Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
II
Hlavní opoziční skupiny a jejich programy: Luther a Münzer
Decentralizace, lokální a provinciální samostatnost, vzájemné průmyslové a obchodní odcizení provincií, špatné komunikace, to vše téměř znemožňovalo seskupení stavů, v tehdejší době tak rozmanitých, ve větší celky. Takové seskupení se vytváří teprve s všeobecným rozšířením revolučních nábožensko-politických idejí za reformace. Různé stavy, které se stavějí buď za tyto ideje, nebo proti nim, soustřeďují, ovšem jen velmi svízelně a zhruba, národ ve tři velké tábory, katolický čili reakční, luterský měšťansko-reformační a revoluční. Zjišťujeme-li, že ani tento velký rozkol národa není příliš důsledný, nacházíme-li ve dvou prvních táborech zčásti stejné živly, lze to vysvětlit rozkladem většiny oficiálních stavů, které se dochovaly ze středověku, a decentralizací, která vedla tytéž stavy na různých místech dočasně protichůdným směrem. V posledních letech jsme měli příležitost vidět v Německu zcela obdobné skutečnosti tak často, že se takovému zdánlivému promíchání stavů a tříd v mnohem spletitějších poměrech 16. století ani nedivíme.
V bojích, na něž zašel středověk, vidí německá ideologie přes nejnovější zkušenosti stále ještě jen prudké teologické hádky. Kdyby se lidé oněch dob byli dovedli dohodnout o nadpozemských věcech, nebyli by měli podle našich vlasteneckých znalců dějin a státních mudrců důvod přít se o věci pozemské. Tito ideologové jsou tak důvěřiví, že berou za bernou minci všechny iluze, které si určitá epocha dělá sama o sobě nebo které si ideologové určité doby dělají o své době. Lidé tohoto druhu vidí např. v revoluci roku 1789 jen trochu ohnivější debatu o přednostech konstituční monarchie před absolutní monarchií, v červencové revoluci praktickou kontroverzi o neudržitelnost práva „z boží milosti“, v únorové revoluci pokus o rozřešení otázky „republika, či monarchie?“ atd. O třídních bojích, které se v těchto otřesech probojovávají, a o tom, že politická fráze v tu kterou dobu vepsaná na prapor je jen výrazem těchto třídních bojů, o tom nemají naši ideologové dodnes ani potuchy, ačkoli ohlas těchto bojů zaznívá naprosto srozumitelně nejen z ciziny, ale i z hněvivého reptání mnoha tisíců našich vlastních proletářů.
I v takzvaných náboženských válkách šestnáctého století šlo především o velmi pozitivní materiální třídní zájmy a tyto války byly právě tak třídními boji jako pozdější vnitřní kolize v Anglii a ve Francii. Jestliže se tyto třídní boje tehdy vedly pod náboženskými šibolety, jestliže se zájmy, potřeby a požadavky jednotlivých tříd skrývaly pod náboženskou rouškou, to na věci nic nemění a dá se to snadno vysvětlit tehdejšími poměry.
Středověk vyrostl na úplném úhoru. Smetl starou civilizaci, starou filosofli, politiku a právní vědu a začal ve všem od začátku. Jediné, co převzal z trosek starého světa, bylo křesťanství a několik polozbořených měst, v nichž zanikla veškerá stará civilizace. A tak se — jako na všech počátečních vývojových stupních — zmocnili monopolu intelektuálního vzdělání kněží, a tím vzdělání samo dostalo v podstatě teologický ráz. Politika a právní věda stejně jako všechny ostatní vědy zůstávaly v rukou kněží pouhými odvětvími teologie a byly pěstovány podle týchž zásad, jaké se uplatňovaly v teologii. Církevní dogmata byla zároveň politickými axiómaty a citáty z bible měly u každého soudu platnost zákona. I když se vytvořil zvláštní stav právníků, zůstávala právní věda ještě dlouho pod poručnictvím teologie. A tato svrchovanost teologie v celé oblasti intelektuální činnosti byla zároveň nutným důsledkem postavení církve jakožto nejobecnějšího shrnutí a posvěcení tehdejšího feudálního panství.
Je jasné, že za těchto okolností všechny všeobecně vyjádřené útoky proti feudalismu musely být především útoky proti církvi a všechna revoluční společenská a politická učení musela být zároveň převážně teologickým kacířstvím. Aby bylo možno zaútočit na tehdejší společenské poměry, bylo nutno strhnout jim svatozář.
Revoluční opozice proti feudalismu prostupuje celý středověk. Projevuje se podle podmínek doby jednou jako mystika, jindy jako zjevné kacířství, někdy jako ozbrojené povstání. Pokud jde o mystiku, je známo, jak z ní reformátoři 16. století čerpali; i Münzer z ní hodně převzal. Kacířství bylo jednak výrazem reakce patriarchálních alpských pastevců proti feudalismu, který k nim pronikal (valdenští[211]), jednak opozicí měst proti feudalismu, která už jej přerostla (albigenští[212], Arnold z Brescie atd.), jednak přímými vzpourami sedláků (John Ball, Mistr z Uher[213] v Pikardii atd.). Patriarchálním kacířstvím valdenských ani vzbouřením Švýcarů se tu nemusíme zabývat, byly to formou i obsahem reakční pokusy vzepřít se dějinnému vývoji a měly jen místní význam. V obou ostatních formách středověkého kacířství se setkáváme už ve dvanáctém století s předzvěstí velkého protikladu mezi měšťanskou a selsko-plebejskou opozicí, na němž ztroskotala selská válka. Tento protiklad se táhne celým pozdějším středověkem.
Kacířství měst — a to je vlastně oficiální kacířství středověku se obracelo hlavně proti kněžím, na jejichž bohatství a politické postavení útočilo. Jako dnes buržoazie žádá un gouvernement à bon marché, levnou vládu, tak žádali středověcí měšťané především une église à bon marché, levnou církev. Měšťanské kacířství, svou formou reakční jako každé kacířství, které v pozdějším vývoji církve a dogmat spatřovalo jen zkaženost, chtělo obnovit prosté zřízení křesťanské církve a zrušit exkluzívní kněžský stav. Toto levné zařízení odstraňovalo mnichy, preláty, římský dvůr, zkrátka všechno, co bylo v církvi nákladné. Města, jež byla sama republikami, i když pod ochranou monarchů, svými útoky proti papežství poprvé všeobecně vyslovovala, že normální formou panství měšťáctva je republika. Jejich odpor proti celé řadě dogmat a církevních zákonů se dá vysvětlit částečně tím, co už bylo řečeno, částečně ostatními podmínkami, v nichž města žila. Proč například tak ostře vystupovali proti celibátu, o tom nás nejlépe poučí Boccaccio. Hlavními představiteli tohoto směru byli Arnold z Brescie v Itálii a v Německu, albigenští v jižní Francii, John Wycliffe v Anglii, Hus a kališníci v Čechách[214]. Proč tu opozice proti feudalismu vystupuje jen jako opozice proti církevnímu feudalismu, to se dá velmi snadno vysvětlit tim, že města byla už všude uznávaným stavem a mohla účinně bojovat proti světskému feudalismu svými výsadami, zbraněmi nebo na stavovských shromážděních.
Také zde už vidíme, stejně jako v jižní Francii, v Anglii a v Čechách, že se k městům v jejich boji proti kněžím i v jejich kacířství přidávala většina nižší šlechty — jev, který lze vysvětlit tím, že nižší šlechta byla na městech závislá a že s nimi měla společné zájmy proti knížatům a prelátům, jev, s nímž se znovu shledáme v selské válce.
Docela jiný ráz mělo kacířství, které bylo přímým výrazem selských a plebejských potřeb a které se skoro vždycky pojilo k nějakému povstání. Sdílelo sice všechny požadavky kacířství měšťanského, týkající se kněží, papežství a obnovy prvotního křesťanského církevního zřízení, ale zároveň šlo nesrovnatelně dál. Žádalo, aby rovnost, která vládla mezi členy obce za raného křesťanství, byla obnovena a uznána za normu i pro občanský svět. Z „rovnosti dítek božích“ vyvozovalo i občanskou rovnost a zčásti dokonce už i rovnost majetku. Zrovnoprávnění šlechty se sedláky, patricijů a privilegovaných měšťanů s plebejci, zrušení roboty, pozemkových úroků, daní, privilegií a alespoň nejkřiklavějších majetkových rozdílů — to byly požadavky, které se s větší či menší rozhodností vytyčovaly a prosazovaly jako nezbytné závěry z učení prvních křesťanů. Toto selsko-plebejské kacířství, které se dá v době rozkvětu feudalismu, např. u albigenských, ještě stěží rozeznat od měšťanského, vyvíjí se ve 14. a 15. století v ostře vyhraněný názor určité strany a vystupuje pak obyčejně vedle měšťanského kacířství úplně samostatně. Tak v Anglii vedle wycliffského hnutí John Ball, kazatel při povstání Wata Tylera, v Čechách vedle kališníků táborité[215]. U táboritů se už pod teokratickým nánosem objevuje dokonce republikánská tendence, kterou pak ke konci 15. a na počátku 16. století rozvíjeli dál zástupci plebejců v Německu.
Na tuto formu kacířství navazuje blouznění mystizujících sekt, mrskačů, lollardů[216] atd., kteří udržovali revoluční tradici v dobách útlaku.
Plebejci byli v té době jedinou třídou, která stála úplně mimo tehdejší oficiální společnost. Nepatřili ani k feudálnímu, ani k měšťanskému svazku. Neměli ani výsady, ani majetek; neměli ani jako sedláci a malí měšťané majetek zatížený velkými břemeny. Byli v každém směru nemajetní a bezprávní; žili tak, že vůbec nepřišli do přímého styku s tehdejšími institucemi, které je úplně ignorovaly. Byli živoucím symptomem rozkladu feudální a cechovní měšťanské společnosti a současně prvním předchůdcem moderní měšťácké společnosti.
Tímto postavením plebejců lze vysvětlit, proč se plebejská frakce již tehdy nemohla spokojitjen s bojem proti feudalismu a proti privilegovanému měšťanstvu, proč musela, alespoň ve fantazii, předbíhat sotva se na obzoru rýsující moderní měšťáckou společnost, proč tato úplně nemajetná frakce musela pochybovat už i o institu‘ cích, názorech a představách, které jsou společné všem společenským formám založeným na třídních protikladech. V tom mohla pohodlně navazovat na chiliastická[217] blouznění prvotního křesťanství. Ale zároveň mohlo být takové předbíhání nejen přítomnosti, nýbrž i budoucnosti jen násilné, fantastické a při prvním pokusu o praktické uskutečnění muselo vrhnout hnutí zpět do omezených hranic, které tehdejší poměry jedině připouštěly. Útok na soukromé vlastnictví, požadavek společenství majetku, se musel zvrhnout v primitivní organizaci dobročinnosti; mlhavá křesťanská rovnost mohla vyústit nanejvýš v měštáckou „rovnost před zákonem“; odstranění veškeré vrchnosti se nakonec mění v nastolení republikánských vlád volených lidem. Anticipace komunismu ve fantazii se ve skutečnosti stala anticipací moderních měšťáckých vztahů.
S touto anticipací pozdějších dějin, násilnou, přesto však snadno vysvětlitelnou z postavení, v němž žila plebejská frakce, se setkáváme nejdříve v Německu u Tomáše Münzera a jeho strany. U táboritů existoval ovšem jistý druh chiliastického společenství majetku, ale jen jako ryze vojenské opatření. Teprve u Münzera jsou tyto komunistické náznaky výrazem snahy skutečné společenské frakce, teprve u něho jsou formulovány s určitou vyhraněností a po něm se pak s nimi setkáváme znovu v každém velkém lidovém otřesu, až pozvolna splývají s moderním proletářským hnutím; právě tak splývají ve středověku boje svobodných sedláků proti feudálnímu panství, jež je stále víc a víc spoutává, s bojem nevolníků a poddaných za úplné zlomení feudální moci.
Zatímco se v prvním ze tří velkých táborů, konzervativně katolickém, sešly všechny elementy, které měly zájem na udržení současného stavu, tedy říšská moc, duchovní knížata a část světských knížat, bohatší šlechta, preláti a městský patriciát, shromažďovaly se pod praporem měšťansky umírněné luterské reformy majetné opoziční živly, masa nižší šlechty, měšťanstvo, dokonce i část světských knížat, která doufala, že se obohatí konfiskací církevních statků, a chtěla využít příležitosti k tomu, aby si vydobyla větší nezávislosti na říši. Sedláci a plebejci se pak spojili v revoluční stranu, jejíž požadavky a učení nejostřeji vyslovil Münzer.
Luther a Münzer jsou jak svým učením, tak svým charakterem a vystupováním dokonalými představiteli svých stran.
Luther prodělal v letech 1517 až 1525 tytéž proměny, které prodělali moderní němečtí konstitucionalisté v letech 1846 až 1849 a které prodělává každá měštácká strana, která se octne na chvíli v čele hnutí a kterou pak v tomto hnutí předstihne plebejská nebo proletářská strana stojící za ní.
Když Luther roku 1517 poprvé vystoupil proti dogmatům a proti zřízení katolické církve, neměla jeho opozice ještě vyhraněný ráz. Nešla sice dál než požadavky dřívějšího měšťanského kacířství, ale také nevylučovala a ani nemohla vylučovat radikálnější směry. V první chvíli bylo nutno sjednotit všechny opoziční živly, co nejrozhodněji uplatnit revoluční energii, postavit se jménem veškerého dosavadního kacířství proti katolické pravověrnosti. Právě tak byli naši liberální měšťáci roku 1847 ještě revoluční, říkali si socialisté a komunisté a horovali pro osvobození dělnické třídy. V tomto období prvních vystoupení se Lutherova robustní selská povaha projevovala nejživelněji.
„Pakliže by zuřivé řádění vaše“ (římských kněží) „mělo míti další průchod, pak se mi zdá, že by lepší rady ani léku nebylo, jak mu čeliti, než aby králové a knížata moci užili, se vyzbrojili, na tyto ohavníky, kteří veškeren svět otravují, připadli, a jednou už tomu počínání zbraněmi, nikoli slovy, konec učinili. Tak jako zloděje oprátkou, vražedníky mečem, kacíře ohněm trestáme, proč spíše neudeříme na tyto hanebné učitele nepravosti, jakýmiž jsou papežové, kardinálové, biskupové a hemžení římské Sodomy, zbraněmi všelikými a v krvi jejich ruce své neumyjeme?“[218]
Tento první revoluční zápal však netrval dlouho. Blesky, které Luther metal, zapálily. Všechen německý lid se dostal do pohybu. Na jedné straně viděli sedláci a plebejci v Lutherových výzvách proti kněžím, v jeho kázání o křesťanské svobodě signál ke vzpouře; na druhé straně se k němu přidružovali umírnění měšťané a velká část nižší šlechty, ba dokonce i knížata byla stržena proudem. Jedni věřili, že přišel den, kdy budou moci zúčtovat se všemi svými utlačovateli, druzí chtěli jen zlomit moc kněží, závislost na Římu, katolickou hierarchii a obohatit se konfiskací církevních statků. Strany se rozlišily a našly si své představitele. Luther musel mezi nimi volit. Chráněnec kurfiřta saského, vážený profesor z Wittenberka, který se stal přes noc mocným a slavným, velký muž, obklopený kroužkem podlézavých stvůr a pochlebníků, ani na chvíli nezaváhal. Opustil lidové živly hnutí a přidal se na stranu měšťanů, šlechticů a knížat. Výzvy k vyhlazovacímu boji proti Římu utichly; Luther teď hlásal pokojný vývoj a pasívní odpor (viz např. „Šlechtě německého národa“, 1520[219] atd.). Na Huttenovo pozvání, aby přijel k němu a Sickingenovi na Ebernburg, středisko šlechtického spiknutí proti kněžím a knížatům, Luther odpověděl:
„Nechtěl bych, aby evangelium násilím a krveproléváním hájeno bylo. Slovem byl svět přemožen, slovem církev jest zachována, slovem také napravena bude, a Antikrist, jakož svého bez násilí nabyl, bez násilí též padne.“
Tento obrat či spíše toto přesnější určení směru bylo počátkem Lutherova smlouvání a handrkování o instituce a dogmata, které se mají ponechat a které reformovat, ono odporné diplomatizování, ústupkaření, intrikování a dohadování, jehož výsledkem bylo augšpurské vyznání, zřízení reformované měšťácké církve, které nakonec usmlouvali.[220] Je to úplně stejné čachrování, jaké se nedávno v politické formě až do omrzení opakovalo v německých národních shromážděních, různých těch dohodovacích shromážděních, revizních komorách a erfurtských parlamentech. V těchto jednáních se naprosto otevřeně projevil šosácký ráz oficiální reformace.
Že Luther, nyní už uznávaný představitel měšťácké reformace, hlásal zákonný postup, to mělo své dobré důvody. Většina měst byla pro umírněnou reformu; nižší šlechta se k ní stále víc přikláněla, přidala se i část knížat, druhá část kolísala. Její úspěch byl takřka zaručen, přinejmenším ve velké části Německa. Při dalším klidném vývoji nemohly ostatní kraje dlouho odolávat naléhání umírněné opozice. Zato každý násilný otřes musel zaplést umírněnou stranu do konfliktu s extrémní plebejskou a selskou stranou, musel odradit od hnutí knížata, šlechtu a některá města a připouštěl jen dvě možnosti: buď sedláci a plebejci nabudou převahy nad měšťáckou stranou, anebo katolická restaurace potlačí celé hnutí se všemi stranami. A jak se měšťácké strany, jakmile dosáhly sebemenšího vítězství, snaží za pomoci pokroku v mezích zákona proplout mezi Scyllou revoluce a Charybdou restaurace, to jsme viděli na mnoha příkladech v poslední době.
Výsledky každé změny musely za všeobecných společenských a politických poměrů tehdejší doby nutně přicházet k dobru knížatům a rozmnožovat jejich moc, a tak také čím se měšťanská reforma ostřeji odlišovala od plebejských a selských živlů, tím víc se chtě nechtě dostávala pod kontrolu reformovaných knížat. Luther sám se stával čím dál víc jejich rabem a lid dobře věděl, co dělá, když o něm říkal, že se Luther stal knížecím slouhou jako druzí, a když po něm v Orlamünde házel kamením.
Když vypukla selská válka, a to v krajích, kde knížata a šlechta byli většinou katolíci, chtěl se Luther stát prostředníkem. Energicky se obořil na vlády. Ony prý zavinily povstání svým útlakem; nejsou proti nim jenom sedláci, ale sám Bůh. Povstání ovšem je prý na druhé straně také bezbožné a proti evangeliu. Nakonec radil oběma stranám, aby ustoupily a dohodly se po dobrém.
Ale povstání se přes tyto dobře míněné zprostředkovací návrhy rychle šířilo, zachvátilo dokoncc i protestantské kraje, ovládané luterskými knížaty, pány a městy, a rychle přerostlo měšťanské „rozšafné“ reformě přes hlavu. V Lutherově těsné blízkosti, v Durynsku, rozbila svůj hlavní stan nejodhodlanější frakce vzbouřenců, vedená Münzerem. Ještě několik úspěchů a celé Německo by bylo v plamenech. Luther by byl obklíčen a snad jako zrádce prohnán práčaty,[221] měšťanská reforma by byla smetena bouřlivým příbojem selsko-plebejské revoluce. Nebylo už možno se rozmýšlet. Tváří v tvář revoluci byla zapomenuta všechna stará nepřátelství; ve srovnání s tlupami sedláků byli služebníci římské Sodomy nevinnými ovečkami, mírnými dítkami božími; a měšťané i knížata, šlechta i kněží, Luther i papež se spojili „proti vražedným a lupičským hordám sedláků“[222].
„Sekejtež, škrťtež a bodejtež je skrytě i zjevně, kdo jen můžete, jako psa vzteklého ubíti musíte!“ — křičel Luther. — „Pročež, páni milí, vyprosťujtež tu, zachraňujtež onde, bodej, bij, škrť je, kdo můžeš; blahoslavený ten, koho smrt při tom stihne, nemůžeť se ti blaženější smrti dostati.“ Nikdo nechť nemá se sedláky falešné slitování. Kdo má slitování s těmi, s nimiž nemá slitování ani Bůh, ale jež chce potrestat a zničit, sám se k buřičům přidává. Sedláci se naučí děkovat Pánu Bohu, až budou muset jednu krávu odevzdat, že aspoň druhé mohou v pokoji užívat; a knížatům vzpoura ukáže, jaký duch vládne v lůze a že ji lze zkrotit jen násilím. „Moudrý muž praví: cibum, onus et virgam asino[a], sedlákovi stačí ovesné plevy, na slovo neslyší a jsou jako smyslů zbavení, musejí tudíž slyšeti virgam, pušku, a právem se jim děje. Musíme se za ně modliti, aby poslouchali; pakliže nebudou, neplatí pro ně žádné slitování. Necht‘jen pušky zasviští mezi ně, nebo natropí tisíckrát více zla.“
Úplně stejně mluvili naši socialističtí a filantropičtí měšťáci blahé paměti, když proletariát po březnových dnech žádal svůj podíl na plodech vítězství.
Překladem bible dal Luther plebejskému hnutí do rukou mocný nástroj. V bibli postavil proti zfeudalizovanému křesťanství své doby skromné křesťanství prvních století, proti rozkládající se feudální společnosti obraz společnosti, která nic nevěděla o složitě rozvrstvené, umné feudální hierarchii. Sedláci použili tohoto nástroje proti knížatům, šlechtě a kněžím, zkrátka kde se dalo. Luther jej teď obrátil proti nim a sestavil z bible skutečný dithyramb na bohem dosazenou vrchnost, jaký dosud nesvedl ani jeden patolízal absolutní monarchie. Biblí bylo posvěceno knížectví z boží milosti, trpná poslušnost, ba i nevolnictví. Tím bylo popřeno nejen selské povstání, nýbrž i celý Lutherův odpor proti duchovní a světské autoritě; tak zradil Luther knížatům nejen lidové, ale i měšťanské hnutí.
Je snad třeba připomínat měšťáky, kteří nám nedávno na nových příkladech ukázali, jak se popírá vlastní minulost?
Postavme teď proti měšťanskému reformátoru Lutherovi plebejského revolucionáře Münzera.
Tomáš Münzer se narodil ve Stolbergu pod Harzem kolem roku 1498[223]. Jeho otec prý zahynul na šibenici jako oběť zvůle stolberského hraběte. Již v patnácti letech založil Münzer ve škole v Halle tajný spolek proti magdeburskému arcibiskupovi a proti římské církvi vůbec. Protože byl zběhlý v tehdejší teologii, získal brzy doktorskou hodnost a místo kaplana v ženském klášteře v Halle. Již tehdy úplně opovrhoval církevními dogmaty a obřady, při mši vynechával slova proměňování a jedl, jak o tom vypráví Luther, tělo Páně neposvěcené. Studoval hlavně středověké mystiky, zvláště chiliastické spisy Joachima Kalábrijského. Münzer se domníval, že tisícileté království, soud nad odrodilou církví a zkaženým světem, které tento mystik hlásal a líčil, se blíží s reformací a všeobecným neklidem doby. Jeho kázání po okolí měla velký ohlas. Roku 1520 odešel jako první evangelický kazatel do Zwickau. Tam nalezl jednu z oněch blouznivých chiliastických sekt, které žily v mnoha krajích v tichosti dál a za jejichž dočasnou pokorou a zdrženlivostí se skrývala rozrůstající se opozice nejnižších společenských vrstev proti současným poměrům; teď, když se rozvíjela agitace, projevovaly se stále otevřeněji a tvrdošíjněji. Byla to sekta novokřtěnců[224], v jejímž čele stál Niklas Storch. Hlásali, že se blíží poslední soud a tisícileté království; měli „vidění, vytržení a ducha prorockého“. Brzy se dostali do konfliktu s městskou radou ze Zwickau; Münzer je obhajoval, třebaže se k nim nikdy bez výhrad nepřipojil, spíše se oni podřizovali jeho vlivu. Rada proti nim energicky zakročila: museli z města a Münzer s nimi. Bylo to koncem roku 1521.
Münzer se vydal do Prahy a snažil se tu získat půdu, navazuje na zbytky husitského hnutí; avšak jeho proklamace měla jen ten účinek, že musel utéci i z Čech. Roku 1522 se stal kazatelem v Allstedtu v Durynsku. Tady začal tím, že reformoval bohoslužbu. Dříve než se Luther odvážil jít tak daleko, odstranil Münzer úplně latinu a dal předčítat z celé bible, nejen předepsaná nedělní evangelia a epištoly. Zároveň organizoval propagandu v okolí. Ze všech stran se k němu sbíhal lid a Allstedt se brzy stal střediskem lidového hnutí proti páterům v celém Durynsku.
Münzer byl stále ještě především teologem; stále ještě útočil téměř výhradně na kněze. Ale nehlásal, jako již tehdy Luther, klidnou debatu a mírný postup, navazoval na dřívější Lutherova bouřlivá kázání a vyzýval saská knížata a lid k ozbrojenému zákroku proti římským kněžím.
„Pravilť Kristus: ‚Nepřišel jsem, abych pokoj přinesl, ale meč.‘ Co však s ním“ (saská knížata) „činiti máte? Nic jiného, než ty zlé, kteříž evangeliu brání, vymýtiti a zahubiti, pakli chcete býti služebníky Páně. Kristus s velkou vážností přikázal (Lukáš 19, 27): ‚Nepřátely mé přiveďte sem a zmordujte přede mnou...‘ Zanechte jalového žvanění, že by to síla Boží sama učiniti měla bez přičinění meče vašeho, jenž jinak by mohl v pochvě rezivěti. Ty, kteříž se protiví Božímu zjevení, jest vymýtiti bez veškerého slitování, jako Ezechiáš, Cyrus, Josiáš, Daniel a Eliáš potřeli kněze Bálovy, jinak se církev křesťanská k svému původu nenavrátí. Musíme vypleti plevel z vinice Páně v čas žně. Bůh řekl (Pátá kniha Mojžíšova, 5. kapitola, 7): ‚Neslitujte se nad těmi, kdož se modlám klanějí, oltáře jejich zbořte, modly jejich ztroskotejte, jinak hněv můj padne na vás.‘“[225]
Avšak tyto výzvy ke knížatům zůstaly bez odezvy, zatímco revoluční pobouření v lidu den ze dne rostlo. Münzer, jehož ideje byly stále vyhraněnější, určitější a smělejší, se teď energicky odpoutal od měšťanské reformace a od té doby vystupoval zároveň jako politický agitátor.
Jeho teologicko-filosoflcké učení útočilo na všechny hlavní body nejen katolicismu, ale křesťanství vůbec. Münzer hlásal v křesťanské formě panteismus, který se pozoruhodně podobá moderním spekulativním názorům[226] a místy dokonce hraničí s ateismem. Neuznával bibli za jediné a neomylné zjevení. Vlastní, živé zjevení je podle něho rozum, zjevení, které existovalo za všech dob a u všech národů a dosud existuje. Klást bibli proti rozumu znamená ubíjet ducha literou. Neboť Duch svatý, o němž mluví bible, není nic, co by existovalo mimo nás; Duch svatý je právě rozum. Víra není nic jiného než probuzení rozumu v člověku, a proto mohou mít víru i pohané. Touto vírou, tímto probuzeným rozumem se prý člověk stává podobným Bohu a blaženým. Nebe proto není z onoho světa, je třeba je hledat v tomto životě a posláním věřícího je nastolit toto nebe, království boží zde na zemi. Stejně jako není na onom světě nebe, není tam ani peklo nebo zatracení. Rovněž není ďábla, jsou jen špatné lidské chtíče a žádosti. Kristus byl člověk jako my, prorok a učitel, a jeho poslední večeře je prostá večeře na jeho památku, při které se požívá chléb a víno bez jakýchkoli mystických přídatků.
Toto učení hlásal Münzer většinou zakrytě, v týchž křesťanských frázích, za něž se po určitou dobu musela skrývat i novější filosofie. Avšak základní arcikacířská myšlenka se klube z jeho spisů všude a je vidět, že bral biblickou roušku mnohem méně vážně než mnohý Hegelův žák v novější době. A přece dělí Münzera od moderní filosofie celá tři století.
Jeho politické učení navazovalo velmi úzce na tyto revoluční náboženské názory a vymykalo se z tehdejších společenských a politických poměrů právě tak jako jeho teologie z tehdy běžných a uznávaných představ. Jako se Münzerova náboženská filosofie blížila ateismu, tak se jeho politický program blížil komunismu, a nejedna moderní komunistická sekta neměla ani v předvečer únorové revoluce tak bohatou teoretickou výzbroj jako „münzerovci“ v šestnáctém století. Tento program — spíše geniální anticipace podmínek osvobození proletářských živlů, které se tehdy mezi těmito plebejci teprve začaly rozvíjet, než souhrn požadavků tehdejších plebejců — žádal okamžité nastolení království božího, prorokovaného tisíciletého království na zemi tím, že se církev navrátí do původního stavu a že budou odstraněny všechny instituce, které jsou v rozporu s touto církví, prý prvotně křesťanskou, ve skutečnosti však velmi novou. Království boží neznamenalo však podle Münzera nic jiného než společenský stav, v němž už neexistují třídní rozdíly, soukromé vlastnictví a státní moc, nezávislá na členech společnosti a jim cizí. Všechny tehdejší moci, pokud by se nechtěly podrobit a přidat k revoluci, měly být svrženy, všechny práce a statky měly být společné a měla se uskutečnit naprostá rovnost. Měl být založen svaz, který by tento program prosadil nejen v celém Německu, nýbrž i v celém křesťanstvu; knížata a páni měli být vyzváni, aby se k němu připojili; pokud by tak neučinili, měl je svaz při první příležitosti se zbraní v ruce svrhnout nebo zabít.
Münzer začal tento svaz ihned organizovat. Jeho kázání nabyla ještě prudšího, revolučnějšího rázu; útočil nejen proti kněžím, ale stejně vášnivě hřímal proti knížatům, šlechtě, patriciátu, ohnivými barvami líčil tehdejší útisk a stavěl proti němu svůj vybájený obraz tisíciletého království sociálně republikánské rovnosti. Zároveň vydával jeden revoluční leták za druhým a rozesílal emisary na všechny strany, zatímco sám organizoval svaz v Allstedtu a okolí.
Prvním ovocem této propagandy bylo zničení mariánské kaple v Mellerbachu u Allstedtu; stalo se tak podle příkazu: „Oltáře jejich rozmetejte, sloupy jejich zbořte a modly jejich spalte. Nebo ty lid svatý jsi“ (Deuteronomium, 7, 6). Saská knížata sama přišla do Allstedtu, aby utišila vzpouru, a dala si Münzera povolat na zámek. Münzer jim tam udělal kázání, na jaké od Luthera, toho „masa blahobytně si žijícího na Wittenberce“, jak ho Münzer nazýval, nebyli zvyklí. Trval na tom, že bezbožní vládcové, zvláště kněží a mniši, kteří zacházejí s evangeliem jako s kacířstvím, musejí být pobiti, a dovolával se přitom Nového zákona. Bezbožní nemají právo žít, leda z milosti vyvolených. Jestliže knížata bezbožné nevyhubí, Bůh jim odejme meč, neboť moc mečem vládnout náleží celé obci. Knížata a páni jsou výlupkem lichvy, krádeže a lupičství; přivlastňují si všechno tvorstvo, ryby ve vodě, ptactvo ve vzduchu, rostliny na zemi. A potom ještě káží chudým přikázání: nepokradeš, ale sami berou, nač přijdou, dřou a odírají sedláka i řemeslníka; když se však ten něčím sebemenším proviní, musí viset, a k tomu ke všemu pak řekne doktor Lhář[b]: amen.
„Páni jsou si sami vinni, že se chuďas jejich nepřítelem stává. Příčinu pobouření odstranit nechtějí, jak se to tedy natrvalo napraviti dá? Ach, pánové milí, jak Pán pěkně prutem železným staré hrnce stříská! Pravím-li toto, lid pobuřuji. Budiž!“ (Viz Zimmermann, „Bauernkrieg“ II, str. 75.)
Münzer dal toto kázání vytisknout; jeho tiskař v Allstedtu byl vévodou Janem Saským donucen opustit za trest zemi a na všechny Münzerovy spisy byla uvalena cenzura vévodské vlády ve Výmaru. Ale Münzer tohoto rozkazu nedbal. Hned nato dal vytisknout v říšském městě Mühlhausenu krajně pobuřující spis[227], v němž vybízel lid, aby
„otvor rozšířil, takže by celý svět viděti a poznati mohl, kdo jsou ti naši velcí kašparové, kteří z Boha tak rouhavě pomalovanou loutku učinili‘,
a který končil slovy:
„Úder veliký musí všechen svět ztrpěti; a hra to bude taková, že bezbožní budou z trůnu sraženi, ponížení však budou povýšeni.“
Jako moto vepsal „Tomáš Münzer s kladivem“ na titul:
„Pomni, že slova svá jsem vložil do úst tvých proto, abys vyplenil, vyhubil, rozmetal a zbořil a abys stavěl a zdělával. Zeď železná proti králům, knížatům, kněžím a proti lidu jest tu zřízena. Nechť se utkají, podivuhodné jest vítězství, jež vede k zániku tyranů silných a bezbožných.“
Münzerův rozchod s Lutherem a jeho stranou byl už dlouho hotovou věcí. Luther musel dokonce přijmout některé církevní reformy, které Münzer zavedl, aniž se ho ptal. Sledoval Münzerovu činnost se zlobnou nedůvěrou umírněného reformátora vůči energičtější a radikálnější straně. Už na jaře 1524 napsal Münzer Melanchthonovi, tomuto prototypu šosáckého, hektického knihomola, že on a Luther hnutí vůbec nerozumějí. Chtějí je zadusit slepou vírou v literu bible, celé jejich učení je prý červivé.
„Bratří milí, zanechte čekání a otálení, jeť čas, léto je přede dveřmi. Nepřátelte se s bezbožníky, kteří překážejí, aby slovo v plné síle působilo. Nepochlebujte knížatům svým, nebo spolu s nimi zahynete. Vy jemní znalci písma, nezlobtež se, nemohu jinak.“[228]
Luther nejednou vyzýval Münzera k disputaci; ale ten, připraven kdykoli podstoupit boj před lidem, neměl nejmenší chuti pouštět se do teologické hádky před zaujatým publikem wittenberské university. Nechtěl „přenésti svědectví ducha výhradně na vysoké učení“. Je-li Luther upřímný, ať uplatní svůj vliv k tomu, aby přestalo pronásledování Münzerových tiskařů a bylo zrušeno nařízení o cenzuře, aby zápas mohl být bez překážek vybojován v tisku.
Nyní, když vyšla ona Münzerova revoluční brožura, vystoupil Luther proti němu otevřeně jako denunciant. Ve svém tištěném „Dopise saským knížatům proti duchu rebelantskému“[229] prohlásil, že Münzer je nástrojem satanovým, a vyzýval knížata, aby zakročila a vyhnala podněcovatele vzpoury ze země, poněvadž se nespokojují s hlásáním svého špatného učení, ale vyzývají k povstání a k násilnému odporu proti vrchnosti.
Dne 1. srpna se Münzer musel na výmarském zámku před knížaty odpovídat z obvinění, že podněcuje vzpouru. Mluvili proti němu velice kompromitující skutečnosti; přišlo se na stopu jeho tajného svazu, bylo odhaleno, že pomáhal organizovat spolky havířů a sedláků. Pohrozili mu, že bude vyhnán ze země. Sotva se vrátil do Allstedtu, dověděl se, že vévoda Jiří Saský požádal o jeho vydání; byly zachyceny dopisy tajného svazu psané jeho rukou, v nichž vyzýval Jiřího poddané k ozbrojenému odporu proti nepřátelům evangelia. Kdyby nebyl opustil město, rada by jej byla vydala.
Mezitím rostoucí pobouření mezi sedláky a plebejci značně usnadnilo Münzerovu propagandu. Neocenitelné agenty pro tuto propagandu získal v novokřtěncích. Tato sekta, která neměla určitá pozitivní dogmata a udržovala si svou soudržnost jen společnou opozicí proti všem vládnoucím třídám a společným symbolem nového křtu, sekta v životě asketicky přísná, v agitaci neúnavná, fanatická a neohrožená, se stále víc seskupovala kolem Münzera. Novokřtěnci, připraveni pronásledováním o jakékoli stálé sídlo, potulovali se po celém Německu a všude hlásali nové učení, které — jak jim vysvětlit Münzer — vyjadřovalo jejich vlastní potřeby a přání. Bezpočet jich bylo umučeno, upáleno nebo jinak popraveno, ale odvaha a vytrvalost těchto emisarů byla neochvějná a úspěchy jejich činnosti při rychle vzrůstajícím pobouření lidu nesmírné. Proto našel Můnzer při svém útěku z Durynska všude připravenou půdu, ať se obrátil kamkoli.
U Norimberka, kam se Münzer odebral nejdříve,[230] bylo před necelým měsícem v zárodku potlačeno selské povstání. Münzer tu agitoval tajně; brzy se začali objevovat lidé, kteří hájili jeho nejsmělejší teologické poučky, že bible není závazná a svátosti jsou nicotné, prohlašovali Krista za pouhého člověka a tvrdili, že moc světské vrchnosti nepochází od Boha. „Tu vidíte satanáše obcházeti, ducha allstedtského!“ volal Luther. Zde v Norimberku dal Münzer vytisknout svou odpověď Lutherovi[231]. Přímo ho obvinil, že pochlebuje knížatům a svou polovičatostí podporuje reakční stranu. Ale lid se přesto osvobodí a doktoru Lutherovi se pak povede jako lapené lišce. — Městská rada spis zabavila a Münzer musel opustit Norimberk.
Prošel pak Švábskem do Alsaska, do Švýcar a nazpět do horního Schwarzwaldu, kde už před několika měsíci vypuklo povstání, které uspíšili hlavně jeho novokřtěnečtí emisaři. Tato Münzerova propagační cesta zřejmě značně přispěla k organizaci lidové strany, k jasnému vytyčení jejích požadavků a konečně k tomu, že v dubnu 1525 vypuklo všeobecné povstání. Zvlášť zřetelně se tu projevovala Münzerova dvojí činnost, na jedné straně mezi lidem, k němuž mluvil řečí náboženského profetismu, jemu tehdy jedině srozumitelnou, a na druhé straně mezi zasvěcenci, před nimiž mohl otevřeně říci, co je jeho konečným cílem. Jestliže už dříve v Durynsku shromáždil kolem sebe skupinu nejrozhodnějších mužů, nejen z lidu, nýbrž i z nižšího duchovenstva, a postavil je do čela tajného svazu, stává se nyní středem celého revolučního hnutí v jihozápadním Německu, organizuje spojení se Saskem a Durynskem přes Franky a Švábsko až do Alsaska a k švýcarským hranicím, a počítá mezi své žáky a vůdce svazu jihoněmecké agitátory, většinou revoluční kněze, jako Hubmaiera ve Waldshutu, Konrada Grebela z Curychu, Franze Rabmanna z Griessenu, Schappelera z Memmingen, Jakoba Weha z Leipheimu a doktora Mantela ze Stuttgartu. Münzer sám se zdržoval hlavně v Griessenu na schaffhausenské hranici a odtud chodil po Hegau, Klettgau atd. Krvavé pronásledování tohoto nového plebejského kacířství, které všude zahájila znepokojená knížata a pánové, nemálo přispělo k podnícení vzpoury a k pevnějšímu stmelení spolku. Tak Münzer agitoval asi pět měsíců v horním Německu a v době, kdy se schylovalo k spiknutí, vrátil se zase do Durynska, kde chtěl sám řídit povstání a kde se s ním opět setkáváme.
Vidíme, jak se v charakteru a v počínání vůdců obou stran věrně obráží postoj jejich stran; jak Lutherova nerozhodnost, přímo strach z hnutí, jež začalo být vážným, jeho zbabělé přisluhování knížatům zcela odpovídaly váhavé, obojetné politice měšťanstva a jak se Münzerova revoluční energie a rozhodnost opakovala u nejvyspělejší frakce plebejců a sedláků. Rozdíl je jen v tom, že zatímco se Luther spokojoval s tím, že tlumočil představy a přání většiny své třídy a získával si tím u ní velmi lacinou popularitu, Münzer naopak šel mnohem dál, za bezprostřední představy a požadavky plebejců a sedláků, a vytvářel si stranu až z elity tehdejších revolučních živlů, stranu, která však, pokud byla na úrovni jeho idejí a sdílela jeho energii, zůstávala vždy jen malou menšinou vzbouřené masy.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Osel potřebuje žrádlo, náklad a hůl. (Pozn. red.)
b — něm. Lügner; tak nazýval Münzer Luthera. (Pozn. red.)
211 Valdenští — náboženská sekta, která vznikla koncem 12. století mezi plebejskou chudinou jihofrancouzských měst. Podle tradice byl jejím zakladatelem lyonský kupec Petr Valdesius (Pierre de Vaux), který rozdal celé své jmění chudým. Valdenští odmítali vlastnictví, odsuzovali hromadění statků katolickou církví a hlásali návrat k mravům prvotních křesťanů. Valdenské kacířství se rozšířilo hlavně mezi venkovským obyvatelstvem horských oblastí jihozápadního Švýcarska a Savojska, kde dostalo ráz obrany přežitků prvobytně pospolného zřízení a patriarchálních poměrů.
212 Albigenští — náboženská sekta, ve 12. až 13. století velmi rozšířená v jihofrancouzských a severoitalských městech. Jejich hlavním střediskem bylo jihofrancouzské město Albi. Albigenští, kteří brojili proti okázalosti katolických bohoslužeb a církevní hierarchii, vyjadřovali v náboženském rouše protest městských obchodníků a řemeslníků proti feudalismu. Připojila se k nim část jihofrancouzské šlechty, usilující o sekularizaci církevní půdy. Papež Innocenc III. vyhlásil roku 1209 proti albigenským křížovou výpravu. Po dvacetileté válce a krvavých represáliích bylo hnutí potlačeno.
213 Jeden z vůdců francouzského selského povstání z roku 1251 (tzv. „pastýřského povstání“), kazatel jménem Jakub. Podle kronik pocházel z Uher.
214 Kališníci — jeden ze dvou směrů husitského hnutí. Kališníci se opírali o měšťanstvo a část české šlechty, spokojovali se požadavkem samostatné národní církve nezávislé na Římu a požadavkem sekularizace církevních statků.
215 Táborité — druhý proud husitského hnutí, představující na rozdíl od kališníků jeho revoluční, demokratické křídlo. V požadavcích táboritů se odrážejí snahy selských mas a městské chudiny odstranit celý feudální řád. Zrady kališníků na táboritech využila feudální reakce k potlačení husitského hnutí.
216 Mrskači (flagelanti) — asketická náboženská sekta, která se rozšířila po Evropě v 13. až 15. století. Mrskači hlásali, že sebetrýzněním lze dosáhnout odpuštění hříchů.
Lollardi (doslovně: „brumlači modlitby“) — náboženská sekta v Anglii a v jiných evropských zemích (vznikla ve 14. století), silně nepřátelská katolické církvi, přijala učení anglického reformátora Wycliffa, vyvodila z něho ještě radikálnější důsledky a vystupovala v náboženskomystickém rouše proti feudálním výsadám. Mnozí lollardi, mezi nimiž převládali příslušníci lidových vrstev a nižšího duchovenstva, se účastnili povstání Wata Tylera z roku 1381. Od konce 14. století byli lollardi krutě pronásledováni.
217 Chiliasmus (od řeckého slova „chilias“ — tisíc) — náboženskomystieké učení o druhém příchodu Krista na zem a nastolení „tisícileté říše“ spravedlnosti, všeobecné rovnosti a blaženosti. Chiliastická víra vznikla v době rozkladu otrokářského řádů z nesnesitelného útlaku pracujících, kteří hledali východisko ve fantastických snech o vykoupení. Tato víra se velmi rozšířila v době raného křesťanství a potom se objevovala stále znovu v učení různých náboženských sekt.
218 Citát z Luthera uvádí Engels podle Zimmermanna (viz Stuttgart 1841, 1. díl, str. 364—365).
219 M. Luther, „An den Christlichen Adel deutscher Nation: von des Christlichen standes besserung“, Vuittemberg [1520]. Engels cituje podle Zimmermanna.
220 Augsburské vyznáni — výklad základů luterství, předložený roku 1530 na říšském sněmu v Augsburgu císaři Karlu V.; byl to kompromis mezi měšťanským ideálem „levné církve“ (zrušení okázalých obřadů, zjednodušení církevní hierarchie atd.) a mezi zájmy knížat. Hlavou církve neměl být nadále papež, nýbrž panovník. Císař augsburské vyznání zamítl. Válka knížat, která přijala luteránskou reformaci, s císařem skončila roku 1555 augsburským náboženským smírem, který potvrdil, že každý vladař má právo určovat náboženství svých poddaných podle vlastního uznání.
221 Surový vojenský trest, známý již u Římanů. Podle práva lancknechtů (15. až 17. stol.) byl těžký provinilec vehnán do uličky napřažených kopí a ubodán. Z toho se vyvinulo běhání uličkou vojáků (v Čechách „pračaty“), kteří bili odsouzence pruty. Tato forma trestu se udržovala ve vojscích od třicetileté války až do poloviny 19. století.
222 Název polemického letáku, který vydal Luther v květnu 1525, kdy vrcholila selská válka: „Widder die reubischen und mördischen rotten der andern bawren“. Následující citáty jsou uvedeny podle Zimmermanna.
223 Toto datum uvádí Zimmermann v prvním vydání svého díla. Podle pozdějších přesnějších zjištění se Tomáš Münzer narodil kolem roku 1490.
224 Novokřtěnci čili anabaptisté učili, že křesťané mají přijímat křest až v dospělém věku. Proto své stoupence znovu křtili.
225 „Die Fürstenpredigt. Auslegung des andern unterschyds Danielis deß propheten gepredigt auffm schlos zu Alstet vor den tetigen thewren Herzcogen vnd vorstehern zu Sachssen durch Thoma Müntzer, diener des Wordt gottes“ [„Kázání ke knížatům. Výklad druhého rozdílu proroka Daniela, pronesený na zámku allstedtském Tomášem Münzerem, služebníkem slova Božího, před horlivými a znamenitými vévody a předáky saskými“], Allstedt 1524. Engels cituje podle Zimmermanna.
226 Engels má na mysli názory německého idealistického filosofa Strausse ajiných mladohegelovců, kteří ve svých raných pracích vystupovali jako panteisté.
227 Míní se Münzerův leták, který vyšel roku 1524 v Mühlhausenu pod názvem: „Außgetrückte emplössung des falschen Glaubens der ungetrewen welt (durchs gezeügnis des Evangelions Luce) vorgetragen der elenden erbermlichen Christenheyt zur innerung jres irsals“ [„Pádné odhalení nepravé víry odpadlého světa skrze svědectví Lukášova evangelia, předložené ubohému a nešťastnému křesťanstvu, aby se na své bludy rozpomenulo“]. Citováno podle Zimmermanna.
228 Viz Zimmermann, Stuttgart 1842, díl 2, str. 75.
229 M. Luther, „Eyn brieff an die Fürsten zu Sachsen von dem auffrurischen geyst“, Wittenberg 1524.
230 Podle pozdějších přesnějších zjištění vydal se Münzer nejprve do říšského města Mühlhausen, odkud byl v září 1524 vypovězen pro účast na nepokojích městské chudiny. Z Mühlhausen se Münzer odebral do Norimberka.
231 Tištěná odpověď Münzerova Lutherovi z roku 1524 měla název: „Hochverursachte Schutzrede vnd antwwort (wider das Gaistloße Sanfft lebende fleysch zu Wittenberg), welches mit verkärter weyße (durch den Diepstal der heiligen schrift die erbermdliche Christenheit) also gatz jämmerlichen besudelthat“ [„Řádně odůvodněná obhajoba a odpověď bezduchému, sladce si žijícímu tělu ve Wittenberce, jež překroucením a podvodným zkreslením Písma svatého tak nestoudně poskvrnilo nebohé křesťany“].