Karel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparte

Kapitola IV.

Porážka maloburžoazní demokracie

V polovině října 1849 se Národní shromáždění opět sešlo. 1. listopadu je Bonaparte překvapil poselstvím, v němž oznamoval propuštění ministerstva Barrot-Falloux a utvoření nového ministerstva. Nikdy nikdo nevyhnal lokaje ze svých služeb s menšími ceremoniemi než Bonaparte svoje ministry. Kopance, které byly určeny Národnímu shromáždění, utržili zatím Barrot a spol.

Barrotovo ministerstvo bylo složeno, jak jsme viděli, z legitimistů a orleanistů, bylo to ministerstvo strany pořádku. Bonaparte je potřeboval, aby mohl rozpustit republikánskou Konstituantu, uskutečnit výpravu proti Římu a rozbít demokratickou stranu. Tehdy se skrýval jakoby ve stínu tohoto ministerstva, odstoupil vládní moc straně pořádku a nasadil si skromnou masku, jakou za Ludvíka Filipa nosili odpovědní redaktoři novin, masku homme de paille [nastrčené figury]. Nyní svou masku odhodil, neboť již nebyla lehkým závojem, za nímž mohl skrývat svou tvář, nýbrž železnou maskou, která mu bránila, aby mohl ukázat svou pravou tvář. Dosadil Barrotovo ministerstvo, aby mohl jménem strany pořádku rozehnat republikánské Národní shromáždění; propustil je, aby mohl své vlastní jméno prohlásit za nezávislé na Národ-ním shromáždění strany pořádku.

Nechyběly ani věrohodné záminky k tomuto propuštění. Barrotovo ministerstvo nezachovávalo ani povinné formy slušnosti v poměru k presidentu republiky jako samostatné moci vedle Národního shromáždění. O parlamentních prázdninách uveřejnil Bonaparte dopis Edgaru Neyovi, v němž se tvářil, jako by neschvaloval neliberální vystoupení papežovo, podobně jako když navzdory Konstituantě uveřejnil dopis, v němž chválil Oudinota za jeho napadení římské republiky. Na onen dopis poukázal z domnělého liberalismu Victor Hugo, když tehdy Národní shromáždění hlasovalo o rozpočtu na římskou expedici. Strana pořádku odbyla nápad, že by Bonapartovy vrtochy mohly mít nějakou politickou váhu, pohrdavými a nedůvěřivými výkřiky. Ani jediný z ministrů nezvedl za něho rukavici. Při jedné příležitosti pronesl Barrot s řečnické tribuny se svým známým prázdným patosem slova rozhořčení nad „ohavnými rejdy“, které se podle jeho slov provádějí v nejbližším okolí presidentově. Konečně ministerstvo, které vévodkyni Orleánské vymohlo u Národního shromáždění vdovskou pensi, odepřelo podat jakýkoli návrh na zvýšení prezidentské liste civile. [17] A v Bonapartově osobě srostl císařský nápadník trůnu tak těsně se zchátralým dobrodruhem, že velikou ideu o jeho poslání znovu nastolit císařství stále doplňovala druhá, že posláním francouzského lidu je platit za něho dluhy.

Ministerstvo Barrot-Falloux bylo prvním a posledním parlamentním ministerstvem, které Bonaparte utvořil. Rozpuštění tohoto ministerstva bylo tudíž rozhodujícím bodem obratu. S ním ztratila strana pořádku jednou provždy posici nepostradatelnou pro hájení parlamentního režimu, rukojeť výkonné moci. Je snadno pochopitelné, že v zemi, jako je Francie, kde výkonná moc disponuje více než půlmilionovou armádou úředníků a udržuje tedy v naprosté závislosti na sobě ohromnou masu zájmů a existencí, kde stát opřádá, kontroluje, spravuje, střeží a poručníkuje občanskou společnost od jejích nejdůsažnějších projevů až k jejím nejnicotnějším hnutím, od nejvšeobecnějších forem existence až k soukromé existenci jednotlivců, kde se tento příživnický organismus svou naprostou centralizací stal všudypřítomným, vševědoucím a získal zvýšenou pohyblivost a pružnost, jež mají obdobu jen v bezradné nesamostatnosti, rozplizlé beztvárnosti skutečného společenského organismu - je pochopitelné, že v takovéto zemi Národní shromáždění, které ztratí právo disponovat ministerskými křesly, ztrácí zároveň veškerý skutečný vliv, jestliže zároveň nezjednoduší státní správu, nezmenší co nejvíce armádu úřednictva a nedovolí konečně občanské společnosti a veřejnému mínění, aby si vytvořily své vlastní orgány nezávislé na vládní moci. Avšak materiální zájmy francouzské buržoasie jsou právě co nejtěsněji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinerie. V ní buržoasie zaopatřuje své přebytečné lidi a doplňuje ve formě státního služného to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honorářů. Na druhé straně ji její politické zájmy nutily denně rozšiřovat útlak, tedy rozmnožovat prostředky a personál státní moci, a zároveň musela vést nepřetržitou válku proti veřejnému mínění a z nedůvěry mrzačit a ochromovat samostatné orgány společenského hnutí tam, kde se jí nepodařilo je úplně amputovat. Tak třídní postavení donutilo francouzskou buržoasii na jedné straně zničit existenční podmínky jakékoli, tedy i své vlastní parlamentní moci, na druhé straně sobě nepřátelskou výkonnou moc udělat nepřemožitelnou.

Nové ministerstvo se nazývalo ministerstvem ďHautpoulovým. To neznamená, že by generál ďHautpoul dostal hodnost ministerského předsedy. Bonaparte naopak odstranil zároveň s Barrotem i tuto hodnost, která presidenta republiky fakticky odsuzovala k zákonné nicotnosti konstitučního krále, avšak konstitučního krále bez trůnu a bez koruny, bez žezla a bez meče, bez neodpovědnosti, bez nepromlčitelné držby nejvyšší státní hodnosti a - což bylo nejfatálnější - bez liste civile. V ďHautpoulově ministerstvu byl jen jeden člověk parlamentně proslulý, lichvář Fould, jeden z nejpověstnějších příslušníků finanční aristokracie. A jemu připadlo ministerstvo financí. Stačí nahlédnout do pařížských bursovních zpráv, abychom seznali, že od 1. listopadu 1849 francouzské státní papíry stoupají a klesají podle toho, jak stoupají a klesají bonapartovské akcie. Když si Bonaparte takto našel společníka na burse, zmocnil se zároveň i policie tím, že jmenoval Carliera pařížským policejním prefektem.

Leč následky změny ministerstva se mohly projevit teprve v dalším vývoji. Bonaparte zatím udělal jenom jeden krok kupředu, aby byl tím zřejměji zahnán nazpět. Po jeho drsném poselství následoval nejservilnější projev pokory Národnímu shromáždění. Po každé, když si ministři dodali odvahy a nesměle zkusili předložit jeho osobní vrtochy ve formě návrhů zákona, zdálo se, jako by sami jen proti své vůli, nuceni svým postavením, vykonávali komické příkazy, o jejichž neúspěšnosti byli předem přesvědčeni. Po každé, když Bonaparte za zády ministrů vyžvanil své úmysly a hrál si se svými „idées napoléoniennes“ [napoleonskými idejemi], zřekli se ho s parlamentní tribuny jeho vlastní ministři. Zdálo se, že jeho uzurpátorské choutky zaznívají jen proto, aby neumlkal škodolibý chechtot jeho protivníků. Tvářil se jako zneuznaný genius, kterého má celý svět za hlupáka. Ještě nikdy jím všechny třídy neopovrhovaly tak hluboko jako v tomto období. Nikdy ještě nevládla buržoasie bezpodmínečněji, nikdy nestavěla tak okázale na odiv insignie svého panství.

Není mým úkolem psát zde dějiny její zákonodárné činnosti, která se v tomto období redukuje na dva zákony: zákon o znovuzavedení daně z vína a zákon o vyučování, který odstraňuje bezvěrectví. Bylo-li Francouzům ztíženo pití vína, bylo jim zato tím hojněji nalito vody pravého života. Jestliže zákonem o dani z vína prohlásila buržoasie starý, nenáviděný francouzský daňový systém za nedotknutelný, snažila se zákonem o vyučování zabezpečit staré smýšlení mas, které způsobovalo, že masy tento systém snášely. Žasneme při pohledu na orleanisty, liberální měšťáky, tyto staré apoštoly voltairiánství a eklektické filosofie, jak svěřují svým úhlavním nepřátelům, jesuitům, správu francouzského ducha. Jenže orleanisté a legitimisté se sice mohli rozcházet v názorech na nápadníka trůnu, zato však chápali, že jejich spojené panství vyžaduje spojení potlačovacích prostředků dvou epoch, že ujařmovací prostředky červencové monarchie musí být doplněny a zesíleny ujařmovacími prostředky restaurace.

Rolníci, zklamáni ve všech svých nadějích, rdoušeni více než kdykoli jindy jednak nízkými cenami obilí, jednak rostoucím daňovým břemenem a hypotekárním zadlužením, počali se v departementech zdvíhat. Odpovědí na to byla štvanice na učitele, kteří byli podřízeni kněžím, štvanice na starosty, kteří byli podřízeni prefektům, a konečně systém špionáže, kterému byli podřízeni všichni. V Paříži a ve velkých městech si i reakce obléká kostým své epochy a spíše provokuje, než ubíjí. Na venkově je nechutná, sprostá, malicherná, unavuje a sekýruje, jedním slovem řečeno: četník. Představíme si snadno, jak tři roky četnického režimu, požehnaného režimem páterů, musely zdemoralizovat nezralé masy.

Ať strana pořádku sebevášnivěji a sebepatetičtěji hřímala s tribuny Národního shromáždění proti menšině, zůstávala její řeč jednoslabičnou jako řeč křesťana, jehož slova mají být: ano, ano, ne, ne! Jednoslabičná jak na tribuně, tak v tisku. Nudná jako hádanka, jejíž rozluštění je předem známo. Ať šlo o petiční právo či o daň z vína, o tiskovou svobodu či o svobodný obchod, o kluby či obecní ústavu, o ochranu osobní svobody či o úpravu státního rozpočtu, vždy se opakuje totéž heslo, téma vždy zůstává totéž, rozsudek je vždy hotov a zní neustále: „Socialismus!“. Za socialistický je prohlašován i měšťácký liberalismus, za socialistickou je prohlašována měšťácká osvěta, socialismem je i měšťácká finanční reforma. Socialismem bylo stavět železnice tam, kde byl již průplav, socialismem bylo bránit se holí, když tě napadli kordem.

To nebyla jen pouhá fráze, móda, stranická taktika. Buržoasie správně pochopila, že všechny zbraně, které ukula proti feudalismu, obracejí svůj hrot proti ní samé, že všechny prostředky osvěty, jež zplodila, se bouří proti její vlastní civilizaci, že všichni bohové, které stvořila, se od ní odvracejí. Pochopila, že všechny tak zvané občanské svobody a orgány pokroku napadají a ohrožují její třídní panství, a to, jak v jeho společenské základně, tak i na jeho politických vrcholcích, že se tedy staly „socialistickými“. V této hrozbě a v tomto útoku viděla právem tajemství socialismu, jehož smysl a tendenci posuzuje správněji, než jak dovede posoudit sám sebe tak zvaný socialismus, který proto nemůže pochopit, proč se buržoasie od něho zatvrzele odvrací, ať už sentimentálně fňuká nad utrpením lidstva, nebo po křesťansku hlásá tisíciletou říši a všeobecnou bratrskou lásku, či humanisticky blábolí o duchu, vzdělání, svobodě, či si doktrinářsky vymýšlí systém smíření a blahobytu všech tříd. Jedno však buržoasie nepochopila, tj. důsledek, že totiž její vlastní parlamentní režim, její politické panství vůbec musí teď rovněž propadnout všeobecnému zatracení jakožto socialistické. Dokud se panství buržoasie úplně nezorganizovalo, dokud nenabylo svého ryze politického výrazu, nemohl ani antagonismus ostatních tříd vystoupit v ryzí podobě a tam, kde.vystoupil, nemohl nabýt oné nebezpečné formy, ve které se každý boj proti státní moci mění v boj proti kapitálu. Viděla-li buržoasie v každém projevu společenského života ohrožení „klidu“, jak mohla chtít udržet na vrcholu společnosti režim neklidu, svůj vlastní režim, parlamentní režim, režim, který podle výroku jednoho z jejích řečníků žije v boji a bojem? Parlamentní režim žije diskusí, jak by mohl diskusi zakázat? Každý zájem, každá společenská instituce se tu přetváří ve všeobecnou myšlenku, zachází se tu s ní jako s myšlenkou, jak se má pak nějaký zájem, nějaká instituce udržet nad myšlením a imponovat jako článek víry? Řečnický boj na tribuně vyvolává boj v tisku, diskusní klub v parlamentě nutně doplňují diskusní kluby v salonech a hospodách; poslanci, kteří se neustále dovolávají mínění lidu, dávají lidovému mínění právo, aby vyslovilo své skutečné mínění v peticích. Parlamentní režim přenechává všechno rozhodování většinám, jak by neměly chtít velké většiny rozhodovat i mimo parlament? Hudete-li na vrcholu státu, můžete se divit, že ti tam dole tančí?

Buržoasie tím, že kaceřuje jako „socialistické“ to, co dřív oslavovala jako „liberální“, přiznává, že její vlastní zájmy jí přikazují, aby se zachránila před nebezpečím samovlády; že k zavedení klidu v zemi je především třeba umlčet její buržoasní parlament; že pro záchranu její neporušené společenské moci je nutno zlomit její moc politickou; že soukromí měšťáci mohou dále vykořisťovat ostatní třídy a těšit se nerušené z majetku, rodiny, náboženství a pořádku jen pod tou podmínkou, že buržoasie jako třída vedle ostatních tříd bude odsouzena k stejné politické nicotnosti jako ony; že pro spásu jejího měšce je nutno srazit jí korunu a meč, který ji má chránit, je nutno jí zároveň pověsit nad hlavu jako meč Damoklův. V oblasti všeobecných občanských zájmů se Národní shromáždění ukázalo tak neplodným, že např. debata o stavbě železnice Paříž – Avignon, která byla zahájena v zimě 1850 nebyla ještě 2. prosince 1851 skončena. Tam, kde nepotlačovalo, kde nepůsobilo reakčně, tam trpělo nevyléčitelnou neplodností.

Zatím co Bonapartovo ministerstvo bylo částečně iniciátorem zákonů v duchu strany pořádku a částečně ještě zesilovalo jejich tvrdost při jejich praktickém provádění, snažil se Bonaparte na druhé straně získat popularitu dětinsky pošetilými návrhy, podtrhovat svůj nepřátelský postoj k Národnímu shromáždění a poukazovat na jakousi tajemnou zálohu, jíž zatím jen poměry brání otevřít francouzskému národu své skryté poklady. Tak na příklad návrh zákona o zvýšení platu poddůstojníků o čtyři sous denně. Tak návrh „banky čestných půjček“ pro dělníky. Peněžní dary a půjčky, to byla perspektiva, na kterou chtěl nachytat masy. Dary a půjčky, to je celá finanční věda lumpenproletariátu, vznešeného i sprostého. To byly jediné hybné síly, které dovedl Bonaparte uvést do pohybu. Ještě nikdy žádný pretendent nespekuloval povrchněji na povrchnost mas.

Národní shromáždění nejednou vzkypělo při těchto zřejmých pokusech o získání popularity na jeho účet, při vzrůstajícím nebezpečí, že se tento dobrodruh, kterého poháněl bič dluhů a který neměl žádné dobré jméno, aby mu mohlo na něm záležet, odváží zoufalého kousku. Rozladění mezi stranou pořádku a presidentem nabylo hrozivého rázu, když tu najednou jedna neočekávaná událost jej znovu kajícně vrhla zpět do jejího náručí. Máme na mysli doplňovací volby ze dne 10. března 1850. Tyto volby se konaly za účelem obsazení míst po poslancích, kteří po 13. červnu byli uvrženi do vězení nebo vypovězeni. Paříž volila jen sociálně demokratické kandidáty. Soustředila dokonce většinu hlasů na De Flotta, účastníka povstání z června 1848. Tak se pařížské maloměšťáctvo spolčené s proletariátem pomstilo za svou porážku z 13. června 1849. Zdálo se, že zmizelo v okamžiku nebezpečí z bojiště jen proto, aby se tu v příznivější chvíli znovu objevilo s mohutnějšími bojovými silami a se smělejším bojovým heslem. Jedna okolnost, jak se zdálo, zvyšovala nebezpečí tohoto volebního vítězství: armáda v Paříži hlasovala pro červnového povstalce proti Bonapartovu ministru La Hittovi a v departementech z velké části pro montagnardy, kteří si i zde, ačkoli ne tak rozhodně jako v Paříži, udrželi převahu nad svými protivníky. Bonaparte najednou viděl, že stojí opět tváří v tvář revoluci. Jako 29. ledna 1849, jako 13. června 1849 schoval se i 10. března 1850 za záda strany pořádku. Podrobil se, zkroušeně odprosil a prohlásil, že je ochoten na příkaz parlamentní většiny jmenovat jakékoli ministerstvo, prosil dokonce úpěnlivě orleanistické a legitimistické vůdce, Thierse, Berryera, Broglie, Molé, zkrátka tak zvané purkrabí, aby se sami osobně chopili státního kormidla. Strana pořádku nedovedla využitkovat tohoto nenávratného okamžiku. Místo aby se směle chopila nabízené moci, nedonutila dokonce ani Bonaparta, aby znovu dosadil ministerstvo, které 1. listopadu propustil; spokojila se tím, že jej pokořila svým odpuštěním a že do ministerstva ďHautpoulova vyslala pana Baroche. Tento Baroche jako veřejný žalobce u nejvyššího soudu v Bourges se kdysi vztekal nejprve na revolucionáře z 15. května a potom na demokraty z 13. června, v obou případech pro atentát na Národní shromáždění. Ani jeden z Bonapartových ministrů nepřispěl později více než on k ponížení Národního shromáždění a po 2. prosinci 1851 se s ním opět setkáváme jako s vysoce postaveným a draze placeným místopředsedou senátu. Naplival revolucionářům do polévky, aby ji Bonaparte mohl sníst.

Pokud jde o sociálně demokratickou stranu, zřejmě se chytala jen záminek, aby mohla opět ohrozit své vlastní vítězství a ulomit mu hrot. Vidal, jeden z nově zvolených pařížských poslanců, byl zároveň zvolen ve Štrasburku. Na naléhání strany odmítl volbu za Paříž a přijal volbu Štrasburku. A tak místo aby svému volebnímu vítězství dodala definitivní charakter, a tím okamžitě vyzvala stranu pořádku k boji v parlamentě, místo aby takto donutila protivníka k boji ve chvíli lidového nadšení a příznivé nálady ve vojsku, demokratická strana unavovala Paříž v březnu a dubnu novou volební agitací, přičinila se, aby v této prozatímní hlasovací hře vychladly rozbouřené vášně lidu, aby se revoluční energie nasytila ústavními úspěchy a byla vyplýtvána v drobných intrikách, prázdném řečnění a akcích na oko, poskytla buržoasii čas se vzpamatovat a učinit vlastní opatření, a konečně rozředila význam březnových voleb sentimentálním komentářem doplňovacích dubnových voleb, tj. volbou Eugèna Sue. Zkrátka: vyvedla 10. březen aprílem.

Parlamentní většina pochopila slabost svého protivníka. Sedmnáct purkrabí strany pořádku — Bonaparte jí totiž přenechal vedení a odpovědnost za útok — vypracovalo nový volební zákon, za jehož referenta byl vybrán pan Faucher, který si tuto čest vyprosil. 8. května přednesl zákon, který odstranil všeobecné hlasovací právo a vyžadoval od voličů tříletý pobyt v místě volby, při čemž prokázání tohoto pobytu v místě volby záviselo u dělníků na potvrzení zaměstnavatele. Demokraté, kteří v době ústavního volebního boje projevovali takové revoluční vzrušení a zuřivost, nyní, když šlo o to, aby se zbraní v ruce dokázali závažnost svých volebních vítězství, projevovali právě tak konstituční umírněnost a kázali pořádek; důstojný klid [calme majestueux], zákonný postup, tj. slepé podrobení se kontrarevoluční zvůli, okázale se vydávající za zákon. V debatě se Hora snažila zahanbit stranu pořádku tím, že uplatňovala proti její revoluční vášnivosti chladné stanovisko poctivce, stojícího na půdě zákona, a sna-žila se ji rozdrtit strašným obviněním, že si počíná revolučně. Dokonce i nově zvolení poslanci se namáhali dokázat slušným a rozvážným vystupováním, jakým omylem bylo spílat jim anarchistů a vykládat jejich volbu jako vítězství revoluce. Nový volební zákon 31. května prošel. Hora se spokojila tím, že propašovala protest do kapsy předsedovy. Po volebním zákonu následoval nový tiskový zákon, kterým bylo úplně odstraněno revoluční novinářství. Zasloužilo si svůj osud. „National“ a „La Presse“, dva buržoasní orgány, zbyly po této potopě jakožto přední výspa revoluce.

Viděli jsme, jak demokratičtí vůdcové v březnu a dubnu dělali všechno možné, aby zatáhli pařížský lid do fiktivního boje, jak po 8. květnu dělali vše, aby jej od skutečného boje zdrželi. Přitom nesmíme zapomenout, že rok 1850 byl jedním z nejskvělejších roků průmyslové a obchodní prosperity, že pařížský proletariát byl tedy plně zaměstnán. Avšak volební zákon z 31. května 1850 jej vyloučil z jakékoli účasti na politické moci. Odřízl mu dokonce přístup na bojiště. Uvrhl dělníky opět do postavení pariů [18] , v němž byli před únorovou revolucí. Tím, že tváří v tvář takové události vložili svou budoucnost do rukou demokratů a pro chvilkové pohodlí zapomněli na revoluční zájmy své třídy, vzdali se cti být dobyvatelskou mocí, podrobili se svému osudu, dokázali, že porážka z června 1848 je na léta vyřadila z boje a že dějinný proces v nejbližší době musí opět jít přes jejich hlavy. Pokud jde o maloměšťáckou demokracii, která 13. června křičela: „Ať jen zkusí sáhnout na všeobecné hlasovací právo, pak uvidí!“ – utěšovala se nyní tím, že rána, kterou dostala od kontrarevoluce, není ranou a že zákon z 31. května není zákonem. Druhou neděli v květnu 1852 stane každý Francouz před urnou s hlasovacím lístkem v jedné ruce a s mečem v druhé. Tímto proroctvím sama sebe utěšovala. A konečně armáda: ta dostala za vyučenou od svých představených jak za volby 28. května 1849, tak i za volby v březnu a dubnu 1850. Tentokráte si řekl rozhodně: „Po třetí už nás revoluce nedostane.“

Zákon z 31. května 1850 byl coup ďétat [státním převratem] buržoasie. Všechna její dosavadní vítězství nad revolucí měla jen prozatímní ráz. Stala se pochybnými ve chvíli, kdy nynější Národní shromáždění odstoupilo s jeviště. Závisela na štěstí nových všeobecných voleb a historie voleb od roku 1848 dokazovala nezvratně, že morální moc buržoasie nad lidovými masami slábla tou měrou, jak sílila její moc faktická. Všeobecné hlasovací právo se 10. března přímo vyslovilo proti panství buržoasie, buržoasie odpověděla zrušením všeobecného hlasovacího práva. Zákon z 31. května byl tedy jedním z nutných jevů třídního boje. Na druhé straně ústava vyžadovala minimum 2 milionů hlasů, aby volba presidenta republiky byla platná. Nedostane-li žádný z kandidátů presidentství toto minimum hlasů, mělo Národní shromáždění zvolit presidenta ze tří kandidátů, kteří dostali největší počet odevzdaných hlasů. V době, kdy Ústavodárné shromáždění vypracovávalo tento zákon, bylo na volebních seznamech zapsáno deset milionů voličů. Ve smyslu Konstituanty postačovala tedy k platnosti volby presidenta jedna pětina oprávněných voličů. Zákon z 31. května škrtl z volebních listin nejméně tři miliony hlasů, zredukoval počet oprávněných voličů na sedm milionů, ale přitom zachoval zákonné minimum dvou milionů pro prezidentskou volbu. Zvýšil tedy zákonné minimum z jedné pětiny asi na jednu třetinu hlasů oprávněných k volbě, tj. učinil vše, aby prezidentskou volbu z rukou lidu propašoval do rukou Národního shromáždění. A tak se zdálo, že strana pořádku upevnila volebním zákonem z 31. května své panství dvojnásobně tím, že vyhradila jak volby do Národního shromáždění, tak volbu presidenta republiky konservativní části společnosti.

__________________________________

Poznámky:

17. Peníze na výlohy spojené s vydržováním dvora. (Pozn.. překl.)

18. Pária – člen opovrhované společenské vrstvy (Pozn. JM)