Karel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonaparteKapitola VI.
Bonapartovo vítězství
Koalice s Horou a ryzími republikány, k níž byla strana pořádku nucena se uchýlit ve svém marném úsilí udržet vojenskou moc ve svých rukou a znovudobýt řízení výkonné moci tato koalice dokázala nezvratně, že strana pořádku ztratila samostatnou parlamentní většinu. Pouhá moc kalendáře, hodinová ručička, dala 28. května signál k jejímu definitivnímu rozkladu. 28. května začal poslední rok života Národního shromáždění. Nyní se muselo rozhodnout buď pro ponechání nezměněné ústavy, nebo pro její revisi. Avšak revise ústavy, to znamenalo volit nejen mezi panstvím buržoasie nebo maloměšťácké demokracie, mezi demokracií nebo proletářskou anarchií, parlamentní republikou či Bonapartem, to zároveň znamenalo volit mezi Orleánem nebo Bourbonem! Tak do samého středu parlamentu padlo jablko sváru, kolem něhož se musel otevřeně rozpoutat boj zájmů, které rozdělovaly stranu pořádku na nepřátelské frakce. Strana pořádku byla spojením různorodých společenských prvků. Otázka revise vyvolala politickou teplotu, při které se sloučenina rozpadla opět ve své původní součásti.
Zájem bonapartistů na revisi byl prostý. Jim šlo především o to, aby byl odstraněn článek 45, který zakazoval Bonapartovo znovuzvolení a prorogaci [prodloužení] jeho moci. Neméně prostým zdálo se postavení republikánů. Zamítali bezpodmínečně jakoukoli revisi, ježto v ní spatřovali všeobecné spiknutí proti republice. Protože disponovali více než čtvrtinou hlasů v Národním shromáždění a protože podle ústavy bylo třeba tří čtvrtin všech hlasů k pravoplatnému rozhodnutí revise a ke svolání shromáždění k revisi ústavy, stačilo jen spočítat hlasy, aby si byli jisti vítězstvím. A oni si byli jisti vítězstvím.
Na rozdíl od tohoto jasného postavení se strana pořádku zmítala v neřešitelných rozporech. Kdyby byla zamítla revisi, ohrozila by status quo tím, že by Bonapartovi ponechala již jenom jedno východisko, východisko násilí, že by vydala Francii v rozhodném okamžiku druhé květnové neděle 1852 na pospas revoluční anarchii s presidentem, který ztratil svou autoritu, s parlamentem, který ji už dávno neměl, s lidem, který pomýšlel na její znovudobytí. Kdyby hlasovala pro revisi podle ústavy, věděla by, že hlasuje nadarmo a že musí podle ústavy ztroskotat na vetu republikánů. Kdyby prohlásila protiústavně prostou většinu hlasů za závaznou, pak by mohla doufat, že přemůže revoluci jen pod podmínkou úplného podřízení se nadvládě výkonné moci; tak by učinila Bonaparta pánem nad ústavou, nad revisí a nad sebou samou. Revise jenom částečná, prodlužující moc presidentovu, proklestila by cestu imperialistické usurpaci. Všeobecná revise, která by zkrátila život republiky, vedla by k nezbytné srážce dynastických nároků, neboť podmínky bourbonské restaurace a podmínky orleanistické restaurace byly nejen rozdílné, nýbrž se vzájemně vylučovaly.
Parlamentní republika byla víc než neutrální oblastí, v níž mohly vedle sebe rovnoprávně hospodařit dvě frakce francouzské buržoasie, legitimisté a orleanisté, velké pozemkové vlastnictví a průmysl. Byla nutnou podmínkou jejich společného panství, jedinou státní formou, v níž si jejich celkové třídní zájmy podrobovaly zároveň jak nároky jejich zvláštních frakcí, tak i všechny ostatní třídy společnosti. Jako royalisté upadali opět do svého starého antagonismu, do boje o svrchovanost mezi pozemkovým vlastnictvím a penězi, a nejvyšším výrazem tohoto antagonismu, jeho zosobněním byli jejich králové sami, jejich dynastie. Odtud zdráhání strany pořádku povolat nazpět Bourbony.
Orleanista a poslanec Creton podával periodicky v letech 1849, 1850 a 1851 návrh na zrušení dekretu vypovídajícího královské rodiny. Parlament právě tak periodicky poskytoval podívanou na royalistické shromáždění, které svým vypuzeným králům zatvrzele zavírá bránu, jíž by se mohli vrátit. Richard III. zavraždil Jindřicha VI. se slovy, že prý je příliš dobrý pro tento svět a patří do nebe. Royalisté prohlásili Francii za příliš špatnou, aby byla hodná svých králů. Moc poměrů je donutila, aby se stali republikány a ustavičně sankcionovali rozhodnutí lidu, které vyhnalo jejich krále z Francie. Revise ústavy - a okolnosti vyžadovaly projednání této otázky - ohrožovala nejen republiku, ale i společné panství obou buržoasních frakcí a s možností monarchie křísila i rivalitu zájmů, jež monarchie střídavě převážně představovala, boj o prvenství mezi oběma frakcemi buržoasie. Diplomati strany pořádku věřili, že budou moci spor urovnat splynutím obou dynastií, tzv. fůzí royalistických stran a jejich královských domů. Skutečnou fůzí restaurace a červencové monarchie byla parlamentní republika, v níž byly obě barvy, orleanistická a legitimistická, setřeny a v níž různé druhy buržoasie mizely v buržoasii vůbec, v buržoasii jakožto druhu. Nyní se však měl orleanista stát legitimistou, legitimista orleanistou. Monarchie, v níž se zosobňoval jejich protiklad, se měla stát ztělesněním jejich jednoty; výraz jejich výlučných frakčních zájmů měl se stát výrazem jejich společného třídního zájmu, monarchie jí měla dát to, co mohlo dát a dalo jen zrušení dvou monarchií, republika. To byl kámen mudrců, nad nímž si doktoři strany pořádku lámali hlavu. Jako by se legitimní monarchie mohla někdy stát monarchií průmyslové buržoasie nebo buržoasní království královstvím dědičné statkářské aristokracie. Jako by se pozemkové vlastnictví a průmysl mohly sbratřit pod jednou korunou, když koruna může věnčit jen jednu hlavu, buď hlavu staršího, nebo mladšího bratra. Jako by se průmysl vůbec mohl smířit s pozemkovým vlastnictvím, dokud se pozemkové vlastnictví nerozhodne samo stát se průmyslovým. Kdyby zítra zemřel Jindřich V., nestal by se proto hrabě Pařížský králem legitimistů, leč že by přestal být králem orleanistů. Avšak filosofové fůze, kteří se nafukovali tím více, čím více vystupovala do popředí otázka revize, kteří si v listu „Assemblée Nationale“ [Národní shromáždění] vytvořili oficiální deník, které dokonce i v této chvíli (únor 1852) vidíme opět při práci, vysvětlovali si celou potíž odporem a rivalitou obou dynastií. Pokusy smířit orleánskou rodinu s Jindřichem V., zahájené po smrti Ludvíka Filipa, ale jako všechny dynastické intriky hrané jen v době prázdnin Národního shromáždění, v meziaktích, za kulisami, představující spíše sentimentální koketování se starou pověrou než vážné počínání, staly se nyní slavnostní komedií a byly předváděny stranou pořádku na veřejné scéně, ne již jako dosud na ochotnickém jevišti. Kurýři lítali z Paříže do Benátek, z Benátek do Claremontu, z Claremontu do Paříže. Hrabě Chambord vydává manifest, v němž „s pomocí všech Členů své rodiny“ ohlašuje nikoli svou, nýbrž „národní“ restauraci. Orleanista Salvandy se vrhá Jindřichovi V. k nohám. Vůdcové legitimistů Berryer, Benoist ďAzy, St. Priest putují do Glaremontu, aby přemluvili Orleány, avšak marně. Fůzionisté si uvědomují příliš pozdě, že zájmy obou buržoasních frakcí, zostřujíce se ve formě rodinných zájmů, zájmů dvou královských rodů, neztrácejí ani na výlučnosti, ani nezískávají na povolnosti. Řekněme, že by Jindřich V. uznal hraběte Pařížského za svého následníka, což by byl jediný úspěch, jehož by v nejlepším případě fůze mohla dosáhnout, nezískal by tím dům Orleánů žádný nárok, který by mu již nezajišťovala bezdětnost Jindřicha V., ale ztratil by všechny nároky nabyté červencovou revolucí. Zřekl by se všech svých původních nároků, všech titulů, které vybojoval na starší větvi Bourbonů v téměř stoletém boji, vyměnil by své historické prerogativy, prerogativy moderního království, za prerogativy svého rodokmene. Fůze by tedy nebyla ničím jiným než dobrovolnou abdikací domu Orleánů, jeho podřízením se legitimismu, kajícným návratem z politického protestantismu státní církve do politického katolicismu. Tento návrat by je nepřivedl zpět na trůn, který ztratili, nýbrž jen na stupně trůnu, na nichž se narodili. Staří orleanističtí ministři Guizot, Duchâtel aj., kteří rovněž spěchali do Claremontu, aby se přimluvili za fůzi, představovali ve skutečnosti jen kocovinu po červencové revoluci, zoufalství nad měšťáckým královstvím a nad královstvím měšťáků, pověrčivé klanění se legitimitě jakožto poslednímu talismanu proti anarchii. Domnívajíce se, že jsou prostředníky mezi Orleány a Bourbony, byli ve skutečnosti již jen odpadlými orleanisty a jako takové je princ Joinville také přijal. Naproti tomu životaschopná, bojovná část orleanistů, Thiers, Baze atd., přesvědčila tím snáze rodinu Ludvíka Filipa o tom, že předpokládá-li každá bezprostřední monarchická restaurace fůzi obou dynastií a každá taková fůze předpokládá abdikaci rodu Orleánů, odpovídá naopak úplně duchu tradic jejich předků, aby prozatím uznali republiku a vyčkali, až události dovolí přeměnit prezidentský stolec v trůn. Kandidatura Joinvillova na presidenta republiky byla z počátku rozšířena jako pověst, veřejná zvědavost byla udržována v napětí a za několik měsíců po zamítnutí revize ústavy, v září, veřejně proklamována.
Tak pokus o royalistickou fůzi orleanistů a legitimistů nejen ztroskotal, nýbrž dokonce rozbil jejich parlamentní fůzi, jejich republikánskou společnou formu a rozložil stranu pořádku opět v její původní složky. Čím více se však prohlubovalo odcizení mezi Claremontem a Benátkami, čím více se rozbíjelo jejich smiřování a stupňovala agitace pro Joinvilla, tím čilejším a vážnějším se stávalo vyjednávání mezi Faucherem, Bonapartovým ministrem, a legitimisty.
Rozklad strany pořádku se nezastavil u jejích původních složek. Každá z obou velkých frakcí se zas rozkládala dál. Vypadalo to, jako by všechny staré odstíny, které se dříve vzájemně potíraly a na sebe dotíraly uvnitř obou táborů, ať legitimistického či orleanistického, znovu ožily jako vyschlí nálevníci dotekem vody, jako by znovu nabyly dostatek životní síly k vytvoření vlastních skupin se samostatnými antagonistickými zájmy. Legitimisté se ve fantazii znovu přenesli do dob sporných otázek mezi Tuileriemi a Marsanským [29] pavilonem, mezi Villelem a Polignacem. Orleanisté znovu prožívali zlaté časy turnajů mezi Guizotem, Moléem, Brogliem, Thiersem a Odilonem Barrotem.
Část strany pořádku, která měla chuť na revisi, avšak rozcházela se v názorech na dosah revise, a která byla složena z legitimistů, v jejichž čele stáli na jedné straně Berryer a Faloux a na druhé straně Larochejaquelin, a z orleanistů unavených bojem, v jejichž čele stáli Mole, Broglie, Montalembert a Odilon Barrot, se dohodla s bonapartistickými poslanci na tomto neurčitém a dalekosáhlém návrhu: „Aby byla národu vrácena možnost plného vykonávání svrchovanosti, podepsaní poslanci podávají návrh, aby ústava byla revidována.“ Zároveň však jednohlasně prohlásili ústy svého zpravodaje Tocquevilla, že Národní shromáždění nemá právo podat návrh na zrušení republiky, že toto právo přísluší pouze revisní sněmovně. Ostatně ústava prý může být revidována jenom „legálním“ způsobem, tedy jen tehdy, rozhodne-li se pro revisi tříčtvrtinová většina, předepsaná ústavou. Po šestidenních bouřlivých debatách byla revise 19. července, jak se dalo předvídat, zamítnuta. 446 hlasů bylo pro, ale 278 proti. Rozhodní orleanisté Thiers, Changarnier atd. hlasovali s republikány a Horou.
Tak se většina parlamentu vyslovila proti ústavě, avšak tato ústava sama se vyslovila pro menšinu a pro závaznost jejího usnesení. Což vsak strana pořádku nepodřídila 31. května 1850 i 13. června 1849 ústavu parlamentní většině? Nezáležela celá její dosavadní politika v podřizování článků ústavy usnesením parlamentní většiny? Což nepřenechala starozákonní pověru o liteře zákona demokratům a netrestala je za ni? V tomto okamžiku neznamenala však revize ústavy nic jiného než prodloužení prezidentské moci, tak jako další trvání ústavy neznamenalo nic jiného než sesazení Bonaparta. Parlament se vyslovil pro Bonaparta, avšak ústava se vyslovila proti parlamentu. Jednal proto v duchu parlamentu, když roztrhl ústavu, a jednal v duchu ústavy, když rozehnal parlament.
Parlament prohlásil ústavu a s ní své vlastní panství „mimo většinu“, zrušil svým usnesením ústavu, prodloužil lhůtu presidentské moci a zároveň prohlásil, že ani ústava nemůže zemřít, ani prezidentská moc žít, dokud on sám bude dále existovat. Jeho budoucí hrobaři stáli již přede dveřmi. Zatím co parlament debatoval o revizi, sesadil Bonaparte generála Baraguey ďHillierse, který se ukázal nerozhodným, s místa velitele první armádní divise a jmenoval na jeho místo generála Magnana, vítěze lyonského, hrdinu prosincových dní, jednu ze svých stvůr, který se již za Ludvíka Filipa při příležitosti boulognské výpravy více nebo méně pro něho zkompromitoval.
Svým usnesením o revisi ústavy strana pořádku dokázala, že nedovede ani vládnout, ani sloužit, ani žít, ani umřít, ani republiku zachovat, ani ji svrhnout, ani ústavu udržet, ani ji odhodit, ani s presidentem spolupracovat, ani se s ním rozejít. Od koho pak očekávala rozřešení všech sporů? Od kalendáře, od běhu událostí. Přestala si osobovat moc nad událostmi. Vzdala se tedy moci událostí, a tím i moci, které ve svém boji s lidem odstupovala jeden atribut moci po druhém, až před ní sama stanula bezmocná. Aby hlava výkonné moci mohla tím nerušeněji promyslet plán boje proti ní, zesílit své útočné prostředky, vybrat si své nástroje, upevnit své posice, usnesla se strana pořádku právě v tomto kritickém okamžiku ustoupit se scény a odročit zasedání sněmovny o tři měsíce, od 10. srpna do 4. listopadu.
Nejenže se parlamentní strana rozpadla ve své dvě velké frakce, nejenže každá z těchto frakcí byla sama uvnitř rozložena, nýbrž strana [ ]pořádku v parlamentě se rozešla se stranou pořádku mimo parlament. Mluvčí a spisovatelé buržoasie, její tribuna a její tisk, zkrátka ideologové buržoasie a buržoasie sama, představitelé a představovaní stáli vzájemně si odcizeni proti sobě a přestali si rozumět.
Legitimisté v provinciích, se svým omezeným obzorem a svým neomezeným nadšením, obviňovali své parlamentní vůdce Berryera a Fallouxe, že přeběhli do bonapartistického tábora a že odpadli od Jindřicha V. Jejich liliový [30] rozum věřil v první hřích, nikoli však v diplomacii.
Nesrovnatelně osudnější a rozhodnější byla roztržka obchodní buržoasie s jejími politiky. Zatím co legitimisté vytýkali svým politikům, že zradili zásadu, obchodní buržoasie naopak vytýkala svým politikům, že zůstali věrni zásadám, z kterých už nic nekoukalo.
Již dříve jsem naznačil, že od okamžiku Fouldova vstupu do ministerstva část obchodní buržoasie, která za Ludvíka Filipa měla ve svých rukou lví podíl na moci, finanční aristokracie, se stala bonapartistickou. Fould nezastupoval jen Bonapartovy zájmy na burse, zastupoval zároveň zájmy bursy u Bonaparta. Postavení finanční aristokracie charakterisuje nejvýrazněji citát z jejího evropského orgánu, londýnského „Economistu“. Ve svém čísle z 1. února 1851 uveřejňuje tento žurnál tuto zprávu z Paříže: „Konstatuje se nyní na všech stranách, že si Francie žádá především klid. President to prohlašuje ve svém poselství k Zákonodárnému shromáždění, vrací se to ozvěnou z národní tribuny, ujišťují o tom noviny, hlásá se to z kazatelny, dokazuje to citlivost státních papírů při nejnepatrnějším nebezpečí poruchy a jejich pevnost, jakmile vítězí exekutivní moc.“
V čísle z 29. listopadu 1851 prohlašuje „Economist“ svým vlastním jménem: „Na všech evropských burzách je nyní president uznáván za stráž pořádku.“ Finanční aristokracie tedy odsuzovala parlamentní boj strany pořádku s exekutivní mocí jakožto rušení pořádku a oslavovala každé vítězství presidenta nad zdánlivě svými vlastními representanty jakožto vítězství pořádku. Finanční aristokracií je zde při tom nutno rozumět nejen velké účastníky státních půjček a spekulanty se státními papíry, jejichž zájem samozřejmě splývá se zájmem státní moci. Celý moderní peněžní obchod, celé moderní bankovní hospodářství je co nejúže spjato s veřejným úvěrem, část bankovního kapitálu se nutně vkládá do snadno realizovatelných zúročených státních papírů. Bankovní vklady, kapitál daný k disposici bankám a jimi rozdělovaný mezi obchodníky a průmyslníky, plyne částečně z dividend majitelů státních papírů. Jestliže za všech dob stabilita státní moci znamenala pro celý peněžní trh a kněze tohoto peněžního trhu nedotknutelný článek víry, cožpak teprve nyní, kdy každá nová potopa hrozí odplavit se starými státy i staré státní dluhy?
Rovněž průmyslová buržoasie měla ve své fanatické touze po pořádku zlost na hádky parlamentní strany pořádku s exekutivní mocí. Thiers, Anglas, Sainte-Beuve atd. dostali po svém votu z 18. ledna při příležitosti Changarnierova sesazení od svých voličů právě z průmyslových kruhů veřejnou důtku, jíž byla zejména jejich koalice s Horou pranýřována jako velezrada spáchaná na pořádku. Jestliže, jak jsme viděli, chvástavé popichování, malicherné intriky, jimiž se projevoval boj strany pořádku s presidentem, si nezasluhovaly lepšího přijetí, tu na druhé straně nestála tato buržoasní strana, která žádala od svých zástupců, aby bez odporu předali vojenskou moc z rukou svého vlastního parlamentu do rukou dobrodruha pretendenta, ani za intriky, které se v jejím zájmu zbytečně spřádaly. Dokázala, že boj za její veřejné zájmy, za její vlastní třídní zájmy, její politickou moc je jí jenom na obtíž a rozmrzuje ji jako překážka jejích soukromých obchodů.
Měšťácká honorace departementních měst, městští radní, členové obchodních soudů atd. přijímali téměř bez výjimky Bonaparta všude na jeho zájezdech co nejservilněji, dokonce i tehdy, když jako v Dijonu napadl bezohledně Národní shromáždění a zvláště stranu pořádku.
Dokud šly obchody dobře, jako tomu bylo ještě na počátku roku 1851, zuřila obchodní buržoasie proti každému parlamentnímu boji ze strachu, aby tím netrpěl obchod. Když šly obchody špatně, jak tomu bylo od konce února 1851, obviňovala obchodní buržoasie parlamentní boj, že je příčinou toho, že obchod vázne, a žádala, aby byl potlačen v zájmu oživení obchodu. Debaty o revizi ústavy spadají právě do této zlé doby. Protože tu šlo o bytí či nebytí existující státní formy, cítila se buržoasie tím oprávněnější žádat od svých představitelů, aby učinili konec mučivému provizoriu a zároveň zachovali status quo. V tom nebyl nijaký rozpor. Koncem provizoria rozuměla právě jeho další trvání, odkládání konečného rozhodnutí do modrých dálav. Status quo mohl být zachován jen dvojí cestou, buď prodloužením moci Bonapartovy, nebo jeho ústavním odstoupením a volbou Cavaignaca. Jedna část buržoasie se přikláněla k tomuto řešení, avšak svým představitelům neuměla poradit nic lepšího, než aby mlčeli, aby se nedotýkali palčivé otázky. Domnívala se, že nebudou-li její představitelé mluvit, nebude Bonaparte jednat. Přála si pštrosí parlament, který schová hlavu, aby ho nebylo vidět. Druhá část buržoasie si přála ponechat Bonaparta na prezidentském křesle, na němž již jednou seděl, aby všechno zůstalo ve starých kolejích. Rozhořčovala se, že její parlament otevřeně neporuší ústavu a že bez okolku neodstoupí.
Generální rady departementů, tato provinciální zastupitelství velké buržoasie, které zasedaly v době prázdnin Národního shromáždění od 25. srpna, se vyslovily téměř jednohlasně pro revizi, tedy proti parlamentu a pro Bonaparta.
Ještě zřejměji než roztržku se svými parlamentními představiteli dávala buržoasie najevo vztek na své literární představitele, na vlastní tisk. Nad rozsudky k přehnaným peněžitým pokutám a nestydatým trestům vězení, jimiž buržoasní soudy trestaly každý útok buržoasních žurnalistů na usurpační choutky Bonapartovy, každý pokus tisku obhájit politická práva buržoasie proti výkonné moci, žasla nejen Francie, nýbrž celá Evropa.
Jestliže, jak jsem již ukázal, parlamentní strana pořádku svým voláním po klidu sama sebe odsoudila k nečinnosti, prohlásila-li politické panství buržoasie za neslučitelné s bezpečností a existencí buržoasie tím, že v boji proti ostatním třídám společnosti vlastnoručně zničila všechny podmínky svého vlastního režimu, parlamentního režimu, tu naopak mimoparlamentní masa buržoasie svou servilností vůči presidentovi, svým tupením parlamentu, svým surovým chováním k vlastnímu tisku vyzývala Bonaparta, aby potlačil, zničil její řečnící a píšící část, její politiky a její literáty, její řečnické tribuny a její tisk, aby se tak nerušeně, pod ochranou silné a neomezené vlády mohla věnovat svým soukromým obchodům. Pro-hlásila nedvojsmyslně, že chová vřelé přání, zbavit se svého vlastního politického panství, zbavit se těžkostí a nebezpečí panování.
A tato mimoparlamentní buržoasie, která se rozhořčovala již na pouhý parlamentní a literární boj o panství své vlastní třídy, která zradila vůdce tohoto boje, se nyní dodatečně odvažuje obviňovat proletariát, že pro ni nerozpoutal krvavý boj, boj na život a na smrt. Ona, která každou chvíli obětovala své celkové třídní zájmy, tj. své politické zájmy, nejomezenějším, nejšpinavějším soukromým zájmům a od svých představitelů vyžadovala podobné oběti, nyní naříká, že prý proletariát obětoval její ideální politické zájmy svým materiálním zájmům. Tváří se jako krásná duše, zneuznaná a v rozhodném okamžiku opuštěná proletariátem, svedeným socialisty. A její nářky nacházejí všeobecný ohlas v měšťáckém světě. Nemluvím tu přirozeně o německých pokoutních politicích a bezcharakterních ničemech. Mám na mysli např. týž „Economist“, který ještě 29. listopadu 1851, tedy čtyři dny před státním převratem, prohlašoval Bonaparta za „stráž pořádku“, kdežto Thierse a Berryery za „anarchisty“, a již 27. prosince 1851, potom, když Bonaparte ony „anarchisty“ umlčel, křičí o zradě, kterou prý spáchaly „ignorantské, nevychované, stupidní proletářské masy na obratnosti, vědomostech, disciplíně, duchovním vlivu, intelektuálních zdrojích a morální váze středních a vyšších společenských vrstev“. Stupidní, ignorantskou a sprostou masou nebyl nikdo jiný než sama masa buržoasie.
Francie ovšem zažila roku 1851 jakousi malou obchodní krizi. Koncem února se projevil pokles vývozu proti roku 1850, v březnu obchod vázl, začaly se zavírat továrny, v dubnu se situace průmyslových departementů zdála tak zoufalá jako po únorových dnech, v květnu obchod ještě neoživl, ještě 28. června svědčil portefeuille Francouzské banky ohromným růstem vkladů a stejně velkým poklesem směnečných záloh o ochrnutí výroby a teprve v polovině října se obchod začal opět postupně zotavovat. Francouzská buržoasie si vysvětlovala tuto obchodní krizi čistě politickými příčinami, bojem mezi parlamentem a výkonnou mocí, nejistotou provisorní státní formy, děsivými vyhlídkami na druhou květnovou neděli 1852. Nechci tvrdit, že všechny tyto okolností nepůsobily na úpadek některých průmyslových odvětví v Paříži a v departementech. Rozhodně však byl tento účinek politických poměrů jen místní a bezvýznamný. To nejlépe dokazuje fakt, že obchod se začal zotavovat právě v polovině října, v okamžiku, kdy se politická situace zhoršila, kdy se politický obzor zatáhl mraky a kdy se každým okamžikem dal čekat úder blesku z Elysejského paláce. Francouzský buržoa, jehož „obratnost, vědomosti, prozíravost a intelektuální zdroje“ nesahají dále než jeho nos, mohl ostatně kdykoli po celou dobu trvání průmyslové výstavy v Londýně narazit nosem na příčiny své obchodní mizérie. Zatím co se ve Francii zavíraly továrny, propukaly v Anglii obchodní bankroty. Zatím co v dubnu a květnu dosáhla ve Francii svého vrcholu průmyslová panika, dosáhla v dubnu a květnu v Anglii svého vrcholu obchodní panika. Tak jako trpěl francouzský vlnařský průmysl, tak trpěl i anglický, jako trpěla francouzská hedvábnická manufaktura, tak trpěla i anglická. Jestliže anglické bavlnářské továrny pracovaly dále, nepracovaly již se stejným ziskem jako v letech 1849 a 1850. Rozdíl byl jen v tom, že ve Francii byla krise průmyslová, v Anglii obchodní, že zatím co ve Francii továrny zastavovaly práci, v Anglii byly rozšiřovány, avšak za méně příznivých podmínek než v předchozích letech, že ve Francii byl hlavně postižen vývoz, v Anglii dovoz. Společná příčina, kterou ovšem nelze hledat v rozmezí francouzského politického obzoru, byla očividná. Léta 1849 a 1850 byla léty největšího materiálního rozkvětu a nadvýroby, která se projevila teprve roku 1851. Na počátku tohoto roku byla nadvýroba ještě zvláště posílena vyhlídkou na průmyslovou výstavu. K tomu přistupovaly ještě zvláštní okolnosti: nejprve neúroda bavlny roku 1850 a 1851, potom zjištění, že sklizeň bavlny bude větší, než se očekávalo, nejprve vzestup, pak náhlý pokles, zkrátka kolísání cen bavlny. Sklizeň surového hedvábí byla alespoň ve Francii podprůměrná. Konečně vlnařský průmysl se od roku 1848 tak rozšířil, že výroba vlny mu nemohla stačit a cena surové vlny v poměru k cenám vlněných výrobků velmi stoupla. Zde máme tedy již v surovině tří průmyslových odvětví světového trhu trojí podklad pro stagnaci obchodu. Nehledě k těmto zvláštním okolnostem, nebyla domnělá krise z roku 1851 ničím jiným než zastávkou, kterou nadvýroba a přehnaná spekulace při opisování svého průmyslového koloběhu udělá po každé, dříve než s vypětím všech sil horečně prolétne posledním úsekem koloběhu a vrhne se zpět k svému východišti, všeobecné obchodní krisi. V takových přestávkách obchodních dějin propukají v Anglii obchodní bankroty, zatím co ve Francii se zastavuje sám průmysl; částečně proto, že je vytlačován ze všech trhů anglickou konkurencí, která se právě tehdy stává nesnesitelnou, částečně proto, že jako průmysl vyrábějící přepychové předměty je zvláště citlivý na každé uváznutí obchodu. Tak prožívá Francie kromě všeobecných krizí své vlastní národní obchodní krize, které však jsou mnohem spíše určovány a podmiňovány všeobecným stavem světového trhu než místními francouzskými vlivy. Nebude bez zajímavosti srovnat s předsudkem francouzského měšťáka úsudek anglického měšťáka. Jeden z největších liverpoolských obchodních domů píše ve své výroční obchodní zprávě za rok 1851: „Málokterý rok víc zklamal naděje v něj vkládané než rok právě uplynulý. Místo velké prosperity, která byla jednomyslně očekávána, ukázal se jedním z nejpochmurnějších let za poslední čtvrtstoletí. To ovšem platí jen o obchodních, a nikoli o průmyslových třídách. A přece byly bezesporu na počátku roku známy skutečnosti, z nichž se dalo usuzovat na opak; zásoby zboží byly skrovné, kapitálu bylo nadbytek, potraviny levné, byly vyhlídky na dobrou úrodu; nerušený mír na kontinentě, žádné politické či finanční poruchy doma: vskutku, nikdy nebyla křídla obchodu svobodnější... Čemu lze připsat tento nepříznivý výsledek? Myslíme, že nadbytku obchodu v dovozu, tak i ve vývozu. Jestliže naši obchodníci sami neomezí svou činnost, pak nic nemůže udržet rovnováhu, jen panika opakující se každé tři roky.“ [31]
Nyní si představme francouzského měšťáka uprostřed této obchodní paniky s mozkem posedlým obchodem, mozkem na nějž neustále dotírají, jejž mučí a ohlušují pověsti o státních převratech a zavedení všeobecného hlasovacího práva boj mezi parlamentem a výkonnou mocí, intriky orleanistů a legitimistů, komunistická spiknutí v jižní Francii, domnělá jacquerie [selská povstání] v departementech Nièvre a Cher, reklama různých kandidátů presidentství, dryáčnická hesla žurnálů, hrozby republikánů, že budou bránit ústavu a všeobecné hlasovací právo se zbraněmi v rukou, poselství emigrovavších hrdinů in partibus [v cizích krajích], předpovídající konec světa na druhou květnovou neděli 1852, a pak pochopíme, proč buržoa v tomto nepopsatelném, ohlušujícím zmatku fůze, revize, prorogace, konstituce, konspirace, koalice, emigrace, usurpace a revoluce vztekle křičí na svou parlamentní republiku: „Raději hrůzný konec než hrůzy bez konce!“.
Bonaparte chápal tento výkřik. Jeho chápavost se zesilovala s rostoucí netrpělivostí věřitelů, kterým se zdálo, že s každým západem slunce přibližujícím poslední den presidentství, druhou květnovou neděli 1852, pohyb nebeských těles protestuje proti jejich pozemským směnkám. Stali se pravými astrology. Národní shromáždění zmařilo Bonapartovi naději na ústavní prodloužení jeho moci, kandidatura prince Joinvilla nedovolovala další kolísání.
Vrhala-li někdy nějaká událost před sebe svůj stín dlouho předtím, než se udála, pak to byl právě Bonapartův státní převrat. Již 29. ledna 1849, sotva měsíc po své volbě, učinil Bonaparte Changarnierovi návrh v takovém smyslu. Jeho vlastní ministerský předseda Odilon Barrot v létě 1849 skrytě a Thiers v zimě 1850 otevřeně pranýřovali politiku státních převratů. Persigny se pokusil ještě jednou v květnu 1851 získat Changarniera pro coup [převrat], „Messager de l’Assemblée“ [32] uveřejnil obsah vyjednávání. Bonapartistické noviny hrozily při každé parlamentní bouři státním převratem a čím více se blížila krize, tím smělejší se stával jejich tón. Při orgiích, které Bonaparte pořádal každé noci se swall mob [vznešenou sebrankou] obojího pohlaví, vždycky jakmile se přiblížila půlnoční hodina a mocné popíjení rozvázalo jazyky a roznítilo fantasii, bylo usneseno provést státní převrat příštího dne. Tasily se meče, číše zvonily, představitelé lidu byli vyhazováni okny, císařský plášť se snesl na ramena Bonapartova, až zase příští jitro zahnalo přízrak a udivená Paříž se dovídala od příliš sdílných vestálek a nediskrétních paladinů o nebezpečí, kterému ještě jednou unikla. V září a říjnu neumlkaly pověsti o státním převratu ani na chvíli. Stín se začal pokrývat barvami jako barevný daguerrotyp. Stačí pouze prolistovat evropské noviny ze září a října a najdeme v nich zprávy doslovně tohoto obsahu: „Paříž je plna pověstí o státním převratu. Hlavní město má prý být v noci obsazeno vojsky a druhého dne prý budou vydány dekrety, jimiž bude rozpuštěno Národní shromáždění, vyhlášen stav obležení nad Seinským departementem, obnoveno všeobecné hlasovací právo a vydán apel k lidu. Bonaparte prý hledá ministry k provedení těchto nezákonných dekretů.“ Tato sdělení končí vždycky osudným: „odloženo“. Státní převrat byl vždycky fixní ideou Bonapartovou. S touto ideou se vrátil na francouzskou půdu. Byl jí tak posedlý, že ji neustále prozrazoval a o ní žvanil. Byl tak zbabělý, že se jí právě tak ustavičně vzdával. Pařížané si tak zvykli na stín státního převratu, že v něj nechtěli ani uvěřit, když se nakonec objevil z masa a krve. Úspěch státního převratu nelze tedy objasnit ani tím, že vůdce Společnosti 10. prosince zachovával přísnou konspiraci, ani tím, že Národní shromáždění bylo nečekaně zaskočeno. Podařil se přes Bonapartovu nediskrétnost a s vědomím Národního shromážděni jakožto nutný, nevyhnutelný výsledek předchozího vývoje.
10. října oznámil Bonaparte svým ministrům své rozhodnutí, že chce znovu zavést všeobecné hlasovací právo, 16. října podali ministři demisi, 26. října se Paříž dověděla o utvoření Thorignyho ministerstva. Policejní prefekt Carlier byl zároveň nahrazen Maupasem, velitel první vojenské divise Magnan stáhl do hlavního města nejspolehlivější pluky. 4. listopadu zahájilo Národní shromáždění opět své zasedání. Nezbývalo mu již na práci nic jiného, než zopakovat v krátkém a jasném přehledu kurs, jímž prošlo, a dokázat, že bylo pohřbeno teprve po své smrti.
První pozicí, již ztratilo v boji s výkonnou mocí, bylo ministerstvo. Tuto ztrátu muselo slavnostně přiznat tím, že uznalo ryze fiktivní ministerstvo Thorignyho za právoplatné. Stálý výbor uvítal se smíchem pana Girauda, když se představil jménem nového ministerstva. Tak slabé ministerstvo pro tak silné opatření, jakým je znovuzavedení všeobecného hlasovacího práva! Šlo však právě o to, neprosazovat nic v parlamentě, všechno proti parlamentu.
Hned prvního dne svého znovuzahájení dostalo Národní shromáždění Bonapartovo poselství, v němž Bonaparte žádal obnovení všeobecného hlasovacího práva a zrušení zákona z 31. května 1850. Téhož dne předložili jeho ministři dekret v tomto smyslu. Shromáždění zamítlo ihned návrh ministrů o neodkladnosti dekretu a zákon sám zamítlo 13. listopadu 355 proti 348 hlasům. Tak roztrhlo ještě jednou svůj mandát, potvrdilo ještě jednou, že se ze svobodně zvoleného zastupitelského orgánu lidu přeměnilo v uzurpátorský parlament jedné třídy, přiznalo ještě jednou, že samo přeřízlo svaly, které spojovaly parlamentní hlavu s tělem národa.
Odvolávala-li se výkonná moc svým návrhem na obnovení všeobecného hlasovacího práva od Národního shromáždění k lidu, odvolávala se zákonodárná moc svým kvestorským návrhem zákona od lidu k armádě. Tento kvestorský návrh zákona měl pevně ustanovit právo Národního shromáždění na přímé povolávání vojska, na vytvoření parlamentní armády. Když takto jmenovalo armádu rozhodčím soudcem mezi sebou a lidem, mezi sebou a Bonapartem, když uznalo armádu za rozhodující státní moc, muselo na druhé straně potvrdit, že se již dávno vzdalo svého práva jí vládnout. Debatujíc o právu na povolání armády, místo aby ihned vojsko povolalo, prozradilo pochyby o své vlastní moci. Zamítnutím kvestorského zákona přiznalo zjevně svou bezmocnost. Tento zákon propadl menšinou 108 hlasů, Hora rozhodla o jeho osudu. Hora byla v situaci Buridanova osla, jenže měla rozhodnout nikoli, která z dvou otýpek je lákavější, nýbrž který z dvou obušků je tvrdší. Na jedné straně strach před Changarnierem, na druhé straně strach před Bonapartem. Je nutno přiznat, že situace nebyla nikterak heroická.
18. listopadu byl předložen pozměňující návrh k zákonu o obecních volbách, který podala strana pořádku; podle tohoto pozměňujícího návrhu měl pro obecní voliče místo tří let stačit rok pobytu v místě. Pozměňující návrh propadl -většinou jediného hlasu, při čemž se však ihned ukázalo, že tento jediný hlas byl omylem. Strana pořádku, rozpadnuvši se na nepřátelské frakce, ztratila dávno svou samostatnou parlamentní většinu. Nyní se ukázalo, že v parlamentě už vůbec není většina. Národní shromáždění se stalo neschopným se usnášet. Atomy, z nichž se skládalo, nebyly již vázány soudržnou silou, vydalo ze sebe poslední životní sílu, bylo mrtvo. Konečně měla mimoparlamentní masa buržoasie ještě jednou několik dní před katastrofou slavnostně potvrdit svůj rozchod s buržoasií v parlamentě. Thiers, který jako parlamentní hrdina byl zvlášť silně zachvácen nevyléčitelnou nemocí parlamentního kretenismu [33] , si po smrti parlamentu společně se Státní radou vymyslel novou parlamentní intriku, zákon o odpovědnosti, který měl presidenta udržet v mezích ústavy. Bonaparte, tak jako 15. září při kladení základního kamene k nové budově pařížské tržnice, okouzlil co druhý Masaniello dames de halles [prodavačky ryb] z tržnice – ovšem jedna rybářka co do reálné síly vyvážila 17 purkrabí – tak jako po předložení kvestorského zákona nadchl poručíky, častované v Elysejském paláci, tak nyní 25. listopadu strhl za sebou průmyslovou buržoasií, která se shromáždila v cirku, aby z jeho rukou přijala medaile za londýnskou průmyslovou výstavu. Uvádím charakteristickou část jeho řeči podle „Journalu des Débats“: „Tak neočekávané úspěchy mi dávají právo opakovat, jak velkou by mohla být francouzská re-publika, kdyby jí bylo dovoleno starat se o své reálné zájmy a reformovat své instituce, místo toho, aby byla ustavičně rušena jednak demagogy, jednak monarchickými halucinacemi (Hlasitý, bouřlivý a dlouhotrvající potlesk se všech stran amfitheátru.) Monarchické halucinace překážejí jakémukoli pokroku a všem vážným průmyslovým odvětvím. Místo pokroku - jen boj. Vidíme, jak muži, kteří byli dříve nejhorlivějšími oporami královské autority a prerogativů, jednají v duchu Konventu, jen aby oslabili autoritu, která vznikla ze všeobecného hlasovacího práva. (Hlasitý a dlouhotrvající potlesk.) Vidíme, jak muži, kteří nejvíce trpěli revolucí a nejvíce na ni naříkali, provokují novou revoluci, a to jen aby spoutali vůli národa... Já vám slibuji klid pro budoucnost atd. atd. (Bravo, bravo, bouřlivé bravo.)“ - Tak průmyslová buržoasie podlízavě tleská státnímu převratu z 2. prosince, zničení parlamentu, zániku svého vlastního panství, Bonapartově diktatuře. Na hřmění potlesku z 25. listopadu odpovědělo hřmění děl ze 4. prosince a dům pana Sallandrouze, který nejbouřlivěji tleskal, byl nejvíce roztřískán bombami. Když Cromwell rozpouštěl Dlouhý parlament, odebral se sám do zasedací síně, vyňal své hodinky, aby parlament ani o minutu nepřežil stanovenou jím lhůtu, a vyprovodil každého jednotlivého člena parlamentu s posměšně humornými poznámkami. Napoleon, menší svého vzoru, odebral se 18. brumairu aspoň do Zákonodárného shromáždění a přečetl mu, byť sklíčeným hlasem jeho rozsudek smrti. Druhý Bonaparte, který měl ostatně ve svých rukou výkonnou moc docela jiného druhu než Cromwell nebo Napoleon, nehledal svůj vzor v análech světových dějin, nýbrž v análech Společnosti 10. prosince, v análech trestního soudnictví. Okradl Francouzskou banku o 25 milionů franků, koupil si za 1 milion generála Magnana, vojáky kus za 15 franků a kořalku, sešel se v noci tajně jako zloděj se svými kumpány, nařídil vloupat se do bytů nejnebezpečnějších parlamentních vůdců, dal vytáhnout Cavaignaca, Lamorici`era, Lefl^o, Changarniera, Charrase, Thierse, Baze atd. z postele, obsadit hlavní body Paříže, jakož i parlamentní budovu vojskem, a časně ráno na všech zdech vylepit dryáčnické plakáty, hlásající rozpuštění Národního shromáždění a Státní rady, znovuzavedení všeobecného hlasovacího práva a vyhlášení stavu obležení nad Seinským departementem. Krátce nato propašoval do „Moniteuru“ falešný dokument, jako by se kolem něho seskupilo několik vlivných parlamentních osobností a vytvořilo mimořádnou Státní radu.
Zbytek parlamentu, složený hlavně z legitimistů a orleanistů, který se sešel na radnici 10. arrondissementu, se usnáší za opětovného provolávání „Ať žije republika!“ na Bonapartově sesazení, marně popouzí masu zevlující před budovou a je posléze v doprovodu afrických střelců odvlečen nejprve do kasáren ďOrsay, později naložen do vězeňského vozu a odvezen do mazaské, hamské a vincenneské věznice. Tak skončila strana pořádku, Zákonodárné shromáždění a únorová revoluce. Dříve než přikročíme k závěru, načrtneme si stručně schéma její historie.
I. První období: Od 24. února do 4. května 1848. Únorové období. Prolog. Komedie všeobecného sbratřování.
II. Druhé období: Období ustavování republiky a Ústavodárného národního shromáždění.
1. Od 4. května do 25. června 1848. Boj všech tříd proti proletariátu. Porážka proletariátu v červnových dnech.
2. Od 25. června do 10. prosince 1848. Diktatura ryzích buržoasních republikánů. Vypracování ústavy. Vyhlášení stavu obležení nad Paříží. Odstranění buržoasní diktatury 10. prosince volbou Bonaparta presidentem.
3. Od 20. prosince 1848 do 28. května 1849. Boj Konstituanty s Bonapartem a spojenou s ním stranou pořádku. Zánik Konstituanty. Pád republikánské buržoasie.
III. Třetí období: Období konstituční republiky a zákonodárného národního shromáždění.
1. Od 28. května 1849 do 13. června 1849. Boj maloměšťáků s buržoasií a Bonapartem. Porážka maloměšťácké demokracie.
2. Od 13. června 1849 do 31. května 1850. Parlamentní diktatura strany pořádku. Dovršuje své panství odstraněním všeobecného hlasovacího práva, ztrácí však parlamentní ministerstvo.
3. Od 31. května 1850 do 2. prosince 1851. Boj mezi parlamentní buržoasií a Bonapartem.
a) Od 31. května 1850 do 12. ledna 1851. Parlament ztrácí vrchní velení nad armádou.
b) Od 12. ledna do 11. dubna 1851. Parlament je poražen při pokusech zmocnit se opět administrativní moci. Strana pořádku ztrácí samostatnou parlamentní většinu. Její koalice s republikány a Horou.
c) Od 11. dubna 1851 do 9. října 1851. Pokusy o revisi, fůzi, prorogaci. Strana pořádku se rozpadá na své jednotlivé součástí. Roztržka buržoasního tisku s masou buržoasie se upevňuje.
d) Od 9. října do 2. prosince 1851. Otevřená roztržka mezi parlamentem a výkonnou mocí. Parlament umírá a podléhá, opuštěn svou vlastní třídou, armádou, všemi ostatními třídami. Zánik parlamentního režimu a buržoasního panství. Vítězství Bonapartovo. Parodie na restauraci císařství.
__________________________________
Poznámky:
29. Je míněn spor mezi Ludvíkem XVIII. a jeho a jeho bratrem hrabětem d’Artois (pozdějším králem Karlem X.) v období restaurace. Ludvík XVIII. sídlil v Tuileriích, d’Artois, který byl ještě reakčnější, bydlel v Marsanském pavilonu. (Pozn. red.).
30. Narážka na Bourbony, kteří měli ve znaku bílou lilii, a na „nevinnost“, tj. duševní omezenost provinciálních legitimistů. (Pozn. překl.)
31. „The Economist“ z 10. ledna 1852, str. 29-30. (Pozn. red.)
32. „Messager de l’Assemblée“ [Větstník Národního shromáždění] - deník protibonapartistického směru, vycházel v Paříži roku 1851. (Pozn. red.)
33. V původním vydání je zde „kretinismu“