Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace



IX

Veliké drama demokratické emigrace z let 1849—1852 mělo už před osmnácti lety svou předehru: demagogickou[a9] emigraci z let 1830—1831. I když mezitím uplynulo dosti času, aby byla tato první emigrace většinou vytlačena z jeviště, přece jen stále zůstávalo několik jejích posledních důstojných představitelů, kteří se stoickou netečností k událostem ve světě i k výsledkům své činnosti pokračovali ve svém agitátorském řemesle, sepisovali světoborné plány, vytvářeli prozatímní vlády a napravo i nalevo chrlili do světa proklamace. Je jasné, že se v tom tito protřelí šejdíři museli vyznat nesrovnatelně lépe než mladší dorost. Právě tato znalost věci, získaná osmnáctiletou praxí v konspirování, kombinování, intrikách, proklamacích, balamucení a prosazování své osoby, dávala panu Mazzinimu drzost a jistotu, s níž se ustavil jako Ústřední výbor evropské demokracie, maje za sebou tři v takovýchto věcech méně zběhlé figurky.

Nikomu poměry tak nepomohly, aby se stal typem emigrantského agitátora, jako našemu příteli Harro Harringovi. A vskutku, stal se vzorem, jejž se více nebo méně uvědoměle a s větším nebo menším zdarem snaží dostihnout všichni naši velikáni exilu, všichni ti Arnoldové, Gustavové a Gottfriedové, a jemuž se snad vyrovnají, nezabrání-li tomu nepříznivé okolnosti, ale stěží ho předčí.

Harro, který jako Caesar sám popsal své veliké činy (Londýn 1852)[209], narodil se na „Cimbrijském poloostrově“[a10] a náleží k oné jasnovidné severofríské rase, která už prostřednictvím doktora Clementa dokázala, že z ní pocházejí všechny velké národy světa. „Už v raném mládí“ se snažil „osvědčit své nadšení pro věc národů činem“, pročež šel roku 1821 do Řecka. Vidíme, že přítel Harro vytušil v sobě velmi brzy poslání být všude tam, kde je nějaký zmatek. Později jej

„zvláštní sudba přivedla ke zdroji absolutismu, do blízkosti cara, a v Polsku odhalil jezuitskou tvář konstituční monarchie“.

Tedy i v Polsku bojoval Harro za svobodu. Ale „krize v dějinách Evropy po pádu Varšavy ho přivedla k hlubokému zamyšlení“ a toto zamyšlení ho přivedlo na myšlenku „demokracie národnosti“, kterou ihned „doložil ve spise ‚Národy‘, Štrasburk, v březnu 1832“. O tomto spise je třeba poznamenat, že by byl málem citován na slavnosti v Hambachu[210]. V téže době vydal své „republikánské básně: ‚Krvavé krůpěje‘; ‚Historie krále Saula neboli Monarchie‘; ‚Mužný hlas k jednotě Německa“ a redigoval časopis „Deutschland[211] ve Štrasburku. Všechny tyto spisy a dokonce všechny jeho spisy budoucí potkalo nenadálé štěstí, že byly 4. listopadu 1831 spolkovým sněmem zakázány. Jen to ještě chybělo statečnému bojovníkovi, teprve teď získal zasloužený význam a zároveň posvěcení mučedníka. Mohl tedy zvolat:

„Mé spisy došly velkého rozšíření a silného ohlasu v srdcích lidu. Byly většinou rozdávány zdarma. U některých se mi nikdy neuhradily tiskové náklady.“

Ale očekávaly ho nové pocty. Už v listopadu 1831 se pan Welcker marně pokoušel obrátit jej dlouhým dopisem „k svislému horizontu konstitucionalismu“. Nyní, v lednu 1832, k němu přišel pan Malten, známý pruský agent v zahraničí, a navrhl mu, aby vstoupil do pruských služeb. Jaké to dvojnásobné uznání dokonce od protivníka! Zkrátka, Maltenovým návrhem se v něm probudila

„bezděčně myšlenka, aby proti tomuto dynastickému zrádcovství oživil ideu skandinávské národnosti“, a „od té doby se vrátilo do života alespoň slovo Skandinávia, jež už po staletí jakoby zaniklo“.

Takhle tedy přišel náš severofríský rodák ze Sönderjyllandu, který ani sám nevěděl, je-li Němec nebo Dán, alespoň k fantastické národnosti, a jejím prvním výsledkem bylo, že s ním Hambašští nechtěli mít nic společného.

Po těchto událostech byl Harro hotový muž. Starý bojovník za svobodu v Řecku a v Polsku, vynálezce „demokracie národnosti“, znovuobjevitel „slova Skandinávia“, básník uznaný zákazem spolkového sněmu, myslitel a novinář, mučedník a dokonce i nepřítelem vážený velký muž, o kterého se prali konstitucionalisté, absolutisté i republikáni, k tomu sdostatek omezený a popletený, aby věřil ve vlastní velikost — co mu ještě chybělo ke štěstí? Ale s jeho slávou rostly i požadavky, které Harro jako přísný muž kladl sám na sebe. Chybělo velké dílo, které by zábavnou a populární formou umělecky shrnulo veliké učení o svobodě, myšlenku demokracie národnosti, všechny ty vznešené svobodymilovné snahy mladé Evropy, která se probouzela před jeho očima. Takové dílo mohl přinést jen básník a myslitel prvního řádu, a tím mohl být jen Harro. Tak vznikly první tři hry „dramatického cyklu ‚Lid‘, celkem dvanáct her, z nich jedna v jazyce dánském“, práce, jíž autor věnoval deset let svého života. Pohříchu je jedenáct z těchto dvanácti her „dosud v rukopise“.

Ak toto sladké obcování s múzami netrvalo dlouho.

„V zimě 1832—1833 se v Německu připravovalo hnutí, které uhaslo při tragických frankfurtských nepokojích. Dostal jsem za úkol zmocnit se v noci z 6. na 7. dubna pevnosti (?) Kehl. Muži i zbraně byli v pohotovostL“

Nebylo z toho pohříchu nic a Harro se musel uchýlit do nitra Francie, kde napsal svá „Slova člověka“. Odtamtud ho Poláci, hotovící se k savojskému tažení, povolali do Švýcar, kde se stal „spojencem jejich štábu“, napsal další dvě hry dramatického cyklu „Lid“, a seznámil se v Ženevě s Mazzinim. Celá ta sirná banda[212] polských, francouzských, německých, italských a švýcarských dobrodruhů provedla potom pod velením urozeného Ramorina známý vpád do Savojska[213]. V tomto tažení pociťoval náš Harro „hodnotu svého života a své činorodosti“. Ale protože ostatní bojovníci za svobodu pociťovali „hodnotu svého života“ zrovna tak jako náš Harro a jistě si také dělali pramalé iluze o své „činorodosti“, skončila věc špatně a bojovníci se utrmácení, otrhaní a rozptýlení vrátili do Švýcarska.

Jen tohle tažení ještě chybělo, aby si zástup emigrantských rytířů zplna uvědomil, jak jsou strašní pro tyrany. Dokud ještě působil vliv červencové revoluce a ve Francii, Německu nebo Itálii propukaly jednotlivé vzpoury, dokud za nimi ještě někdo stál, připadali si naši emigrantští hrdinové jen jako atomy v mase, která se dala do pohybu — sice atomy víceméně privilegované, vedoucí, ale konec konců přece jen atomy. Ale s tím, jak tyto vzpoury ztrácely na síle, jak se velké množství „zbabělců“, „vlažných“, „malověrných“ odvracelo od pučistických podfuků, jak se naši rytíři začínali cítit osamělí, s tím také rostlo jejich sebevědomí. Propadala-li celá Evropa zbabělosti, hlouposti a sobectví, jak potom museli ve svých vlastních očích vyrůst oni věrní, kteří jako žreci živili v hrudi posvátný oheň nenávisti k tyranům a uchovávali pro silnější pokolení tradice veliké doby ctnosti a lásky ke svobodě! Vždyť kdyby se i oni zpronevěřili, zůstali by tyrani už navěky v bezpečí. A tak, stejně jako demokraté z roku 1848, čerpali z každé porážky novou jistotu vítězství a proměňovali se přitom víc a víc v potulné donkichoty s pochybnými zdroji příjmů. Když dospěli až sem, mohli se pustit do svého největšího velikého činu, totiž do ustavení „Mladé Evropy[214], jejíž akt sbratření, redigovaný Mazzinim, byl podepsán v Bernu 15. dubna 1834. Harro vstoupil do „Mladé Evropy“ jako

„iniciátor Ústředního výboru, adoptivní člen Mladého Německa a Mladé Itálie a zároveň jako představitel větve skandinávské“, kterou „dodnes zastupuje“.

Toto datum aktu sbratření znamená pro našeho Harra počátek veliké éry, od něho se počítá zpátky i dopředu, jako dosud od Kristova narození. Označuje vrchol jeho života. Byl spoludiktátorem Evropy in partibus, a ačkoli světu neznám, přece byl jedním z nejnebezpečnějších mužů světa. Nestál za ním nikdo, jen jeho početné nevytištěné spisy, několik německých řemes1níků ve Švýcarsku a tucet zchátralých politických dobrodruhů — ale vždyť právě proto mohl říci, že jsou s ním všechny národy. Toje právě podstata všech velikánů, že v přítomnosti nedojdou uznání a že jim právě proto patří budoucnost. A tato budoucnost — náš Harro ji nosil ve svém tlumoku černou na bílém v podobě aktu sbratření.

Ale pak už to šlo s Harrem s kopce. Prvním jeho neštěstím bylo, že „Mladé Německo se roku 1836 odloučilo od Mladé Evropy“. Ale za to bylo Německo vytrestáno. Toto odloučení totiž způsobilo, že „na jaře roku 1848 nebylo v Německu nic připraveno pokud jde o národní hnutí“, a proto všechno skončilo tak žalostně.

Ale mnohem větší bolest způsoboval našemu Harrovi komunismus, který se teď začal objevovat. Zde se dovídáme, že vynálezcem komunismu nebyl nikdo jiný než

„cynik Johannes Müller z Berlína, autor velmi zajímavé brožury o politice Pruska“, vydané v Altenburgu roku 1831, který odešel do Anglie, kde mu „nezbývalo nic jiného, než aby každý den od časného rána hlídal prasata na Smithflelds Market“.

Komunismus začal brzy řádit mezi německými řemeslníky ve Francii a ve Švýcarsku a stal se velmi nebezpečným nepřítelem našeho Harra, protože se tím ucpal jediný zdroj odbytu pro jeho spisy. To je „nepřímá cenzura komunistů“, kterou Harro musí zakoušet dodnes, a dnes právě víc než kdy jindy, jak s lítostí přiznává a „jak by mohl dokázat osud jeho dramatu ‚Dynastie‘“.

Této nepřímé cenzuře komunistů se dokonce podařilo vyhnat našeho Harra z Evropy, a tak odešel do Rio de Janeira (1840), kde žil nějakou dobu jako malíř. „Všímaje si všude pečlivě, co hýbe jeho dobou“, dal zde vytisknout dílo

„‚Skandinávcova poezie‘ (2000 výtisků), které se od té doby rozšířilo mezi mořeplavci, a tak se jaksi stalo četbou oceánu“.

Ale protože měl „úzkostlivý smysl pro povinnost vůči Mladé Evropě“, vrátil se pohříchu brzy do Evropy,

„spěchal k Mazzinimu do Londýna a velmi záhy postřehl nebezpečí, jež hrozí věci evropských národů od komunismu“.

Čekaly ho nové činy. Bandierovci připravovali výpravu do Itálie.[215] Aby podpořil tuto akci a aby odvrátil pozornost despotismu jiným směrem, odešel Harro

„zpátky do Jižní Ameriky, aby ve spojení s Garibaldim prosazoval, seč mu síly stačily, ve jménu budoucnosti národů, založení Spojených států jihoamerických“.

Ale despotové už předem tušili jeho poslání a Harro vzal do zaječích. Plavil se do New Yorku:

„Na moři jsem vyvinul velkou duševní činnost a napsal jsem mimo jiné drama ‚Síla myšlenky‘, náležící k dramatickému cyklu ‚Lid‘ — rovnčž dosud v rukopise!“

Z jižní Ameriky s sebou přinesl do New Yorku mandát jakéhosi tamního údajného sdružení „Humanidad“[a11].

Zpráva o únorové revoluci ho nadchla k francouzskému spisu „Procitnuvší Francie“ a vstupuje na loď do Evropy

„prokázal jsem znovu lásku ke své vlasti v několika básních ‚Skandináviaʻ“.

Přišel do Šlesviku-Holštýnu. Zde našel

„po sedmadvacetileté nepřítomnosti bezpříkladné zmatení pojmů o právech národů, demokracii, republice, socialismu a komunismu, které se jako shnilé seno a sláma povalovaly v Augiášově chlévě stranické zběsilosti a národnostní nenávisti“.

Není divu, neboť

„mé politické spisy i všechno mé snažení a působení od roku 1831 zůstaly v oněch pohraničních oblastech mé vlasti cizí a neznámé“.

Augustenburská strana[216] ho za pomoci conspiration du silence[a12] utiskovala už osmnáct let. Aby napravil tento zlořád, ověsil se šavlí, puškou, čtyřmi pistolemi a šesti dýkami, a takto vyzýval k vytvoření sboru dobrovolců, leč marně. Po všelijakých dobrodružstvích vystoupil nakonec v Hullu na břeh. Zde honem vydal dvě epištoly, jednu obyvatelům Šlesviku-Holštýnu, druhou Skandinávii a Němcům, a poslal prý dvěma komunistům v Londýně lístek, v němž stálo psáno:

„Patnáct tisíc dělníků v Norsku Vám mým prostřednictvím podává bratrskou ruku!“

Přes toto zvláštní provolání se brzy zase na základě starého aktu sbratření stal tichým společníkem Evropského ústředního výboru

„nočním hlídačem a výpomocným sluhou v Gravesendu na Temži, kde jsem měl pro jednu novou makléřskou firmu v devíti různých jazycích získávat lodní kapitány, až mne nakonec podezřívali z podvodu, což se nepřihodilo ani filosofu Johannesovi Müllerovi, když byl pasákem prasat“.

Svůj činorodý život shrnuje Harro do tohoto závěru:

„Dalo by se snadno vypočítat, že jsem kromě svých básní věnoval demokratickému hnutí přes 1800 výtsků svých spisů v německé řeči (v ceně od 10 šilinků do 10 marek hamburské běžné měny, tudíž v celkové hodnotě přibližně 25 000 marek), jejichž tiskové výlohy se mi nikdy neuhradily, natož abych z nich mohl něco vytěžit pro svou existenci.“

Tím uzavíráme dobrodružné příhody našeho demagogického hidalga ze sönderjyllandské Manchy. V Řecku i v Brazílii, na Visle i na La Platě, v Šlesviku-Holštýnu i v New Yorku, v Londýně i ve Švýcarsku, hned zástupce „Mladé Evropy“ a hned jihoamerické „Humanidad“, hned malíř a hned noční hlídač a výpomocný sluha, hned zase podomní obchodník s vlastními spisy, dnes mezi Vasrpoláky, zítra mezi americkými pastevci, pozítří mezi lodními kapitány, zneuznán, opuštěn, ignorován, ale všude potulný rytíř svobody, který z hloubi duše pohrdá hrubým měšťanským výdělkem — ve všech dobách, ve všech zemích a za všech okolností zůstává náš hrdina stejně zmatený, stejně domýšlivě dotěrný, stále stejně věří sám v sebe a navzdory všemu světu o sobě řekne, napíše a vytiskne, že byl od roku 1831 hlavním hnacím kolem světových dějin.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a9 Viz poznámku [165]. (Pozn. red.)

a10 — dřívější název Jutského poloostrova. (Pozn. red.)

a11 — „Lidstvo“. (Pozn. red.)

a12 — spiknutí mlčení. (Pozn. red.)


209 Jde o knihu Harro Harringa „Historisches Fragment über die Entstehung der Arbeiter-Vereine und ihren Verfall in Communistische Speculationen“ [„Historický fragment o vzniku dělnických spolků a o tom, jak propadly komunistickému spekulování“], Londýn 1852.

210Hambašská slavnost“ — politická manifestace, kterou uspořádali 27. května 1832 u zámku Hambachu v bavorské Falci představitelé německé liberální a radikální buržoazie. Účastníci slavnosti vyzývali všechny Němce, aby se sjednotili proti německým panovníkům do boje za buržoazní svobody a konstituční reformy.

211 Jde o časopis „Deutschland“ [„Německo“] ‚ demokratický orgán, který vycházel za redakce Harro Harringa ve Štrasburku od prosince 1831 do března 1832, a o tyto Harringovy knihy: „Die Völker. Ein dramatisches Gedicht. Ehre. Freiheit. Vaterland“ [„Národy. Dramatická báseň. Čest. Svoboda. Vlast“], Štrasburk 1832; „Blutstropfen. Deutsche Gedichte“ [„Krvavé krůpěje. Německé básně“] ‚ Štrasburk 1832; „Die Monarchie, oder die Geschichte vom König Saul“ [„Monarchie, aneb Historie krále Saula“], Štrasburk 1832; „Männer-Stimmen, zu Deutschland‘s Einheit. Deutsche Gedichte“ [„Mužné hlasy, k jednotě Německa. Německé básně“], Štrasburk 1832.

212 V originále „Schwefelbande“ („Darebáci“; doslova: „Sirná banda“) — původně název studentského spolku na jenské universitě v sedmdesátých letech 18. století; měl špatnou pověst pro divoké kousky, které prováděli jeho členové; později se výraz „sirná banda“ stal příslovečným.

213 Tím se míní tažení revolučních emigrantů, organizované buržoazním demokratem Mazzinim roku 1834. Oddíl povstalců v čele s Ramorinem vtrhl ze Švýcarska do Savojska, ale byl poražen piemontskými vojsky.

214Mladá Evropa“ — mezinárodní sdružení revolučních organizací politických emigrantů; bylo založeno z iniciativy Mazziniho v roce 1834 ve Švýcarsku a trvalo do roku 1836. Do „Mladé Evropy“ vstoupily národní organizace „Mladá Itálie“, „Mladé Polsko“, „Mladé Německo“ a jiné. Sdružení si kladlo za cíl nastolit v evropských státech republikánské zřízení.

215 V červnu 1844 se bratři Bandierové, členové tajné spiklenecké organizace, vylodili s malým oddílem italských vlastenců na kalábrijském pobřeží. Povstalci chtěli rozpoutat v Itálii povstání proti neapolským Bourbonům a rakouské nadvládě. Jeden z členů oddílu byl však zrádce, a tak se úřadům podařilo členy výpravy zajmout; bratři Bandierové byli zastřeleni.

216 Tím se míní přívrženci německé augustenburské dynastie, která uplatňovala vůči dánským králům nároky na Šlesvik-Holštýn.