Karel Marx
Bída filosofie



Kapitola první

Vědecký objev


§ I. Protiklad užitné hodnoty a směnné hodnoty

„Schopnost všech produktů, jak přírodních, tak průmyslových, sloužit lidským životním potřebám, nazýváme obvykle užitnou hodnotou, jejich schopnost vzájemně se směňovat pak směnnou hodnotou... Jak se užitná hodnota stává směnnou hodnotou?... Vznik pojmu hodnoty (směnné) nebyl ekonomy dost pečlivě objasněn, musíme se tedy u toho zastavit. Protože se totiž velmi mnoho předmětů, které potřebuji, vyskytuje v přírodě jen v nepatrné míře nebo vůbec ne, musím napomáhat výrobě toho, co mi chybí, a protože nemohu sám tolik věcí vyrobit, navrhnu jiným lidem, svým spolupracovníkům v různých oborech činnosti, aby mi postoupili část svých výrobků směnou za mé výrobky.“ (Proudhon, sv. I, kap. 2.)

Pan Proudhon nám především hodlá vysvětlit dvojakou povahu hodnoty, „rozlišení v hodnotě“, pochod, jímž se mění užitná hodnota v směnnou hodnotu. Musíme se s p. Proudhonem zastavit u tohoto aktu transsubstanciace. Podívejme se, jak tento akt podle našeho autora probíhá.

Velmi mnoho výrobků se nevyskytuje v přírodě, nýbrž se vyrábí průmyslově. Jakmile lidským potřebám nestačí, co vyrobí příroda sama, musí se člověk uchýlit k výrobě průmyslové. Ale co je tento průmysl v představě p. Proudhona? Jak vznikl? Jednotlivec potřebuje velmi mnoho věcí a „nemůže je všechny sám vyrobit“. Uspokojení určitého množství potřeb předpokládá výrobu téhož množství věcí — není výrobků bez výroby; — tolik věcí však už nestačí vyrobit jen jedny ruce. Jakmile však předpokládáme při výrobě víc než jedny ruce, předpokládáme tím již celou výrobu založenou na dělbě práce. Tedy potřeba, jak si ji představuje p. Proudhon, předpokládá sama již úplnou dělbu práce. A předpokládáme-li dělbu práce, máme tu směnu, a tudíž i směnnou hodnotu. Stejně bychom mohli považovat směnnou hodnotu za předem danou.

Ale p. Proudhon šel raději oklikou. Sledujme ho tedy v jeho oklikách, které nás vždy dovedou tam, odkud vyšel.

Abych se tedy dostal ze stavu, kdy každý jako poustevník vyrábí sám pro sebe, a abych dospěl ke směně, „obracím se“, praví p. Proudhon, „na své spolupracovníky v různých oborech činnosti“. Mám tedy spolupracovníky, kteří všichni pracují v různých oborech, aniž přitom všichni, já i ostatní — stále podle p. Proudhona — vystoupíme z osamělého a málo společenského postavení Robinsonů. Spolupracovníci a různé obory činnosti, dělba práce a směna, kterou dělba práce zahrnuje, to všechno už tu je.

Shrňme: mám potřeby, které jsou založeny na dělbě práce a na směně. Tím, že p. Proudhon předpokládá tyto potřeby, předpokládá zároveň už směnu a směnnou hodnotu, jejíž vznik přece hodlá „objasnit pečlivěji než ostatní ekonomové“.

P. Proudhon mohl právě tak pořádek věcí obrátit a nebyl by tím porušil správnost svých závěrů. K vysvětlení směnné hodnoty potřebuje směnu. K vysvětlení směny potřebuje dělbu práce. Chce-li vysvětlit dělbu práce, musí mít potřeby, které ji nutně vyžadují. Aby vysvětlil tyto potřeby, musí je prostě „předpokládat“, což neznamená je popřít, na rozdíl od prvního axiómatu v předmluvě p. Proudhona — „Předpokládat Boha znamená popřít ho“. (Předmluva, str. 1.)

Jak si p. Proudhon, který předpokládá dělbu práce jako známou, počíná, aby vysvětlil směnnou hodnotu, která je pro něho stále ještě neznámou?

„Člověk navrhne jiným lidem, svým spolupracovníkům v různých oborech činnosti“, aby zavedli směnu a rozlišovali mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Tím, že přijali toto navržené rozlišení, ponechali tito spolupracovníci p. Proudhonovi jedinou „starost“; vzít na vědomí hotový fakt a popsat, „objasnit“ ve svém politicko-ekonomickém pojednání „vznik pojmu hodnoty“. Ale stále nám ještě má vysvětlit „vznik“ tohoto návrhu, má nám konečně povědět, jak tohoto jedince, tohoto Robinsona, z ničeho nic napadlo učinit „svým spolupracovníkům“ onen známý návrh a proč jej tito spolupracovníci bez námitek přijali.

Do těchto genealogických podrobností se p. Proudhon nepouští. Dává prostě faktu směny jakousi historickou pečeť tím, žeji podává jako návrh, který dal někdo jiný, jemuž šlo o zavedení této směny.

To je malá ukázka „historické a popisné metody“ p. Proudhona, který dává najevo tak povýšené opovržení „historickou a popisnou metodou“ takových Adamů Smithů a Ricardů.

Směna má své vlastní dějiny. Prošla několika fázemi.

Byla doba, např. ve středověku, kdy se směňoval jen přebytek, to, oč převyšovala výroba spotřebu.

Byla však také doba, kdy přecházel do obchodu nejen přebytek, nýbrž všechny výrobky, celá průmyslová výroba, kdy byla celá výroba závislá na směně. Jak vysvětlit tuto druhou fázi směny — směnnou hodnotu umocněnou na druhou?

Pan Proudhon by měl odpověď pohotově: Předpokládejme, že někdo „navrhl jiným lidem, svým spolupracovníkům v různých oborech činnosti“, aby umocnili směnnou hodnotu na druhou.

Posléze nastala doba, kdy se stalo předmětem směny, čachru, dalo se zcizovat všechno, co lidé dosud považovali za neprodejné. Je to doba, v níž se začalo obchodovat se vším — i s věcmi, které se až dosud předávaly, ale nikdy nesměňovaly, které se dávaly darem, ale nikdy neprodávaly, které se získávaly, ale nikdy nekupovaly — ctnost, láska, přesvědčení, vědění, svědomí atd. — zkrátka, nakonec se stalo předmětem obchodování všechno. Je to doba všeobecné korupce, všeobecné prodejnosti, Či, abych mluvil v termínech politické ekonomie, doba, kdy se všechno, morální i fysické, stalo obchodní hodnotou a přináší se na trh, aby se tu co nejpřesněji odhadla jeho hodnota.

Jak vysvětlit ještě tuto novou a poslední fázi směny — směnnou hodnotu umocněnou na třetí?

P. Proudhon by pohotově odpověděl: Předpokládejme, že někdo „navrhl jiným lidem, svým spolupracovníkům v různých oborech činnosti“, aby udělali z ctnosti, lásky atd. obchodní hodnotu, aby umocnili směnnou hodnotu na třetí a poslední mocninu.

Jak vidět, „historická a popisná metoda“ páně Proudhonova se hodí na všechno, všechno zodpoví, všechno vysvětlí. Zvláště jde-li o to vysvětlit historicky „vznik nějakého ekonomického pojmu“, předpokládá p. Proudhon člověka, který navrhne jiným lidem, svým spolupracovníkům v různých oborech, aby tento akt vzniku provedli, a je to hotovo.

Od této chvíle přijímáme „vznik“ směnné hodnoty jako provedený akt. Zbývá už jen vysvětlit vztah mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou. Slyšme p. Proudhona.

„Ekonomové velmi dobře postihli dvojakou povahu hodnoty, nevyjádřili však stejně výrazně její rozpornou povahu; zde začíná naše kritika... Nestačí jen poukázat na tento podivuhodný kontrast mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou, v němž jsou ekonomové zvyklí vidět něco velmi prostého; je třeba ukázat, že tato zdánlivá prostota skrývá hluboké tajemství, do něhož musíme vniknout... Vyjádřeno technickými termíny, užitná hodnota a směnná hodnota jsou k sobě navzájem v obráceném poměru.“

Jestliže jsme myšlenku p. Proudhona správně pochopili, chce vytyčit tyto čtyři body:

1) Užitná hodnota a směnná hodnota tvoří „podivuhodný kontrast“, jsou v protikladu.

2) Užitná hodnota a směnná hodnota jsou k sobě navzájem v obráceném poměru, v rozporu.

3) Ekonomové neviděli a nepoznali ani protiklad, ani rozpor.

4) Kritika p. Proudhona začíná od konce.

Začneme tedy také od konce, a abychom obhájili ekonomy proti obvinění p. Proudhona, dáme slovo dvěma dosti významným ekonomům.

Sismondi: „Obchod převedl všechno na protiklad mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou atd.“ („Études“ [„Studie“],sv. 2, str. 162, bruselské vydání.)[38]

Lauderdale: „Národního bohatství (užitné hodnoty) zpravidla ubývá tou měrou, jak vzestupem směnné hodnoty vzrůstají majetky jednotlivců, a tou měrou, jak se majetky jednotlivců poklesem směnné hodnoty zmenšují, národní bohatství zpravidla vzrůstá. („Recherches sur la nature et lʼorigine de la richesse publique“; traduit par Lagentie de Lavaïsse. [„Zkoumání o povaze a původu veřejného bohatství“; přeložil Lagentie de Lavaïsse.])[39]

Sismondi založil na protikladu mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou své stěžejní učení, podle něhož se důchod zmenšuje tou měrou, jak se zvětšuje výroba.

Lauderdale založil svou soustavu na obráceném poměru obou druhů hodnoty a jeho nauka byla za Ricardovy doby tak populární, že Ricardo o ní mohl mluvit jako o něčem všeobecně známém.

„Záměnou pojmů směnná hodnota a bohatství (užitná hodnota) se došlo k tvrzení, že bohatství lze rozmnožit zmenšením množství zboží, tj. věcí pro život nutných, užitečných nebo příjemných.“ (Ricardo, „Principes dʼéconomie politique“, traduit par Constaricio, annotés par J. B. Say [„Zásady politické ekonomie“, přeložil Constancio, poznámkami opatřil J. B. Say], Paříž 1835; sv. II, kap. „O hodnotě a bohatství“.)[40]

Vidíme, že už ekonomové před p. Proudhonem „poukázali“ na hluboké tajemství protikladu a rozporu. Podívejme se nyní, jak vysvětluje p. Proudhon tuto záhadu po ekonomech.

Směnná hodnota výrobků klesá tou měrou, jak stoupá nabídka, zůstává-li přitom poptávka nezměněna; jinak řečeno: čím víc je nějakého výrobku v poměru k poptávce, tím nižší je jeho směnná hodnota čili jeho cena. Vice versa[a]: čím slabší je nabídka v poměru k poptávce, tím výš stoupá směnná hodnota čili cena nabízeného výrobku; jinak řečeno: čím větší je vzácnost nabízených výrobků v poměru k poptávce, tím jsou dražší. Směnná hodnota výrobku závisí na jeho hojnosti nebo vzácnosti, ale vždy v poměru k poptávce. Vezměte nějaký výrobek více než vzácný, třeba jediný svého druhu: tento jedinečný výrobek bude víc než nadbytečný, bude zbytečný, nebude-li po něm poptávka. Představte si naopak výrobek, jehož je na miliony; bude vždy vzácný, nebude-li stačit krýt poptávku, tj. bude-li poptávka po něm příliš velká.

To jsou pravdy téměř banální, a přece jsme je zde museli uvést, abychom mohli pochopit záhady p. Proudhona.

„A tak, kdybychom sledovali tuto zásadu až k nejzažším důsledkům, došli bychom k nejlogičtějšímu závěru, jaký může být, že věci, které nutně potřebujeme a jejichž množství je neomezené, musí být zadarmo, a ty, jejichž užitečnost se rovná nule a jež jsou krajně vzácné, musí mít cenu nepředstavitelně vysokou. Na dovršení zmatku praxe tyto krajnosti nepřipouští: jednak nemůže množství žádného lidského výrobku narůstat do nekonečna, jednak musí být i nejvzácnější předměty do jisté míry užitečné, jinak by vůbec nemohly mít hodnotu. Hodnota užitná a směnná zůstávají tedy spolu nevyhnutelně spjaty, ačkoli je jejich povaha neustále nutí, aby se vylučovaly.“ (Sv. I, str. 39.)

Co dovršuje zmatek p. Proudhona? Prostě to, že zapomněl na poptávku a že nějaká věc je vzácná nebo hojná jen v poměru k poptávce. Nechávaje poptávku stranou, ztotožňuje směnnou hodnotu s vzácností a užitnou hodnotu s hojností. Vskutku, tvrdí-li, že věci, „jejichž užitečnost se rovná nule a jež jsou krajně vzácné, mají cenu nepředstavitelně vysokou“, tu prostě tvrdí, že směnná hodnota není nic jiného než vzácnost. „Krajní vzácnost a naprostá neužitečnost“, toť čirá vzácnost. „Nepředstavitelně vysoká cena“, to je maximum směnné hodnoty, je to ryzí směnná hodnota. Mezi tyto dva pojmy klade rovnítko. Směnná hodnota a vzácnost jsou tedy rovnocenná označení. Docházeje k těmto prý „krajním důsledkům“, dostává se p. Proudhon skutečně do krajnosti, ne však ve věcech, nýbrž pouze v termínech, které je vyjadřují; dokazuje tím, že je doma spíše v rétorice než v logice. Domnívá se, že došel k novým důsledkům, zatímco ve skutečnosti se jen vrátil ke svým původním hypothesám v jejich celé nahotě. Dík tomuto postupu se mu podařilo ztotožnit užitnou hodnotu s čistou hojností.

Pan Proudhon položil rovnítko mezi směnnou hodnotu a vzácnost, užitnou hodnotu a hojnost, a teď je velmi udiven, že nenalézá ani užitnou hodnotu ve vzácnosti a v směnné hodnotě, ani směnnou hodnotu v hojnosti a v užitné hodnotě. Když pak vidí, že praxe tyto krajnosti nepřipouští, nezbývá mu než věřit v tajemství. Pro něho existuje nepředstavitelně vysoká cena, protože nejsou kupci, a ty nikdy nenajde, dokud bude opomíjet poptávku.

Na druhé straně je hojnost u p. Proudhona něčím, co zdánlivě vzniká samo od sebe. Úplně zapomíná, že ji vytvářejí lidé, a že je v jejich zájmu, aby nikdy neztratili ze zřetele poptávku. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohl p. Proudhon tvrdit, že velmi užitečné věci by měly mít velmi nízkou cenu nebo by neměly stát vůbec nic? Musel by naopak dojít k závěru, že je třeba omezit hojnost, výrobu věcí velmi užitečných, chceme-li zvýšit jejich cenu, jejich směnnou hodnotu.

Když francouzští vinaři kdysi vymáhali zákon, který by zakazoval zakládání nových vinic, když Holanďané pálili asijské koření a káceli hřebíčkové stromy na Molukách, chtěli tím prostě omezit hojnost, aby zvýšili směnnou hodnotu. Po celý středověk se postupovalo podle téže zásady, když se zákony omezoval počet tovaryšů, které směl jeden mistr zaměstnávat, a počet nástrojů, jichž směl užívat. (Viz Anderson, „Dějiny obchodu“[41].)

Když p. Proudhon prohlásil hojnost za užitnou hodnotu a vzácnost za směnnou hodnotu — není nic snazšího než dokázat, že hojnost a vzácnost jsou nepřímo úměrné — ztotožňuje užitnou hodnotu s nabídkou a směnnou hodnotu s poptávkou. Aby vyhranil tuto antithesi ještě ostřeji, zaměňuje termíny a místo výrazu „směnná hodnota“ dává výraz „hodnota určená míněním“ [valeur dʼopinion]. Tím se spor přenesl na jiné pole a máme nyní jednak užitečnost (užitnou hodnotu, nabídku), jednak mínění (směnnou hodnotu, poptávku).

Jak smířit tyto dva navzájem protikladné činitele? Jak uvést v soulad? Lze mezi nimi najít alespoň jediný styčný bod?

Zajisté, volá p. Proudhon, je tu styčný bod a tím je svobodná vůle. Cena, která bude výsledkem tohoto boje mezi nabídkou a poptávkou, mezi užitečností a míněním, nebude výrazem věčné spravedlnosti.

Pan Proudhon rozvíjí tuto antithesi dále:

„Jakož to svobodný kupec rozhoduji o své potřebě, rozhoduji, zda mi věc vyhovuje, určuji cenu, kterou za ni chci zaplatit. Vy zase jakožto svobodný výrobce jste pánem prostředků k výrobě, a v důsledku toho máte možnost omezit své náklady.“ (Sv. I, str. 41.)

A protože poptávka čili směnná hodnota je totožná s míněním, vyvozuje p. Proudhon nutně dále:

„Je dokázáno, že svobodnd vůle člověka vytváří protiklad mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Jak tento protiklad vyřešit, dokud bude existovat svobodná vůle? A jak obětovat svobodnou vůli, aniž obětujeme člověka?“ (Sv. I, str. 41.)

Takto ovšem nelze nikam dojít. Je tu boj mezi dvěma, abych tak řekl, nesouměřitelnými činiteli, mezi užitečností a míněním, mezi svobodným kupcem a svobodným výrobcem.

Podívejme se na věc trochu blíže:

Nabídka nepředstavuje výhradně užitečnost, poptávka nepředstavuje výhradně mínění. Nenabízí ten, kdo vyslovuje poptávku, sám také nějaký výrobek nebo znak zastupující všechny výrobky, peníze? A nepředstavuje tím, že nabízí, podle p. Proudhona užitečnost neboli užitnou hodnotu?

A na druhé straně nevyslovuje ten, kdo nabízí, rovněž poptávku po nějakém výrobku nebo po znaku zastupujícím všechny výrobky, penězích? A nestává se tím představitelem mínění, hodnoty určené míněním čili směnné hodnoty?

Poptávka je zároveň nabídkou, nabídka je zároveň poptávkou. Antithese p. Proudhona, která prostě ztotožňuje nabídku a poptávku s užitečností a s míněním, spočívá tedy jen na plané abstrakci.

Co p. Proudhon nazývá užitnou hodnotou, nazývají jiní ekonomové stejným právem hodnotou určenou míněním. Poukážeme jen na Storcha („Cours dʼéconomie politique“ [„Kurs politické ekonomie“], Paříž 1823, str. 48 a 49[42]).

Podle něho se nazývají potřebami věci, jejichž potřebu pociťujeme; hodnotami se nazývají věci, kterým přikládáme hodnotu. Většina věcí má hodnotu pouze proto, že uspokojuje potřeby, které vytvořilo mínění. Mínění o našich potřebách se může měnit, může se tudíž měnit i užitečnost předmětů, která vyjadřuje pouze poměr těchto předmětů k našim potřebám. I přirozené potřeby se neustále mění. Jaká rozmanitost se např. jeví již v tom, co tvoří hlavní potravu různých národů!

Boj se neodehrává mezi užitečností a míněním: odehrává se mezi obchodní hodnotou, kterou žádá nabízející, a obchodní hodnotou, kterou nabízí kupující. Směnná hodnota výrobku je vždy výslednicí těchto protichůdných odhadů.

Konec konců nabídka a poptávka staví proti sobě výrobu a spotřebu, ale výrobu a spotřebu založenou na směně mezi jednotlivci.

Nabízený výrobek není užitečný sám o sobě. Teprve spotřebitel určuje jeho užitečnost. A i když uznáme, že má vlastnost být užitečným, nepředstavuje užitečnost samu. Během výroby byl směněn za všechny výrobní náklady, jako za suroviny, dělnické mzdy atd., zkrátka za věci, které jsou obchodními hodnotami. Výrobek tudíž představuje v očích výrobce souhrn obchodních hodnot. Co výrobce nabízí, to není jen užitečný předmět, nýbrž také a především směnná hodnota.

Pokud jde o poptávku, nebude účinná, nebude-li disponovat směnnými prostředky. Tyto prostředky samy jsou výrobky, jsou to směnné hodnoty.

V nabídce a poptávce tudíž nalézáme jednak výrobek, který stál směnné hodnoty, a potřebu jej prodat; jednak prostředky, které stály směnné hodnoty, a přání koupit.

P. Proudhon staví proti sobě svobodného kupce a svobodného výrobce. Připisuje oběma vlástnosti čistě metafysické. Proto také může říci: „Je dokázáno že svobodná vůle člověka vytváří protiklad mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou“ [I, 41].

Jakmile výrobce vyrábí ve společnosti založené na dělbě práce a na směně mezi jednotlivci — a to je předpoklad p. Proudhona —je nucen prodávat. P. Proudhon dělá výrobce pánem výrobních prostředků, zajisté však s námi bude souhlasit, že jeho výrobní prostředky nejsou závislé na svobodné vůli. A nejen to: tyto výrobní prostředky jsou z velké části výrobky, které dostává odjinud, a v moderní výrobě není ani natolik svobodný, aby mohl vyrábět takové množství, jaké by chtěl. Soudobý stupeň vývoje výrobních sil ho nutí vyrábět v tom či onom rozsahu.

Spotřebitel není svobodnější než výrobce. Jeho mínění je závislé na jeho prostředcích a jeho potřebách. Obojí je určeno jeho postavením ve společnosti, které zase závisí na celkové společenské organisaci. Ovšem, i dělník, který kupuje brambory, i vydržovaná milenka, která kupuje krajky, se přitom řídí svým míněním. Ale rozdíl v jejich mínění se vysvětluje rozdílností jejich postavení ve světě, i to je však opět výsledkem společenské organisace.

Je veškerý systém potřeb založen na mínění nebo na celkové organisaci výroby? Nejčastěji vznikají potřeby přímo z výroby nebo poměrů, založených na výrobě. Světový obchod se rozvíjí téměř docela na základě potřeb, ale ne potřeb individuální spotřeby, nýbrž výroby. Stejně tak, abychom volili jiný příklad, což nepředpokládá potřeba notářů určité dané občanské právo, které není nic jiného než výraz určitého vývoje vlastnictví, tj. výroby?

P. Proudhonovi nestačí, že vyloučil ze vztahu mezi nabídkou a poptávkou prvky, o nichž jsme právě mluvili. Žene abstrakci do krajnosti tím, že slévá všechny výrobce v jednoho jediného výrobce, všechny spotřebitele v jednoho jediného spotřebitele, a pak rozpoutává boj mezi těmito dvěma chimérickými osobami. Ale ve skutečném světě se to všechno odehrává jinak. Konkurence mezi nabízejícími a konkurence mezi žádajícími je nutným prvkem boje mezi kupujícími a prodávajícími, jehož výsledkem je směnná hodnota.

Když vyloučil výrobní náklady a konkurenci, může p. Proudhon zcela pohodlně dovést formuli o nabídce a poptávce k absurdu.

„Nabídka a poptávka,“ praví, „nejsou nic jiného než dvě obřadné formy, které slouží k tomu, aby byly proti sobě postaveny užitná hodnota a směnná hodnota a aby mezi nimi bylo dosaženo narovnání. Jsou to dva elektrické póly, jejichž spojení musí vyvolat onen jev příbuznosti, který nazýváme směnou.“ (Sv. I, str. 49 a 50.)

Stejně by se mohlo říci, že směna je pouze „obřadnou formou“, jak spojit spotřebitele a spotřební předmět. Právě tak by se mohlo říci, že všechny ekonomické vztahy jsou jen „obřadné formy“, které mají zprostředkovat bezprostřední spotřebu. Nabídka a poptávka jsou vztahy dané výroby, o nic víc a o nic méně než individuální směna.

V čem tedy spočívá celá dialektika p. Proudhona? Vtom, že nahrazuje užitnou hodnotu a směnnou hodnotu, nabídku a poptávku abstraktními a odporujícími si pojmy, jako jsou vzácnost a hojnost, užitečnost a mínění, jeden výrobce a jeden spotřebitel, oba rytíři svobodné vůle.

A čeho tím chtěl dosáhnout?

Ponechat si možnost uvést později jeden z prvků, které vyloučil, totiž výrobní náklady, jako synthesu mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. Takto tvoří v jeho očích výrobní náklady synthetickou čili konstituovanou hodnotu.


§ II. Konstituovaná čili synthetická hodnota

„Hodnota“ (směnná) „je úhelným kamenem ekonomické budovy.“ Hodnota „konstituovaná“ je úhelným kamenem systému ekonomických rozporů.

Co je tedy tato „konstituovaná hodnota“, která konstituuje celý objev p. Proudhona v politické ekonomii?

Připustíme-li užitečnost, je práce zdrojem hodnoty. Mírou práce je čas. Relativní hodnota výrobků je určena pracovní dobou, kterou bylo třeba vynaložit na jejich výrobu. Cena je relativní hodnota výrobku vyjádřená v penězích. Konečně konstituovaná hodnota výrobku je prostě hodnota konstituovaná pracovní dobou, která je v něm obsažena.

Jako Adam Smith objevil dělbu práce, tak si p. Proudhon osobuje objev „konstituované hodnoty“. To není zrovna „něco neslýchaného“, musíme však přiznat, že v žádném objevu ekonomické vědy není nic neslýchaného. P. Proudhon, který cítí celou závažnost svého objevu, se však přesto snaží zmenšit svou zásluhu, „aby uklidnil svého čtenáře, pokud jde o jeho nároky na původnost, a smířlivě naladil, mysli, které jsou pro svou bojácnost málo nakloněny novým myšlenkám“. Když však měří, co každý z jeho předchůdců učinil pro zjištění hodnoty, je nakonec nucen hlasitě přiznat, že on sám na tom má největší, lví podíl.

„Synthetickou ideu hodnoty již nejasně zachytil Adam Smith... Tato idea hodnoty však byla u Adama Smitha zcela intuitivní; ale společnost nemění své zvyklosti na základě víry v intuici; dá se přesvědčit pouze autoritou faktů. Antinomii bylo třeba vyjádřit jadrněji a přesněji: J. B. Say byl jejím hlavním vykladačem.“ [I, 66.]

To jsou tedy celé dějiny objevu synthetické hodnoty: u Adama Smitha nejasná intuice, u J. B. Saye antinomie, u p. Proudhona konstituující a „konstituovaná“ pravda. Aby však nevznikl omyl: všichni ostatní ekonomové, od Saye po Proudhona, se pohybovali po vyježděných kolejích antinomie.

„Je neuvěřitelné, že se po čtyřicet let mořilo tolik chytrých lidí s ideou tak prostou. Ale ne, ekonomové devatenáctého století se raději rozhodli provádět srovnávání hodnot bez jakéhokoli srovnávacího styčného bodu mezi hodnotami a bez jednotného měřítka a udržovat toto tvrzení navzdory a proti všem, než by si osvojili revoluční teorii rovnosti. Co tomu řeknou potomci?“ (Sv. I, str. 68.)

Potomci, jichž se p. Proudhon tak naléhavě dovolává, budou zprvu zmateni, pokud se týče chronologie. Budou se musit tázat: cožpak Ricardo a jeho škola nepatří k ekonomům devatenáctého století? Systém Ricardův, který razil zásadu, že „relativní hodnota zboží spočívá pouze na množství práce, kterého je třeba k jeho výrobě“, pochází z roku 1817. Ricardo je hlavou celé školy, která vládne v Anglii od doby restaurace[43]. Ricardovo učení nám ukazuje přísně a nemilosrdně celou anglickou buržoasii, která je sama zase typem moderní buržoasie. „Co tomu řeknou potomci?“ Neřeknou, že p. Proudhon vůbec neznal Ricarda, neboť o něm mluví, mluví o něm široce a dlouze, stále se k němu vrací a nakonec prohlašuje, že jeho systém je „žvást“. Budou-li se potomci vůbec do toho plést, řeknou asi, že se p. Proudhon, aby nezranil anglofobii svých čtenářů, raději stal odpovědným vydavatelem Ricardových idejí. Buď jak buď, jistě se jim bude zdát velmi naivní, že p. Proudhon vydává za „revoluční teorii budoucnosti“ to, o čem Ricardo vědecky dokázal, že je to teorie soudobé, buržoasní společnosti, a že tudíž pokládá za vyřešení antinomie mezi užitečností a směnnou hodnotou to, co Ricardo a jeho škola dlouho před ním vyložili jako vědeckou formuli jen jedné stránky antinomie, směnné hodnoty. Ale nechme potomky jednou provždy stranou a konfrontujme p. Proudhona s jeho předchůdcem Ricardem. Uvedeme z tohoto autora několik úryvků, které shrnují jeho učení o hodnotě:

„Užitečnost není mírou směnné hodnoty, ačkoli je pro ni naprosto nutná.“ (Sv. I, str. 3 spisu „Principes de lʼéconomie politique etc.“ [„Zásady politické ekonomie“]. Z angličtiny přeložil F. S. Constancio, Paříž 1835.)

„Věci, které jsou samy o sobě užitečné, odvozují svou směnnou hodnotu ze dvou zdrojů: ze své vzácnosti a z množství práce potřebné k jejich výrobě. Existují i věci, jejichž hodnota je určena výhradně jejich vzácností. Žádnou prací nelze množství takových věcí zvětšit, a proto jejich hodnota nemůže klesnout ani při sebevětším zvýšení nabídky. K podobným věcem patří například vzácné sochy nebo obrazy atd. Jejich hodnota je závislá jen na bohatství, vkusu nebo náladě těch, kdo jich chtějí nabýt.“ (Str.4 a 5, sv. I cit, díla.) „Tvoří však jen zcela nepatrnou část zboží, které se denně směňuje na trhu. Převážná většina věcí, které chceme mít, se opatřuje prací. Jejich množství lze zvětšit nejen v jedné, ale i v mnoha zemích téměř neomezenou měrou, kdykoli na to chceme vynaložit práci potřebnou k jejich výrobě.“ (Sv. I, str. 5 cit, díla.) „Mluvíme-li tedy o zboží, o jeho směnné hodnotě a o principech, které určují jeho relativní cenu, máme na mysli vždy jen takové zboží, jehož množství lze zvětšit lidskou prací, jehož výroba je podněcována konkurencí a není brzděna žádnou překážkou.“ (Sv. I, str. 5.)

Ricardo cituje Adama Smitha, který podle něho „velmi přesně určil původní zdroj veškeré směnné hodnoty“ (Smith, kn. I, kap. 5[44]), a dodává:

„Poučka, že toto“ (rozuměj: pracovní doba) „je skutečný základ směnné hodnoty všech věcí, kromě těch, jejichž množství nelze lidskou prací zvětšit, je pro politickou ekonomii nanejvýš důležitá; nic nepřivodilo tolik chyb a rozdílných názorů v této vědě jako neujasněné a nepřesné představy spojované se slovem ‚hodnota‘.“ (Sv. I, str. 8.) „Určuje-li směnnou hodnotu nějakého předmětu množství práce, která je v něm obsažena, vyplývá z toho, že každé zvětšení množství práce musí nutně zvýšit hodnotu předmětu, na jehož výrobu byla vynaložena, a že každé zmenšení množství práce ji musí snížit.“ (Sv. I, str. 8.)

Ricardo pak vytýká Adamu Smithovi:

1) „Že užívá pro hodnotu jinou míru než práci, jednou hodnotu obilí, jindy zase množství práce, za které je možno nějakou věc koupit atd.“ (Sv. I, str. 9 a 10.)

2) „Že zásadu bez výhrad přijímá, její aplikaci však omezuje na prvobytný, primitivní stav společnosti, který předcházel akumulaci kapitálu a přeměnu půdy v soukromé vlastnictví.“ (Sv. I, str. 21.)

Ricardo se snaží dokázat, že pozemkové vlastnictví, tj. renta, nemůže měnit relativní hodnotu plodin a že akumulace kapitálu má pouze přechodný a kolísavý vliv na relativní hodnoty, které jsou určeny poměrným množstvím práce vynaložené na jejich výrobu. Aby toto tvrzení podepřel, vytváří svou proslulou teorii pozemkové renty, rozkládá kapitál a nenachází v něm nakonec nic jiného než nahromaděnou práci. Rozvíjí pak celou teorii mzdy a zisku a dokazuje, že mzda a zisk stoupají a klesají nepřímo úměrně, aniž to má vliv na relativní hodnotu výrobku. Nepřehlíží přitom vliv, který může mít akumulace kapitálů a jejich různá povaha (kapitály fixní a oběžné), stejně tak jako výše mezd, na poměrnou hodnotu výrobků. Jsou to dokonce hlavní problémy, jimiž se Ricardo zabývá.

„Každá úspora práce,“ praví, „vždy sníží relativní hodnotu[b] zboží, ať je to úspora práce potřebné k výrobě předmětu samého, nebo práce potřebné k vytvoření kapitálu použitého při této výrobě.“ (Sv. I, str. 28.) „Dokud tedy za jeden pracovní den získá jeden stejné množství ryb a druhý stejné množství zvěřiny, zůstane přirozená výše příslušných cen při směně stále táž, ať se přitom mění mzdy a zisky jakkoli a ať má akumulace kapitálu jakýkoli účinek.“ (Sv. I, str. 32.) „Pohlíželi jsme na práci jako na základ hodnoty věcí a na množství práce potřebné k jejich výrobě jako na míru, která určuje příslušná množství zboží, jež se mají navzájem směňovat; tím jsme však nemínili popřít, že existují i náhodné a dočasné odchylky tržní ceny zboží od této původní a přirozené ceny.“ (Sv. I, str. 105 cit. díla.) „Ceny věcí konec konců řídí výrobní náklady, a nikoli, jak se často tvrdilo, poměr mezi nabídkou a poptávkou.“ (Sv. II, str. 253.)

Lord Lauderdale vykládal změny směnné hodnoty podle zákona nabídky a poptávky, čili vzácnosti a hojnosti v poměru k poptávce. Podle něho může hodnota nějaké věci stoupat, ubývá-li jejího množství nebo stoupá-li poptávka po ní; a může klesat úměrně tomu, jak se zvyšuje její množství nebo klesá poptávka po ní. Takto se může hodnota nějaké věci měnit vlivem osmi různých příčin, tj. čtyř příčin, které se vztahují na věc samu, a čtyř příčin, které se vztahují na peníze nebo kterékoli jiné zboží, které slouží jako míra její hodnoty. Ricardo to vyvrací takto:

„Hodnota výrobků, které jsou monopolem jednotlivce nebo nějaké společnosti, se mění podle zákona, který stanovil lord Lauderdale: klesá úměrně tomu, jak stoupá jejich nabídka, a stoupá podle toho, jak kupující usilují jich nabýt; jejich cena nutně nesouvisí s jejich přirozenou hodnotou. Pokud však jde o věci, které podléhají konkurenci mezi prodávajícími a jejichž množství lze v jakékoli přiměřené míře zvýšit, jejich cena konec konců nezávisí na poměru mezi poptávkou a nabídkou, ale na tom, zda rostou nebo zda klesají jejich výrobní náklady.“ (Sv. II, str. 259.)

Nechť si čtenář sám srovná přesnou, jasnou a prostou řeč Ricardovu s rétorickým úsilím, které vyvíjí p. Proudhon, aby došel k určení relativní hodnoty pracovní dobou.

Ricardo nám ukazuje skutečný pohyb buržoasní výroby, který konstituuje hodnotu. P. Proudhon abstrahuje od tohoto skutečného pohybu a „moří se“, aby vynalezl nové způsoby, jak zařídit svět podle rádoby nové formule, která je pouze teoretickým výrazem skutečného pohybu, tak pěkně vyloženého Ricardem. Ricardo vychází ze soudobé společnosti, aby nám ukázal, jak tato společnost konstituuje hodnotu; p. Proudhon vychází z konstituované hodnoty, aby pomocí této hodnoty konstituoval nový sociální svět. Podle něho, p. Proudhona, musí konstituovaná hodnota opsat kruh a stát se znovu konstituujícím základem světa, již zcela konstituovaného na základě tohoto způsobu hodnocení. Určení hodnoty pracovní dobou je pro Ricarda zákonem směnné hodnoty, pro p. Proudhona je synthesou užitné hodnoty a směnné hodnoty. Ricardova teorie hodnoty je vědeckým výkladem soudobého ekonomického života, páně Proudhonova teorie hodnoty je utopickým výkladem Ricardovy teorie. Ricardo dokazuje pravdivost své formule tím, že ji vyvozuje ze všech ekonomických vztahů a že na tomto základě vysvětluje všechny jevy, i ty, které jí na první pohled zdánlivě odporují, jako renta, akumulace kapitálů a poměr mzdy k zisku; to právě činí z jeho nauky vědecký systém. P. Proudhon, který tuto Ricardovu formuli znovu objevil na základě zcela libovolných hypothes, musí v důsledku toho hledat nová jednotlivá ekonomická fakta, která překrucuje a falšuje, aby je mohl vydávat za příklady, za aplikace již existující, za prvopočátky uskutečnění své obrodné myšlenky. (Viz náš § 3, „Aplikace konstituované hodnoty“.)

Přejděme nyní k závěrům, které činí p. Proudhon z hodnoty konstituované (pracovní dobou).

— Určité množství práce se svou hodnotou rovná výrobku vytvořenému týmž množstvím práce.

— Každý pracovní den se rovná jinému pracovnímu dni; to znamená, že práce jednoho se rovná práci druhého, je-li množství stejné: není tu kvalitativní rozdíl. Při stejném množství práce se výrobek jednoho směňuje za výrobek druhého. Všichni lidé jsou námezdními pracovníky, a to námezdními pracovníky, kteří jsou za stejnou pracovní dobu stejně placeni. Ke směně dochází na základě úplné rovnosti.

Jsou tyto závěry přirozenými a nutnými důsledky hodnoty „konstituované“ čili určené pracovní dobou?

Je-li relativní hodnota zboží určena množstvím práce potřebným k jeho výrobě, vyplývá z toho přirozeně, že relativní hodnota práce čili mzda je rovněž určena množstvím práce potřebným k výrobě mzdy. Mzda, tj. relativní hodnota neboli cena práce, je tudíž určena pracovní dobou potřebnou k výrobě všeho toho, co dělník potřebuje ke své obživě.

Snižte výrobní náklady klobouků, a jejich cena nakonec klesne na jejich novou přirozenou cenu, ať se poptávka po nich zdvojnásobí, ztrojnásobí nebo zčtyřnásobí. Snižte životní nákllady lidí tím, že snížíte přirozenou cenu potravin a oděvů potřebných k životu, a mzda nakonec klesne, ačkoli poptávka po pracovních silách může podstatně stoupnout.“ (Ricardo, sv. II, str. 253.)

Ricardův způsob vyjadřování je zajisté cynický až běda. Stavět naroveň výrobní náklady klobouků a životní náklady lidí znamená dělat z člověka klobouk. Ale nerozčilujme se příliš nad tímto cynismem. Cynismus je ve věcech, a ne ve slovech, která tyto věci popisují. Francouzští spisovatelé, jako pánové Droz, Blanqui, Rossi a jiní, si dopřávají nevinné potěšení, dokazujíce svou povznesenost nad anglickými ekonomy tím, že se snaží zachovat etiketu „humanitního“ vyjadřování; vytýkají Ricardovi a jeho škole jejich cynickou mluvu jen proto, že je jim nepříjemné, vidí-li, jak jsou všechny ekonomické vztahy odhaleny v celé své krutosti a všechna tajemství buržoasie prozrazena.

Shrňme: Práce, jsouc sama zbožím, měří se jako zboží pracovní dobou potřebnou k výrobě práce-zboží. A čeho je třeba k výrobě práce-zboží? Přesně tolik pracovní doby, kolik je třeba k výrobě věcí nezbytných k nepřetržitému udržování práce, tj. k tomu, aby dělník mohl žít a udržet rod. Přirozená cena práce není nic jiného než minimum mzdy.[c] Jestliže tržní cena mzdy stoupne nad její přirozenou cenu, je to právě proto, že zákon hodnoty, z něhož p. Proudhon učinil princip, je vyvážen důsledky změn v poměru nabídky a poptávky. Minimum mzdy však přesto zůstává středem, ke kterému tíhnou tržní ceny mzdy.

Tak je relativní hodnota měřená pracovní dobou nutně formulí moderního otroctví dělníka, místo aby byla „revoluční teorií“ emancipace proletariátu, jak si přeje p. Proudhon.

Všimněme si nyní, jak se používání pracovní doby jako míry hodnoty nesrovnává s nynějším antagonismem tříd a s nerovným rozdělováním výtěžku práce mezi bezprostředního pracovníka a majitele nahromaděné práce.

Vezměme kterýkoli výrobek, např. plátno. Tento výrobek jako takový obsahuje určité množství práce. Toto množství práce zůstane vždy stejné, ať se vzájemný vztah mezi těmi, kdo se podíleli na vytvoření tohoto výrobku, jakkoli změní.

Vezměme jiný výrobek: sukno, které dejme tomu vyžadovalo totéž množství práce jako plátno.

Směňují-li se tyto dva výrobky, směňují se stejná množství práce. Tím, že se smění tato stejná množství pracovní doby, nezmění se ani vzájemné postavení výrobců, ani se nic nezmění na vzájemném poměru mezi dělníky a továrníky. Říkat, že směna výrobků měřených pracovní dobou má za následek, že všichni výrobci jsou odměněni stejným dílem, znamená předpokládat, že stejný podíl na výrobku existoval již před směnou. Uskuteční-li se směna sukna za plátno, budou mít výrobci sukna na plátně takový podíl, jaký odpovídá jejich dřívějšímu podílu na sukně.

Iluse p. Proudhona vzniká z toho, že považuje za důsledek to, co by mohlo nanejvýš být jen nedokázaným předpokladem.

Pokračujme.

Předpokládá pracovní doba jako míra hodnoty aspoň, že pracovní dny jsou ekvivalentní, to znamená, že pracovní den jednoho platí tolik jako pracovní den druhého? Ne.

Připusťme na okamžik, že pracovní den zlatníka se rovná třem pracovním dnům tkalce; pak musí být každá změna hodnoty šperků v poměru k hodnotě tkanin, pokud není přechodným následkem výkyvů poptávky a nabídky, způsobena snížením nebo zvýšením pracovn doby vynaložené na výrobu tou či onou stranou. Budou-li se tři pracovní dny různých pracovníků k sobě mít jako 1:2:3, bude také každá změna relativní hodnoty jejich výrobků změnou podle tohoto poměru 1:2:3. Takto lze měřit hodnoty pracovní dobou, i když hodnota různých pracovních dnů není stejná; abychom však mohli používat takovéhoto měřítka, musíme mít srovnávací stupnici různých pracovních dnů; a tuto stupnici nám poskytuje konkurence.

Rovná se vaše pracovní hodina mé? Tuto otázku rozhodne konkurence.

Podle jednoho amerického ekonoma určuje konkurence, kolik dní jednoduché práce je obsaženo v jednom dni složité práce. Nepředpokládá toto převádění dní složité práce na dny jednoduché práce to, že bereme jednoduchou práci samu za míru hodnoty? Bere-li se za míru hodnoty pouhé množství práce, bez ohledu na její kvalitu, předpokládá to opět, že jednoduchá práce se stala pilířem průmyslu. Předpokládá to, že různé druhy práce se sobě navzájem vyrovnaly podřízením člověka stroji nebo krajní dělbou práce; že lidé mizí za svou prací; že kyvadlo hodin se stalo přesným měřítkem relativní činnosti dvou dělníků, jako je přesným měřítkem rychlosti dvou lokomotiv. Nelze tedy říci, že pracovní hodina jednoho člověka se rovná pracovní hodině druhého člověka, nýbrž spíše, že jeden člověk za hodinu se vyrovná druhému člověku za hodinu. Čas je vším, člověk už není ničím; je nanejvýš vtělením času. Nejde již o kvalitu. Ovšem rozhoduje jen kvantita: hodina za hodinu, den za den; avšak toto vyrovnání práce vůbec není dílem páně Proudhonovy věčné spravedlnosti; je prostě výsledkem moderního průmyslu.

V továrně používající strojů se práce jednoho dělníka téměř ničím neliší od práce druhého dělníka; dělníci se od sebe mohou lišit pouze množstvím času, který potřebují ke své práci. Přesto se tento kvantitativní rozdíl stává z určitého hlediska rozdílem kvalitativním, pokud totiž doba potřebná k práci je závislá jednak na příčinách ryze hmotných, jako je fysická konstituce, věk, pohlaví, jednak na čistě negativních morálních okolnostech, jako jsou trpělivost, necitelnost, pracovitost. Je-li konečně v práci různých dělníků nějaký kvalitativní rozdíl, je to nejvýš kvalita nejhorší kvality, která zdaleka není rozlišujícím znakem. Takový je tedy konec konců stav věcí v moderním průmyslu. A na tuto již uskutečněnou rovnost strojové práce nyní p. Proudhon nasazuje hoblík „vyrovnání“, které chce universálně uskutečnit „v dobách příštích“.

Všechny důsledky „vyrovnání“, které vyvozuje p. Proudhon z Ricardova učení, se zakládají na zásadním omylu. Zaměňuje totiž hodnotu zboží měřenou množstvím práce, která je v něm uložena, s hodnotou zboží měřenou „hodnotou práce“. Kdyby tyto dva způsoby měření hodnoty zboží vyjadřovaly totéž, bylo by jedno, kdybychom řekli, že relativní hodnota nějakého zboží se měří množstvím práce v něm obsažené, nebo, že se měří množstvím práce, které za ni lze koupit; anebo ještě jinak: že se měří množstvím práce, za něž ji lze koupit. Ale tak tomu naprosto není. Hodnota práce nemůže být mírou hodnoty, jako jí nemůže být hodnota kteréhokoli jiného zboží. K lepšímu vysvětlení toho, co jsme právě řekli, postačí několik příkladů.

Kdyby korec obilí stál dva pracovní dny místo jednoho, měl by dvojnásobek své původní hodnoty, neuvedl by však do pohybu dvojnásobné množství práce, protože neobsahuje víc živin než předtím. Takto by hodnota obilí měřená množstvím práce vynaložené na jeho výrobu byla zdvojnásobena; avšak měřena buď množstvím práce, které lze za tento korec koupit, nebo množstvím práce, za které jej lze koupit, by se zdaleka nezdvojnásobila. Na druhé straně, kdyby táž práce vyrobila dvojnásobné množství oděvů než předtím, klesla by jejich relativní hodnota na polovinu; přesto by se tím však schopnost tohoto dvojnásobného množství oděvů velet určitému množství práce nezmenšila na polovinu, ani by táž práce nemohla dostat k disposici dvojnásobné množství oděvů; neboť polovina oděvů by poskytovala dělníkovi tutéž službu jako dříve.

Určovat relativní hodnotu životních prostředků hodnotou práce tedy odporuje ekonomickým faktům. Znamená to pohybovat se v bludném kruhu, určovat relativní hodnotu relativní hodnotou, která sama teprve musí být určena.

Není pochyby o tom, že p. Proudhon oba způsoby měření směšuje: měření pracovní dobou nutnou k výrobě zboží a měření hodnotou práce. „Každá lidská práce,“ praví, „může koupit hodnotu, kterou obsahuje.“ Podle něho se tedy určité množství práce obsažené v nějakém výrobku rovná odměně pracovníka, tj. hodnotě práce. Z téhož důvodu směšuje výrobní náklady a mzdu.

„Co je mzda? Mzda je výrobní cena obili atd., je to plná cena každé věci. Jděme ještě dále: Mzda je proporcionálnost prvků, které tvoří bohatství.“

Co je mzda? Je to hodnota práce.

Adam Smith bere za míru hodnoty jednou pracovní dobu nutnou k výrobě zboží, jindy hodnotu práce. Ricardo odhalil tento omyl tím, že jasně ukázal různou povahu těchto dvou způsobů měření. P. Proudhon ještě překonává omyl Adama Smitha tím, že tyto dvě věci ztotožňuje, kdežto Smith je pouze staví vedle sebe.

P. Proudhon hledá míru relativní hodnoty zboží, aby našel správný poměr, v jakém se mají dělníci podílet na výrobcích, čili jinak řečeno, aby určil relativní hodnotu práce. Aby stanovil míru relativní hodnoty zboží, nedovede p. Proudhon vymyslit nic lepšího než že za ekvivalent určitého množství práce vydává součet výrobků, které vytvořila, což znamená předpokládat, že se celá společnost skládá pouze z bezprostředních pracovníků, kteří dostávají jako mzdu svůj vlastní výrobek. Za druhé tvrdí, že rovnocennost pracovních dnů různých pracovníků je skutečností. Hledá zkrátka míru relativní hodnoty zboží, aby našel stejnou odměnu pracovníků, a přijímá rovnost mezd jako skutečnost již danou, aby odtud mohl vyjít při hledání relativní hodnoty zboží. Věru obdivuhodná dialektika!

„Say a ekonomové, kteří šli v jeho stopách, si povšimli, že ježto práce sama podléhá hodnocení, protože je prostě zbožím jako každé jiné, znamená pohybovat se v bludném kruhu, považuje-li se za princip a rozhodující příčinu hodnoty. Nechť mi tito ekonomové dovolí poznamenat, že tím projevili nehoráznou nepozornost. Práci se přisuzuje hodnota ne jako zboží, ale vzhledem k hodnotám, o nichž předpokládáme, že jsou v ní potenciálně obsaženy. Hodnota práce je obrazný výraz, je to anticipace příčiny v následku. Je to fikce podobného druhu jako produktivita kapitálu. Práce vyrábí, kapitál má hodnotu... Je to řečeno elipticky[d], hovoříme-li o hodnotě práce... Práce, jako svoboda... je svou povahou cosi nejasného a neurčitého, avšak kvalitativně se určujícího svým objektem, tj. práce se stává realitou prostřednictvím svého výrobku.“

„Ale nač se tím zdržovat? Jakmile ekonom“ (čti: p. Proudhon) „mění názvy věcí, vera rerum vocabula[e], přiznává tím nepřímo svou neschopnost a prostě skládá zbraně.« (Proudhon, sv. 1, str. 188.)

Viděli jsme, že p. Proudhon dělá z hodnoty práce „rozhodující příčinu“ hodnoty výrobků, neboť pro něho mzda — oficiální název pro „hodnotu práce“ — tvoří plnou cenu každé věci. Proto ho Sayova námitka uvádí ve zmatek. V práci-zboží, jež je hroznou skutečností, vidí jen gramatickou elipsu. Celá soudobá společnost, založená na práci-zboží, je tedy od této chvíle založena na básnické licenci, na obrazném výrazu. Chce-li tedy společnost „vymýtit všechny nepřístojnosti“, jimiž trpí, nuže, nechť vymýtí odpuzující výrazy, nechť opraví řeč. K tomu stačí, aby se obrátila na Akademii a vyžádala si od ní nové vydání slovníku. Po všem, co jsme právě slyšeli, snadno pochopíme, proč se p. Proudhon v díle o politické ekonomii musel pouštět do dlouhých výkladů o etymologii a jiných částech gramatiky. Tak ještě učeně diskutuje o zastaralé představě, že by slovo servus[f] bylo odvozeno od slova servare[g]. Tyto filologické výklady mají hluboký smysl, esoterický smysl, tvoří podstatnou část páně Proudhonovy argumentace.

Práce[h], pokud se prodává a kupuje, je zbožím jako každé jiné zboží, a má tudíž směnnou hodnotu. Avšak hodnota práce čili práce jakožto zboží vyrábí asi tak, jako hodnota obilí čili obilí jakožto zboží slouží za potravu.

Práce má větší nebo menší „hodnotu“ podle toho, jsou-li potraviny dražší nebo levnější, podle stupně nabídky pracovních sil a poptávky po nich atd. atd.

Práce není „cosi nejasného“; je to vždy práce určitá, nikdy práce vůbec, co se prodává a kupuje. Nejen práce je kvalitativně určována objektem, nýbrž i objekt je určován specifickou kvalitou práce.

Pokud se práce prodává a kupuje, je sama zbožím. Proč se kupuje? „Vzhledem k hodnotám, o nichž předpokládáme, že jsou v ní potenciálně obsaženy.“ Ale řekneme-li, že nějaká věc je zbožím, nejde už o to, k jakému účelu ji kupujeme, tj. o užitek, který z ní chceme mít, nejde o to, jak jí chceme užít. Je zbožím jako předmět obchodu. Všechno rozumování p. Proudhona se omezuje na toto: práce se nekupuje jako předmět bezprostřední spotřeby. Ne, kupuje se jako výrobní prostředek, jako se kupuje stroj. Pokud je práce zbožím, má hodnotu, ale nevyrábí. Týmž právem by p. Proudhon mohl tvrdit, že vůbec neexistuje zboží, protože každé zboží se kupuje jen k určitému užitku, a ne jako zboží o sobě.

Když p. Proudhon měří hodnotu zboží prací, uvědomuje si mlhavě, že není možno nepodřídit téže míře i práci, pokud má hodnotu, práci-zboží. Tuší, že to znamená uznat mzdové minimum za přirozenou a normální cenu bezprostřední práce, tedy přijmout současný stav společnosti. Aby se vyhnul tomuto osudovému závěru, dělá čelem vzad a prohlašuje, že práce není zboží, že nemůže mít hodnotu. Zapomíná, že sám použil hodnoty práce jako míry, zapomíná, že celý jeho systém se zakládá na zboží práci, na práci, s níž se obchoduje, která se prodává a kupuje, která se směňuje za výrobky atd., nakonec na práci, která je bezprostředním zdrojem příjmu pro pracovníka. Zapomíná na všechno.

Aby zachránil svůj systém, rozhodne se obětovat jeho základ.

Et propter vitam vivendi perdere causas![I]

Nyní přicházíme k nové definici „konstituované hodnoty“.

„Hodnota je poměr proporcionality výrobků tvořících bohatství.“

Všimněme si nejprve, že prostý výraz „relativní čili směnná hodnota“ už sám vyjadřuje myšlenku jakéhosi poměru, v němž se výrobky vzájemně směňují. Dáme-li tomuto poměru název „poměr proporcionality“, nezměnili jsme tím na relativní hodnotě nic kromě názvu. Ani snížením, ani zvýšením hodnoty výrobku nezanikla jeho vlastnost, že je v nějakém „poměru proporcionality“ k ostatním výrobkům, jež tvoří bohatství.

K čemu tedy tento nový výraz, který nepřináší novou myšlenku?

„Poměr proporcionality“ nám přivádí na mysl mnoho jiných ekonomických poměrů, jako např. proporcionalitu výroby, správnou proporci mezi nabídkou a poptávkou atd.; na to všechno myslel p. Proudhon při formulaci této didaktické parafráze směnné hodnoty.

Především, protože relativní hodnota výrobků je určena poměrným množstvím práce vynaložené na výrobu každého z nich, znamená poměr proporcionality v tomto případě poměrné množství výrobků, které mohou být vyrobeny za danou dobu a mohou se tudíž navzájem směňovat.

Podívejme se, jak p. Proudhon tohoto poměru proporcionality používá.

Kdekdo ví, že jsou-li nabídka a poptávka v rovnováze, je relativní hodnota kteréhokoli výrobku přesně určena množstvím práce v něm obsažené, tj. tato relativní hodnota vyjadřuje poměr proporcionality přesně tak, jak jsme právě vysvětlili. P. Proudhon obrací pořádek věcí. Začněme, praví, měřit relativní hodnotu výrobku množstvím práce v něm obsažené, a nabídka a poptávka pak nutně budou v rovnováze. Výroba bude odpovídat spotřebě, výrobek bude vždy směnitelný. Jeho běžná cena bude přesně vyjadřovat jeho skutečnou hodnotu. Místo aby řekl jako všichni: je-li krásné počasí, chodí mnoho lidí na procházku, posílá p. Proudhon své lidi na procházku, aby jim zajistil krásné počasí.

To, co p. Proudhon vydává za důsledek vyplývající ze směnné hodnoty určené a priori pracovní dobou, dalo by se ospravedlnit jedině zákonem asi tohoto znění:

Výrobky se od této chvíle budou směňovat přesně podle pracovní doby, kterou stály. Ať je poměr nabídky a poptávky jakýkoli, směna zboží se vždy uskuteční tak, jako by ho bylo vyrobeno tolik, kolik odpovídá poptávce. Nechť si p. Proudhon vezme za úkol formulovat a prosadit podobný zákon, a my mu promineme důkazy. Jestliže mu však naopak jde o to, dokázat svou teorii nikoli jako zákonodárce, nýbrž jako ekonom, bude musit dokázat, že doba, které je třeba k výrobě zboží, označuje přesně stupeň jeho užitečnosti a vyjadřuje jeho poměr proporcionality k poptávce a tedy k souhrnu bohatství. V tomto případě, prodává-li se výrobek za cenu rovnající se jeho výrobním nákladům, budou nabídka a poptávka vždy v rovnováze, neboť se předpokládá, že výrobní náklady vyjadřují skutečný poměr nabídky k poptávce.

P. Proudhon se vskutku snaží dokázat, že pracovní doba potřebná k výrobě výrobku označuje jeho správný poměr k potřebám, takže věci, jejichž výroba stojí nejméně pracovní doby, jsou nejvíc bezprostředně užitečné, a tak postupně dáte. Už sama výroba přepychového předmětu dokazuje podle tohoto učení, že společnost má nadbytek času, který jí dovoluje uspokojovat potřebu přepychu.

Důkaz pro svou thesi nalézá p. Proudhon v pozorování, že nejužitečnější věci stojí nejméně výrobní doby, že společnost začíná vždy nejlehčími odvětvími výroby a že pak postupně „přechází k výrobě předmětů, které stojí nejvíc pracovní doby a odpovídají vyšším potřebám“.

P. Proudhon si vypůjčuje u p. Dunoyera příklad těžebního průmyslu — sběr plodů, pastva, lov, rybolov atd. — nejjednoduššího, nejméně nákladného průmyslu, s nímž člověk začal „první den svého druhého stvoření“. První den jeho prvního stvoření je vylíčen v Genesi, která nám předvádí boha jako prvního průmyslníka na světě.

Ale všechno probíhá docela jinak, než si to představuje p. Proudhon. Už od počátků civilisace je výroba založena na antagonismu povolání, stavů, tříd, konečně na antagonismu práce nahromaděné a práce bezprostřední. Bez antagonismu není pokroku. Takový je zákon, jímž se civilisace řídí dodnes. Dodnes se výrobní síly vyvíjely díky této vládě třídního antagonismu. Tvrdit dnes, že lidé se mohli věnovat výrobě předmětů vyššího řádu, složitějším odvětvím výroby, protože byly uspokojeny všechny potřeby všech pracovníků, znamenalo by odmyslit si antagonismus tříd a postavit celý dějinný vývoj na hlavu. Bylo by to totéž, jako kdyby chtěl někdo tvrdit, že za římských císařů byl nadbytek potravin pro všechen římský lid, protože se krmily murény[j] v umělých nádržích. Zatím to bylo právě naopak: římský lid neměl co do úst a římská aristokracie měla dost a dost otroků, aby je mohla házet za potravu murénám.

Cena potravin téměř neustále stoupala, kdežto cena manufakturních a přepychových předmětů téměř stále klesala. Vezměte dokonce samo zemědělství: cena nejnezbytnějších věcí, jako obilí, masa atd., stoupá, kdežto cena bavlny, cukru, kávy atd. neustále překvapivě klesá. A dokonce i z poživatin jsou přepychové předměty, jako artyčoky, chřest atd., dnes poměrně levnější než nejnutnější potraviny. V naší době se dá zbytečné vyrobit snáze než nutné. Konečně v různých historických obdobích je vzájemný poměr cen nejen různý, nýbrž přímo protikladný. Po celý středověk byly zemědělské výrobky poměrně levnější než manufakturní výrobky; v moderní době je tomu opačně. Zmenšila se proto od doby středověku užitečnost zemědělských výrobků?

Spotřeba výrobků je určena sociálními podmínkami, v nichž žijí spotřebitelé, a tyto podmínky samy jsou zase založeny na antagonismu tříd.

Bavlna, brambory a kořalka jsou předměty nejobecnější potřeby. Brambory vyvolaly skrofulosu; bavlna vytlačila z velké části len a vlnu, ačkoli vlna a len jsou v mnoha případech užitečnější, byť jen z hygienických důvodů; konečně kořalka zvítězila nad pivem a vínem, ačkoli kořalka jako poživatina se všeobecně považuje za jed. Po celé století vlády marně bojovaly proti tomuto evropskému opiu; ekonomika byla silnější, diktovala spotřebě.

Proč jsou bavlna, brambory a kořalka pilířem buržoasní společnosti? Protože k jejich výrobě je třeba nejméně práce, a proto je jejich cena nejnižší. Proč minimum ceny rozhoduje o maximu spotřeby? Snad pro absolutní užitečnost těchto předmětů, pro užitečnost, která jim je vnitřně vlastní, pro jejich užitečnost, jež záleží v tom, že nejužitečnějším způsobem odpovídají potřebám dělníka jakožto člověka a ne člověka jakožto dělníka? Ne, nýbrž proto, že ve společnosti založené na bídě mají nejbídnější předměty tu osudovou výsadu, že slouží potřebám nejširších mas.

Tvrdit, že nejméně nákladné věci jsou nejužitečnější, protože jejich spotřeba je největší, znamená tvrdit, že rozšířená spotřeba kořalky, která je důsledkem nepatrných výrobních nákladů, je naprosto nezvratným důkazem její užitečnosti; znamená to namlouvat proletáři, že brambory jsou pro něho zdravější než maso; znamená to schvalovat nynější stav věcí, a konečně, obhajovat s p. Proudhonem společnost, a nechápat ji.

V budoucí společnosti, v níž antagonismus tříd zanikne, v níž už nebude tříd, nebude už spotřeba určena minimem výrobní doby; tam naopak doba věnovaná na výrobu nějakého předmětu budě určena stupněm jeho společenské užitečnosti.

Vraťme se však k tvrzení p. Proudhona. Jakmile pracovní doba nutná k výrobě určitého předmětu není výrazem stupně jeho užitečnosti, nemůže směnná hodnota tohoto předmětu, předem určená pracovní dobou v něm obsaženou, nikdy určovat správný poměr nabídky k poptávce, tj. poměr proporcionality v tom smyslu, který mu přikládá p. Proudhon.

„Poměr proporcionality“ mezi nabídkou a poptávkou, tj. proporcionální podíl nějakého výrobku v celkové výrobě nevytváří prodej tohoto výrobku za cenu rovnající se jeho výrobním nákladům. Vytváří jej kolísání poptávky a nabídky, které výrobci ukazuje množství, v němž musí dané zboží vyrábět, aby při směně získal alespoň výrobní náklady. A poněvadž toto kolísání probíhá nepřetržitě, vládne v různých průmyslových odvětvích neustálý ruch v odčerpávání a vkládání kapitálů.

„Jen takové změny způsobují, že kapitál se vkládá do výroby různého zboží, po němž je právě poptávka, přesně v té proporci, jaké je zapotřebí, a ne větší. S růstem nebo poklesem cen stoupá zisk nad všeobecnou úroveň nebo klesá pod ni, a tím se kapitál přitahuje nebo odvrací od určitého odvětví, v němž takové změny nastaly.“ — „Všimneme-li si trhů velkých měst, uvidíme, jak pravidelně jsou zásobovány domácím i zahraničním zbožím v požadovaném množství a za všech změn poptávky, která závisí na rozmarech, vkusu nebo změnách v počtu obyvatelstva, a jak zřídkakdy bývá trh přeplněn vlivem příliš hojné nabídky nebo jak málokdy dochází k přemrštěnému zdražení, protože nabídka je mnohem slabší než poptávka — a musíme přiznat, že princip, podle kterého se kapitál rozděluje do různých odvětví průmyslu přesně v potřebných proporcích, působí mnohem silněji, než se obvykle předpokládá.“ (Ricardo, sv. 1, str. 105 a 108.)

Uznává-li p. Proudhon, že hodnota výrobků je určena pracovní dobou, musí rovněž uznat kolísání, které ve společenských řádech založených na individuální směně jedině činí z pracovní doby míru hodnoty. Pevně stanovený „poměr proporcionality“ vůbec neexistuje, existuje pouze stanovující pohyb.

Viděli jsme právě, v jakém smyslu je správné hovořit o „proporcionalitě“ jako o důsledku určování hodnoty pracovní dobou. Nyní uvidíme, jak se toto měření časem, které p. Proudhon nazývá „zákonem proporcionality“, mění v zákon disproporcionality.

Každý nový vynález, který umožňuje, aby se to, co se vyrábělo dosud za dvě hodiny, vyrábělo nyní za hodinu, znehodnocuje všechny výrobky téhož druhu, které jsou na trhu. Konkurence nutí výrobce prodávat výrobek dvou hodin stejně levně jako výrobek jedné hodiny. Konkurence realisuje zákon, podle něhož je relativní hodnota výrobku určena pracovní dobou nutnou k jeho výrobě. Fakt, že pracovní doba slouží za míru směnné hodnoty, stává se takto zákonem neustálého znehodnocování práce. A navíc znehodnocení nezasahuje pouze zboží dané na trh, nýbrž i výrobní nástroje, ba celý podnik. Tuto skutečnost naznačuje již Ricardo, když říká:

„Tím, že neustále usnadňujeme výrobu, snižujeme hodnotu některých výrobků, které byly vyrobeny dříve.“ (Sv. II, str. 59.)

Sismondi jde ještě dále. Vidí v této „hodnotě konstituované“ pracovní dobou zdroj všech rozporů v moderním průmyslu a obchodě.

„Směnná hodnota,“ praví, „je v poslední instanci vždy určena množstvím práce, kterého je třeba, abychom si opatřili danou věc: ne však množstvím práce, které stála, nýbrž množstvím, které by stála napříště v důsledku toho, že se snad zdokonalí nástroje; ačkoli toto množství lze velmi nesnadno odhadnout, je vždy přesně určeno konkurencí... Právě podle něho určuje prodávající svou poptávku a kupující svou nabídku. Prodávající možná bude tvrdit, že ho věc stála 10 pracovních dnů; přesvědčí-li se však kupující, že věc lze napříště vyrobit za 8 pracovních dnů, a jestliže to konkurence oběma zúčastněným dokáže, sníží se hodnota na pouhých 8 dnů a taková bude i tržní cena. Oba zúčastnění jsou ovšem přesvědčeni, že věc je užitečná, že je po ní poptávka, že kdyby ji nikdo nepotřeboval, nedala by se prodat; ale stanovení její ceny nijak nesouvisí s její užitečností.“ („Études“ [„Studie“], sv. II, str. 267, bruselské vydání.)

Je důležité, abychom měli na mysli to, že hodnotu určuje nikoli doba, za kterou byla nějaká věc vyrobena, nýbrž minimum doby, za niž může být vyrobena, a toto minimum stanoví konkurence. Předpokládejme na okamžik, že už není konkurence a že tedy už neexistuje možnost zjistit minimum práce potřebné k výrobě nějakého zboží. Jaké by to mělo následky? Stačilo by vynaložit na nějaký předmět šest hodin práce, abychom měli podle p. Proudhona právo žádat za něj při směně šestkrát tolik než ten, kdo vynaložil na výrobu téhož předmětu pouze hodinu.

Místo „poměru proporcionality“ máme poměr disproporcionality, jestliže vůbec chceme zůstat ve sféře poměrů, ať dobrých, nebo špatných.

Stálé znehodnocování práce je pouze jednou stránkou, jedním důsledkem hodnocení zboží pracovní dobou. Tento způsob hodnocení vysvětluje i závratné zvýšení cen, nadvýrobu a mnoho jiných jevů průmyslové anarchie.

Avšak bere-li se pracovní doba za míru hodnoty, vytváří alespoň onu poměrnou rozmanitost ve výrobcích, kterou je p. Proudhon tak nadšen?

Právě naopak. Vede k tomu, že monopol se zmocňuje s celou svou jednotvárností všech výrobků zrovna tak, jako se zmocňuje, jak každý vidí a ví, i všech výrobních prostředků. Jen v některých průmyslových odvětvích, jako v bavlnářskérri průmyslu, je možný prudký pokrok. Přirozeným důsledkem tohoto pokroku je, že rapidně klesá např. cena manufakturních bavlnářských výrobků; ale tou měrou, jak klesá cena bavlny, musí úměrně stoupat cena lnu. K čemu to vede? Len se nahrazuje bavlnou. Tak byl len vytlačen téměř z celé Severní Ameriky. A místo poměrné rozmanitosti výrobků máme vládu bavlny.

Co zbývá z tohoto „poměru proporcionality“? Jen přání slušného člověka, aby se zboží vyrábělo v proporcích, které by umožňovaly prodávat je za slušnou cenu. Dobří občané a lidumilní ekonomové si za všech dob libovali v podobných nevinných přáních.

Dejme slovo starému Boisguillebertovi:

„Cena všech druhů zboží,“ praví, „musí být vždy proporcionální, neboť jedině tato obapolná shoda umožňuje, aby existovaly společně, tak aby se daly kdykoli vzájemně směňovat“ (zde máme stálou směnitelnost p. Proudhona) „a jedny plodily druhé... Protože tedy bohatství není nic jiného než tato stálá výměna mezi člověkem a člověkem, zaměstnáním a zaměstnáním atd., byli bychom hrozně zaslepeni, kdybychom hledali příčiny bídy jinde než v narušení takového obchodu, způsobeném porušením úměrnosti cen.“ („Dissertation sur la nature des richesses“ [„Pojednání o povaze bohatství“), vyd. Daire.[46])

Poslechněme si též moderního ekonoma:

„Velký zákon, který se musí aplikovat na výrobu, je zákon proporcionality (the law of proportion), který jediný může zachovat kontinuitu hodnoty... Ekvivalent musí být zaručen... Všechny národy se snažily v různých dobách tento zákon proporcionality do určité miry uskutečnit různými obchodními předpisy a omezeními; ale egoismus vlastní lidské povaze dokázal celý tento zavedený pořádek rozmetat. Proporcionální výroba (proporcionate production) je uskutečněním pravé sociálně ekonomické vědy.“ (W. Atkinson, „Principles of Political Economy“ [„Zásady politické ekonomie“], Londýn 1840, str. 170—195.[47])

Fuit Troja![k] Tato správná proporce mezi nabídkou a poptávkou, po níž se nyní začíná znovu tolik toužit, přestala už dávno existovat. Přežila se. Byla možná jen v dobách, kdy výrobní prostředky byly omezeny, kdy směna probíhala v nejužších mezích. Se vznikem velkého průmyslu musela tato správná proporce vzít za své a výroba musí nutně procházet nepřetržitým střídáním prosperity a deprese, krize, stagnace, nové prosperity a tak stále dokola.

Ti, kdo by se chtěli, jako Sismondi, vrátit ke správné proporcionalitě výroby a přitom zachovat současné základy společnosti, jsou reakční, protože musí, chtějí-li být důslední, usilovat o návrat i všech ostatních podmínek výroby minulých dob.

Co udržovalo výrobu ve správných nebo téměř správných proporcích? Poptávka, která ovládala nabídku, předcházela ji. Výroba sledovala krok za krokem spotřebu. Velký průmysl, který je již nástroji, jimiž disponuje, nucen vyrábět ve stále větším měřítku, nemůže čekat na poptávku. Výroba předchází spotřebu, nabídka si vynucuje poptávku.

V soudobé společnosti, v průmyslu založeném na individuální směně, je anarchie výroby, která je zdrojem tolika bídy, zároveň zdrojem veškerého pokroku.

Tedy buď — anebo:

Buď si přejete správnou proporcionalitu minulých století s výrobními prostředky naší doby, a pak jste zároveň reakcionáři i utopisté.

Nebo chcete pokrok bez anarchie, a pak se vzdejte individuální směny, abyste zachovali výrobní síly.

Individuální směna se snáší pouze s drobným průmyslem uplynulých staletí a se „správnou proporcí“ jemu vlastní, nebo s velkým průmyslem a celým jeho doprovodem bídy a anarchie.

Nakonec se ukazuje, že určení hodnoty pracovní dobou, tj. formule, kterou p. Proudhon vydává za obrodnou formuli budoucnosti, je jen vědeckým výrazem ekonomických poměrů současné společnosti, jak dávno před p. Proudhonem jasně a přesně dokázal Ricardo.

Ale snad tedy od p. Proudhona pochází aspoň „rovnostářská“ aplikace této formule? Je první, kdo zamýšlel reformovat společnost tím, že přetvoří všechny lidi v bezprostřední pracovníky, kteří směňují stejná množství práce? Má právo vytýkat komunistům — lidem, jimž chybějí jakékoli znalosti z politické ekonomie, těmto „nenapravitelným hlupákům“, těmto „snílkům o ráji“ — že nenašli již před ním toto „řešení problému proletariátu“?

Kdo se aspoň trochu vyzná ve vývoji politické ekonomie v Anglii, dobře ví, že téměř všichni socialisté této země v nejrůznějších dobách navrhovali rovnostářskou aplikaci Ricardovy teorie. Mohli bychom p. Proudhonovi uvést: „Politickou ekonomii“ Hodgskinovu, 1827[48]; Williama Thompsona, „An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, most conducive to Human Happiness“ [„Zkoumání zásad rozdělování bohatství, jež nejvíce přispívají k lidskému štěstí“], 1824; T. R. Edmondse, „Practical, moral and political Economy“ [„Praktická, morální a politická ekonomie“], l828[49], atd., a ještě čtyři stránky takovýchto atd. Omezíme se jen na to, že dáme slovo jednomu anglickému komunistovi, p. Brayovi. Uvedeme rozhodující místo z jeho pozoruhodného díla „Labourʼs Wrongs and Labourʼs Remedy“ [„Zlořády práce a cesta k jejich nápravě“], Leeds l839[50], a zdržíme se u něho dosti dlouho, za prvé proto, že p. Bray je ve Francii ještě málo znám, za druhé proto, že se domníváme, že jsme v něm našli klíč k minulým, přítomným i budoucím dílům páně Proudhonovým.

„Pravdy se můžeme dopátrat jen jediným způsobem: tím, že si ujasníme základní principy. Jděme nejprve zpět k prameni, z něhož vznikají vlády. Dojdeme-li tak k jádru věci, zjistíme, že každá forma vlády, každá sociální a politická nespravedlnost prameni ze sociálního systému, který právě vládne — z instituce vlastnictví, jak v současné době existuje (the institution of property as it at present exists), a že tudíž, chceme-li jednou provždy učinit konec nespravedlnostern a bědám dneška, musíme od základu převrátit soudobý stav společnosti... Tím, že útočíme na ekonomy na jejich vlastním území a jejich vlastními zbraněmi, zabraňujeme nesmyslnému žvanění o visionářích a doktrinářích, k němuž jsou vždy ochotni. Nebudou-li ekonomové ochotni popřít uznané pravdy a zásady, na nichž jsou založeny jejich vlastní argumenty, nebo vzdát se jich, budou sotva moci vyvrátit závěry, k nimž dojdeme touto metodou.“ (Bray, str. 17 a 41.)

Pouze práce tvoří hodnotu (It is labour alone which bestows value)... Každý člověk má nesporné právo na všechno, co může získat poctivou prací. Jestliže si takto přivlastňuje plody své práce, nedopouští se nespravedlnosti vůči ostatním lidem, neboť nijak neomezuje právo ostatních jednat stejně... Všechny pojmy o vyšších a nižších, o pánu a sluhovi, pramení z toho, že se nedbalo elementárních zásad a že se tím vloudila do vlastnictví nerovnost (and to the consequent rise of inequality of possessions). Dokud bude tato nerovnost trvat, bude nemožné takové myšlenky vyhladit nebo svrhnout instituce na nich založené. Dosud stále ještě žije planá naděje, že lze odpomoci protipřirozenému stavu věcí, který nyní vládne, tím, že se odstraní existující nerovnost a přitom nechá trvat dále příčina této nerovnosti; brzy však dokážeme, že vláda není příčinou, nýbrž následkem, že sama netvoří, ale je vytvořena — zkrátka že je výsledkem nerovnosti vlastnictví (the offspring of inequality of possessions) a že nerovnost vlastnictví je nerozlučně spjata se soudobým společenským systémem.“ (Bray, str. 33, 36 a 37.)

„Systém rovnosti má nejen největší výhody, ale je také krajně spravedlivý... Každý člověk je článkem, a to nezbytným článkem v řetězu účinků, který vychází z určité myšlenky, aby končil třeba ve výrobě kusu látky. Nesmíme tudíž z toho, že naše sklony pro různá povolání nejsou stejné, činit závěr, že práce jednoho člověka musí být placena lépe než práce druhého. Vynálezce sklidí vždy kromě své spravedlivé odměny v penězích daň našeho obdivu, který v nás budí pouze génius...

Přísná spravedlnost vyžaduje, aby se všem směňujícím dostalo nejen vzájemných, ale i stejných výhod, jak to odpovídá povaze práce a směny (all exchangers should be not only mutually but they should likewise be equally benefited). Lidé mohou směňovat mezi sebou pouze dvě věci, a to: práci a produkt práce. Kdyby sc směňovalo podle spravedlivého systému, byla by hodnota všech výrobků určena úhrnem jejich výrobních nákladů a stejné hodnoty by se vždy směňovdy za stejné hodnoty (If a just system of exchanges were acted upon, the value of all articles would be determined by the entire cost of production, and equal values should always exchange for equal values). Potřebuje-li např, kloboučník jeden pracovní den, aby udělal klobouk, a obuvník stejnou dobu. aby udělal jeden pár střevíců (za předpokladu, že surovina, jíž používají, má stejnou hodnotu), a smění-li tyto výrobky mezi sebou, bude výhoda, kterou z toho oba budou mít, zároveň vzájemná a stejná. Výhoda pro jednu stranu tu nemůže být nevýhodou pro druhou stranu, protože každý dodal stejné množství práce, a materiál, který zpracovali, měl stejnou hodnotu. Kdyby však kloboučník dostal za jeden klobouk dva páry střevíců, stále za našeho uvedeného předpokladu, je jasné, že směna by byla nespravedlivá. Kloboučník by ošidil obuvníka o jeden pracovní den; a kdyby si tak počínal při všech svých směnách, obdržel by za půlroční práci celoroční výrobek jiné osoby. Dosud jsme vždy postupovali podle tohoto vrcholně nespravedlivého systému směny: dělníci dávali kapitalistovi práci celého roku směnou za půlroční hodnotu (the workmen have given the capitalist the labour of a whole year, in exchange for the value of only half a year) a z toho, a ne z domnělé nerovnosti tělesných a intelektuálních sil jedinců, vznikla nerovnost bohatství a moci. Nerovnost směny, různost cen při koupi a prodeji mohou existovat jen tehdy, jestliže kapitalisté zůstanou navždy kapitalisty a dělníci dělníky — jedni třídou tyranů, druzí třídou otroků... Tato transakce tedy jasně dokazuje, že kapitalisté a vlastníci dávají dělníkovi za práci jednoho týdne pouze část bohatství, které od něho za minulý týden získali, tj. že mu za něco nedávají nic (nothing for something)... Transakce mezi dělníkem a kapitalistou je pouhá komedie; ve skutečnosti je to většinou nestoudná, byť uzákoněná krádež (The whole transaction between the producer and the capitalist is a mere farce: it is, in fact, in thousands of instances, no other than a barefaced though legalised robbery).“ (Bray, str. 45, 48, 49 a 50.)

„Zisk podnikatele bude dotud ztrátou pro dělníka, dokud směna mezi nimi oběma nebude rovná; a směna nemůže být rovná, dokud bude společnost rozdělena na kapitalisty a výrobce a dokud výrobci budou žít ze své práce, kdežto kapitalisté budou týt ze zisků této práce...“

„Je jasné,“ pokračuje p. Bray, „že aťsi zřídíte tu nebo onu formu vlády... ať si jak chcete kážete ve jménu morálky a bratrské lásky... vzájemnost je neslučitelná s nerovností směny. Nerovnost směny, tato příčina nerovnosti vlastnictví, je skrytý nepřítel, který nás požírá (No reciprocity can exist where there are unequal exchanges. Inequality of exchanges, as being the cause of inequality of possessions, is the secret enemy that devours us).“ (Bray, str. 51 a 52.) „Zkoumání účelu a cíle společnosti mne opravňuje k závěru, že nejen všichni lidé musí pracovat, aby mohli směňovat, ale že se stejné hodnoty musí směňovat zase za stejné hodnoty. Nejen to: aby zisk jednoho nebyl ztrátou pro druhého, musí být hodnota určována výrobními náklady. Přesto jsme viděli, že za soudobého společenského zřízení je zisk kapitalisty a boháče vždy ztrátou pro dělníka — že tento výsledek je nevyhnutelný a že chudý zůstává za každé vládní formy vydán boháči na milost a nemilost, dokud trvá nerovnost směny — a že rovnost směny může být zajištěna jedině takovým sociálním systémem, který by uznal všeobecnost práce... Rovnost směny by vedla k tomu, že bohatství by pozvolna přešlo z rukou nynějších kapitalistů do rukou pracujících tříd.“ (Bray, str. 53—55.)

„Dokud bude trvat tento systém nerovnosti směny, budou výrobci vždy tak chudí, tak nevzdělaní, tak přetížení prací jako dnes, i kdyby byly zrušeny všechny státní dávky a daně... Jen úplná změna systému, zavedení rovnosti práce a směny může tento stav věcí napravit a zajistit lidem skutečnou rovnoprávnost... Stačí, aby se výrobci vzepřeli — jen od nich samých musí vyjít všechno úsilí o jejich vlastní blaho — a jejich okovy budou navždy zlomeny... Politická rovnost jako cíl je omyl, je dokonce omyl i jako prostředek. (As an end, the political equality is there a failure, as a means, aIso, it is there a failure.)

Při rovnosti směny nemůže být zisk jednoho ztrátou pro druhého, neboť každá směna je pak jen prosté převedení práce a bohatství a nevyžaduje žádnou oběť. Za sociálního systému založeného na rovnosti směny bude mít výrobce ještě možnost získat bohatství na základě svých úspor; ale jeho bohatství bude pouze nahromaděný výtěžek jeho vlastní práce. Bude moci své bohatství směnit nebo darovat někomu jinému, ale nebude moci zůstat dlouho bohatý, přestane-li pracovat. Rovností směny ztratí bohatství svou dnešní schopnost obnovovat se a rozmnožovat tak říkajíc samo od sebe; nebude už moci ze sebe nahradit ztrátu, která vznikne spotřebou; neboť nebude-li znovu vytvářeno prací, bude bohatství jednou spotřebované navždy ztraceno. Co my dnes nazýváme zisk a úrok, nebude za systému rovné směny už moci existovat. Výrobce i ten, kdo obstarává rozdělování, budou odměňováni stejně a celková suma jejich práce bude určovat hodnotu každého předmětu, který se vyrobí a dodá spotřebiteli...

Zásada rovnosti směny musí tedy už svou povahou vést k tomu, že práce bude včeobecná.“ (Bray, str. 67, 88, 89, 94 a 109—110.)

Když vyvrátil námitky ekonomů proti komunismu, pokračuje p. Bray takto:

„Jestliže k tomu, aby se mohl uskutečnit dokonalý sociální systém založený na pospolitosti, je nezbytně nutná změna lidské povahy, jestliže na druhé straně současný systém neskýtá příznivé podmínky ani možnosti, abychom mohli této změny charakteru dosáhnout a připravit lidi na lepší stav, po němž všichni toužíme, pak je jasné, že všechno musí nutně zůstat takové, jaké to je, nenajde-li se a nenastolí přípravný sociální stav — proces, který má něco z dnešního systému i ze systému budoucnosti“ (ze systému založeného na pospolitosti) „—jakési přechodné stadium, do něhož může společnost vstoupit se všemi svými výstřelky a ztřeštěnostmi a vyjít z něho obohacena vlastnostmi a schopnostmi, které jsou životními podmínkami systému založeného na pospolitosti.“ (Bray, str. 134.)

„Celý tento proces by vyžadoval pouze kooperaci v její nejprostší formě... Hodnotu výrobku by za všech okolností určovaly výrobní náklady a stejné hodnoty by se směňovaly vždy za stejné hodnoty. Ze dvou osob, z nichž by jedna pracovala celý týden a druhá půl týdne, dostala by první dvakrát větší odměnu než druhá; ale to, oč by jeden dostal víc, nedostal by na úkor druhého: to, oč druhý dostal míň, by nepřipadlo prvnímu. Každý by směňoval svou individuální mzdu, kterou dostal, za předměty stejné hodnoty jako jeho mzda, a zisk, kterého by dosáhl njaký člověk nebo nějaké odvětví výroby, nebyl by v žádném případě ztrátou pro jiného člověka nebo pro jiné výrobní odvětvi. Práce každého jednotlivce by byla jedinou mírou jeho zisku nebo ztráty...

...Množství různých předmětů nutných pro spotřebu a relativní hodnota každého předmětu ve srovnání s ostatními (počet dělníků potřebných v jednotlivých pracovních odvětvích), zkrátka všechno, co se týká společenské výroby a rozdělování, by se určovalo pomocí ústředních a místních kanceláří (boards of trade). Tyto operace by se dělaly pro celý národ za tak krátkou dobu a tak snadno, jak se za dnešního zřízení dělají pro nějakou soukromou společnost... Jednotlivci by se seskupovali v rodiny, rodiny v obce, jako za dnešního zřízení... neodstranilo by se přímo ani rozdělení obyvatelstva na městské a venkovské, jakkoli je škodlivé... V tomto sdružení by měl každý jednotlivec tutéž svobodu, jako má dnes, nahromadit si tolik majetku, kolik se mu zachce, a nahromaděného majetku používat po libosti... Naše společnost by byla takřka jakousi velkou akciovou společností, složenou z nekonečného počtu menších akciových společností, které by všechny pracovaly, vyráběly a směňovaly své výrobky na základě naprosté rovnosti... Náš nový systém akciových společností, který je jen ústupkem dnešní společnosti, abychom mohli dojít ke komunismu, je zařízen tak, že umožňuje vedle sebe existenci individuálního vlastnictví výrobků se společenským vlastnictvím výrobních sil; osud každého jednotlivce by činil závislým na jeho vlastní činnosti a dával by mu rovný podíl na všech výhodách, které skýtá příroda a pokrok techniky. Proto lze tohoto systému užít na společnost, jaká je dnes, a připravit ji na další změny.“ (Bray, str. 158, 160, 162, 194 a 199).

Chceme p. Brayovi odpovědět jen několika slovy; navzdory nám a proti naší vůli se octl na místě p. Proudhona, ovšem s tím rozdílem, že p. Bray zdaleka nechce pronášet poslední slovo lidstva, navrhuje jen opatření, která považuje za vhodná pro období přechodu z dnešní společnosti k systému založenému na pospolitosti.

Jedna hodina Petrovy práce se směňuje za jednu hodinu Pavlovy práce. To je základní axióm p. Braye.

Dejme tomu, že Petr pracoval dvanáct hodin a Pavel jen šest; Petr tedy může s Pavlem směnit jen šest za šest. Petrovi tudíž zbude ještě šest pracovních hodin. Co s těmito šesti pracovními hodinami udělá?

Buď nic, to znamená, že pracoval šest hodin pro nic za nic, nebo prozahálí jiných šest hodin, aby dosáhl rovnováhy; anebo konečně, a to je jeho poslední možnost, dá těch šest hodin, s nimiž si neví rady, Pavlovi nádavkem.

Co tedy Petr nakonec získal navíc než Pavel? Pracovní hodiny?*****Ne. Získal jen hodiny zahálky; bude nucen šest hodin lenošit. A aby lidé toto nové právo na lenošení v nové společnosti nejen trpěli, nýbrž aby si ho i vážili, musí tato společnost vidět největší štěstí v lenosti a práci považovat za těžké břímě, jehož se musí stůj co stůj zbavit. Kdyby alespoň — abychom se vrátili k našemu příkladu — tyto hodiny zahálky, které získal Petr na Pavlovi, byly skutečným ziskem! Ale tak tomu není ani v nejmenším. Pavel, který začal tím, že pracoval jen šest hodin, dochází pravidelnou a mírnou prací k témuž výsledku jako Petr, který začal nadměrnou prací. Každý bude chtít být Pavlem; nastane konkurence o Pavlovo místo, konkurence v lenosti.

Co nám tedy přinesla směna stejných množství práce? Nadvýrobu, znehodnocení, nadměrnou práci provázenou nečinností, zkrátka hospodářské poměry, jaké vidíme v dnešní společnosti, až na pracovní konkurenci.

Ale ne, mýlíme se. Zbývá ještě jedno východisko, které by mohlo zachránit novou společnost, společnost Petrů a Pavlů. Petr spotřebuje sám výtěžek těch šesti pracovních hodin, které mu zbývají. Ale jakmile už nemusí směnit, protože vyrobil, nebude již muset vyrábět, aby směňoval, a celý předpoklad o společnosti založené na směně a dělbě práce padá. Rovnost směny by se dala zachránit jen tím, že by směna vůbec přestala existovat: Petra Pavel by dospěli k situaci Robinsona.

Předpokládá-li se tedy, že všichni členové společnosti jsou bezprostředními pracovníky, je směna stejného množství pracovnich hodin možná jen tehdy, dohodnou-li se předem na počtu hodin, který je třeba vynaložit na materiální výrobu. Ale taková dohoda popírá individuální směnu.

K témuž důsledku dospějeme, nevyjdeme-li z rozdělování vyrobených výrobků, nýbrž z aktu výroby. Ve velkém průmyslu si Petr nemůže sám svobodně určovat pracovní dobu, neboť Petrova práce není ničím bez součinnosti všech Petrů a všech Pavlů, kteří v podniku pracují. To také nejlépe vysvětluje, proč se angličtí továrníci tak úporně bránili zákonu o desetihodinovém pracovním dni. Příliš dobře věděli, že snížení pracovní doby o dvě hodiny, jestliže je jednou povolí pro ženy a děti,[51] bude mít nevyhnutelně za následek snížení pracovní doby i pro dospělé muže. Je v povaze velkého průmyslu, že pracovní doba musí být pro všechny stejná. Co je dnes výsledkem působení kapitálu a konkurence mezi dělníky, toho se zítra, až se zruší vztah mezi prací a kapitálem, dosáhne dohodou, založenou na poměru souhrnu výrobních sil k souhrnu existujících potřeb.

Ale taková dohoda je rozsudkem smrti pro individuální směnu, a tím jsme zase u svého prvního výsledku.

V zásadě neexistuje směna výrobků, nýbrž směna druhů páce, které spolupůsobí při výrobě. Způsob směny výrobních sil je rozhodující pro způsob směny výrobků. Všeobecně odpovídá způsob směny výrobků způsobu výroby. Změňte způsob výroby a následek toho bude, že se změní i způsob směny. Tak také vidíme v dějinách společnosti, že se způsob směny výrobků řídí podle způsobu jejich výroby. Individuální směna také odpovídá určitému způsobu výroby, který zase odpovídá antagonismu tříd. Čili: není individuální směny bez antagonismu tříd.

Ale svědomí počestných občánků se vzpírá uznat tento očividný fakt. Je-li někdo buržoou, nemůže jinak, musí v tomto antagonistickém vztahu vidět vztah harmonie a věčné spravedlnosti, která nikomu nedovoluje, aby se uplatňoval na úkor druhého. Pro buržou může individuální směna existovat bez antagonismu tříd: pro něho jsou to dvě věci, které spolu vůbec nesouvisí. Individuální směna, jak si ji představuje buržoa, se zdaleka nepodobá individuální směně, jaká probíhá ve skutečnosti.

Pan Bray dělá z iluse počestného měšťáka ideál, který by chtěl uskutečnit. Tím, že individuální směnu očistil, že ji zbavil všech antagonistických prvků, které v ní našel, domnívá se, že našel poměr „rovnosti“, který by se měl zavést do společnosti.

Pan Bray netuší, že tento poměr „rovnosti“, tento nápravný ideál, který by chtěl zavést do světa, je pouze odrazem současného světa a že je proto zcela nemožné přetvořit společnost na základě, který je sám pouze zkrášleným stínem této společnosti. A jak se tento stín postupně stává tělem, ukazuje se, že toto tělo má daleko k tomuto vysněnému přetvoření, že je to naopak tělo současné společnosti.[l]

§ III. Aplikace zákona proporcionality hodnot

A) Peníze

„Zlato a stříbro jsou první zboží, jejichž hodnota se konstituovala.“ [I, 69]

Zlato a stříbro jsou tedy první aplikace „hodnoty konstituované“ — p. Proudhonem. A protože p. Proudhon konstituuje hodnotu výrobků tím, že ji určuje poměrným množstvím práce v nich obsažené, zbývá mu pouze dokázat, že změny, k nimž dochází v hodnotě zlata a stříbra, lze vždy vysvětlit změnami pracovní doby nutné k jejich výrobě. To p. Proudhona ani nenapadá. Nemluví o zlatě a stříbře jako o zboží, mluví o nich jako o penězích.

Celá jeho logika, je-li tu vůbec nějaká logika, spočívá v tom, že vlastnost zlata a stříbra sloužit jako peníze podstrkuje všemu zboží, jehož hodnota se měří pracovní dobou. V této eskamotáži je rozhodně víc naivity než zlomyslnosti.

Užitečný výrobek, hodnocený pracovní dobou nutnou k jeho výrobě, je vždy schopen směny. Důkazem toho je, volá p. Proudhon, zlato a stříbro, které jsou v tom stavu „směnitelnosti“, který si přeji. Zlato a stříbro tedy jsou — hodnota, která dosáhla stavu konstituovanosti, jsou ztělesněním myšlenky p. Proudhona. Nikdo nemá při volbě svého příkladu větší štěstí. Kromě vlastnosti být zbožím hodnoceným jako každé jiné zboží pracovní dobou má zlato a stříbro ještě tu vlastnost, že je všeobecným směnným prostředkem, penězi. Považujeme-li pak zlato a stříbro za aplikaci „hodnoty konstituované“ pracovní dobou, není nic snazšího než dokázat, že každé zboží, jehož hodnota bude konstituována pracovní dobou, bude vždy směnitelné, bude penězi.

Tu vyvstává p. Proudhonovi v duchu zcela prostá otázka. Proč mají zlato a stříbro výsadu být typem „konstituované hodnoty“?

„Zvláštní funkce, kterou užívání přiřklo vzácným kovům, totiž funkce prostředkovat styk, je ryze konvenční a tuto úlohu by mohlo zastávat kterékoli jiné zboží, možná méně pohodlně, ale stejně spolehlivě; ekonomové to uznávají a lze pro to citovat nejeden příklad. Co je tedy příčinou této přednosti všeobecně přisuzované kovům, sloužit jako peníze, a jak lze vysvětlit tuto zvláštnost funkce stříbra, která nemá v politické ekonomii obdoby? — Nebo lze snad znovu vytvořit souvislost, z níž, jak se zdá, byly peníze vyrvány, a tím je znovu přivést k jejich pravému principu?“ [I, 68—69.]

Pan Proudhon již tím, že klade otázku těmito slovy, předpokládá peníze. Měl si nejprve položit otázku, proč se při směně, jak je dnes ustálena, musela směnná hodnota tak říkajíc individualisovat vytvořením zvláštního směnného prostředku. Peníze nejsou věc, je to společenský vztah. Proč je vztah peněz výrobním vztahem jako každý jiný ekonomický vztah, jako dělba práce atd.? Kdyby byl p. Proudhon měl o tomto vztahu jasno, nebyl by viděl v penězích výjimku, článek vyrvaný z řetězu, který dosud neznáme nebo který teprve musíme zjistit.

Byl by naopak zjistil, že tento vztah je pouze jedním článkem celého řetězu ostatních ekonomických vztahů, do něhož je pevně zapojen, a že tento vztah odpovídá určitému výrobnímu způsobu právě tak jako individuální směna. Ale co dělá p. Proudhon? Začíná tím, že vytrhává peníze z celkové souvislosti současného výrobního způsobu a pak z nich dělá první článek imaginární řady, která má být teprve objevena.

Jakmile byla uznána nutnost zvláštního směnného prostředku, tj. nutnost peněz, jde už jen o to vysvětlit, proč tato zvláštní funkce připadla zrovna zlatu a stříbru, a ne některému jinému zboží. Je to druhotná otázka, pro niž není vysvětlení ve spojitosti výrobních vztahů, nýbrž ve specifických vlastnostech inherentních zlatu a stříbru jako hmotě. Jestliže tedy ekonomové při této příležitosti „překročili hranice své vědy, jestliže se zabývali fysikou, mechanikou, dějinami atd.“, jak jim vytýká p. Proudhon, dělali jen to, co museli udělat. Tato otázka se již vymyká oblasti politické ekonomie.

„Nikdo z ekonomů,“ praví p. Proudhon, „nepostřehl ani nepochopil ekonomickou příčinu, která rozhodla o výsadě, jíž požívají drahé kovy.“ [I, 69.]

Ekonomickou příčinu, kterou nikdo — a ne bezdůvodně — nepostřehl ani nepochopil, p. Proudhon postřehl, pochopil a odkázal potomstvu.

„Nikdo totiž nezpozoroval, že zlato a stříbro byly prvním zbožím, jehož hodnota byla konstituována. V patriarchálním období se se zlatem a stříbrem obchoduje a směňuje se ještě v prutech, ale už s patrnou tendencí k převládnutí a se zjevnou předností. Postupně se jich zmocňují panovníci a vtiskují jim svou pečeť; a tímto panovnickým posvěcením vznikají peníze, tj. zboží povýtce, které si přes všechny otřesy trhu uchovává určitou proporcionální hodnotu a přijímá se při všech platbách... Zlato a stříbro, opakuji, vděčí za své zvláštní postavení tomu, že si pro své vlastnosti kovu a nesnadnost své výroby, především však díky zásahu veřejné autority, dobyly jako zboží záhy stálosti a autentičnosti.“

Tvrdit, že zlato a stříbro jsou první zboží, jejichž hodnota dosáhla konstituovanosti, znamená podle všeho, co bylo řečeno výše, tvrdit, že zlato a stříbro se první stalo penězi. To je veliký objev p. Proudhona, to je pravda, kterou před ním nikdo neobjevil.

Chtěl-li tím p. Proudhon říci, že zlato a stříbro je zboží, u něhož byla doba nutná k jeho výrobě známa dříve než u ostatního zboží, byl by to opět jeden z předpokladů, jimiž své čtenáře tak štědře častuje. Kdybychom se chtěli chytit této patriarchální učenosti, řekli bychom p. Proudhonovi, že nejdříve byla známa doba nutná k výrobě nejnezbytnějších předmětů, jako např. železa atd. Klasický luk A. Smitha mu odpustíme.

Ale jak může p. Proudhon po tom všem ještě mluvit o konstituování hodnoty, když přece hodnota nikdy není konstituována sama o sobě? Není konstituována dobou potřebnou k výrobě daného předmětu o sobě, nýbrž v poměru k množství všech ostatních výrobků, které mohou být vyrobeny za stejnou dobu. Konstituování hodnoty zlata a stříbra tedy předpokládá, že už byla konstituována hodnota celé řady jiných výrobků.

Ve zlatě a stříbře se tedy nestalo „konstituovanou hodnotou“ zboží, nýbrž „konstituovaná hodnota“ p. Proudhona se ve zlatě a stříbře stala penězi.

Prozkoumejme nyní důkladněji ekonomickě příčiny, které podle p. Proudhona zjednaly zlatu a stříbru tu přednost, že byly — tím, že prošly stavem konstituujícím hodnotu — povýšeny dříve než ostatní výrobky na peníze.

Tyto ekonomické příčiny jsou: „patrná tendence k převládnutí“ a „zjevná přednost“, která se jim dávala již v „patriarchálním období“, a jiné opisné výrazy téhož faktu, které ještě zvětšují naše nesnáze, protože komplikují fakt tím, že rozmnožují případy, které p. Proudhon uvádí, aby fakt vysvětlil. P. Proudhon však ještě nevyčerpal všechny rádoby ekonomické příčiny. Uvádíme jednu z nich, která má nepřekonatelnou, suverénní sílu:

„Peníze vznikají panovnickým posvěcením: panovníci se zmocňují zlata a stříbra a vtiskují jim svou pečeť.“ [I, 69.]

Vůle panovníků je tedy pro p. Proudhona nejvyšší příčinou v politické ekonomii!

Vskutku nezná vůbec dějiny, kdo neví, že za všech dob se museli panovníci podřídit ekonomickým podmínkám, že jim nikdy nediktovali své zákony. Politické i občanské zákonodárství jen vyslovuje, zaznamenává vůli ekonomických poměrů.

Zmocnil se panovník zlata a stříbra, aby z nich tím, že jim vtiskl svou pečeť, učinil všeobecně platný směnný prostředek, nebo se spíše tyto všeobecně platné směnné prostředky zmocnily panovníka a donutily jej, aby jim vtiskl svou pečeť a dal jim tak politické posvěcení?

Ražení, které se dávalo a dává penězům, nevyjadřuje jejich hodnotu, nýbrž jejich váhu. Stálost a autentičnost, o nichž mluví p. Proudhon, se vztahují pouze na ryzost mince, tj. na množství drahého kovu, jež mince obsahuje.

„Jediná vnitřní hodnota stříbrné marky,“ praví Voltaire se svým proslulým zdravým rozumem, „je marka ve stříbře, půl libry stříbra o váze osmi uncí. jedině váha a obsah drahého kovu tvoří tuto vnitřní hodnotu.“ (Voltaire, „Lawův systém“.[52])

Ale otázka, jakou hodnotu má unce stříbra nebo zlata, tím ještě není vyřešena. Má-li kašmír v obchodě „U velikého Colberta“ tovární značku „čistá vlna“, pak vám tato tovární značka ještě nic neříká o hodnotě kašmíru. Stále ještě zbývá zjistit, jakou hodnotu má vlna.

„Francouzský král Filip I.,“ praví p. Proudhon, „mísí do jedné tourské libry Karla Velikého třetinu jiného kovu, domnívaje se, že jelikož má monopol razit peníze, může činit totéž, co činí kterýkoli obchodník, který má monopol nějakého výrobku. Čím bylo ve skutečnosti toto falšování peněz, které bylo Filipovi a jeho nástupcům tolikrát vytýkáno? Postup z hlediska obchodních zvyklostí zcela správný, ale naprosto nesprávný z hlediska ekonomické vědy. Král se totiž domníval, že jelikož hodnotu určují nabídka a poptávka, lze buď vyrobením umělé vzácnosti, nebo tím, že se zmocni celé výroby, zvýšit ocenění a tím i hodnotu věcí a že to platí pro zlato a stříbro stejně jako pro obilí, víno, olej, tabák. Ale jakmile byl Filipův podvod objeven, byly jeho peníze zredukovány na svou skutečnou hodnotu a on ztratil všechno, oč chtěl ošidit své poddané. A týž výsledek měly později všechny podobné pokusy.“ [I, 70—71.]

Především se častokrát ukázalo, že napadne-li panovníka falšovat měnu, prodělá na tom on. Co při první emisi jednou získá, to ztrácí tolikrát, kolikrát se mu falšované peníze vracejí v podobě daní atd. Ale Filip a jeho nástupci se dovedli této ztráty víceméně vyvarovat, neboť sotva dali padělané peníze do oběhu, kvapem nařídili přetavit všechny peníze na jejich bývalý základ.

Ostatně kdyby byl Filip I. skutečně uvažoval jako p. Proud- hon, nebyl by „z obchodního hlediska“ uvažoval správně. Ani Filip I., ani p. Proudhon nedávají najevo obchodního ducha, když si myslí, že lze měnit hodnotu zlata zrovna tak jako hodnotu každého jiného zboží z toho jediného důvodu, že jejich hodnota je určena poměrem nabídky k poptávce.

Kdyby byl král Filip nařídil, aby se korec obilí od nynějška nazýval dva korce obilí, byl by býval podvodník. Byl by podvedl všechny rentiéry, všechny lidi, ktcří měli dostat 100 korců obilí; byl by způsobil, že všichni tito lidé by byli dostali místo 100 korců obilí jen 50. Dejme tomu, že by král byl dlužen 100 korců obilí; nyní by jich měl zaplatit jen 50. Ale na trhu by nestálo 100 korců o nic víc než dříve 50. Změnou názvu se nemění věc. Množství obilí jak nabízeného, tak žádaného se touto pouhou změnou názvu ani nezmenší, ani nezvětší. Protože poměr nabídky k poptávce přes tuto změnu názvu zůstane stejný, nedojde v ceně obilí k žádné skutečné změně. Mluvíme-li o nabídce a poptávce po věcech, nemluvíme o nabídce a poptávce po názvech těchto věcí. Filip I. nebyl tvůrcem zlata a stříbra, jak tvrdí p. Proudhon; byl pouze tvůrcem názvu peněz. Vydávejte své francouzské kašmíry za kašmíry asijské, možná, že se vám podaří oklamat jednoho nebo dva kupce. Jakmile však jednou podvod vyjde najevo, vaše údajně asijské kašmíry klesnou na cenu francouzských. Tím, že dával zlatu a stříbru falešnou etiketu, mohl král Filip I. klamat lidi jen tak dlouho, dokud tento klam nevyšel najevo. Jako každý jiný kramář šidil své zákazníky nepravdivým označením svého zboží; to mohlo trvat jen nějaký čas. Dříve nebo později musel zakusit neúprosnost zákonů obchodu. Chtěl p. Proudhon dokázat toto? Ne. Podle něho dává penězům hodnotu nikoli obchod, nýbrž panovník. A co dokázal ve skutečnosti? Že obchod je větší pán než panovník. I kdyby panovník nařídil, že napříště bude marka platit za dvě, obchod vám vždy poví, že tyto dvě marky neplatí víc než předtím jedna marka.

Tím jsme se však s otázkou hodnoty určené množstvím práce nedostali ani o krok dál. Stále ještě zbývá rozhodnout, jsou-li ty dvě marky, z nichž se nyní stala zase jedna předchozí marka, určeny výrobními náklady nebo zákonem nabídky a poptávky.

Pan Proudhon pokračuje:

„Je třeba také uvážit, že kdyby bylo bývalo v králově moci zdvojnásobit množství peněz místo je falšovat, byla by směnná hodnota zlata a stříbra rovněž klesla na polovinu, stále na tomto základě proporcionality a rovnováhy.“ [I, 71]

Je-li toto mínění, které p. Proudhon sdílí s ostatními ekonomy, správné, mluví ve prospěch jejich teorie o nabídce a poptávce, a ne ve prospěch páně Proudhonovy proporcionality. Neboť ať by bylo množství práce obsažené ve zdvojnásobeném množství zlata a stříbra jakékoli, jejich hodnota by byla klesla na polovinu, protože by poptávka byla zůstala stejná a nabídka se zdvojnásobila. Či že by se snad tentokrát „zákon proporcionality‘ náhodou shodoval s oním tak opovrhovaným zákonem nabídky a poptávky? Tato správná proporcionalita p. Proudhona je skutečně tak pružná, připouští tolik variací, kombinací a permutací, že se snad může jednou se vztahem nabídky a poptávky shodovat.

Tvrdit, že „každé zboží je, ne-li ve skutečnosti, tedy alespoň podle práva směnitelné“, a odvolávat se přitom na úlohu, kterou hrají zlato a stříbro, znamená tuto úlohu nechápat. Zlato a stříbro jsou směnitelné podle práva jen proto, že jsou směnitelné skutečně, a skutečně směnitelné jsou proto, že současná organisace výroby potřebuje universální směnný prostředek. Právo je pouze oficiální uznání skutečnosti.

Viděli jsme, že příklad peněz jako aplikace hodnoty, která dosáhla konstituovanosti, zvolil si p. Proudhonjen proto, aby mohl propašovat jako kontraband celou svou teorii směnitelnosti, tj. aby mohl dokázat, že každé zboží oceněné podle svých výrobních nákladů se musí stát penězi. To všechno by bylo v pořádku, nebýt té malé závady, že zrovna zlato a stříbro jako mince jsou jediným zbožím, které není určeno svými výrobními náklady; a to je do té míry správné, že mohou být v oběhu nahrazeny papírem. Dokud je možno pozorovat určitou proporci mezi potřebami oběhu a množstvím vydaných peněz, ať jsou to peníze papírové, zlaté, platinové nebo měděné, nelze mluvit o pozorování proporce mezi vnitřní hodnotou (výrobními náklady) a nominální hodnotou peněz. Ovšem, v mezinárodním obchodu jsou peníze určovány jako každé jiné zboží pracovní dobou. Ale to je tím, že i zlato a stříbro jsou v mezinárodním obchodu směnným prostředkem jako výrobek, a ne jako mince, tj. tím, že zlato a stříbro ztrácejí rysy „stálosti a autentičnosti“, svého „panovnického posvěcení“, které tvoří podle p. Proudhona jejich specifický ráz. Ricardo si byl této pravdy velmi dobře vědom, takže ačkoli založil celý svůj systém na hodnotě určené pracovní dobou a ačkoli řekl: „zlato a stříbro mají, jako každé jiné zboží, hodnotu jen podle množství práce nutné k jejich výrobě a k jejich dodání na trh“, nicméně dodal, že hodnota peněz není určena pracovní dobou ztělesněnou v jejich hmotě, nýbrž jen zákonem nabídky a poptávky.

„Ačkoli papírové peníze nemají vnitřní hodnotu, přece jen, omezí-li se jejich množství, může být jejich směnná hodnota právě tak velká jako hodnota mincí téhož označení nebo kovu, který je v nich obsažen. Podle téže zásady, ti. omezí-li se množství peněz, mohla by lehká mince obíhat, jako kdyby měla hodnotu, kterou by musela mít při zákonné váze a ryzosti, a ne jak odpovídá hodnotě ryzího kovu, který skutečně obsahuje. Proto vidíme v dějinách anglické měny, že naše kovové peníze se nikdy neznehodnocovaly v té míře, jak byla zmenšena jejich váha. Příčina je v tom, že jejich množství se nikdy nezvětšovalo úměrně poklesu jejich vnitřní hodnoty.“ (Ricardo, citované dílo [str. 206—207].)

J. B. Say podotýká k těmto Ricardovým slovům:

„Tento příklad by myslím stačil, aby přesvědčil autora, že základem každé hodnoty není množství práce nutné k výrobě zboží, nýbrž jeho pociťovaná potřeba spolu s jeho vzácností.“[53]

Tedy peníze, které podle Ricarda už nejsou hodnotou určenou pracovní dobou a které J. B. Say proto uvádí jako příklad, jímž by dokázal Ricardovi, že ostatní hodnoty by pak rovněž nebyly určeny pracovní dobou, tyto peníze, které J. B. Say uvádí jako příklad hodnoty určené výhradně nabídkou a poptávkou, jsou pro p. Proudhona příkladem par excellence aplikace hodnoty konstituované... pracovní dobou.

Abychom se dostali ke konci: nejsou-li peníze „hodnotou konstituovanou“ pracovní dobou, mohou mít tím méně něco společného s páně Proudhonovou správnou „proporcionalitou“. Zlato a stříbro jsou vždy směnitelné proto, že mají zvláštní funkci sloužit jako universální směnný prostředek, a ne proto, že existují v množství úměrném souhrnu bohatství; nebo lépe řečeno, jsou vždy úměrné, protože — jediné ze všech druhů — zboží slouží jako peníze, jako všeobecný směnný prostředek, ať je jich v poměru k souhrnu bohatství jakékoli množství.

„Oběživa nikdy nemůže být tolik, aby bylo nadbytečné; neboť snížíte-li jeho hodnotu, zvýšíte tím v témž poměru jeho množství a zvýšením jeho hodnoty zmenšíte jeho množství.“ (Ricardo.) [II, 205.]

„Jaký je to zmatek, ta politická ekonomie!“ volá p. Proudhon. [I, 72.]

„Proklaté zlato! volá zábavně nějaký komunista“ (ústy p. Proudhona). „Stejně by se mohlo říci: Proklatá pšenice, proklatá réva, proklaté ovce!, neboť stejně jako zlato a stříbro musí každá obchodní hodnota dosáhnout svého zcela přesného určení.“ [I, 73.]

Myšlenka dát ovcím a révě vlastnost peněz není nová. Ve Francii ji najdeme ve století Ludvíka XIV. V této době, kdy peníze začaly nabývat své všemohoucnosti, naříkali si lidé na znehodnocení všeho ostatního zboží a úpěnlivě volali po okamžiku, kdy „každá obchodní hodnota“ bude moci dosáhnout svého zcela přesného určení, kdy se stane penězi. Už u Boisguilleberta, jednoho z nejstarších francouzských ekonomů, čteme:

„Pak budou peníze díky tomuto nedozírnému přílivu konkurentů, zboží, dosazených do své správné hodnoty, odkázány do svých přirozených mezí.“ („Économistes fnanciers du dixhuitième siècle“ [„Finanční ekonomové osmnáctého století“], str. 422, vyd. Daire.)

Jak patrno, první iluse buržoasie jsou také jejími posledními ilusemi.

B) Přebytek práce

„V politicko-ekonornických dílech čítáváme tuto absurdní hypothesu: Kdyby se cena všech věcí zdvojnásobila... jako by cena všech věcí nebyla poměr věcí a jako bychom mohli zdvojnásobit poměr, vztah, zákon!“ (Proudhon, sv. 1, str. 81.)

Ekonomové upadli v tento omyl, poněvadž nedovedli aplikovat „zákon proporcionality“ a „konstituované hodnoty“.

Bohužel, tuto absurdní hypothesu najdeme i v díle p. Proudhona, svazek I, str. 110: „Kdyby všeobecně stouply mzdy, stouply by rovněž ceny všech věcí.“ A navíc, setkáváme-li se v politicko-ekonomických dílech s uvedenou větou, najdeme tam také její vysvětlení.

„Tvrdíme-li, že cena všeho zboží stoupá nebo klesá, vyjímáme vždy jedno nebo druhé zboží; a touto výjimkou bývají obvykle peníze nebo práce.“ („Encyclopaedia Metropolitana or Universal Dictionary of Knowledge“ [„Metropolitní encyklopedie aneb universální slovník znalostí“], sv. VI, Seniorova stať „Political Economy“ [„Politická ekonomie“], Londýn 1836.[54] Viz rovněž o tomto výrazu J. St. Mill, „Essays on some unsettled questions of Political Economy“ [„Pojednání o některých nevyřešených otázkách politické ekonomie“], Londýn 1841, a Tooke, „A History of Prices“ [„Dějiny cen“] atd., Londýn 1838.[55])

Přejděme nyní k druhé aplikaci „konstituované hodnoty“ a ostatních proporcionalit, jejichž jcdinou chybou je, že jsou málo proporcionální, a podívejme se, je-li v tom p. Proudhon šťastnější než při proměně ovcí v peníze.

„Ekonomové všeobecně uznávají axióm, že každá práce musí vykazovat přebytek. Tato these je pro mne obecně a absolutně pravdivá: je to doplněk zákona proporcionality, který lze považovat za shrnutí veškeré ekonomické vědy. Prosím však ekonomy o prominutí: zásada, že každá práce musí vykazovat přebytek, nemá v jejich teorii smysl a nelze ji dokázat.“ (Proudhon [I, 73].)

Aby dokázal, že každá práce musí vykazovat přebytek, perso niftkuje p. Proudhon společnost; činí z ní společnost-osobu, společnost, která zdaleka není společností osob, protože má své vlastní zákony, které nemají nic společného s osobami, z nichž se společnost skládá, a má také svůj „vlastní rozum“ — ne rozum obyčejných lidí, nýbrž rozum, který nemá obyčejný lidský rozum. Pan Proudhon vytýká ekonomům, že nepochopili osobnost této kolektivní bytosti. Jsme rádi, že mu můžeme uvést citát z amerického ekonoma, který vytýká ostatním ekonomům pravý opak:

„Morální osobě (the moral entity), gramatické bytosti (the grammatical being) nazývané společnost byly připsány vlastnosti, které mají reálnou existenci jen v představě lidí, kteří dělají ze slova věc... A to právě způsobilo v politické ekonomii velmi mnoho nesnází a politováníhodných omylů.“ (Th. Cooper, „Lectures on the Elements of Political Economy“ [„Přednášky o základech politické ekonomie“], Columbia 1826.[56])

„Tento princip o přebytku skýtaném prací,“ pokračuje p. Proudhon, „je pro jednotlivce platný jen proto, že vychází ze společnosti, která jim takto dopřává dobrodiní svých vlastních zákonů.“ [I, 75.]

Chce tím p. Proudhon prostě říci, že jednotlivec žijící ve společnosti může vyrobit víc než isolovaný jednotlivec? Má na mysli tento přebytek výroby sdružených jednotlivců nad výrobou nesdružených jednotlivců? Je-li tomu tak, můžeme mu uvést stovky ekonomů, kteří vyjádřili tuto prostou pravdu beze všeho toho mysticismu, jímž se obklopuje p. Proudhon. Co např. říká p. Sadler:

„Spojená práce vykazuje výsledky, jaké nikdy nemůže vykazovat práce individuální. Proto tou měrou, jak se lidstvo početně rozmnoží, bude přebytek výrobků jeho spojené práce daleko větší, než by odpovídalo prostému součtu číselného přírůstku lidstva... Jak v mechanických řemeslech, tak ve vědecké práci může dnes jeden člověk vykonat za jediný den víc než isolované individuum za celý svůj život. Matematický axióm, že celek se rovná součtu částí. již pro náš předmět neplatí. Co se týče práce, tohoto mohutného pilíře lidské existence (the great pillar of human existence), lze říci, že výsledek společného úsilí je mnohem větší než to, co individuální a isolované úsilí může vůbec kdy vykonat.“ (T. Sadler, „The law of population“ [„Zákon populace“], Londýn 1830.[57])

Vraťme se k p. Proudhonovi. Praví, že se přebytek práce dá vysvětlit společností-osobou. Život této osoby se řídí zákony, které jsou protikladné zákonům, podle nichž jedná člověk jako jednotlivec; p. Proudhon to chce dokázat „fakty“.

„Objev nového hospodářského postupu nemůže nikdy vynést vynálezci takový zisk, jaký vynese společnosti... Zjistilo se, že z železničních podniků se podnikatelé obohatí mnohem méně než stát... Průměrná cena formanky za dopravu zboží je 18 centimů za tunu a kilometr ze skladiště do skladiště. Bylo vypočteno, že při této ceně by obyčejný železniční podnik neměl ani 10 procent čistého zisku, což by se přibližně rovnalo zisku povoznictví. Připustíme-li však, že rychlost železniční a koňské dopravy se k sobě má asi jako 4:1, bude mít železnice při stejných cenách asi 400 procent zisku, který má povoznictví, protože ve společnosti je čas sám hodnotou. Avšak tato obrovská výhoda, velmi reálná pro společnost, se zdaleka nerealisuje ve stejném poměru pro povozníka, který nemá ani 10 procent zisku, ačkoli opatřil společnosti 400 procent zisku. Předpokládejme však, aby to bylo ještě názornější, že železnice zvýší svůj tarif na 25 centimů, kdežto tarif povoznictví zůstane 18 centimů; železnice pak ihned ztratí všechny objednávky na dopravu zboží. Odesilatelé i příjemci, všichni se vrátí k vozu, ba ke káře, musí-li to být. Lokomotivu nechají být: společenský zisk 400 procent se obětuje soukromé ztrátě 35 procent. A je pochopitelné proč: výhoda, kterou dává rychlost železnice, je ryze společenská a každý jednotlivec z ní má jen velmi málo (nezapomínejme, že zatím jde jen o dopravu zboží), kdežto ztráta postihne spotřebitele přímo a osobně. Společenský zisk rovnající se 400 představuje pro jednotlivce, má-li společnost jen milion členů, čtyři desetitisíciny, kdežto ztráta 33% pro spotřebitele by předpokládala 33 milionů společenského deficitu.“ (Proudhon [I, 75, 76].)

Že p. Proudhon vyjadřuje čtyřnásobnou rychlost 400 procenty původní rychlosti, to by ještě ušlo. Když však uvádí ve vztah procenta rychlosti s procenty zisku a vytváří poměr mezi dvěma vztahy, které lze sice měřit každý zvlášť procenty, ale přesto jsou navzájem nesouměřitelné, znamená to uvést v poměr procenta a věci samy nechat stranou.

Procenta zůstávají procenty. 10 procent a 400 procent jsou souměřitelné; mají sek sobějako 10 :400. Tudíž, soudí p. Proudhon, zisk 10 procent platí čtyřicetkrát méně než čtyřnásobná rychlost. Aby zachoval zdání, říká, že pro společnost je čas hodnotou (time is money). Tento omyl pramení z toho, že p. Proudhon si mlhavě vzpomíná, že existuje vztah mezi hodnotou a pracovní dobou, a popílí si ztotožnit pracovní dobu s dobou dopravy, tj. ztotožňuje těch několik topičů, strojvůdců a spol., jejichž pracovní doba se skutečně rovná době dopravy, s celou společností. Tak se rychlost rázem stává kapitálem a p. Proudhon má pak plné právo říci: „Zisk 400 procent se obětuje ztrátě 35 procent.“ A když tuto prazvláštní větu stanovil jako matematik, vysvětluje nám ji jako ekonom.

„Společenský zisk rovnající se 400 představuje pro jednotlivce, má-li společnost jen 1 milion členů, čtyři desetitisíciny.“ Budiž. Nejde však o 400, jde o 400 procent, a zisk 400 procent představuje pro jednotlivce 400 procent, ne více, ne méně. Ať už je kapitál jakýkoli, dividendy budou vždy činit 400 procent. Co činí p. Proudhon? Pokládá procenta za kapitál, a jako by se bál, že zmatek, který napáchal, není dost zjevný, dost „názorný“, pokračuje:

„Ztráta 33 procent pro spotřebitele by předpokládala 33 milionů společenského deficitu.“ 33 procent ztráty pro spotřebitele zůstává 33 procenty ztráty pro milion spotřebitelů. Jak tedy může p. Proudhon při zdravém rozumu tvrdit, že při ztrátě 33 procent činí společenská ztráta 33 milionů, nezná-li ani společenský kapitál, ani kapitál jediného účastníka? P. Proudhonovi tedy nestačí, že ztotožnil kapitál a procenta; překonává se ještě tím, že ztotožňuje kapitál vložený do podniku s počtem účastníků.

„Předpokládejme skutečně, aby to bylo ještě názornější“, určitý kapitál. Společenský zisk 400 procent, rozdělen mezi milion účastníků s podílem 1 franku, činí 4 franky zisku na osobu, a ne 0,0004, jak tvrdí p. Proudhon. Stejně tak ztráta 33 procent každého účastníka představuje společenský deficit 330 000 franků, a ne 33 milionů (100:33 = 1,000 000:330 000).

Zaujat svou teorií společnosti-osoby, zapomíná p. Proudhon dělit stem; takto dosahuje 330 000 franků ztráty. Ale 4 franky zisku na osobu činí pro společnost 4,000 000 franků zisku. Společnosti tedy zůstává 3,670 000 franků čistého zisku. Tento přesný výpočet dokazuje pravý opak toho, co chtěl p. Proudhon dokázat, že zisk a ztráta společnosti nejsou vůbec nepřímo úměrné zisku a ztrátě jednotlivců.

Když jsme opravili tyto prosté početní chyby, podívejme se, k jakým důsledkům bychom došli, kdybychom připustili pro železnice takový poměr rychlosti a kapitálu, jaký uvádí p. Proudhon, ovšem bez početních chyb. Dejme tomu, že čtyřikrát rychlejší doprava stojí čtyřikrát tolik. Tato doprava by nevynášela méně zisku než doprava povozem, která je čtyřikrát pomalejší a čtyřikrát levnější. Bere-li tedy povozník 18 centimů, mohla by železnice brát 72 centimů. To by byl „matematicky přesně“ důsledek páně Proudhonových předpokladů, odmyslíme-li si opět jeho početní chyby. Ale tu nám najednou tvrdí, že by železnice ztratila všechny zakázky na dopravu zboží, kdyby žádala 25 centimů místo 72. Jistojistě, musíme se vrátit k povozu, ba ke káře. Smím-li však dát p. Proudhonovi dobrou radu, nechť nezapomene ve svém „Programu progresivního sdružení“ dělit stem. Bohužel, není naděje, že dá na naši radu, neboť je tak nadšen svým „progresivním“ výpočtem, který odpovídá jeho „progresivnímu sdružení“, že volá jako u vytržení:

„Ukázal jsem již ve II. kapitole, při řešení antinomie hodnoty, že výhody každého užitečného vynálezu jsou nepoměrně menší pro vynálezce, ať dělá cokoli, než pro společnost; dokázal jsem to s matematickou přesností!“

Vraťme se k fikci o společnosti-osobě, která neměla jiný účel než dokázat tu prostou pravdu, že nový vynález, který umožňuje týmž množstvím práce vyrobit větší množství zboží, způsobuje pokles směnné hodnoty výrobku. Společnost tedy nemá zisk proto, že získá víc směnných hodnot, nýbrž proto, že získá víc zboží za stejnou hodnotu. Co se týče vynálezce, jeho zisk vlivem konkurence postupně klesne až na všeobecnou úroveň zisků. Dokázal p. Proudhon toto tvrzení, jak si to předsevzal? Ne. To mu však nebrání vytýkat ekonomům, že tento důkaz nepodali. Abychom mu dokázali opak, uvedeme pouze Ricarda a Lauderdala; Ricarda jako hlavu školy, která určuje hodnotu pracovní dobou, Lauderdala jako jednoho z nejrozhodnějších obhájců určování hodnoty nabídkou a poptávkou. Oba rozvíjeli touž thesi.

„Tím, že neustále usnadňujeme výrobu, snižujeme zároveň hodnotu některých věcí, které byly vyrobeny dříve, i když tím zvětšujeme nejen národní bohatství, nýbrž i schopnost výroby v budoucnosti... Jakmile pomocí strojů nebo přírodovědných znalostí nutíme přírodní síly, aby konaly práci, kterou předtím vykonával člověk, směnná hodnota této práce příslušně klesne. Jestliže mlýn dosud uvádělo do pohybu deset lidí a pak se přišlo na to, že se pomocí větru nebo vody může práce těchto deseti lidí ušetřit, hodnota mouky, která je produktem činnosti, mlýna, ihned klesne úměrně množství ušetřené práce; a společnost by byla bohatší o hodnotu věcí, které by práce těchto deseti lidí mohla vyrobit, protože fond určený k jejich obživě by se nijak nezmenšil.“ (Ricardo [II, 59].)

Lauderdale zase praví:

„Zisk z kapitálů pochází vždy z toho, že nahrazují část práce, kterou by člověk musel konat ručně, nebo že konají část práce, ktrá přesahuje osobní síly člověka a kterou člověk sám není s to vykonat. Nepatrný zisk, kterého vcelku dosahují majitelé strojů ve srovnání s cenou práce, kterou stroje nahrazují, vyvolá snad pochyby o správnosti tohoto názoru. Parní čerpadlo např. vyčerpá za den z uhelného dolu víc vody, než by mohlo vynést na zádech 300 lidí, i kdyby přitom používali věder; a nesporně nahrazuje jejich práci s mnohem menšími náklady. Tak je tomu se všemi stroji. Vykonávají za mnohem nižší cenu práci, kterou dříve vykonávaly lidské ruce... Dejme tomu, že vynálezci stroje, který koná práci čtyř lidí, byl udělen patent. Je jasné, že po celou dobu trvání privilegia bude mzda dělníků měřítkem ceny, kterou vynálezce stanoví pro své výrobky, neboť výhradní privilegium znemožňuje jakoukoli konkurenci kromě té, která je výsledkem práce dělníků. Aby si tedy zajistil zakázky, bude vynálezce žádat o něco méně, než činí mzda za práci, kterou jeho stroj nahrazuje. Jakmile však privilegium vyprší, zavedou se stroje téhož druhu i jinde a začnou soupeřit s jeho strojem. Pak ovšem stanoví svou cenu podle všeobecné zásady tím, že ji učiní závislou na počtu strojů. Zisk z vložených fondů..., ačkoli je výsledkem nahrazené práce, se nakonec neřídí podle hodnoty této práce, nýbrž, jako ve všech ostatních případech, konkurencí mezi majiteli fondů; a stupeň konkurence je vždy dán poměrem mezi množstvím kapitálů, které se k tomuto účelu nabízejí, a poptávkou po nich.“ [Str. 119, 123, 124, 125, 134.]

Konec konců, bude-li v novém průmyslovém odvětví zisk větší než v jiných odvětvích, najdou se vždy kapitály, které se vrhnou do tohoto odvětví, dokud míra zisku neklesne na všeobecnou úroveň.

Právě jsme viděli, že příklad se železnicemi nebyl s to vnést víc světla do fikce osoby společnosti. Přesto p. Proudhon směle pokračuje:

„Jakmile jsme osvětlili tyto body, není nic snazšího než vysvětlit, proč práce musí skýtat každému výrobci přebytek.“ [I, 77.]

Co nyní následuje, náleží do klasického starověku. Je to poetické vyprávění, při němž se má čtenář zotavit po únavě, která na něj asi padla z přesnosti předchozích matematických důkazů. Pan Proudhon dává své osobě společnosti jméno Prométheus a takto velebí jeho činy:

„Zpočátku, vycházeje z lůna přírody, probouzí se Prométheus k životu v nečinnosti plné půvabů“ atd. atd. „Prométheus se dává do díla a od prvního dne, prvního dne druhého stvoření světa, se výrobek Prométheův, tj. jeho bohatství, jeho blahobyt, rovná deseti. Druhého dne Prométheus dělí svou práci jeho výrobek vzrůstá na sto. Třetího dne a každého následujícího dne Prométheus vynalézá stroj; objevuje nové užitečné vlastnoti těles, nové síly v přirodě...Každým krokem, který učiní jeho průmyslová činnost, stoupá číslice jeho výroby a zvěstuje mu vzrůstající štěstí. A konečně, protože spotřebovávat pro něho znamená vyrábět, je jasné, že mu každý den spotřeby, při níž spotřebuje jen výrobek minulého dne, zanechává přebytek výrobku na příští den.“ [I, 77—78.]

Tento Prométheus p. Proudhona je podařený chlapík, stejně slabý v logice jako v politické ekonomii. Dokud nás pouze poučuje, jak dělba práce, užívání strojů, využívání přírodních sil a vědeckých poznatků rozmnožuje výrobní síly člověka a dává přebytek ve srovnání s produktem isolované práce, má tento nový Prométheus jen to neštěstí, že přišel příliš pozdě. Sotva však Prométheus začne řečnit o výrobě a spotřebě, stává se opravdu groteskním. Spotřebovávat znamená pro něho vyrábět; příští den spotřebuje, co den předtím vyrobil; tak má vždy náskok jednoho dne; tento náskok je jeho „pracovním přebytkem“. Protože však spotřebuje příští den, co den předtím vyrobil, musel první den, jemuž nic nepředcházelo, vykonat dvoudenní práci, aby měl den náskoku. Jak získal prvního dne tento přebytek, když přece ještě nebylo ani dělby práce, ani strojů, ani jiných znalostí o přírodních silách než znalost ohně? A tak otázka tím, že byla posunuta zpět „až k prvnímu dni druhého stvoření světa“, nepostoupila ani o krok. Tento způsob vysvětlování věcí má v sobě zároveň něco řeckého i hebrejského, je zároveň mystický i alegorický a dává p. Proudhonovi plné právo říci:

„Dokázal jsem teoreticky i fakty princip, že práce musí zanechávat přebytek.“

Fakta, to je onen skvělý progresivní výpočet; teorie, to je mythus o Prométheovi.

„Ale,“ pokračuje p. Proudhon, „tento princip, tak jistý jako aritmetická poučka, se zdaleka ještě neuskutečnil pro všechny. Zatímco následkem pokroku kolektivní práce výtěžek každého dne individuální práce neustále stoupá, což by mělo mít nutně za následek, že by při stejné mzdě měl být pracovník den ze dne bohatší, existují ve společnosti stavy, které bohatnou, a jiné, které hynou.“ [I, 79—80.]

Roku 1770 mělo Spojené království Velké Británie 15 milionů obyvatel, z nich byly 3 miliony produktivní. Výkonnost technických výrobních sil odpovídala přibližně dalším 12 milionům obyvatel; bylo tu tedy celkem 15 milionů výrobních sil. Poměr výrobních sil k počtu obyvatel byl tedy 1: 1, a poměr technické výkonnosti k výkonnosti ruční práce 4: 1.

V roce 1840 bylo obyvatelstva ke 30 milionům; z toho bylo produktivních 6 milionů, zatímco technická výkonnost stoupla na 650 milionů, tj. měla se k celému obyvatelstvu jako 21: 1 a k výkonnosti ruční práce jako 108: 1.

V anglické společnosti stoupla tím za 70 let produktivita jednoho pracovního dne o 2700 procent, tj. v roce 1840 se vyrobilo za jeden pracovní den dvacetsedmkrát tolik jako v roce 1770. Podle p. Proudhona by se musela položit takováto otázka: Proč nebyl anglický dělník v roce 1840 dvacetsedmkrát bohatší než dělník v roce 1770? Kdo by kladl podobnou otázku, musel by ovšem předpokládat, že Angličané by byli mohli vyrobit toto bohatství i bez historických podmínek, za nichž bylo vyrobeno, jako jsou např. akumulace soukromých kapitálů, moderní dělba práce, továrny, anarchická konkurence, systém námezdní práce, zkrátka všechno to, co je založeno na třídním antagonismu. Neboť to právě byly existenční podmínky pro rozvoj výrobních sil a vzrůst přebytku práce. K tomu, aby bylo možno dosáhnout tohoto vývoje výrobních sil a tohoto přebytku práce, byla tedy nutná existence tříd, které se obohacují, a tříd, které hynou.

Co je tedy konec konců tento Prométheus, vzkříšený p. Proudhonem? Je to společnost, jsou to společenské vztahy založené na antagonismu tříd. Nejsou to vztahy mezi jednotlivcem a jednotlivcem, nýbrž mezi dělníkem a kapitalistou, mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem atd. Zrušte tyto vztahy a popřeli jste celou společnost a váš Prométheus bude pouhý přízrak bez rukou a nohou, tj. bez továrny, bez dělby práce, zkrátka bez toho všeho, co jste mu původně dali, aby mohl dosáhnout tohoto přebytku práce.

Jestliže by tedy v teorii stačilo, jak to dělá p. Proudhon, vykládat formuli o přebytku práce ve smyslu rovnosti, bez ohledu na současné podmínky výroby, musilo by v praxi stačit rozdělit mezi dělníky rovným dílem všechno nyní nabyté bohatství, aniž bychom cokoli změnili na dnešních výrobních podmínkách. Toto rozdělení by zajisté jednotlivým účastníkům nezajistilo zvlášť velký blahobyt.

Ale p. Proudhon není zdaleka tak pesimistický, jak bychom se domnívali. Protože proporcionalita je pro něho vším, musí chtě nechtě vidět ve svém jednou provždy daném Prométheovi, tj. v současné společnosti, začátek uskutečnění své oblíbené ideje.

„Ale všude je také pokrok bohatství, tj. proporcionalita hodnot, vládnoucím zákonem; a jestliže ekonomové stavějí proti žalobám sociální strany postupující vzrůst národního bohatství a zlepšení postavení i těch nejnešťastnějších tříd, hlásají tím, aniž to sami tuší, pravdu, která je odsouzením jejich teorií.“ [I, 80.]

Co je ve skutečnosti společenský majetek, národní bohatství? Je to bohatství buržoasie, a ne bohatství každého jednotlivého buržoy. Dobrá! Ekonomové tedy jen dokázali, jak za existujících výrobních vztahů vzniklo bohatství buržoasie a jak ještě musí vzrůst. Pokud jde o dělnickou třídu, je ještě velmi sporné, zda se její postavení následkem rozmnožení takzvaně veřejného bohatství zlepšilo. Když se ekonomové, aby podepřeli svůj optimismus, dovolávají příkladu anglických dělníků pracujících v bavlnářském průmyslu, vidí jejich situaci pouze v řídkých momentech obchodní prosperity. Tyto momenty prosperity jsou k obdobím krize a stagnace „ve správné proporcionalitě“ 3 : 10. Anebo snad, když ekonomové mluví o zlepšení, mají na mysli ty miliony dělníků, kteří museli zahynout ve Východní Indii, aby se získaly pro l1/2 milionu dělníků zaměstnaných ve stejném průmyslovém odvětví v Anglii 3 roky prosperity za 10 let?

Pokud jde o dočasnou účast na vzrůstu národního bohatství, to je něco jiného. Skutečnost dočasné účasti se vysvětluje teorií ekonomů. Je jejím potvrzením, ne jejím „odsouzením“, jak tvrdí p. Proudhon. Je-li něco třeba odsoudit, je to zajisté systém p. Proudhona, který by, jak jsme ukázali, snížil dělnické mzdy na minimum, přes růst bohatství. Jedině snížením dělnické mzdy na minimum by provedl aplikaci správné proporcionality hodnot, „hodnoty konstituované“ pracovní dobou. Právě proto, že mzda v důsledku konkurence kolísá, hned stoupá nad cenu nejnezbytnějších životních potřeb dělníka, hned zas klesá pod ni, může se dělník alespoň trochu podílet na vzrůstajícím společenském bohatství, nebo také zahynout v bídě. To je celá teorie ekonomů, kteří si o tom nedělají iluse.

Po dlouhých odbočkách o železnicích, o Prométheovi a o nové společnosti, kterou je třeba rekonstituovat na základě „konstituované hodnoty“, odhodlává se p. Proudhon k shrnutí; přemožen dojetím volá otcovským tónem:

Zapřísahám ekonomy, aby se v hloubi srdce na okamžik zamyslili, bez předsudků, které je matou, a bez ohledu na úřady, které zaujímají nebo o které usilují, na zájmy, kterým slouží, na hlasy, o něž usilují, na vyznamenání, která lichotí jejich ješitnosti, aby se zamyslili a odpověděli, zda se jim až dosud princip, že každá práce musí vykázat přebytek, ukázal s celým tímto řetězem předpokladů a důsledků, které jsme odhalili.“ [I, 80.]

__________________________________

Poznámky:

a — naopak. (Pozn. red.)

b Ricardo určuje, jak známo, hodnotu zboží „množstvím práce potřebné k jeho získání“. Forma směny, panující v každém výrobním způsobu založeném na výrobě zboží, tedy i v kapitalistickém, nese s sebou, že se tato hodnota nevyjadřuje přímo v množství práce, nýbrž v množství nějakého jiného zboží. Hodnota zboží vyjádřená v určitém množství jiného zboží (ať to jsou peníze nebo ne) se u Ricarda nazývá relativní hodnota. (Engelsova poznámka k německému vydání roku 1885.)

c Větu, že „přirozená“, tj. normální cena pracovní síly se shoduje s minimem mzdy, tj. ekvivalentem hodnoty životních prostředků nutných pro dělníka k životu a plození — tuto větu jsem poprvé vyslovil v „Nástinu kritiky politické ekonomie“ (v „Deutsch-Französische Jahrbücher“, Paříž 1844) a v „Postavení dělnické třídy v Anglii“[45]. Jak je zde vidět, Marx tuto thesi tehdy akceptoval. Od nás obou ji převzal Lassalle. Ale i když má mzda ve skutečnosti stálou tendenci přibližovat se svému minimu, je hořejší věta přece jen nesprávná. Fakt, že pracovní síla je zpravidla a v průměru placena pod svou hodnotou, nemůže její hodnotu změnit. V „Kapitálu“ pak Marx onu výše uvedenou větu nejen opravil (oddíl Koupě a prodej pracovní síly), nýbrž také (kap. XXIII, Všeobecný zákon kapitalistické akumulace) vyložil okolnosti, které kapitalistické výrobě dovolují stlačovat cenu pracovní síly stále víc a víc pod její hodnotu. — B. E. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1885.)

d — zkráceně, s vypuštěním některých článků. (Pozn. red.)

e — pravé názvy věcí. (Pozn. red.)

f — otrok. (Pozn. red.)

g — uchovávat. (Pozn. red.)

h Ve výtisku, který Marx roku 1876 daroval N. Utinové, je po slovu „práce“ doplněno „pracovní síla“. Totéž je doplněno také ve francouzském vydání z roku 1896. (Pozn. red.)

i Kvůli životu obětovat zdroje žití. (Juvenal, „Satiry“.) (Pozn. red.)

j — mořští úhoři. (Pozn. čes. red.)

k Už není Troja! (Pozn. red.)

l Jako každá jiná teorie, našla i teorie p. Braye stoupence, kteří se dali oklamat vnějším zdáním. V Londýně, v Sheffieldu, v Leedsu a v četných jiných anglických městech byly založeny equitable-labour-exchange-bazars [bazary pro spravedlivou směnu produktů práce]. Když pohltily značné kapitály, udělaly všechny skandální bankrot. Lidi na ně přešla jednou provždy chuť. Budiž to výstrahou p. Proudhonovi. (Marxova poznámka.)

Je známo, že Proudhon si tuto výstrahu nevzal k srdci. V roce 1849 se sám pokusil založit novou směnnou banku v Paříži. Zkrachovala však ještě dříve, než se pořádně rozběhla; soudní stíhání p. Proudhona musilo pomoci zakrýt tento krach. — B. E. (Doplnil Engels k německému vydání roku 1885.)


38 Marx cituje knihu Simonda de Sismondi, „Études sur lʼéconomie politique“ [„Studie o politické ekonomii“], sv. I—II, Brusel 1837—1838.

39 Lauderdale, „Recherches sur la nature et lʼorigine de la richesse publique“. Traduit de lʼanglais, par. E. Lagentie de Lavaïsse [„Zkoumání o povaze a původu veřejného bohatství“. Z angličtiny přeložil E. Lagentie de Lavaïsse], Paříž 1808, str. 33.

40 David Ricardo, „Des principes de lʼéconomie politique et de lʼimpôt“. Traduit de lʼanglais par F. S. Constancio; avec des notes explicatives et critiques par J. B. Say [„Zásady politické ekonomie a zdanění“. Z angličtiny přeložil F. S. Constancio, vysvětlivkami a kritickými poznámkami opatřil J. B. Say], sv. II, Paříž 1835, str. 65.

41 Jde o knihu Adama Andersona, „An Historical and Chronological Deduction of the Origin of Commerce from the Earliest Accounts to the Present Time“ [„Historické a chronologické odvození původu obchodu, od nejstarších zpráv až po přítomnost“]. První vydání vyšlo v Londýně roku 1764.

42 Henri Storch, „Cours dʼéconomie politique, ou Exposition des principes qui déterminent la prospérité des nations“ [„Kurs politické ekonomie aneb Výklad zásad, které určují blahobyt národů“], sv. I—IV, Paříž 1823. Marx se odvolává na I. svazek.

43 Marx tím míní období po skončení napoleonských válek roku 1815 a po restauraci bourbonské dynastie ve Francii.

44 Adam Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth Of Nations“ [„Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů“]. První vydání vyšlo v Londýně roku 1776.

45 Viz Marx—Engels, Spisy, sv. 1, zde a sv. 2, zde.

46 Boisguillebertův spis je tu citován podle sborníku „Économistes-financiers du XVIII-ième siècle“. Précédés de notices historiques sur chaque auteur, et accompagnés de commentaires et de notes explicatives, par Eugène Daire [„Finanční ekonomové 18. století“. S historickými poznámkami o každém autorovi, komentáři a vysvětlivkami Eugèna Daira], Paříž 1843.

47 William Atkinson, „Principles of Political Econorny“ [„Zásady politické ekonomie“], Londýn 1840.

48 Thomas Hodgskin, „Popular Political Economy“ [„Populární politická ekonomie“], Londýn 1827.

V originále je na tomto místě omylem jméno Hopkins. Tuto nepřesnost, jíž využil rakouský buržoasní právník Menger k tomu, že vyslovil neopodstatněné dohady o tomto Marxově odkazu, Engels v druhém německém vydání „Bídy filosofie“ z roku 1892 opravil. V předmluvě k vydání z roku 1892 Engels napsal:

„K druhému vydání bych chtěl říci jen tolik, že jméno Hopkins, které se omylem vyskytlo ve francouzském textu, bylo nahrazeno správným jménem Hodgskin a že tam byl rovněž opraven rok vydání knihy Williama Thompsona na 1824. Doufejme, že tím bude bibliografické svědomí pana profesora Antona Mengera uklidněno.

Londýn 29. března 1892 Bedřich Engels.“

49 William Thompson, „An Inquiry into the Principles of the Distribution Of Wealth, Most Conducive to Human Happiness“ [„Zkoumání zásad rozdělování bohatství, jež nejvíce přispívají k lidskému štěstí“], Londýn 1824.

Thomas Rowe Edmonds, „Practical, Moral and Political Economy“, Londýn 1828.

50 John Francis Bray, „Labourʼs Wrongs and Labourʼs Remedy“, Leeds 1839.

51 Zákon o desetihodinovém pracovním dni, který se vztahoval jen na mladistvé a ženy, byl schválen anglickým parlamentem 8. června 1847. Ale v praxi mnoho továrníků tohoto zákona vůbec nedbalo.

52 Marx cituje jednu z kapitol Voltairova díla „Histoire du parlement“ [„Dějiny parlamentu“]; tato kapitola má název „Finance v období regentství a Lawův systém“.

53 Marx uvádí Sayovu poznámku k francouzskému vydání Ricardovy knihy (viz zde poznámku [40]), sv. II, str. 206—207.

54 William Nassau Senior, „Political Economy“ v „Encyclopaedia Metropolitana, or Universal Dictionary of Knowledge“, sv. VI, Londýn 1836.

55 John Stuart Mill, „Essays on some Unsettled Questions of Political Economy“ [„Pojednání o některých nevyřešených otázkách politické ekomomie“], Londýn 1844.

Thomas Tooke, „A History of Prices, and of the State of the Circulation, from 1793 to 1837“ [„Dějiny cen a stavu oběhu od roku 1793 do roku 1837“], sv. I—II, Londýn 1838.

56 Thomas Cooper, „Lectures on the Elements of Political Economy“. První vydání této knihy vyšlo v Kolumbii roku 1826; druhé, doplněné vydání v Londýně roku 1831.

57 M. Th. Sadler, „The Law of Population“, sv. I, Londýn 1830, str. 83, 84.