Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá selská válka
III
Předchůdci: Selská povstání, 1476 - 1517
Asi padesát let po potlačení husitského hnutí se objevily první příznaky rodícího se revolučního ducha mezi německými sedláky.[a]
V biskupství würzburském, v kraji už dříve zbídačeném husitskými válkami, „špatnou vládou, nesčetnými daněmi a dávkami, opovědnictvím, nepřátelstvím, válkou, vypalováním, vražděním, žalářováním a podobnými pohromami“ a hanebně odíraném biskupy, kněžími a šlechtou, vzniklo roku 1476 první selské spiknutí. V údolí Tauberu vystoupil náhle jako prorok mladý pastevec a šumař Hans Böheim[b] z Niklashausenu, zvaný též Bubeník či Honzík Pištec. Vypravoval, že se mu zjevila Panna Maria a nakázala mu, aby spálil buben, přestal sloužit tanci a hříšným radovánkám a nabádal lid k pokání. Každý nechť zanechá hříchů a nicotné rozkoše tohoto světa, nechť odloží všechny šperky a ozdoby a putuje k Matce boží niklashausenské, aby dosáhl odpuštění svých hříchů.
Už zde, u prvního předchůdce hnutí, se setkáváme s asketismem, který doprovází každé středověké nábožensky zabarvené povstání a vyskytuje se i v novější době na počátku každého proletářského hnutí. Tato asketická přísnost mravů, toto odříkání se všech životních požitků a radostí jednak zdůrazňuje v protikladu k vládnoucím třídám princip spartánské rovnosti, jednak je nutným přechodným stupněm, jímž musí projít nejnižší vrstva společnosti, má-li se dostat do pohybu. Aby mohla projevit svou revoluční energii, aby si ujasnila své nepřátelské postavení ke všem ostatním prvkům společnosti, aby se semkla jakožto třída, musí začít tím, že od sebe odvrhne všechno, co by ji ještě mohlo smiřovat s dosavadním společenským řádem, musí se zříci té trošky požitků, jež jí činí živoření v útlaku ještě jakžtakž snesitelným a o něž ji ani nejtvrdší útisk nebyl s to připravit. Tento plebejský a proletářský asketismus se jak svou divoce fanatickou formou, tak svým obsahem naprosto liší od měšťanského asketismu, jak jej hlásala měšťanská, luteránská morálka a angličtí puritáni (na rozdíl od independentů[232] a radikálnějších sekt), protože celým tajemstvím tohoto asketismu je měšťácká šetrnost. Rozumí se ostatně samo sebou, že tento plebejsko-proletářský asketismus ztrácí svůj revoluční charakter tou měrou, jak se na jedné straně vývojem moderních výrobních sil donekonečna rozmnožuje materiál k požitku, což dělá spartánskou rovnost zbytečnou, a na druhé straně jak se revolucionuje životní postavení proletariátu a tím i proletariát sám. Asketismus pak ponenáhlu u lidu mizí a u sektářů, kteří na něm houževnatě lpějí, se zvrhává buď přímo v měšťácké skrblictví, anebo v okázalou ctnostnost, z níž se v praxi tak jako tak nakonec stává šosácké nebo živnostnické hamonění. Mase proletariátu není třeba hlásat odříkání, vždyť stejně už skoro nemá, co by si ještě mohla odříkat.
Kázání Honzíka Pištce měla velký ohlas; všichni buřičští proroci začínali takovými postními kázáními, a vskutku také tyto rozptýlené sedláky, žijící daleko od sebe a vyrůstající v slepé poslušnosti, mohlo dostat do pohybu jen to, že je někdo násilím vytrhl z jejich apatie, jen to, že se naráz zřekli celého svého dosavadního způsobu života. Lidé začali putovat do Niklashausenu a poutě se rychle rozrůstaly; a čím větší zástupy se tam hrnuly, tím otevřeněji mluvil mladý buřič o svých cílech. Matka boží niklashausenská mu prý zvěstovala, že v budoucnu nemá být ani císaře, ani knížat, papeže ani žádné duchovní nebo světské vrchnosti; každý má být bližnímu bratrem, prací rukou svých chléb si dobývat a žádný nemá mít více než druhý. Veškeré úroky, desátky, roboty, cla, daně a jiné poplatky a břemena mají být navěky zrušeny a les, voda a pastva mají být všude svobodné.
Lid s radostí přijímal nové evangelium. Prorokův věhlas, „poselství Panenky Marie“ se rychle šířily po celém kraji; z Odenwaldu, od Mohanu, Kocheru a Jagstu, ba i z Bavorska, Švábska a Porýní valily se sem davy poutníků. Zvěst o zázracích, které prý Honzík konal, letěla od úst k ústům; lidé před ním padali na kolena a vzývali ho jako světce, rvali se o třásně jeho čapky, jako by to byly nejvzácnější relikvie či amulety. Kněží proti němu marně brojili, marně prohlašovali, že jeho vidění jsou ďábelské šalby a jeho zázraky podvody pekelné. Masa věřících závratně vzrůstala, začala se formovat revoluční sekta, na nedělní kázání buřičského pastýře se scházelo do Niklashausenu na 40 000 i více lidí.
Několik měsíců Honzík Pištec kázal zástupům. Avšak neměl v úmyslu spokojit se pouhým kázáním. Byl potají domluven s niklashausenským farářem a dvěma rytíři, Kunzem z Thunfeldu a jeho synem, kteří byli stoupenci nového učení a měli se stát vojenskými vůdci připravovaného povstání. Konečně v neděli před sv. Kiliánem, když se mu zdálo, že má už dost velkou sílu, dal signál.
„A nyní,“ zakončil kázání, „jděte domů a rozvažte dobře, co vám nejsvětější bohorodička zvěstovala; a příští sobotu zanechte doma ženy, děti a starce, zato vy, muži, přijďte zas do Niklashausenu na den sv. Markéty, to jest příští sobotu; a přiveďte s sebou své bratry a přátele, kolik jen můžete. Nepřicházejte však s holí poutnickou, ale v plné zbroji, v jedné ruce poutní svíci, v druhé pak meč a kopí nebo halapartnu; a svatá Panna vám pak oznámí, co jest její vůlí, abyste čini1i.“[233]
Avšak než se selské zástupy sešly, biskupovi[c] rejtaři buřičského proroka v noci jali a odvedli na würzburský zámek. Ve stanovený den přišlo na 34 000 ozbrojených sedláků, ale zpráva o Honzíkově uvěznění je těžce sklíčila. Většina lidu se rozprchla; těm, kdož byli do celé věci zasvěceni hlouběji, podařilo se jich asi 16 000 zadržet a s těmi pak táhli na zámek v čele s Kunzem z Thunfeidu a jeho synem Michaelem. Biskup je uchlácholil sliby a přiměl je, aby zase odtáhli; ale jakmile se začali rozcházet, přepadli je biskupovi rejtaři a mnoho jich zajali. Dva sedláci byli popraveni, Honzík Pištec byl upálen. Kunzovi z Thunfeldu se podařilo uprchnout a směl se vrátit, teprve když všechny své statky postoupil klášteru, Poutě do Niklashausenu se konaly ještě nějaký čas, ale nakonec byly také potlačeny.
Po tomto prvním pokusu byl delší dobu v Německu klid. Teprve koncem devadesátých let začala nová selská povstání a spiknutí.
Ponecháváme stranou holandské selské povstání z roku 1491 a 1492, jež potlačil teprve vévoda Albrecht Saský v bitvě u Heemskerku, selské bouře z téže doby v opatství kemptenském v Horním Švábsku a frízské rebelie, vedené Syaardem Aylvou, z roku 1497, jež rovněž potlačil Albrecht Saský. Jednak byla tato povstání příliš daleko od dějiště vlastní selské války, jednak jsou to boje, v nichž se doposud svobodní sedláci vzpírali pokusům vnutit jim feudalismus. Přejdeme hned ke dvěma velkým spiknutím, jež jsou přípravou na selskou válku, k spiknutím nazývaným „Bundschuh“ a „Chudý Konrád“.
Drahota, která vyvolala povstání nizozemských sedláků, vedla i v Alsasku roku 1493 k ustavení tajného spolku sedláků a plebejců, do něhož vstupovali i příslušníci čistě měšťanské opozice a s kterým víceméně sympatizovala i část nižší šlechty. Sídlem spolku byl kraj mezi městy Schlettstadt, Sulz, Dambache, Rosheim, Scherweiler atd. atd. Spiklenci žádali, aby byli vydrancováni a vyhlazeni Židé, jejichž lichvaření už tehdy stejně jako dnes vysávalo alsaské sedláky, aby bylo vyhlášeno milostivé léto, v němž by se promlčely všechny dluhy, aby byla zrušena cla, akcíz a jiná břemena, aby byl odstraněn církevní a rottweilský (říšský) soud, aby jim bylo přiznáno právo schvalovat daně, aby bylo kněžím povoleno jen jedno obročí po 50 až 60 zlatých, odstraněna tajná zpověď a povolen pro každou obec vlastní soud, který by si sama volila. Spiklenci měli v plánu, že přepadnou, jakmile budou dosti silní, opevněný Schlettstadt, zabaví klášterní a městské pokladnice a odtud pak roznítí povstání v celém Alsasku. Na spolkovém praporu, který měl být vztyčen při vypuknutí povstání, byla zobrazena selská škorně s dlouhými řemínky, takzvaný „Bundschuh“, který od té doby sloužil selským spiknutím po příštích dvacet let jako symbol i název.
Spiklenci se scházeli v noci na opuštěném Hladovém vrchu (Hungerberg). Přijetí do spolku bylo spojeno s velmi tajuplnými ceremoniemi a zrádcům se vyhrožovalo nejtvrdšími tresty. Ale přesto byla celá věc prozrazena, právě když se připravoval úder na Schlettstadt ve velikonočním týdnu 1493. Úřady co nejrychleji zakročily; mnoho spiklenců bylo zatčeno a mučeno, někteří byli rozčtvrceni a sťati, jiní s usekanýma rukama nebo prsty vypovězeni ze země. Mnoho jich uteklo do Švýcar.
Avšak tato první pohroma „Bundschuh“ ani zdaleka nezničila. Naopak, existoval tajně dál a ze všech uprchlíků roztroušených po Švýcarsku a jižním Německu se stali emisaři, kteří se stejným útlakem nacházeli všude i stejnou ochotu ke vzpouře, a tak rozšířili „Bundschuh“ po celém dnešním Bádensku. Houževnatost a vytrvalost, s jakou hornoněmečtí sedláci od roku 1493 po 30 let konspirovali, s jakou překonávali všechny překážky, jež kladl do cesty centralizovanému sjednocení jejich rozptýlený způsob života na venkově, s jakou po nesčetných pohromách, porážkách, popravách vůdců stále znovu navazovali tajná spojení, až konečně nastala příležitost k masovému povstání — to je tvrdošíjnost skutečně obdivuhodná.
Roku 1502 se začaly ve špýrském biskupství, k němuž tehdy patřil i Bruchsal s okolím, objevovat mezi sedláky známky tajného hnutí. „Bundschuh“ se tu skutečně se značným úspěchem reorganizoval. Ve spolku bylo na 7000 mužů, střediskem byl Dolní Grombach, ves mezi Bruchsalem a Weingartenem, a odbočky byly v různých místech podél celého Rýna až k Mohanu a vzhůru až za hranice Markrabství bádenského. Artikule tohoto spolku obsahovaly takovéto požadavky: knížatům, šlechtě a kněžím nechť se neplatí žádný úrok ani desátek, daň ani clo; nevolnictví nechť je odstraněno; kláštery a jiné církevní statky nechť jsou zabaveny a rozděleny mezi lid a nechť není uznáván žádný jiný pán kromě císaře.
Poprvé tu u sedláků nalézáme vysloveny dva požadavky: požadavek sekularizace církevních statků a požadavek jednotné a nedělitelné německé monarchie. Od té doby se oba tyto požadavky pravidelně vyskytují u každé pokročilejší frakce sedláků a plebejců, až konečně Tomáš Münzer mění rozděleni církevních statků v jjich konfiskaci ve prospěch společenství majetku a jednotné německé císařství nahrazuje jednotnou a nedělitelnou republikou.
Obnovený „Bundschuh“ měl stejně jako starý své tajné shromaždiště, svůj slib mlčenlivosti, své přijímací obřady a svou korouhev se škorní a nápisem: „Nic než spravedlnost Boží!“ Plán postupu byl podobný jako v Alsasku; Bruchsal, kde byla většina obyvatel ve spolku, měl být přepaden, mělo tam být zorganizováno vojsko spolku a to pak posláno jako jakési putovní náborové středisko do okolních knížectví.
Plán vyzradil jakýsi kněz, jemuž se jeden ze spiklenců vyzpovídal. Vlády ihned provedly odvetná opatření. Jak byl spolek rozvětven, dokazuje zděšení, jež se zmocnilo různých alsaských říšských stavů a Švábského svazu[234]. Páni stáhli vojska a provedli hromadné zatýkání. Císař Maxmilián, „poslední rytíř“, vydal nejkrutější výnosy o ztrestání neslýchané opovážlivosti sedláků. Tu a tam došlo k srocování a ozbrojenému odporu; izolované selské houfce se však dlouho neudržely. Někteří spiklenci byli popraveni, někteří uprchli; ale tajemství bylo zachováno tak dobře, že většina, a to i vůdcové, mohli zůstat zcela klidně buď ve svých vsích nebo v zemích sousedních pánů.
Po této nové porážce nastoupil v třídních bojích delší zdánlivý klid. Ale potají se pracovalo dál. Ve Švábsku se vytvořil zřejmě ve spojení s rozptýlenými členy „Bundschuhu“ již v prvních letech šestnáctého století „Chudý Konrád“; ve Schwarzwaldu se „Bundschuh“ v jednotlivých menších oblastech udržel dál, až se za deset let nato podařilo energickému vůdci sed1áků podchytit jednotlivé nitky a spojit je ve velké spiknutí. Obě spiknutí propukla krátce po sobě a spadají do pohnutých let 1513 až 1515, kdy také švýcarští, maďarští a slovinští sedláci provedli řadu významných povstání.
Obnovitelem hornorýnského „Bundschuhu“ byl Joss Fritz z Dolního Grombachu, který uprchl po porážce spiknutí z roku 1502, bývalý voják a každým coulem skvělý charakter. Po svém útěku se zdržoval na různých místech mezi Bodamským jezerem a Schwarzwaldem a nakonec se usadil v Lehenu poblíž Freiburgu v Breisgau, kde se stal dokonce hajným. Jak odtud reorganizoval spolek, jak obratně dovedl pro něj získávat nejrůznější lidi, o tom se najde ve vyšetřovacích protokolech nejedna nesmírně zajímavá podrobnost. Diplomatickému talentu a neúnavné vytrvalosti tohoto vzorného spiklence se podařilo zatáhnout do spolku ohromný počet lidí z nejrůznějších tříd: rytíře, kněze, měšťany, plebejce a sedláky; a všechno nasvědčuje tomu, že organizoval spiknutí dokonce v několika víceméně přísně oddělených vrstvách. S velkou obezřetností a dovedností použil všech upotřebitelných živlů. Kromě emisarů, kteří byli do věci více zasvěceni a procházeli zemi v nejrůznějších přestrojeních, používalo se k podřadnějším úkolům i tuláků a žebráků. S králi žebráků byl Joss v přímém styku a jejich prostřednictvím ovládal celou početnou obec tuláků. Tito králové žebráků hrají v jeho spiknutí významnou roli. Byly to velmi originální typy: jeden chodil žebrotou s jakýmsi děvčetem, které ukazovalo bolavé nohy, za kloboukem nosil zastrkáno nejméně osm svatých obrázků, „čtrnáct pomocníků“, svatou Otýlii, Panenky Marie aj., k tomu nosil dlouhé zrzavé vousy a pořádnou sukovici s dýkou a bodcem; jiný, který prosil ve jménu svatého Valentina, prodával koření a cicvárové semínko a nosil dlouhý rezatý kabát, červený baret a na něm tridentské jezulátko, po boku kord a za pasem několik nožů a dýku; jiní zase měli nezhojitelné rány, které si uměle udržovali, a oblečeni byli v podobné výstřední kostýmy. Bylo jich přinejmenším deset; za odměnu 2000 zlatých měli založit požáry současně v Alsasku, v Markrabství bádenském a v Breisgau a na zabernské posvícení měli přijít do Rosenu aspoň s 2000 svých lidí a pod vedením bývalého hejtmana lancknechtů Georga Schneidera dobýt město. Mezi skutečnými členy spolku byla zřízena štafetová služba od stanice k stanici a Joss Fritz a jeho hlavní emisar Stoffel jezdili neustále od místa k místu a prováděli noční vojenské přehlídky nově naverbovaných. Protokoly o vyšetřování také dostatečně dosvědčují, jak byl spolek rozšířen v Horním Porýní a ve Schwarzwaldu; jsou tam uvedena nesčetná jména členů spolku s osobním popisem z nejrůznějších míst těchto oblastí. Většinou jsou to tovaryši, dále sedláci a krčmáři, několik šlechticů, kněží (tak sám farář lehenský) a nezaměstnaní lancknechti. Už z tohoto složení je zřejmé, jak za Jossova vedení „Bundschuh“ pokročil; začal se v něm stále víc uplatňovat plebejský živel z měst. Spiknutí se rozvětvovalo přes celé Alsasko, dnešní Bádensko až do Württemberska a na Mohan. Občas se konala na odlehlých kopcích, např. na Kniebisu atd., větší shromáždění, kde se projednávaly spolkové záležitosti. Schůzky vůdců, jichž se často účastnili místní členové i delegáti ze vzdálenějších osad, se konaly na Hartmatte u Lehenu a zde bylo také přijato čtrnáct spolkových artikulí: žádný jiný pán kromě císaře a (podle některých) papeže; zrušení rottweilského soudu, omezení církevních soudů na věci duchovní; odstranění všech úroků, které by se měly platit tak dlouho, až by se vyrovnaly kapitálu; pět procent jako nejvyšší dovolená sazba; svoboda honitby, rybolovu, pastvy a kácení dříví; omezení kněžských prebend na jednu pro každého kněze; konfiskace církevních statků a klášterních klenotů ve prospěch válečné pokladny spolku; zrušení všech nespravedlivých daní a cel; věčný mír po celém křesťanstvu; energické potírání všech odpůrců spolku; spolková daň; dobýt jedno opevněné město (Freiburg), které by se stalo střediskem spolku; zahájit jednání s císařem, jakmile se spolkové houfy sejdou, a kdyby císař odmítl, se Švýcarskem — to jsou body, na nichž se spiklenci dohodli. Je z nich patrno, jak na jedné straně požadavky sedláků a plebejců nabývaly stále určitější a vyhraněnější podoby, ale jak se zároveň na druhé straně musely dělat ústupky umírněným a váhavým.
Povstání mělo být zahájeno na podzim 1513. Chyběla už jen spolková korouhev a Joss Fritz odešel do Heilbronnu, aby ji dal namalovat. Kromě všelijakých emblémů a obrazů byla na ní škorně a nápis: „Pane, stůjž při pravdě Boží!“ Avšak zatímco byl Joss pryč, spiklenci se neuváženě rozhodli zmocnit se náhlým přepadem města Freiburgu a plán byl předčasně prozrazen; neopatrnost při propagandě přivedla freiburskou radu a markraběte bádenského na správnou stopu a zrada dvou spiklenců odhalila i další. Markrabě, freiburská rada a císařská vláda v Ensisheimu[d] ihned vyslali své biřice a vojáky; část příslušníků „Bundschuhu“ byla zatčena, mučena a popravena. Ale většina i teď unikla, hlavně Joss Fritz. Švýcarské vlády tentokrát uprchlíky horlivě pronásledovaly a samy jich několik popravily; avšak stejně jako jejich sousedé nemohly zabránit tomu, aby většina uprchlíků nezůstala v blízkosti svých domovů a aby se dokonce postupně nevracela domů. Nejhůř řádila alsaská vláda v Ensisheimu; velmi mnoho spiklenců bylo na její rozkaz sťato, lámáno kolem a čtvrceno. Joss Fritz sám se většinou zdržoval na švýcarském břehu Rýna, ale často chodíval na druhou stranu do Schwarzwaldu, nikdy se však nepodařilo ho dopadnout.
Proč se Švýcaři tentokrát spojili se sousedními vládami proti členům „Bundschuhu“, to vysvětluje selské povstání, které propuklo příštího roku, 1514, v Bernu, Solothurnu a Luzernu a vedlo k očistě aristokratických vlád a patriciátu vůbec. Sedláci si kromě toho vymohli mnoho výsad. Tyto švýcarské místní vzpoury měly úspěch prostě proto, že ve Švýcarsku byla ještě menší centralizace než v Německu. Se svými místními vrchnostmi se i němečtí sedláci roku 1525 všude vypořádali, podlehli však knížecím vojskům, a ta právě ve Švýcarsku neexistovala.
Současně s bádenským „Bundschuhem“ a zřejmě ve spojení s ním se vytvořilo ve Württembersku druhé spiknutí. Podle písemných zpráv existovalo už od roku 1503, a ježto jméno „Bundschuh“ po rozdrcení dolnogrombašských bylo příliš nebezpečné, dali si jméno „Chudý Konrád“. Jeho hlavním sídlem bylo údolí řeky Rems pod vrchem Hohenstaufen. Že takové spiknutí existuje, nebylo — alespoň mezi lidem — už dávno žádným tajemstvím. Nestoudný útlak Ulrichovy vlády a několik hladových roků, jež silně přispěly k vypuknutí bouří v letech 1513 a 1514, rozmnožily řady spojenců; nově uložené daně z vína, masa a chleba, jakož i daň z kapitálu, jeden fenik ročně z každého zlatého, přivodily výbuch. Nejdříve chtěli dobýt město Schorndorf, kde se vůdcové komplotu scházeli v domě nožíře Kašpara Pregizera. Na jaře 1514 povstání vypuklo. Tři tisíce, podle jiných pět tisíc sedláků přitáhlo k městu, ale vévodovi úředníci je vlídnými řečmi a sliby pohnuli k tomu, že zase odtáhli. Vévoda Ulrich přispěchal s osmdesáti jezdci, ale ježto předtím slíbil, že nové daně odvolá, nalezl všude klid. Přislíbil, že svolá zemský sněm a tam dá vyšetřit všechny stížnosti. Avšak vůdcové spiknutí věděli velmi dobře, že Ulrich nezamýšlí nic jiného než lid tak dlouho chlácholit, dokud nezverbuje a nesoustředí dost vojska, aby pak mohl dané slovo porušit a daně vymáhat násilím. Rozeslali proto z domu Kašpara Pregizera, „kanceláře Chudého Konráda“, výzvu, aby se sešel sjezd spolku, a tento sjezd pak také emisaři na všech stranách propagovali. Úspěch prvního povstání v remském údolí zvýšil všude mezi lidem vážnost hnutí; listy i emisaři nacházeli všude příznivou půdu, a tak byl sjezd, který se konal 28. května v Untertürkheimu, četně obeslán ze všech částí Württemberska. Bylo usneseno dál rychle získávat přívržence a při první příležitosti udeřit v remském údolí a odtud potom povstání rozšířit. Zatímco bývalý voják Bantelhans z Dettingen a vážený sedlák Singerhans z Würtingen získávali do spolku sedláky z Horního Švábska, povstání už na všech stranách propuklo. Singerhans byl sice přepaden a zajat, ale města Backnang, Winnenden a Markgröningen padla do rukou sedláků spojených s plebejci a celá země od Weinsbergu až po Blaubeuren a odtud až k bádenské hranici stála v otevřené vzpouře; Ulrich musel ustoupit. Svolal sice na 25. června zemský sněm, ale zároveň napsal okolním knížatům a svobodným městům o pomoc proti povstání, které prý ohrožuje všechna knížata a vůbec vrchnost a urozené pány v říši a „podivuhodně připomíná Bundschuh“.
Mezitím se už 18. června sešel ve Stuttgartu zemský sněm, tj. zástupci měst a mnoho selských delegátů, kteří se rovněž dožadovali zastoupení na sněmu. Preláti se zatím ještě nedostavili a rytíři nebyli vůbec pozváni. Stuttgartská městská opozice, stejně jako dva hrozivě blízké selské houfy v Leonbergu a remském údolí, podpořily požadavky sedláků. Jejich delegáti byli připuštěni na sněm a bylo usneseno tři nenáviděné vévodovy rádce Lampartera, Thumba a Lorchera sesadit a potrestat a vévodovi určit radu ze čtyř rytířů, čtyř měšťanů a čtyř sedláků, povolit mu pevnou civilní listu a zkonfiskovat jmění klášterů a církevních nadací ve prospěch státní pokladny.
Vévoda Ulrich odpověděl na tato revoluční usnesení státním převratem. Odjel 21. června se svými rytíři a rádci do Tübingen, kam s ním šli i preláti, nařídil měšťanům, aby tam rovněž přišli, což se také stalo, a tam pokračoval ve sněmování bez sedláků. Tady, pod vojenským terorem, měšťané zradili své spojence, sedláky. 8. července byla přijata tübinská smlouva, která uložila zemi zaplatit skoro milión vévodových dluhů, vévodovi uložila několik omezení, která stejně nikdy nedodržoval, a sedláky odbyla několika všeobecnými, nemastnými neslanými frázemi, zato jim uštědřila velmi pozitivní zákon, trestající vzpouru a spolčování. O zastoupení sedláků na zemském sněmu nebylo samozřejmě už ani řeči. Venkovský lid se bránil, že je to zrada; ale ježto vévoda získal znovu úvěr, když stavy převzaly jeho dluhy, brzy sehnal vojsko, a také jeho sousedé, zvláště kurfiřt falcký, poslali pomocné sbory. A tak celá země přijala do konce července tübinskou úmluvu a vzdala vévodovi nový hold. Jen v remském údolí kladl odpor „Chudý Konrád“. Vévoda se tam sice znovu osobně rozjel, ale byl by tam málem přišel o život. Sedláci se rozložili táborem na Kappelbergu, ale když se jednání protahovalo a začal být nedostatek potravin, většina vzbouřenců se zase rozprchla a nakonec odešel domů i zbytek po jakési dvojznačné dohodě s několika poslanci zemského sněmu. Ulrichovo vojsko bylo zatím posíleno pohotově poslanými oddíly měst, která se nyní, když sama svých požadavků dosáhla, pustila fanaticky do sedláků, a Ulrich bez ohledu na dohodu přepadl remské údolí a vyplenil tamější města a dědiny. 1600 sedláků bylo zatčeno, z nich 16 ihned sťato, ostatní odsouzeni většinou k těžkým peněžitým pokutám ve prospěch Ulrichovy pokladny. Mnozí byli dlouhá léta vězněni. Proti obnově spolku, proti veškerému spolčování sedláků byly vydány zákony s přísnými tresty a švábská šlechta uzavřela zvláštní svaz k potlačování všech pokusů o povstání. — Hlavní vůdcové „Chudého Konráda“ však přesto šťastně unikli do Švýcar a odtud se pak po několika letech většinou jednotlivě vrátili zase domů.
Zároveň s württemberskými bouřemi se objevily symptomy, že „Bundschuh“ začal znovu působit v Breisgau a Markrabství bádenském. Poblíž Bühlu došlo v červnu k pokusu o povstání, ale markrabě Filip je v zárodku potlačil a vůdce povstání Gugel-Bastian byl ve Freiburgu zatčen a sťat.
Téhož roku 1514, rovněž na jaře, vypukla všeobecná selská válka v Uhrách. Bylo vyhlášeno křižácké tažení proti Turkům a jako obvykle slíbena svoboda nevolníkům a poddaným, kteří se výpravy zúčastní. Sešlo se jich na 60 000 a vedení nad nimi bylo svěřeno Sékelovi[235] Jiřímu Dózsovi, který se vyznamenal už v dřívějších tureckých válkách a byl za to povýšen do šlechtického stavu. Avšak uherští rytíři a velmožové viděli neradi toto křižácké tažení, které jim hrozilo odejmout jejich majetek, jejich nevolníky. Spěchali za jednotlivými selskými houfci a odváděli si své nevolníky násilím nazpátek a přitom je týrali. Když se zpráva o tom roznesla v křižáckém vojsku, hněv utlačovaných sedláků propukl. Dva z nejhorlivějších křižáckých kazatelů, Laurentius a Barnabáš, svými revolučními řečmi ještě víc rozdmýchávali ve vojsku nenávist ke šlechtě. Dózsa sám hněv svých oddílů proti zrádné šlechtě sdílel; křižácké vojsko se proměnilo v revoluční armádu a Dózsa se tomuto novému hnutí postavil do čela.
Tábořil se svými sedláky na Rákošském poli u Pešti. Nepřátelství bylo zahájeno srážkami se stoupenci šlechtické strany v okolních vesnicích a v pešťských předměstích; brzy došlo k šarvátkám, a nakonec se z toho staly úplné sicilské nešpory[236] šlechticů, kteří padli sedlákům do rukou, a všechny okolní zámky byly vypáleny. Dvůr hrozil, ale marně. Když byla vykonána první lidová spravedlnost na šlechtě pod hradbami hlavního města, přikročil Dózsa k dalším operacím. Rozdělil vojsko do pěti proudů. Dva poslal do hornouherských hor, aby tam rozdmýchaly povstání a plenily šlechtické statky. Třetí, pod velením pešťského občana Ambrože Száleresiho, zůstal na Rákošskéin poli, aby střežil město; čtvrtý a pátý vedl Dózsa a jeho bratr Gregor na Segedin.
Zatím se šlechta sešla v Pešti a zavolala si na pomoc sedmihradského vojvodu Jana Zápolského. Společně s budapešťskými měšťany porazila a zničila oddíl tábořící na Rákoši, když Száleresi s měšťanskými živly v selském vojsku přešel k nepříteli. Spousta zajatců byla nejsurovějším způsobem popravena, ostatní byli posláni domů s uřezanými nosy a ušima.
Dózsa se marně pokoušel dobýt Segedin, a tak se obrátil proti Csanádu, který dobyl. Předtím porazil šlechtické vojsko pod vedením Istvána Báthoryho a biskupa Csákyho a na zajatcích, mezi nimiž byl i biskup a královský strážce pokladu Teleki, provedl krvavou odvetu za zvěrstva na Rákošském poli. V Csanádu vyhlásil republiku, zrušení šlechty, všeobecnou rovnost a svrchovanost lidu a táhl pak na Temešvár, kam se uchýlil Báthory. Avšak zatímco dva mčsíce obléhal tuto pevnost, posílen novým vojskem pod vedením Antona Hosszu, šlechta v několika bitvách porazila oba hornouherské houfy a Jan Zápolský vytáhl proti Dózsovi se sedmihradskou armádou. Zápolský sedláky přepadl a rozprášil, Dózsa sám byl chycen, upečen na žhavém trůně a sněden vlastními lidmi, kterým byl jen pod touto podmínkou darován život. Rozprášení sedláci, které znovu shromáždil Laurentius a Hosszu, byli zase poraženi a všichni, kteří padli nepřátelům do rukou, byli bez milosti naraženi na kůl nebo oběšeni. Tisíce a tisíce oběšených sedláků viselo podél silnic nebo před vypálenými vesnicemi. Na 60 000 jich padlo nebo bylo pobito. Šlechta se ovšem hlavně postarala, aby bylo na příštím sněmu nevolnictví sedláků zase zákonem uznáno.
Selské povstání ve „slovinské marce“, tj. v Korutanech, Kraňsku a Štýrsku, které vypuklo asi v téže době, opíralo se o spiknutí podobné ‚„Bundschuhu“; vzniklo v tomto kraji vysávaném šlechtou a císařskými úředníky, zpustošeném tureckými nájezdy a usouženém hladem už roku 1503 a roznítilo vzpouru. Už roku 1513 pozvedli slovinští a spolu s nimi i němečtí sedláci této oblasti znovu válečnou korouhev boje za „stará práva“, a třebaže se i tentokrát dali ještě jednou uchlácholit a třebaže se i roku 1514, kdy se srotili ještě ve větších zástupech, dali pohnout k rozchodu výslovným slibem císaře Maxmiliána, že stará práva obnoví, vzplála pak na jaře 1515 odvetná válka znovu a znovu klamaného lidu s tím větší prudkostí. Stejně jako v Uhrách i zde bořili selští povstalci všude zámky a kláštery a soudili a stínali zajaté šlechtice. Ve Štýrsku a Korutanech se císařskému hejtmanovi Dietrichsteinovi brzy podařilo vzpouru potlačit, v Kraňsku byly bouře zdolány teprve přepadením Rainu (na podzim 1516) a četnými rakouskými ukrutnostmi, které potom následovaly a v ničem si nezadají s hanebnostmi uherské šlechty.
Po tak četných a těžkých porážkách a po takových hromadných zvěrstvech šlechty byli němečtí sedláci pochopitelně delší dobu zticha. Ale přesto ani spiknutí, ani mistní vzpoury zcela neutuchly. Již roku 1516 se většina uprchlíků „Bundschuhu“ a „Chudého Konráda“ vrátila do Švábska a horního Porýní a roku 1517 byl „Bundschuh“ ve Schwarzwaldu zase v plném proudu. Sám Joss Fritz, který stále ještě nosil na prsou starý bundschuhovský prapor z roku 1513, chodil opět po Schwarzwaldu a vyvíjel horlivou činnost. Spiknutí se organizovalo znovu. Stejně jako před čtyřmi roky svolávaly se schůze na Kniebis. Ale přípravy nebyly uchovány v tajnosti, vlády se o nich dověděly a zakročily. Mnoho spiklenců bylo schytáno a popraveno; ncjhorlivčjší a nejinteligentnější museli utéci, mezi nimi Joss Fritz, jehož se ani tentokrát nezmocnili, ale který zřejmě brzy nato zemřel ve Švýcarsku, protože od té doby už o něm nikde není zmínky.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V chronologii událostí se řídíme údaji Zimmermannovými, na něž jsme zcela odkázáni, ježto tu v cizině nemáme patřičné prameny, ale pro účely celé této práce to úplně stačí.
b Böheim — Bohemien, německý název Čech. (Pozn. čes. red.)
c — Rudolfa II. (Pozn. red.)
d — tj. vláda místodržitele rakouských Habsburků v Horním Alsasku a Breisgau. (Pozn. red.)
232 Independenti — náboženskopolitický směr, který vznikl v Anglii v druhé polovině 16. století a byl určitou formou opozice střední obchodní a průmyslové buržoazie a „nové“ zburžoaznělé šlechty proti absolutismu a státní anglikánské církvi. Za anglické buržoazní revoluce v 17. stol. vytvořili independenti samostatnou politickou stranu, která koncem roku 1648 dobyla moc.
233 Slova Honzíka Pištce uvádí Engels podle Zimmermanna.
234 Švábský svaz knížat, šlechty a patricijské smetánky říšských měst jihozápadního Německa byl založen roku 1488. Jeho hlavním cílem byl boj proti selskému a plebejskému hnutí. Jihoněmecká a západoněmecká knížata, která měla v tomto reakčním sdružení hlavní slovo, využívala svazu rovněž k posílení vlastní oligarchické moci. Svaz měl vlastní administrativní a soudní orgány i vojsko. Roku 1534 se následkem vnitřních rozbrojů rozpadl.
235 Sékelové (Székely) — maďarský kmen sídlící ve východním cípu Sedmihradska.
236 Míní se lidové povstání na Sicílii proti vládě francouzské dynastie Anjou, která dobyla jižní Itálii a Sicílii roku 1267. 31. března 1282 večer — v době nešpor — pobilo palermské obyvatelstvo několik tisíc francouzských rytířů a vojáků.