Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Rychlý pokrok komunismu v Německu
I
Doufám, že vaši krajané se rádi dovědí něco o tom, jak naše věc pokračuje na této straně Kanálu, a proto vám posilám pro váš 1ist[125] několik řádek. Mám přitom velikou radost, že mohu ukázat, jak německý lid, ač se jako obvykle v řešení otázky sociální reformy značně opozdil, se nyní snaží ze všech sil dohnat ztracený čas. Je to pravý div, jak rychle se u nás v poslední době šíří socialismus. Přede dvěma lety tu byli všeho všudy dva osamělci, kteří se zabývali sociálními otázkami; před rokem byla vytištěna první socialistická publikace[126]. Je sice pravda, že v cizině bylo několik stovek německých komunistů, ale protože to byli dělníci, měli malý vliv a nemohli svými publikacemi proniknout mezi „vyšší třídy“. A mimo to narážel socialismus na obrovské překážky: tisk byl přísně censurován, lid neměl právo veřejně se shromažďovat a sdružovat se, vládly zde despotické zákony a fungovaly tajné soudy se soudci placenými za to, že trestali každého, kdo se nějak opovážil vést lidi k přemýšlení. A jak to vypadá v Německu přes to všechno teď? Místo dvou bezmocných lidí, kteří psali o socialismu pro veřejnost, jež o něm neměla ani potuchy nebo se o tuto otázku nijak nezajímala, máme tucty schopných spisovatelů, kteří hlásají nové evangelium tisícům lidí dychtivě čekajícím na každé slovo o tomto předmětu; máme několik listů tak radikálně socialistických, jak jen to připouští censura — hlavně „Triersche Zeitung“[127] a weselský „Sprecher“[128] vychází nám list v Paříži[129], kde je svoboda tisku, a kromě časopisů bezprostředně ovlivňovaných vládami neexistuje časopis, který by denně a přitom velmi uznale nemluvil o socialismu a socialistech. Naši nejzarytější odpůrci nemají morální odvahu k tomu, aby otevřeně vyslovili, co si o nás myslí. A dokonce i vlády se chtěj nechtěj musí chovat blahovolně ke všem legálním hnutím se socialistickým zaměřením. Všude se tvoří společnosti, které chtějí zlepšit životní podmínky pracujících a poskytnout jim prostředky k vzdělání, a v těchto sdruženích aktivně působí i leckteří z nejvyšších úředníků pruské vlády. Zkrátka socialismus je dnes v Německu nejaktuálnější otázkou a za rok zde vyrostla silná socialistická strana, která si už nyní vynucuje úctu všech politických stran a které nadbíhají hlavně naši liberálové. Až do nynějška je naší hlavní oporou střední třída, což asi velmi překvapí anglického čtenáře, jestliže neví, že tato třída je v Německu mnohem nezištnější, nestrannější a inteligentnější než v Anglii, a to z velmi prostého důvodu: protože je chudší. My však doufáme, že nás brzo bude podporovat dělnická třída, která musí být vždy a všude základem a oporou socialistické strany a kterou vyburcovaly z lethargie bída, útlak a nezaměstnanost a pak bouře mezi továrními dělníky ve Slezsku a v Čechách. Dovolte mi, abych se při této příležitosti zmínil o obrazu jednoho z nejlepších německých malířů, Hübnera, o obrazu, který udělal pro agitaci socialismu mnohem víc, než by byla dokázala stovka brožur. Obraz znázorňuje několik slezských tkalců, přinášejících továrníkovi plátno, a zachycuje velmi ostře kontrast mezi bezcitným bohatstvím a zoufalou bídou. Vypasený továrník s brunátnou, krutou tváří vrací ženě stůčku plátna; žena, ztrácející naději, že se jí podaří plátno prodat, padá do mdlob; vedle ní stojí její dvě maličké děti a stařec, který ji ztěžka podpírá; úředník prohlíží jinou stůčku, jejíž majitelé v zoufalé úzkosti čekají na výsledek; mladík ukazuje zdrcené matce ubohý peníz, který dostal za práci; na kamenné lavici sedí stařec, děvče a chlapec a čekají, až na ně přijde řada; dva muži, každý s balíkem vráceného plátna na zádech, právě opouštějí místnost — jeden z nich hněvivě zatíná pěst, druhý dává jednu ruku kamarádovi na rameno a druhou ukazuje k nebi, jako by říkal: jen klid, tam je soudce trestající. Celý výjev se odehrává ve studené, nevlídné dvoraně s kamennou podlahou: jen továrník stojí na kousku koberce; přitom na druhé polovině obrazu, za pažením, se otevírá pohled do přepychově zařízeného kontoáru s luxusními závěsy a zrcadly, a tam vidíme několik píšících úředníků, nevšímajících si, co se děje za jejich zády, a továrníkova syna, mladého, výstředně oblečeného pána, který se opírá o pažení, v ruce jezdecký bičík, pokuřuje doutník a bez účasti se dívá na zoufalé tkalce. Tento obraz byl vystaven v několika městech v Německu a je samozřejmé, že v mnoha lidských myslích připravil půdu pro sociální ideje. V téže době jsme se dočkali triumfu — nejpřednější historický malíř naší země, Karl Lessing, se prohlásil za stoupence socialismu. Skutečně, v této chvíli má už socialismus v Německu desetkrát lepší posici než v Anglii. Právě dnes ráno jsem v liberálním listě „Kölnische Zeitung“ četl článek[130], jehož autora z nějakého důvodu napadli socialisté a který se tímto článkem brání. A čím byste řekli, že se brání? Tvrdí, že je socialista, jen s tím rozdílem, že chce, aby se začalo politickými reformami, kdežto my prý chceme všechno naráz. A tento list je druhým nejvlivnějším a nejrozšířenějším deníkem v Německu. Je věru pozoruhodné, že, alespoň v severním Německu, na každém parníku, v každém železničním voze nebo dostavníku potká člověk někoho, kdo má při nejmenším tušení o sociálních idejích a souhlasí s vámi, že je nutno společnost nějak reorganisovat. Právě jsem se vrátil z cesty po sousedních městech, a nebylo jediného místa, kde bych byl nenašel alespoň pět nebo deset vyslovených socialistů. V mém vlastním příbuzenstvu — a je to příbuzenstvo velmi pobožné a velmi loyální — je jich, počítám, šest nebo ještě víc, a všichni se stali stoupenci socialismu naprosto nezávisle na ostatních. Máme přívržence mezi všemi vrstvami — mezi obchodníky, továrníky, právníky, úředníky a důstojníky, lékaři, vydavateli novin, statkáři atd.; velmi mnoho našich publikací je v tisku, třebaže dosud vyšly sotva tři nebo čtyři; a budeme-li během příštích čtyř nebo pěti let dělat takové pokroky jako v uplynulých dvanácti měsících, budeme moci bez meškání založit komunistickou obec. Jak vidíte, stáváme se my němečtí theoretikové praktickými, činorodými lidmi. A skutečně, jeden z nás byl vyzván, aby navrhl praktický plán, jak organisovat a řídit komunistickou obec, a přihlédl přitom k plánům Owenovým, Fourierovým atd. a využil zkušeností amerických komunistických obcí a vašeho pokusu v Harmony[131], který, doufám, slibně pokračuje. Tento plán bude prodiskutován na různých místech a bude uveřejněn i se všemi zlepšovacími návrhy. Nejaktivnějšími literárními postavami mezi německými socialisty jsou dr. Karel Marx v Paříži, dr. M. Hess, nyní v Kolíně, dr. K. Grün v Paříži, Bedřich Engels v Barmenu (Porýnské Prusko), dr. O. Lüning v Rhedě (Vestfálsko), dr. H. Püttmann v Kolíně a několik jiných. Kromě toho vstoupil do našich řad Heinrich Heine, nejvýznačnější ze všech žijících německých básníků, a uveřejnil svazek politických básní, v němž je také několik básní hlásajících socialismus. Napsal slavnou „Píseň slezských tkalců“, jejíž prozaický překlad vám posílám, ačkoli se bojím, že v Anglii bude považována za rouhačství. Ale přece vám ji posílám a poznamenávám jen, že se v ní naráží na pruské bojové heslo z roku 1813: „S Bohem za krále a za vlast!“ — jež je od té doby oblíbeným heslem loyální strany. Ale tady je sama píseň[132]:
Bez slzy v roztrpčených očích
u stavu sedí, zoufalý hněv v tvářích:
„Již dost dlouho jsme trpěli a hladověli;
tkáme pro tebe, staré Německo, rubáš
a protkáváme jej trojím prokletím.My tkáme, tkáme!
To první patří bohu, bohu slepému a hluchému,
na něhož jsme spoléhali jak děti na otce;
v nějž jsme doufali a jemuž jsme věřili,
ale on nás tahal za nos, podvedl nás.My tkáme, tkáme!
To druhé králi bohatých,
jehož neobměkčila ani nejala naše bída;
králi, jenž z nás vydírá poslední penny
a posílá vojáky, aby nás stříleli jak psy.My tkáme, tkáme!
To třetí falešné vlasti,
jež pro nás má jen zoufání a hanbu,
kde jsme hladověli a trpěli,
tkáme pro tebe, staré Německo, rubáš!My tkáme, tkáme!“
Touto písní, která je v německém originálu jednou z nejsilnějších básní, které znám, se s vámi prozatím loučím a doufám, že vám brzy budu moci napsat o našich dalších úspěších a o naší sociální literatuře.
S upřímným pozdravem
Váš starý přítel v Německu
Napsal B. Engels kolem 9. listopadu 1844
Po prvé otištěno v čís. 25
listu „The New Moral World“
z 13. prosince 1844Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
II
Barmen 2. února 1845
Od té doby, co jsem vám naposled psal, postupuje věc komunismu kupředu stejně rychle jako v druhé polovině roku 1844. Před nedávnem jsem navštívil několik měst na Rýně a všude jsem zjistil, že naše myšlenky si dobyly více půdy, než měly za mého posledního pobytu v těchto místech, a denně si dobývají další. Všude jsem našel nové přívržence, kteří diskutují o komunistických myšlenkách a šíří je tak usilovně, jak jen si lze přát. Ve všech pruských městech se konalo velmi mnoho veřejných shromáždění, jejichž cílcm bylo vytvořit spolky, které by působily proti pauperismu, nevědomosti a zločinnosti v širokých vrstvách obyvatelstva. Vláda tato shromáždění nejprve podporovala, ale jakmile se jí začala vymykat z rukou, ihned je zakázala. Přesto tato shromáždění obrátila pozornost veřejnosti k sociální otázce a udělala velmi mnoho pro rozšíření našich principů. Shromáždění v Kolíně bylo tak strženo projevy vůdčích komunistů, že do výboru, který měl navrhnout stanovy sdružení, zvolilo většinu komunistů. Stanovy samozřejmě spočívají na komunistických principech: organisace práce, ochrana práce proti moci kapitálu atd., a shromáždění tyto stanovy přijalo téměř jednomyslně. Povolení, jež u nás musí mít všechna sdružení, ovšem vláda odepřela; ale od té doby, co se tato shromáždění konala, všude v Kolíně se diskutuje o otázce komunistických obcí. V Elberfeldu bylo za základní princip sdružení vyhlášeno, že všichni lidi mají stejné právo na vděléní a mají se podílet na plodech vědy. Ale stanovy sdružení nebyly vládou ještě schváleny, a velmi pravděpodobně je stihne osud kolínských stanov, protože duchovní ihned vytvořili své sdružení, jakmile shromáždění odmítlo jejich plán proměnit společnost v odbočku městské misie. Liberální sdružení bude zakázáno a vláda bude podporovat sdružení organisované duchovními. Ale na tom pramálo záleží, protože o otázce, která byla takto rozvířena, diskutuje nyní celé město. Další sdružení byla vytvořena v Münsteru, Cleve, Düsseldorfu atd.; uvidíme, jaké budou výsledky. Pokud jde o komunistickou literaturu, vydal H. Püttmann z Kolína sborník[133], obsahující mimo jiné zprávu o amerických komunistických obcích a vaší hampshireské kolonii, což značně pomohlo rozptýlit předsudek, že naše ideje nejsou prakticky proveditelné. Pan Püttmann zároveň uveřejnil prospekt čtvrtletníku[134], jehož první číslo chce vydat v květnu a jež bude výhradně věnováno propagaci našich idejí. Jinou publikaci, která má vycházet měsíčně, budou vydávat pánové Hess z Kolína a Engels z Barmenu[135] a první číslo tohoto měsíčníku má vyjít prvního dubna; tento časopis bude obsahovat pouze fakta ukazující stav civilisované společnosti, a na těchto faktech bude názorně dokazovat nutnost radikální reformy. Vbrzku vyjde nové dílo dr. Marxe, které bude obsahovat kritiku principů národní ekonomie a politiky vůbec.[136] Dr. Marxe francouzská konservativní vláda přinutila, aby opustil svůj pařížský asyl. Chce se přestěhovat do Belgie, a kdyby jej mstivost pruské vlády (která přiměla francouzskou vládu, aby Marxe vypověděla) pronásledovala i sem, musel by se uchýlit do Anglie. Ale to nejvýznamnější, co jsem se od svého posledního dopisu dověděl, je to, že se za komunistu prohlásil dr. Feuerbach, největší filosofický genius v dnešním Německu. Před nedávnem jej v jeho venkovském ústraní, v odlehlém koutě Bavorska, navštívil jeden z našich přátel a dr. Feuerbach mu řekl, že je plně přesvědčen, že komunismus je jen nevyhnutelným důsledkem principů, které on hlásal, že komunismus je ve skutečnosti jen praxí toho, co on proklamoval dávno předtím theoreticky. Feuerbach prohlásil, že ještě žádná kniha jej nepotěšila tak, jako první část Weitlingových „Záruk“[137]. Řekl, že nikdy nikomu nevěnoval žádnou svou knih, ale teď by velmi rád věnoval své příští dílo Weitlingovi. Tak je téměř uskutečněna jednota mezi německými filosofy, jejichž nejvýznačnějším představitelem je Feuerbach, a mezi německými dělníky, jejichž představitelem je Weitling, jednota, kterou před rokem předpověděl dr. Marx.[138] A budou-li naši věc promýšlet filosofové a bojovat za ni dělnici, bude potom nějaká pozemská sila s to zadržet náš postup vpřed?
Váš starý přítel v Německu
Napsal B. Engels 2. února 1845
Po prvé otištěno v čís. 37
listu „The New Moral World“
z 8. března 1845Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
III
Vážený pane!
Z jistých důvodů jsem vám nějakou dobu nemohl psát o stavu věcí v Německu, nyní však ve svých zprávách pokračuji a doufám, že budou vaše čtenáře zajímat a budou pravidelnější. Jsem rád, že vám mohu sdělit, že jdeme kupředu stejně rychle a nezadržitelně, jako když jsem podával poslední zprávu. Od té doby, co jsem vám naposled psal, shledala pruská vláda, že by bylo pro ni riskantní, kdyby nadále podporovala „Sdružení pro blaho pracujících tříd“. Zjistila, že tato sdružení byla všude nakažena čímsi jako komunismem, a dělala co mohla, aby je potlačila nebo alespoň zabrzdila jejich růst. Ale na druhé straně si tyto společnosti, které se většinou skládaly z příslušníků buržoasie, nevěděly vůbec rady, co by měly podnikat pro blaho pracujících. Komunisté vždy okamžitě dokazovali, že všechna jejich opatření — spořitelny, prémie a odměny nejlepším dělníkům a podobně — nejsou k ničemu, a před veřejností je zesměšnili. Tak byly dokonale zhaceny záměry buržoasie ošálit dělnickou třídu pokrytectvím a předstíraným lidumilstvím a přitom nám to všechno poskytlo něco, co je poněkud vzácné v zemi patriarchální policejní vlády: vláda a boháči měli z věci jen nesnáze, kdežto nám připadl celý zisk.
Ale pro komunistickou agitaci nebylo využito jen těchto shromáždění: v Elberfeldu, centru tovární oblasti Porýnského Pruska, byla konána opravdová komunistická shromáždění. Několik nejváženějších občanů pozvalo komunisty tohoto města, aby s nimi diskutovali o svých principech. První z těchto shromáždění se konalo v únoru a mělo spíše soukromý charakter. Účastnilo se ho asi čtyřicet nebo padesát lidí, včetně obvodního státního návladního a jiných členů soudního dvora a představitelé téměř všech čelných obchodních a průmyslových firem. Dr. Hess, o němž jsem se ve vašem listě již nejednou příležitostně zmínil, zahájil jednání tím, že za předsedu navrhl pana Köttgena, komunistu, proti čemuž nikdo nic nenamítal. Potom dr. Hess přednesl přednášku; mluvil o současném stavu společnosti a o nutnosti opustit starý systém konkurence, který označil za systém přímé loupeže. Posluchači odměnili přednášku velikým potleskem (většina posluchačstva byli komunisté); potom pan Bedřich Engels (kterému před časem váš list otiskl několik pojednání o komunismu na kontinentě[139]) promluvil dosti podrobně o uskutečnitelnosti a výhodách komunistického systému.[a] Na důkaz svých tvrzení uvedl také některé podrobnosti o amerických komunistických koloniích a o vaší kolonii v Harmony. Nato se rozvinula velmi živá diskuse, v níž komunistické názory hájili oba řečníci a několik dalších; proti nim vystupoval státní návladní, literát dr. Benedix a několik dalších. Jednáni začalo asi v devět hodin večer a protáhlo se až do jedné ráno.
Druhá schůze se konala týden nato ve velkém sále nejlepšího hotelu v městě. Sál byl zaplněn místní „honorací“. Pan Köttgcn, předseda minulého shromáždění, přednesl několik poznámek o tom, jak si komunisté představují budoucí uspořádání a perspektivy společnosti, načež pan Engels pronesl řeč[b], ve které dokázal (jak lze usoudit z toho, že se neozvalo ani slovo proti), že současná situace v Německu musí velmi brzy vyústit v sociální revoluci; že tuto hrozící revoluci nelze odvrátit žádným opatřením na podporu obchodu a továrního průmyslu; a že jediným prostředkem, jak zabránit takovéto revoluci — revoluci mnohem strašnější než všechny otřesy v minulosti —je příprava a zavedení komunistického systému. Diskuse, jíž se za komunisty účastnilo několik pánů advokátů, kteří kvůli tomu přijeli z Kolína a Düsseldorfu, byla opět velmi živá a trvala až přes půlnoc. Bylo předneseno také několik komunistických básní od dr. Müllera z Düsseldorfu, rovněž přítomného na schůzi.
Týden nato se konalo třetí shromáždění, na němž přednášel opět dr. Hess a na němž byly kromě toho přečteny z tištěného materiálu některé podrobnosti o amerických komunistických koloniích. Na závěr shromáždění se zase diskutovalo.
Několik dní nato se po městě rozšířila pověst, že policie příští shromáždění rozpustí a řečníky zatkne. Starosta města Elberfeldu se opravdu vypravil k nájemci hotelu a pohrozil mu odnětím koncese, dovolí-li, aby se u něho napříště konalo ještě podobné shromáždění. Komunisté se v této záležitosti okamžitě obrátili na starostu a den před příštím shromážděním dostali oběžník adresovaný pánům Hessovi, Engelsovi a Köttgenovi, ve kterém místní správa ohánějíc se spoustou citátů z nepsaných i psaných zákonů prohlašuje takováto shromáždění za nezákonná a hrozí, že je rozežene násilím, nebude-li od nich upuštěno. Shromáždění se konalo příští sobotu a starosta a státní návladní (který se po prvním shromáždění na těchto schůzích už neukázal) přišli v doprovodu ozbrojené policie, která sem byla poslána po železnici z Düsseldorfu. Za takovýchto okolností nebyly ovšem proneseny veřejné projevy; účastníci shromáždění povečeřeli a popili a v nejmenším nedali policii záminku k zákroku.
Ale něco takového mohlo naší věci jen a jen prospět; to, že vláda této věci připisovala takový význam, zlákalo ty, kdo ještě o ničem nevěděli, aby se pídili po informacích; a velmi mnoho těch, kdo přišli na diskusi a neznali naše návrhy nebo se jim dokonce vysmívali, odcházelo domů s pocitem úcty ke komunismu. Tuto úctu zčásti vyvolalo i to, jak úctyhodně byla naše strana zastoupena; u velikého stolu, kde seděli komunisté, měla téměř každá patricijská nebo bohatá rodina někoho ze svých členů nebo příbuzných. Zkrátka, účinek těchto shromáždění na veřejné mínění celého továrního obvodu byl vskutku podivuhodný; a několik dní nato se na ty, kdo veřejně hájili naši věc, obracela spousta lidí a žádali je o knihy nebo noviny, z nichž by se mohli poučit o celém systému. Dovídáme se, že budou brzy uveřejněny záznamy ze všech jednání.
Pokud jde o komunistickou literaturu, na tomto úseku agitace se rozvíjí velká aktivita. Veřejnost doslova prahne po poučení: hltá každou knihu, která se o této otázce objeví. Dr. Püttmann vydal sbírku statí, která obsahuje skvělou práci dr. Hesse pojednávající o bídě moderní společnosti a o prostředcích, jak ji odstranit; podrobné vylíčení zoufalého postaveni dělnictva ve Slezsku s historií nepokojů, jež tam zuřily loni na jaře; některé další články líčí stav společnosti v Německu; a konečně zde najdeme zprávu o amerických komunistických koloniích a o kolonii v Harmony, kterou sestavil z dopisů pana Finche a z dopisu „Toho, jenž si pohvizdoval za pluhem“[c], B. Engels. Přestože pruská vláda knihu stíhala, lidé ji všude rychle kupovali. Vzniklo několik měsíčníků: „Westfälisches Dampfboot“[140], který vydává v Bielefeldu Lüning a který obsahuje populární články o socialismu a zprávy o postavení pracujících; „Volksblatt“ v Kolíně[141], s vyhraněnější socialistickou tendencí; a „Gesellschaftsspiegel“ v Elberfeldu, který vydává dr. Hess a který byl založen výslovně proto, aby uveřejňoval fakta charakteristická pro současný stav společnosti a aby hájil práva pracujících tříd. Kromě toho založil dr. Püttmann také čtvrtletník „Rheinische Jahrbücher“, jehož první číslo se nyní tiskne a brzy vyjde.
Na druhé straně byla vyhlášena válka těm německým filosofům, kteří se zpěčují vyvodit ze svých čistých theorií praktické důsledky a namítají, že člověk má jen spekulovat o metafysických otázkách. Pánové Marx a Engels uveřejnili spis, v němž podrobně vyvracejí principy, které hájí B. Bauer;[d] a páni Hess a Bürgers pracují na spise, který vyvrací theorii M. Stirnera. Bauer a Stirner jsou totiž představiteli nejkrajnějších závěrů německé abstraktní filosofie, a tudíž jedinými významnými filosofickými odpůrci socialismu, nebo spíše komunismu, protože u nás slovo socialismus neznamená nic jiného než rozličné mlhavé, neurčité a neurčitelné fantasie těch, kdo vidí, že je nutno něco dělat, ale stále se nemohou odhodlat k tomu, aby vyvodili konečné důsledky a přijali komunistický systém.
V tisku jsou též „Kritika politiky a politické ekonomie“ od dr. Marxe, „Postavení dělnické třídy v Anglii“[e] od pana B. Engelse, „Anekdota[142] čili sbírka pojednání o komunismu“ a v několika dnech se začne s překládáním nejlepších francouzských a anglických děl o sociální reformě.
Vinou ubohých politických poměrů v Německu a svévolného postupu jeho patriarchálních vlád nemají komunisté z rozličných míst jinou možnost spojení kromě litérárního. Ti, kdo hájí komunismus tiskem, se soustřeďují kolem časopisů, hlavně kolem „Rheinische Jahrbücher“. Určité spojení udržují ti, kteří cestují, a to je všechno. Sdružení jsou illegální, a dokonce i písemný styk je nebezpečný, protože v poslední době se neobyčejně rozmohlo porušování poštovního tajemství. Tak jsme se dověděli o existenci dvou komunistických sdružení v Poznani a ve slezských horách jen z novin. Píší, že v Poznani, hlavním městě pruského Polska, vytvořilo několik mladých lidí tajnou společnost založenou na komunistických zásadách a zamýšleli zmocnit se města, že spiknutí bylo odhaleno a záměr zmařen; a to je všechno, co o tom víme. Jisté však je, že bylo zatčeno mnoho mladých lidí z aristokratických a zámožných polských rodin; že všechny stráže jsou od té doby (je tomu již přes dva měsíce) zdvojnásobeny a vyzbrojeny ostrými náboji; a že dva mladíci (jeden dvanáctiletý a druhý devatenáctiletý)‚ bratři Rymarkiewiczové, uprchli a dosud unikají úřadům. Mezi uvězněnými je mnoho chlapců od 12 do 20 let. Druhé tak zvané spiknutí, ve slezských horách, prý bylo velmi rozsáhlé a sledovalo rovněž komunistické cíle; spiklenci se prý chtěli zmocnit svídnické pevnosti, obsadit celé pohoří a pak vyzvat do boje všechen trpící dělný lid Německa. Do jaké míry je to pravda, nelze posoudit, ale i v tomto nešťastném kraji došlo k zatýkání na základě udání policejního agenta; a bohatý továrník pan Schlöffel byl převezen do Berlína, kde je právě jakožto domnělý vůdce spiknutí souzen.
Sdružení německých dělnických komunistů ve Švýcarsku, ve Francii a v Anglii jsou nadále velmi aktivní, přestože ve Francii a v některých částech Švýcarska jistě mnoho zakoušejí od policie. Noviny oznamují, že asi šedesát členů komunistického sdružení v Ženevě bylo vypovězeno z města a z kantonu. A. Becker, jeden z nejschopnějších švýcarských komunistů, uveřejnil pod názvem „Co chtějí komunisté“[143] přednášku pronesenou v Lausanne — tato přednáška patří k nejlepším a nejduchaplnějším věcem tohoto druhu, o nichž víme. Troufám si tvrdit, že by si zasloužila, aby byla preložena do angličtiny, a uvítal bych, kdyby některý z vašich čtenářů uměl tak německy, aby se mohl překladu ujmout. Je to samozřejmě jen malá brožura.
Doufám, že čas od času budu moci podávat další zprávy a zůstávám
Váš starý přítel v Německu
Napsal B. Engels kolem 5. dubna 1845
Po prvé otištěno v čís. 46
listu „The New Moral World“
z 10. května 1845Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz "Projevy v Elberfeldu" Projev z 8. února 1845
b Viz "Projevy v Elberfeldu" Projev z 15. února 1845
c Pseudonym Alexandra Somervilla. (Pozn. red.)
d Viz Svatá rodina
e Viz Postavení dělnické třídy v Anglii
125 Jde o „The New Moral World“ [„Nový mravní svět“] — týdeník utopických socialistů, založený roku 1834 Robertem Owenem; byl vydáván do roku 1846, z počátku v Leedsu, a od 1. října 1841 v Londýně; od listopadu 1843 do května 1845 spolupracoval s tímto listem B. Engels.
126 Jde o „Deutsch-Französische Jahrbücher“, vydávané K. Marxem a Arnoldem Rugem — viz poznámku 16 v stati "Svatá rodina".
127 „Triersche Zeitung“ [„Trevírské noviny“] — byly založeny v Trevíru roku 1757; pod uvedeným názvem vycházely od roku 1815; na počátku 40. let XIX. století byly orgánem radikální buržoasie; v polovině 40. let začaly otiskovat články o socialismu, mezi jiným také články svého stálého spolupracovníka Karla Grüna, který se brzy stal jedním z hlavních představitelů „pravého socialismu“.
128 „Sprecher oder: Rheinisch-Westphälischer Anzeiger“ [„Mluvčí neboli: Porýnsko-vestfálský oznamovatel“] — noviny, založené roku 1798 v Dortmundu; ve 40. letech XIX. století vycházely ve Weselu; od roku 1842 do listopadu 1844 byl členem jejich redakce Karel Grün.
129 Jde o německé noviny „Vorwärts!“ [„Vpřed!“] ‚ jež vycházely od ledna do prosince 1844 dvakrát týdně v Paříži. Pod vlivem K. Marxe, který měl od léta 1844 podíl na jejich redigování, začaly tyto noviny nabývat komunistického charakteru; ostře kritisovaly reakční poměry v Prusku. Byly v nich uveřejňovány články K. Marxe a B. Engelse (viz Marx-Engels, Spisy sv. 1, "Kritické poznámky k 'Prusovu' článku 'Pruský král a sociální reforma'" a "Situace Anglie - osmnácté století"). Na žádost pruské vlády vypověděla Guizotova vláda v lednu 1845 Marxe a některé další spolupracovníky těchto novin z Francie; „Vorwärts!“ pak přestal vycházet.
130 Jde o článek nazvaný „Socialistický přízrak“, který byl otištěn bez podpisu v příloze listu „Kölnische Zeitung“, čís. 314 z 9. listopadu 1844.
131 „Harmonie“ („Harmony“) — název komunistické kolonie založené anglickými utopickými socialisty, stoupenci Roberta Owena, roku 1841 v Hampshiru v Anglii. Kolonie existovala do začátku roku 1846.
132 Engels přeložil píseň do angličtiny podle rané varianty Heinovy básně. Na rozdíl od textu, jejž po prvé uveřejnil „Vorwärts!“ v čís. 55 z 10. července 1844, byl v první sloce tohoto překladu doplněn třetí verš.
Básnický překlad Heinovy básně od Otokara Fischera viz „Heinův passionál“, Praha 1925:
Ni slzy v chmurném oku není.
U stavu sedí a zuby cení:
„Německo, rubáš tkáme ti,
tkáme tam trojí prokletí —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí bohu, jejž v srdci jsme měli,
nechť pálil mráz a nechť hladem jsme mřeli.
Naděje marná a modliteb hlas.
Měl za blázny, za šašky, za raby nás —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí králi, jenž bohatců králem,
jenž smál se, nezměkčen bídou ni žalem,
jenž pro haléř hrábl nám do kapsy
a postřílet káže nás jak psy —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí naší prolhané vlasti,
jež hnusem a hanbou jen zná se pásti,
kde záhy zlomen každý květ,
kde z tlení se líhne červ a vřed —
my tkáme, my tkáme!
133 Engels má na mysli ročenku „Deutsches Bürgerbuch“ [„Kniha německých občanů“] na rok 1845, kterou vydal v Darmstadtu v prosinci 1844 Hermann Püttmann. Kromě značného počtu článků „pravých socialistů“ byly v ročence otištěny i práce významných revolučních demokratů W. Wolffa a básníka Georga Weertha. Byla v ní také uveřejněna zpráva o amerických komunistických koloniích a o owenovské kolonii „Harmonie“ v Anglii. Tuto zprávu sestavil B. Engels, byl to německý překlad materiálů otištěných v „The New Moral World“, „The Northern Star“ a v „The Morning Chronicle“. V ročence „Deutsches Bürgerbuch“ na rok 1846, která vyšla v létě 1846 v Mannheimu, byl otištěn Engelsův překlad „Fourierova fragmentu o obchodu“, k němuž napsal Engels úvod a závěr (v české sekci MIA viz "Úvod a závěr k 'Fourierovu fragmentu obchodu'").
134 Jde o časopis „Rheinische Jahrbücher zur gesellschaftlichen Reform“ [„Porýnské ročenky k otázkám společenské reformy“], který vydával radikální publicista Hermann Püttmann; vyšly pouze dva svazky, první v Darmstadtu v srpnu 1845, druhý v městečku Belle-Vue na německo-švýcarských hranicích koncem roku 1846. Marx a Engels považovali za nutné využít časopisu k tomu, aby získali posice pro propagaci svých komunistických názorů v Německu. V prvním svazku byl otištěn text Engelsových projevů na schůzích v Elberfeldu 8. a 15. února 1845 („Projevy v Elberfeldu“), ve druhém svazku jeho článek „Svátek národů v Londýně“ (v české sekci MIA práce z roku 1845). Celkové zaměření časopisu však určovali spolupracovníci z řad představitelů „pravého socialismu“; proto Marx a Engels provedli ostrou kritiku časopisu ve své práci „Německá ideologie“ (1845-1846).
135 Jde o měsíčník „Gesellschaftsspiegel“ [„Zrcadlo společnosti“]. Engels, který se z počátku zúčastnil organisačních příprav k vydávání časopisu, do redakce nevstoupil. Časopis vycházel v Elberfeldu za redakce Mosesa Hesse a byly v něm otiskovány články „pravých socialistů“. Vyšlo celkem 52 čísel během roku 1845-1846.
136 Engels tu píše o zamýšlené Marxově práci „Kritika politiky a národní ekonomie“; dohodu s vydavatelem Leskem o vydání dvousvazkového díla s tímto názvem podepsal Marx 1. února 1845. Marx, který se od konce roku 1843 zabýval studiem politické ekonomie, si vytkl už na jaře roku 1844 za úkol vydat tiskem kritiku buržoasní politické ekonomie s materialistického a komunistického stanoviska; z rukopisů, které tehdy napsal, se dochovala pouze část známá pod názvem „Ekonomicko-filosoflcké rukopisy z roku 1844“. Pro práci na knize „Svatá rodina“ se Marx na čas přestal politickou ekonomií zabývat a vrátil se k ekonomickému studiu až v prosinci roku 1844. Dochovalo se velmi mnoho konspektů, výpisků a poznámek, které si Marx pořídil v letech 1845-1846 při studiu anglických a francouzských ekonomů. Ale ani tentokrát se Marxovi nepodařilo uskutečnit svůj úmysl. O příčinách, které Marxe přiměly k tomu, že svůj úmysl po druhé odložil, napsal sám Leskovi 1. srpna 1846: „Zdálo se mi velmi důležité uveřejnit ještě před positivním výkladem polemický spis proti německé filosofii a proti soudobému německému socialismu. To je nutné proto, aby se veřejnost připravila na stanovisko mé ekonomie, které je přímo protichůdné stanovisku dosavadní německé vědy.“ „Polemickým spisem“ míní Marx „Německou ideologii“, kterou napsal společně s Engelsem (1845-1846). Smlouvu o vydání „Kritiky politiky a národní ekonomie“ vydavatel v únoru roku 1847 zrušil.
137 Wilhelm Weitling, „Garantien der Harmonie und Freiheit“ [„Záruky harmonie a svobody“]. Vivis 1842.
138 Jde o Marxův článek „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“, uveřejněný v „Deutsch-Französische Jahrbücher“. Viz Marx-Engels, Spisy, sv. I, čes. vyd. 1956, str. 401-414 (V české sekci MIA zde).
139 Viz Marx-Engels, Spisy, sv. I, čes. vyd. 1956, str. 506-522 a 523-524. (V české sekci MIA Úspěchy hnutí za sociální reformu na kontinentě a Hnutí na kontinentě.)
140 „Das Westphälische Dampfboot“ („Vestfálský parník“] — měsíčník, který vydával „pravý socialista“ Otto Lüning v Bielefeldu od ledna 1845 do prosince 1846 a v Paderbornu od ledna 1847 do března 1848.
141 Jde o „Allgemeines Volksblatt. Populärer Monatsbericht über die wichtigsten Zeitfragen“ [„Všeobecný lidový list. Populární měsíční přehled nejdůležitějších časových otázek“], vydávaný v Kolíně nad Rýnem od ledna 1845 do začátku roku 1846. Jeho spoluvydavatelem byl demokrat D‘Ester, spřátelený s Marxem a Engelsem.
142 Jde o sborník „Neue Anekdota“ [„Nové nevydané příspěvky“], který vyšel koncem května 1845 v Darmstadtu. Ve sborníku byly otištěny censurou zakázané novinové články Mosesa Hesse, Karla Grüna, Otty Lüninga a jiných, které většinou spadaly do první poloviny roku 1844. Brzy po vydání sborníku vyslovili Marx a Engels, jak je zřejmé z jednoho Grünova dopisu Hessovi, řadu ostrých kritických poznámek k jeho obsahu.
143 August Becker, „Was wollen die Kommunisten?“. Jako brožura vyšlo v Lausanne roku 1844.