Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace



II


Tak končí první jednání Kinkelova života a až do vypuknutí únorové revoluce nedochází už k ničemu, co by stálo za zmínku. Cottovo nakladatelství se uvolilo vydat bez honoráře jeho básně; skoro celý náklad zůstal ovšem na skladě, až potom ono náhodné postřelení v Bádensku dodalo autorovi poetické posvěcení a jeho výtvorům odbyt.

Životopisec ostatně zamlčuje jeden příznačný fakt. Cílem Kinkelových tužeb, jak sám doznává, bylo, aby zemřel jako starý divadelní ředitel; jeho ideálem byl jakýsi Eisenhut, potulný šašek, který se svou tlupou putoval po proudu i proti proudu Rýna a nakonec se zbláznil.

Vedle svých kazatelsky výmluvných přednášek v Bonnu pořádal Gottfried i v Kolíně nad Rýnem občas řadu teologických a estetických uměleckých představení. Ukončil je, když vypukla únorová revoluce, takovouto věštbou:

„Hřměním bitev, které sem k nám doléhá z Paříže, začíná i pro Německo a celý evropský kontinent nová skvělá doba, po běsnění bouří zavane blahodárný vánek svobody, a od té chvíle začne veliká, požehnaná éra — éra konstituční monarchie.“

Konstituční monarchie se Kinkelovi za tuto poklonu odvděčila tím, že ho jmenovala mimořádným profesorem. Jenže s tímto uznáním se grand homme en herbe[m] nemohl spokojit; zdálo se, že konstituční monarchie nemá vůbec naspěch postarat se, „aby se jeho sláva rozletěla po celém světě“. K tomu ještě korunovanému básníkovi Chroustů nedaly spát úspěchy nových Freiligrathových politických básní. Jindřich z Ofterdingen tedy provedl obrat doleva a zaujal nejprve postoj demokraticko-konstituční, poté demokraticko-republikánský (honnéte et modéré[n]). Začal se horlivě pachtit za poslaneckým místem, v květnových volbách se však nedostal ani do Berlína, ani do Frankfurtu. Ale i po tomto prvním nezdaru šel neúnavně za svým cílem a dá se opravdu říci, že měl hodně těžkostí. S moudrou zdrženlivostí se nejprve držel svého malého místního okruhu. Založil „Bonner Zeitung“, skromnou místní květinku, která se vyznačovala zvláštní nedomrlostí demokratické deklamace a naivitou ignorance zachraňující vlast. Povznesl Spolek chroustů na klub demokratických studentů, z něhož brzy vzešel onen zástup učedníků, jenž roznášel Mistrovu slávu do všech vesnic bonnského kraje a všem shromážděním vnucoval pana profesora Kinkela. On sám žvanil o politice s obchodníky smíšeným zbožím v kasinu, bratrsky tiskl ruku bodrým řemeslnickým mistrům a hauzíroval se svým horkým dechem svobody dokonce u sedláků v Kindenichu a Seelscheidtu. Ale obzvláště patřily jeho sympatie ctihodnému stavu mistrů řemeslnických. S nimi lkal nad úpadkem řemesla, nad hroznými účinky svobodné konkurence, nad novodobým panstvím kapitálu a strojů. S nimi sestavoval plány na obnovu cechovního zřízení a na vyhlazení burzovních čachrů, a aby učinil všechno, co mohl, shrnul všechno, o čem jednal s drobnými mistry v kasinu, ve spise: „Řemeslo, zachraň se!“[139]

Aby každý hned věděl, kam vlastně pan Kinkel patří a jaký frankfurtsky národní význam má jeho dílko, věnoval je „třiceti členům národohospodářského výboru frankfurtského Národního shromáždění“.

Zkoumání Jindřicha z Ofterdingen o „krásnu“ ve stavu řemeslnickém jej vzápětí dovádějí k závěru, že „teď zeje trhlina právě v samém středu řemeslnického stavu“ (str. 5). Tato trhlina totiž záleží v tom, že někteří řemeslníci „navštěvují kasina obchodníků se smíšeným zbožím a úředníků“ (jaká vymoženost!) a že to druzí nedělají, a pak v tom, že někteří řemeslníci jsou vzdělaní a jiní nevzdělaní. Avšak přes tuto trhlinu vidí autor potěšitelný příznak v tom, že se všude v milé otčině rozvíjejí řemeslnické spolky a shromáždění a že se agituje pro povznesení řemeslnického stavu (vzpomeňme si na winkelblechiády z roku 1848[140]). Aby k tomuto blahodárnému hnutí přispěl také on svou hřivnou dobré rady, sestavuje svůj spasitelný program.

Autor nejprve zkoumá, jak by se dalo čelit zlořádům svobodné konkurence omezeními, ale tak, aby nebyla úplně odstraněna. Dochází přitom k takovýmto závěrům:

„Zákonodárství musí zamezit, aby se mladík mohl stát mistrem bez potřebné zdatnosti a zralosti“ (str. 20).

„Každý mistr smí mít vždy jen jednoho učně“ (str. 29).

„Také pro vyučování řemeslu musí být stanovena zkouška“ (str. 30).

„Mistr zkoušeného musí být nezbytně přítomen zkoušce“ (str. 31).

„Pro zajištění zralosti požadujeme od zákonodárství, aby se napříště nemohl nikdo stát mistrem, dokud nedovrší pětadvacátý rok“ (str. 42).

„Pro zajištění zdatnosti pak požadujeme, aby se napříště každý nastávající mistr podrobil zkoušce, a to veřejně“ (str. 43). „Přitom jde především o to, aby zkouška byla naprosto bezplatná“ (str. 44). Těmto zkouškám „se musí podrobit rovněž všichni venkovští mistři téhož cechu“ (str. 55).

Přítel Gottfried, který sám provozuje podomní obchod s politikou, chce „potulný či podomní obchod“ v ostatních, světských artiklech odstranit jako nepoctivý (str. 60).

„Výrobce řemeslnických výrobků chce z toho vyzískat jmění, a to výhodně pro sebe a podvodně vůči svým věřitelům. To se označuje, jako všechno dvojznačné, cizím názvem: říká se tomu bankrot. Vrhne tedy své hotové výrobky rychle do sousedních míst a rozprodá je tam ihned těm, kdo nabídnou nejvíc“ (str. 64). Tyto rozprodeje, „vlastně jen jakýsi neřád, který náš milý soused, obchodnický stav, vylévá do zahrady řemesla“, musí být odstraněn. (Nebylo by snad jednodušší, příteli Gottfriede, kdyby se věc uchopila u kořene a odstranilo se hned samo bankrotářství?)

„Výroční trhy jsou ovšem jiná věc“ (str. 65). „Za těchto okolností bude muset zákonodárství nechat jednotlivým obcím na uváženou, zda se na poradě veškerého občanstva, jež by se k tomu účelu shromáždilo, většinou hlasů (!) rozhodnou pro zachování nebo odstranění stálých výročních trhů“ (str. 68).

Gottfried se pak dostává k obtížné „sporné otázce“ poměru mezi řemeslnou a strojovou prací a zjišťuje zde toto:

„Každému, kdo prodává výrobky, budiž dovoleno mít na skladě jen to, co může sám vlastní rukou zhotovit“ (str. 80). „Protože se stroje a řemeslo od sebe oddělily, obojí upadá a dostává se na scestí“ (str. 84).

Chce je spojit tím, že by se řemeslníci, například knihaři v jednom městě, sdružili a pořídili si společně stroj.

„Protože stroje používají jen pro sebe a jen na objednávku, jsou schopni pracovat levněji než obchodník vlastnící továrnu“ (str. 85). „Kapitál bude zlomen sdružením“ (str. 84). (A sdružení bude zlomeno kapitálem.)

Svou myšlenku, aby si sdružení bonnští zkoušení knihaři „zakoupili čárkovací stroj, ořezávačku a stroj na řezání lepenky“ (str. 85), zobecňuje pak v myšlenku „strojové komory“:

„Spolek sdružených cechovních mistrů musí všude zřídit podniky, podobné továrnám jednotlivých maloobchodníků, které by pracovaly na objednávku jen pro mistry toho kterého místa a nepřijímaly by zakázky od jiných zaměstnavatelů“ (str. 86). Zvláštností této strojové komory je, že „obchodního řízení by bylo zapotřebí“ jen „zpočátku“ (tamže). „Každá myšlenka, která je tak nová jako tato,“ volá „unesený“ Gottfried, „vyžaduje, aby byla před uskutečněním co nejklidněji, prakticky promyšlena až do nejmenších podrobností.“ Požaduje, aby „každé jednotlivé řemeslo promyslelo samo svou věc“ (str. 87, 88).

Na to navazuje polemika proti konkurenci státu s pomocí práce vězňů, reminiscence o jakési kolonii zločinců („vytvoření lidské Sibiře“, str. 102), a konečně útoky na „takzvané řemeslnické setniny a řemeslnické komise“ u vojska. Řemeslnickému stavu má být totiž ulehčeno břímě vojenské služby tím, že by si stát dával zhotovit materiál řemeslnickými mistry dráže, než jej může zhotovit sám.

„Tím jsou vyřízeny otázky konkurence“ (str. 109).

Druhý hlavní bod, ke kterému teď Gottfried přistupuje, je hmotná pomoc, kterou má stát poskytnout řemeslnickému stavu. Gottfried, který pohlíží na stát jen z hlediska úředníka, se domnívá, že by se řemeslníkovi jistě dalo nejsnáze pomoci půjčkami z velké státní pokladny, aby se mohly zřizovat živnostenské komory, podpůrné pokladny atd. Odkud se na to vezmou ve státní pokladně fondy, to se tu ovšem jakožto „nepěkná“ stránka otázky nesmí zkoumat.

Nakonec si náš teolog nemůže odpustit, aby se zase nevrátil k úloze mravokárce a nepronesl k řemeslnickému stavu mravoličnou přednášku o tom, jak by si mohl pomoci sám. Nejprve „stesky na dlouhodobé půjčky a na srážky“ (str. 136), přičemž se však řemeslníkovi také sahá do svědomí: „Zdalipak máš, milý příteli, pro každou práci, kterou vykonáváš, stejnou a zcela neměnnou cenovou sazbu?“ (str. 132), a při této příležitosti se zejména varuje před tím, aby rozhodně nepožadoval příliš mnoho od „bohatých Angličanů“. „Kořen všeho zla,“ vydumal Gottfried, „jsou výroční účty“ (str. 139). Potom nářky nad fintivostí žen řemeslníků a nad vysedáváním řemeslníků po hospodách (str. 140 a n.).

Prostředky, s jejichž pomocí by se mohl řemeslnický stav sám povznést, jsou „cech, nemocenská pokladna a řemeslnický rozhodčí soud“ (str. 146); konečně pak vzdělávací spolky dělníků (str. 153). Za poslední slovo těchto vzdělávacích spolků se vydává toto:

„Konečně zpěv spolu s deklamací zbuduje most k dramatickému představení a k řemeslnickému divadlu, které je nutno mít neustále na zřeteli jako konečný cíl těchto estetických snah. Teprve až se pracující třídy znovu naučí pohybovat se na jevišti, bude dovršena jejich umělecká výchova“ (str. 174, 175).

Tak se Gottfriedovi poštěstilo udělat z řemeslníka komedianta a tím dospěl zase sám k sobě.

Celé toto podkuřování cechovním choutkám bonnských řemeslnických mistrů mělo však svůj praktický výsledek. Za to, že slavnostně slíbil navrhnout obnovení cechů, bylo prosazeno, aby byl přítel Gottfried zvolen poslancem za Bonn do oktrojované druhé sněmovny[141]. „Od té chvíle se Gottfried cítil“ šťasten.

Ihned se vypravil do Berlína, a protože si myslil, že si vláda pořídí v druhé sněmovně pevný „cech“ aprobovaných mistrů zákonodárství, zařídil se tam, jako by tam měl zůstat nadosmrti, a rozhodl se, že si tam vezme i ženu s děckem. Tu však byla sněmovna rozpuštěna a Gottfried se po krátkém parlamentním opojení vrátil bolestně zklamán k Mockelové.

Brzy nato propukl konflikt mezi vládami a frankfurtským shromážděním a s ním i hnutí v jižním Německu a na Rýně. Vlast volala a Gottfried uposlechl jejího volání. V Siegburgu byla zbrojnice zeměbrany a Siegburg bylo místo, kde Gottfried hned po Bonnu nejčastěji rozséval sémě svobody. Domluvil se tedy se svým přítelem, bývalým poručíkem Annekem, a nabídl mu všechny své věrné k tažení proti Siegburgu. Sraz byl u zvedacího mostu. Mělo se dostavit víc než sto lidí, ale když Gottfried po dlouhém čekání spočítal hlavy svých milých, bylo jich sotva třicet, z toho — to budiž řečeno k věčné hanbě Spolku chroustů — jen tři studenti! Gottfried však přesto neohroženě přejde se svým hloučkem na druhý břeh Rýna a vyrazí na Siegburg. Noc byla tmavá a deštivá. Pojednou se ozve za udatnými dusot koní. Schovají se stranou cesty, kolem nich cválá hlídka hulánů. Ti ničemové všechno vyžvanili; úřady se to dověděly, tažení ztroskotalo a muselo se udělat čelem vzad. Bolest, jež hárala této noci v Gottfriedově hrudi, se dá srovnat jedině s bolestí, kterou pocítil, když Knapp i Chamisso odmítli přijmout do svých básnických almanachů jeho první poetické květy.

Potom už nemohl setrvat v Bonnu — ale cožpak Falc neposkytovala široké pole pro jeho činnost? Odešel do Kaiserslauternu, a protože musel mít přece nějaké místo, dostalo se mu sinekury ve vojenské kanceláři (svěřili prý mu tam vedení námořních záležitostí[142]). Na živobytí si však vydělával u rolníků v okolí známým už podomním obchodem se svobodou a obšťastňováním lidu, a při té příležitosti s ním prý v několika reakčních okresech naložili ne zrovna vlídně. Přes tyto drobné nezdary bylo Kinkela vidět na všech silnicích, jak si statečně vykračuje s tlumokem přes rameno, a od té doby se už také ve všech novinách objevuje se stálým přídomkem tlumoku.

Ale falcké hnutí rychle skončilo, a tak se s Kinkelem shledáváme zase v Karlsruhe, na rameni má místo tlumoku mušketu, která se teď stává jeho trvalým odznakem. Tato mušketa prý měla velmi pěknou stránku, totiž pažbu a nadpažbí z mahagonu, a rozhodně to byla mušketa estetická, umělecká; ovšem měla i nepěknou stránku, že totiž přítel Gottfried nedovedl ani nabíjet, ani mířit, ani střílet, ani pochodovat. Pročež se ho také jeden přítel otázal, pročpak on chce táhnout do boje, načež Gottfried odvětil: „Ech co, do Bonnu se vrátit nemohu, musím přece žít!“

Tak Gottfried vstoupil do řad bojovníků, do sboru rytířského Willicha. Jak nás věrohodně ujistili jeho různí spolubojovníci, sdílel Gottfried od té chvíle všechny osudy tohoto oddílu, pokorně a jako prostý dobrovolník, družný a vlídný, v dobách zlých i dobrých, jenže většinou na voze pro nemocné. Ale u Rastattu[143] prý tento ryzí svědek pravdy a práva podstoupil ony zkoušky, z nichž pak vyšel neposkvrněn jako mučedník za obdivu celého německého národa. Bližší okolnosti této události nebyly stále ještě přesně zjištěny; jen tolik je jisté, že když skupina dobrovolníků sešla za přestřelky z cesty a z boku k nim zalétlo několik střel, škrábla prý jedna kulka našeho Gottfrieda lehce na hlavě a on se skácel s výkřikem: „Jsem mrtev!“ Že sice mrtev nebyl, ale přece jen nemohl s ostatními, když se dali na ústup, a byl doveden do selského stavení, kde se na bodré Schwarzwalďany obrátil slovy: „Zachraňte mne, jsem Kinkel!“ A konečně, že ho tu našli Prusové a odvedli jej do zajetí babylonského.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

m — budoucí velikán. (Pozn. red.)

n — slušný a umírněný. (Pozn. red.)


139 Gottfried Kinkel, „Handwerk, errette Dich! oder Was soll der deutsche Handwerker fordem und thun, um semen Stand zu bessern?“ [„Řemeslo, zachraň se! aneb Co má německý řemeslník žádat a dělat, aby povznesl svůj stav?“], Bonn 1848.

140Winkelblechiády“ (podle jména německého ekonoma Karla Georga Winkelblecha, který hlásal reakční teorii obnovení cechovního zřízení.) Ironické pojmenování řemeslnických sjezdů, které se sešly roku 1848 v několika německých městech a na nichž byly hlásány reakčně utopické programy na obnovení cechů. 15. července 1848 se sešel celoněmecký řemeslnický kongres ve Frankfurtu nad Mohanem, který měl vypracovat společný program. Protože mistři nechtěli připustit, aby se tovaryši zúčastnili kongresu se stejnými právy, uspořádali řemeslničtí tovaryši vlastní kongres, na který přizvali i dělníky z různých jihoněmeckých měst. Avšak i program tohoto kongresu byl vypracován v duchu reakčního učení Winkelblechova, který se obou kongresů osobně zúčastnil.

141 Druhá sněmovna pruského parlamentu byla svolána 5. února 1849 na základě ústavy, kterou Bedřich Vilém IV. naoktrojoval (daroval) 5. prosince 1848 po kontrarevolučním převratu v Prusku. Přestože volby do sněmovny probíhaly na základě krajně omezeného volebního práva, vytvořilo se ve sněmovně silné opoziční levé křídlo. Již 28. dubna vláda druhou sněmovnu rozpustila.

142 Falc neleží u moře.

143 U Rastattu se 29.—30. června 1849 naposled utkala revoluční bádenská armáda s pruskými vojsky. Zbytky bádenské armády, obklíčené v pevnosti Rastatt, kapitulovaly 23. července.