Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
IV
V Londýně se shledáváme s Kinkelem znovu, a tentokrát, díky jeho vězeňské slávě a ubrečenosti německého šosáctva, jako s největším mužem Německa. Přítel Gottfried dovedl u vědomí svého vznešeného poslání využít všech výhod okamžiku. Romantickým osvobozením dostalo horování pro Kinkela ve vlasti nový podnět, a ten, velmi obratně uveden do správných kolejí, přinesl i hmotné výsledky. Zároveň však poskytlo světové město oslavenci nové, nepřeberné možnosti, aby se dal znovu oslavovat. Bylo mu jasné: musí se stát lvem sezóny. Aby toho dosáhl, zřekl se prozatím jakékoli politické činnosti a v domácím ústraní si především zase nechal narůst vousy, bez nichž žádný prorok nic neznamená. Potom se vypravil k Dickensovi, do anglických liberálních novin, za německými obchodníky v City, zvláště k tamějším estetickým Židům; byl pro každého něčím, pro jednoho básníkem, pro druhého vlastencem vůbec, pro třetího profesorem krásných umění, pro čtvrtého Kristem, pro pátého skvělým trpitelem Odysseem, ale pro všechny něžným, uměleckým, laskavým a lidumilným Gottfriedem. Nedal si pokoj, dokud ho Dickens neoslavil v „Household Words“, dokud „Illustrated News“[147] nepřinesly jeho podobiznu; rozhýbal těch pár Němců v Londýně, kteří i v dáli prodělali kinkelovskou kocovinu, aby se dal naoko vyzvat k přednáškám o moderním dramatu, na které se potom německým obchodníkům hrnuly domů celé stohy lístků. Neštítil se ničeho, čistil kliky, naparoval se, nezastavil se ani před šarlatánstvím, dotěrností, ponižoval se před tímto obecenstvem; ale zato se také dostavil úspěch. Gottfried se zálibně zhlížel v zrcadle vlastní slávy a v obrovském zrcadle Křišťálového paláce[148], a dá se říci, že mu teď bylo nesmírně blaze.
Jeho přednášky došly uznání (viz „Kosmos“[149]).
„Kosmos“. Kinkelovy přednášky „U Döblerových mlhavých ohrázků[a] mne jednou napadla roztodivná myšlenka, zda je možné takové chaotické výtvory vyvolat ‚slovem‘, zda je možné mlhavé obrázky vyslovit. Je sice nepříjemné, když člověk musí jako kritik už předem doznat, že v tomto případě vibruje kritická samostatnost na galvanizovaných nervech podnícené reminiscence, jako se doznívající tón zmírající noty ještě dlouho chví na strunách. Přesto se však raději zřeknu copařského, nudného rozboru učené necitelnosti, než abych zapřel onen tón, jehož ozvěnu vyvolala půvabná múza německého uprchlíka v myšlenkové hře mé vnímavosti. Tímto základnírn tónem Kinkelova líčení, touto reminiscencí jeho akordů je sonorní, tvůrčí, tvořivé, ponenáhlu se formující ‚slovo‘ — ‚moderní myšlenka‘. Lidský ‚soud‘ této myšlenky unáší pravdu z chaosu prolhaných tradic a staví ji jako nedotknutelné vlastnictví celku pod ochranu neklidných duchů, logických menšin, které ji vyvádějí z věřící nevědomosti k nevěřící vědě. Vědě nevíry připadá úloha, aby zprofanovala mysticismus zbožného podvodu, aby podryla absolutismus zhlouplé tradice; aby s pomocí skepse, této neúnavně pracující gilotiny filosofie, srazila hlavy autoritám a aby revolucí vyvedla národy z fantastických kulis teokracie na kvetoucí luhy demokracie“ (nesmyslu). „Vytrvale, neústupně bádat v análech lidství, jakož i osvětlit samého člověka — toť veliký úkol všech mužů převratu, a to poznal onen pronásledovaný básník-buřič, který na posledních třech pondělních večerech vyslovil v přednáškách o dějinách moderního divadla před buržoazním obecenstvem své ‚dissolving views‘.“
„Dělník“
Všeobecně se tvrdilo, že tímto dělníkem je Kinkelův velmi blízký příbuzný — Mockelová, už pro tu „ozvučnici“, „doznívající tón“, „akordy“ a „galvanizované nervy“.
Ale ani toto období perně zaslouženého sebevědomí nemělo trvat věčně. Stále víc a více se blížil soudný den vládnoucího světového řádu, demokratický poslední soud, veleslavný květen roku 1852[150]. Aby tento veliký den uvítal v plné zbroji, musel Gottfried Kinkel znovu navléci kůži politického lva, musel navázat spojení s „emigrací“.
Tím se dostáváme k londýnské „emigraci“, k této míchanině bývalých členů frankfurtského parlamentu, berlínského Národního shromáždění a poslanecké sněmovny, pánů z bádenského tažení, olbřímů komedie s říšskou ústavou[151], literátů bez publika, křiklounů z demokratických klubů a kongresů, novináříčků dvanáctého řádu a podobných veličin.
Užuž se zdálo, že to s velikány německého osmačtyřicátého roku bídně skončí, když tu je spasilo vítězství „tyranů“, zahnalo je do ciziny a udělalo z nich mučedníky a světce. Zachránila je kontrarevoluce. Vývoj politiky na evropském kontinentu přivedl většinu z nich do Londýna, který se tak stal jejich evropským střediskem. Za této situace bylo samozřejmé, že se musí něco dít, něco dělat, aby se paměti obecenstva každý den znovu připomínala existence těchto osvoboditelů světa; bylo nutno stůj co stůj zamezit, aby se nezdálo, že snad světové dějiny jdou kupředu i bez přispění těchto velikánů. Čím víc ztrácela tato lidská chamraď vinou své vlastní impotence i daných poměrů schopnost učinit něco skutečného, tím horlivěji musela provozovat svou bezvýslednou činnost naoko, jejíž smyšlené akce, smyšlené strany, smyšlené boje a smyšlené zájmy její účastníci tak okázale vytrubovali. Čím méně mohli skutečně vyvolat novou revoluci, tím víc si museli v duchu diskontovat tuto budoucí eventualitu, předem rozdílet místa a opájet se anticipovaným požitkem moci. Forma, v níž se projevovalo toto důležitě se tvářící hemžení, byla forma vzájemně pojišťovací společnosti velikánů a vzájemného garantování budoucích vládních míst.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V originálu „Nebelbilder“, angl. „dissolving views“. Promítání obrázků dvěma laternami magikami, při němž se otvor jedné pozvolna zakrýval a druhé pozvolna odkrýval, a tak se vyvolával dojem proměny jednoho obrázku v druhý. (Pozn. čes. red.)
147 „Household Words“ [„Známá slova“] — anglický literární týdeník; vydával jej Charles Dickens v Londýně v letech 1850—1859.
„Illustrated News“ — zkrácený název anglického obrázkového týdeníku „Illustrated London News“ [„Ilustrované londýnské noviny“]; vychází od roku 1842.
148 Křišťálový palác — byl postaven z kovu a skla pro první světovou obchodní a průmyslovou výstavu, která se konala roku 1851 v Londýně.
149 „Der Kosmos“ [„Kosmos“] — týdeník německých maloburžoazních demokratů, kteří žili jako emigranti v Anglii. Vydával jej Ernest Haug roku 1851 v Londýně; do týdeníku psali Kinkel, Ruge, Ronge, Oppenheim a Tausenau. Vyšlo jen šest čísel.
150 V květnu 1852 se měly podle ústavy konat ve Francii volby presidenta republiky. Maloburžoazní demokraté, zejména emigranti, spojovali s tímto datem naděje, že demokratické strany převezmou moc.
151 Tím se myslí kampaň na obranu říšské ústavy, kterou schválilo frankfurtské Národní shromáždění 28. března 1849. Většina německých vlád ústavu odmítla. V květnu a červnu povstaly Bádensko a Falc na podporu ústavy. Frankfurtské Národní shromáždění však povstalce vůbec nepodporovalo. Charakteristiku kampaně za říšskou ústavu podal Engels v pracích „Německá kampaň za říšskou ústavu“ (zde) a „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ (zde).