V. I. Lenin: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu
duben- květen 1920

Kapitola II

JEDNA Z HLAVNÍCH PODMÍNEK ÚSPĚCHU BOLŠEVIKŮ

Jistě dnes už skoro každý chápe, že bolševici by byli neudrželi moc ne dva a půl roku, jak se stalo, nýbrž ani dva a půl měsíce, kdyby v naší straně nevládla nejpřísnější, opravdu železná kázeň, kdyby naše strana nebyla plně a obětavě podporována veškerou masou dělnické třídy, tj. všemi rozvážnými, poctivými a obětavými živly této třídy, ovlivňujícími a schopnými vést nebo získávat zaostalé vrstvy.Jistě dnes už skoro každý chápe, že bolševici by byli neudrželi moc ne dva a půl roku, jak se stalo, nýbrž ani dva a půl měsíce, kdyby v naší straně nevládla nejpřísnější, opravdu železná kázeň, kdyby naše strana nebyla plně a obětavě podporována veškerou masou dělnické třídy, tj. všemi rozvážnými, poctivými a obětavými živly této třídy, ovlivňujícími a schopnými vést nebo získávat zaostalé vrstvy.

Diktatura proletariátu je nejbezohlednější a nejneúprosnější válka nové třídy proti silnějšímu nepříteli, proti buržoasii, jejíž odpor je zdesateronásoben jejím svržením (byť jen v jedné zemi) a jejíž síla záleží nejen v síle mezinárodního kapitálu, v síle a stabilitě mezinárodních styků buržoasie, nýbrž i v síle zvyku, v síle malovýroby. Neboť malovýroby zbylo na světě, žel, ještě velmi a velmi mnoho a malovýroba plodí kapitalismus a buržoasii ustavičně, denně, každou hodinu, živelně a v masovém rozsahu. Ze všech těchto příčin je diktatura proletariátu nezbytná a vítězství nad buržoasií nemožné bez dlouhotrvající, urputné a kruté války na život a na smrt, války, vyžadující neoblomnosti, ukázněnosti, pevnosti, nepoddajnosti a jednotné vůle.

Opakuji, zkušenosti vítězné diktatury proletariátu v Rusku názorně ukázaly těm, jimž se nedostává soudnosti nebo kdož nepřemýšleli o této otázce, že bezpodmínečná centralisace a nejpřísnější kázeň proletariátu je jednou z hlavních podmínek vítězství nad buržoasií.

Tuto věc často lidé přetřásají. Avšak velmi málo přemýšlejí o tom, co znamená, za jakých podmínek je možná. Neměly by být zdravice na adresu vlády sovětů a bolševiků častěji provázeny velmi vážným rozborem příčin, které způsobily, že bolševici mohli vytvořit kázeň, nezbytnou pro revoluční proletariát?

Bolševismus jako směr politické ideologie a jako politická strana existuje od roku 1903. Jedině dějiny bolševismu za celou dobu jeho existence mohou uspokojivě objasnit, proč mohl vytvořit a udržet za nejobtížnějších poměrů železnou kázeň, nezbytnou pro vítězství proletariátu.

Tu se především vynořuje otázka: Čím se udržuje kázeň revoluční strany proletariátu? Čím je kontrolována? Čím je utužována? Za prvé, třídním uvědoměním proletářské avantgardy a její oddaností revoluci, její neoblomností, sebeobětavostí a hrdinstvím. Za druhé, jejím uměním spojit, sblížit, a chcete-li, do jisté míry splynout s nejširší masou pracujících, především proletářskou, také však s pracující masou neproletářskou. Za třetí, správností politického vedení, vykonávaného touto avantgardou, správností její politické strategie a taktiky, za podmínky, že se nejširší masy na podkladě vlastních zkušeností přesvědčily o této správnosti. Bez těchto předpokladů je nemožná kázeň v revoluční straně, opravdu schopné být stranou progresivní třídy, té třídy, která má svrhnout buržoasii a přetvořit celou společnost. Bez těchto předpokladů se pokusy o zavedení kázně neodvratně obracejí vniveč, ve frázi, v grotesku. S druhé strany nemohou tyto předpoklady vzniknout rázem. Jsou vytvářeny jen dlouhým úsilím a krušnými zkušenostmi, jejichž vytvoření je usnadněno správnou revoluční theorií, která sama o sobě není dogmatem, nýbrž se definitivně utváří jen v těsné spojitosti s praxí skutečně masového a opravdu revolučního hnutí.

Mohl-li bolševismus vytvořit a se zdarem zavést v letech 1917 až 1920 za neslýchaně těžkých poměrů nejpřísnější centralisaci a železnou kázeň, tedy příčina toho tkví prostě v řadě historických osobitostí Ruska.

Za prvé, bolševismus vznikl roku 1903 na skálopevném základu theorie marxismu. A správnost této — a jedině této — revoluční theorie dokázaly nejen světové zkušenosti celého XIX. století, nýbrž zejména zkušenosti tápání a kolísání, chyb a zklamání revolučních myslitelů v Rusku. Během asi půl století, přibližně od čtyřicátých až do devadesátých let minulého století, progresivní myslitelé v Rusku, trpíce útiskem neslýchaného, barbarského a reakčního carismu, dychtivě hledali správnou revoluční theorii, pídíce se s obdivuhodnou vytrvalostí a pílí po každičké „poslední novince“ Evropy a Ameriky na tomto poli. K marxismu jako jedině správné revoluční theorii se Rusko opravdu těžce propracovalo půlstoletou historií neslýchaných muk a obětí, nevídaného revolučního hrdinství, neuvěřitelné energie a obětavého hledání, učení, zkoušení v praxi, zklamání, ověřování, porovnávání se zkušenostmi Evropy. Přičiněním emigrace, vynucené carismem, mělo revoluční Rusko v druhé polovině XIX. století tak bohaté internacionální styky, bylo tak výtečně obeznámeno se světovými formami a theoriemi revolučního hnutí jako žádná jiná země na světě.

Za druhé, bolševismus, který vznikl na tomto žulovém theoretickém základu, prošel patnáctiletou praktickou historií (I903 až 1917), která bohatstvím zkušeností nemá sobě rovné na světě. Neboť přihlížíme-li k bohatství revolučních zkušeností, k rychlosti a mnohotvárnosti, s jakou se dělo střídání různých forem hnutí, legálního i nelegálního, klidného i bouřlivého, tajného i veřejného hnutí, omezujícího se na kroužky i podchycujícího masy, hnutí parlamentního i teroristického, vidíme, že ani v jedné zemi nebylo za těchto patnáct let prožito přibližně tolik jako v Rusku. Ani v jedné zemi nebylo soustředěno v tak krátké době takové bohatství forem, odstínů a metod boje všech tříd soudobé společnosti, a přitom boje, který pro zaostalost země a tíži carského útisku výjimečně rychle dozrával a zvlášť dychtivě a úspěšně přejímal příslušné „poslední novinky“ amerických i evropských politických zkušeností.