Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Sociálně demokratická dělnická strana Ruska
(sjednocená ústředním výborem)Proletáři všech zemí, spojte se!
Dopis švýcarským dělníkům na rozloučenou[52]
Soudruzi švýcarští dělníci!
My, členové Sociálně demokratické dělnické strany Ruska sjednocené ústředním výborem (na rozdíl od jiné strany, mající stejný název, avšak sjednocené organizačním výborem), odjíždíme ze Švýcarska do Ruska, abychom ve své vlasti pokračovali v revoluční internacionalistické činnosti, a při té příležitosti Vám posíláme soudružský pozdrav a vyslovujeme hluboké soudružské uznání za soudružský vztah k emigrantům.
Jestliže zjevní sociálpatrioti a oportunisté, švýcarští „grütliovci“, kteří přešli stejně jako sociálpatrioti všech zemí z tábora proletariátu do tábora buržoazie, jestliže vás tito lidé zjevně vyzývali, abyste bojovali proti škodlivému vlivu cizinců na švýcarské dělnické hnutí, a jestliže skrytí sociálpatrioti a oportunisté, kteří tvoří mezi vůdci Svýcarské socialistické strany[53] většinu, skrytě prováděli stejnou politiku, pak musíme prohlásit, že jsme se u švýcarských revolučních socialistických dělníků, kteří zastávají internacionalistické stanovisko, setkávali s vřelými sympatiemi a že soudružské styky s nimi byly pro nás velmi užitečné.
Byli jsme vždy velmi opatrní, když jsme mluvili o takových otázkách švýcarského hnutí, jejichž poznání vyžaduje dlouhodobou práci v místním hnutí. Avšak ti z nás — nebylo jich více než 10—15, kteří byli členy Švýcarské socialistické strany, pokládali za svou povinnost ve všeobecných a zásadních otázkách mezinárodního socialistického hnutí kategoricky hájit naše stanovisko, stanovisko „zimmerwaldské levice“, a kategoricky bojovat nejen proti sociálpatriotismu, ale i proti směru takzvaného „středu“, k němuž patří R. Grimm, F. Schneider, Jacques Schmid aj. ve Švýcarsku, Kautsky, Haase a Arbeitsgemeinschaft[54] v Německu, Longuet, Pressemane aj. ve Francii, Snowden, Ramsay MacDonald aj. v Anglii, Turati, Treves a jejich přátelé v Itálii a výše jmenovaná strana „organizačního výboru“ (Axelrod, Martov, Čcheidze, Skobelev aj.) v Rusku.
Spolupracovali jsme solidárně s těmi švýcarskými revolučními sociálními demokraty, kteří se částečně seskupili kolem časopisu Freie Jugend[55], kteří vypracovávali a rozšiřovali argumenty pro referendum (v němčině a ve francouzštině) s požadavkem, aby byl v dubnu 1917 svolán sjezd strany a vyřešil otázku postoje k válce, kteří navrhli na sjezdu curyšského kantonu v Tössu rezoluci mladých a „levých“ o válce[56] a kteří v březnu 1917 vydali a rozšiřovali v některých místech francouzského Švýcarska francouzsky a německy psaný leták Naše mírové podmínky atd.
Těmto soudruhům, s nimiž jsme svorně spolupracovali jako stejně smýšlející lidé, posíláme bratrský pozdrav.
Ani na okamžik jsme nepochybovali a nepochybujeme o tom, že anglická imperialistická vláda za nic na světě nepustí přes své území do Ruska ruské internacionalisty, nesmiřitelné odpůrce imperialistické vlády Gučkova a Miljukova a spol., nesmiřitelné odpůrce toho, aby Rusko pokračovalo v imperialistické válce.
V této souvislosti se musíme krátce pozastavit u toho, jak chápeme úkoly revoluce v Rusku. Pokládáme to za nutné tím spíše, že se prostřednictvím švýcarských dělníků můžeme a musíme obrátit na německé, francouzské a italské dělníky, kteří mluví týmiž jazyky jako obyvatelstvo Švýcarska, jež se dosud těší z blahodárného míru a z poměrně největší politické svobody.
Zůstáváme bezvýhradně věrni prohlášení, které jsme učinili v ústředním orgánu naší strany, v listu Social-demokrat, vydávaném v Ženevě, ve 47. čísle z 13. října 1915. Řekli jsme tam, že zvítězí-li v Rusku revoluce a k moci se dostane republikánská vláda, která bude chtít dále vést imperialistickou válku, válku ve spojenectví s anglickou a francouzskou imperialistickou buržoazií, válku za dobytí Cařihradu, Arménie, Haliče atd. atd., pak budeme rozhodnými odpůrci takové vlády, budeme proti „obraně vlasti“ v takové válce[a].
Podobná situace nastala. Nová vláda v Rusku, která vyjednávala s bratrem Mikuláše II. o obnovení monarchie v Rusku a v níž nejdůležitější, rozhodující funkce zastávají monarchisté Lvov a Gučkov, tato vláda se snaží oklamat dělníky v Rusku heslem: Němci musí svrhnout Viléma! (Správně! Ale proč nedodat, že Angličani, Italové aj. musí svrhnout své krále a Rusové své monarchisty, Lvova a Gučkova??) Pomocí tohoto hesla a utajováním imperialistických, lupičských smluv, které uzavřel carismus s Francií, Anglií aj. a které vláda Gučkova-Miljukov a Kerenského potvrdila, snaží se tato vláda vydávat svou imperialistickou válku proti Německu za „obrannou“ (tj. i z hlediska proletariátu spravedlivou, oprávněnou), vydávat obranu kořistnických, imperialistických, lupičských cílů ruského, anglického aj. kapitálu za „obranu“ ruské republiky (která v Rusku ještě neexistuje a kterou Lvovové a Gučkovové ještě ani neslíbili ustavit!).
Jestliže je pravda, co uvádějí poslední telegrafické zprávy, že totiž mezi zjevnými ruskými sociálpatrioty (jako je pan Plechanov, paní Zasuličová, pan Potresov atd.) a mezi stranou „středu“, stranou „organizačního výboru“, stranou Čcheidzeho, Skobeleva aj. došlo k určitému sblížení na základě hesla „Dokud Němci nesvrhnou Viléma, je naše válka obranná“, jestliže je to pravda, pak budeme proti straně Čcheidzeho, Skobeleva aj. bojovat s dvojnásobnou energií, bojovat tak, jako jsme proti této straně už dříve vždy bojovali pro její oportunistický, kolísavý a nerozhodný politický postup.
Naším heslem je: Žádnou podporu vládě Gučkova a Miljukova! Kdo říká, že pro boj proti obnovení carismu je taková podpora nutná, ten klame lid. Naopak, právě gučkovovská vláda už vyjednávala o obnovení monarchie v Rusku. Jedině ozbrojený a organizovaný proletariát může Gučkovům a spol. zabránit, aby v Rusku obnovili monarchii. Jedině revoluční proletariát Ruska a celé Evropy, který zůstane věrný internacionalismu, může zbavit lidstvo hrůz imperialistické války!
Nezavíráme oči před obrovskými obtížemi, které očekávají revoluční internacionalistický předvoj proletariátu Ruska. V době, v jaké dnes žijeme, jsou možné velmi prudké a velmi rychlé změny. Ve 47. čísle listu Social-demokrat jsme přímo a jasně odpověděli na otázku, která zcela přirozeně vyvstává: Co by naše strana udělala, kdyby ji revoluce okamžitě dosadila k moci? Odpověděli jsme: (1) okamžitě bychom navrhli mír všem válčícím národům; (2) vyhlásili bychom své mírové podmínky, požadující okamžité osvobození všech kolonií a všech utlačovaných nebo neplnoprávných národů; (3) ihned bychom zahájili a dokončili osvobození národů utlačovaných Velkorusy; (4) neděláme si sebemenší iluze, že by tyto podmínky byly nepřijatelné nejen pro monarchistickou, ale i pro republikánskou buržoazii v Německu, a nejen pro Německo, ale i pro kapitalistickou vládu v Anglii a ve Francii.
Museli bychom vést revoluční válku proti německé buržoazii, a nejen proti ní. A vedli bychom ji. Nejsme pacifistě. Jsme odpůrci imperialistických válek za rozděleni kořisti mezi kapitalisty, ale vždy jsme prohlašovali, že by bylo nesmyslné, aby se revoluční proletariát zříkal revolučnich válek, které mohou být nezbytné v zájmu socialismu.
Úkol, který jsme nastínili ve 47. čísle listu Social-demokrat, je nesmírně veliký. Může být vyřešen jen v dlouhé řadě velkých třídních zápasů mezi proletariátem a buržoazií. Nezpůsobila to však naše netrpělivost ani naše přání, nýbrž objektivní podmínky vytvořené imperialistickou válkou, že se všechno lidstvo dostalo do slepé uličky a bylo postaveno před dilema: buď nechat zahynout další milióny lidí a úplně zničit celou evropskou kulturu, anebo předat ve všech civilizovaných zemích moc revolučnímu proletariátu, uskutečnit socialistický převrat.
Proletariátu v Rusku se dostalo velké cti zahájit řadu revolucí, které s objektivní nutností vyvolává imperialistická válka. Rozhodně nás však nenapadne považovat proletariát v Rusku za vyvolený revoluční proletariát mezi dělnictvem jiných zemí. Víme velmi dobře, že v Rusku je proletariát méně organizovaný, méně připravený a méně uvědomělý než dělnici v jiných zemích. Nikoli díky zvláštním vlastnostem, ale pouze díky zvláštním historickým podmínkám se proletariát Ruska stal na určitou, možná velmi krátkou dobu předním bojovníkem revolučního proletariátu celého světa.
Rusko je rolnická země, jedna z nejzaostalejších evropských zemí. Socialismus v něm nemůže zvítězit okamžitě a bezprostředně. Avšak rolnický charakter země, v níž se zachoval obrovský půdní fond šlechtických statkářů, může na základě zkušeností z roku 1905 vést k obrovskému rozmachu buržoazně demokratické revoluce v Rusku a učinit z naší revoluce prolog světové socialistické revoluce, krůček k ní.
Naše strana, která nesmiřitelně čelila všem ostatním stranám, vyrostla v boji za tyto myšlenky, potvrzené zkušenostmi z roku 1905 i zjara 1917, a za tyto myšlenky budeme bojovat i nadále.
V Rusku nemůže bezprostředně a okamžitě zvítězit socialismus. Rolnické masy však mohou dovést nevyhnutelný a neodkladný agrární převrat až ke konfiskaci veškeré rozsáhlé statkářské půdy. Toto heslo jsme vždy hlásali a teď je v Petrohradě vytyčil ústřední výbor naší strany a list naší strany Pravda. Proletariát bude bojovat za toto heslo a nebude zavírat oči před nevyhnutelností urputných třídních srážek mezi zemědělskými námezdními dělníky podporovanými chudými rolníky a mezi zámožnými rolníky, které posílila Stolypinova agrární „reforma“ (1907—1914). Nesmíme zapomínat, že 104 rolničtí poslanci v I. (1906) i ve II. (1907) dumě předložili revoluční agrární program požadující, aby veškerá půda byla nacionalizována a aby jí disponovaly zcela demokraticky zvolené výbory.
Sám o sobě by takový převrat nebyl ještě vůbec socialistický, ale dal by obrovský impuls světovému dělnickému hnutí. Neobyčejně by upevnil postavení socialistického proletariátu v Rusku a posílil by jeho vliv na zemědělské dělníky a na chudé rolníky. Umožnil by městskému proletariátu rozšířit díky tomuto vlivu takové revoluční organizace, jako jsou „sověty dělnických zástupců“, nahradit jimi staré nástroje útlaku buržoazních států — armádu, policii a úřednictvo, a provést pod tlakem nesnesitelně těžké imperialistické války a jejích následků řadu revolučních opatření ke kontrole výroby a rozdělování výrobků.
Proletariát Ruska nemůže socialistickou revoluci vítězně dovršit pouze vlastními silami. Může se však přičinit o takový rozmach revoluce v Rusku, který pro ni vytvoří ty nejlepší podmínky a který ji v jistém smyslu zahájí. Může svému hlavnímu, nejvěrnějšímu a nejspolehlivějšímu spojenci, evropskému a americkému socialistickému proletariátu usnadnit zahájení rozhodující bitvy.
Ať si malověrní lidé propadají zoufalství nad tím, že v evropském socialismu dočasně zvítězili takoví odporní lokajové imperialistické buržoazie jako Scheidemannové, Legienové, Davidové a spol. v Německu, Sembatové, Guesdové, Renaudelové a spoi. ve Francii a fabiáni a „labouristé“[57] v Anglii. Jsme pevně přesvědčeni, že vlny revoluce rychle odplaví ze světového dělnického hnutí tento špinavý nános.
V proletářských masách v Německu, které lidstvu i socialismu tolik daly svou vytrvalou, houževnatou a důslednou organizační prací za dlouhá desetiletí evropského „bezvětří“ v letech 1871—1914, už to vře. Budoucnost německého socialismu nepředstavují zrádci Scheidemannové, Legienové, Davidové a spol., ani takoví kolísaví a bezcharakterní politikové, kteří už navždy uvízli v rutině „pokojného“ politického období, jako pánové Haase, Kautsky a jim podobní.
Tato budoucnost patří směru, který zrodil Karla Liebknechta, který vytvořil skupinu Spartakus[58] a propagoval její názory v brémském časopisu Arbeiterpolitik[59].
Objektivní podmínky imperialistické války dávají záruku, že se revoluce neomezí na první etapu revoluce v Rusku, že se revoluce neomezí na Rusko.
Německý proletariát je nejvěrnějším a nejspolehlivějším spojencem ruské a světové proletářské revoluce.
Když naše strana vytyčila v listopadu 1914 heslo „přeměny imperialistické války ve válku občanskou“, ve válku utlačovaných proti utlačovatelům za socialismus, odpověděli na toto heslo sociálpatrioti nenávistí a zlostným posměchem a sociální demokraté „středu“ nedůvěřivě skeptickým a bezcharakterně vyčkávavým mlčením. Německý sociálšovinista a sociálimperialista David nazval toto heslo „šílenstvím“ a představitel ruského (a anglického a francouzského) sociálšovinismu, socialismu slovy a imperialismu skutky, pan Plechanov, je nazval „blouznivou fraškou“ (Mittelding zwischen Traum und Komödie). Představitelé středu odbývali věc mlčením nebo nechutnými vtipy o „přímce vedené ve vzduchoprázdném prostoru“.
Nyní, po březnu 1917, může jen slepý nevidět, že je toto heslo správné. Přeměna imperialistické války ve válku občanskou se stává skutečností.
Ať žije rodící se proletářská revoluce v Evropě!
Z pověření odjíždějících soudruhů, členů Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (sjednocené ústředním výborem), kteří schválili tento dopis na schůzi 8. dubna 1917 (podle nového kalendáře).
N. Lenin
Otištěno německy 1. května 1917
v listu Jugend-Internationale, č. 8
Rusky poprvé otištěno
21. září 1917
v listu Jedinstvo, č. 145Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Srov. Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 69. Red.
52 Dopis švýcarským dělníkům na rozloučenou napsal Lenin v polovině března 1917, ještě předtím, než vyšlo 19. března (1. dubna) najevo, že R. Grimm, který se začal starat o návrat ruských politických emigrantů do vlasti přes Německo, zaujímá dvojaké stanovisko. Původní text vznikl v době, kdy ještě Grimm vedl jednání; když s ním došlo k roztržce a záležitost byla předána Plattenovi, vyškrtl Lenin řádky týkající se Grimmova prostřednictví.
Dopis byl projednán a schválen 26. března (8. dubna) na schůzi bolševiků odjíždějících do Ruska; poté jej Lenin doplnil úvodními řádky „Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (sjednocená ústředním výborem). Proletáři všech zemí, spojte se!“ a závěrečným odstavcem.
Lenin měl spojení s řadou činitelů švýcarské sociálně demokratické strany, které navázal po příjezdu do Bernu z Poronina vroce 1914.
Jejich prostřednictvím předal konferenci italských a švýcarských socialistů v Luganu 27. září 1914 proslulé teze Úkoly revoluční sociální demokracie v evropské válce, jež byly schváleny na bernské poradě bolševiků 24.-26. srpna (6.—8. září) 1914. Jak dosvědčují členové curyšské bolševické skupiny, kteří byli organizováni ve švýcarských odborech, Lenin je přesvědčil, že je nutné, aby vstoupili do Švýcarské sociálně demokratické strany; proto se stali členy curyšské organizace.
Lenin se aktivně účastnil nejprve v bernské a potom v curyšské sociálně demokratické organizaci vnitrostranického boje proti pravému křídlu strany, v jehož čele stál sociálpatriot H. Greulich, a proti centristům, vedeným R. Grimmem, poskytoval obrovskou podporu silám zirnmerwaldské levice (F. Plattenovi, E. Nobsovi a dalším) a pomáhal jim překonat nerozhodnost v boji proti centristům.
Podílel se na vypracování celé řady dokumentů, kterými levice bojovala uvnitř své strany proti oportunismu. Tyto dokumenty byly napsány převážně německy; některé byly otištěny ve švýcarském socialistickém tisku (Projev na sjezdu Švýcarské sociálně demokratické strany 4. listopadu 1916, Dvanáct stručných tezí o Greulichově obraně obrany vlasti), ale především byly rozšiřovány ve švýcarských stranických organizacích bojujících proti sociálpatriotismu.
Když se na kantonálním sjezdu curyšské organizace, konaném 11.—12. února 1917 v Tössu, projednávala otázka stanoviska k válce, předložili levicoví sociální demokraté k rezoluci centristů, která byla sjezdem schválena, Pozměňovací návrh k rezoluci o otázce války, vypracovaný Leninem (Sebrané spisy 30, Praha 1986, s. 377); pro tento návrh hlasovala pětina sjezdu. Brzy po sjezdu napsali švýcarští zimmerwaldovci s Leninovou pomocí Leták č. 1 (Gegen die Lüge der Vaterlandsverteidigung), který vyšel s podpisem Gruppe der Zimmerwalder linken in der Schweiz. Lenin leták redigoval a pomáhal ho rozšiřovat v zahraničí. Do letáku byl zahrnut celý pozměňovací návrh k rezoluci o otázce války a rovněž Leninovy výroky o anexích.
Oficiální vůdcové strany Lenina jako „cizince“ pro jeho činnost rozhořčeně napadali a snažili se zamezit jeho působení na sociálně demokratické dělníky.
Avšak mezi švýcarskými socialisty existovaly už v roce 1915 síly, jež byly pro rozchod s II. internacionálou a pro založení III. internacionály, a činnost již vyvíjela skupina zimmerwaldské levice ve Švýcarsku, k níž náleželi i ruští, polští, francouzští a němečtí emigranti — zimmerwaldovci.
53 Lenin má na mysli Švýcarskou sociálně demokratickou stranu (ve francouzských a italských kantonech nazývanou Švýcarská socialistická strana). Byla založena v 70. letech 19. století a náležela k I. internacionále. Podruhé byla založena roku 1888. Měli v ní silný vliv oportunisté, kteří zaujali za první světové války sociálšovinistické stanovisko. Na podzim 1916 se od strany odštěpili příslušníci pravice a vytvořili vlastní organizaci. Většina strany v čele s R. Grimmem zaujala centristické, sociálpacifistické stanovisko. Levé křídlo se hlásilo k internacionalistům. Jeho pozice ve straně se upevnily po Říjnové revoluci v Rusku. V prosinci 1920 příslušníci levice ze Švýcarské sociálně demokratické strany vystoupili a v roce 1921 se sloučili s právě založenou Komunistickou stranou Švýcarska (dnes Švýcarská strana práce).
54 Arbeitsgemeinschaft (Sociálně demokratické pracovní souručenství) — organizace německých centristů; vytvořili ji v březnu 1916 poslanci Říšského sněmu, kteří se odštěpili od sociálně demokratické frakce v tomto sněmu. V čele skupiny stáli H. Haase, G. Ledebour a W. Dittmann. Skupina vydávala Lose Blätter a do dubna 1916 měla převahu v redakci listu Vorwärts. Když byli centristé z Vorwärtsu propuštěni, vytvořila si svůj ústřední orgán z listu Mitteilungsblätter, který vycházel v Berlíně. Na její straně stála většina berlínské organizace. Sociálně demokratické pracovní souručenství se stalo hlavním jádrem Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, založené v dubnu 1917, která obhajovala zjevné sociálšovinisty a hlásala zachování jednoty s nimi.
55 Freie Jugend — orgán švýcarské sociálně demokratické organizace mládeže; vycházel v Curychu od roku 1906 do února 1918. Za první světové války se přikláněl k zimmerwaldské levici.
56 Pozměňovací návrh k rezoluci o otázce války napsal V. I. Lenin (viz Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 377).
57 Lenin má na mysli Fabiánskou společnost — anglickou reformistickou organizaci založenou roku 1884. Tato společnost byla pojmenována podle římského vojevůdce z 3. století před n. 1. Quinta Fabia Maxima Verrucosa, zvaného Cunctator [Váhavec], protože volil ve válce s Hannibalem vyčkávací taktiku a vyhýbal se rozhodujícím bojům. Členy Fabiánské společnosti byli převážně představitelé buržoazní inteligence — vědci, spisovatelé a politikové (jako například S. a B. Webbovi, G. B. Shaw, R. MacDonald a další); popírali nutnost třídního boje proletariátu a socialistické revoluce a tvrdili, že přechod od kapitalismu k socialismu je možný pouze pomocí drobných reforem a postupných přeměn společnosti. V. I. Lenin charakterizoval fabianismus jako „směr krajního oportunismu« (Sebrané spisy 16, Praha 1984, s. 348). V roce 1900 vstoupila Fabiánská společnost do Labouristické strany. „Fabiánský socialismus“ je jedním ze zdrojů labouristické ideologie.
Za první světové války zaujímali fabiáni sociálšovinistické stanovisko. Charakteristiku fabiánů viz v Leninově článku Anglický pacifismus a anglický odpor k teorii (Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 287—293).
Labouristé — členové dělnické strany (Labour Party); byla založena roku 1900 jako federace odborových organizací (tradeunionů) a socialistických organizací a skupin pod názvem Výbor dělnického zastoupení, jehož cílem bylo dosáhnout zastoupení dělníků v parlamentě. V roce 1906 se Výbor přejmenoval na Labour Party. Členové tradeunionů se automaticky stávají členy strany, pokud platí stranické příspěvky. K Labouristické straně se úzce přimyká Družstevní strana, která je jejím kolektivním členem, a Nezávislá labouristická strana. V čele Labouristické strany stojí výkonný výbor, který spolu s generální radou tradeunionů a výkonným výborem Družstevní strany tvoří takzvanou Národní radu práce. Labouristická strana, která byla zpočátku svým složením dělnickou stranou (později do ní vstoupil značný počet maloburžoazních živlů), je svou ideologií a taktikou organizace oportunistická; už od jejího zrodu sledují její vůdcové politiku třídní spolupráce s buržoazií. Za první světové války zaujímali vůdcové Labouristické strany (A. Henderson aj.) sociálšovinistické stanovisko. Vstoupili do vlády a za jejich aktivní podpory byla schválena řada zákonů namířených proti dělnictvu (o militarizaci země atd.). Konference Labouristické strany v únoru 1916 schválila účast v koaliční vládě.
58 Skupina Spartakus (skupina Internacionála) — revoluční organizace německých levicových sociálních demokratů, kterou na počátku první světové války založili K. Liebknecht, R. Luxemburgová, F. Mehring, C. Zetkinová, J. Marchlewski, L. Jogiches (Tyszka) a W. Pieck. V dubnu 1915 R. Luxemburgová a F. Mehring založili časopis Die Internationale, kolem něhož se semkli představitelé levicových sociálních demokratů Německa. 1. ledna 1916 se v Berlíně konala celoněmecká konference sociálně demokratické levice, na níž se tato skupina oficiálně ustavila a usnesla se na názvu Internacionála. Jako program skupiny schválila konference „Leitsätze“ (zásadní teze), které vypracovala R. Luxemburgová s K. Liebknechtem, F. Mehringem a C. Zetkinovou. Roku 1916 začala skupina kromě politických letáků, jež vycházely v roce 1915, ilegálně vydávat a rozšiřovat Politické dopisy s podpisem Spartakus (vycházely pravidelně do října 1918), a proto se skupina začala také označovat jako skupina Spartakus.
Spartakovci prováděli v masách revoluční propagandu, organizovali protiválečné akce, řídili stávky, odhalovali imperialistický charakter světové války a zrádcovské počínání oportunistických vůdců sociální demokracie. V některých teoretických a politických otázkách se však spartakovci dopouštěli závažných chyb; Lenin nejednou kritizoval chyby německé sociálně demokratické levice a pomáhal jí zaujmout správné stanovisko.
V dubnu 1917 vstoupili spartakovci do centristické Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, ale zachovali si v ní organizační samostatnost. Za revoluce v Německu v listopadu 1918 utvořili Spartakův svaz a po uveřejnění svého programu 14. prosince 1918 se s „nezávislými“ rozešli. Na ustavujícím sjezdu (30. prosince 1918—l. ledna 1919) založili spartakovci Komunistickou stranu Německa.
59 Arbeiterpolitik — časopis pro otázky vědeckého socialismu brémské skupiny levicových radikálů, v jejímž čele stáli I. Knief a P. Fröhlich a která vstoupila roku 1919 do Komunistické strany Německa; vycházel v Brémách v letech 1916—1919. Časopis bojoval proti sociálšovinismu v německém i mezinárodním dělnickém hnutí. Přispívali do něho N. I. Bucharin, H. Guilbeaux, A. M. Kollontajová, N. K. Krupská, A. Pannekoek, K. Radek, J. M. Stěklov a další.
Po Říjnové revoluci časopis zevrubně informoval o životě v Sovětském Rusku. V letech 1917—1918 otiskl několik Leninových článků a projevů (Krize dozrála, Referát o nejbližších úkolech sovětské moci a Projev v moskevském sovětu dělnických, rolnických a rudoarmejských zástupců 23. dubna 1918). Za listopadové revoluce v Německu roku 1918 uveřejnil časopis I. a II. část z Leninova článku Vojenský program proletářské revoluce a úryvky z jeho knihy Stát a revoluce (1., 3. a 4. část z I. kapitoly, 3. část z III. kapitoly a 1. část ze IV. kapitoly).