Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v AngliiOstatní pracovní odvětví
Jestliže jsme se museli poněkud déle zdržet u popisu továrního systému, protože je to zcela nový výtvor průmyslové éry, budeme moci být u ostatních dělníků tím stručnější, neboť zde platí zcela nebo zčásti to, co bylo řečeno buď o průmyslovém proletariátu vůbec, nebo o továrním systému zvlášť. Zbývá nám tedy všimnout si hlavně toho, jak dalece dokázal tovární systém proniknout do jednotlivých pracovních odvětví a jakými zvláštnostmi se i jinak tato odvětví vyznačují.
Čtyři pracovní odvětví, na něž se vztahuje tovární zákon, zabývají se výrobou látek na šaty. Nejlépe bude, všimneme-li si tu nejdříve těch dělníků, kteří dostávají surovinu z přádelen a textilních továren, a to nejdříve punčochdřů z Nottinghamu, Derby a Leicesteru. O těchto dělnících říká „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“, že dlouhá pracovní doba (vynucená nízkou mzdou) spolu se sedavým životem a přílišným namáháním zraku, což je dáno přímo povahou práce, zaviňuje celkovou tělesnou neduživost, zvláště pak slabost zraku. K práci večer potřebují pletaři velmi silné světlo, a proto obyčejně používají skleněných koulí, kterými světlo soustřeďují, což je velmi škodlivé pro oči. Ve čtyřiceti letech musí skoro všichni nosit brýle. Dětem, které pomáhají soukat a šít (obrubovat), tato práce obyčejně značně škodí na zdraví a tělesném vývoji. Pracují od šesti, sedmi nebo osmi let v malých, zatuchlých místnostech deset až dvanáct hodin denně. Mnohé děti při práci omdlévají, protože jsou příliš slabé i pro nejobyčejnější domácí práce, a jsou tak krátkozraké, že musí už od dětství nosit brýle. U mnoha dětí shledali členové komise všechny příznaky skrofulosy, a továrníci se většinou zdráhají zaměstnávat v továrně děvčata, která předtím pletla punčochy, protože jsou příliš slabá. Zpráva říká, že stav těchto dětí je „hanbou pro křesťanskou zemi“, a vyslovuje přání, aby sejim dostalo zákonné ochrany (Grainger, „Zpráva“, dodatky, část 1, str. F 15, 132-142). Tovární zpráva dodává, že punčocháři jsou nejhůře placení dělníci v Leicesteru — vydělávali 6 šilinků a s vypětím všech sil 7 šilinků týdně, když pracovali šestnáct až osmnáct hodin denně. Dříve vydělávali 20 až 21 šilinků, ale zavedení větších stávků jim pokazilo výdělky; velká většina jich ještě pracuje na starších, jednoduchých stávcích a jen těžko konkuruje se zdokonalovanými stroji. Tedy i tady každý pokrok znamená pro dělníka krok zpět! Ale přes to všechno, říká člen komise Power, jsou prý punčocháři pyšni na to, že jsou svobodní a nemají nad sebou tovární zvon, který by jim odměřoval čas k jídlu, spaní a práci. Co se týče mzdy, není na tom tato kategorie dělníků dnes o nic lépe než roku 1833, kdy podávala tovární komise shora zmíněnou zprávu; o to se stará konkurence saských punčochářů, kteří sami nemají takřka do čeho kousnout. Porážejí Angličany skoro na všech cizích trzích a v horších kvalitách dokonce i na trhu anglickém. Nemá být německý vlastenecký punčochář hrdý na to, že svým hladověním připravuje o chleba i anglické punčocháře, a nebude k větší slávě německého průmyslu pyšně a radostně hladovět i nadále, vyžaduje-li čest Německa, aby jedl jen do polosyta? Ach, jaká je to krása, tahle konkurence a tohle „závodění národů“! V „Morning Chronicle“ — což je další liberální list, buržoasní list, jak se sluší a patři—bylo v prosinci 1843 uveřejněno několik dopisů jednoho punčocháře z Hinckley o postavení jeho spoludělníků. Píše mezi jiným o padesáti rodinách, čítajících celkem 321 členů, které žily ze 109 stávků; každý stávek nesl průměrně 51/6 šilinku, každá rodina vydělala průměrně za týden 11 šilinků 4 pence. Z toho připadlo na byt, nájem za punčochářský stávek, uhlí, světlo, mýdlo, jehly dohromady 5 šilinků 10 pencí, takže na stravu zbývalo denně na osobu 11/2 pence — 15 pruských feniků — a na ošacení vůbec nic.
„Žádné oko nevidělo,“ píše dále punčochář, „žádné ucho neslyšelo a žádné srdce nepojme ani polovinu utrpení, jež tito ubožáci prožívají.“
Postele buď vůbec nemají, nebo jen sotva pro polovinu rodiny, děti běhají v hadrech a bosé; muži říkají se slzami v očích: „Už dávno, dávno jsme neměli maso, už jsme skoro zapomněli, jak chutná“ — a to ještě pracovali někteří i v neděli, ačkoli se to všeobecně odsuzuje víc než co jiného a ačkoli rachot stávku je slyšet v celém sousedství.
„Podívejte se jenom na moje děti,“ říkal jeden z nich, „a neptejte se. Bída mě k tomu nutí; nemohu a nechci věčně poslouchat, jak děti křičí, že mají hlad, raději udělám všechno možné, jen abych si poctivě vydělal na chléb. Minulé pondělí jsem vstal ve dvě hodiny ráno a pracoval jsem skoro až do půlnoci, ostatní dny od šesti ráno až do půl dvanácté v noci. Mám toho dost, nechci se připravit do hrobu. Teď končím každý večer v deset hodin a doháním to v neděli.“
Mzda proti roku 1833 se nezvýšila ani v Leicesteru, ani v Derby a Nottinghamu, a co je nejhorší, v Leicesteru, jak jsem už říkal, je velmi rozšířen truckový systém. Proto také není divu, že tkalci tohoto kraje se velmi horlivě účastnili všech dělnických hnutí, a to tím aktivněji a účinněji, že u stávků pracují většinou muži.
V témž kraji, kde žijí punčocháři, je také středisko výroby krajek. Ve třech jmenovaných hrabstvích je v provozu celkem 2760 strojů na výrobu krajek, kdežto v ostatní Anglii pouze 786. Přísně provedenou dělbou práce se krajkářství stalo velmi složitou výrobou a má mnoho odvětví. Nejprve se musí příze soukat na cívky, což dělají čtrnáctiletá děvčata (winders — sukařky) ‚ pak se cívky nasadí do stroje, nitě se navlečou do otvorů,jichž má každý stroj průměrně 1800, a vedou se, kam je třeba. To dělají chlapci (threaders — navlékači) od osmi let. Pak přijde dělník a dělá krajky, které vycházejí ze stroje v podobě širokého pruhu, a docela malé děti jej dělí na jednotlivé kusy tím, že vytahují spojovací nitě — tomu se říká running nebo drawing lace (vytahování) a dětem lace-runners (vytahovači). Potom se krajky připravují k prodeji. — Ani sukaři, ani navlékači nemají určitou pracovní dobu, protože musí nastoupit, jakmile dojde příze na cívkách na stroji; a protože dělníci pracují i v noci, mohou být děti zavolány do továrny nebo do tkalcovy dílny kdykoli. Tato nepravidelnost, častá noční práce, nespořádaná životospráva, která z toho plyne, způsobuje velkou újmu na zdraví i na duši, hlavně nevázaný a předčasný pohlavní styk, v tom jsou všichni svědci zajedno. Práce sama velmi škodí zraku. Není sice všeobecně prokázáno, že práce navlékačů má trvale nepříznivé následky, přesto však se vyskytují oční záněty, při navlékání pak bolesti očí, slzení, chvilkové zamžení zraku atd. U sukařek je ovšem jisté, že jejich práce vážně škodí očím, a kromě častých zánětů rohovky vyvolává nezřídka i šedý a černý zákal. — Práce strojních krajkářů samých je velmi těžká, protože stroje se dělají stále širší, takže nyní se užívá skoro výhradně jen takových, u nichž pracují tři muži. Ti se po čtyřech hodinách střídají tak, že všichni dohromady pracují plných čtyřiadvacet hodin a každý z nich osm hodin denně. Tím se vysvětluje, proč sukařky a navlékači musí tak často v noci do práce, aby stroj příliš dlouho nestál. I tak trvá navlékání do 1800 otvorů třem dětem dvě hodiny. Některé stroje se také pohánějí parou a tím jsou muži vytlačováni z práce. Protože „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ mluví stále jen o tom, že děti se povolávají do „krajkářských továren“, zdá se podle toho, že v poslední době buď krajkáři pracují pohromadě ve velkých továrních dílnách, nebo se téměř všeobecně rozšířilo užívání páry. V obou případech pokrok továrního systému. — Nejnezdravější však je práce tzv. vytahovačů, většinou dětí ve stáří sedmi, někdy i pěti, ba i čtyř let. Člen komise Grainger dokonce viděl, jak se touto prací zabývalo dvouleté dítě. Stálé sledování jedné niti, která se jehlou vytahuje z umně spleteného tkaniva, je velmi škodlivé pro oči, zejména trvá-li tato práce, jak tomu bývá, čtrnáct až šestnáct hodin denně. V nejlepším případě má za následek silnou krátkozrakost, v nejhorším, který je dosti častý, černý zákal a nevyléčitelnou slepotu. Od toho, jak se stále hrbí, jsou děti ještě ke všemu slabé, mají úzké hrudníky a krtice ze špatného trávení; poruchy funkcí dělohy u děvčat jsou skoro všeobecné, stejně tak zkřiveniny páteře, takže „všechny vytahovače lze poznat podle chůze“. Stejné následky pro oči i pro celou konstituci má šití krajek. Všichni lékaři se shodují v tom, že zdraví dětí zaměstnaných v krajkářství velmi trpí, že tyto děti jsou bledé, choulostivé, slabé, na svůj věk malé a mnohem méně odolné vůči nemocem než ostatní děti. Obyčejně trpí celkovou slabostí, častým omdléváním, bolestmi hlavy, v boku, v zádech a kyčlích, bušením srdce, nevolností, zvracením a nechutenstvím, zkřivením páteře, krtičnatostí a úbytěmi. Zejména na ženský organismus má tato práce trvalý a hluboce škodlivý vliv. Ženy si všeobecně stěžují na bledničku, těžké porody a potraty (Grainger, „Zpráva“, na různých místech). Týž nižší úředník dosvědčil komisi pro vyšetřování dětské práce, že děti jsou velmi často špatně oblečeny, chodí v roztrhaných šatech a mají nedostatečnou stravu, většinou jen chléb a čaj, maso často nevidí několik měsíců. — O jejich mravních poměrech říká:
„Všichni obyvatelé Nottinghamu, policie, duchovenstvo, továrníci, dělnici i sami rodiče dětí jsou jednomyslně přesvědčeni, že dnešní systém práce je nejvydatnějším zdrojem nemorálnosti. Navlékače, většinou chlapce, a sukařky, většinou děvčata, volají do továrny ve stejnou dobu — často v noci, a protože rodiče nemohou vědět, jak dlouho je tam budou potřebovat, mají chlapci a děvčata nejlepší příležitost navazovat nenáležité styky a po práci se společně toulat. To nemálo přispělo k nemorálnosti, která je podle obecného tvrzení v Nottinghamu strašlivě rozšířena. Kromě toho v rodinách, k nimž tyto děti a mladiství patří, je všechen poklid a pořádek rodinného života úplně obětován tomuto naprosto nepřirozenému stavu.“
Jiné odvětví výroby krajek, paličkování, je rozšířeno v jinak zemědělských hrabstvích Northampton, Oxford, Bedford a Buckingham. Paličkují tu především děti a mladiství, kteří si všeobecně stěžují, že mají špatnou stravu, hlavně málo masa. Práce sama je velice nezdravá. Děti pracují v malých, špatně větraných, zatuchlých místnostech, stále vsedě a sehnuty nad paličkovací poduškou. Aby ulehčily tělu v této namáhavé posici, nosí dívky šněrovačky s dřevěnými planžety, jenže při útlém věku většiny z nich, kdy mají ještě měkké kosti, a při shrbené posici to způsobuje úplné vybočení prsní kosti i žeber a brání to vývoji hrudníku. Většina jich proto umírá na souchotiny, když předtím vlivem sedavé práce a z nedostatku pohybu dosti dlouhou dobu trpěly velmi prudkými (severest) bolestmi od špatného zažívání. Nemají skoro vůbec žádné vzdělání, hlavně žádnou mravní výchovu, rády se fintí, jejich mravní úroveň je vůbec velmi žalostná a prostituce je mezi nimi skoro epidemická. („Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“, Burnsova zpráva.)
To je cena, kterou společnost platí za to, aby krásné buržoasní dámy mohly chodit v krajkách — a není to velmi levná cena? Jen několik tisíc slepých dělníků, jen pár souchotinářských proletářských dcer, jen jedna neduživá generace té chátry, která svou neduživost přenese na své děti a děti svých dětí, což je stále stejná chátra — co to všechno je? Nic, docela nic. Naše anglická buržoasie lhostejně odloží zprávu vládní komise a jejich ženy a dcery se budou dále zdobit krajkami jako dříve. Takový duševní klid anglického měšťáka, to je přece jen krásná věc!
Mnoho dělníků pracuje v Lancashiru, Derbyshiru a v západním Skotsku v tiskárnách kartounu. V žádném odvětví anglického průmyslu nepřinesla mechanisace tak skvělé výsledky, ale v žádném také tak nezhoršila postavení dělnictva jako zde. Použití rytých válců na parní pohon, vynález, podle něhož se takovými válci tiskne až šest barev současně, úplně vytlačily ruční práci, stejně jako tomu bylo při předení a tkaní bavlny. Tyto nové vynálezy v oboru potiskování látek připravily však o práci ještě daleko více dělníků než při jejich výrobě. Jeden muž s pomocí jednoho dítěte udělá na stroji práci, kterou dříve ručně dělalo 200 dělníků; jediný stroj dodá za minutu 28 yardů (skoro 251/2 m) potištěné látky. Proto jsou tiskaři kartounů ve velmi špatné situaci; hrabství Lancaster, Derby a Chester dodávala (podle petice tiskařů dolní směnovně) roku 1842 jedenáct milionů kusů potištěného kartounu; z toho bylo 100.000 tištěno jen ručně, 900.000 částečně stroji, částečně ručně a 10 milionů jen strojově, a to až v šesti barvách. Protože stroje jsou většinou novějšího data a stále se zdokonalují, je ručních tiskařů na potřebnou práci příliš mnoho, a je jich pak ovšem spousta úplně bez chleba — v petici se mluví o čtvrtině celkového počtu — kdežto ostatní jsou zaměstnáni průměrně jen jeden nebo dva, nejvýš tři dny v týdnu a špatně placeni. Leach tvrdí, že v jedné tiskárně látek (Deeply Dale u Bury v Lancashiru) ruční tiskaři nevydělali víc než průměrně 5 šilinků týdně („Nesporná fakta“, str. 47), ačkoli samozřejmě dobře ví, že ti, kdo pracují u strojů, jsou placeni dost dobře. Tiskárny tedy úplně přešly na tovární systém, ale přitom nepodléhají omezením, jež mu ukládá zákon. Vyrábějí módní zboží, a proto nemají pravidelnou pracovní dobu. Mají-li málo objednávek, sníží ji na polovinu; mají-li s nějakým vzorkem úspěch a zboží jde na dračku, pracuje se do deseti, do dvanácti hodin, ba i celou noc. Poblíž mého bytu v Manchesteru byla tiskárna látek, která byla často osvětlena ještě pozdě v noci, když jsem se vracel domů, a často jsem slýchal, jak prý tam občas musí děti pracovat tak dlouho, že se snaží ukrást chvilku odpočinku nebo spánku na kamenných schodech a v koutech chodby. Nemám to právnicky doloženo, jinak bych firmu jmenoval. „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ je v tomto směru velmi kusá, říká jen, že alespoň v Anglii jsou tyto děti dost dobře oblečeny a živeny (to je ovšem relativní, podle toho, kolik jejich rodiče vydělají), že nemají vůbec žádné vzdělání a morálně za mnoho nestojí. Stačí si jen uvědomit, že tyto děti žijí v továrním systému, a vzpomenout toho, co jsme už o něm řekli, a můžeme jít dále.
O ostatních dělnících, zaměstnaných při výrobě textilu, nezbývá už mnoho co říci; běliči mají velmi nezdravou práci, protože neustále vdechují chlor, jednu z nejškodlivějších látek pro plíce; práce barvířů je už zdravější, v mnoha případech velmi zdravá, protože vyžaduje námahy celého těla; jak jsou tyto kategorie placeny, o tom se mluví celkem málo, a z toho lze soudit, že nedostávají nižší než průměrnou mzdu, protože jinak by si dělníci už stěžovali. Postřihovači sametu, jichž je při velké spotřebě manšestru velmi mnoho — asi 3000 až 4000 — továrním systémem nepřímo velmi silně utrpěli. Zboží, které se dříve vyrábělo na ručních stavech, nebylo utkáno docela stejnoměrně a vyžadovalo cvičené ruky k postřihování jednotlivých řad vláken; od doby, kdy se samet dělá na mechanických stavech, běží řady úplně stejnoměrně, všechna útková vlákna jsou naprosto rovnoběžná a postřihování už není velkým uměním. Dělníci, které stroje připravily o chleba v jiných odvětvích, vrhají se na postřihování sametu a svou konkurencí stlačují mzdy; továrníci objevili, že samet mohou docela dobře postřihovat ženy a děti — a tak výdělek klesl na úroveň ženské a dětské mzdy, zatím co stovky mužů byly vyřazeny z práce; továrníci objevili, že je práce v místnostech továrny přijde levněji než v dělníkově dílně, protože za ni přece nepřímo platili nájemné; od té doby nízká hořejší poschodí četných kotáží, zařízená na postřihování sametu, zůstávají prázdná nebo se pronajímají jako byty. Postřihovač sametu ztratil svobodu určovat si sám pracovní hodiny a dostal se do područí továrního zvonce. Jeden postřihovač sametu, asi pětačtyřicetiletý, mi říkal, že se pamatuje na dobu, kdy za tutéž práci, za kterou teď dostává 1 penny za yard, bral 8 penci; stejnoměrnější tkanivo může prý ovšem stříhat rychleji než dříve, ale zdaleka nemůže udělat za hodinu dvakrát tolik, kolik dělal za stejnou dobu dříve — takže jeho týdenní mzda klesla na méně než čtvrtinu dřívější mzdy. Leach („Nesporná fakta“, str. 35) uveřejňuje seznam mezd, vyplácených za různé látky roku 1827 a 1843; vidíme z něho, že výrobky, které se platily roku 1827 4 pence, 21/4 pence, 23/4 pence, 1 penny za yard, platily se roku 1843 jen l1/2 pence, 3/4 pence, 1 penny a 3/8 penny za yard. Srovnání průměrného týdenního výdělku vypadá podle Leache takto: roku 1827 1 libra št. 6 šilinků 6 penci, 1 libra št. 2 šilinky 6 pencí, 1 libra št., 1 libra št. 6 šilinků 6 pencí, a za totéž zboží roku 1843 10 šilinků, 7 šilinků 6 pencí, 6 šilinků 8 pencí a 10 šilinků. A to ještě existují stovky dělníků, kteří nedosáhli ani této nejnižší mzdové sazby. — O ručních tkalcích v bavlnářském průmyslu jsme už mluvili; ostatní tkané látky vyrábějí skoro výhradně po domácku ruční tkalci, kteří většinou stejně jako postřihovači sametu utrpěli konkurencí dělníků, které stroje připravily o obživu, a kromě toho se jim stejně jako továrním dělníkům strhávají veliké pokuty za špatnou práci. Všimněme si třeba tkalců hedvábí. Hedvábnický továrník Brocklehurst, jeden z nejvýznačnějších v Anglii, předložil parlamentnímu výboru výtahy ze svých knih, z nichž vidíme, že za týž výrobek, za který roku 1821 vyplácel 30 šilinků, 14 šilinků, 31/2 šilinku, 3/4 šilinku, 11/2 šilinku, 10 šilinků mzdy, vyplácel roku 1831 jen 9 šilinků, 71/2 šilinku, 21/4 šilinku, 1/3 šilinku, 1/2 šilinku, 61/4 šilinku, ačkoli v tomto odvětví nedošlo k vůbec žádnému zdokonalení strojů. Ale co dělá pan Brocklehurst, to platí jako norma pro celou Anglii. Z týchž seznamů vyplývá, že průměrný výdělek tkalců v jeho továrně byl roku 1821 po všech srážkách l61/2 šilinku týdně a roku 1831 jen 6 šilinků týdně. Od té doby mzda ještě víc klesla — tkaniny, za něž se platilo roku 1831 1/3 šilinku čili 4 pence mzdy za yard, se platí roku 1843 jen 21/2 pence za yard (jsou to tzv. single sarsnets — dykyty). A velmi mnoho tkalců na venkově dostane tuto práci jen tehdy, spokojí-li se s l1/2 - 2 pencemi za yard. K tomu přistupují ještě naprosto svévolné mzdové srážky. Každý tkadlec, když si odnáší osnovu, dostane současně lístek, kde je obyčejně napsáno: že se práce přijímá v těch a těch hodinách, že tkadlec, který nemůže pro nemoc pracovat, musí to do tří dnů ohlásit v kanceláři, jinak není nemoc omluvou; že se neuznává za dostatečnou omluvu, řekne-li tkadlec, že musel čekat na útkovou přízi; že za určité nedopatření při práci (např. vyjde-li na určitou délku véby víc útkových nití, než je předepsáno) sráží se mu celá polovina mzdy; není-li látka hotova v určenou dobu, odpočítává se za každý yard odevzdaného kusu jeden penny. — Srážky na mzdách podle těchto lístků jsou tak velké, že např. faktor, který přichází dvakrát týdně do Leighu v Lancashiru přejímat vébu, přinese po každé továrníkovi nejméně 15 liber št. na pokutách (100 pruských tolarů). To říká on sám, a je přitom považován za jednoho z nejmírnějších. Dříve řešily takové případy soudy, ale protože dělníci, kteří se domáhali soudního rozhodnutí, bývali obyčejně propuštěni, upouští se od toho a továrník si počíná naprosto svévolně. Je žalobcem, svědkem, soudcem, zákonodárcem i vykonavatelem, všechno vjedné osobě. A obrátí-li se dělník na smírčí soud, řeknou mu: tím, že jsi přijal lístek, uzavřel jsi smlouvu a tu teď musíš plnit. Právě tak jako u továrních dělníků. Továrník stejně dá dělníkovi po každé podepsat doklad, v němž dělník prohlašuje, že „souhlasí s provedenými srážkami“. A zdráhá-li se, hned všichni továrníci ve městě vědí, že je to člověk, který, jak praví Leach,
„vzpírá se zákonitému pořádku zajištěnému pracovními lístky a ještě ke všemu má tu drzost, že pochybuje o moudrosti těch, kteří — jak by měl vědět — jsou přece jeho představenými ve společnosti“ („Nesporná fakta“, str. 37—40).
Ovšem, tkalci jsou úplně svobodni, továrník je přece nenutí, aby přijímali jeho osnovy a lístky, ale říká jim, jak to Leach překládá do jadrné angličtiny:
„Nechcete-li se smažit na mé pánvi, můžete skočit rovnou do ohně“ (If you don‘t like to be frizzled in my frying-pan, you can take a walk into the fire).
Londýnští tkalci hedvábí, zejména ze Spitalflelds, prožívali odedávna pravidelná období kruté bídy, a že ještě ani teď nemají příčinu, aby byli se svým postavením spokojeni, vidíme z toho, že se velmi aktivně účastní všech anglických a hlavně londýnských dělnických hnutí. Bída těchto tkalců byla příčinou horečnaté nemoci, která propukla ve východní části Londýna a vyvolala v život komisi pro vyšetřování zdravotních poměrů dělnické třídy. Z poslední zprávy londýnské infekční nemocnice vidíme, že tato nemoc řádí dál.
Vedle textilu je nejdůležitějším výrobkem anglického průmyslu kovové zboží. Hlavními středisky této výroby jsou Birmingham, kde se vyrábí jemnější kovové zboží všeho druhu, Sheffield, kde se zhotovuje veškeré nožířské zboží, a Staffordshire, zejména Wolverhampton, kde se vyrábí hrubší zboží, jako zámky, hřebíky a pod. Vylíčení toho, jak žijí dělníci zaměstnaní v těchto průmyslových odvětvích, začneme Birminghamem. — Uspořádání práce v Birminghamu a vůbec ve většině míst, kde se zpracovávají kovy, si uchovalo něco ze starého řemeslnického způsobu; jsou tam stále ještě malí mistři a pracují se svými učni buď doma v dílně, anebo tam, kde jsou parní stroje, ve velkých továrních budovách, jež jsou rozděleny na malé dílny, pronajímané jednotlivým mistrům. Do všech těchto dílen jsou zavedeny hřídele poháněné parním strojem, které zase mohou hnát další stroje. Léon Faucher (autor řady článků o poměrech mezi ůnglickými dělníky v „Revue des deux Mondcs“[112], které svědčí při nejmenším o studiu problému a jsou rozhodně lepší než všechno, co o tom napsali Angličané i Němci) označuje tento vztah na rozdíl od tovární velkovýroby v Lancashiru a Yorkshiru výrazem „démocratie industrielle“[a] a připomíná, že to rozhodně nemá nijak zvlášť příznivé důsledky pro postavení jak mistrů, tak učňů. Tato připomínka je naprosto správná, protože o zisk, jehož výši určuje konkurence a který jinak spolkne jeden velký továrník, se tu musí podělit celé množství malých mistrů, takže se jim nevede nijak skvěle. Centralisující tendence kapitálu je dusí, na jednoho, který zbohatne, přijde deset na mizinu a stovky jsou na tom hůř než předtím, protože ten jeden zbohatlý, který může prodávat levněji než oni, je tiskne ke zdi. A v těch případech, kde musí hned od počátku konkurovat s velkými kapitalisty, čelí samozřejmě této konkurenci jen s vypětím všech sil. Učňové těchto malých mistrů jsou na tom, jak uvidíme, při nejmenším stejně špatně jako u továrníků, jen s tím rozdílem, že se později sami stávají mistry, a tak dosahují jakési samostatnosti — tj. buržoasie je nevykořisťuje tak přímo jako v továrnách. Tito malí mistři nejsou tedy ani pravými proletáři — protože částečně těží z práce učňů a neprodávají svou práci, nýbrž hotové výrobky — ani pravými buržoy, protože v podstatě stále ještě žijí hlavně ze své vlastní práce. Toto zvláštní kompromisní postavení je příčinou, proč se birminghamské dělnictvo v tak nepatrné míře plně a otevřeně účastnilo anglického dělnického hnutí. Birmingham je město politicky radikální, ale nikoli vyhraněně chartistické. — V Birminghamu existuje ovšem i řada větších továren patřících kapitalistům, v nichž je plně zaveden tovární systém — je tam do nejmenších podrobností provedena dělba práce (např. při výrobě jehel) a použití páry umožňuje zaměstnávání velkého počtu žen a dětí; vůbec se tu shledáváme (podle dokladů „Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce“) s týmiž zjevy, které už známe z tovární zprávy — ženy pracují až do chvíle slehnutí, nemohou vést domácnost, zanedbávají rodinu a děti, projevují lhostejnost, ba odpor k rodinnému životu, bují tu demoralisace, muži jsou vyřazováni z práce, stroje se neustále zdokonalují, děti se předčasně emancipují, muže živí ženy nebo děti atd. atd. — O dětech zpráva říká, že jsou vyhladovělé a rozedrané — polovina prý neví, co je to dosyta se najíst, mnoho jich žije po celý den z kousku chleba, jaký se dostane za jeden penny (10 pruských feniků), nebo až do oběda vůbec nejedí; jsou dokonce případy, kdy děti nedostaly nic k jídlu od 8 hodin ráno do 7 večer. Šaty často sotva stačí zakrýt jejich nahotu; mnoho jich chodí i v zimě boso. Proto jsou všechny na svůj věk malé a slabé a zřídkakdy vůbec zesílí. Uvážíme-li, jak málo prostředků mají k obnovování tělesných sil a že přitom ještě musí tvrdě a dlouho pracovat v uzavřených místnostech, nebudeme se divit, že se v Birminghamu najde málo dospělých mužů schopných vojenské služby.
„Dělníci,“ říká jeden odvodní lékař, „jsou malí, hubení a mají nepatrnou tělesnou sílu — mnoho jich má kromě toho znetvořený hrudník nebo páteř.“
Podle údajů odvodního poddůstojníka jsou lidé v Birminghamu menší než kdekoli jinde, měří většinou 5 stop a 4—5 palců, a z 613 předvolaných branců bylo uznáno schopnými jen 238. Pokud jde o vzdělání, citoval jsem už dříve řadu výpovědí a příkladů z kovoprůmyslových krajů (kap. "Závěry" zde), na něž tu odkazuji; ostatně ze „Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce“ vychází najevo, že v Birminghamu nechodí přes polovinu dětí od pěti do patnácti let vůbec do žádných škol, že děti, jež do školy chodí, často přecházejí z jedné do druhé, takže se jim ani nemůže dostat nějakého soustavného vzdělání, a že všechny děti musí nechat školy velmi brzy a musí začít pracovat. Jaké mají při tom učitele, poznáváme rovněž z této zprávy; jedna učitelka odpověděla na otázku, vyučuje-li také morálce: Ne, za 3 pence týdně to přece ode mne nemohou požadovat. Několik jiných dokonce té otázce ani nerozumělo a ostatní to vůbec nepovažovali za součást svých povinností. Jedna učitelka se vyjádřila, že sice morálce nevyučuje, ale snaží se vštěpovat dětem správné zásady — a při tom udělala hrubou jazykovou chybu. Ve školách, jak zjišťuje jeden člen komise, je ustavičný hluk a zmatek. Mravní stav dětí je proto nejvýš žalostný; polovina všech zločinců je mladší než patnáct let a jen za jeden rok bylo souzeno 90 desetiletých provinilců a z toho bylo 44 zločinů. Nezřízený pohlavní styk je podle názoru členů komise téměř všeobecný a dochází k němu už ve velmi mladistvém věku. (Grainger, „Zpráva“ a doklady.)
V železářském obvodu Staffordshire to vypadá ještě hůř. U tamější výroby hrubého železného zboží není zapotřebí ani zvláštní dělby práce (až na určité výjimky), ani parní síly a strojů. Proto je tam — ve Wolverhamptonu, Willenhallu, Bilstonu, Sedgeley, Wednesfieldu, Darlastonu, Dudley, Walsallu, Wednesbury atd. — méně továren, ale zato tím více malých kováren, kde pracují samostatně malí mistři s jedním nebo několika učni, kteří u nich musí sloužit až do 21 let. Malí mistři žijí asi v týchž poměrech jako v Birminghamu, ale učňové jsou na tom většinou mnohem hůř. Dostávají k jídlu skoro výhradně maso z nemocných, pošlých zvířat nebo zkažené maso a zkažené ryby, rovněž maso ze zmetaných telat a vepřů udušených při dopravě. A to dělají nejen malí mistři, nýbrž i větší továrníci, kteří mají 30 až 40 učňů. Jak se zdá, ve Wolverhamptonu je to opravdu všeobecným zjevem. Z toho ovšem pocházejí hojná žaludeční i jiná onemocnění. Kromě toho se děti většinou nenajedí dosyta a málokdy mají jiné šaty než pracovní, takže už proto nechodí do nedělní školy. Byty jsou často tak špatné a špinavé, že z toho vznikají nemoci, a třebaže je práce jinak většinou zdravá, jsou děti malé, špatně rostlé, slabé a často hrozně zmrzačené. Např. ve Willenhallu je mnoho lidí, kteří mají od věčného pilování u svěráku hrb a jednu nohu mají křivou — tzv. „zadní nohu“, hind-leg, jak se tomu tady říká, takže nohy mají tvar písmene K. Nejméně třetina tamějších dělníků má prý kýlu. Stejně jako ve Wolverhamptonu, vyskytují se tu velmi často případy opožděné puberty jak u děvčat — i ta pracují v kovárnách! — taku chlapců, někdy až do devatenácti let. — V Sedgeley a okolí, kde se vyrábějí skoro jen hřebíky, bydlí a pracují lidé v žalostných chatrčích, podobných chlévům, jež co do špíny nemají sobě rovné. Děvčata a chlapci pracují od deseti, dvanácti let s kladivem, a za vyučené dělníky se pokládají teprve tehdy, když vyrobí 1000 hřebíků za den. Za 1200 hřebíků se platí 53/4 pence. Každý hřebík potřebuje dvanáct úderů, a protože kladivo váží 11/4 libry, musí dělník zvednout 18.000 liber, než tuto bídnou mzdu vydělá. Při takové těžké práci a nedostatečné výživě není jinak možné, než že děti jsou špatně vyvinuté, malé a slabé, což také potvrzují členové komise. Jak vypadá v tomto obvodu vzdělání, o tom jsem psal už předtím. Vzdělání je tu opravdu na neuvěřitelně nízkém stupni, polovina dětí nechodí ani do nedělní školy, druhá polovina pak jen velmi nepravidelně; ve srovnání s jinými obvody umí jen velmi málo dětí číst, se psaním je to ještě mnohem horší. Samozřejmě, vždyť mezi sedmým a desátým rokem musí děti do práce, právě v době, kdy by z učení začaly něco mít, a učitelé nedělních škol — kováři nebo kovkopové — často sami umějí sotva číst a nedovedou se ani podepsat. Těmto výchovným prostředkům odpovídá i morální úroveň.Ve Willenhallu — tvrdí člen komise Horne a podává o tom četné doklady — mravní cítění mezi dělnictvem naprosto neexistuje. Vůbec tam shledal, že děti neznaly povinnosti vůči rodičům, ani k nim necítily příchylnost. Byly tak málo schopny rozvážit to, co říkaly, tak otupeny, tak zvířecky hloupé, že často ujišťovaly, jak se s nimi dobře zachází, jak se jim výborně daří, třebaže musely pracovat dvanáct až čtrnáct hodin, chodily v hadrech, nenajedly se dosyta a bývaly bity tak, že to cítily ještě za několik dní. Neznaly jiný způsob života než se plahočit od rána do večera, dokud jim dozorci nedovolili skončit, a nerozuměly ani otázce, pro ně neslýchané: zda jsou unaveny (Horne, „Zpráva“ a doklady).
V Sheffieldu je mzda lepší, a proto je lepší i vnější postavení dělníků. Zato je tu třeba upozornit na několik pracovních odvětví, která mají obzvlášť škodlivý vliv na zdraví dělnictva. Jisté pracovní úkony jsou spojeny s ustavičným tlakem nástrojů na prsa a jsou často příčinou souchotin, jiné, např. sekání pilníků, brzdí celkový tělesný vývoj a vyvolávají břišní potíže; řezání kostí (na střenky nožů) působí bolesti hlavy i choroby žlučníku a u děvčat, kterých je při tom hodně zaměstnáno, bledničku. Ale zdaleka nejnezdravější práce je broušení čepelí a vidliček; ta neodvratně způsobuje předčasnou smrt, zejména pracuje-li se na suchých brusech. Nezdravost této práce spočívá jednak v tom, že se musí pracovat ve shrbené poloze, při čemž se stlačuje hruď a žaludek, hlavně však v tom, že se při broušení rozprašuje spousta ostrého kovového prachu, který plní vzduch a který dělník chtě nechtě musí vdechovat. Brusiči za sucha se průměrně dožívají sotva 35 let, brusiči za mokra zřídka přežijí 45 let. Dr. Knight ze Sheffieldu říká:
„Určitou představu o škodlivosti tohoto zaměstnání si uděláte, řeknu-Ii vám, že z brusičů jsou nejdéle živi největší pijani, protože svou práci nejvíc zanedbávají. Celkem je v Sheffieldu asi 2500 brusičů. Asi 150 (80 mužů a 70 chlapců) je brusičů vidliček — ti umírají mezi 28. a 32. rokem; brusiči břitev, kteří brousí za sucha i za mokra, umírají mezi 40. až 45. rokem, a brusiči stolních nožů, kteří brousí za mokra, umírají mezi 40. a 50. rokem.“
Týž lékař líčí průběh jejich nemoci, tak zvané brusičské záduchy, takto:
„Obvykle začínají pracovat ve čtrnácti letech, a mají-li dobrou konstituci, před dvacátým rokem málokdy pociťují nějaké potíže. Pak se začínají objevovat příznaky jejich zvláštní nemoci; při sebemenší námaze, stoupají-li do schodů nebo do kopce, hned se zadýchají, zvedají ramena, aby ulevili stálé dýchavičnosti, naklánějí se dopředu a vůbec se zdá, jako by se nejlépe cítili v oné shrbené posici, v níž pracují. Pleť mají špinavě žlutou, v obličeji výraz úzkosti, naříkají si na tlak na prsou. Hlasy mají drsné a chraptivé, dutě kašlou, jako když se vzduch žene dřevěnou trubicí. Čas od času vyplivují značné množství prachu, buď smíšeného s hlenem, nebo ve tvaru kuliček či válečků s tenkým povlakem hlenu. Pak začnou plivat krev, nemohou ležet, v noci se potí, mají kolikové průjmy, prudce se spadávají se všemi obvyklými příznaky plicní tuberkulosy, a to je nakonec zdolá, když předtím celé měsíce, ba roky chřadli v marné snaze uživit sebe a svou rodinu. Musím dodat, že až dosud všechny pokusy zabránit záduše brusičů nebo ji léčit se setkaly s neúspěchem.“
To napsal Knight před deseti lety; od té doby počet brusičů i prudkost choroby vzrostly, došlo však také k pokusům předejít nemoci krytými brusy a odváděním prachu proudem vzduchu. Tyto pokusy se alespoň částečně osvědčily, ale brusiči sami se jim brání a dokonce tu a tam takové zařízení rozbili, protože se domnívají, že by se dělníci hrnuli do jejich oboru a mzdy by klesaly; jsou pro „život krátký, ale veselý“. Dr. Knight často říkával brusičům, když k němu přicházeli s prvními příznaky záduchy: přivodíte si smrt, vrátíte-li se k brusu. Ale nikdy to nebylo nic platné. Kdo se jednou stal brusičem, byl ztracen, jako by se upsal ďáblu. — Vzdělání je v Sheffieldu na velmi nízké úrovni; duchovní, jenž se hodně zabýval statistikou školství, byl toho názoru, že ze 16.500 dělnických dětí, které by mohly chodit do školy, sotva 6500 jich umí číst; je to tím, že děti už v sedmi, nejpozději ve dvanácti letech přestanou do školy chodit a že učitelé za nic nestojí (jeden z nich byl usvědčený zloděj, který po propuštění z vězení nenašel jiný prostředek obživy než učitelství!). Zdá se, že v Sheffieldu je nemorálnost mezi mládeží větší než jinde (člověk ovšem neví, kterému městu má přiznat první cenu; čte-li parlamentní zprávy, zdá se mu, že by si ji zasloužilo každé). Mladí lidé se v neděli celý den válejí na ulici, hrají ‚hlava nebo orel‘ nebo štvou psy proti sobě, chodí pilně do kořalen a vysedávají tam se svými milými, až pak pozdě večer podnikají osamělé procházky ve dvou. V jedné hospodě, kterou člen komise navštívil, sedělo 40 až 50 mladých lidí obojího pohlaví, skoro vesměs mladší 17 let, každý hoch se svým děvčetem. Tu a tam se hrály karty, jinde se zpívalo a tančilo, všude se pilo. Seděly tu také vyložené řemeslné prostitutky. Není tedy divu, že podle tvrzení všech svědků je v Sheffieldu neobyčejně rozšířen předčasný nevázaný pohlavní styk a prostituce mladistvých už ve 14 až 15 letech. — Zločiny, a to velmi divokého, zoufalého rázu, jsou na denním pořádku. Rok před příchodem komise byla zatčena banda, většinou mladých lidí, právě když se chystala vypálit město; všichni byli náležitě vybaveni píkami a zápalnými látkami. Později uvidíme, že dělnické hnutí v Sheffieldu má týž divoký charakter (Symons, „Zpráva“ a doklady).
Mimo tato hlavní střediska kovovýroby jsou ještě továrny na jehly ve Warringtonu (Lancashire), kde je mezi dělníky, zejména mezi dětmi, také mnoho bídy, nemorálnosti a nevědomosti, a několik továren na hřebíky kolem Wiganu (Lancashire) a ve východním Skotsku. Zprávy z těchto obvodů se skoro ve všem shodují se zprávami ze Staffordshiru.
Zbývá nám ještě všimnout si jednoho odvětví tohoto průmyslu— výroby strojů, která se provozuje hlavně v továrních obvodech, zejména v Lancashiru, a zvláštní je na ní to, že tu stroje vyrábějí stroje. To vzalo nezaměstnaným dělníkům poslední naději, že najdou práci aspoň při výrobě strojů, které je připravily o živobytí. Stroje na hoblování a vrtání, stroje, jež vysekávají šrouby, kolečka, matice atd., mechanické soustruhy i zde připravily o práci mnoho dělníků, kteří byli dříve pravidelně zaměstnáni za dobrou mzdu. Komu je libo, může jich v Manchesteru vidět spoustu.
Severně od staffordshirského železářského obvodu leží jeden průmyslový obvod, kterým se budeme nyní zabývat: hrnčírny (pottenes), jejichž střediskem je městys (borough) Skote, zahrnující obce Henley, Burslem, Lane End, Lane Delph, Etruria, Coleridge, Langport, Tunstall a Golden Hill s celkovým počtem 60.000 obyvatel. „Zpráva komise pro vyšetřování dětské práce“ o tom píše: V některých odvětvích této výroby — výroby kameninového zboží — mají děti lehkou práci v teplých, vzdušných sálech; kdežto v jiných odvětvích se od nich vyžaduje těžká a namáhavá práce a při tom nedostanou ani dost najíst, ani pořádné šaty. Mnoho dětí si stěžuje: „Nedostanu dost najíst, máme hlavně brambory se solí, nikdy nemáme maso ani chleba, do školy nechodím, nemám co na sebe.“ — „Neměl jsem dnes vůbec nic k obědu, u nás doma se neobědvá, dostávám brambory se solí, někdy chleba.“ — „Tohle je všechno, co mám na sebe, sváteční šaty žádné nemám.“ Mezi dětmi, jejichž práce je zvlášť škodlivá, zaslouží pozornosti tzv. mould-runners, kteří nosí hotové zboží ve formě do sušárny, a když dost vyschlo, odnášejí prázdnou formu zpět. Tak musí po celý den běhat sem a tam s břemenem příliš těžkým na jejich věk, a přitom ještě horko v sušárně značně zvyšuje jejich únavu. Tyto děti jsou skoro bez výjimky hubené, bledé, slabé, malé a špatně rostlé; takřka všechny trpí žaludečními potížemi, zvracením, nechutenstvím a mnoho jich umírá na souchotiny. Skoro stejně neduživí jsou chlapci, kterým se říká jiggers, podle toho, že točí kruhem (jigger). Nejškodlivější však je práce těch, kteří namáčejí hotové výrobky do glasury, obsahující velké množství olova a často i mnoho arseniku, nebo musí brát čerstvě polévané zboží do rukou. Ruce a šaty těchto dělníků — mužů a dětí — jsou od této tekutiny stále mokré, kůže měkne a ustavičným stykem s drsnými předměty se rozdírá, takže prsty často krvácejí a jsou stále živé, což silně podporuje vstřebávání těchto nebezpečných látek. Způsobuje to prudké bolesti a vážná onemocnění žaludku a střev, trvalou zácpu, koliku, někdy tuberkulosu a u dětí nejčastěji epilepsii. U mužů nastává obyčejně částečné ochrnutí svalů na rukou, colica pictorum[b] a ochrnutí celých údů. Jeden svědek vypravuje, že dva chlapci, kteří s ním pracovali, zemřeli při práci v křečích; jiný, který jako chlapec pomáhal dva roky při polévání, vypráví, že měl z počátku prudké bolesti břicha a žaludku, pak křeče, takže musel dva měsíce ležet, pak byly křeče stále častější, teď je má každý den, často deset až dvacet epileptických záchvatů za jediný den. Má pravou stranu ochrnutou a lékaři mu řekli, že už nikdy nebude vládnout údy. V jedné továrně byli zaměstnáni při namáčení čtyři muži, všichni měli epilepsii a prudkou koliku, a jedenáct chlapců, z nichž někteří už také měli epilepsii. Zkrátka, tato strašná nemoc je běžným následkem této práce a zase jen proto, aby buržoasie měla větší zisk! — V místnostech, kde se kameninové výrobky leští, je vzduch plný jemného křemičitého prachu, jehož vdechování působí stejně škodlivě jako vdechování ocelového prachu u sheffieldských brusičů. Dělníci nemohou dýchat, nemohou klidně ležet, mají bolesti v krku, prudký kašel a dostanou tak sípavý hlas, že je skoro není slyšet. I oni umírají vesměs na souchotiny. — U hrnčíren je prý poměrně hodně škol a děti mají příležitost se učit, ale protože musí tak brzy do továren a tak dlouho tam pracují (většinou dvanáct hodin a často i víc), nemohou mít ze školy užitek. Tři čtvrtiny dětí, jež člen komise zkoušel, neumělo proto ani číst, ani psát, a celý obvod tonul v hluboké nevědomosti. Děti, jež po léta chodily do nedělních škol, nedovedly rozeznat jedno písmeno od druhého. V celém obvodu je nejen intelektuální, ale i mravní a náboženské vzdělání na velmi nízkém stupni (Scriven, „Zpráva“ a doklady).
Také při výrobě skla se vyskytují práce, které sice mužům snad příliš neškodí, ale děti je nevydrží. Těžká práce, nepravidelná pracovní doba, častá noční práce a hlavně vysoká teplota dílen (100° až 130° Fahrenheita) vyvolávají u dětí všeobecnou slabost a churavost, špatný vzrůst a hlavně oční neduhy, břišní nemoci, bronchitidu a reumatismus. Děti jsou většinou bledé, mají červené oči, často celé týdny nevidí, trpí silnými nevolnostmi, zvracením, kašlem, nastuzením a reumatismem. Při vybírání zboží z pece musí děti často do takového žáru, že prkna, na nichž stojí, jim chytají pod nohama. Foukači skla umírají většinou předčasně na vysílení a souchotiny. — (Leifchild, „Zpráva“, dodatky, část II, str. L 2, §§ 11, 12; Franks, „Zpráva“, dodatky, část II, str. K 7, § 48; Tancred, doklady, dodatky, část II, str. I 76 atd., všechno ve „Zprávě komise pro vyšetřování dětské práce“.)
Vcelku potvrzuje tato zpráva pomalé, ale jisté pronikání továrního systému do všech průmyslových odvětví, což se projevuje zvláště zaměstnáváním žen a dětí. Nepovažoval jsem za nutné sledovat u všech odvětví postup mechanisace a vyřazování dospělých mužů z práce. Kdo je poněkud obeznámen s průmyslem, může si to sám snadno doplnit, kdežto já tu pro nedostatek místa nemohu do podrobností sledovat tuto stránku dnešního výrobního systému, jejíž výsledky jsem ukázal v souvislosti s továrním systémem. Všude se teď už užívá strojů, a tím mizí poslední špetka dělníkovy nezávislosti. Všude rozvrací práce žen a dětí rodinu anebo ji mužova nezaměstnanost staví na hlavu, všude vydává nutnost mechanisace podniky a s nimi i dělníky do rukou velkokapitalisty. Centralisace majetku nezadržitelně pokračuje, rozdělení společnosti na velkokapitalisty a nemajetné dělníky je denně vyhraněnější, průmyslový vývoj národa se žene mílovými kroky k nevyhnutelné krisi.
Zmínil jsem se už o tom, že u řemesel přivodila moc kapitálu a místy i dělba práce týž výsledek, zatlačila malou buržoasii a na její místo dosadila velké kapitalisty a nemajetné dělníky. O těchto řemeslnících není v podstatě třeba mnoho říkat, protože všechno, co se jich týká, bylo už řečeno tam, kde jsme mluvili o průmyslovém proletariátu všeobecně. Také ve způsobu práce a jejím vlivu na zdraví se tu od té doby, co se začal rozvíjet průmysl, málo změnilo. Ale styk s vlastními průmyslovými dělníky, tlak velkokapitalistů, který začal být mnohem citelnější než tlak malých mistrů, k nimž měl tovaryš přece jen ještě osobní vztah, vlivy velkoměstského života a klesající mzda učinily skoro ze všech řemeslníků aktivní stoupence dělnického hnutí. Ale o tom si promluvíme za chvíli a teď si ještě všimneme jedné kategorie londýnského dělnictva, která si zaslouží zvláštní pozornosti pro to, jak barbarsky ji hrabivá buržoasie vykořisťuje. Mám na mysli modistky a švadleny.
Je zvláštní, že právě výroba předmětů, jež slouží za ozdobu buržoasním dámám, má ty nejsmutnější následky pro zdraví dělníků, kteří na nich pracují. Viděli jsme to už při výrobě krajek a nyní nám to znovu dokazují londýnské módní obchody. Tyto podniky zaměstnávají spoustu mladých děvčat — celkem prý je jich na 15.000— která přicházejí většinou z venkova, stravují se a bydlí v podniku, a tak jsou naprostými otrokyněmi svých zaměstnavatelů. V módní sezóně, která trvá asi čtyři měsíce, je i v nejlepších obchodech pracovní doba patnáct hodin denně, a když jsou naléhavé zakázky, i osmnáct; ve většině obchodů se ovšem v tomto období pracuje bez pevných pracovních hodin, takže děvčatům nikdy nezbývá k odpočinku a spánku víc než šest hodin ze čtyřiadvaceti, často odpočívají jen tři nebo čtyři, ba někdy třeba jen dvě hodiny. Pracují tedy devatenáct až dvaadvacet hodin, nemusí-li pracovat — což se dost často stává — celou noc! Jejich práce má jen jediné omezení, a to je už naprostá fysická neschopnost udržet jehlu v ruce třeba jen minutu. Jsou případy, kdy se tato bezmocná stvoření po devět dnů nesvlékala a jen tu a tam si mohla na chvíli odpočinout na žíněnce, kam jim nosili na drobno rozkrájené jídlo, aby doba k jídlu byla co nejkratší. Zkrátka morální otrokářskou knutou — hrozbou propuštěním — nutí tato nešťastná děvčata k takové úmorné, nepřetržité dřině, jakou by nevydržel ani silný muž, natož pak slabé děvče mezi čtrnácti až dvaceti lety. K tomu špatný vzduch dílen i ložnic, sehnuté tělo, často špatné, těžko stravitelné jídlo — to všechno, ale hlavně dlouhotrvající práce a nedostatek čerstvého vzduchu má pro zdraví děvčat ty nejtragičtější následky. Velmi brzy se dostavuje únava a ochablost, slabost, ztráta chuti k jídlu, bolesti v ramenou, v kříži a kyčlích, hlavně však bolesti hlavy; následují zkřiveniny páteře, vysedlé lopatky, hubnutí, napuchlé, slzící a bolavé oči, velmi brzy krátkozrakost, kašel, úzký hrudník a krátký dech, jakož i nejrůznější poruchy vývoje ženského organismu. Oči mnohdy trpí tak silně, že dochází k úplné ztrátě zraku, nevyléčitelné slepotě, a zůstane-li zrak jakž takž v pořádku, aby mohlo děvče v práci pokračovat, ukončí krátký, smutný život těchto modistek tuberkulosa. I když některé dívky zanechají této práce v časném věku, je jejich tělesné zdraví navždy porušeno, síla konstituce podlomena, jsou stále, zejména v manželství, churavé a slabé a přivádějí na svět neduživé děti. Všichni lékaři, kterých se člen komise vyptával (komise pro vyšetřování dětské práce), jednohlasně prohlásili, že neznají horší způsob života, který by dokázal tak podkopat zdraví a tak rychle připravit člověka do hrobu.
Se stejnou krutostí, snad ne tak přímo, jsou vykořisťovány v Londýně švadleny vůbec. Děvčata, jež šijí dámské živůtky, mají tvrdou, vysilující, pro zrak namáhavou práci, a jakou mzdu za to dostávají? Nevím, ale tolik vím, že podnikatel, který musí dávat zálohu za svěřený materiál a rozděluje práci jednotlivým šičkám, dostane 11/2 penny, tj. 15 pruských feniků za kus. Od toho nutno odečíst jeho výdělek, který je nejméně 1/2 penny — ubohé děvče tedy dostane nejvýš 1 penny. Děvčata, která šijí nákrčníky, musí se zavázat k šestnáctihodinové práci a dostanou týdně 41/2 šilinku, 11/2 pruského tolaru, a za to si mohou koupit asi tolik, co za 20 stříbrných grošů v nejdražším německém městě.[c] Nejhůře se však vede těm, které šijí košile. Za obyčejnou košili dostanou 11/2 pence; dříve dostávaly 2—3 pence, ale od té doby, co chudobinec v St. Pancras — pod buržoasně radikální správou — začal přijímat práci za 11/2 pence, musely se ubohé ženy přizpůsobit. Za jemné, zdobené košile, jakých se ušije při osmnáctihodinové pracovní době jedna za den, platí se 6 pencí, 5 stříbrných grošů. Podle toho a podle výpovědí mnoha dělnic a zprostředkovatelů činí mzda těchto šiček při velmi namáhavé, dlouho do noci trvající práci 21/2 až 3 šilinky týdně! A vrcholem tohoto hanebného barbarství je to, že šičky musí někdy skládat určitou částku jako zálohu za svěřený materiál, což ovšem nemohou dělat jinak, než že část materiálu zastaví — což je také majitelům známo — a buď ho se ztrátou vyplatí, nebo když látku vyplatit nemohou, dostanou se před soud, jak se to stalo jedné šičce v listopadu 1843. Ubohé děvče si v této situaci nevědělo rady a utopilo se v srpnu 1844 v jednom průplavu. Šičky žiji obyčejně v strašné bídě v podkrovních komůrkách, kde se jich v jedné místnosti tísní tolik, kolik se jich tam vůbec vtlačí, a v zimě si většinou topí jen teplem vlastního těla. Tam se hrbí nad prací a šijí od čtyř či pěti hodin ráno až do půlnoci, zničí si v několika letech zdraví a připraví se předčasně do hrobu; přitom si nevydělají ani na nejnutnější živobytí,[d] zatím co dole hrčí ulicí nádherné kočáry vysoké buržoasie a třeba deset kroků od nich nějaký ničemný hejsek prohraje za jediný večer v kartách víc, než ony vydělají za celý rok.
To je tedy postavení anglického průmyslového proletariátu. Všude, kam se obrátíme, vidíme trvalou nebo dočasnou bídu, nemoci, vznikající z poměrů nebo z práce, demoralisaci, všude ničeni, pozvolné, ale jisté podrývání tělesných i duševních sil člověka. Může se tento stav trvale udržet?
Tento stav se trvale udržet nemůže a také se neudrží. Dělníci, velká většina národa, tomu nechtějí. Podívejme se, co o tom říkají oni.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — průmyslová demokracie. (Pozn. red.)
b — nemoc z povolání, kterou trpívají malíři. (Pozn. red.)
c Srovnej „Weekly Dispatch“ ze 17. března 1844.
d Thomas Hood, nejnadanější ze všech dnešních anglických humoristů a jako všichni humoristé, pln lidského soucitu, ale bez průbojnosti, uveřejnil počátkem roku 1844, kdy bída šiček plnila všechny noviny, krásnou báseň: „The Song of the Shirt“ („Píseň o košili“), jež vyloudila buržoasním dcerkám mnoho soucitných, ale neužitečných slz. Nemám dost místa, abych ji tu uvedl; byla původně vytištěna v časopise „Punch“ a odtud putovala z jedněch novin do druhých. Ježto se tehdy o situaci šiček psalo ve všech novinách, jsou zvláštní citáty zbytečné.
112 „Revue des deux Mondes“ [„Revue dvou světadílů“] — buržoasní literárně umělecký a publicistický čtrnáctideník vydávaný v Paříži od roku 1829.
<