Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
III
Zajetím začal Kinkelovi nový úsek života, který je zároveň epochou v dějinách vývoje německého šosáctva. Sotva se Spolek chroustů dověděl, že Kinkel je zajat, hned psal všem německým novinám, že Kinkel, veliký básník, je v nebezpečí, že bude podle stanného práva zastřelen a že prý německý národ, zejména vzdělanci, ale zvláště pak ženy a panny jsou povinny vynaložit vše, aby byl zachráněn život zajatého básníka. Sám prý, jak se tvrdí, složil v té době báseň, v níž se přirovnává k „svému příteli a učiteli Kristu“ a kde také o sobě říká: má krev se za vás vylévá. Od té chvíle se mu dostalo přídomku lyry. Tak se Německo zčistajasna dovědělo, že Kinkel je básník, veliký básník, a od toho okamžiku se masa německých šosáků a estetických bačkorářů podílela nějakou dobu na komedii s modrým květem našeho Jindřicha z Ofterdingen.
Mezitím jej Prusové postavili před válečný soud. To mu dalo příležitost, aby se poprvé po dlouhé době zase pokusil o jeden z oněch pohnutlivých apelů na slzní žlázy svého posluchačstva, což tak úspěšně prováděl už dříve jako pomocník pastora v Kolíně nad Rýnem — teste[o] Mockelové — a Kolínu bylo také souzeno, aby se brzy nato obdivoval jeho nejskvělejšímu výkonu v tomto oboru. Před válečným soudem pronesl obhajovací řeč, jež byla později indiskrecí jednoho přítele pohříchu předložena i širší veřejnosti v berlínské „Abendpost“. V této řeči se Kinkel „ohrazuje“
„proti tomu, aby bylo mé konání jakkoli spojováno se špínou a bahnem, jež nakonec, jak vím, ulpělo bohužel na této revoluci“[144].
Po této navýsost revoluční řeči byl Kinkel odsouzen k dvaceti letům pevnosti, která mu byla cestou milosti změněna v káznici. Byl převezen do Nowogardu, kde prý musel příst vlnu, a jako se dříve objevoval s tlumokem, potom s mušketou, potom s lyrou, tak se teď objevuje s přídomkem kolovrátku. Později ho uvidíme, jak s přídomkem opasku na peníze putuje přes oceán.
Mezitím došlo v Německu k podivuhodné události. Německého šosáka, který je, jak známo, od přírody duše útlá, vyvedly tvrdé údery roku 1849 krutě z jeho nejsladších iluzí. Ani jedna naděje se nesplnila, a dokonce i prudce bušící hruď jinochova začala zoufat nad osudy vlasti. Teskná zemdlenost změkčila všechna srdce a všeobecně se projevovala potřeba jakéhosi demokratického Krista, skutečného nebo vymyšleného trpitele, který by svým utrpením vzal na sebe jako beránek hříchy šosáckého světa, a v jehož bolestech by se jaksi v akutní podobě zhustil unylý chronický stesk veškerého šosáctva. Aby vyhověl této všeobecně pociťované potřebě, dal se Spolek chroustů v čele s Mockelovou do pohybu. A vskutku, kdo se lépe hodil k sehrání této velké mučednické komedie než zajatá mučenka Kinkel u kolovrátku, tato nikdy nevysychající houba nasáklá slzami nejdojemnějšího citu, který byl mimoto kazatelem, profesorem krásných umění, poslancem, podomním obchodníkem s politikou, mušketýrem, nově objeveným básníkem a starým divadelním ředitelem v jedné osobě? Kinkel byl muž doby a jako takového jej také německé šosáctvo ihned akceptovalo. Všechny listy se hemžily historkami, charakteristikami, básněmi, reminiscencemi uvězněného básníka; jeho vězeňské strasti byly vylíčeny v obrovských, bájných rozměrech; v novinách mu vždycky jednou za měsíc zešedivěly vlasy; ve všech měšťanských besedách a čajových společnostech se na něho vzpomínalo se zármutkem; dcery vzdělaných stavů vzdychaly nad jeho básněmi a staré panny, které věděly, co je touha, lkaly v nejrůznějších městech vlasti nad jeho zlomenou mužnou silou. Všechny ostatní, všední oběti hnutí, zastřelení, padlí, zajatí, zmizely před jedním obětním beránkem, před vyvolencem srdcí šosáků obojího pohlaví, a jedině pro něho tekly potoky slz, které ovšem také jedině on byl s to opětovat. Bylo to zkrátka dokonalé demokratické siegwartovské období, které si ani v nejmenším nezadalo s literárním siegwartovským obdobím minulého století, a Siegwartovi-Kinkelovi nebylo ještě nikdy tak dobře jako v této úloze, v níž se jevil veliký ne tím, co konal, nýbrž tím, co nekonal, veliký ne silou a odporem, nýbrž slabostí a bezmocným zhroucením, a v níž měl jen jediný úkol, trpět důstojně a s citem. Ale zralá zkušenost Mockelové dovedla vytěžit z tohoto soucitu veřejnosti praktickou výhodu a neprodleně zorganizovala navýsost čilý podnik. Veškeré tištěné i netištěné Gottfriedovy spisy, které teď najednou získaly na ceně a dostaly se en vogue[p], dala znovu vydat a dělala jim velkou reklamu; při této příležitosti prodala své vlastní životní zkušenosti ze světa hmyzu, například „Příběh svatojánské mušky“; prostřednictvím chrousta Strodtmanna dala veřejnosti za pěknou sumičku v plen nejtajnější city z Gottfriedových deníků; organizovala nejrůznější sbírky a vůbec dovedla s neomylnou podnikatelskou obratností a velmi vytrvale proměňovat měkké srdce vzdělaného světa v tvrdé tolary. A přitom měla ještě zadostiučinění, že se
„v její malé jizbě kolem ní denně shromažďovali největší mužové Německa, například Adolf Stahr“.
Tato siegwartovská mánie vyvrcholila při přelíčení před porotou v Kolíně nad Rýnem, kde Gottfried pohostinsky vystupoval na jaře 1850. Probíhal tu proces kvůli chystanému přepadení Siegburgu a Kinkel byl převezen do Kolína. Protože v této skice hrají tak velikou úlohu Gottfriedovy deníky, bude na místě, zařadíme-li tu i my výňatek z deníku očitého svědka.
„Kinkelova paní jej navštívila ve vězení. Za mříží jej přivítala verši; on odpověděl myslím v hexametrech; nato padli jeden před druhým na kolena a vězeňský dozorce, starý feldvébl, který byl u toho, nevěděl, má-li před sebou blázny nebo komedianty. Když se ho později vrchní prokurátor dotazoval, o čem spolu mluvili, feldvébl prohlásil, že ti dva sice mluvili německy, ale nerozuměl prý z toho ani slovo, a nato prý paní Kinkelová odvětila, že by ovšem neměl být dozorcem člověk, který nemá ani špetku literárního a uměleckého vzdělání.“
Před porotou se z Kinkela vyklubal učiněný ubrečenec, literát ze siegwartovského období, z časů „Utrpení mladého Werthera“[145].
„‚Páni soudci, páni porotci — oči mých dítek jako kvítky prvosenek — zelené vody Rýna neztratí na důstojnosti, kdo stiskne ruku proletáři — bledé rety uvězněného muže — lahodná vůně domova‘ — a podobné žvásty: to byla celá ta slavná řeč, a obecenstvo, porotci, prokuratura a dokonce i četníci prolévali hořké slzy a jednání skončilo jednohlasným osvobozením a jednohlasným brekotem a vzlykotem. Kinkel je jistě dobrý, milý člověk, ale jinak je to odporný slepenec náboženských, politických a literárních reminiscencí.“
Jak je vidět, tohle musí dohřát každého.
Toto období breku naštěstí velmi brzy skončilo romantickým osvobozením Kinkela ze špandavské káznice. Opakovala se přitom historie Richarda Lví Srdce a Blondela[146], jenže tentokrát seděl ve vězení Blondel, kdežto Lví Srdce hrál venku na flašinet, a Blondel byl tentokrát praobyčejný jarmareční zpěvák a ani Lví Srdce neměl v podstatě o mnoho víc odvahy než polekaný zajíc. Lví Srdce byl totiž studiosus Schurz ze Spolku chroustů, intrikářský mužík velkých ambicí a nepatrných schopností, který však byl natolik chytrý, že mu bylo jasné, co je zač tenhle „německý Lamartine“. Nepříliš dlouho po historii s osvobozením prohlásil studiosus Schurz v Paříži, že prý velmi dobře ví, že Kinkel, kterého využívá, není žádné lumen mundi[q], kdežto on, Schurz, a nikdo jiný je povolán stát se presidentem německé republiky. Tomuto mužíkovi, jednomu z těch studiosů „v hnědém fraku a bleděmodrém plášti“, které už dříve těkavě sledovalo Gottfriedovo temně planoucí oko, se podařilo osvobodit Kinkela tím, že obětoval chudáka vězeňského dozorce, který teď za to bručí naplněn vznešeným pocitem, že je mučedníkem za svobodu — Gottfrieda Kinkela.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)o — podle svědectví. (Pozn. red.)
p — do módy. (Pozn. red.)
q — světlo světa. (Pozn. red.)
144 Kinkelova řeč, kterou pronesl 4. dubna 1849 před vojenským soudem v Rastattu, byla uveřejněna v berlínském buržoazně demokratickém listě „Abend- Post“ [„Večerní pošta“] 6. a 7. dubna 1850. Marx a Engels tuto Kinkelovu řeč ostře kritizovali v „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ [„Nové porýnské noviny. Politicko-ekonomická revue“] (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 7, zde).
145 J W. Goethe, „Leiden des jungen Werthers“.
146 Jde o osvobození anglického krále Richarda Lví Srdce, který upadl do zajetí rakouského vévody Leopolda I., když se vracel z třetí křižácké výpravy (1190 až 1192). Pověst spojuje osvobození krále s jménem francouzského trubadúra Blondela, který se prý stal dvorním básníkem Richarda Lví Srdce.