Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Recenze
z „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, čís. 2[112]
G. Fr. Daumer,
„Náboženství nového věku. Pokus o kombinátorsky aforistický výklad.“,
2 svazky, Hamburk 1850[a]„Jeden muž z Norimberka, jinak velmi svobodomyslný a celkem přístupný novotám, strašlivě zanevřel na demokratické pletichy. Uctíval Ronga a pověsil si jeho obraz do pokoje. Když se však doslechl, že Ronge se přidal k demokratům, pověsil obraz na záchod. Jednou řekl: Kéž bychom žili pod ruskou knutou, to bych byl šťasten! Zemřel za nepokojů, a ačkoli byl už stár, domnívám se, že ho sklátilo do hrobu roztrpčení a hoře nad vývojem událostí.“ (Sv. II, str. 321—322.)
Kdyby tento politováníhodný norimberský šosák — místo aby umíral — paběrkoval myšlenkové drtiny z časopisu „Korrespondent von und für Deutschland“[113], ze Schillera a Goetha, ze starých učebnic a z nových materiálů vypůjčených z veřejných knihoven, ušetřil by sobě smrt a panu Daumerovi v potu tváře slátané dva svazky kombinátorsky aforistických výkladů[114]. My bychom ovšem neměli to potěšení poznat současně s náboženstvím nového věku i jeho prvního mučedníka.
Dílo pana Daumera se dělí na dvě části, „předběžnou“ a „vlastní“. V části předběžné vyslovuje věrný Eckart[115] německé filosofie hluboké znepokojení nad tím, že prý se dokonce i myslící a vzdělaní Němci v posledních dvou letech dali svést z pravé cesty a zřekli se neocenitelných vymožeností myšlení ve prospěch pouhé „vnější“ revoluční činnosti. Pokládá tuto chvíli za vhodnou k tomu, aby znovu apeloval na lepší city národa; poukazuje na to, k čemu to vede, když se tak lehkomyslně vzdáváme celé německé vzdělanosti; vždyť jedině její zásluhou německý měšťák ještě něco znamenal. Celý obsah německé vzdělanosti shrnul do nejpádnějších sentencí, jaké skýtá chudá pokladnice jeho sečtělosti, a kompromituje tím německou vzdělanost neméně než německou filosofii. Jeho kytice nejvznešenějších výplodů německého ducha zastiňuje otřepaností a banálností i nejobyčejnější čítanky pro slečny ze vzdělaných stavů. Počínaje Goethovými a Schillerovými šosáckými výpady proti první francouzské revoluci, počínaje klasickým: „Lva nebezpečno budit ze sna!“[116] a nejnovější literaturou konče, loví velekněz nového náboženství přičinlivě všechna místa, kde se německý cop s ospalou mrzutostí vzpírá každému dějinnému hnutí, které mu je proti mysli. Sloupy, na nichž spočívá chrám nového náboženství, jsou autority ráže Friedricha Raumera, Bertholda Auerbacha, Lochnera, Moritze Carrièra, Alfreda Meissnera, Kruga, Dingelstedta, Ronga, časopisu „Nürnberger Bote“, Maxe Waldaua, Sternberga, Germana Mäurera, Louisy Astonové, Eckermanna, Noacka, časopisu „Blätter für literarische Unterhaltung“, A. Kunze, Ghillanyho, Th. Mundta, Saphira, Gutzkowa, „urozené Gattererové“ atd. Revoluční hnutí, nad nímž tolik hlasů vyřklo své anatéma, se pro pana Daumera omezuje jednak na nejbanálnější pivní politikaření, které je v Norimberku na denním pořádku pod blahodárným dohledem listu „Korrespondent von und für Deutschland“, jednak na výstřelky lůzy, o nichž má pan Daumer představy velmi dobrodružné. Zdroje, z nichž pan Daumer čerpá, řadí se důstojně k uvedeným autoritám: vedle již častěji zmíněného norimberského „Korespondenta“ figurují „Bamberger Zeitung“, „Münchner Landbötin“, „Augsburger Allgemeiue Zeitung“ atd. Táž šosácká sprostota, která zná proletáře jen jako zpustlého a zhýralého trhana a která si spokojeně mne ruce při pařížských červnových masakrech roku 1848, kdy bylo pobito přes 3000 těchto „trhanů“, táž sprostota se rozhořčuje, když se někdo směje dobrodušným spolkům proti týrání zvířat.
„Strašlivá muka, jimiž trpí nešťastné zvíře pod krutou tyranskou rukou člověka,“ volá pan Daumer na str. 293 prvního svazku, „jsou pro tyto barbary ‚hloupostí‘, o kterou se nemáme starat!“
Celý moderní třídní boj se panu Daumerovi jeví jen jako boj „surovosti“ proti „vzdělání“. Místo aby ho vysvětloval z historických podmínek jednotlivých tříd, nachází jeho příčinu v podvratné činnosti několika zlomyslníků, kteří podněcují nízké pudy lůzy proti vzdělaným stavům.
„Toto demokratické reformátorství... vyvolává závist, zlobu a chtivost nižších tříd společnosti proti vyšším; je to věru povedený prostředek, jak člověka zušlechtit, polepšit a povznést na vyšší kulturní stupeň.“ (Sv. I, str. 289.)
Pan Daumer ani neví, kolik bojů „nižších tříd společnosti proti vyšším“ to stálo, než lidstvo dospělo aspoň na norimberský „kulturní stupeň“ a než se mohl zrodit takový borec proti modlám jako Daumer.[117]
Druhá, „vlastní“ část obsahuje pozitivní stránku nového náboženství. Zde se v plné míře projevuje hněv německého filosofa nad tím, že se zapomnělo na jeho boje proti křesťanství, i nad lhostejností lidu vůči náboženství, jedinému předmětu, který je hoden pozornosti filosofa. Náš vševědoucí mudrc se dost naštěkal proti starému náboženství; chce-li přivést znovu ke cti své řemeslo, vyřazené konkurencí, nezbývá mu nic jiného než vynalézt náboženství nové. Toto náboženství se však omezuje, kráčejíc důstojně ve stopách první části, na další kytici sentencí, veršů do památníků a versus memoriales[b] německého šosáctví. Súry nového koránu[118] jsou jen snůškou frází, v nichž se současné německé poměry morálně zkrášlují a poeticky opentlují. Tyto fráze, třebaže jsou zbaveny bezprostředně náboženské formy, nejsou o nic méně srostlé se starým náboženstvím.
„Zcela nové stavy a nové poměry ve světě mohou vzniknout jedině díky novým náboženstvím. Za příklad i důkaz toho, co dokáže náboženství, nechť poslouží křesťanství a islám, za velmi přesvědčivé a názorné doklady bezmoci a bezvýchodnosti, jíž trpí abstraktní, výlučná politika, mohou zase sloužit hnutí, která působila roku 1848.“ (Sv. I, str. 313.)
V této hlubokomyslné větě vyvstává před námi celá povrchnost a ignorance německého „myslitele“, který pokládá drobné německé a speciálně bavorské „březnové vymoženosti“ za evropské hnutí z let 1848 a 1849 a který od prvních, a to ještě velmi nesmělých výbuchů postupně se šířící a koncentrující velké revoluce vyžaduje, aby přinesly už „zcela nové stavy a poměry ve světě“. Celý spletitý sociální boj, který dospěl v posledních dvou letech mezi Paříží a Debrecínem, mezi Berlínem a Palermem k prvním přestřelkám, omezuje se pro světoznámého mudrce Daumera na to, že „v lednu 1849 byly naděje konstitučních spolků v Erlangenu odsunuty do nedozírné dálky“ (I, str. 312), a na strach před novým bojem, který by mohl pana Daumera ještě jednou nepříjemně vyrušit ze studií Háfíze, Mohameda a Bertholda Auerbacha.
Táž nestoudná povrchnost umožňuje panu Daumerovi naprosto přehlížet, že už před rozšířením křesťanství se úplně zhroutily antické „stavy ve světě“ a že křesťanství bylo jen výrazem tohoto zhroucení; že „zcela nové stavy ve světě“ nevznikly zásluhou křesťanství zevnitř, nýbrž až tehdy, když Hunové a Germáni „napadli zvnějšku mrtvolu římské říše“; že po germánském vpádu se „nové stavy ve světě“ neřídily podle křesťanství, nýbrž že křesťanství se naopak měnilo s každou novou fází těchto stavů ve světě. Ať ostatně pan Daumer uvede příklad, kde se s novým náboženstvím. změnily i staré stavy ve světě a nedošlo při tom současně k nejmohutnějším „vnějším a abstraktně politickým“ převratům.
Je jasné, že s každým velkým historickým převratem poměrů ve společnosti mění se zároveň i názory a představy lidí i jejich představy náboženské. Ale současný převrat se od všech dřívějších liší právě tím, že lidé konečně pronikli za tajemství tohoto procesu historických převratů, a místo aby tento praktický „vnější“ proces znovu zbožštili v nabubřelé formě nového náboženství, jakékoli náboženství odhazují.
Po ušlechtilých mravních naučeních nové světové moudrosti, která předčí i Knigga[119] — najdeme v nich, co potřebujeme nejen pro styk s lidmi, nýbrž i pro styk se zvířaty — po Šalomounových příslovích přichází i Píseň písní nového Šalomouna.
„Příroda a žena jsou vpravdě věci božské na rozdíl od člověka a muže... Oddávání se lidského přírodnímu, mužského ženskému je jedině skutečnou, pravou pokorou a sebezapřením, nejvyšší, ba jedinou ctností a zbožností, jaká existuje.“ (Sv. II, str. 257.)
Tady vidíme, jak se povrchní ignorance spekulujícího zakladatele náboženství mění ve vyslovenou zbabělost. Pan Daumer se utíká před dějinnou tragédií, která se k němu hrozivě blíží, k tomu, co pokládá za přírodu, tj. k tupé selské idyle, a hlásá kult ženy, aby zastřel svou vlastní zženštilou rezignaci.
Páně Daumerův kult přírody je ostatně zcela samorostlý. Podařilo se mu dokonce být reakčnější než křesťanství. Pokouší se ve zmodernizované formě zavést staré, předkřesťanské přírodní náboženství. Vyjde mu z toho ovšem jen jakési křesťansko-germánsko-patriarchální blábolení o přírodě, jež se projevuje například takto:
Přírodo má, nech mě jít
vezdy jen ve stopách tvých.
Chtěj za ruku mne vodit,
jak dítě uč mne chodit!„Takové věci vyšly z módy, ovšem ne ku prospěchu vzdělanosti, pokroku a lidského blaha.“ (Sv. II, str. 157.)
Jak vidíme, kult přírody se omezuje na nedělní procházky maloměšťáka, který se dětinsky diví tomu, že kukačka snáší vajíčka do cizích hnízd (sv. II, str. 40), že slzy mají udržovat vlhkost na povrchu oka (sv. II, str. 73) atd., a který nakonec deklamuje svým dětem s posvátným rozechvěním Klopstockovu Ódu na jaro[120] (sv. II, str. 23 a n.). Není tu ovšem ani zmínky o moderní přírodní vědě, která spolu s moderním průmyslem celou přírodu revolucionuje a kromě ostatních dětinskostí odstraňuje i dětinský poměr člověka k přírodě. Místo toho tu najdeme tajuplné náznaky a užaslé šosácké dohady o proroctvích Nostradamových, o jasnovidectví Skotů a o živočišném magnetismu[121]. Bylo by ostatně už na čase, aby zaostalé bavorské zemědělství, půda, z níž vedle sebe vyrůstají páteři i Daumerové, byla konečně přeorána moderním zemědělstvím a moderními stroji.
S kultem ženy je to stejné jako s kultem přírody. Rozumí se, že pan Daumer neříká ani slovo o dnešním společenském postavení ženy, že mu jde naopak jen o ženu jako takovou. Snaží se utěšit ženy v jejich měšťácké ubohosti tím, že jim věnuje kult prázdných a přitom tajuplných frází, Konejší je třeba tím, že jejich nadání se v manželství nemůže uplatnit, protože se musí starat o děti (sv. II, str. 237), lichotí jim, že jsou schopny kojit děti až do šedesáti let (sv. II, str. 251) atd. Pan Daumer tomu říká „oddávání se mužského ženskému“. Chce-li pro své mužské oddávání se nalézt ve své vlasti potřebné ideální ženské postavy, musí se utéci k různým aristokratickým dámám z minulého století. Kult ženy se tedy zase scvrkává na ponížený poměr literátů k váženým příznivkyním — viz Vilém Meister[122].
„Vzdělanost“, nad jejímž úpadkem pan Daumer pěje jeremiády, je vzdělaností doby, kdy Norimberk vzkvétal jako svobodné říšské město, kdy hrál významnou úlohu norimberský průmysl, ona bezpohlavní smíšenina umění a řemesla; je to vzdělanost německého maloměšťáctva, která s tímto maloměšťáctvem zaniká. Jestliže zánik dřívějších tříd, například rytířstva, poskytoval umění látku k velkolepým tragédiím, nezmůže se šosáctví, jak to odpovídá jeho povaze, na nic lepšího než na bezmocné výlevy fanatické zloby a na sbírku sanchopanzovských sentencí a průpovědí. Pan Daumer je suchopárným, všeho humoru zbaveným pokračovatelem Hanse Sachse. Německá filosofle, lomící rukama a naříkající nad úmrtním lůžkem svého živitele, německého šosáctví, to je dojemný obraz, který nám předvádí náboženství nového věku.
__________________________________
Napsáno v lednu až únoru 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 2 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
Ludwig Simon z Trevíru,
„Několik slov k německým porotcům na obhajobu bojovníků za říšskou ústavu.“,
Frankfurt nad Mohanem 1849[c]„Hlasovali jsme proti dědičnosti hlavy říše; příštího dne při volbě jsme se hlasování zdrželi. Když už však celá věc, vzešlá z vůle většiny shromáždění zvoleného na základě všeobecného hlasovacího práva, byla vyřešena, prohlásili jsme, že se podrobujeme. Kdybychom to nebyli učinili, byli bychom dokázali, že do občanské společnosti vůbec nepatříme.“ (Str. 43.)
Podle pana L. Simona „z Trevíru“ tedy už nejradikálnější členové frankfurtského shromáždění „vůbec nepatřili do občanské společnosti“. Zdá se, že pan L. Simon „z Trevíru“ si představuje hranice občanské společnosti ještě těsnější než hranice chrámu sv. Pavla.[123]
Pan Simon prokázal ostatně patřičný takt, když ve své zpovědi z 11. dubna 1849 odhalil tajemství své dřívější opozice i svého pozdějšího obrácení.
„Z kalných vod předbřeznové diplomacie stoupaly chladné mlhy. Tyto mlhy se shluknou v mraky a pak zažijeme zkázonosnou bouři, která udeří nejdříve do věže chrámu, v němž zasedáme. Buďte opatrní a postarejte se o hromosvod, který od vás odvrátí bleskl“[124]
Jinak řečeno: Pánové, teď jde o naši kůži!
Žebrácky ponížené návrhy a ubohé kompromisy, které frankfurtská levice nabízela většině v otázce císařské moci, a to i po ostudném návratu císařské deputace,[125] jen aby ji udržela ve sněmovně, i špinavé pokusy o dohodu, s nimiž se tehdy obracela na všechny strany, tomu všemu se dostává vyššího posvěcení těmito slovy pana Simona:
„Slovo ‚dohoda‘ se po událostech uplynulého roku stalo terčem velmi povážlivých vtipů. Už je málem ani nesmíme vyslovit, nechceme-li se vystavit posměchu. A přece je jen jedna možnost: buď se lidé dohodnou, nebo se na sebe vrhnou jako dravá zvěř.“ (Str. 43.)
Jinak řečeno: buď strany svůj boj vybojují, nebo ho pomocí nějakého kompromisu odloží. To je rozhodně „kulturnější“ a „humánnější“. Pan Simon si ostatně touto svou teorií otvírá nekonečnou řadu dohod, které mu umožní setrvat v každé „občanské společnosti“.
V pánu zesnulou říšskou ústavu obhajuje pan Simon touto filosofickou dedukcí:
„Říšská ústava byla tedy v podstatě výrazem toho, čeho lze dosáhnout bez dalších násilných opatření... Byla živým (!) výrazem demokratické monarchie, a tím i výrazem zásadního rozporu. Ale vždyť už fakticky existovalo ledaco, co si zásadně odporovalo, a právě z faktické existence zásadních rozporů se rozvíjí další život.“ (Str. 44.)
Používání hegelovské dialektiky je, jak je vidět, přece jen poněkud obtížnější než citování Schillerových veršíků. Měla-li říšská ústava přes svůj „zásadní rozpor“ „fakticky“ existovat, měla alespoň „zásadně“ vyjadřovat rozpor, který „fakticky“ existoval. „Fakticky“ stálo na jedné straně Prusko a Rakousko, vojenský absolutismus, a na druhé straně německý lid, ošizený o plody svého březnového povstání, ošizený do značné míry proto, že pošetile důvěřoval žalostnému frankfurtskému shromáždění, a to ve chvíli, kdy se konečně chtěl odvážit nového boje proti vojenskému absolutismu. Tento faktický rozpor mohl být vyřešen jen faktickým bojem. Vyjadřovala říšská ústava tento rozpor? Ani v nejmenším. Vyjadřovala rozpor, který existoval v březnu 1848, dokud se Prusko a Rakousko ještě nevzchopilo, dokud opozice ještě nebyla roztříštěna, oslabena a odzbrojena dílčími porážkami. Vyjadřovala jen naivní sebeklam pánů z chrámu Sv. Pavla, kteří si ještě v březnu 1849 mysleli, že budou pruské a rakouské vládě předpisovat zákony a že si budou moci na věky věkův zajistit výnosná a bezpečná místečka německých říšských Barrotů.
Pan Simon pak sobě a svým kolegům blahopřeje k tomu, že nic nemohlo otřást jejich zaujatou zaslepeností pro říšskou ústavu:
„Doznejte ke své hanbě, vy gothajští odpadlíci, že jsme i ve víru vášní odolali každému pokušení, že jsme věrně stáli ve slovu a nezměnili na společném díle ani čárku!“ (Str. 67.)
Dále pak poukazuje na to, jaké hrdinské činy vykonali vůči Württembersku a Falci, a na stuttgartskou rezoluci z 8. června, kterou svěřili Bádensko do ochrany říše, ačkoli říše byla už tehdy ve skutečnosti pod ochranou Bádenska;[126] jejich usnesení dokazují jen tolik, že byli odhodláni neslevit „ani čárku“ ze své zbabělosti a křečovitě se držet iluze, které už sami nevěřili.
Námitku, že „říšská ústava byla jen maskou republiky“, odmítá pan Simon velmi duchaplně:
„Jen kdyby se bylo muselo bojovat až do konce proti všem vládám bez vyjimky... Ale kdopak vám říká, že by se bylo muselo bojovat až do konce proti všem vládám bez výjimky? Kdopak může předem spočítat všechny možné zvraty boje a válečného štěstí, a kdyby po krvavém boji stáli znepřátelení bratři“ (vláda a lid) „najednou zemdleni a bezradni proti sobě a kdyby je ovanul duch míru a smíření, což bychom tím sebeméně poškodili prapor říšské ústavy, pod nímž by si mohli podat bratrské ruce ke smíru? Rozhlédněte se kolem sebe! Ruku na srdce! Sáhněte si upřímně do vlastního svědomí a odpovíte, musíte odpovědět: Ne, ne, a ještě jednou ne!“ (Str. 70.)
Vždyť to je opravdový toulec výmluvnosti, a pan Simon z něho vybral ony šípy, jimiž s tak podivuhodným úspěchem střílel v chrámu svatého Pavla! Přes všechnu svou mělkost není tento dojímavý patos nezajímavý. Prozrazuje, že frankfurtští páni seděli klidně ve Stuttgartu a čekali, až se nepřátelské strany unaví bojem, aby pak v pravé chvíli vstoupili mezi zemdlené a nabídli jim usmiřovací všelék — říšskou ústavu. A jak tu pan Simon mluví svým kolegům z duše, je vidět z toho, že tito pánové dodnes sněmují v Bernu v hospodě u Benze v Kesslerově ulici a čekají jen na to, až vypukne nový boj; až budou strany „zemdleny a bezradně stát proti sobě“, pak budou moci vstoupit mezi ně a nabídnout jim jako podklad pro dohodu říšskou ústavu, dokonalý výraz zemdlenosti a bezradnosti.
„Ale přesto všechno vám říkám, ať je to jak chce bolestné putovat po osamělých cestách vyhnanství, daleko od vlasti, daleko od domova, daleko od stařičkých rodičů: nevyměním čisté svědomí za výčitky odpadlíků a za bezesné noci vládců, i kdyby mi stokrát nabízeli všechny pozemské statky!“ (Str. 71)
Kdyby tak bylo možné poslat tyhle pány do vyhnanství! Ale což s sebou nenosí v kufru vlast v podobě stenografických zápisů z Frankfurtu, z nichž na ně čiší proud zaručeně pravého vzduchu domova a hojnost nejkrásnější samolibosti?
Tvrdí-li ovšem pan Simon, že obhajuje bojovníky za říšskou ústavu, dopouští se zbožného podvodu. Bojovníci za říšskou ústavu jeho „několik slov“ nepotřebovali. Hájili se lépe a důrazněji. Ale pan Simon se na ně musí odvolávat, aby zamaskoval, že pokládá za nezbytné pronést oratio pro domo[d] v zájmu ve všem všudy zkompromitovaných frankfurtských, v zájmu pachatelů říšské ústavy, v zájmu sebe sama.
__________________________________
Napsáno v lednu až únoru 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 2 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
Guizot,
„Proč se podařila anglická revoluce? Pojednání o dějinách anglické revoluce“,
Paříž 1850[e]Pan Guizot chce ve svém pamfletu ukázat, proč vlastně nemělo 24. února 1848 dojít k pádu Ludvíka Filipa a Guizotovy politiky, a dále jak zvrácený charakter Francouzů zavinil, že se červencová monarchie z roku 1830 po osmnácti letech trapné existence hanebně zhroutila a nedočkala se takového trvání jako anglická monarchie, která je tu již od roku 1688.
Z tohoto pamfletu je vidět, jak osudné únorové události dokonale pomátly i nejschopnější lidi z ancien régime[f], dokonce i lidi, kterým rozhodně nelze upřít jistý historický talent; pomátly je tak, že ztratili jakýkoli historický smysl, že jim unikl dokonce i smysl jejich vlastního dřívějšího jednání. Místo aby se únorovou revolucí poučil o úplně odlišných historických poměrech a o úplně rozdílném postavení společenských tříd ve francouzské monarchii roku 1830 a v anglické monarchii roku 1688, redukuje pan Guizot celý tento rozdíl na několik moralizujících frází a nakonec tvrdí, že politika, která se 24. února zhroutila, „zachovává státy a sama zdolává revoluce“.
Přesná formulace otázky, na niž chce pan Guizot odpovědět, zní: Proč se v Anglii občanská společnost vyvíjela ve formě konstituční monarchie déle než ve Francii?
O tom, jak je pan Guizot obeznámen s průběhem buržoazního vývoje v Anglii, svědčí toto místo:
„Za vlády Jiřího I. a Jiřího II. se duch veřejných záležitostí dal jiným směrem: zahraniční politika přestala být hlavní věcí; vláda i veřejnost se zabývaly především vnitřní správou, udržením míru, otázkami financí, kolonií a obchodu i rozvojem parlamentního režimu a jeho boje.“ (Str. 168.)
Ve vládě Viléma III. nachází pan Guizot jen dva momenty, které stojí za zmínku: udržování rovnováhy mezi parlamentem a korunou a udržování evropské rovnováhy bojem proti Ludvíku XIV. Za hannoverské dynastie se „duch veřejných záležitostí“ náhle dává jiným směrem, nikdo neví jak a proč. Vidíme tu, jak pan Guizot přenáší nejběžnější fráze z francouzských parlamentních debat na anglické dějiny a myslí si, že je tím vysvětluje. Právě tak si pan Guizot jako ministr namlouval, že na svých bedrech vyvažuje rovnováhu mezi parlamentem a korunou i evropskou rovnováhu, ale ve skutečnosti nedělal nic jiného, než že celý francouzský stát a celou francouzskou společnost po částech prodával židovským finančníkům z pařížské burzy.
Mluvit o tom, že války proti Ludvíku XIV. byly ryzími konkurenčními válkami za zničení francouzského obchodu a francouzské námořní moci, že za Viléma III. bylo panství finanční buržoazie poprvé sankcionováno zřízením banky a zavedením státního dluhu[127], že důsledné provádění systému ochranných cel přispělo k novému rozmachu manufakturní buržoazie — to pokládá pan Guizot za zbytečné. Podle něho mají význam jen politické fráze. Nezmiňuje se ani o tom, že za královny Anny mohly vládnoucí strany udržet sebe i konstituční monarchii jen tím, že násilím prodloužily plné moci parlamentu na sedm let, a tím skoro úplně znemožnily vliv lidu na vládu.
Za hannoverské dynastie byla Anglie už tak daleko, že mohla vést konkurenční válku proti Francii moderními prostředky. Anglie sama bojovala proti Francii již jen v Americe a ve Východní Indii, zatímco se na kontinentu spokojovala tím, že najímala k válce proti Francii cizí panovníky, jako např. Bedřicha II. A když pak taková vnější válka nabude jiné formy, říká pan Guizot: „zahraniční politika přestává být hlavní věcí“ a na její místo nastupuje „udržování míru“. A o tom, nakolik „se vláda i veřejnost zabývaly především rozvojem parlamentního režimu a jeho boje“, si můžeme udělat úsudek podle úplatkářských afér za Walpolova kabinetu, které se mimochodem navlas podobají skandálům, jež se provalily za pana Guizota.
Proč měla anglická revoluce úspěšnější průběh než revoluce francouzská, to si pan Guizot vysvětluje především dvěma důvody: za prvé, že anglická revoluce měla čistě náboženský charakter a neporušila tedy v ničem tradice minulosti, a za druhé, že hned od počátku nevystupovala destruktivně, nýbrž konzervativně, že parlament hájil staré existující zákony proti přehmatům koruny.
Pokud jde o první bod, zapomíná pan Guizot, že svobodomyslnost, která ho tak náramně děsila u francouzské revoluce, nebyla do Francie importována odnikud než právě z Anglie. Jejím otcem byl Locke a už u Shaftesburyho a Bolingbroka na sebe vzala onu duchaplnou formu, která se později tak skvěle rozvinula ve Francii. Tak docházíme k podivuhodnému výsledku, že ona svobodomyslnost, na níž podle pana Guizota ztroskotala francouzská revoluce, byla jedním z hlavních produktů náboženské revoluce anglické.
Pokud jde o druhý bod, zapomněl pan Guizot úplně, že francouzská revoluce začala právě tak konzervativně, ba ještě konzervativněji než anglická. Francouzský absolutismus, zvláště ve své poslední podobě, byl novinkou i ve Francii a proti této novotě povstaly parlamenty a hájily staré zákony, us et coûtumes[g] staré stavovské monarchie. A jestliže prvním krokem francouzské revoluce bylo vzkříšení generálních stavů, které od Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. usnuly, nemůže se anglická revoluce naproti tomu vykázat žádným skutkem tak klasicky konzervativním.
Podle pana Guizota bylo hlavním výsledkem anglické revoluce to, že králi bylo znemožněno vládnout v parlamentě proti vůli parlamentu a dolní sněmovny. Celá revoluce prý záležela v tom, že obě strany, koruna i parlament, zpočátku překračovaly meze a zacházely příliš daleko, až pak za Viléma III. nacházejí správnou rovnováhu a navzájem se neutralizují. Panu Guizotovi se zdá zbytečné připomínat, že podrobení královské moci parlamentu znamená vlastně její podrobení panství jedné třídy. Proto také necítí potřebu podrobně rozebírat, jak si tato třída získala potřebnou moc, aby nakonec učinila korunu svou služebnicí. Podle pana Guizota byl celý boj mezi Karlem I. a parlamentem veden jen za ryze politické výsady. K čemu parlament a třída v něm zastoupená tyto výsady potřebovaly, o tom se čtenář nedoví ani slovo. Stejně málo hovoří pan Guizot o přímých zásazích Karla I. do svobodné konkurence, o zásazích, které stále víc znemožňovaly anglický obchod a průmysl; nebo o závislosti Karla I. na parlamentu, do níž pro svou ustavičnou finanční tíseň upadal tím hlouběji, čím víc se pokoušel stavět parlamentu na odpor. Proto chápe celou revoluci jen jako zlou vůli a náboženský fanatismus několika rušitelů pokoje, kteří se nechtěli spokojit umírněnou svobodou. Stejně nedovede pan Guzot vysvětlit souvislost náboženského hnutí s vývojem buržoazní společnosti. Republika je podle něho také jen dílem několika ctižádostivců, fanatiků a darebáků. A ani slovem se nezmiňuje o tom, že v téže době došlo k pokusům o zřízení republiky[128] také v Lisabonu, v Neapoli a v Mesině, a to stejně jako v Anglii podle holandského vzoru. Ačkoli pan Guizot nespouští francouzskou revoluci ani na okamžik ze zřetele, nedochází ani k jednoduchému závěru, že absolutní monarchie přechází v konstituční monarchii všude teprve po prudkých bojích a po období republiky a že se stará dynastie teprve potom nutně stává nepotřebnou a musí ustoupit uzurpátorské vedlejší větvi. Proto nám o pádu restaurované anglické monarchie dovede říci jen obecně známé a nejotřepanější věci. Nezmiňuje se ani o tom, jaké byly bezprostřední příčiny tohoto pádu: strach nových velkostatkářů, které vytvořila reformace, z obnovení katolicismu, protože by pak museli vrátit všechny bývalé církevní statky, které uloupili, to znamená, že sedm desetin zemědělské půdy v Anglii by změnilo majitele; nechuť obchodní a průmyslové buržoazie ke katolicismu, který se vůbec nehodil do jejích rozpočtů; bezstarostnost, s jakou Stuartovci prodávali pro zisk svůj i dvorské šlechty celý anglický průmysl i s obchodem francouzské vládě, tj. vládě jediné země, která tehdy Angličanům nebezpečně a mnohdy i vítězně konkurovala atd. Protože tedy pan Guizot všude vynechává nejdůležitější momenty, je jeho dílo jen zcela nedostatečným a banálním vyprávěním o politické stránce událostí.
Velkou hádankou — kterou si dovede vysvětlit jen rozumovou převahou Angličanů — je pro pana Guizota konzervativní charakter anglické revoluce, stálé spojenectví mezi buržoazií a většinou velkostatkářů; tímto spojenectvím se anglická revoluce podstatně liší od revoluce francouzské, která zničila parcelací velký pozemkový majetek. Třída velkostatkářů, spojená s buržoazií, vznikla ostatně už za Jindřicha VIII. a nebyla — jako francouzské feudální vlastnictví půdy roku 1789 — v rozporu s životními podmínkami buržoazie, naopak byla s nimi v plném souladu. Pozemkové vlastnictví této třídy nebylo ve skutečnosti vlastnictví feudální, nýbrž buržoazní. Na jedné straně dodávali velkostatkáři průmyslové buržoazii obyvatelstvo potřebné k provozu manufaktur, a na druhé straně dovedli zajistit takový rozvoj zemědělství, jaký odpovídal stavu průmyslu a obchodu. Odtud společné zájmy velkostatkářů a buržoazie, odtud jejich spojenectví.
Konsolidací konstituční monarchie v Anglii končí podle pana Guizota anglické dějiny. Všechno ostatní se pro něj omezuje na příjemnou hru mezi toryi a whigy, tj. na velkou výměnu názorů mezi panem Guizotem a panem Thierscm. Ve skutečnosti ovšem teprve konsolidací konstituční monarchie začíná velkolepý rozvoj a přeměna buržoazní společnosti v Anglii. Kde vidí pan Guizot jen sladký klid a idylický mír, narůstají ve skutečnosti nejmohutnější konflikty, nejrozhodnější revoluce. Za konstituční monarchie dosáhla nejdříve dosud netušeného rozvoje manufaktura, která pak ustoupila velkému průmyslu, parnímu stroji a obrovským továrnám. Mizí celé třídy obyvatelstva a na jejich místo nastupují nové, s novými životními podmínkami a novými potřebami. Vzniká nová, mohutnější buržoazie, a zatímco stará buržoazie bojuje s francouzskou revolucí, dobývá nová světového trhu. Stává se tak všemocnou, že ještě dříve, než jí reforma volebního práva dala do rukou přímou politickou moc, nutí své protivníky, aby vydávali zákony skoro jen v jejím zájmu a podle jejích potřeb. Získává přímé zastoupení v parlamentě a využívá ho ke zničení posledních zbytků reálné moci, která ještě zbyla pozemkovému vlastnictví. A v této chvíli se konečně zaměstnává tím, že od základu boří krásnou budovu anglické ústavy, které se pan Guizot tak obdivuje.
A zatímco pan Guizot lichotí Angličanům, že základy samospasitelné monarchie nebyly otřeseny zavrženíhodnými výstřelky francouzského společenského života, republikánstvím a socialismem, dosáhly třídní rozdíly v anglické společnosti takového stupně jako v žádné jiné zemi; proti buržoazii, které se nikdo nevyrovná bohatstvím a výrobními silami, stojí proletariát, jemuž se také nikdo nevyrovná silou a koncentrací. Pan Guizot chválí tedy koneckonců Anglii za to, že se tam pod ochranou konstituční monarchie vyvinuly daleko početnější a daleko radikálnější elementy sociální revoluce než ve všech ostatních zemích světa dohromady.
Tam, kde se nitky anglického vývoje zadrhují v uzel, který pan Guizot už neumí rozetnout pouhou politickou frází ani naoko, utíká se k frázi náboženské, k ozbrojené intervenci pánaboha. Tak se například náhle objeví nad vojskem duch boží a zabrání Cromwellovi, aby se provolal králem, atd. atd. Před svým svědomím nachází Guizot záchranu v Bohu, před světskou veřejností ve stylu.
Nu ano, nejen les rois sʼen vont[h], ale také les capacités de la bourgeoisie sʼen vont[i].
__________________________________
Napsáno v únoru 1850
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 2 1850Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a G. Fr. Daumer, „Die Religion des neuen Weltalters. Versuch einer combinatorisch-aphoristischen Grundlegung“, 2 Bände, Hamburg, 1850. (Pozn. red.)
b — verše, které se učí nazpaměť. (Pozn. red.)
c Ludwig Simon von Trier, „Ein Wort des Rechts für alle Reichsverfassungskämpfer an die deutschen Geschworenen“, Frankfurt a. M., 1849. (Pozn. red.)
d — doslova: řeč na obranu svého domova; zde: řeč na obranu sebe sama. (Pozn. red.)
e Guizot, „Pourquoi la révolution dʼAngleterre a-t-elle réussi? Discours sur lʼhistoire de la révolution dʼAngleterre“, Paris, 1850. (Pozn. red.)
f — starého režimu. (Pozn. red.)
g — zvyky a obyčeje. (Pozn. red.)
h — králové odcházejí. (Pozn. red.)
i — buržoazní veličiny odcházejí. (Pozn. red.)
112 Recenze zařazené do tohoto svazku byly uveřejněny ve druhém a čtvrtém čísle „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ bez podpisu. V roce 1892 napsal Engels v životopisném nástinu o Marxovi: „...Kromě toho napsal (spolu s Engelsem) několik recenzí a politických přehledů.“ V roce 1886, ještě za Engelsova života, přetiskla redakce „Die Neue Zei“ [„Nová doba“], řídící se soustavně Engelsovými radami a pokyny, recenzi brožur Adolpha Chenua a Luciena de la Hodda se společným podpisem Marxe a Engelse. O některých recenzích, jako například o recenzích knih Emila Girardina a Guizota, je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že je napsal Marx, kdežto recenzi knihy Thomase Carlyla napsal pravděpodobně Engels. Ale protože to není možné stanovit naprosto věrohodně, jsou všechny recenze v tomto svazku pokládány za společné práce obou autorů.
113 „Korrespondent von und für Deutschland“ [„Dopisovatel z Německa a pro Německo“] — buržoazně liberální list, vycházel v Norimberku od roku 1806.
114 Daumerova kniha „Náboženství nového věku“ se dělila na dvě části: první část, „předběžná“, tvořila první svazek; druhá část, „vlastní“, tvořila svazek druhý a třetí. Marx měl v rukou patrně jen první a druhý svazek.
115 Věrný Eckart — hrdina německých středověkých pověstí, vzor věrnosti a oddanosti.
116 Z Schillerovy básně „Píseň o zvonu“.
117 Jsou míněny Daumerovy knihy: „Der Feuer-und Molochdienst der alten Hebräer“ [„Uctívání ohně a molocha u starých Židů“], Brunšvik 1842 a „Die Geheimnisse des christlichen Alterthums“ [„Tajnosti křesťanského starověku“], Hamburk 1847, obsahující řadu nevědeckých a neprůkazných hypotéz.
118 Súry nového koránu — ironická narážka na Daumerovu knihu „Mahomed und sein Werk“ [„Mohamed a jeho dílo“], Hamburk 1848; súry je arabský název kapitol koránu.
119 Tím se míní dílo Adolfa Knigga, „Ueber den Umgang mit Menschen“ [„O styku s lidmi“], Hannover 1804, ve kterém autor vytyčuje pravidla pro vzájemný styk mezi lidmi. Kniha oplývá povrchními úsudky a papírovými moudrostmi.
120 V Daumerově knize je citována Klopstockova óda „Všudypřítomnému“ („Dem Allgegenwärtigen“).
121 Proroctví Nostradamova. Nostradamus — v 16. století známý francouzský astrolog a lékař krále Karla IX. Jeho proroctví byla zahalena do básnické formy a byla velmi neurčitá a záhadná.
Jasnovidectví Skotů — schopnost předvídat budoucnost a chápat nadpřirozené úkazy, nedostupné chápání obyčejného člověka, kterou podle panující pověry měli obyvatelé skotské vysočiny.
Živočišný (animální) magnetismus — učení rakouského lékaře Mesmera (18. století) o tom, že na lidské chování je možno působit hypnózou.
122 Odkaz na Goethovo dílo „Učednická léta Viléma Meistra“, v němž některé scény líčí tíživou závislost vědců a umělců na vysoce postavených osobách.
123 V chrámu sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem zasedalo v letech 1848 až 1849 frankfurtské Národní shromáždění.
124 Z řeči Ludwiga Simona na zasedání frankfurtského Národního shromáždění 11.dubna 1849.
125 28. března 1849 vypravilo frankfurtské Národní shromáždění do Berlína deputaci, která měla pruskému králi Bedřichu Vilémovi IV. nabídnout císařskou korunu. Deputace se vrátila do Frankfurtu s nepořízenou, protože Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout císařskou korunu z rukou shromáždění bez svolení německých knížat.
126 V recenzované brožuře Simon napsal, že poslanci frankfurtského Národního shromáždění důrazně odsoudili projev württemberského krále proti říšské ústavě a prohlásili se solidárními s falckým a bádenským ozbrojeným bojem na obranu této ústavy. Simon se odvolává zejména na rezoluci, kterou přijal „kusý“ parlament 8. června 1849, když shromáždění přesídlilo do Stuttgartu. Rezoluce, jíž se Bádensko odevzdávalo do záštity a ochrany říše, ti. frankfurtského Národního shromáždění, nabyla zatím charakteru ryze deklarativního. Ze strachu před širokým lidovým hnutím neposkytlo shromáždění povstalcům konkrétní pomoc; navíc ještě odmítlo povolat na pomoc bádenská a falcká povstalecká vojska, jak to navrhovali Marx a Engels za svých rozhovorů s vůdci frankfurtské levice v květnu 1849.
127 Míní se tím založení Anglické banky roku 1694. Její zakladatelé poskytli vládě základní kapitál ve formě půjčky; to byl začátek státního dluhu.
128 Jde o lidová povstání proti španělské nadvládě, k nimž došlo roku 1640 v Lisabonu, 1647—1648 v Neapoli a 1674—1676 v Mesině.