kromě neobyčejného urychlení chodu světových dějin byly nutné tak prudké dějinné zvraty, aby se při jednom takovém zvratu mohla kára monarchie Romanovců, potřísněné krví a špínou, naráz převrhnout.
Tímto všemocným „režisérem“, tímto silným katalyzátorem byla světová imperialistická válka.
Teď už je nesporné, že je to válka světová, neboť Spojené státy a Čína jsou dnes do ní už zpola vtaženy a zítra do ní budou vtaženy úplně.
Teď už je nesporné, že je to na obou stranách válka imperialistická. Pouze kapitalisté a jejich nohsledi, sociálpatrioti a sociálšovinisté nebo — uvedeme-li raději místo všeobecných kritických označení v Rusku známá politická jména — pouze Gučkovové a Lvovové, Miljukovové a Šingarjovové na jedné straně a jen Gvozděvové, Potresovové, Čchenkeliové, Kerenští a Čcheidzové na straně druhé mohou tento fakt popírat nebo zastírat. Jak německá, tak anglická a francouzská buržoazie vede válku proto, aby uchvátila cizí země, zdeptala malé národy, finančně ovládla svět, rozdělila si a znovu rozdělila kolonie a zachránila zanikající kapitalistický řád balamucením a rozeštváváním dělníků různých zemí.
Imperialistická válka musela s objektivní nutností mimořádně urychlit a nebývale zostřit třídní boj proletariátu proti buržoazii a musela se přeměnit v občanskou válku mezi nepřátelskými třídami.
Tato přeměna začala revolucí v únoru až březnu roku 1917, jejíž první etapa nám ukázala především to, že carismu zasadily ránu současně dvě síly: jednak celé buržoazní a statkářské Rusko se všemi svými bezděčnými nohsledy a se všemi svými uvědomělými dirigenty, zosobněnými anglickými a francouzskými vyslanci a kapitalisty, a jednak sovět dělnickych zástupců[7], který začal získávat na svou stranu vojenské a rolnické zástupce.
Tyto tři politické tábory, tři hlavní politické síly, a to 1. carská monarchie, hlava feudálních statkářů, hlava staré byrokracie a generality, 2. buržoazní a statkářsko-okťabristicko-kadetské Rusko, za kterým se táhla maloburžoazie (jejími hlavními představiteli jsou Kerenskij a Čcheidze) a 3. sovět dělnických zástupců, který si hledá spojence ve veškerém proletariátu a v nejchudších vrstvách obyvatelstva — tyto tři hlavní politické síly se úplně odhalily již v osmi dnech „první etapy“, a to i před pozorovatelem tak vzdáleným od událostí a odkázaným na kusé telegramy v zahraničním tisku, jako je pisatel těchto řádků.
Ale dříve než o tom budu mluvit podrobněji, musím se vrátit k té části svého dopisu, která je věnována prvořadému faktoru — světové imperialistické válce.
Válka navzájem spojila válčící mocnosti, válčící skupiny kapitalistů, „pánů“ kapitalistického řádu, otrokářů kapitalistického otrokářského systému železnjmi pouty. Politický život v dané historické chvíli je jedinou krvácející ranou společnosti.
Socialisté, kteří na počátku války přešli na stranu buržoazie, všichni ti Davidové a Scheidemannové v Německu a Plechanovové, Potresovové, Gvozděvové a spol. v Rusku, hřímali dlouho a z plna hrdla proti „iluzím“ revolucionářů, proti „iluzím“ basilejského manifestu[8], proti „blouznivé frašce“ o přeměně imperialistické války ve válku občanskou. Právě oni, kteří pomáhali kapitalistům „přizpůsobovat“, ochočovat, balamutit a rozeštvávat dělnickou třídu různých zemí, opěvovali ve všech tóninách sílu, životaschopnost a přizpůsobivost, kterou údajně projevil kapitalismus.
Ale „kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe“. Buržoazie nedokázala nadlouho oddálit revoluční krizi vyvolanou válkou. Tato krize nezadržitelně vzrůstá ve všech zemích, počínaje Německem, prožívajícím podle výroku jistého pozorovatele, který tam nedávno byl, „geniálně organizovaný hlad“, a konče Anglií a Francií, kde rovněž hrozí hlad a kde je organizace mnohem méně „geniální“.
Je přirozené, že v carském Rusku, kde byla dezorganizace nejhroznější a kde je proletariát nejrevolučnější (ne zásluhou svých zvláštních vlastností, ale zásluhou živých tradic „pátého roku“), propukla revoluční krize nejdříve. Tuto krizi uspíšila řada neobyčejně těžkých porážek, které postihly Rusko a jeho spojence. Porážky otřásly celým starým vládním mechanismem a celým starým zřízením, popudily proti němu všechny třídy obyvatelstva, rozhořčily armádu, v obrovském rozsahu vyhladily její starý velitelský sbor, zkostnatěle šlechtický a prosáklý zvlášť prohnilým byrokratismem, a nahradily ho sborem novým, mladým, převážně buržoazním, raznočinským a maloburžoazním. Zjevní přisluhovači buržoazie nebo prostě bezcharakterní lidé, kteří hřímali a bouřili proti „poraženectví“, stojí nyní před faktem, že porážka nejzaostalejší a nejbarbarštější carské monarchie historicky souvisí s počátkem revolučního požáru.
Jestliže však porážky na počátku války hrály úlohu negativního faktoru, který urychlil výbuch, pak spojení anglického a francouzského finančního kapitálu, anglického a francouzského imperialismu s okťabristicko-kadetským kapitálem Ruska bylo faktorem, který tuto krizi urychlil přímým zorganizováním spiknutí proti Mikuláši Romanovovi.
Anglický a francouzský tisk tuto mimořádně důležitou stránku věci z pochopitelných důvodů zamlčuje a německý tisk ji škodolibě zdůrazňuje. My marxisté se musíme střízlivě dívat pravdě do očí a nesmíme se dát zmást ani lží, oficiální, sladkou diplomatickou lží diplomatů a ministrů z první válčící skupiny imperialistů, ani postranními náznaky a úsměšky jejich finančních a vojenských konkurentů z druhé válčící skupiny. Celý vývoj událostí revoluce z února až března jasně ukazuje, že anglické a francouzské vyslanectví se svými agenty a „styky“, vyslanectví, která se už dlouho zoufale snažila zabránit „separátním“ dohodám a separátnímu míru mezi Mikulášem II. (a posledním, jak doufáme a jak se vynasnažíme) a Vilémem II., přímo osnovala spolu s okťabristy a kadety, spolu s částí generality, důstojnického sboru armády a petrohradské posádky spiknutí, v němž šlo zejména o sesazení Mikuláše Romanova.
Nedělejme si iluze a neupadejme do omylu těch, kdo jsou teď — jako někteří „okisté“ neboli „menševici“[9], kteří kolísají mezi gvozděvovštinou-potresovovštinou a internacionalismem a velmi často sklouzávají k maloburžoaznímu pacifismu — ochotni velebit „dohodu“ dělnické strany s kadety, „podporování“ kadetů touto stranou atd. Tito lidé kvůli své kdysi nabiflované (a vůbec ne marxistické) doktríně zastírají spiknutí anglických a francouzských imperialistů s Gučkovy a Miljukovy, jehož cílem bylo odstranit „hlavního hrdinu“ Mikuláše Romanova a nahradit ho hrdiny novými, energičtějšími a schopnějšími.
Jestliže revoluce zvítězila tak rychle a — navenek, na první letmý pohled — tak radikálně, stalo se to jen proto, že v důsledku neobyčejně originální historické situace splynuly vjedno, a to pozoruhodně „svorně“, naprosto rozdílné proudy, naprosto různorodé třídní zájmy, naprosto protichůdné politické a sociální snahy, totiž spiknutí anglických a francouzských imperialistů, kteří podněcovali Miljukova s Gučkovem a spol. k uchvácení moci, aby mohli pokračovat v imperialistické válce, aby ji mohli vést ještě zběsileji a urputněji, aby mohli vyvražďovat další milióny dělníků a rolníků Ruska jen proto, aby Gučkovové získali Cařihrad..., francouzští kapitalisté Sýrii..., angličtí kapitalisté Mezopotámii... atd. To na jedné straně. A na druhé straně rozsáhlé revoluční hnutí proletariátu a lidových mas (všeho chudého obyvatelstva měst a vesnic) za chléb, za mír a za opravdovou svobodu.
Bylo by naprosto nesmyslné říkat, že revoluční proletariát Ruska „podporuje“ kadetsko-okťabristický, anglickým zlatem „podmazaný“ imperialismus, který je stejně hnusný jako imperialismus carský. Revoluční dělníci bourali, do značné míry už zbourali a do základů zbourají odpornou carskou monarchii a nedají se přitom unést ani znepokojit tím, že jim v jistých krátkých, shodou okolností výjimečných historických chvílích přichází na pomoc boj, který vede Buchanan, Gučkov, Miljukov a spol. za to, aby byl jeden monarcha nahrazen jiným monarchou, nejraději také Romanovem!
Tak a jedině tak to bylo. Tak a jedině tak se může dívat na věc politik, který se nebojí pravdy, střízlivě zvažuje poměr společenských sil v revoluci a hodnotí každý „daný okamžik“ nejen z hlediska celé jeho dané, dnešní specifiky, ale i z hlediska hlubších hybných sil, hlubšího vzájemného vztahu mezi zájmy proletariátu a zájmy buržoazie jak v Rusku, tak na celém světě.
Petrohradští dělníci stejně jako dělníci celého Ruska obětavě bojovali proti carské monarchii, za svobodu, za půdu pro rolníky, za mír a proti imperialistickému masakru. Anglický a francouzský imperialistický kapitál spřádal v zájmu dalšího vedení a stupňování tohoto masakru palácové intriky, osnoval s gardovými důstojníky spiknutí, podněcoval a povzbuzoval Gučkovy a Miljukovy a připravoval kompletní novou vládu, která také hned po prvních úderech proletářského boje zasazených carismu uchvátila moc.
Tato nová vláda, v níž okťabristé[10] a členové Strany pokojné obnovy[11], včerejší pomocníci kata Stolypina Lvov a Gučkov, zastávají skutečně důležité funkce, funkce bojové, funkce klíčové, v nichž ovládají armádu a úřednictvo, tato vláda, v níž Miljukov a ostatní kadeti[12] sedí spíš pro parádu a pro reklamu, pro sladké profesorské řeči, zatímco „trudovik“ Kerenskij hraje roli žvanila, který má oklamat dělníky a rolníky, tato vláda není náhodnou sešlostí lidí.
Jsou to představitelé nové třídy, která se v Rusku dostala k politické moci, třídy kapitalistických statkářů a buržoazie, která naší zemi už dlouho vládne hospodářsky a která se jak za revoluce v letech 1905—1907, tak za kontrarevoluce v letech 1907—1914 a posléze — a to s velkým spěchem — za války v letech 1914—1917 neobyčejně rychle zorganizovala politicky, přičemž ovládla místní samosprávu, školství, nejrůznější sjezdy, dumu i výbory pro řízení válečného průmyslu[13] atd. Tato nová třída měla v rukou už na počátku roku 1917 „téměř veškerou“ moc; proto také stačily první rány zasazené carismu, aby se zhroutil a uvolnil buržoazii místo. Imperialistická válka, vyžadující nesmírné vypětí sil, urychlila vývoj zaostalého Ruska tak, že jsme „rázem“ (ve skutečnosti zdánlivě rázem) dohnali Itálii, Anglii a téměř i Francii a dostali „koaliční“, „národní“ (tj. způsobilou pokračovat v imperialistickém masakru a v podvádění lidu) „parlamentní“ vládu.
Vedle této vlády, která je z hlediska nynější války vlastně pouhým agentem miliardářských „firem“ „Anglie a Francie“, vznikla hlavní, neoficiální, dosud nevyvinutá a poměrně slabá dělnická vláda, která vyjadřuje zájmy proletariátu i celé nejchudší části městského a vesnického obyvatelstva. Je to sovět dělnických zástupců v Pitěru, který vyhledává spojení s vojáky a rolníky a rovněž se zemědělskými dělníky, s těmi pochopitelně především a nejvíce, spíše než s rolníky.
Taková je skutečná politická situace, a my se musíme především snažit s co největší objektivní přesností ji prozkoumat, abychom mohli stanovit marxistickou taktiku na jedině pevném základě, z něhož musí vycházet, na základě faktů.
Carská monarchie je poražena, ale není ještě doražena.
Okťabristicko-kadetská buržoazní vláda, která chce vést imperialistickou válku „až do konce“ a fakticky je agentem bankovní firmy „Anglie a Francie“, je nucena slibovat lidu maximum svobod a ústupků, které by se slučovaly s tím, že si tato vláda udrží moc nad lidem a bude moci pokračovat v imperialistickém masakru.
Sovět dělnických zástupců, tato organizace dělníků, je zárodkem dělnické vlády a reprezentantem zájmů veškerého chudého obyvatelstva, tj. devíti desetin obyvatelstva, které se domáhá míru, chleba a svobody.
Situace, která nyní vznikla a která znamená přechod od první etapy revoluce k druhé, je určována bojem mezi těmito třemi silami.
Rozpor mezi první a druhou silou není hluboký, je dočasný a vyvolaný pouze momentální shodou okolností, náhlým zvratem událostí v imperialistické válce. Celá nová vláda se skládá z monarchistů, neboť proklamovaný republikanismus Kerenského není prostě možné brát vážně, je nedůstojný politika a objektivně je to politikaření Nová vláda ještě nestačila dorazit carskou monarchii a už se začala paktovat se statkářskou dynastií Romanovců. Buržoazie okťabristicko-kadetského typu potřebuje monarchii jako hlavu byrokracie a armády k ochraně privilegií kapitálu před pracujícími.
Kdo říká, že dělníci musí v zájmu boje proti carské reakci podporovat novou vládu (a jak se zdá, říkají to Potresovové, Gvozděvové, Čchenkeliové a přes všechno opatrnictví i Čcheidzové), je zrádce dělníků, zrádce věci proletariátu, věci míru a svobody. Neboť fakticky je právě tato nová vláda už úplně spoutána imperialistickým kapitálem, imperialistickou válečnou, lupičskou politikou, už se začala paktovat (bez svolení lidu!) s dynastií, už pracuje na restauraci carské monarchie, už povolává na carský trůn nového kandidáta — Michala Romanova, už se stará, jak jeho trůn upevnit a jak nahradit monarchii legitimní (zákonnou, založenou na starém právu) monarchií bonapartistickou, plebiscitní (založenou na zfalšovaném lidovém hlasování).
Ne — k tomu, aby byl veden skutečný boj proti carské monarchii a aby svoboda byla skutečně zajištěna nejen slovy, nejenom sliby frázistů Miljukova a Kerenského, k tomu není třeba, aby dělníci podporovali novou vládu, nýbrž tato vláda musí „podporovat“ dělníky! Protože jedinou zárukou svobody a úplného zničení carismu je ozbrojení proletariátu a upevnění, rozšíření a zvýšení úlohy, významu a síly sovětu dělnických zástupců.
Všechno ostatní jsou fráze a lež, sebeklam politikářů z tábora liberálů a radikálů a šejdířství.
Pomozte dělníkům, aby se ozbrojili, nebo jim v tom aspoň nebraňte — a svoboda v Rusku bude nepřemožitelná, monarchie neobnovitelná a republika zabezpečená.
Jinak Gučkovové a Miljukovové obnoví monarchii a nesplní ze slibovaných „svobod“ nic, vůbec nic. Všichni buržoazní politikáři za všech buržoazních revolucí „krmili“ lid sliby a balamutili dělníky.
Potresovové, Gvozděvové a Čcheidzové říkají totéž, co včera říkal Plechanov: Naše revoluce je buržoazní, a proto musí dělníci podporovat buržoazii.
My marxisté říkáme: Naše revoluce je buržoazní, a proto musí dělníci otvírat lidu oči, aby viděl, že ho buržoazní politikáři podvádějí, musí ho učit, aby nevěřil slovům a spoléhal jen na vlastní síly, na vlastní organizaci, na vlastní sjednocení a na vlastní ozbrojení.
Vláda okíabristů a kadetů, Gučkovů a Miljukovů, nemůže — i kdyby si to upřímně přála (spoléhat na Gučkovovu a Lvovovu upřímnost mohou leda nemluvňata) — nemůže dát lidu ani mír, ani chléb, ani svobodu.
Mír mu nemůže dát proto, že je to vláda války, vláda pokračující v imperialistickém masakru, vláda loupeživá, která chce olupovat Arménii, Halič a Turecko, zabrat Cařihrad, znovu uchvátit Polsko, Kuronsko[a], Litevský kraj atd. Tato vláda je úplně spoutána anglickým a francouzským imperialistickým kapitálem. Ruský kapitál je filiálkou světové „firmy“, která disponuje stamiliardami rublů a nazývá se „Anglie a Francie“.
Chléb mu nemůže dát proto, že je to vláda buržoazní. V nejlepším případě dá lidu, jako dalo Německo, „geniálně organizovaný hlad“. Lid však nebude chtít hladovět. Lid se dozví, a patrně brzy, že chléb je a že ho lze získat, ne však jinak než pomocí opatření, která se neskloní před posvátností kapitálu a pozemkového vlastnictví.
Svobodu mu nemůže dát proto, že je to vláda statkářů a kapitalistů, která se bojí lidu a která se už začala paktovat s dynastií Romanovců.
O taktických úkolech při našem nejbližším postupu vůči této vládě pohovoříme v jiném článku. Tam ukážeme, v čem je specifika současné situace, totiž přechodu od první etapy revoluce k druhé, a proč heslem, „úkolem dne“ v tomto okamžiku musí být: Dělníci, v občanské válce proti carismu jste dokázali zázraky proletářského, lidového hrdinství; abyste si připravili vítězství ve druhé etapě revoluce, musíte dokázat zázraky při organizování proletariátu a všeho lidu.
Nyní, kdy se omezujeme na analýzu třídního boje a poměru třídních sil v této etapě revoluce, musíme si ještě položit otázku, jaké má proletariát v této revoluci spojence.
Proletariát má dva spojence: za prvé široké, desetimiliónové masy poloproletářského a zčásti malorolnického obyvatelstva, které v Rusku tvoří obrovskou většinu obyvatelstva. Tyto masy nezbytně potřebují mír, chléb, svobodu a půdu. Tyto masy budou nevyhnutelně podléhat jistému vlivu buržoazie a zejména maloburžoazie, k níž mají svými životními podmínkami nejblíže, a budou kolísat mezi buržoazií a proletariátem. Krutá poučení z války, která budou tím krutější, čím energičtěji povedou Gučkov, Lvov, Miljukov a spol. válku, budou nevyhnutelně přivádět tyto masy k proletariátu a nutit je, aby ho následovaly. Musíme nyní využít relativní svobody nového zřízení a sovětů dělnických zástupců a snažit se tyto masy především a co nejvíce poučit a zorganizovat. Jedním z nejdůležitějších úkolů je ustavovat sověty rolnických zástupců a sověty zemědělských dělníků. Přitom budeme usilovat nejen o to, aby zemědělští dělníci ustavovali své zvláštní sověty, ale i o to, aby se nemajetní a chudí rolníci organizovali bez zámožných rolníků. O zvláštních úkolech a zvláštních formách organizace, která je nyní naléhavě nutná, si povíme v příštím dopise.
Za druhé spojencem ruského proletariátu je proletariát všech válčících zemí a všech zemí vůbec. Teď je značně zdeptaný válkou a jeho jménem příliš často mluví sociálšovinisté, kteří přešli v Evropě, tak jako Plechanov, Gvozděv a Potresov v Rusku, na stranu buržoazie. Avšak proletariát se každým měsícem imperialistické války vymaňoval z jejich vlivu a revoluce v Rusku tento proces nutně velmi urychlí.
Jestliže proletariát využije zvláštnosti nynější přechodné situace, může s těmito dvěma spojenci vykročit a vykročí nejprve k vybojování demokratické republiky a úplného vítězství rolníků nad statkáři místo gučkovovsko-miljukovovské polomonarchie, a potom k socialismu, který jediný dá válkou zdeptaným národům mír, chléb a svobodu.
N. Lenin
Napsáno 7. (20.) března 1917
Otištěno zkráceně 21. a 22.
března 1917 v Pravdě, č. 14 a 15
V plném znění poprvé otištěno
roku 1949, Sočiněnija V. I. Lenina
sv. 23, 4. vydáníPodle strojopisné kopie
porovnané s textem Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — historické území na západě a jihozápadě od Rižského zálivu, nyní součást Lotyšské SSR. Čes. red.
6 Škrty, které udělala redakce Pravdy v prvním Dopisu zdaleka, tvoří asi pětinu textu. Týkají se hlavně charakteristiky vůdců kompromisnických stran — menševiků a eserů, kteří přisluhovali buržoazii, a jejich pokusů zatajit, že na svržení Mikuláše Romanova se spolu s kadety a okťabristy podíleli i představitelé anglické a francouzské vlády; dále byly vypuštěny pasáže, v nichž Lenin odhaluje monarchistické a imperialistické snahy prozatímní vlády, která pokračovala v dobyvačné válce.
7 Lenin má na mysli petrohradský sovět dělnických zástupců, který vznikl v prvních dnech únorové revoluce. K volbám do sovětu došlo živelně, zprvu v jednotlivých továrnách a závodech, potom se během několika dnů rozšířily do všech podniků. 27. února (12. března), ještě než se sovět sešel k prvnímu zasedání, se menševici-likvidátoři K. A. Gvozděv a B. O. Bogdanov a členové Státní dumy N. S. Čcheidze, M. I. Skobelev a další prohlásili za prozatímní výkonný výbor sovětu, neboť si chtěli v sovětu udržet vedoucí postavení. Na prvním zasedání sovětu, které se konalo téhož dne večer, bylo ustaveno předsednictvo (N. S. Čcheidze, A. F. Kerenskij a M. I. Skobelev). Členy výkonného výboru se kromě členů předsednictva stali A. G. Šljapnikov, N. N. Suchanov a J. M. Stěklov a byly svěřeny funkce i zástupcům ústředních a petrohradských výborů socialistických stran. Eserská strana byla zpočátku proti vytvoření sovětu, ale pak do něho přece jen vyslala své zástupce (V. A. Alexandroviče, V. M. Zenzinova aj.).
Sovět se prohlásil za orgán dělnických a vojenských zástupců a fakticky byl až do I. sjezdu sovětů v červnu 1917 celoruským ústředím. 1. (14.) března byl výkonný výbor doplněn zástupci vojáků: F. F. Lindem, A. I. Paděrinem, A. D. Sadovským aj. Členy předsednictva výkonného výboru se stali N. S. Čcheidze, J. M. Stěklov, B. O. Bogdanov, P. I. Stučka, P. A. Krasikov, K. A. Gvozděv aj. Do výboru Státní dumy byli delegováni N. S. Čcheidze a A. F. Kerenskij.
28. února (13. března) bylo vydáno provolání Obyvatelstvu Petrohradu a Ruska, které vyzývalo občany, aby se semkli kolem sovětu a ujali se správy všech místních záležitostí. 3. (16.) března byly vytvořeny komise sovětu: zásobovací, vojenská, komise pro ochranu města a komise literární, z níž vzniklo původní jádro redakce listu Izvěstija (N. D. Sokolov, J. M. Stěklov, N. N. Suchanov, K. S. Griněvič a později V. A. Bazarov a B. V. Avilov).
Zasedání výkonného výboru se zúčastňovali s právem poradního hlasu sociálně demokratické frakce ve Státní dumě všech volebních období, pět zástupců vojenské komise, dva zástupci ústředního byra odborových svazů, zástupci okresních sovětů, redakce listu Izvěstija aj.
Sovět určil pověřence, kteří měli sestavit okresní sověty, a začal vytvářet milici (100 osob na 1000 dělníků).
Přestože se vedení sovětu zmocnili kompromisníci, realizoval sovět na nátlak revolučních dělníků a vojáků řadu revolučních opatření: dal zatknout představitele staré moci a propustit na svobodu politické vězně.
1. (14.) března vydal sovět Rozkaz číslo 1 posádce petrohradského vojenského okruhu, který sehrál velkou úlohu při zrevolucionování armády. Tímto rozkazem byly politické akce vojenských jednotek podřízeny sovětu, všechny druhy zbraní se dávaly k dispozici a pod kontrolu výborům rot a praporů, nařízení prozatímního výboru Státní dumy měla být plněna jen tehdy, když neodporovala nařízením sovětu, atd.
V rozhodujícím okamžiku, v noci na 2. (15.) března, předali však kompromisníci z výkonného výboru sovětu dobrovolně moc buržoazii a schválili prozatímní vládu složenou z buržoazie a statkářů. V cizině se o této kapitulaci před buržoazií nevědělo, neboť žádné noviny, které byly levicovější než kadetské, se tam nedostaly. Lenin se o tom dověděl až po příjezdu do Ruska (viz zde).
8 Basilejský manífest — manifest o válce, schválený na mimořádném mezinárodním socialistickém kongresu v Basileji, který se konal ve dnech 24.—25. listopadu 1912. Manifest varoval národy před hrozbou blížící se světové imperialistické války, odhaloval loupeživé cíle této války a vyzýval dělníky všech zemí, aby vedli rozhodný boj za mír, aby „proti kapitalistickému imperialismu postavili sílu mezinárodní solidarity proletariátu“. Do basilejského manifestu byl zařazen bod z rezoluce stuttgartského kongresu z roku 1907, zformulovaný Leninem, o tom, že v případě vypuknutí imperialistické války musí socialisté využít hospodářské a politické krize vyvolané válkou k uspíšení pádu třídní nadvlády kapitalistů a k boji za socialistickou revoluci.
9 Organizační výbor (OV) — řídící ústředí menševiků; byl ustaven v roce 1912 na srpnové konferenci likvidátorů. Za první světové války zastával sociálšovinistické stanovisko, schvaloval válku vedenou carismem, šířil nacionalistické a šovinistické názory. Vydával časopis Naša zarja a po jeho zastavení Naše dělo, později Dělo a list Rabočeje utro, později Utro. Vyvíjel činnost až do zvolení ústředního výboru menševické strany v srpnu 1917. Kromě organizačního výboru, který působil v Rusku, existoval zahraniční sekretariát organizačního výboru, složený z pěti tajemníků (P. B. Axelrod, I. S. Astrov-Poves, J. O. Martov, A. S. Martynov a S. J. Semkovskij) ‚ který zaujímal stanovisko blízké centrismu, a ačkoli se oháněl internacionalistickými frázemi, podporoval ve skutečnosti ruské sociálšovinisty. Tento sekretariát vydával vlastní orgán — list Izvěstija zagraničnogo sekretariata organizacionnogo komiteta Rossijskoj social-demokratičeskoj rabočej partii, který vycházel od února 1915 do března 1917 v Ženevě.
10 Okťabristé — členové strany Svaz 17. října, která vznikla v Rusku po uveřejnění carova Manifestu ze 17. (30.) října 1905. Tato kontrarevoluční strana hájila zájmy velkoburžoazie a kapitalisticky hospodařících statkářů. V jejím čele stál známý moskevský průmyslník a majitel realit A. I. Gučkov a velkostatkář M. V. Rodzjanko. Okťabristé podporovali vnitřní i zahraniční politiku carské vlády. Za první světové války vstoupili do opozičního bloku progresistů, který se domáhal vytvoření odpovědné vlády, tj. vlády, jež by měla důvěru buržoazních a statkářských kruhů. Po únorové revoluci se okťabristé stali vládnoucí stranou a aktivně bojovali proti narůstající socialistické revoluci v Rusku. Vůdce strany okťabristů Gučkov byl v první prozatímní vládě ministrem vojenství. Po Velké říjnové socialistické revoluci okťabristé aktivně bojovali proti sovětské moci.
11 Jde o členy Strany pokojné obnovy, konstitučně monarchistické organizace velkoburžoazie a statkářů, jež se definitivně ustavila v roce 1906 po rozpuštění I. státní dumy. Sdružovala levicové okťabristy a pravicové kadety. V čele strany stáli P. A. Gejden, N. N. Lvov, P. P. Rjabušinskij, M. A. Stachovič, D. N. Šipov, J. N. a G. N. Trubečtí aj. Svým programem měla blízko k okťabristům, hájila zájmy obchodní a průmyslové buržoazie a kapitalisticky hospodařících statkářů. Ve III. státní dumě se Strana pokojné obnovy spojila se Stranou demokratických reforem ve frakci progresistů.
12 Kadeti — členové Konstitučně demokratické strany, hlavní strany liberálně monarchistické buržoazie v Rusku. Vznikla v říjnu 1905; tvořili ji představitelé buržoazie, činitelé zemstev z řad statkářů a příslušníci buržoazní inteligence. Význačnými činiteli kadetů byli P. N. Miljukov, S. A. Muromcev, V. A. Maklakov, A. I. Šingarjov, P. B. Struve, F. I. Rodičev aj. Později se z kadetské strany stala strana imperialistické buržoazie. Za první světové války kadeti aktivně podporovali expanzívní zahraniční politiku carské vlády. V únorové revoluci se pokoušeli zachránit monarchii. V prozatímní vládě prováděli protilidovou kontrarevoluční politiku vyhovující zájmům amerických, anglických a francouzských imperialistů. Po Říjnové revoluci se stali nesmiřitelnými nepřáteli sovětské moci a zúčastnili se všech ozbrojených kontrarevolučních akcí a intervenčních tažení. Po porážce interventů a bělogvardějců pokračovali ve své kontrarevoluční činnosti v emigraci.
13 Výbory pro řízení válečného průmyslu vytvořila v Rusku v květnu 1915 imperialistická velkoburžoazie, aby pomohla carismu vést válku. Předsedou ústředního výboru pro řízení válečného průmyslu byl vůdce okťabristů velkokapitalista A. I. Gučkov. Členy výboru byli továrník A. I. Konovalov, bankéř a cukrovarník M. I. Těreščenko a jiní podnikatelé. Buržoazie ve snaze dělníky ovlivňovat a získat je pro „obranu vlasti“ se rozhodla ustavovat při těchto výborech „dělnické skupiny“ a tak ukázat, že v Rusku zavládl mezi buržoazií a proletariátem „třídní mír“. Bolševici výbory pro řízení válečného průmyslu za podpory většiny dělníků úspěšně bojkotovali.
Po agitaci bolševiků proběhly volby do „dělnických skupin“ pouze v 70 výborech z celkového počtu 239 oblastních a místních výborů pro řízení válečného průmyslu a pouze v 36 výborech byli zvoleni dělničtí zástupci.